8 Tdo 1318/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. října 2011 o dovolání, které podal obviněný D. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 61 To 216/2011, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 4 T 50/2010, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 4 T 50/2010, byl obviněný D. K. uznán vinným trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b) tr. zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen tr. zák.) a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 247 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák., § 45 odst. 1, 2 tr. zák., § 45a odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin. Podle § 45a odst. 1 tr. zák. mu bylo uloženo přiměřené omezení spočívající v povinnosti podle svých sil nahradit způsobenou škodu. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody poškozené J. V.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný označených trestných činů dopustil tím, že dne 30. 12. 2009 v P., O., okolo 01.50 hodin kopem rozbil skleněnou výplň vstupních dveří prodejny potravin V. a následně okolo 02.35 hodin vzniklým otvorem vnikl dovnitř prodejny, odkud odcizil finanční hotovost v celkové výši 10.000,- Kč, a to tak, že bez užití násilí otevřel jednu z pokladen, z níž odcizil finanční prostředky, a u druhé pokladny vytrhnul zásuvku v hodnotě 2.000,- Kč, kterou odcizil společně s finančními prostředky, přičemž J. V. tak odcizením věcí způsobil škodu ve výši 12.000,- Kč, poškozením dveří škodu ve výši 7.000,- Kč a pokladny ve výši 2.000,- Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které zaměřil proti výroku o vině. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 61 To 216/2011, bylo jeho odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Pro úplnost je vhodné dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, neboť usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 61 To 85/2011, byl k odvolání státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 původně zprošťující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 4 T 50/2010, v celém rozsahu zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně, aby ji znovu rozhodl.
Obviněný podal proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 61 To 216/2011, prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že byl uznán vinným trestnými činy krádeže a poškozování cizí věci, aniž by bylo přihlédnuto k jeho obhajobě a jeho návrhům, aby bylo bezpečně prokázáno, že ten, kdo je na kamerových záznamech, je skutečně on. Vytkl, že nebyli vyslechnuti obhajobou navržení svědci a zamítnuty byly i jeho návrhy na vypracování znaleckého posudku z oboru biomechaniky, případně antropologickou identifikaci. Nesouhlasil s tím, že takto učiněné návrhy na doplnění dokazování, jež opakoval i před odvolacím soudem, byly i tímto soudem zamítnuty. Vyvozoval, že tím, že nebylo přihlédnuto k jeho obhajobě a nebyly připuštěny jím navrhované důkazy k prokázání jeho neviny, bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces a současně i zásada rovnosti stran, protože „v případě odvolání státního zástupce se v pochybnostech měly provést důkazy jím navržené, když tytéž důkazy navrhl obviněný, byly tyto návrhy zamítnuty a provedeny nebyly“.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil (návrh na další postup učiněn nebyl).
Nejvyšší státní zástupce nevyužil svého oprávnění a k dovolání obviněného se věcně nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil výlučně námitky, které ve své podstatě směřovaly proti správnosti skutkových zjištění, jež učinil Obvodní soud pro Prahu 8 a z nichž v napadeném usnesení vycházel Městský soud v Praze. Právě takovou povahu mají výhrady dovolatele, že nebyla spolehlivě prokázána jeho vina, jelikož nebylo bezpečně zjištěno, že osoba zachycená na záznamech bezpečnostních kamer je skutečně on, a že soudy obou stupňů k prokázání jeho viny neprovedly všechny potřebné důkazy, když nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování o výslech svědků, znalecký posudek z oboru biomechaniky či antropologickou identifikaci.
Prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněný brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Primárně se totiž domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; tvrdil, že soudy tím, že nevyhověly jeho důkazním návrhům, neprovedly všechny potřebné důkazy k prokázání jeho viny, v důsledku čehož nebylo spolehlivě prokázáno, že se trestných činů dopustil právě on. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a obviněný takovou vadu výslovně vytkne; o takovou situaci se ale nejedná.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů totiž vyplývá takový vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů, který lze akceptovat (zejména strany 3, 4 rozsudku soudu prvního stupně, strany 2, 3 napadeného usnesení odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů, jmenovitě výpovědi obviněného, výpovědi svědků J. V., J. T., J. H. a J. R. v kontextu záznamu z bezpečnostních kamer, soudy postupovaly důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Své závěry také srozumitelně odůvodnily způsobem odpovídajícím požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř.
Soudy obou stupňů se námitkami obviněného zabývaly a vysvětlily, proč jeho obhajobě neuvěřily. Závěr o vině obviněného opřel soud prvního stupně především o usvědčující důkazy v podobě výpovědi svědků J. V., J. T., J. H. a J. R., kteří obviněného na záznamech bezpečnostních kamer s jistotou identifikovali, přičemž přesvědčivě vysvětlili, že jej znají delší dobu, prakticky již od dětství, a na záznamech kamerového systému jej poznali podle postavy, rysů obličeje, způsobu pohybu a též podle kšiltovky, kterou nosil prakticky pořád. Závěr soudu o tom, že osoba na záznamech kamerového systému je právě obviněný, nebyl relevantně zpochybněn ani výpověďmi svědků F. a Z. K., rodičů obviněného, kteří jej sice na záznamech nepoznali, ale nemohli potvrdit, že obviněný se nevzdálil z místa bydliště. Soud prvního stupně se vypořádal také s návrhy obviněného na doplnění dokazování a označil je s ohledem na vyznění důkazů provedených v hlavním líčení za nadbytečné (strana 2, 3 rozsudku). S hodnotícími úvahami soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožnil, a to včetně důvodů, pro které nebylo vyhověno dalším návrhům obviněného na doplnění dokazování.
Pokud jde o návrhy obviněného na doplnění dokazování, Nejvyšší soud připomíná, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Této povinnosti soudy obou stupňů, jak bylo vyloženo, dostály. Dovolacímu soudu v zásadě nepřísluší přehodnocovat soudy provedené dokazování, a to včetně jeho rozsahu a posuzování odmítnutých důkazních návrhů, proto je v daném kontextu významná toliko otázka, zda způsobem prováděného dokazování nebyla porušena základní práva obviněného, zejména právo na spravedlivý proces. To však neshledal.
Je tak zjevné, že v tomto případě nešlo o žádný extrémní exces případu důkazů opomenutých a zjištěn nebyl ani případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Že rozsah dokazování či způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení práva na spravedlivý proces, nerespektování zásady rovnosti zbraní a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. října 2011 Předsedkyně senátu: JUDr. Věra Kůrková