Judikát 8 Tdo 135/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:18.03.2026
Spisová značka:8 Tdo 135/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:8.TDO.135.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Ublížení na zdraví
Dotčené předpisy:§ 146 odst. 1 tr. zákoníku § 2 odst. 5,6 tr. ř. § 122 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
8 Tdo 135/2026-173
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 3. 2026 o dovolání, které podal obviněný D. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 2025, sp. zn. 5 To 232/2025, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 T 131/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. K. odmítá. Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2025, sp. zn. 11 T 131/2024, byl obviněný D. K. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na 7 měsíců, jehož výkon byl podle 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 12 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočka Ostrava, pobočka pro Moravskoslezský, Olomoucký a Zlínský kraj, IČ: 41197518, se sídlem Masarykovo náměstí 24/13, Ostrava, částku 6 919 Kč a poškozenému J. W., na náhradě nemajetkové újmy částku 2 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání státní zástupce i obviněný. Státní zástupce odvolání podané v neprospěch obviněného zaměřil proti výroku o trestu, odvolání obviněného směřovalo proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 8. 9. 2025, sp. zn. 5 To 232/2025, podle § 256 tr. ř. odvolání státního zástupce i obviněného zamítl.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku tím, že dne 5. 4. 2024 v době kolem 16:30 hodin v Ostravě-XY v sedmém patře domu na ulici XY, na chodbě poblíž výtahů, po předchozí vzájemné slovní rozepři ve zlobném afektu fyzicky napadl J. W., a to tak, že k němu přistoupil a jedenkrát jej udeřil svojí hlavou do obličeje, čímž způsobil poškozenému J. W., zranění spočívající ve zlomenině nosních kůstek bez dislokace, které si vyžádalo lékařské ošetření a dobu léčení 2 týdny, po kterou byl omezen v obvyklém způsobu života pro bolestivost poranění.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 2025, sp. zn. 5 To 232/2025, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku [zde zřejmě nesprávně odkázal na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ač jde o zákonné znění § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř.] a že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem ostatních provedených důkazů [zde naopak zřejmě nesprávně použil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ač správně jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.].
5. Konkrétně dovolatel vytkl, že soudy neprokázaly naplnění skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Nedošlo totiž k ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku. Ani v jedné ze svých výpovědí poškozený nepopsal okolnosti, z nichž by bylo možno usoudit, že újma na zdraví, kterou utrpěl, nebyla jen přechodná a že je nutno ji posoudit jako ublížení na zdraví, za jehož způsobení by měl nést trestní odpovědnost. Navíc nelze pominout, že poškozený sám přiznal, že má problémy s krční páteří a trpí závratěmi. Nelze tedy vyloučit, že jím subjektivně vnímané obtíže neměly původ v poruše zdraví, kterou utrpěl.
6. Z lékařské zprávy MUDr. Renaty Klečkové ze dne 29. 7. 2024 plyne, že poškozenému znesnadnila obvyklý způsob života bolestivost nosu a hlavy na cca 2 týdny, což je jen přibližné určení času a je v rozporu s údaji poškozeného. Ke zdravotnímu stavu poškozeného a objektivizování následků utrpěných úrazem měl být tedy vypracován znalecký posudek, jak obviněný navrhoval.
7. Obviněný měl za to, že provedené důkazy vylučují správnost skutkových zjištění, že u poškozeného došlo k poruše zdraví, která znesnadnila, nikoliv jen po krátkou dobu, jeho obvyklý způsob života, zmiňovaná skutková zjištění jsou s nimi naopak ve zjevném rozporu. Jestliže poškozený nebyl v obvyklém způsobu života omezen déle než 7 dnů, což on sám ve výpovědích před soudy potvrdil, nelze jeho jednání právně posoudit jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku.
8. Dovolatel navrhl (byť poněkud nepřesně), aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 2025, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného úvodem poznamenal, že obviněný měl se zřetelem k povaze rozhodnutí odvolacího soudu správně v dovolání odkázat i na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Jádrem dovolací argumentace obviněného je snaha vyloučit jeho trestní odpovědnost za přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, a to s důrazem na absenci zjištění svědčících o poruše zdraví poškozeného.
Námitky obviněného, směřující zejména k reinterpretaci výpovědi poškozeného a významu lékařské zprávy MUDr. Renaty Klečkové, však nepřekračují rámec běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení soudy nižších stupňů. Obviněný neidentifikoval flagrantní vady důkazního procesu, které by odůvodňovaly zcela výjimečný zásah Nejvyššího soudu do oblasti stabilizovaných skutkových zjištění, jak to předpokládá první alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř.
Uplatněné námitky se v podstatě omezují na nesouhlas s existujícím souborem usvědčujících důkazů a představují polemiku s aplikací zásady volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., zejména ve vztahu k tomu, co je nezbytné pro prokázání znesnadnění obvyklého způsobu života poškozeného.
10. Lze zdůraznit, že poškozený po fyzickém útoku vyhledal lékařské ošetření, když byl dne 5. 4. 2024 ošetřen na traumatologické příjmové ambulanci. Téhož dne byla vypracována lékařská zpráva na ORL klinice. Následně byla dne 10. 4. 2024 zpracována další zpráva z neurologické ambulance. K dispozici je rovněž lékařská zpráva z ambulance ORL – Auris, s. r. o., která potvrzuje diagnostikovanou frakturu nosních kůstek bez dislokace, s udávanou bolestivostí a dalšími doporučeními. Je tedy zřejmé, že poškozený pociťoval změny ve svém zdravotním stavu a obavy o jeho vývoj, pročež musel opakovaně podstoupit lékařské vyhodnocení ve zdravotnickém zařízení, přičemž jeho stav byl odborně zkoumán. Nešlo tak o pomíjivou skutečnost, kterou by poškozený z vlastního subjektivního pohledu tehdy zveličoval.
11. Pokud jde o kritiku vyjádření poškozeného před odvolacím soudem, státní zástupce se seznámil s relevantní částí protokolu z veřejného zasedání konaného dne 8. 9. 2025. Pokud zazněl dotaz týkající se omezení v běžném způsobu života, na který poškozený odpověděl nejprve negativně, nelze vytýkat potřebu dalších upřesňujících dotazů, neboť poškozený nemusí znát právní konsekvence takového pojmu a nemusí rozumět jeho obsahu.
12. S jistou mírou benevolence lze podle mínění státního zástupce pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit část námitek obviněného, jimiž brojil proti právní kvalifikaci skutku jako přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, zejména proti naplnění objektivní stránky tohoto trestného činu z důvodu údajné absence poruchy zdraví ve smyslu kritérií § 122 odst. 1 tr. zákoníku. Souhlasil s tím, že znesnadnění obvyklého způsobu života nesmí trvat jen po krátkou dobu.
Z vymezení skutku v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že zranění, které poškozený utrpěl v důsledku útoku obviněného na jeho tělesnou integritu, si vyžádalo lékařské ošetření a dobu léčení v délce dvou týdnů, během níž byl omezen v obvyklém způsobu života z důvodu bolestivosti poranění. Ustálená judikatura přitom předpokládá (např. č. 2/1966 Sb. rozh. tr.), že znesnadnění obvyklého způsobu života ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku, relevantní pro aplikaci skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr.
zákoníku, musí trvat zpravidla nejméně sedm dní. Tato podmínka byla v nyní projednávaném případě zřetelně naplněna. Nešlo o hraniční dobu, nýbrž o zranění, které si po lékařském ošetření vyžádalo léčbu v délce avizovaných dvou týdnů, kdy trvalo omezení běžného způsobu života poškozeného, tedy evidentně překročilo vyžadovaných sedm dní. U poškozeného byla identifikována především bolestivost, a to konkrétně v oblasti nosu, hlavy a krku. V návaznosti na tyto obtíže pociťoval omezení hybnosti. Poškozený se musel vyhýbat zejména řízení motorového vozidla a tělesnému kontaktu s vnoučaty.
Ačkoli nebyl upoután na lůžko, jako starobní důchodce nevykonával náročné pracovní aktivity, avšak s ohledem na zranění a bolestivost musel užívat rovněž medikaci.
13. Přisvědčit podle státního zástupce nelze ani námitkám obviněného, podle nichž poškozený trpěl zdravotními obtížemi před incidentem přičítaným obviněnému. Soudům nižších stupňů totiž neuniklo, že poškozený již dříve trpěl částečnou poruchou sluchu. Ačkoli soud prvního stupně tuto okolnost zdůraznil zejména ve spojení s vnímáním útoku obviněného proti poškozenému, je zřejmé, že ji odlišil od následku způsobeného samotným jednáním obviněného. V důsledku utrpěného zranění se poškozenému zhoršily chronické potíže v cervikokraniální oblasti, tj. přenesená bolest hlavy z oblasti krční páteře. Hodnocení zde nevycházelo z předpokladu absolutního, ideálního zdraví poškozeného, nýbrž ze změn oproti stavu předcházejícímu incidentu.
14. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné. IV. Důvodnost dovolání
16. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu (provinění), jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu (provinění) nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy.
Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu (provinění), jenž je na nich založen. V souladu s touto podmínkou mladistvý vytkl, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
18. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
19. Obviněný v podání vytýkal, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. V daném směru vznesl především námitku, že provedeným dokazováním nebylo spolehlivě zjištěno, že poškozený J. W. byl omezen v obvyklém způsobu života po dobu více než 7 dní. Tato argumentace v zásadě spadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., byť v určité části se posouvá až k polemice se skutkovými závěry přijatými soudem prvního stupně, tedy do oblasti působnosti dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. Kromě toho nelze než souhlasit se státním zástupcem, že obviněný měl odkázat rovněž na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. a vytknout, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Přes tento formální nedostatek je nutno konstatovat, že obviněným vznesené námitky jsou dovolacím důvodem.
20. Přečinu podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku se ublížením na zdraví rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření. V posuzované trestní věci nebylo sporu o tom, že dovolatel poškozenému způsobil zranění spočívající ve zlomenině nosních kůstek bez dislokace, které si vyžádalo lékařské ošetření.
To dokládají výpovědi poškozeného, svědka J. H., bydlícího ve stejném domě jako obviněný a poškozený, svědků D. K., T. A. a T. B., policistů přivolaných poškozeným, jakož i soudem prvního stupně podrobně zmiňované lékařské zprávy. Ostatně tato okolnost obviněným v dovolání ani zpochybněna nebyla. Je tedy evidentní, že ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku způsobil obviněný poškozenému poruchu zdraví, která si vyžádala lékařské ošetření. Nejistou je ale podle dovolatele otázka, zda zjištěná porucha zdraví znesnadnila poškozenému obvyklý způsob života nikoli jen po krátkou dobu.
21.
V obecné rovině je potřeba zmínit, že znesnadnění obvyklého způsobu života zpravidla spočívá v omezení pohyblivosti (hybnosti) nebo dokonce v upoutání na lůžko nebo v jiném klidovém režimu, v tělesné bolestivosti, zvýšené tělesné teplotě nebo v horečkách, v užívání léků, zejména pokud jde o jejich vedlejší negativní účinky, v pracovní neschopnosti apod., což má za následek omezení různých složek obvyklého způsobu života nemocného, a to jak po pracovní, společenské, kulturní, sportovní, tak i zábavní stránce.
Znesnadnění obvyklého způsobu života nesmí trvat jen po krátkou dobu. Nelze sice jednoznačně stanovit nějakou minimální dobu, po kterou musí porucha zdraví při narušení obvyklého způsobu života trvat, aby poruchu zdraví bylo již možno považovat za ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 2/1966 Sb. rozh. tr.), ale soudní praxe zde při zvažování všech shora uvedených kritérií přesto vychází z toho, že znesnadnění obvyklého způsobu života postiženého musí zpravidla trvat nejméně sedm dní.
Ublížení na zdraví bude zpravidla ovlivňovat nepříznivě pracovní schopnost v tom smyslu, že vyřadí postiženého dočasně z pracovního procesu, přitom však je třeba i přesto, že pracovní neschopnost trvala déle než sedm dní, vycházet z komplexního a přísně individuálního zhodnocení všech okolností případu, zejména z povahy poruchy zdraví, jakými příznaky se projevovala, jak byla způsobena, jakou část těla zasáhla, popř. který tělesný orgán a jaké jeho funkce byly narušeny, jaká byla bolestivost zranění, včetně její intenzity, zda a jaké lékařské ošetření vyžadovala a zda a do jaké míry porucha narušila obvyklý způsob života postiženého, v rámci něhož se právě posuzuje i vyřazení z pracovního procesu.
Pracovní neschopnost sama o sobě nemusí totiž vždy správně odrážet povahu, intenzitu a závažnost způsobené poruchy zdraví (např. při práci v prašném prostředí může mít i drobné zranění na ruce za následek delší pracovní neschopnost, byť jinak nemá vliv na obvyklý způsob života). Naproti tomu v některých případech ublížení na zdraví nemusí mít vůbec za následek pracovní neschopnost (např. vyražení několika zubů může vést k ztížení rozmělňování stravy a výslovnosti, přesto však nemusí odůvodnit pracovní neschopnost; srovnej dále rozhodnutí uveřejněná pod č. 21/1984 a 6/1967-II.
Sb. rozh. tr.). Pracovní neschopnost je tedy důležitým kritériem při posuzování pojmu ublížení na zdraví, není však kritériem jediným ani rozhodujícím, neboť zákon vyžaduje znesnadnění „obvyklého způsobu života“, jehož je pracovní neschopnost důležitou součástí, nikoli však okolností rozhodující, neboť je třeba posuzovat celkový obvyklý způsob života poškozeného (rodinný, společenský, kulturní atd.). Okolnost, že při poruše zdraví, která má objektivně povahu ublížení na zdraví a vyžaduje si i pracovní neschopnost, poškozený na vlastní riziko práci vykonává, nemůže vést k závěru, že nejde o ublížení na zdraví podle § 146 tr.
zákoníku (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 21/1984 Sb. rozh. tr.; v podrobnostech viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1704–1705). 22.
Obviněný v tomto kontextu vytkl, že i sám poškozený před soudem prvního stupně uvedl, že nebyl nijak omezen v běžném životě, zmínil jen, že ho na dotek bolel nos. Že neměl žádná omezení v běžném způsobu života potvrdil i ve výpovědi před odvolacím soudem, zde jenom doplnil, že pociťoval bolest, když se ve spaní otáčel. Upozornil, že poškozený sám přiznal, že má problémy s krční páteří (cervikokraniální syndrom) a trpí závratěmi, v důsledku čehož nelze vyloučit, že subjektivně vnímané obtíže nemají původ v poruše zdraví, kterou poškozený utrpěl. Dovolatel dále vytkl i neurčitost lékařské zprávy MUDr. Renaty Klečkové ze dne 29. 7. 2024, podle níž poškozenému znesnadnila obvyklý způsob života bolestivost nosu a hlavy na cca 2 týdny. Měl za to, že následky způsobené utrpěným úrazem měly být lépe objektivizovány, např. jím navrhovaným znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví.
23. K rekapitulovaným námitkám obviněného je namístě zdůraznit, že poškozený po fyzickém útoku vyhledal lékařské ošetření. Dne 5. 4. 2024 byl ošetřen na traumatologické příjmové ambulanci Fakultní nemocnice Ostrava. Téhož dne byla vypracována lékařská zpráva na klinice ORL a chirurgie hlavy a krku se závěrem fraktura nosních kůstek bez dislokace. Následně byla dne 10. 4. 2024 zpracována další zpráva z neurologické ambulance. K dispozici je rovněž lékařská zpráva z ambulance ORL – Auris, s. r. o., která potvrzuje diagnostikovanou frakturu nosních kůstek bez dislokace, s doporučením 14 dnů nos chránit důsledně před úrazem (č. l. 47). Je tedy zřejmé, jak správně poznamenal i státní zástupce, že poškozený pociťoval změny ve svém zdravotním stavu a obavy o jeho vývoj, pročež musel opakovaně podstoupit lékařské vyhodnocení ve zdravotnickém zařízení, přičemž jeho stav byl odborně zkoumán. Nešlo tak o pomíjivou skutečnost, kterou by poškozený z vlastního subjektivního pohledu tehdy zveličoval.
24. Jak uvádí též obviněný, z lékařské zprávy (odborného vyjádření) MUDr. Renaty Klečkové ze dne 29. 7. 2024 se podává, že poškozený utrpěl frakturu nosních kůstek, bez dislokace, přičemž způsob zranění (napadení druhou osobou) odpovídá údajům poškozeného. Toto zranění bylo provázeno bolestivostí nosu, hlavy po dobu cca 2 týdnů (č. l. 44, 45). Jistou obviněným akcentovanou neurčitost lékařské zprávy ale nutno konfrontovat s výpovědí poškozeného. Ten v hlavním líčení dne 4. 12. 2024 následky zranění způsobeného obviněným popsal tak, že zranění nosu léčil tak 14 dnů, dával si obklady na nos.
Sám udával, že nebyl omezen v běžném způsobu života, nebylo nic, co by nemohl dělat, „akorát ho bolel nos“. Nos ho bolel, ledoval si ho, po 14 dnech bolestivost odezněla (č. l. 95). Ve veřejném zasedání odvolacího soudu dne 8. 9. 2025 ve své výpovědi upřesnil, že medikaci užíval 14 dnů po dobu bolestivosti zranění, nos ledoval asi týden, cítil bolest při otáčení se při spánku, bolela ho hlava a krk (ten asi 3 dny), nemohl řídit motorové vozidlo (č. l. 145). Jak již uvedl i státní zástupce, doplňující dotazy k objasnění poruchy zdraví poškozeného byly logickým důsledkem odvolacích námitek obhajoby, které se snažily zpochybnit trestní odpovědnost obviněného za ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr.
zákoníku. Tyto dotazy nekladl pouze předseda senátu a člen senátu, ale rovněž intervenující státní zástupce a poté také obhájce. Byl-li poškozený členem senátu tázán, zda jej zranění omezilo v běžném životě, na což poškozený odpověděl „ne“, načež uvedl, že jej to bolelo, musel si dávat pozor, aby na to nesáhl a bránit se případnému dotyku od vnoučat, v noci nos ledoval, je zjevné, že poškozený jako laik nemusí znát právní konsekvence takového pojmu a nemusí rozumět jeho obsahu. V tomto světle nutno pohlížet i na jeho sdělení, že jej zranění neomezilo v běžném životě.
25. Odvolací soud se přiléhavě vypořádal i s návrhem obviněného na vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, označil-li jej za důkaz nadbytečný. Správně poznamenal, že cílem takového znaleckého posudku je především posoudit vznik zranění a mechanismus jeho způsobení, což bylo v posuzovaném případě doloženo odborným vyjádřením ošetřující lékařky. Jde-li o konkrétní omezení v běžném způsobu života, k tomu by se příslušný znalec vyjadřoval pouze v obecné rovině, relevantní je v tomto ohledu především výpověď poškozeného. Není od věci také upozornit na nadbytečnost znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, i proto, že mechanismus způsobení zranění, kdy obviněný z malicherné příčiny udeřil svou hlavou do obličeje poškozeného, byl bez pochybností zjištěn, přičemž zjištěné zranění a jeho léčba typově odpovídají obdobným případům vyskytujícím se v praxi páchání násilné trestné činnosti.
26. Dovolací soud přisvědčil názoru státního zástupce i v reakci na zmínku dovolatele, že poškozený sám přiznal problémy s krční páteří, v důsledku čehož nelze vyloučit, že subjektivně vnímané potíže nemají původ v předmětné poruše zdraví. Soudům nižších stupňů vskutku neuniklo, že poškozený již dříve trpěl částečnou poruchou sluchu. Ačkoli soud prvního stupně tuto okolnost zdůraznil zejména ve spojení s vnímáním útoku obviněného proti poškozenému, je zřejmé, že ji odlišil od následku způsobeného samotným jednáním obviněného. V důsledku utrpěného zranění se poškozenému zhoršily chronické potíže v cervikokraniální oblasti, tj. přenesená bolest hlavy z oblasti krční páteře (str. 13, bod 12. rozsudku soudu prvního stupně). Hodnocení soudu zde nevycházelo z předpokladu absolutního, ideálního zdraví poškozeného, nýbrž ze změn oproti stavu předcházejícímu incidentu.
27. Nejvyšší soud neshledal žádný, už vůbec ne zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků předmětného provinění s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudu odvolacího (zejména body 12.–13. rozsudku soudu prvního stupně, bod 11. usnesení odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nelze nevidět, že námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, s nimiž se postupně soud prvního stupně a soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat.
V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19.
12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.
Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Při nezjištění možnosti ingerence Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů na základě tzv. zjevného rozporu při hodnocení důkazů je třeba uzavřít, že zmiňované námitky dovolatele, jimiž zpochybnil skutková zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, nemohou obstát.
28. Jde-li o právní kvalifikaci správně zjištěného skutkového stavu, je třeba poukázat na to, že u poškozeného, z jehož výpovědí rozhodně neplyne snaha obviněnému uškodit, agravovat následky zranění, byla identifikována především bolestivost utrpěného zranění, a to konkrétně v oblasti nosu, hlavy a krku. V návaznosti na tyto obtíže pociťoval omezení hybnosti. Poškozený užíval léky proti bolesti, přikládal ledové či studené obklady, musel se vyhýbat činnostem, při nichž by mohlo dojít k dalšímu zranění nosu, jakož i řízení motorového vozidla a tělesnému kontaktu s vnoučaty. V důsledku těchto poznatků a zjištění o následku útoku obviněného na zdraví poškozeného lze akceptovat úvahy soudů vedoucí k závěru o účinku odpovídajícímu ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku a v důsledku toho i naplnění objektivní stránky přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku.
29. Jakkoliv lze připustit, že společenská škodlivost posuzovaného přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst.
1 tr. zákoníku, který jednání obviněného vykazuje po stránce objektivní i subjektivní, je spíše menší, odpovídá tomuto závěru i relativně mírný trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen na nejkratší možnou zkušební dobu, jakož i výše náhrady nemajetkové újmy v penězích poškozenému.
30. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 18. 3. 2026 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu