8 Tdo 1356/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19.
prosince 2007 o dovolání obviněného doc. Dr. Ing. M. P., proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 9 To 628/2006, který
rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově
pod sp. zn. 2 T 88/2004, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného doc. Dr. Ing. M.
P. o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 2 T 88/2004,
byl obviněný doc. Dr. Ing. M. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán
vinným, že:
„dne 23. 7. 2003 v 15:00 hod. na okrese T. ve směru z P. na R. při řízení
vlastního osobního motorového vozidla tov. zn. VW Passat CL 1.8, v rozporu s
ustanovením § 18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích, nepřizpůsobil včas rychlost jízdy stavu a povaze vozovky a
vlastnostem vozidla vzhledem k povětrnostním podmínkám a v důsledku toho
narazil přední částí svého vozidla do před ním pomalu jedoucího vozidla Opel
Astra řízeného A. B. U., které poté narazilo do již stojících tří vozidel v
pořadí Citroen Picasso, s řidičem M. R., poté do vozidla Peugeot 306, s řidičem
I. I., a vozidla zn. Peugeot 405, s řidičem Ing. I. K., když tímto nárazem do
vozidla řidičky A. B. U. utrpěl její spolujezdec S. A. M. těžká zranění, a to
otevřenou zlomeninu pravé stehenní kosti ve střední části s posunem kostních
úlomků, zlomení levé stydké kosti, vpáčenou zlomeninu v oblasti hrudní páteře,
pohmoždění hrudníku a plic a pohmoždění orgánů v dutině břišní s nevelkým
krvácením do dutiny břišní, když toto jeho zranění si vyžádalo hospitalizaci ve
Fakultní nemocnici v P. od 23. do 30. 7. 2003, a poté byl transportován do
nemocnice v P., a dále došlo ke zranění řidiče Ing. I. K., řidičky A. B. U. a
jejího spolujezdce J. R. U., kteří utrpěli lehká zranění“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin
ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a uložil mu za to
podle § 224 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož
výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební
dobu v trvání jednoho roku. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného Ing.
I. K. s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Obviněný s takovým rozhodnutím nesouhlasil a podal proti němu odvolání,
o němž Krajský soud v Plzni rozhodl rozsudkem ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 9 To
628/2006, tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tř. ř. v
celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že shora
popsaný skutek, který bezezbytku převzal (s výjimkou písařské chyby při citaci
zákonného ustanovení, jež obviněný porušil), kvalifikoval pouze jako trestný
čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., za což mu uložil podle
téhož ustanovení trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon podle §
58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání
jednoho roku, a podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného Ing. I. K. s
uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně
JUDr. V. B. dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poté, co
stručně popsal dosavadní vývoj trestního řízení, poukazoval na absenci
subjektivní stránky zjištěného jednání. Za pochybení soudů obou stupňů
považoval i to, že k jeho nedbalostnímu zavinění na předmětné dopravní nehodě
dospěly, aniž blíže specifikovaly, v jaké formě nedbalosti se jednání dopustil,
zda ve smyslu ustanovení § 5 písm. a) či § 5 písm. b) tr. zák.
Poměrně obsáhle se obviněný věnoval rozboru výpovědí jednotlivých svědků a
všech tří znaleckých posudků; zejména se snažil zpochybnit závěry revizního
znaleckého posudku, který byl proveden Ústavem soudního inženýrství Vysokého
učení technického v B. Nesouhlasil s tím, že z technického hlediska byla
příčinou nehody rychlost jízdy jím řízeného vozidla, ale naopak za příčinu
dopravní nehody považoval povrch vozovky při dešti a krupobití. Právě povrch
vozovky byl podle jeho předsvědčení příčinou náhlé neovladatelnosti jeho
vozidla a vzniku nehody, přičemž na uvedenou situaci nemohl v daný moment nijak
reagovat, neboť ji i s ohledem na roční dobu, v níž k nehodě došlo, nemohl
předpokládat.
Dovolatel vyzdvihl, že soudy obou stupňů nevycházely z objektivních okolností
vyplývajících z konkrétní dopravní situace, v níž se ocitl, a zejména
nepřihlédly k tomu, jak vzniklou situaci mohl vnímat svými smysly a hodnotit ji
se zohledněním svých řidičských znalostí a dalších subjektivních dispozic. Dále
uvedl, že ani jeden z řidičů, kteří svá vozidla pro nepřízeň počasí zastavili,
neumístil v předepsané vzdálenosti na okraj vozovky výstražný trojúhelník, což
je porušením jejich zákonné povinnosti. Povinností soudu pak bylo se touto
skutečností zabývat, a to z hlediska možnosti spoluzavinění, včetně možného
dopadu na případné použití právní kvalifikace.
Závěrem svého podání obviněný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu
publikované pod č. 43/2002 Sb. rozh. trest., v němž se konstatuje, že z
hlediska trestní odpovědnosti pachatele za způsobený následek je rozhodné, zda
pachatel současně věděl nebo vědět měl a mohl, že porušením pravidel silničního
provozu bude jednat takovým způsobem a za takových okolností, že tím může
vyvolat následek uvedený ve zvláštní části trestního zákona. Jedině v takovém
případě by totiž bylo možné dovodit jeho nedbalostní zavinění.
Dovolatel v této souvislosti poznamenal, že sice mohl vnímat a hodnotit déšť a
vodu na vozovce, nemohl však předvídat takovou vrstvu ledových krup a vzniklé
podmínky na vozovce, které neodpovídají letnímu období. Protože je přesvědčen,
že z jeho strany se nemůže jednat o zavinění z nedbalosti ve smyslu § 5 tr.
zák., navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek
Krajského soudu v Plzni v celém rozsahu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto
soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila
státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupkyně“) a uvedla, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí
ve věci samé za situace, když vady spočívají v právním posouzení skutku nebo
jiných skutečností podle norem práva hmotného, nikoliv z hlediska procesních.
To znamená, že s poukazem na takto koncipovaný dovolací důvod není možné
domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno. Vzhledem k této skutečnosti dovolacímu důvodu neodpovídají ty námitky
obviněného, ve kterých sám interpretoval výsledky provedeného dokazování,
obsahy znaleckých posudků a výpovědi poškozených a na takovémto základě činil
vlastní skutkové i právní závěry.
Za relevantně uplatněnou námitku považovala státní zástupkyně pouze tu, v
jejímž rámci dovolatel zpochybňoval závěry soudů o jeho nedbalostním zavinění
ve smyslu § 5 tr. zák.; pouze zprostředkovaně z obsahu dovolání obviněného
vyčetla námitku zpochybňující existenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním
a způsobeným následkem. K těmto námitkám však uvedla, že celou dopravní nehodu
zavinil výlučně obviněný. Ze znaleckého revizního posudku shora jmenovaného
ústavu jednoznačně vyplynulo, že v momentě střetu s prvním v řadě stojících
vozidel, které bylo ještě v pohybu, jel obviněný rychleji, než mu dovolovala
konkrétní dopravní situace. Snížená viditelnost spolu s náročným povrchem
dálnice, který byl mokrý a pokrytý kroupami, totiž vyžadovala extrémní
opatrnost a extrémní opatření. Obviněný však na takto vzniklou situaci
nereagoval adekvátně a jel rychlostí sice výrazně nižší, než je rychlost
povolená na dálnici, ale ne takovou rychlostí, aby měl vozidlo při snížené
viditelnosti a náročném povrchu natolik pod kontrolou, aby nevybočilo ze směru
jízdy a nenarazilo do vozidel v odstavném pruhu. Ustanovení zák. č. 361/2000
Sb. obviněný porušil zejména tím, že jel rychleji, než jak mu dovolovala
viditelnost a sjízdnost uvedeného úseku dálnice.
Státní zástupkyně dále poukázala na jistou výjimečnost dané věci v tom, že na
náhlou změnu počasí bylo třeba reagovat okamžitě, přičemž právě toto obviněný
neučinil, zároveň však tato skutečnost vedla soudy ke správnému závěru, že v
případě obviněného nejsou dány podmínky pro přísnější právní kvalifikaci skutku
podle odst. 2 § 224 tr. zák., a v podstatě též k tomu, že obviněnému neuložily
trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel. V
neposlední řadě zdůraznila, že v daném případě byl prokázán příčinný vztah mezi
jednáním a následkem, neboť příčinou je každý jev, bez něhož by jiný jev buď
vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal. Jedinou a zásadní
příčinou dané dopravní nehody byla situace, kdy obviněný nepřizpůsobil svoji
jízdu konkrétní dopravní situaci, porušil tak dopravní předpis a právě to bylo
v příčinné souvislosti s havárií.
Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a učinil tak v
souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že splňuje i
obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné
dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních
zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů
vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné
ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a
odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním
posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o
trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného
prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost
dokazování, způsob hodnocení důkazů
a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže
přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V
dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového
zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze
přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je
napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť
tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně
právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné
nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která
nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné
skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat
postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen
vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný
skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se
totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu
srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02,
III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen
vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a
teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní
posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska
nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky,
a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i
stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání částečně uplatnil námitky, které směřovaly proti
skutkovým zjištěním učiněným soudy obou stupňů. Mezi takové výhrady je třeba
zařadit především zpochybňování závěrů revizního znaleckého posudku a obsahu
výpovědí některých svědků z řad poškozených. Takové námitky, na základě nichž
obviněný interpretoval výsledky provedeného dokazování a následně činil vlastní
skutkové i právní závěry, žádný z dovolacích důvodů nenaplňují. Pokud by
uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden
v § 265b tr. ř.
Dovolatel však uplatnil rovněž námitky, které by dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. mohly založit. Nesouhlasil totiž se závěry soudů, že se
shora popsaného jednání dopustil zaviněně ve formě nedbalosti podle § 5 tr.
zák., příp. že neexistuje příčinná souvislost mezi jeho jednáním a způsobeným
následkem. Takové námitky je sice třeba považovat za relevantně uplatněné,
současně je však třeba uvést, že jsou zjevně neopodstatněné.
V obecné rovině je zapotřebí nejprve uvést, že trestného činu ublížení na
zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti
způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt. Jde o trestný čin poruchový, který lze
spáchat z hlediska jednání jako znaku objektivní stránky jeho skutkové podstaty
jak konáním, tak i opomenutím.
Podle § 89 odst. 2 tr. zák. se za jednání ve smyslu trestního zákona považuje i
opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů
povinen. Za opomenutí však není možné považovat každé jednání, ale musí se
jednat o opomenutí zvláštní povinnosti, s níž je ve společenských vztazích
přímo počítáno a je stanovena jako povinnost právní. Za opomenutí se proto
považuje jen takové jednání, při němž pachatel nevykonal to, co bylo jeho
právní povinností.
Z hlediska subjektivní stránky se u tohoto trestného činu vyžaduje nedbalost [§
5 písm. a), b) tr. zák. – srov. v dalším textu]. Zavinění v této formě přitom
není vyloučeno případným spoluzaviněním dalších osob (včetně poškozených).
V projednávaném případě soudy obou stupňů shledaly jednání (opomenutí)
obviněného, s nímž je spojován vzniklý následek (ten obviněný ani v podaném
dovolání nikterak nezpochybňoval, a proto není zapotřebí věnovat mu pozornost),
v tom, že jako řidič osobního automobilu VW Passat 1.8 v rozporu s ustanovením
§ 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve
znění pozdějších předpisů (vpředu i dále jen „zák. č. 361/2000 Sb.“)
nepřizpůsobil včas rychlost jízdy stavu a povaze vozovky a vlastnostem vozidla
vzhledem k povětrnostním podmínkám a v důsledku toho narazil přední částí svého
vozidla do před ním pomalu jedoucího vozidla Opel Astra. Tento právní závěr je
opřen o závěry znaleckých posudků, které byly ve věci postupně vypracovány,
svědecké výpovědi (převážně poškozených), listinné důkazy a v neposlední řadě i
pořízenou fotodokumentaci. Obviněný zjištěným jednáním porušil povinnost, která
je mu jakožto řidiči motorového vozidla a účastníkovi silničního provozu
stanovena v § 18 zák. č. 361/2000 Sb. (ve výroku rozsudku odvolacího soudu je
zřejmou písařskou chybou uveden § 8 citovaného zákona), podle něhož rychlost
jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a
nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní
komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem,
které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen
zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled.
Přestože velmi krátce před dopravní nehodou došlo k extrémní změně
povětrnostních podmínek (v letním slunečném dnu došlo náhle ke zvratu ve vývoji
počasí, husté dešťové srážky byly provázeny silným krupobitím), v důsledku
čehož byla na dálnici výrazně snížena viditelnost a změnil se i povrch dálnice
(byl nejen mokrý, ale především pokrytý vrstvou krup), bylo povinností
obviněného jako řidiče motorového vozidla na vzniklou situaci včas a adekvátně
reagovat. Obviněný sice rychlost vozidla snížil (dokonce na rychlost podstatně
nižší, než je rychlost povolená na dálnicích), bezprostředně před dopravní
nehodou jel však stále rychlostí (znalci vypočtenou na minimálně 81 km/hod.),
která výše citovanému ustanovení neodpovídala. Přiměřenou totiž byla jen taková
rychlost, při níž byl obviněný schopen i za shora popsané povětrnostní situace
vozidlo ovládat, tedy mít je natolik pod kontrolou, aby ani na změněném a
náročném povrchu dálnice nevybočilo ze směru jízdy a nenarazilo do vozidel v
odstavném pruhu.
S tím bezprostředně souvisí dovolací námitka obviněného vztahující se k údajné
absenci jeho zavinění na způsobeném následku. Jak již bylo shora uvedeno, z
hlediska subjektivní stránky se u posuzovaného trestného činu vyžaduje
nedbalost ve smyslu § 5 tr. zák. Podle tohoto ustanovení je trestný čin spáchán
z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně
uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených
důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl,
že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem
k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Jakkoliv je třeba obviněnému přisvědčit v tom, že ani jeden soud v odůvodnění
svých rozhodnutí konkrétní formu zavinění neuvedl (oba soudy jen obecně
zmínily, že u obviněného je dáno nedbalostní zavinění na nehodě), neznamená to
ještě, že by jeho nedbalostní zavinění na dopravní nehodě a způsobeném následku
(účinku) nebylo dáno. S ohledem na zjištěný skutkový stav, zejména na
skutečnost, že obviněný nemohl nevidět rapidně se zhoršující povětrnostní
podmínky, mohl a měl předvídat další vývoj počasí, stejně jako mohl a měl
počítat s horší ovladatelností vozidla za deště, příp. krupobití. Pokud
rychlost jím řízeného vozidla těmto okolnostem nepřizpůsobil, bez přiměřených
důvodů spoléhal na to, že k žádnému škodlivému následku nedojde. Proto je třeba
přičítat mu po subjektivní stránce zavinění ve formě vědomé nedbalosti podle §
5 písm. a) tr. zák.
Námitka obviněného, že nevěděl a ani nemohl vědět, že svým jednáním může
vyvolat následek, který nastal, rozhodně nemůže obstát. Stejně tak není zcela
případný ani jeho odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č.
43/2002 Sb. rozh. trest. Obviněný jako zkušený a dlouholetý řidič motorového
vozidla mohl a měl předvídat vývoj situace v silničním provozu (stejně jako
všichni ostatní řidiči motorových vozidel jedoucích před ním i za ním), neboť
jeho subjektivní dispozice mu to umožňovaly. Závěr o uvedené formě jeho
nedbalostního zavinění je proto zcela namístě, neboť povinnost a možnost
obviněného předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem
byly dány současně. Mimo jakoukoliv pochybnost je dána i příčinná souvislost
mezi nedbalostním zaviněním obviněného a způsobeným následkem (účinkem).
Nejvyšší soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že výhrady obviněného nemají
opodstatnění, neboť rozsudek odvolacího soudu vytýkanými vadami netrpí.
Především tento soud v souladu se zákonem vyložil a v zásadě správně (byť
velice stručně) odůvodnil závěry z hlediska použité právní kvalifikace, když v
jednání obviněného shledal naplnění skutkové podstaty trestného činu ublížení
na zdraví pouze podle § 224 odst. 1 tr. zák.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud
dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně
neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. prosince 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a