U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. prosince
2015 o dovolání obviněného Ing. R. P. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 6 To 7/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 3/2013, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. P.
odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 39 T
3/2013, byl obviněný Ing. R. P. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst.
1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
jako j. jednatel a společník společnosti CARENA, s. r. o., se sídlem Brno, Pod
Sídlištěm č. p. 1, IČ: 634 83 262 (dále „společnost CARENA“), s vědomím toho,
že uvedená společnost je v nepříznivé hospodářské situaci, byla ke dni 31. 12.
2009 výrazně předlužena, není schopna řádně plnit své splatné závazky, a že z
těchto důvodů svým závazkům řádně a včas nedostojí, což níže uvedeným obchodním
partnerům (poškozeným) zatajil, v období od 1. 7. 2010 do 25. 11. 2010 objednal
a odebral, případně na základě pokynů obviněného zaměstnanci společnosti CARENA
objednali a odebrali různé druhy pneumatik, což je doloženo fakturami
definovanými jejich číslem, datem jejich vystavení a dodání zboží, částkou v
korunách a datem splatnosti, a to
1) od společnosti Pirelli Tyre (Suisse) S.A., Basilej, St. JakobsStrasse 54,
Švýcarská konfederace, jednající prostřednictvím organizační složky s označením
Pirelli Tyre (Suisse) S.A. - Czech, organizační složka, se sídlem Praha 4, Na
Pankráci 1062/58, IČ: 660 04 179, na základě smlouvy o autorizovaném dealerství
uzavřené dne 5. 1. 2004 odebral pneumatiky na základě 23 faktur v celkovém
součtu neuhrazené ceny ve výši 5.211.813,10 Kč,
2) od společnosti K.A.L.T. Pneu, a. s., se sídlem Kolín V, K Raškovci
č. p. 807, IČ: 282 19 937, na základě smlouvy o obchodní spolupráci uzavřené
dne 10. 9. 2009 odebral různé pneumatiky fakturované 15 fakturami v celkovém
součtu neuhrazené ceny touto společností dodaného zboží v částce 270.528 Kč,
3) od společnosti TIREX TYRE, s. r. o., se sídlem Praha 1, Nové Město,
Biskupský dvůr 2095/8, IČ: 28551176, odebral různé pneumatiky fakturované 94
fakturami v celkovém součtu neuhrazené ceny touto společností dodaného zboží v
částce 615.901,12 Kč,
obviněný takto vylákané pneumatiky postupně sám nebo prostřednictvím jiných
osob prodal, získaný výtěžek z prodeje použil dílem na financování
podnikatelské činnosti společnosti CARENA dílem na úhradu některých závazků
společnosti CARENA a dílem nezjištěným způsobem, odebrané zboží ani z části
neuhradil. Způsobil tak společnosti Pirelli Tyre (Suisse) S.A., Basilej, St.
JakobsStrasse 54, Švýcarská konfederace, škodu ve výši 5.211.813,10 Kč,
společnosti K.A.L.T. Pneu, a. s., škodu ve výši 270.528 Kč a společnosti TIREX
TYRE, s. r. o., škodu ve výši 615.901,12 Kč, přičemž věděl, že svým jednáním
může takový následek způsobit a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn.
Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku
k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst.
2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr.
zákoníku mu byl uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu
funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech
v trvání čtyř let, a podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní
hodnoty, a to peněžní částky 306.013 Kč zajištěné u společnosti AMCICO
pojišťovna, a. s., IČ: 45794944, V Celnici č. p. 1028/10, Praha, na účtu
vedeném ke smlouvě o životním pojištění pro případ smrti nebo dožití na 25 let.
Rozhodnuto bylo též o náhradě škody.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací z podnětu odvolání obviněného
podaného proti všem výrokům uvedeného rozsudku soudu prvního stupně rozhodl
tak, že rozsudkem ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 6 To 7/2015, podle § 258 odst. 1
písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil tento rozsudek ve výroku o trestu a podle § 259
odst. 3 tr. ř. znovu obviněného při nezměněném výroku o vině odsoudil podle §
209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož
jeho výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s
ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložil trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v
obchodních společnostech a družstvech v trvání čtyř let. Podle § 71 odst. 1 tr.
zákoníku mu uložil trest propadnutí náhradní hodnoty, a to peněžní částky
306.013 Kč zajištěné u společnosti AMCICO pojišťovna, a. s., IČ: 45794944, V
Celnici 1028/10, Praha, na účtu vedeném ke smlouvě o životním pojištění pro
případ smrti nebo dožití na 25 let. V ostatních výrocích ponechal rozsudek
soudu prvního stupně nezměněn.
Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný
prostřednictvím obhájce s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm.
g), l) tr. ř. dovolání, jímž namítal jednak nedostatky v právní kvalifikaci
(bod II.), jednak porušení zásady subsidiarity trestní represe (bod III.),
subjektivní stránku (bod IV.) a opomenutý důkaz (bod V.).
V bodě II. dovolání obviněný shledal právní kvalifikaci nesprávnou proto, že,
když soudy vyšly z provedeného dokazování, pochybily při interpretaci
zjištěného skutkového stavu, což vedlo k nesprávnému právnímu posouzení jednání
obviněného. Obviněný poukázal na to, že byl správně prvním rozsudkem ve věci
soudem prvního stupně zproštěn obžaloby, avšak Vrchní soud v Olomouci tento
zprošťující rozsudek k odvolání státního zástupce vadně zrušil a soudu prvního
stupně přikázal doplnit dokazování. Podle obviněného však nalézací soud své
povinnosti nedostál, neboť toliko provedl doplnění důkazu svědeckou výpovědí
Ing. Blanky Sítařové a J. J. a po tomto nepatrném doplnění dokazování rozhodl o
jeho vině, což je pro obviněného rozhodnutí nepředvídatelné a šokující.
Obviněný poukázal na to, že si nechal vypracovat znalecký posudek č.
102-01/2015 od Ing. Pavla Průdka, který odpověděl na některé otázky přímo
korespondující se skutkovou větou popsanou v napadeném rozsudku a týkající se
stavu hospodaření, aktiv a pasiv, a zda tato společnost vykazovala k 31. 12.
2009 známky předlužení nezbytné k prohlášení úpadku. Dovolatel zdůraznil, že
veškeré tímto znalcem vypracované odpovědi svědčí v jeho prospěch, neboť účetní
hodnota společnosti CARENA k datu 31. 12. 2009 činila 9.582.000 Kč a
nevykazovala znaky úpadku, resp. nebyla předlužena. Znalec ve společnosti
nezaevidoval ani jakékoli neobvyklé transakce. Obviněný v návaznosti na tento
jím předložený důkaz vrchnímu soudu vytkl, že jej formálně neprovedl, přičemž
rezignoval i na další doplňující důkazní návrhy, zejména výpovědi Ing. K. a L.
V. Obviněný má tudíž za to, že napadená rozhodnutí nesou známky tendenčnosti,
jelikož byly zcela záměrně pomíjeny důkazy navrhované obviněným. Ač odvolací
soud důkaz znaleckým posudkem Ing. Průdka neprovedl, přesto se o něm v
odůvodnění svého rozhodnutí zmiňuje a flagrantně jej „překrucuje“. Ve vztahu k
tomuto znaleckému posudku, jenž nebyl odvolacím soudem proveden, obviněný
namítl v bodě V. dovolání existenci tzv. „opomenutého důkazu“ s tím, že takový
postup není v souladu s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 570/03. Za
vadu ve vztahu k tomuto navrženému, avšak soudem neprovedenému důkazu obviněný
považoval, že ač odvolací soud odmítl důkaz znaleckým posudkem provést, ve svém
odůvodnění jeho závěry konfrontoval s dosud zjištěným skutkovým stavem. Za
takové situace odvolací soud neměl důvod uvedený znalecký posudek jako důkaz
odmítnout, ale měl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně.
V dovolání ve vztahu k výhradám o porušení zásady subsidiarity trestní
represe namítané v bodě III. obviněný poukázal na specifičnost obchodního
odvětví, v němž podnikal, a to, že nelze dávat do souvislosti s jeho trestní
odpovědností problémy, které se v jeho rámci vyskytly, neboť toto odvětví bylo
zasaženo nepředvídatelnými výkyvy ve vývoji cen, a vzniklá škoda byla důsledkem
rizikovosti daného tržního odvětví, a proto se domáhal aplikace zákonné úpravy
§ 12 odst. 2 tr. zákoníku.
Obviněný napadenému rozsudku v dovolání pod bodem IV. vytýkal, že soudy
důkazy zajišťovaly v zásadě pouze tak, aby nasvědčovaly vině obviněného,
případně je takto jednostranně posléze interpretovaly, což demonstroval
především na způsobu, jakým prokazovaly stav předlužení společnosti CARENA,
který opřely o závěry znalkyně Ing. Blanky Sítařové, z nichž vyplynulo, že
společnost nebyla v letech 2008 a 2009 v úpadku, a to i přesto, že znalkyně
Ing. Blanka Sítařová sama uvedla, že její znalecký posudek neobsahuje úplný a
správný seznam závazků a pohledávek společnosti CARENA. Obviněný poukázal na
to, že úpadkem se rozumí stav dlužníka charakterizovaný mnohostí věřitelů,
pohledávek po lhůtě splatnosti a jeho platební neschopností. Obviněný však
zmínil, že nebylo objasněno, z čeho měl zjistit, že již další pneumatiky
odebírat nemá, když tuto skutečnost nejsou schopny objektivně zjistit ani
orgány činné v trestním řízení. Závěr o tom, o kolik pasiva společnosti CARENA
převyšovala její aktiva, nebyl výsledky provedeného dokazování prokázán, a
proto nebylo možné jednoznačně uzavřít, zda společnost byla v úpadku či nikoli. I za této situace však společnost CARENA byla po dni 1. 7. 2010 schopná stále
vyvíjet obchodní činnost a platit závazky. V zásadě stejný závěr podporující
tvrzení obviněného, že společnost CARENA nebyla v inkriminované době
předlužena, pramení i ze znaleckého posudku Ing. Pavla Průdka, z něhož se
podává, že společnost měla v uvedené době značné množství skladových zásob ve
výši 35.200.000 Kč, z nichž byl očekáván obrat ve výši 41.135.000 Kč. Současně
z něj vyplynulo, že obviněný se snažil nastalou situaci řešit, prodlužoval dobu
splatnosti a získal provozní kapitál ve formě půjček. Zcela evidentně tak
nebylo prokázáno, že by společnost CARENA byla k 30. 6. 2010 v úpadku, ani že
by se do konce roku 2010 do úpadku dostala. Její samotná špatná finanční
situace přitom nemůže postačovat pro závěr o naplnění skutkové podstaty
trestného činu podvodu. Závěr o faktickém vlivu obviněného na chod společnosti,
který si měl ponechat i poté, co byla společnost CARENA převedena na nového
společníka, odvolací soud učinil toliko z výpovědi svědka B. W., z níž však
nevyplynulo, jak mělo být naloženo s výtěžkem z uskutečněného prodeje. Dalším
nesprávným je závěr soudu o tom, že obviněný měl mít i po svém odchodu ze
společnosti přístup do interního fakturačního systému společnosti CARENA,
ačkoli z žádného z provedených důkazů (výpovědí svědkyně L. A.) taková
skutečnost nevyplynula. Soudy obou stupňů podle jeho názoru z provedených
důkazů učinily závěry zcela opačné, než se z nich podávalo, a tudíž postupovaly
v rozporu s názory vyslovenými v nálezech Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995,
sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05, a ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08, čímž porušily právo obviněného na spravedlivý
proces, když důkazy interpretovaly tak, že neodpovídaly zjištěnému skutkovému
stavu. V provedeném dokazování proto shledal takové nedostatky, které zakládají
extrémní nesoulad, a to i ohledně subjektivní stránky posuzovaného činu.
Závěry
plynoucí ze znaleckých posudků, že společnost CARENA k inkriminovanému dni
nebyla v úpadku, měly být zahrnuty do skutkové věty či odůvodnění napadených
rozhodnutí. Jestliže úpadek společnosti CARENA se nepodařilo prokázat bez
důvodných pochybností a soudy tento závěr neučinily součástí skutkových
zjištění vyjádřených v tzv. skutkové větě, nelze dovodit ani to, že obviněný
mohl či měl vědět o tom, že existuje možnost, že společnost CARENA nebude
schopna splácet svoje závazky.
Jelikož obviněný je přesvědčen, že jeho trestní odpovědnost není dána,
požádal dovolací soud, aby podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušil mu uložený
výkon trestu odnětí svobody.
V podání doplňujícím dovolání (§ 265e, 265f tr. ř.) obviněný v zásadě
zopakoval většinu svých tvrzení z dříve podaného dovolání, zejména zdůraznil a
částečně též doslovně citoval některé pasáže z výpovědi svědka B. W. ve vztahu
k údajnému pokynu obviněného k prodeji pneumatik a ke způsobu, jakým mělo být
naloženo s výtěžkem z tohoto prodeje. Poukázal rovněž na výpovědi svědků Ing.
R. M. a D. K. vážící se k okolnostem předání účetnictví společnosti CARENA
orgánům Policie České republiky.
Ze všech uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 6 To 7/2015, i rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 39 T 3/2013, a obviněného
sám v plném rozsahu zprostil obžaloby, případně aby podle § 265l odst. 1 tr. ř.
věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byl opis dovolání
obviněného zaslán v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. a doručen dne 4. 9. 2015
(č. l. 3568 spisu), neměl Nejvyšší soud do dne konání neveřejného zasedání o
dovolání k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je
přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., podané osobou oprávněnou
[§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze
podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a proto zkoumal, zda obviněným
označené důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. korespondují s jejich
zákonným vymezením.
Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je možné dovolání podat, bylo-li
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo
přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b
odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř. Se zřetelem na obsah podaného dovolání a
rovněž proto, že odvolací soud odvolání obviněného přezkoumal z hledisek § 254
tr. ř., je zřejmé, že dovolatel tento důvod použil v jeho druhé alternativě.
Tomu nasvědčuje i současně označený důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad
rozhodnutí spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Z jeho zákonného vymezení plyne, že ve
vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní,
tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než
kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení
skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím
zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v
právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného
práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit
správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu
spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Pouze
formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů
zde však nestačí, dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a
odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním
posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti
na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná
skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn.
II. ÚS 279/03).
Nejvyšší soud správnost právních otázek přezkoumává na základě skutkového
zjištění soudu prvního, příp. druhého stupně, neboť teprve v návaznosti na
tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení. Skutkové zjištění soudu
prvního stupně nemůže změnit na základě případného doplňování dokazování ani v
závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov.
nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, ze dne 30. 10.
2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Výjimku z tohoto pravidla představuje pouze
zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením
věci, což je tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky,
které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle
nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo
dojít k průlomu uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005,
sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05). O takový
případ jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného
odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z
nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů
atp. (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III.
ÚS 376/03, či ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněná ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu svazku 32 pod č. 1 a svazku 38 pod č. 22),
což nastává např. pokud se zjistí tzv. opomenuté důkazy, což je kategorie
důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj.
důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se
soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř., protože takové důkazy
téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.),
ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37
odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy
lze považovat i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo
provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez
věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená,
že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla
zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a
závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn.
II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010,
sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže
jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a
soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných
rozhodnutích (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009,
sp. zn. I. ÚS 972/09).
K jednotlivým výhradám obviněného, jež na podkladě dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proti rozhodnutí odvolacího soudu uplatnil, je
třeba uvést, že převážná jejich část, a to v bodech II., IV. a V., se týkala
nikoliv právních vad, jak trestní řád u uvedeného dovolacího důvodu stanoví,
ale způsobu, jakým soud hodnotil provedené důkazy, z čehož dovozoval svá
skutková zjištění, nebo toho, že některé důkazy vůbec neprovedl. Obviněný proto
uvedený dovolací důvod pouze formálně deklaroval, a to i ve vztahu k námitkám
proti subjektivní stránce, neboť i ve vztahu k ní, byť jde o právní pojem, se
fakticky domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů. Tyto jeho
výhrady postrádají právní obsah ve smyslu § 15 odst. 1, 2 tr. zákoníku, které
stanoví podmínky úmyslného zavinění. I v rámci této námitky obviněný svou
argumentaci vystavěl na výhradách o neúplném dokazování s tím, že z něj
nevyplynulo, že by společnost CARENA byla v době spáchání skutků předlužena a
že by obviněný o této skutečnost věděl. Obviněný uplatnil polemiku s tím, co
soudy na základě provedeného dokazování zjistily, a vyjadřoval vlastní názor na
důkazy, o něž soudy svá rozhodnutí opřely. Mimo uvedený dovolací důvod vytýkal
jednostranné hodnocení provedených důkazů výlučně v jeho neprospěch, brojil i
proti rozsahu provedeného dokazování a případně neprovedení některých jím
navrhovaných důkazů, konkrétně znaleckého posudku zpracovaného Ing. Pavlem
Průdkem.
Přestože obviněný uvedenými výhradami soustředěnými proti postupu soudů podle §
2 odst. 5, 6 tr. ř. nenaplnil obecná kritéria rozhodná pro uplatnění dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ve vytýkaných procesních
postupech shledával mimo jiné i extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a
právním posouzením skutku a dovolával se též existence opomenutého důkazu,
Nejvyšší soud, se zřetelem na shora zmíněné obecné principy, nad rámec
zákonného vymezení uvedeného dovolacího důvodu zkoumal obviněným vytknuté
nedostatky. Na podkladě obsahu spisu a odůvodnění napadených rozhodnutí
posuzoval, zda došlo v postupech soudů obou stupňů k takovým pochybením v
procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu věci, a tudíž k vadné
realizaci důkazního řízení, jež by bylo možné považovat za rozporné s
procesními předpisy a za způsobilé založit obviněným tvrzené pochybnosti o
správnosti skutkových zjištění.
K uvedenému je třeba konstatovat, že podle odůvodnění napadených rozhodnutí
soudy své závěry o vině obviněného založily na dokazování, jehož průběh a
výsledky vyložily a rozvedly v odůvodnění napadených rozhodnutích. Též
objasnily, jaké úvahy je k učiněným závěrům vedly, a to i ve smyslu obviněným
uváděné obhajoby, s níž se v potřebném rozsahu vypořádaly. Z obsahu odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně plyne, že provedl výslechy celé řady svědků,
případně při splnění všech zákonných podmínek přečetl protokoly o jejich
výpovědích z předchozích fází trestního řízení (Ing. J. M., P. R., Mgr. P. P.,
M. B., M. Z., Ing. L. K., Ing. Z. B., Ing. J. R., P. B., D. B., Ing. R. M., D.
K., R. B., J. J., B. W., D. L., L. V., L. A., JUDr. M. S.– č. l. 3210 až 3238,
3245 až 3265, 3273 až 3298, 3369 až 3375). Provedl rovněž listinné důkazy
předložené jak obžalobou, tak obviněným (výpis z bankovního účtu na č. l. 2293
až 2294, přehled transakcí na č. l. 1231 až 1241, smlouvy, faktury a doklady o
úhradě z č. l. 932 až 986, 468, 529, 542, 1639 až 1640, 1643 až 1644, přehled
úvěrů společnosti CARENA na č. l. 2304 až 2503, 2605 až 2609, smlouvu o převodu
obchodního podílu z č. l. 1010 až 1011, 1017, 1034 až 1037, a další), včetně
důkazu insolvenčním spisem sp. zn. KSBR 28 INS 7838/2011 (č. l. 3 až 456 +
příloha č. 2 spisu). V průběhu hlavního líčení dne 15. 9. 2014 (č. l. 3369 až
3372) podle pokynu Vrchního soudu v Olomouci uloženém v usnesení ze dne 15. 1.
2014, sp. zn. 6 To 89/2013 (č. l. 3343 až 3350), vyslechl znalkyni z oboru
ekonomika, odvětví účetní evidence Ing. Blanku Sítařovou k obsahu jí
zpracovaného znaleckého posudku – odborného vyjádření ze dne 24. 11. 2011, č.
67/06/2011 (č. l. 904 až 907), a to i k doplňku vyjádření této znalkyně (č. l.
3379 až 3419). Hodnocení provedených důkazů, a to jak listinných důkazů
(znalecký posudek i další, výše či v obsahu napadených rozhodnutí uvedené), tak
svědeckých výpovědí, je v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně dostatečně
zevrubné (viz strany 21 až 24 rozsudku soudu prvního stupně). Vyhodnocení
provedených důkazních prostředků poskytuje potřebný podklad pro kontrolu
správnosti skutkových zjištění, jakož i pro závěr o vině obviněného popsaným
skutkem (§ 2 odst. 6 tr. ř.).
Odvolací soud se s učiněnými a vysvětlenými skutkovými i právními závěry, jakož
i s jim předcházejícími procesními postupy ve svém v pořadí již druhém
rozhodnutí přezkoumávajícím z podnětu odvolání obviněného rozsudek soudu
prvního stupně, ztotožnil a uzavřel, že provedené důkazy byly náležitě
zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla zákonným a logicky přijatelným způsobem
odůvodněna, přičemž skutkový stav popsaný v rozsudku soudu prvního stupně
odvolací soud označil za dostatečný při respektování všech zásad vymezených pro
vedení dokazování v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz strany 11 až 16 rozsudku
odvolacího soudu). Rovněž se vyjadřoval ke shodným námitkám obviněného, které
uplatnil i v nyní podaném dovolání k rozsahu provedeného dokazování před soudem
prvního stupně, a to i z hlediska tzv. opomenutých důkazů, přičemž vysvětlil, z
jakých důvodů obviněným namítané pochybení při realizaci dokazování neshledal.
Především vysvětlil, proč obviněným navrhované důkazy (L. V., Ing. L. K.)
považoval za nadbytečné, a to při respektu k judikatuře Ústavního soudu, na
jehož některá rozhodnutí jmenovitě odkázal (viz strany 12 a 13 napadeného
rozsudku).
Ke zcela konkrétní námitce vztahující se k neprovedení obviněným dodatečně
předloženého znaleckého posudku z odvětví ekonomika zpracovaného Ing. Pavlem
Průdkem odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku na straně 13 velmi obsáhle
vysvětloval důvody, proč ho neprovedl. Právě toto velmi podrobné vysvětlení o
nadbytečnosti uvedeného důkazu obviněný v dovolání napadl, neboť vytýkal, že
odvolací soud poukazoval na okolnosti z jeho obsahu, aniž by tento důkaz
procesně provedl.
Nejvyšší soud k tomu způsobu argumentace odvolacího soudu zmiňuje, že ji je
třeba vykládat pouze způsobem, jak je odvolacím soudem použita, tedy toliko
jako vysvětlení nepotřebnosti uvedeného znaleckého posudku a zdůvodnění
postupu, jímž tento důkaz odmítl, a to ve všech odvolacím soudem uvedených
souvislostech, z nichž plyne, že byť uváděl pro uvedené účely z tohoto
znaleckého posudku některé skutečnosti, vycházel z obsahu tohoto důkazu, který
obviněný navrhl provést až v rámci svého odvolání, a zmiňoval je jen proto, aby
podal vysvětlení toho, že se stejnými otázkami již vypořádala soudem dříve
přibraná znalkyně, která v této trestní věci podala znalecký posudek, jejž
řádně provedl a vyhodnotil soud prvního stupně. Tato část odůvodnění rozhodnutí
odvolacího soudu, v níž odvolací soud poukazoval na skutečnosti, které plynou z
obsahu odmítaného důkazu, byla nadbytečnou, byť nepodstatnou skutečností, neboť
jejím prostřednictvím odvolací soud jen dotvrzoval správnost závěru soudu
prvního stupně, že takový důkaz není s ohledem na ostatní ve věci provedené
důkazy již třeba (srov. strana 12 až 13 odvodnění rozsudku odvolacího soudu),
když zásadně v rámci tohoto vysvětlení důvod, proč a na základě čeho znalecký
posudek Ing. Pavla Průdka odmítá, opřel o dostačující rozsah již provedeného
dokazování. Zejména uvedl, že ve všech posuzovaných otázkách je možno odkázat
na znalecký posudek Ing. Blanky Sítařové, včetně jeho doplňku, jakož i na další
provedené, zejména listinné důkazy (výpisy z účtů apod.), z nichž je daná
situace zřejmá, a navrhovaný znalecký posudek se zabývá problematikou, která je
soudu z těchto jiných důkazů již známa, nebo hodnotí skutečnosti, které znalci
hodnotit nepřísluší (viz stranu 13 citovaného rozsudku odvolacího soudu). Na
základě uvedených argumentů je zřejmé, že odvolací soud jen některé pasáže z
odmítaného posudku konfrontoval s těmi výsledky provedeného dokazování, jež
posuzoval a hodnotil soud nižšího stupně, a konstatoval, že závěry, které z
nich vyplynuly, jsou dostatečně doloženy a pro řádné objasnění věci zcela
postačují.
Tento postup odvolacího soudu je důslednou reakcí na povinnost vyložit, z
jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (viz např. nález Ústavního soudu ze dne
29. 10. 2007, sp. zn. IV. 546/2005 a dále též např. nálezy ze dne 3. 11. 1994,
sp. zn. III. ÚS 150/93, ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 29.
11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. II. ÚS 213/00, ze
dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/00, či ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS
376/03, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu svazku 2 pod č.
49, svazku 3 pod č. 10, svazku 6 pod č. 131, svazku 25 pod č. 19, svazku 22 pod
č. 63 a svazku 32 pod č. 1).
Nejvyšší soud s ohledem na námitky obviněného na podkladě uvedených skutečností
shledal, že závěry odvolacího soudu, jimiž vysvětlil nadbytečnost obviněným
navrhovaného znaleckého posudku, jsou zcela správné a komplexní, a proto jen
doplňuje, že odvolací soud zhodnotil všechny rozhodné okolnosti souvislosti z
hlediska posouzení, zda se jedná o opomenutý důkaz, a tudíž je podstatné, že
soud na návrh obhajoby adekvátně reagoval včetně odůvodnění tohoto svého
postoje. Odvolací soud v rámci své podrobné argumentace respektoval zejména
zásadu, že nadbytečnost provedení znaleckého posudku jako důkazu v hlavním
líčení nebo ve veřejném zasedání nemůže záležet jen ve skutečnosti, že ve věci
byl k posouzení otázek, pro jejichž objasnění je třeba odborných znalostí,
orgány činnými v trestním řízení znalecký posudek již opatřen, nýbrž
nadbytečnost musí být odůvodněna a podložena konkrétními skutečnostmi a
okolnostmi podávajícími se z dokazování v návaznosti na zásadu hospodárnosti
řízení a procesní ekonomie (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 3. 11.
2004, sp. zn. II. ÚS 268/03, uveřejněný pod č. 165 ve svazku 35, s. 241, či
nález ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06-1, uveřejněný pod č. 73, ve
svazku 45, s. 149 Sb. n. u. ÚS).
Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů na základě zmíněných poznatků neshledal
námitky obviněného namířené proti hodnocení důkazů a rozsahu provedeného
dokazování důvodné, naopak učinil závěr, že soudy obou stupňů se řádně
vypořádaly se všemi obviněným navrhovanými důkazy a při provádění všech ve věci
shromážděných důkazů dodržely zákonem stanovené postupy. Zejména soud prvního
stupně hodnotil důkazy v souladu s principy řádného a spravedlivého objasnění
skutkových okolností, o nichž nevznikají pochybnosti, přičemž závěry plynoucí z
tohoto hodnocení, tj. posouzení podřazení daného případu pod příslušná zákonná
ustanovení, jsou pak součástí nezávislosti soudního rozhodování. Soudy obou
stupňů při posuzování předmětné věci respektovaly pravidla a kritéria stanovená
§ 2 odst. 5, 6 a § 125 tr. ř., braly do úvahy příslušná procesní ustanovení
upravující zásadu vyhledávací a volného hodnocení důkazů, jakož i zásady
zakotvující transparentnost a přesvědčivost odůvodnění rozsudku. Své závěry v
přezkoumávaných rozhodnutích řádně, přiléhavě a vyčerpávajícím způsobem
odůvodnily, přičemž odvolací soud dostatečně reagoval i na argumentaci
obsaženou v odvolání obviněného. Soudy se nezpronevěřily ani obecným principům
spravedlivého procesu a svá rozhodnutí nezatížily vadou, jež by mohla mít za
následek extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními,
případně též mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, neboť v
jejich rozhodnutích a jim předcházejících procesních postupech nebyly zjištěny
žádné projevy libovůle. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se v projednávané
věci nejedná o opomenuté důkazy a nebyl zjištěn ani extrémní nesoulad mezi
skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, a proto nebylo žádného
objektivního důvodu pro pochybnosti o správnosti napadených rozhodnutí (srov.
přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS
4/04, ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 351/04, ze dne 29. 4. 2009, sp. zn.
I. ÚS 3094/08, ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 2453/11, ze dne 3. 2. 2005,
sp. zn. III. ÚS 578/04, ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).
Na základě uvedeného Nejvyšší soud ve věci neshledal nedostatky charakteru
předpokládaného u extrémního nesouladu, a proto rozvedené skutkové námitky
obviněného nemohly vést k tomu, aby se z jejich podnětu správností napadených
rozhodnutí zabýval nebo aby přezkoumával skutkový stav věci. Dovolání
obviněného proto v této části považoval za podané z jiného než zákonem v § 265b
odst. 1, 2 tr. ř. uvedeného důvodu.
Jedinou námitkou, která byla uplatněna na podkladě právní argumentace,
jak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předpokládá, je ta, jíž
obviněný brojil proti použité právní kvalifikaci požadavkem na využití zásady
subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, pro který
vycházel z toho, že jeho trestná činnost se odvíjela v rámci obchodněprávních,
resp. občanskoprávních vztahů, a že na jeho jednání neměly být užity prostředky
trestního práva.
Nejprve je vhodné uvést, že přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr.
zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v
omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na
cizím majetku škodu velkého rozsahu, jíž se podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku
rozumí škoda dosahující nejméně 5.000.000 Kč. Z hlediska zavinění jde o úmyslný
trestný čin a k naplnění subjektivní stránky u něj postačuje, dopustil-li se
jej pachatel alespoň v úmyslu nepřímém. Ve vztahu ke znakům kvalifikované
skutkové podstaty zásadně postačuje zavinění z nedbalosti (§ 16 odst. 1, 2 tr.
zákoníku ve spojení s § 17 tr. zákoníku).
Podle popsaných skutkových zjištění obviněný tento čin spáchal tím, že po dobu
téměř pěti kalendářních měsíců objednal a odebral, případně na základě jeho
pokynů zaměstnanci společnosti CARENA objednali a odebrali různé druhy
pneumatik od tří různých obchodních společností, za něž bylo vystaveno celkem
132 faktur, které neuhradil, takto vylákané pneumatiky postupně sám nebo
prostřednictvím jiných osob prodal, získaný výtěžek z prodeje použil dílem na
financování podnikatelské činnosti společnosti CARENA, dílem na úhradu
některých závazků společnosti CARENA a dílem nezjištěným způsobem, čímž
poškozeným způsobil škodu v celkové výši 6.098.242,22 Kč. Z takto zjištěných
skutkových okolností v souladu s rozvedenými podrobnými důvody uvedenými v
odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že obviněný poškozené záměrně a
vědomě uvedl v omyl o finančním stavu své společnosti, aby tím docílil vylákání
zboží, jež však již neměl záměr uhradit, a tímto klamavým jednáním způsobil
škodu 6.098.242,22 Kč, tedy škodu velkého rozsahu. Uvedeným činem, jak soudy
správně rozhodly, došlo ke kriminálnímu jednání, neboť jím obviněný naplnil
všechny znaky zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a)
tr. zákoníku. Obviněný v rámci zdánlivě běžných obchodních vztahů záměrně
zneužil důvěry obchodních partnerů, aby sebe, případně jiného neoprávněně
obohatil, což v konečném důsledku směřovalo ke zmenšení jejich majetku o částku
činící v součtu 6.098.242,22 Kč. S ohledem na okolnosti projednávané věci je
třeba zdůraznit, že společenskou škodlivost v tomto konkrétním případě zvyšuje
především způsob provedení činu, protože obviněný využil svého postavení a
informací k tomu, aby oklamal své obchodní partnery, s nimiž měl dlouhodobě
zaběhnuté a lze říci, že dobré a korektní obchodní vztahy, a tudíž nebyl důvod,
aby mu poškození nedůvěřovali či nějak zvláště prověřovali aktuální ekonomickou
situaci společnosti CARENA. Obviněný věděl, že na základě uzavřených smluv je
povinen za odebrané zboží zaplatit dohodnutou kupní cenu, avšak od počátku si
byl vědom, že dobrovolně převzatým smluvním závazkům nebude schopen ani ochoten
dostát, když nečinil žádné kroky k jejich, byť částečné úhradě. Namísto toho si
další peníze půjčoval, převedl společnost na jiné subjekty, aby sám sebe z
popsaného jednání alespoň zdánlivě těmito záměrně předstíranými kroky vyvinil. Ze všech těchto důvodů, když navíc bylo provedeným dokazování prokázáno, že
společnost CARENA byla předlužena a ve finančním úpadku, a že obviněný svým
závazkům od počátku dostát nehodlal a činil vše pro to, aby dosáhl co
největšího obohacení. Bylo tudíž zcela správné a nezbytné využít prostředky
trestní represe (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004,
sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, či ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I.
ÚS 69/06), neboť se již jedná o kriminální čin, u nějž
prostředky jiných právních odvětví nedostačují a ochrana trestním právem je zde
zákonná a potřebná, neboť se nejednalo o běžný obchodní vztah, ale naopak došlo
ke zneužití tohoto civilněprávního institutu k úmyslné snaze obviněného o
obohacení své či jiné osoby.
Nejen s ohledem na výši škody, kterou obviněný v rámci jedné z nejpřísnějších
okolností podmiňujících použití vyšší právní kvalifikace způsobil, ale i s
ohledem na další zjištěné skutečnosti, zejména četnost zakázek a snahy
obviněného se krátce po činu vytunelované společnosti zbavit, je zřejmé, že jde
o závažný trestný čin vyšší společenské škodlivosti, což jsou okolnosti, které
vylučují možnost použití zásady ultima ratio doplněné zásadou subsidiarity
trestní represe, která podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku připadá do úvahy zejména
v případě méně závažného trestného činu, neboť podle citovaného ustanovení
trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze
uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje
uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Právě proto, že čin obviněného je velice závažným a škodlivým kriminálním
činem, nebyla úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu
subsidiarity trestní represe namístě, neboť nejde o případ, který by z
hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným
činům dané skutkové podstaty, ale jak bylo vysvětleno, je tomu v tomto
konkrétním případě naopak. Z tohoto důvodu nelze aplikovat ani princip „ultima
ratio“, protože, jak bylo výše uvedeno, právě trestní právo v projednávané věci
má místo, neboť s ohledem na skutečnosti uvedené poškozenými, podle nichž
obviněný odmítal své závazky zaplatit, vyhýbal se kontaktu s poškozenými, a v
závěru předal svou společnost na zcela nevědomou a nekompetentní osobu, je
zřejmé, že v této věci jiné prostředky z hlediska ochrany práv poškozených jako
právnických osob byly zejména pro neodpovědný postoj obviněného nedostatečné a
neúčinné (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1.
2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích neshledal vytýkané vady, přičemž
dovolání bylo podáno v části mimo obviněným označený dovolací důvod a v části
nedůvodně, což mohl posoudit toliko na podkladě napadených rozhodnutí, v nichž
se soudy nižších stupňů se všemi naznačenými problémy řádně vypořádaly, a tudíž
pro stručnost na ně postačuje pouze odkázat. Z těchto důvodů dovolání jako
celek jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
S ohledem na učiněný způsob rozhodnutí neměl Nejvyšší soud podklad pro
rozhodnutí o odložení výkonu trestu odnětí svobody, jehož se obviněný s odkazem
na § 265o odst. 1 tr. ř. domáhal. Nadto z obsahu spisu (č. l. 3554) plyne, že
nástup výkonu trestu mu byl již soudem prvního stupně ze zdravotních důvodů
odložen.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. prosince 2015
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu