8 Tdo 135/2025

8 Tdo 135/2025-447

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 3. 2025 o dovolání obviněné T. Ch. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. 31 To 227/2024, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 79/2022, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. 31 To 227/2024, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 4 T 79/2022.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 4 T 79/2022, byla obviněná T. Ch. (dále též jen „obviněná“ nebo také „dovolatelka“) shledána vinnou přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což byla podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku jí bylo uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozeným L. S., P. Z. a K. D. společně a nerozdílně škodu ve výši 150 000 Kč.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, které zaměřila proti výroku o vině a náhradě škody. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze 11. 9. 2024, sp. zn. 31 To 227/2024, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené L. S., P. Z. a K. D. se svými nároky na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku dopustila tím, že v obci XY, v červnu 2018 uzavřela s poškozeným M. S. ústní dohodu o zapůjčení pracovního stroje Caterpillar 303,5, výrobní číslo DCH00766, žluté barvy, číslo motoru 9TS02367, v hodnotě 150 000 Kč, ve vlastnictví poškozeného, za účelem provedení terénních úprav na sousedním pozemku ve vlastnictví obviněné, dne 4. 7. 2018 v XY si uvedený stroj převzala a odvezla, následně ani přes opakované výzvy poškozeného stroj nevrátila, se strojem naložila přesně neznámým způsobem, z místa se odstěhovala, stala se nekontaktní a do dnešního dne pracovní stroj nevrátila, čímž způsobila poškozenému M. S. škodu ve výši 150 000 Kč.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. 31 To 227/2024, podala obviněná T. Ch. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázala na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. s jejich zákonnou citací. Namítla, že se nedopustila tvrzeného jednání a nenaplnila skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a také že nebyla dodržena zásada ultima ratio a věc měla být řešena v civilním řízení.

5. Dovolatelka měla za to, že soudy nižších stupňů využily z dokazování pouze to, co svědčilo obžalobě, přičemž nedbaly důkazů a jejich hodnocení v její prospěch. Opakovaně tvrdila, že skutek se odehrál jinak, než zní skutková věta. Rozsudky obou stupňů považovala za nezákonné, nerespektující zásadu in dubio pro reo a výsledky dokazování, obsahují taktéž prvky svévole a nepřezkoumatelnosti. Zdůraznila, že soudy se dostatečně nevypořádaly s jejími námitkami a daly na svědectví z druhé ruky osoby, která měla na výsledku řízení zásadní zájem.

Dovolatelka znovu připomněla svou verzi skutkového děje, tedy že se ona a její tehdejší partner Michal Wiesner dohodli s poškozeným M. S. na zapůjčení bagru na vykopání základů na pozemku, přičemž to byl on, kdo terénní práce na pozemku provedl a bagr si z něj také odvezl. To potvrdili i svědci L. M. a Michal Wiesner. Z dokazování vyplynulo také to, že dopravu bagru si zajišťoval vždy poškozený sám osobně nebo přes svého známého souseda. Následně se s ním její partner Michal Wiesner domluvil na půjčení bagru pro jeho společnost k výkonu práce pro jinou společnost v Německu, ona byla pouze u vyzvednutí bagru.

Tomu podle dovolatelky odpovídá i skutečnost, že v případě odvozu bagru z dvoru poškozeného, kde se nacházela dovolatelka, poškozený i svědkyně P. Z., dcera poškozeného, byl řidičem nákladního vozidla cizí muž, kterého svědkyně P. Z. neznala. Pokud by se jednalo o známého souseda, jistě by jej svědkyně znala. To podle dovolatelky svědčí ve prospěch jejího tvrzení, že v tento okamžik nejel bagr do XY na její pozemek, ale do Německa pro společnost jejího tehdejšího partnera. Ostatně to potvrdil i svědek Michal Wiesner.

Také svědek L. K. podle dovolatelky osvědčil, že poškozený věděl, že bagr byl zapůjčený do Německa. Svědkyně L. M. taktéž ve výpovědi v hlavním líčení k dotazu státní zástupkyně, z čí strany kdysi padlo, že bagr je v Německu, uvedla, že to poškozený měl tehdy delší proslov, takže z jeho strany. Vytkla, že orgány činnými v trestním řízení byly již na počátku trestního řízení založeny listinné důkazy svědčící, že účelem vypůjčení bagru ze společnosti Wiesner group, s. r. o., byly zemní práce v Německu, a to fakturace mezi touto společností a společností Lehmensiek Tiefbau Gmbh, a koncept smlouvy č. 2018-001 mezi těmito společnostmi.

Zemní práce prováděné společností Wiesner group, a. s., vyplývají také ze smlouvy o projektu k provedení zemních inženýrských prací.

6. Pokud jde o právní posouzení jednání jako zpronevěry, pak dovolatelka zdůraznila, že z žádné listiny neplyne, že jí byl bagr pro jistý účel svěřen. To, že jí byl bagr svěřen, je patrně dovozováno toliko z výpovědi svědkyně P. Z., která se dostavila v okamžik, kdy se bagr nakládal na korbu vozu. Dovolatelka nedisponovala ani klíčem k bagru, neuměla bagr řídit, ani k tomu neměla oprávnění, nemohla se tak podílet na jeho osudu, ani jej ovlivnit. Odvoz bagru nedoprovázela a do Německa s ním nejela. To, že jí byl bagr svěřen, tedy nemá podklad v žádném důkazu, nadto účel, proč by jí měl být bagr svěřen, je naprosto jiný, než tvrdila obžaloba i soudy. Pokud se odvolací soud pozastavoval nad tím, že dovolatelka uváděla některé skutečnosti o tom, kde se bagr nachází, v jakém stavu je a proč není dovezen zpět, vysvětlila, že ji o tom informoval svědek Michal Wiesner. Pravdivost těchto informací nemohla ověřit a pouze je poškozenému tlumočila. Zdůraznila, že je potřeba si uvědomit, že obviněná byla první možnou osobou, na kterou se poškozený stran vrácení bagru mohl a měl obracet, když byla družkou Michala Wiesnera a byla „po ruce“ v České republice a v nemovitosti poškozeného. Soud zdůraznil, že pokud by byla verze dovolatelky pravdivá, pak by jistě existovaly listiny o zápůjčce. K tomu zdůraznila, že poškozený si nikdy nepotrpěl na formální stránku jednání, což potvrdili i svědci. Dovolatelka se snažila listiny prokazující její verzi obstarat, avšak zjistila, že společnost Wiesner group, s. r. o., byla v likvidaci a účetnictví nebylo dohledáno, neboť jej někdo ztratil. Odvolací soud tak přenesl důkazní povinnost na dovolatelku. Z tohoto důvodu neměla být nevěrohodnou shledána ani výpověď svědka Michala Wiesnera, když tato důkazní povinnost je na státním zastupitelství. Ani skutečnost, že si tento svědek nevzpomněl na jména osob, které měly pracovat na daném bagru v Německu, nedokládá jeho nevěrohodnost, neboť vypovídal s odstupem přibližně 4 let a jednalo se o cizí státní příslušníky. Dále zdůraznila, že tento svědek již několik let není jejím partnerem, vedla s ním spory o nezletilé děti a výživné, takže svědek rozhodně nemá důvodu jí stranit a vypovídat nepravdivě v její prospěch.

7. Ohledně subjektivní stránky uvedla, že trestní zákoník vyžaduje k dané skutkové podstatě minimálně úmysl nepřímý, který však zcela chybí. Bagr nakládal v inkriminovaný den poškozený na vůz cizího dopravce, sám jej ještě poutal pásy, klíčky nechal pravděpodobně v bagru či je dal přepravci. Bagr tedy nesvěřil dovolatelce, ale dopravci, který bagr vezl do Německa svědku Michalu Wiesnerovi. V odůvodnění napadeného rozsudku pak o úmyslu dovolatelky bagr zpronevěřit není nic uvedeno, ačkoliv je subjektivní stránka obligatorním znakem skutkové podstaty zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku. Soud tak na odůvodnění úmyslu zcela rezignoval a neuvedl, kdy měl úmysl bagr zpronevěřit u dovolatelky nastat, zdali byl přímý či nepřímý a z čeho tak soud dovodil.

8. Opakovaně se obviněná vyjadřovala k věrohodnosti svědků a své, přičemž akcentovala, že od samého počátku vypovídala konstantně a vedla aktivní obhajobu, když dokládala listiny, činila návrhy na doplnění dokazování a odpovídala na všechny otázky soudu i stran řízení a aktivně se jednání účastnila. O výpovědích svědků L. K a L. M. nelze polemizovat, neboť tito vypovídali spontánně, neměli žádný zájem na výsledku řízení a z jejich projevu nebylo znát, že by chtěli někomu stranit nebo něco zatajovat. Měla za to, že jejich výpovědi korespondují s její výpovědí a jsou významné pro časovou linku pohybu bagru a terénních prací v XY (studna a pozemek obviněné), které rozhodně předcházely pracím v Německu. Tito svědci neusvědčují dovolatelku z toho, že by si převzala bagr a ten zpronevěřila. Svědek Michal Wiesner po poučení, že má mluvit pravdu, se plně přiznal k zapůjčení si bagru do Německa a popsal, co s ním dělal a za jakým účelem byl vypůjčen. Dovolatelka je se svědkem ve sporech, on k ní má negativní vztah a nemá důvod jí stranit. Zdůraznila, že ta část výpovědi svědka, týkající se zemních prací v XY a odvozu bagru za součinnosti a s vědomím poškozeného pro účely jeho společnosti Wiesner group, s. r. o., do Německa, je pravdivá a odpovídá dalším důkazům. Dovolatelka se až v hlavním líčení dozvěděla, že v mezidobí byl tento svědek odsouzen za nejeden trestný čin a vždy se jednalo o trestný čin zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku. Tedy i tato jeho vizitka svědčí o tom, že to nebyla dovolatelka, kdo si bagr zapůjčil a následně nechal zmizet neznámo kam. Pokud jde o hodnocení výpovědi svědkyně P. Z., pak toto je nutno činit velice obezřetně, neboť se jednalo o svědectví z druhé ruky s výjimkou výpovědi k osobní přítomnosti u nakládky bagru do Německa, navíc svědkyně hájila svůj nárok na náhradu škody. Měla a nadále má na výsledku řízení zásadní zájem a je patrné, že dávala smrt jejího otce do souvislosti s nevrácením předmětného bagru. Závěrem dovolatelka zdůraznila, že jednání popsané v rozsudku neodpovídá ani její osobě, jejím osobním poměrům, když v době, do které je zasazen skutek, měla dvě malé nezletilé děti ve věku dvou let a druhé ve věku pěti měsíců. Byla v době skutku na mateřské dovolené, mladší dceru dokonce ještě kojila. Nebyla dosud stíhána, ba dokonce pravomocně odsouzena za jakýkoli trestný čin, vlastně ani za přestupek. Věc měla být řešena v rámci civilního soudního řízení poškozeným, resp. jeho dědici, a společností Wiesner group, s. r. o., případně jeho jednatelem. Byl tak zneužit i trestněprávní princip ultima ratio.

9. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky Liberci ze dne 11. 9. 2024, č. j. 31 To 227/2024-416, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 3. 2024, č. j. 4 T 79/2022-400, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Liberci přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněné uvedl, že uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněné, kterými nesouhlasí s rozhodnými skutkovými zjištěními, když konkrétně neuvedla, proč obsah důkazů vůbec neposkytuje podklad pro skutková zjištění, k nimž dospěly soudy činné dříve ve věci, nebo je dokonce pravým opakem těchto zjištění, anebo proč obsah provedených důkazů nemůže být podkladem pro zmiňovaná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení. Jak přitom vyplynulo z těchto rozhodných skutkových zjištění, byla to právě obviněná, kdo jednal s poškozeným M. S., byla u převzetí bagru a při jeho naložení a odvozu. Obviněná byla ohledně bagru několikrát dotazována poškozeným, který jí telefonicky kontaktoval (viz e-mail ze dne 28. 6. 2019 s doloženými daty volání). Předmětné skutečnosti dosvědčili někteří svědci, přičemž obviněná ani nepopřela, že v této záležitosti jednala osobně. Dále poukázal na výpověď poškozeného z přípravného řízení, jež je podpořena dalšími důkazy (zejména výpovědí svědkyně P. Z., která byla přímým svědkem nakládání bagru a následně i pokusu o smírné řešení situace mezi poškozeným a obviněnou). V této souvislosti je zcela nevýznamná námitka obviněné, že předmětný bagr neuměla řídit, ani to, že k jeho řízení neměla příslušné oprávnění. Pro závěr o spáchání žalovaného trestného činu nebylo rovněž významné, aby s bagrem jakkoliv manipulovala při jeho používání nebo nakládce. Podstatné bylo jen to, že obviněná převzala bagr od obviněného a poté mu ho nevrátila.

11. Státní zástupce zdůraznil, že soudy se zabývaly i věrohodností svědka Michala Wiesnera, jehož výpověď považuje obviněná za věrohodnou. Při podání vysvětlení ze dne 18. 2. 2020 tvrdil, že nikdy bagr nepřevzal, nepůjčil si jej ani jej nepoužíval. Následně však v hlavním líčení ze dne 30. 1. 2023 uvedl, že přesně ví, kde se bagr nachází, a uvedl též údajné důvody jeho umístění na odstavném parkovišti v Německu. Svědek tvrdil, že bagr zůstal v Německu z toho důvodu, že jej zabavila německá policie při převozu zpět do České republiky.

Svědek tedy zcela zásadně měnil v průběhu řízení svoji výpověď. Zmíněné tvrzení svědka bylo řádně prověřeno, přičemž bylo zjištěno, že německá policie takový stroj nikdy neevidovala. Verze o zabavení bagru policií a následném odstavení na parkovišti tak byla prokázána jako nepravdivá. Soudy hodnotily výpověď svědka Michala Wiesnera ve světle dalších provedených důkazů. Pokud jde o smlouvy mezi společnostmi Lehmensiek Tiefbau GmbH Wiesner Group, s. r. o., na provedení výkopových inženýrských prací, na které poukazovala obviněná, prokazují jen to, že se společnost Wiesner Group, s.

r. o., angažovala v inženýrských pracích v Německu, což je skutečnost, která nebyla sporná. Ve smlouvách není ani zmínka o bagru, takže tyto listiny neprokazují verzi skutkového děje tvrzeného obviněnou. Státní zástupce pak neshledal ani porušení pravidla in dubio pro reo, když závěry soudů jsou opřeny o logické argumenty, které jsou podpořeny výsledky provedeného dokazování.

12. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že citovaný důvod dovolání je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, a soud je při jeho posuzování vázán zjištěným skutkovým stavem. Dovolatelka sice brojila proti existenci subjektivní a objektivní stránky citovaného přečinu, ve skutečnosti však tyto námitky založila na polemice s výsledky provedeného dokazování, nevytkla jimi tedy vadu právního posouzení. Pouze nad rámec státní zástupce k těmto námitkám uvedl, že přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchá, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí-li tímto činem větší škodu. Přisvojením věci se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti neomezené dispozice s věcí, není však rozhodné, jak poté pachatel s přisvojenou věcí, která mu byla svěřena, skutečně nakládá. Ke spáchání tohoto trestného činu se vyžaduje úmyslné zavinění (viz § 15 tr. zákoníku). Popsaná rozhodná skutková zjištění svědčí podle státního zástupce o tom, že obviněná si úmyslně přisvojila cizí věc, která jí byla svěřena, přičemž způsobila následek v podobě větší škody [§ 138 odst. 1 písm. c) a § 206 odst. 3 tr. zákoníku] na majetku poškozeného. Ve vztahu k tomuto tzv. těžšímu následku přitom zcela postačuje podle § 17 písm. a) tr. zákoníku zavinění z nedbalosti. O jejím úmyslném zavinění svědčí též následné jednání, kdy se po určité době, co vyvstaly problémy s vrácením bagru, odstěhovala do zahraničí a stala se pro poškozeného nekontaktní.

13. Na základě všech shora uvedených skutečností dospěl státní zástupce k závěru, že dovolání obviněné bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

III. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., načež podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.

IV. Důvodnost dovolání

15. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Dovolatelka odkázala na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Nejvyšší soud k tomu, jakož i k akcentu obviněné na porušení jejích ústavně zaručených práv poznamenává, že si je vědom své povinnosti zabývat se v rámci řízení o dovolání věcí i z hlediska respektování práva obviněného na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jak uvedl Ústavní soud ve svém stanovisku pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14: „Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je v této fázi řízení povinen při posuzování příslušného dovolacího důvodu toto pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud“.

16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.

17. Dovolatelka sice neuvedla konkrétní rozpory učiněných skutkových závěrů s konkrétními důkazy, jak poznamenal státní zástupce, ve skutečnosti však zpochybňovala hodnocení prakticky všech důkazů, když měla za to, že tyto nebyly hodnoceny objektivně ve vzájemných souvislostech a za dodržení zásad pro hodnocení důkazů vyplývajících z trestního řádu i pravidla in dubio pro reo¸ ale naopak byly hodnoceny výhradně v její neprospěch. Zopakovala svou skutkovou verzi, která podle jejího názoru nebyla vyvrácena, a to že si od poškozeného společně se svědkem Michalem Wiesnerem půjčili jeho bagr k vykopání základů na jejich pozemku, což navíc provedl sám poškozený, který s bagrem i následně odjel (či zařídil jeho převoz k sobě domů), s tím, že následně se poškozený s jejím partnerem domluvili na zápůjčce bagru do Německa pro výkon zemních prací, které tam měl sjednané svědek Michal Wiesner, který však bagr následně poškozenému nevrátil, čemuž měly odpovídat i výpovědi svědků L.

M. a Michala Wiesnera. Pakliže Nejvyšší soud hodnotil ucelenost, vzájemnou provázanost důkazů a přesvědčivost úvah soudů nižších stupňů, které měly tuto skutkovou verzi vyvracet, a naopak podporovat skutkovou verzi obžaloby, nenalezl v provedených důkazech a na ně navazujících úvahách soudů dostatečně přesvědčivé podklady pro skutkové závěry, jak jsou popsány ve skutkové větě výroku o vině soudu prvního stupně.

18. Soud prvního stupně skutkové závěry obsažené ve výroku o vině rozsudku opřel převážně o výpověď svědkyně P. Z., dcery poškozeného. Ta vypověděla, že to byla jednoznačně obviněná, které poškozený stroj zapůjčil, pouze s ní jednal ohledně bagru a jeho následného vrácení a právě tato mu sdělila, že stroj byl odvezen do Německa, s čímž poškozený nesouhlasil a nedal souhlas ani s jeho odvezením mimo Českou republiku. Soud prvního stupně odkazoval vedle výpovědi svědkyně i na soupis pokusů o telefonní kontakt s obviněnou ze strany poškozeného, který svědkyně předložila (jednalo se o e-mail s výpisem dat, kdy měl poškozený obviněné volat, viz č. l.

124). Soud neuvěřil výpovědi obviněné pro její rozpor s ostatními důkazy, přičemž zejména zdůraznil, že obviněná uvedla, že nebyla ze strany poškozeného nikdy dotazována ani upomínána k jeho vrácení, naopak k ní byl vždy milý, což bylo podle soudu prvního stupně v rozporu s výpovědí svědkyně L. M., která byla přítomna tomu, kdy na místo přijel poškozený a ptal se obviněné, kdy mu vrátí bagr, a byl naštvaný, jakož i s výpovědí svědkyně P. Z., která uvedla, že poškozený jednal ohledně bagru jen s obviněnou a opakovaně jí volal.

Neuvěřil ani tvrzení obviněné, že jí Michal Wiesner nesdělil nic konkrétního ve vztahu k tomu, proč bagr nebyl vrácen, a uváděl prostě nějaké komplikace, když z výpovědi svědkyně L. M. vyplynulo, že obviněná poškozenému sdělila, že bagr byl v Německu zabaven policisty. Uzavření dohody na půjčení bagru mezi poškozeným a svědkem Michalem Wiesnerem sice potvrzuje výpověď tohoto svědka, tu však soud prvního stupně také shledal nevěrohodnou, když nebyla dohledána a předložena žádná smlouva či jiný doklad, který by takové zapůjčení stroje potvrzoval, přestože by takový doklad byl nezbytný pro účely účetnictví společnosti Wiesner group, s.

r. o., které měl být stroj do Německa půjčen. Nelogickým pak shledal i tvrzení svědka, že stroj nechal zaparkován na parkovišti v Německu, neboť nebyly finanční prostředky na jeho odvoz zpět do České republiky a dál už situaci neřešil (viz bod 13. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

19. Odvolací soud v řízení o odvolání dokazování nedoplňoval, přičemž se zcela ztotožnil s úvahami a hodnocením důkazů, jak je učinil soud prvního stupně. K tvrzení obviněné, že neměla se zapůjčením bagru nic společného, konstatoval, že tato poškozenému, když k ní přišel domů, kde byla i se svědkyní L. M., nesdělila, aby se obrátil na společnost Wiesner group, s. r. o., s tím, že ona o bagru nic neví, ale na žádost poškozeného nereagovala a jeho proslov si vyslechla, a svědkyni pak uvedla, že bagr stojí v Německu a je zabavený policisty (což bylo dožádáním do Spolkové republiky Německo vyvráceno), že potřebují kupní smlouvu a zároveň mají problém bagr přivézt, protože ten, kdo tam bagr vezl, prodal svůj vůz.

Odvolací soud uvedl, že by se sice mohlo jednat o mylnou informaci, kterou obviněná dostala od Michala Wiesnera, zdůraznil však, že tvrzení neodpovídá v tom, že by po poškozeném chtěli kupní smlouvu nebo že by byl problém s dopravou, když podle obviněné i Michala Wiesnera pro odvoz bagru do Německa sjednali služby autodopravce neustanoveného pana M., nejednalo se tedy o nějakou známou osobu. Výpověď obviněné, že neměla o osudu bagru informace, měla být podle soudu v rozporu i s výpovědí svědkyně P.

Z., která uvedla, že obviněná poškozenému měla sdělovat, že stroj se vrátí za týden, pak že neměl štítek a že jej zabavili policisté. Soud konstatoval, že pokud by obviněná neměla s osudem bagru nic společného, neměla by důvod se vymlouvat a lhát poškozenému ani své přítelkyni. To, že poškozený skutečně požadoval vrácení stroje po obviněné a za tím účelem ji hledal, odvolací soud vyvozoval i z výpovědi L. K., který uvedl, že poškozený mu sděloval, že mu bagr nevrátili, že je nemůže najít, načež mu svědek sdělil, že mají mít trafiku v XY.

Podle odvolacího soudu pak bylo nepodstatné, že svědek vypověděl, že nikdy neviděl, že by předmětný stroj řídil někdo jiný než poškozený, když to podle soudu nevypovídá o tom, že by stroj někomu jinému do XY nezapůjčil. Pokud jde o tvrzení podpořené i výpověďmi svědků L. K. a L. M., že poškozený sám práci na pozemku obviněné provedl a pak si bagr odvezl, pak zdůraznil, že to neznamená, že musel poškozený práci dokončit a že tato nemohla chtít provést jiné úpravy v jiném rozsahu apod. V ostatním odvolací soud v podstatě jen opakoval argumentaci soudu prvního stupně (viz v podrobnostech body 12.–16.

jeho rozsudku).

20. Třebaže nelze upřít pečlivý přístup soudů k objasnění věci, podle Nejvyššího soudu však jejich závěry bez dalšího neobstojí, nejsou podloženy řádně provedenými a dostupnými důkazy. Při patrně obtížné důkazní situaci, když samotný poškozený nebyl před svou smrtí procesně použitelně vyslechnut, nebyla sepsána žádná písemná smlouva o zapůjčení předmětného pracovního stroje, měly soudy co do objasnění samotného ujednání mezi obviněnou či jejím partnerem a poškozeným k dispozici zejména výpověď obviněné a jejího bývalého partnera svědka Michala Wiesnera a protichůdně s nimi vyznívající výpověď svědkyně P. Z., dcery poškozeného. Výpovědi dalších svědků se netýkaly samotné dohody o zapůjčení a jeho účelu, konkretizace osoby, které byl stroj zapůjčen, ale svědci vypovídali např. o tom, jak obvykle probíhalo půjčení bagru poškozeného jiným osobám, zda vykonal na pozemku obviněné poškozený práce s bagrem a bagr si odvezl či zda následně poškozený kontaktoval obviněnou ohledně vrácení bagru.

21. V dané souvislosti je vhodné připomenout judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16), podle níž jsou obecné soudy v situaci „tvrzení proti tvrzení“ povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny. Mimo jiné v takové situaci soudy rozhodně nemohou opomenout, je-li u svědka či svědků, jejichž výpověď stojí proti výpovědi obviněného, objektivně přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení. Uvedená povinnost soudů je pak ještě zvýrazněna v případech, kdy taková svědecká výpověď či svědecké výpovědi stojící proti výpovědi obviněného představují jediný přímý důkaz, z něhož má být prokázána vina obviněného. S ohledem na princip presumpce neviny i právo na spravedlivý proces pak rozhodně nelze akceptovat shledání viny obviněného za situace, kdy jediným přímým důkazem proti němu je výpověď svědka, u něhož a priori nelze vyloučit jakýkoli zájem na výsledku řízení, přičemž tato svědecká výpověď je posouzena jako věrohodná toliko s odůvodněním, že byla podána pod hrozbou sankce v případě křivé výpovědi.

22. Pokud jde o výpověď svědkyně P. Z., jíž daly soudy při hodnocení věrohodnosti a pravdivosti přednost před výpověďmi obviněné a svědka Michala Wiesnera, je nutno mít na paměti, že skutečnosti, o kterých vypovídala, měla tato od poškozeného zprostředkovaně a získávala je až s odstupem času, když sama uvedla, že otec za ní přišel po nějaké době s tím, že tam bagr není, že mu řekli, že si ho půjčili někam na práci do Německa, a že se styděl za to, že takhle naletěl. Jedinou výjimkou byla její přítomnost při odvozu bagru, který prováděl cizí dopravce a byla mu přítomna i obviněná. Je tedy nutno počítat i s možným zkreslením předávaných informací, stejně jako je nutno brát v potaz skutečnost, že svědkyně jako dědička poškozeného skutečně mohla mít zájem na výsledku řízení. Uvedené skutečnosti sice neznamenají, že její výpověď musí být a priori nevěrohodná či nepravdivá, je však nutno přistupovat k hodnocení takové výpovědi obzvlášť obezřetně.

23. Soudy uvěřily výpovědi svědkyně P. Z., a nikoliv verzi předkládané obviněnou s vysvětlením, že obviněná uváděla, že k ní byl poškozený vždy milý a že ji ohledně bagru nekontaktoval, což mělo být vyloučeno právě tvrzením svědkyně, že poškozený obviněnou opakovaně kontaktoval, aniž by však takovou skutečnost soudy nižších stupňů jakkoliv ověřily. Soudy nižších stupňů vycházely z e-mailu, který svědkyně zaslala policii, v němž uvedla data, kdy měl poškozený obviněné a jejímu tehdejšímu partnerovi volat, s uvedením jejich tehdejších telefonních čísel (e-mail na č. l. 124). Soudy (stejně jako již orgány činné v přípravném řízení) však zcela rezignovaly na jakékoliv prověření těchto skutečností, a to kupř. vyžádáním telefonu poškozeného či zajištěním zaznamenaných hovorů a ověřením majitelů telefonních čísel, která podle tvrzení svědkyně měla patřit obviněné a jejímu partnerovi, u operátora. Nadto pokud bylo v e-mailu tvrzeno, že poškozený volal jak obviněné, tak Michalu Wiesnerovi (aniž by v něm bylo specifikováno, které dny z uvedených dat mělo být voláno kterému z nich), pak nedává smysl tvrzení svědkyně, s nímž se soudy ztotožnily, že poškozený ohledně bagru kontaktoval výhradně obviněnou.

24. Soudy neuvěřily výpovědi svědka Michala Wiesnera a jeho tvrzení, že to on se s poškozeným domluvil na zapůjčení bagru pro výkon zemních prací v Německu za svou společnost Wiesner group, s. r. o., což odůvodnily zejména tím, že tento svědek neměl žádné důkazy k tomu, že s poškozeným uzavřel smlouvu o zápůjčce a že mu za ni zaplatil, ačkoliv by takové podklady jistě nutně potřeboval pro účetnictví společnosti Wiesner group, s. r. o. Nelze však pominout, že účetnictví předmětné společnosti nebylo vůbec dohledáno, nelze tedy konstatovat, že zapůjčení bagru v něm s jistotou nebylo zahrnuto, navíc s ohledem na osobu svědka Michala Wiesnera i jeho trestní minulost nelze vyloučit, že tento účetnictví nevedl řádně.

Jeho výpovědi dále neuvěřily též proto, že shledaly nelogickým jeho sdělení, že bagr zůstal v Německu, jelikož ho neměl kdo odvézt, když pán, který ho odvezl do Německa, měl svůj vůz prodat, zcela však pominuly jím přednesené situaci logicky odpovídající tvrzení, že neměl finanční prostředky na jeho odvoz (tedy k zaplacení služby odvozu, nikoliv někým známým). Odvolací soud celou výpověď tohoto svědka shledal nevěrohodnou i proto, že svědek nebyl schopen uvést, kdo měl v Německu s bagrem pracovat, ani se nestaral o to, co se dál s bagrem stalo.

Podle Nejvyššího soudu však taková skutečnost není s to vyvrátit tvrzení, že to byl svědek, nikoliv obviněná, kdo se s poškozeným dohodl na zapůjčení bagru, přičemž obviněná byla toliko přítomna předání bagru dopravci do Německa. Uvedené především potvrzuje celkový problematický způsob jednání i přístup svědka Michala Wiesnera k řešení problémů, jakož i k vlastnictví jiných osob.

25. Pokud jde o výpovědi svědků L. K. a L. M., ti ve svých výpovědích neuvedli nic, co by rozporovalo výpověď obviněné a verzi skutkového děje, kterou soudu přednesla, jak tvrdily soudy nižších stupňů. Svědkyně L. M. potvrdila, že poškozený přišel jednoho dne do domu obviněné a dotazoval se jí na bagr, což však obviněná nepopírala, naopak o tomto také vypovídala. Pakliže soudy důrazně opakovaly, že poškozený nedal dopředu souhlas k tomu, aby byl jeho bagr odvezen na území Německa, o čemž ani nevěděl, zcela přecházely odpověď svědkyně ve výpovědi v hlavním líčení, že to byl poškozený, kdo při dané návštěvě obviněné sám zmínil Německo. Taková výpověď pak potvrzuje spíše verzi obviněné, že poškozený věděl, že bagr byl na území Německa, aniž by mu tuto informaci poskytla obviněná. K tomu, zda byla obviněná i následně poškozeným dotazována na osud bagru a upomínána k jeho vrácení, což obviněná popřela, se již svědkyně nevyjadřovala, neboť ničemu takovému již nebyla přítomna a ani o tom neměla povědomí. Verzi obviněné pak odpovídají i tvrzení svědků, že poškozený si vždy zařizoval přesun bagru sám či skrze známé a že samotný bagr řídil vždy jen on a práce s ním vykonával i pro své známé sám, stejně jako jejich potvrzení toho, že poškozený vykonal práce na pozemku obviněné poté, co pomáhal s bouráním kašny ve vesnici, a potom si bagr zase odvezl. Konstatování, že na pozemku obviněné nemusel poškozený vykonat všechny práce či že obviněná mohla chtít provedení dalších prací v jiném rozsahu, kvůli čemu jí mohl zapůjčit bagr, aniž by další práce sám konal, je jen úvahou, která není podložena žádnou výpovědí ani jiným spolehlivým důkazem. Pokud tedy soudy konstatovaly nevěrohodnost výpovědi obviněné na základě rozporu s výpověďmi těchto svědků, dostatečně přesvědčivě nespecifikovaly, o jaké rozpory by se mělo jednat.

26. Dále soudy konstatovaly, že pokud neměla obviněná s osudem stroje nic společného a nic o něm nevěděla, pak neměla důvod se vymlouvat a lhát o tom, kde se nachází, poškozenému ani své přítelkyni L. M. Podle Nejvyššího soudu je však vcelku logické a přirozené, že pokud byla obviněná dotázána, kde se bagr nachází a kdy bude vrácen (ať již ze strany poškozeného či její přítelkyně), pak jim sdělila právě ty informace, které k tomu od svého tehdejšího partnera měla, byť tyto mohly být neúplné, zavádějící či zcela mylné, sama si je mohla při kontaktu s ním špatně zapamatovat. Pokud soudy dožádáním ve Spolkové republice Německo zjistily, že předmětný bagr nikdy nebyl policí zabaven, pak takovéto zjištění pouze prokazuje, že informace, které měla obviněná ohledně umístění bagru a nemožnosti jeho odvozu zpět do České republiky a předávala případně dál poškozenému či svědkyni L. M., byly nepravdivé. O úmyslu obviněné bagr zpronevěřit či těmto osobám lhát taková nesprávná informace sama o sobě nesvědčí; jiná situace by nastala, pokud by obviněná o nepravdivosti tvrzení, která poškozenému či své přítelkyni zprostředkovávala, skutečně věděla.

27. Pominout pak nelze ani to, že z formulace skutkové věty se naznačuje, že obviněná se s poškozeným domluvila v červnu roku 2018 na terénních úpravách na svém pozemku a následně si až dne 4. 7. 2018 převzala od poškozeného bagr a s tímto naložila dále neznámo jak, aniž by mezitím k naplnění předmětné dohody o terénních úpravách na jejím pozemku ze strany poškozeného vůbec došlo. Soud zde zdánlivě opomenul, že z výpovědí obviněné i svědků L. M. a L. K. vyplynulo, že poškozený v době léta 2018 bagr obviněné zapůjčil, respektive sám zařídil jeho odvoz na pozemek obviněné a na pozemku obviněné sám vykonal zemní práce, po čemž bagr zase odvezl k sobě domů.

Nebylo nijak prokázáno, a to ani výpověďmi svědků, že by poté byla učiněna nová dohoda mezi obviněnou a poškozeným k zapůjčení bagru k opakovaným pracím na pozemku obviněné (přestože nikdo ze svědků ani obviněná nehovořili o potřebě konat na jejím pozemku další práce či o nedokončení původní práce). S ohledem na výpověď svědků o tom, že poškozený vždy, když někomu bagr v okolí poskytl, jej také sám ovládal a práce pro známé tak sám vykonal a bagr si zase odvezl zpět, pak nebylo logicky a přesvědčivě reagováno na situaci, že v prvním případě by odvoz bagru na pozemek obviněné zajistil sám, práce na něm také sám vykonal a zase zařídil jeho odvoz, ale v druhém případě by jej zcela netypicky předal obviněné, aby si odvoz na svůj pozemek zajistila sama a také si sama zajistila někoho, kdo bude bagr ovládat.

28. Podle Nejvyššího soudu se závěr o vině obviněné T. Ch. žalovaným skutkem jeví ve světle dosud provedených důkazů a jejich hodnocení soudy přinejmenším jako předčasný. Souhrn provedených důkazů musí tvořit logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání právě obviněnou (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I.

Sb. rozh. tr.). Dokazování soudů není prosto určitých rozporů, z nichž nejzásadnější spočívá v tom, že nebyla bez jakýchkoliv rozumných pochybností vyvrácena stěžejní část obhajoby obviněné, že ona byla aktivně účastna na dohodě o předchozích úpravách vykonaných poškozeným na jejím pozemku, na dalším zapůjčení bagru se domluvili poškozený se svědkem Michalem Wiesnerem, ona byla přítomna toliko nakládce bagru dopravci a že s poškozeným komunikovala pouze z důvodu, že pro něj byla nejbližším kontaktem na Michala Wiesnera, který poškozenému nevracel jemu zapůjčený bagr.

K odstranění vytknutých nedostatků třeba doplnit dokazování v intencích uvedených v tomto rozhodnutí, přičemž se nabízí opakovaný podrobnější výslech obviněné a svědků k odstranění nastíněných rozporů s verzí přednesenou svědkyní P. Z., dále se jeví vhodným doplnit dokazování o zajištění dat z telefonu poškozeného potvrzujících, že tento obviněné skutečně volal, jakož i ověření u operátora, že číslo, na které volal, skutečně patřilo obviněné, pokud z takových dat míní soud prvního stupně vycházet.

Zejména je pak nutno při hodnocení důkazů neopomíjet žádné okolnosti, tedy ani ty, které svědčí ve prospěch obviněné, a postupovat v souladu se zásadou presumpce neviny i z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo. Teprve pak nechť jsou po vyhodnocení provedených důkazů učiněny odpovídající závěry ohledně tohoto jednání, a to jak skutkové, tak právní. Nelze vyloučit, že k řádnému zjištění skutkového stavu věci bude nezbytné provést i důkazy další, přičemž na soudu prvního stupně bude, aby tak učinil.

29. Protože v projednávaném případě byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněné rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. 31 To 227/2024, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 4 T 79/2022, současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněné, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr.

ř.].

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 3. 2025 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu