8 Tdo 1311/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. října 2011 o dovolání obviněného T. B., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 9 To 239/2011, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 3 T 79/2010, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. B. o d m í t á .
Rozsudkem Okresního v Kolíně ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. 3 T 79/2010, byl obviněný T. B. uznán vinným trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona č. 140/1961 Sb. (nadále tr. zák.) a zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen za tyto trestné činy a sbíhající se přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 8. 2010, č. j. 2 T 41/2010-111, podle § 247 odst. 3 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 8. 2010, č. j. 2 T 41/2010-111, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody poškozené I. M.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. dopustil v podstatě tím, že bez vědomí a souhlasu poškozené I. M. v době od 6. 4. 2009 do 4. 6. 2009 v místě jejich společného bydliště v K., ul. P., cestou internetového bankovnictví provedl v několika případech převod finančních prostředků v celkové výši 630.000,- Kč z účtu poškozené na účet, jehož je majitelem a k němuž je jediným disponentem, následně uvedenou finanční hotovost ze svého účtu vybral a použil pro svoji potřebu, přičemž přístupové heslo do internetového bankovnictví obviněnému poškozená dobrovolně sdělila, neboť žili ve společné domácnosti a chtěla po něm v jiných případech pomoc s odesláním peněz z jejího účtu, dne 8. 6. 2009 se bez vědomí poškozené z bytu odstěhoval, stal se nekontaktním, finanční hotovost poškozené nevrátil a užil ji pro svoji potřebu, čímž způsobil poškozené I. M. škodu v celkové výši 630.000,- Kč [bod 1) výroku o vině].
Trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. měl spáchat tím, že dne 12. 3. 2009 v GE M. B. v Ř. převzal od poškozené I. M., se kterou žil ve společné domácnosti, finanční hotovost ve výši 50.000,- Kč za účelem zakoupení plynového kotle do rekonstruovaného bytu v obci S., který však dosud nezakoupil, dne 8. 6. 2009 se bez vědomí poškozené ze společně obývaného bytu odstěhoval, stal se nekontaktním, svěřené finanční prostředky poškozené nevrátil a ponechal si je pro svoji potřebu, čímž způsobil poškozené I. M. škodu ve výši 50.000,- Kč [bod 2) výroku o vině].
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které zaměřil proti výroku o vině, trestu i náhradě škody. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 9 To 239/2011, bylo jeho odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Obviněný podal proti tomuto rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatel obsáhle zopakoval svoji obhajobu, že se jednání, jímž byl uznán vinným, nedopustil, že mu zmíněné částky ze svého účtu na jeho účet převedla sama poškozená a že z těchto peněz hradil výdaje za bourací a stavební práce v rekonstruovaném bytě. Znovu uvedl, že za částku 50.000,- Kč, kterou od poškozené převzal, skutečně koupil plynový kotel a odvezl jej do bytu poškozené. Tvrdil, že poškozená na něj trestní oznámení podala proto, že pro neshody opustil společnou domácnost. Nesouhlasil se soudem prvního stupně, pakliže si ze dvou proti sobě stojících výpovědí vybral jako věrohodnou výpověď poškozené a jeho výpovědi neuvěřil, a to patrně proto, že byl již v minulosti trestán. Poukazoval na skutečnosti, které podle jeho mínění nesvědčí o věrohodnosti výpovědi poškozené, zvláště zdůraznil, že poškozená zdaleka není v užívání počítače tak nezkušená, jak udávala. Upozorňoval, že k převodu peněžních částek bylo nutné nejprve se připojit k bankovnímu serveru, identifikovat se, provést příkaz a poté ještě s mírným časovým odstupem operaci potvrdit z mobilního telefonu poškozené, takže si lze jen těžko představit, že by se něco takového dalo zvládnout bez vědomí poškozené. Soudu prvního stupně vytýkal, že nebyl akceptován jeho návrh na výslech svědka Š., soud se svědka sice pokusil předvolat, ale když se to nezdařilo, jeho výslech nepřesvědčivě zamítl s odkazem na požadavek rychlosti řízení a neprovedl ani důkaz kartou z B. nabízenou svědkem A. M., z níž bylo možno zjistit, kdy a jaký materiál zde nakupovali. Ve prospěch věrohodnosti výpovědi poškozené nesvědčí ani zjištění týkající se drahého žehlicího prkna. Měl za to, že i kdyby byla správná verze poškozené a on jí skutečně nějaké prostředky odcizil, v rámci objektivity řízení bylo nutné zjistit, jaké prostředky na rekonstrukci bytu a nákup materiálu vynaložil, a tyto od způsobené škody odečíst.
Rozsudek soudu prvního stupně označil za nepřezkoumatelný ve výroku o trestu, jímž sice byl zrušen výrok o trestu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 8. 2010, sp. zn. 2 T 41/2010, ale není možné zjistit, jaký rozsudek to byl, pro jaký trestný čin byl odsouzen a jaký trest mu byl uložen. Za strohé označil i odůvodnění tohoto rozsudku ve vztahu k jeho trestní minulosti.
Podle mínění obviněného byl skutek nesprávně právně posouzen, protože se nestal tak, jak zjistil soud prvního stupně. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kolíně zrušil (návrh na další postup učiněn nebyl).
Nejvyšší státní zástupce se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil výlučně námitky, které ve své podstatě směřovaly proti správnosti skutkových zjištění, jež učinil Okresní soud v Kolíně a z nichž v napadeném usnesení vycházel Krajský soud v Praze. Právě takovou povahu mají jeho výhrady, že nebyla spolehlivě prokázána jeho vina, že soudy neopodstatněně favorizovaly výpověď poškozené, jíž uvěřily, aniž by se důsledně vypořádaly s jeho obhajobou, jelikož neprovedly všechny jím navrhované důkazní prostředky, a to výslech svědka Š., a nezabývaly se obsahem karty z B., nezjišťovaly, a to případně za pomoci znaleckého posudku, jaké prostředky vynaložil na rekonstrukci bytu a nákup materiálu.
Prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněný brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Primárně se totiž domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; tvrdil, že se žádného trestného činu ve skutečnosti nedopustil. Opakoval svoji obhajobu, že peněžní prostředky na jeho účet převáděla sama poškozená a že plynový kotel, na jehož nákup od poškozené převzal 50.000,- Kč, skutečně zakoupil a odvezl do bytu. Pokud by soud neakceptoval tuto obhajobu, mělo být přihlédnuto k nákladům, které vynaložil na rekonstrukci bytu a nákup materiálu. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a obviněný takovou vadu výslovně vytkne; o takovou situaci se ale nejedná.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů totiž vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (zejména strany 4 až 7 rozsudku soudu prvního stupně, strany 3 až 5 napadeného usnesení odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů, jmenovitě výpovědi obviněného, výpovědi poškozené svědkyně I.M., jakož i dalších výpovědí svědků či opatřených a ve spise založených listin, soudy postupovaly důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Své závěry také srozumitelně odůvodnily způsobem odpovídajícím požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř.
Soudy obou stupňů, zvláště pak soud prvního stupně, se námitkami obviněného pečlivě zabývaly a vysvětlily, proč je z hlediska úvah rozhodných o jeho vině nepovažovaly za relevantní a proč jeho obhajobě neuvěřily. Závěr o vině obviněného opřel soud prvního stupně především o usvědčující důkaz v podobě výpovědi poškozené svědkyně I. M. Věrohodností výpovědi této svědkyně se soudy obou stupňů pečlivě zabývaly a zevrubně rozvedly, jakými úvahami byly vedeny, pakliže právě ji vzaly za podklad svého rozhodnutí. Soud prvního stupně se velmi podrobně zabýval způsobilostí poškozené pracovat s internetovým bankovnictvím, údaje poškozené konfrontoval s dalšími poznatky vyplývajícími z provedeného dokazování, úsudek o její věrohodnosti logicky vyargumentoval a přesvědčivě se vypořádal též s existencí objektivních podmínek na straně obviněného spáchat čin právě takovým způsobem, jak je popsán ve výroku o vině. Soud prvního stupně uvěřil poškozené i v té části její výpovědi, v níž odmítla, že by obviněný peníze užil v její prospěch. Svědkyně vyvrátila, že by hradil větší náklady za stavební práce či materiál, jelikož platil pouze drobnější výdaje z částky 100.000,- Kč, kterou mu za tím účelem předala, větší finanční náklady (např. výměna oken) byly placeny převodem z jejího účtu. Na podkladě těchto skutkových zjištění neobstojí názor obviněného, že od celkové výše škody měly být odečteny náklady jím vynaložené na rekonstrukci bytu a materiál, jelikož podle zjištění soudu obviněný z peněz, jež si bez vědomí a souhlasu poškozené převedl na svůj účet, žádné výdaje ve prospěch poškozené neuhradil, peníze vybral a použil je pro svoji potřebu.
Soud prvního stupně také vysvětlil, proč nevyslechl svědka Š. (strana 7 rozsudku) a proč zamítl návrh na dokazování kartou B. (strana 8). Z jeho odůvodnění jasně vyplývá, že provedení těchto důkazů by nemohlo zvrátit skutková zjištění, jež přesvědčivě vyplývala z jiných důkazů již v hlavním líčení provedených. S hodnotícími úvahami soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožnil, a to včetně důvodů, pro které nebylo vyhověno návrhům obviněného na doplnění dokazování. Sám nepřisvědčil ani potřebě doplnit dokazování o vypracování znaleckého posudku, jak navrhl obviněný v odvolání, a to pro nadbytečnost takového důkazu. Ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že největší položky za rekonstrukci byly placeny převodem z účtu poškozené a drobnější výdaje za vykonanou práci a zakoupený materiál obviněný platil z peněžních prostředků, jež převzal od poškozené.
Pokud jde o návrhy obviněného na doplnění dokazování, Nejvyšší soud připomíná, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Této povinnosti soudy obou stupňů, jak bylo vyloženo, dostály. Dovolacímu soudu v zásadě nepřísluší přehodnocovat soudy provedené dokazování, a to včetně jeho rozsahu a posuzování odmítnutých důkazních návrhů, proto je v daném kontextu významná toliko otázka, zda způsobem prováděného dokazování nebyla porušena základní práva obviněného, zejména právo na spravedlivý proces. To však neshledal.
Je tak zjevné, že v tomto případě nešlo o žádný extrémní exces případu důkazů opomenutých a zjištěn nebyl ani případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Že rozsah dokazování či způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že rozsudek soudu prvního stupně nelze označit za nepřezkoumatelný ve výroku o uložení souhrnného trestu, neboť ten zcela koresponduje s požadavky kladenými na uložení tohoto trestu v ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák. Směřují-li výtky obviněného též vůči tomu, že odůvodnění rozsudku týkající se jeho trestní minulosti je „strohé“, nelze než upozornit na ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř., podle něhož dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. října 2011
Předsedkyně senátu: JUDr. Věra Kůrková