8 Tdo 1358/2014-14
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 11. 2014 o dovolání obviněného J. P., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 6 To 177/2013, který rozhodl jako soud druhého stupně ve věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 128/2010, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. s e dovolání obviněného J. P. o d m í t á .
Obviněný J.P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 12. 2010, č. j. 2 T 128/2010-84, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 05. 2011, č. j. 6 To 208/2011-112, uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 18 měsíců a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců.
Tentýž okresní soud rozhodl usnesením ze dne 5. 4. 2013, sp. zn. 2 T 128/2010, o návrhu obviněného na obnovu řízení tak, že podle § 284 odst. 1 tr. ř. za užití § 286 odst. 1 tr. ř. obnovu řízení povolil a zrušil celý výrok o vině a trestu z výše uvedeného rozsudku, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad.
Proti citovanému usnesení podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem stížnost, o níž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 6 To 177/2013, tak, že podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadené usnesení zrušil a znovu rozhodl tak, že podle § 283 písm. d) tr. ř. návrh obviněného na povolení obnovy řízení zamítl. Obviněný se s rozhodnutím soudu druhého stupně neztotožnil a prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Mikyska proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel ve svém podání v prvé řadě uvedl, že je přesvědčen, že napadené usnesení je rozhodnutím ve smyslu § 265b odst. 2 písm. h) tr. ř., proti němuž je dovolání přípustné. I pokud by však napadené usnesení do zmíněné kategorie nespadalo, měl by se jím Nejvyšší soud zabývat i tak, a to s ohledem na porušení principu spravedlivého procesu představujícímu zásah do základních práv obviněného (poukázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05). Soud druhého stupně porušil závažným způsobem jeho práva na obhajobu, a tedy i právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod, když o stížnosti státního zástupce rozhodl v neveřejném zasedání, ač měl rozhodnout v zasedání veřejném (taky poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 608/10).
Meritorně dovolatel namítl nesprávné hmotněprávní posouzení otázky splnění podmínek obnovy řízení soudem druhého stupně, který na rozdíl od soudu prvého stupně důvod obnovy podle § 278 tr. ř. neshledal. Soud druhého stupně, který mu odňal možnost se vyjádřit, dospěl k závěru, že následné zrušení rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, na základě kterého byl odsouzen, není novou skutečností. Toto právní posouzení považoval za chybné. Konstatoval-li soud druhého stupně, že odsuzující rozsudek vycházel z tehdy pravomocného a tudíž vykonatelného rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, pak přehlédl, že předmětné správní rozhodnutí nikdy pravomocné ani vykonatelné nebylo. Zrušením tohoto podkladového správního rozhodnutí došlo pro všechna další navazující řízení k vytvoření stavu, že předmětný zákaz činnosti mu nebyl nikdy vysloven (zde odkázal dovolatel na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 8 Tdo 146/2011). Jestliže došlo po právní moci odsuzujícího rozsudku ke zrušení podkladového správního rozhodnutí a tím k vytvoření stavu, že podkladové správní rozhodnutí nikdy neexistovalo, pak toto zrušení je novou skutečností ve smyslu § 278 tr. ř.
V závěru svého podání dovolatel navrhl (aniž citoval konkrétní zákonné ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 6 To 177/2013.
K podanému dovolání se státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství věcně nevyjádřila, pouze vyslovila souhlas, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v posuzované věci jsou vůbec splněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 265a tr. ř. Po prostudování spisu a seznámení se s podstatou věci dospěl k závěru, že tyto podmínky splněny nejsou. Řešená problematika není problematikou novou, neboť se k ní Nejvyšší soud jednoznačně vyslovil již v usnesení ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 3 Tdo 438/2002 (publikovaném pod č. 36/2003 Sb. rozh. trest.), když judikoval, že „usnesení, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na povolení obnovy řízení podle § 283 tr. ř. nebo podle § 284 tr. ř., nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř., proto proti němu není přípustné dovolání, a to ani kdyby původní rozhodnutí, jehož se návrh na obnovu týkal, bylo rozhodnutím ve věci samé v uvedeném smyslu“.
Ve shodě s prezentovaným judikaturním rozhodnutím Nejvyšší soud dospěl i v této posuzované věci ke stejnému právnímu závěru. Proto jen argumentačně shrnuje, že podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. jsou taxativně vyjmenována rozhodnutí, která zákon považuje za rozhodnutí ve věci samé, proti nimž je přípustné dovolání. Rozhodnutí, jež v posuzované věci vydal Okresní soud v Ústí nad Labem (usnesení o povolení obnovy řízení) není v ustanovení § 265 odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. uvedeno. Z tohoto důvodu nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé ani napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem (usnesení o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení), neboť podle § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř. se rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek, považuje za rozhodnutí ve věci samé, jen pokud takový opravný prostředek směřoval proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že obviněný napadl dovoláním rozhodnutí, proti kterému zákon takový mimořádný opravný prostředek podle § 265a tr. ř. nepřipouští. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že dovolatelovu argumentaci poukazující na výše uvedená rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu neshledal případnou. Pokud poukazoval na nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, a citoval některé výňatky z něho, pak je třeba zdůraznit, že Ústavní soud se v něm zabýval především právem na soudní a jinou právní ochranu [konkrétně problematikou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a rozhodnutím dovolacího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.; rozhodně jím nikterak nerozšířil okruh rozhodnutí ve věci samé taxativně vyjmenovaných v ustanovení § 265a odst. 2 tr. ř.]. Obdobně nepřípadné byly i další dovolatelovy odkazy na jiná (shora citovaná) rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné odmítl. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. listopadu 2014
Předseda senátu: JUDr. Jan B l á h a