8 Tdo 1349/2012-31
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
7. listopadu 2012 o dovolání obviněného M. B., proti usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 2 To 78/2012, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 3/2012, t a k
t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. o d
m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2012, sp. zn. 50 T
3/2012, byl obviněný M. B. uznán vinným v bodě 1) zločinem znásilnění podle §
185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, v bodě 2) přečinem
svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, v bodě
3) zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr.
zákoníku, a v bodech 1) až 3) přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201
odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
Tyto trestné činy spáchal podle skutkových zjištění tím, že
1) dne 17. 10. 2011 kolem 8.30 hod. v H., v bytě, O. M., kde žil ve společné
domácnosti se svou družkou M. H. a její dcerou nezletilou využil nepřítomnosti
své družky a poté, co vytvořil podmínky pro to, aby byl s nezletilou sám v bytě
takovým způsobem, že jí telefonicky uložil, aby nechodila do školy a počkala na
něho doma, až se vrátí z práce, jí po svém příchodu domů přikázal, aby se
osprchovala, čemuž nezletilá, zvyklá respektovat jeho příkazy, mu vyhověla, pak
se sám osprchoval a obnažený přišel do dětského pokoje, kde se mezi tím
nezletilá oblékla, využívaje své autority otce, za něhož ho nezletilá vzhledem
k tomu, že ji od útlého věku vychovával a žil s ní ve společné domácnosti,
považovala, i své fyzické převahy, s cílem se sexuálně uspokojit, chytil
nezletilou kolem ramen a položil na břicho na postel, kde jí vysvlékl tričko a
podprsenku, přitom ji zcela znehybnil tím, že se posadil obkročmo na její
hýždě, masíroval jí záda, následně si na ni lehl a hladil ji po celém holém
těle, otočil ji na bok a na záda, sundal jí tepláky, roztáhl jí nohy od sebe,
mezi které si klekl, v této poloze ji hladil na přirození, opakovaně jí strkal
prsty do pochvy a olizoval bradavky, čemuž se nezletilá ze strachu vyvolaného
předchozími zkušenostmi s fyzickým napadením své osoby ze strany obžalovaného
aktivně nebránila, ale na základě jeho dotazu vyjádřila svůj nesouhlas s jeho
počínáním, na což reagoval tím, že odešel z dětského pokoje do obývacího
pokoje, kde vzápětí přistoupil k nezletilé, která zde již opět oblečená přišla
sledovat televizi, za situace, že on sám byl stále obnažený, ji zezadu objal
přes hrudník, čímž ji znehybnil a přes její aktivní odpor spočívající v
zapírání se nohama, ji odvedl do ložnice, kde ji položil na postel na záda,
lehl si na ni, svlékl jí tričko a tepláky, chytil jí ruce svýma oběma rukama
nad její hlavou a přesto, že nezletilá plakala, ji následně jednou rukou
násilně roztáhl nohy a nejméně třikrát jí částečně zasunul penis do pochvy,
aniž by došlo k porušení její panenské blány, kdy po celou dobu se nezletilá
bránila jeho jednání tím, že se ho snažila odstrčit, což se jí následně
podařilo a utekla před ním do koupelny, přičemž tohoto jednání se dopustil
přesto, že si byl vědom skutečného věku nezletilé, jakož i svých povinností
plynoucích mu ze závazků, které převzal od matky nezletilé jako její druh
žijící s ní i s nezletilou ve společné domácnosti, zahrnujících rovněž péči o
citový a mravní vývoj nezletilé dívky, a vědom si také možného negativného
dopadu svého jednání na její další vývoj, zejména v oblasti sexuální,
2) dne 17. 10. 2011 kolem 12.00 hod. v H., O. M., ve výtahu, s cílem dosáhnout
svého sexuálního uspokojení, požadoval po nezletilé aby mu při následně
plánované cestě autem do S. p.
provedla felaci pohlavního údu s tím, že pokud
tak neučiní, tak jí nedá žádné finanční prostředky a nic jí nekoupí, přičemž
tohoto jednání se dopustil přesto, že si byl vědom skutečného věku nezletilé,
jakož i svých povinností plynoucích mu ze závazků, které převzal od matky
nezletilé jako její druh žijící s ní i s nezletilou ve společné domácnosti,
zahrnujících rovněž péči o citový a mravní vývoj nezletilé dívky, a vědom si
také možného negativného dopadu svého jednání na její další vývoj, zejména v
oblasti sexuální,
3) dne 22. 10. 2011 v blíže nezjištěné době od 21.00 hod. do 22.00 hod., v H.,
v bytě, O. m., kde žil ve společné domácnosti se svou družkou M. H. a její
dcerou nezletilou využil nepřítomnosti své družky a za situace, kdy za ním
přišla nezletilá s žádostí, aby mohla jít na počítač, v kterémžto okamžiku
ležel nahý v obývacím pokoji na gauči a masturboval, této nejprve počítač
povolil s tím, že mu musí provést felaci pohlavního údu, a vzápětí, využívaje
své autority otce, za něhož ho nezletilá, vzhledem k tomu, že ji od útlého věku
vychovával a žil s ní ve společné domácnosti, považovala, i své fyzické
převahy, s cílem se sexuálně uspokojit, přikázal nezletilé, aby si k němu
nejprve sedla a následně klekla, čemuž poškozená ze strachu vyvolaného
předchozími zkušenostmi s fyzickým napadením své osoby ze strany obžalovaného,
a to i sexuálního rázu, vyhověla, kdy v době, kdy u něho klečela, ji chytil
jednou rukou za zátylek hlavy, touto ji tlačil ke svému penisu, který jí
nejméně dvakrát zasunul do úst, kde následně ejakuloval, přičemž tohoto jednání
se dopustil přesto, že si byl vědom skutečného věku nezletilé, jakož i svých
povinností plynoucích mu ze závazků, které převzal od matky nezletilé jako její
druh žijící s ní i s nezletilou ve společné domácnosti, zahrnujících rovněž
péči o citový a mravní vývoj nezletilé dívky, a vědom si také možného
negativného dopadu svého jednání na její další vývoj, zejména v oblasti
sexuální.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 3 tr.
zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
šesti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku
zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto
rovněž o náhradě škody.
Odvolání obviněného podané proti citovanému rozsudku soudu prvního
stupně Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 17. 7. 2012,
sp. zn. 2 To 78/2012, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím
obhájkyně JUDr. Kateřiny Danielové z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. dovolání. Uvedl v něm, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty
předmětných trestných činů, jelikož se nadevší pochybnost pro rozporné výpovědi
svědků nepodařilo prokázat jeho vinu. Obviněný zejména poukázal na
nesrovnalosti ve stěžejních svědeckých výpovědích, k nimiž podle něho došlo v
jednotlivých stádiích trestního řízení. Skutky, které mu jsou kladeny za vinu,
nebyly provedeným dokazováním jednoznačně prokázány, a závěry soudů jsou
výsledkem nesprávného zhodnocení těchto důkazů, protože soudy se nevypořádaly
se všemi rozpory, jež se mezi důkazy, které vzaly za podklad rozhodnutí o vině,
projevily. Obviněný považoval za nevěrohodnou zejména výpověď poškozené.
Pravdivost její výpovědi zpochybnil především s ohledem na její motivaci k jeho
nepravdivému obvinění, která byla vedena hlavně snahou vyhnout se jeho přísnému
výchovnému působení na ni. Pro její nevěrohodnost též poukázal na rozpory ve
výpovědích poškozené vztahující se k požití alkoholu jeho osobou dne 17. 10.
2011. Nevěrohodnost poškozené zdůraznil i ve vztahu k lékařské zprávě
gynekoložky ošetřující poškozenou, z níž vyplynulo, že poškozená má stále
celistvou a neporušenou panenskou blánu, což vzhledem k velikosti jeho
pohlavního údu, pokud by se událost odehrála tak, jak líčí poškozená, bylo
vyloučeno.
Obviněný v dovolání též poukázal na to, že neměl důvod k pohlavním kontaktům s
dcerou své družky, protože s matkou poškozené vedl oboustranně uspokojivý
sexuální život projevující se mimo jiné i četností vzájemných sexuálních
kontaktů. V souvislosti s těmito argumenty obviněný odkázal i na sexuální
zvyklosti, jež podle něj potvrdily i M. H. a bývalá manželka P. B., která navíc
dosvědčila jeho veskrze pozitivní vztah k jejich společným dětem i to, že vždy
odsuzoval činy páchané na dětech, a proto vyjádřila, že nevěří, že by byl
schopen se po tak dlouhou dobu přetvařovat.
V dovolání obviněný soudům vytýkal, že svá rozhodnutí vystavěly pouze na
výpovědích poškozené a svědků, kterým se s těmito skutečnostmi měla svěřit,
přičemž výpovědi poškozené z přípravného řízení a z hlavního líčení spolu
navzájem nekorespondují. Z výpovědi svědkyně P. S. zdůraznil, že nebyla schopna
při výpovědi v hlavním líčení jednoznačně určit, ve kterém období se jí měla
poškozená s okolnostmi týkajícími se sexuálních návrhů obviněného svěřit, z
čehož vyvodil pochybnosti o věrohodnosti této svědkyně. Kromě toho shledal
rozpory i ve výpovědích svědkyně J. V., aniž by se s nimi soudy dostatečně
zabývaly a vyhodnotily je v souladu s jeho obhajobou. Poukázal i na to, že jeho
výslech konaný bezprostředně po jeho zadržení pro něj byl vzhledem ke
skutečnosti, že se za vinu mu kladeného jednání nedopustil, velmi stresující.
Ve vztahu k výpovědi matky poškozené M. H. zdůraznil, že tato odmítla u
hlavního líčení vypovídat, ačkoli v přípravném řízení tak učinila a sdělila, že
důvodem jejího setrvání ve vztahu s obviněným jsou finance. Podle obviněného
odmítnutí její výpovědi před soudem bylo vedeno tím, že již neměla odvahu
tvrdit skutečnosti, jež by se nemusely zakládat na pravdě, když po celou dobu,
kdy pobýval ve vazbě, jej pravidelně navštěvovala, psala mu dopisy, v nichž mu
vyjadřovala svoji loajalitu, důvěru, lásku a podporu, což by nečinila vůči
člověku, který sexuálně zneužil její dceru.
Obviněný poukázal rovněž na obsah výpovědi svědků P. M. a P. K. a zpochybnil
taktéž závěry znaleckých posudků zabývajících se zkoumáním mobilního telefonu a
notebooku, které prokázaly pouze to, že žádná z odeslaných SMS zpráv tvrzeného
znění se v jeho mobilním telefonu nenacházela. Z notebooku bylo sice prokázáno,
že na účet poškozené byla odeslána SMS zpráva, není však zřejmé, kdo tuto
zprávu odeslal či napsal, což s ohledem na další souvislosti jeho vinu
neprokazuje. Obviněný tak má za to, že výsledky provedeného dokazování vzhledem
k jím zdůrazněným rozporům ve výpovědích svědků a se zřetelem na motivaci
poškozené, nedávají dostatečný poklad o jeho vině, a proto soudy měly v souladu
se zásadou in dubio pro reo dojít k závěru, že se činů, jež mu jsou kladeny za
vinu, nedopustil.
Ze všech uvedených důvodů obviněný v závěru dovolání navrhl, aby
dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Vrchního
soudu v Olomouci a věc podle § 265l tr. ř. tomuto soudu vrátil k dalšímu
projednání a rozhodnutí. Současně učinil i alternativní návrh, aby jej po
zrušení napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší
soud“) podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám zprostil obžaloby.
Přestože byl opis dovolání dne 17. 10. 2012 doručen Nejvyššímu státnímu
zastupitelství, to své případné písemné stanovisko do dne konání neveřejného
zasedání Nejvyššímu soudu nezaslalo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání
obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno
osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné
lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Poté
zkoumal, zda argumenty obviněného lze podřadit pod jím označený dovolací důvod,
neboť jen dovolání, které je opřeno o některý ze zákonem vymezených důvodů, lze
podrobit věcnému přezkoumání.
Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle
kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této právní
úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat
výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně
právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o
jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto
dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost
skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat
úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Vedle vad, které se
týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva.
Dovolání obviněného se týká, kromě obecného sdělení, že nebyly naplněny
znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, výhradně výtek směřujících proti
skutečnostem, které soudy vzaly za prokázané z důkazních prostředků, o něž
opřely výrok o vině. Obviněný brojil obecně proti postupu, jakým soudy důkazy
hodnotily, a proti konkrétně zmiňovaným svědectvím, jež konfrontoval s výpovědí
poškozené, proti níž vznášel výhrady, které opíral o výpovědi některých osob,
jimž se s jednáním obviněného svěřovala. Jednotlivé skutečnosti, o které opíral
svou verzi o nevěrohodnosti poškozené, jen kuse bez souvislostí konstatoval s
tím, že se jedná o rozpory, kterým soud nevěnoval pozornost. Takto, kromě
výpovědí uvedených svědků, obviněný poukazoval i na znalecké expertízy, které
považoval za neobjektivní a účelové, naproti tomu svá vlastní tvrzení
preferoval jako pravdivá a zcela věrohodná.
Po obsahové stránce je z dovolání patrné, že obviněný vytkl právní problematiku
jen v úvodu dovolání tím, že obecně odkázal na nenaplnění znaků trestného činu
(neuvedl ani kterého, i přesto, že byl obviněn ze šesti trestných činů). Takový
paušální, neurčitý a nekonkrétní odkaz není právní výhradou, jak má na mysli
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obsah konkrétně uplatněných
námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence
určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. Pouze formální poukaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů zde nestačí.
Dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn
konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení
skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové
tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková
zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS
279/2003).
Uváží-li se jednotlivé výhrady, které jsou v dovolání rozvedeny, je z
nich zcela patrné, že jsou soustředěny do tvrzení, že se obviněný jednání
kladeného mu za vinu nedopustil. Jde tedy o námitky, byť zdánlivě směřujícími
proti nesprávné právní kvalifikaci, jimiž se však domáhal, aby soudy uvěřily
jeho verzi obhajoby, že čin kladený mu za vinu, nespáchal, čímž brojil proti
skutkovým zjištěním, obsaženým ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku.
Vzhledem k tomu, že obviněný své dovolání opřel o § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., avšak výhrady v něm soustředil proti vedení dokazování a způsobu
hodnocení důkazů, a vytýkal nesprávnost skutkových zjištění, nenaplnil obecná
kritéria vymezující dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Výhrady
obviněného tak nedopadají nejen na uvedený, ale ani na žádný jiný z dovolacích
důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Nejvyšší soud proto nemohl
správnost napadených rozhodnutí přezkoumávat. I přes tento závěr, nad rámec
podaného dovolání považuje však za nutné uvést, že v dané věci nevznikají
pochybnosti o tom, že by soudy provedly dokazování způsobem, jak obviněný
naznačuje. Touto otázkou se Nejvyšší soud zabýval z hlediska možné existence
extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, jenž
obviněný sice výslovně nezmínil, ale svými výhradami jej v zásadě nastínil. Je
proto vhodné poznamenat, že za extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a
právním posouzením věci, event. provedenými důkazy nelze považovat jakýkoliv
případ, kdy má dovolatel za to, že soudy hodnotily provedené důkazy jinak, než
si sám představuje. Jak vyplývá i z bohaté judikatury zejména Ústavního soudu,
extrémní nesoulad přichází do úvahy, jen tehdy, když je dokazování zatíženo
takovými procesními vadami a nedostatky, které znemožnily, aby výsledné závěry
o vině logicky a přesvědčivě z provedených důkazů vyplynuly. O případ
extrémního nesouladu jde proto jen za situace, že je zjištěna zjevná absence
srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových
zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení
stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp.
zn. III. ÚS 1800/2010). Jestliže však soudy důkazy provádějí s veškerou
důsledností a hodnotí je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na
pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu,
postupují v souladu se zákonem a o extrémní nesoulad se pak nejedná.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů plyne, že se soudy otázce
viny obviněného věnovaly velmi pečlivě a soustředily dokazování právě na to,
aby jeho vinu nadevší pochybnost prokázaly. V odůvodnění svého rozhodnutí soud
prvního stupně v potřebné míře vysvětlil, o které důkazy své závěry o vině
obviněného opřel a kterým důkazům a z jakých důvodů neuvěřil (srov. strany 8 až
22 jeho rozsudku). Soud druhého stupně se s jeho závěry skutkovými i právními
zcela ztotožnil a neshledal v postupu nalézacího soudu ani v jím vydaném
rozhodnutí žádné nedostatky (srov. strany 6 až 9 usnesení odvolacího soudu). Z
celého kontextu argumentů uvedených v obou rozhodnutí je patrné, že soudy
hodnotily provedené důkazy jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu a dospěly k
závěru, že všechny ve věci provedené důkazy tvoří ucelený řetězec svědčící o
vině obviněného. Soudy opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim
umožnily náležitě objasnit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr.
ř.). Neopominuly ani obhajobu obviněného a věnovaly jí potřebnou pozornost a
logicky vysvětlily, proč ji považovaly za vyvrácenou nejen výpovědí poškozené,
ale i dalšími ve věci provedenými důkazy (výpověďmi svědků P. S., matky
poškozené M. H. učiněné v přípravném řízení, J. V., P. M., P. K., jakož i
znaleckými posudky). Soudy zkoumaly jak obsah výpovědi poškozené, tak i její
faktické chování pozorované jí blízkými osobami a posouzené znaleckými posudky.
Všechna zjištění, jež soudy na podkladě provedeného dokazování učinily, spolu
vzájemně souvisejí, podporují se a doplňují bez vnitřních rozporů a vnějších
nesouladů.
Na základě všech těchto shora uvedených skutečností Nejvyšší soud shledal, že
obviněný byl v bodech 1), 2) a 3) uznán vinným na podkladě zjištěného
skutkového stavu a v souladu se zákonem. Ze všech výše rozvedených důvodů
dovolání obviněného proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 7. listopadu 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr.
Milada Šámalová