U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. března 2015 o
dovolání obviněných J. Č. a M. Š. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
7. 8. 2014, sp. zn. 4 To 38/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní
věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 63 T 11/2012, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. Č. a M. Š. o d m
í t a j í .
Městský soud v Praze původním rozsudkem ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 63 T
11/2012, zprostil podle § 226 písm. a) tr. ř. obviněné J. Č. a M. Š. (dále
převážně jen „obvinění“, příp. „dovolatelé“) obžaloby pro skutek, v němž byl
spatřován zvlášť závažný zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr.
zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, neboť nebylo
prokázáno, že se stal skutek, pro který byli obvinění stíháni. Podle § 229
odst. 3 tr. ř. odkázal poškozeného F. V. (dále převážně jen „poškozený“), s
jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto původnímu rozsudku podali v neprospěch obviněných odvolání státní
zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze a poškozený. Vrchní soud v
Praze o nich rozhodl usnesením ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 4 To 69/2013, tak,
že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. z podnětu odvolání státní zástupkyně
napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc
vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí; odvolání
poškozeného podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítl.
Městský soud v Praze novým rozsudkem ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 63 T 11/2012,
uznal obviněné vinnými, že
„dne 7. června 2010 v době okolo 11:30 hodin v P., ulici Č., poté, co se od
poškozeného F. V., dozvěděli, že v loterii Sportka, provozované společností
Sazka, a. s., vyhrál 29.755.204,- Kč, čímž se jim pochlubil a ukazoval výherní
tiket, si od něj nejdříve obžalovaná Č. výherní tiket vypůjčila s tím, že výhru
u společnosti Sazka telefonicky ověří, načež důvěřivému a mentálně
retardovanému poškozenému sdělila, v rozporu se skutečností, že k vyzvednutí
výhry je třeba dvou dokladů totožnosti (byť ve skutečnosti je vyžadován jediný
doklad totožnosti) a účet u banky, tedy podmínky, jenž poškozený jakožto
bezdomovec mohl jen těžko splňovat, načež když přišel domů spoluobžalovaný Š.
a s nastalou situací byl seznámen, společně poškozenému nabídli, že bude
nejlepší, když pro něj vyzvednutí výhry u Sazky obžalovaní zařídí a začali
slavit, posléze dne 9. června 2010 obžalovaní společně odvezli poškozeného do
sídla společnosti Sazka, kde obžalovaný Š. vyčkal s poškozeným V. ve voze a
obžalovaná sama šla s tiketem poškozeného vyzvednout výhru, přičemž před
zaměstnanci společnosti Sazka, a. s., se obžalovaná v rozporu se skutečností
prohlásila za výherkyni, prokázala svou totožnost a sepsala potvrzení o výhře
29.755.204,- Kč, vyzvedla zálohu ve výši 400.000,- Kč v hotovosti a zbylou část
ve výši 29.355.204,- Kč si nechala zaslat na svůj bankovní účet, poté společně
obžalovaní poškozenému přislíbili, že mu peníze budou opatrovat a ubytovali jej
ve svém bytě, dávali mu toliko jídlo a malé částky na alkohol a sázky, dočasně
jej přestěhovali mimo P. s odůvodněním, že bude lépe, aby poškozeného neviděli
známí a nepřipravili jej o jeho výhru, načež peníze poškozeného částečně
použili na nákup nemovitosti, kterou v přímém rozporu s přáním poškozeného, aby
nemovitost byla koupena pro něj, v kteréžto představě poškozený během nákupu
žil, tuto ve skutečnosti koupila na své jméno obžalovaná Č., nakoupili si
automobily a peníze používali bez vědomí poškozeného pro své potřeby a stále
jej ujišťovali, že mu koupí byt a finance mu budou postupně uvolňovat, což se
ani přes písemnou výzvu poškozeného, který společně obývanou nemovitost posléze
opustil, nikdy nestalo a obžalovaní si prostředky z výhry ponechali pro vlastní
potřebu, čímž poškozenému způsobili celkem škodu ve výši 29.755.204,- Kč“.
Takto popsané jednání obou obviněných soud právně kvalifikoval jako zločin
podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a každému z nich uložil
podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro
jehož výkon zařadil každého z nich podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice
s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil oběma obviněným nahradit společně
a nerozdílně poškozenému částku 25.370.000 Kč jako náhradu škody, přičemž podle
§ 229 odst. 2 tr. ř. tohoto poškozeného odkázal se zbytkem jeho nároku na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podali odvolání oba obvinění a státní zástupkyně (ta
tak znovu učinila v neprospěch obou obviněných). Vrchní soud v Praze o nich
rozhodl rozsudkem ze dne 7. 8. 2014, sp. zn. 4 To 38/2014, tak, že z podnětu
odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e),
odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně obou obviněných ve výrocích o trestech, a podle §
259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že každému z obviněných uložil podle §
209 odst. 5 tr. zákoníku nepodmíněný trest odnětí svobody na šest let, pro
jehož výkon zařadil každého z nich podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice
s dozorem. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. Odvolání obou obviněných
odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl.
Oba obvinění se s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnili a
prostřednictvím obhájkyně JUDr. Hany Marvanové proti němu v jediném společném
podání učinili dovolání, v nichž uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. V tomto rozsáhlém podání, které rozčlenili do několika částí,
nejprve prezentovali skutkový stav věci, který byl v řízení prokázán, vlastní
průběh trestního řízení a rozdílné verze obhajoby a obžaloby; na to navázali
výčtem jednotlivých vad, jimiž podle jejich názoru napadené rozhodnutí trpí.
Dovolatelé v prvé řadě tvrdili, že v jejich jednání chybí znak uvedení v omyl.
Klíčovou částí popisu skutku bylo, že obviněná J. Č. uvedla poškozeného F. V. v
omyl tvrzením, že pro vyzvednutí výhry jsou třeba dva doklady totožnosti, na
základě čehož jí měl poškozený předat potvrzení o výhře. Druhé uvedení v omyl
mělo spočívat v tom, že obviněná uvedla v omyl společnost Sazka, a. s., když se
prohlásila za výherkyni. Obě tato obvinění byla nepravdivá a zakládala se na
nesprávném hmotně právním posouzení věci. Uvedení v omyl podmínkou dvou dokladů
bylo vyvráceno tím, že sám poškozený měl dva doklady a sám uvedení v omyl
výslovně popřel. V hlavním líčení totiž uvedl, že mu uvedenou informaci
nesdělila J. Č., ale že ji měl „od chlapů v hospodě již dříve“, a na výslovný
dotaz, zda mu informaci sdělila J. Č., odpověděl „ne, to mi neříkala, dozvěděl
jsem se to z jiných zdrojů“ (odkázali tu na protokol o hlavním líčení u
Městského soudu v Praze dne 2. 4. 2014, stranu 7). Teprve po předestření
rozporu podle § 211 odst. 3 tr. ř. poškozený odpověděl, že „tehdy na policii
nelhal, tak to J. asi musela říkat“. Při prvním úkonu na policii tvrdil, že
tiket předal. Z toho dovolatelé dovozovali, že poškozený nebyl schopen popsat
spontánně základní znak, o který se opírala obžaloba, měnil ho, ba ho dokonce
před soudem spontánně popsal opačně. Proto považovali za nepřijatelné, aby byli
odsouzeni na základě výroku, že se asi něco stalo. V návaznosti na to namítli,
že ve vztahu k obviněnému M. Š. uvedení jiného v omyl nebo využití něčího omylu
zcela absentovalo.
Za druhé obvinění tvrdili, že samo uvedení v omyl ještě neimplikovalo
příčinnou souvislost mezi omylem a obohacením. Uvedení v omyl musí být v
příčinné souvislosti s obohacením nebo způsobenou škodou. Muselo by být
prokázáno, že nebýt údajného sdělení informace o dvou dokladech, tak by jim
poškozený jmění vůbec nesvěřil. V tomto hypotetickém případě správy jmění pro
bezdomovce (tzv. fiducii) by totiž bylo pravděpodobné, že by bezdomovec svému
podpůrci (srov. § 45 nového občanského zákoníku) svěřil výherní tiket i bez
informace o dvou dokladech, protože by zkrátka nebyl schopen tak velké jmění
spravovat. Skutečnost, že poškozený disponoval dvěma doklady, kterou lze
doložit úředními záznamy a která nikdy nebyla zpochybněna, navíc činila tvrzení
o dvou dokladech zcela bezpředmětným a vylučovala příčinnou souvislost tohoto
tvrzení se svěřením jmění. Ostatně taková byla i verze poškozeného, který v
protokolu uvedl, že se na fiducii dohodli. Doslova uvedl, že „J. disponovala
mými penězi a já jsem u ní bydlel. Blíže jsme to dohodnuto neměli.“ (srov.
policejní protokol o výslechu poškozeného ze dne 10. 10. 2012).
Třetí vada rozhodnutí spočívala podle dovolatelů v „nesmyslné“
spekulaci soudů o nemožnosti poškozeného zřídit si bankovní účet. Toto tvrzení
bylo rozbito dalšími svědectvími i výpovědí samotného poškozeného, podle níž
již dříve měl bankovní účet, který si byl sám schopen zrušit, což bývá dokonce
těžší, než si nový účet založit. Za tvrzených okolností by tedy poškozený musel
jasně vědět, co při předání tiketu činí. Nebyl tak při předání tiketu v žádném
omylu ani ohledně dvou dokladů, které ostatně měl, ani ohledně bankovního účtu,
který si již dříve zřídil, ani ohledně majetku, který byl psán vždy nesporně na
ně (obviněné), přičemž i jemu muselo být při jeho nižší inteligenci jasné, že
dům nemůže nabýt bez písemné smlouvy a svého podpisu. Pokud se soud opíral o
názor znalce doc. PhDr. Pavla Prunnera, CSc., že poškozený je extrémně
manipulovatelný, pak upozornili na dosud neznámou skutečnost, že znalec byl ve
svém zaměstnání v pracovním vztahu se zmocněncem poškozeného (viz dále v
textu). Pokud za těchto okolností znalec ve své výpovědi uváděl jednostranně
výhodnou verzi pro poškozeného, nešlo k takovému důkazu přihlížet.
Na čtvrtém místě dovolatelé prezentovali, že byla chybně posouzena
osoba výherce. Ve vztahu ke společnosti Sazka rovněž nedošlo k žádnému omylu,
neboť výhercem byla J. Č., která předložila výherní tiket (potvrzení o sázce).
Podle hmotného práva, jakož i dosavadní praxe společnosti Sazka, a. s., je
totiž výhercem nikoliv ten, kdo výherní tiket vsadí, nýbrž ten, kdo tento tiket
předloží. Je tak možné tiket darovat nebo jinak převést k němu vlastnictví, k
čemuž také běžně dochází. Proto není pochyb o tom, že vlastníkem tiketu se
stala J. Č., spor se vede o otázku, zda měla závazek nabyté vlastnictví předat
poškozenému F. V. Pokud soud této obviněné vytýkal, že se výherkyní prohlásila
v rozporu se skutečností, šlo o tvrzení v rozporu s hmotným právem.
Jako pátou vadu napadeného rozhodnutí dovolatelé uvedli, že nevydání
zadržovaného majetku není podvodem. I když považovali obvinění ze zpronevěry za
absurdní, nemohli nechat stranou, že soudem konstruovaný skutkový stav
nezakládá trestný čin podvodu. Pokud by jim byl tiket předán a oni ho následně
odmítli vrátit, nešlo ještě o podvod a nevrácení o takovém podvodu ještě
nesvědčí. Takové spory o vydání vlastnictví se řeší v civilním soudnictví a
nikoli před trestním soudem, tedy spor měl být odmítnut pro rozpor se zásadou
subsidiarity trestní represe.
Za šesté dovolatelé namítli existenci procesních vad, které zabránily
náležitému objasnění sporných skutečností. Došlo k řadě vad, které znemožnily
obviněným se účinně hájit. Policejní orgán vyhledával od počátku skutečnosti
svědčící pouze verzi o bezdomovci, který vyhrál 30 milionů korun, a důkazy
verzi vyvracející byly záhadně ztraceny. Procesní pochybení policie a
jednostranný výklad výpovědí svědků, kteří vesměs nebyli schopni před soudem
nic popsat a plně se odvolávali na přípravné řízení, případně výpovědi
policistů, kteří svým známým zajišťovali podíl na přisouzené náhradě škody,
byly zásadními důvody, proč skutkový stav nemohl být plně zjištěn.
Jako sedmou námitku dovolatelé uvedli, že ve věci byla chybná
interpretace znaleckého posudku. Závěr o pravdomluvnosti bezdomovce F. V. se
opíral o znalecký posudek MUDr. Petra Navrátila a prof. PhDr. Petra Weisse,
Ph.D., který využíval metodu ROR (tzv. Roschachův test). Zjednodušeně řečeno,
psycholog při tomto testu ukazuje pacientovi obrázky inkoustových skvrn a ten
popisuje, co mu to připomíná. Není možné, aby na tak banální a neprůkazné
metodě byl postaven závěr o tom, že bezdomovec mluvil u soudu a v přípravném
řízení pravdu ohledně své výhry, když bylo přímo u soudu prokázáno, že tento
bezdomovec ve věci jiné výhry u téhož soudu promyšleně lhal a dokonce barvitě a
komplexně popisoval příběh o tom, jak chodil do lesa pod pařez pro peníze do
sklenice od okurek jako do bankomatu, přičemž teprve po nevyvratitelném
zjištění soudu, že k žádné výhře 480 000 Kč nedošlo, připustil naprostou
vymyšlenost své svědecké výpovědi. Takto lhal nebo si vymýšlel i v bezpočtu
dalších případů. Závěr, že svědek je extrémně manipulovatelný a jeho svědectví
z přípravného řízení je zcela věrohodné, je vnitřně logicky rozporný, neboť
závěr o jeho manipulovatelnosti se jistě vztahoval i na policisty a advokáty na
něj působící v přípravném řízení.
Za osmé podle obviněných došlo k zásadní chybě v tom, že byl
akceptován znalecký posudek doc. PhDr. Pavla Prunnera, CSc. Znalec totiž
opomněl zmínit, že je zaměstnán jako vedoucí katedry forenzních disciplín
právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni. Na téže fakultě přitom
působil zmocněnec poškozeného doc. JUDr. M. K., bývalý děkan této fakulty, a to
v pozici přímého nadřízeného znalce. Kontakt mezi nimi byl ještě užší, neboť
jich obou se týkalo šetření v kauze tzv. plzeňských práv. Dovolatelé dále
citovali z dobového tisku – Lidových novin o vztahu obou jmenovaných. Zmocněnec
poškozeného doc. JUDr. M. K. ve vysoké funkci na právnické fakultě odpovídal za
protiprávní jmenování svého blízkého spolupracovníka doc. PhDr. Pavla Prunnera,
CSc. ke státnicové zkoušce na Právnické fakultě z odborného právního předmětu,
i když jmenovaný neměl právní vzdělání, a dále spolu tito učitelé prováděli
zkoušky tzv. rychlostudentů na uvedené fakultě. U znalce doc. PhDr. Pavla
Prunnera, CSc. byl proto důvod pochybovat o jeho nepodjatosti, takže důkaz v
podobě znaleckého posudku, resp. výslechu tohoto znalce byl před soudem
nepoužitelný.
Za deváté dovolatelé namítli, že svědectví policistů M. V. a K. L.–
aktérů kauzy – byla procesně nepoužitelná. Soud přitom vzal za další klíčový
důkaz svědectví těchto policistů, kteří již dříve hledali pohřešovaného F. V. s
legendou, že měl být zabit. Jmenovaní policisté opět s odvoláním na výslechy z
přípravného řízení tvrdili, že jim sami obvinění při kontrole pohřešovaného F.
V. sdělili, že spravují jeho jmění. Pomine-li se naprostá nelogičnost takového
tvrzení v kontextu výroku napadených rozhodnutí, podle něhož by obvinění dva
dny potom, co pojali úmysl bezdomovce F. V. podvést, uvedli policistům (sic!),
že nejsou výherci, ale že výhercem je bezdomovec F. V., šlo spíše o vlastní
dojem policistů, kteří podle svých slov již dříve uvěřili verzi líčené
bezdomovcem F. V. Jakékoliv zprostředkované líčení policisty údajného
předchozího sdělení je však nepřijatelné. Jednalo se o důkaz procesně
nepoužitelný a oba soudy nižších instancí zcela opominuly judikaturu Nejvyššího
soudu o nepřípustnosti svědectví policisty vykonávajícího úkony v související
věci. Nebylo přípustné obviněným přičítat tvrzení policistů před sepsáním
úředního záznamu o podání vysvětlení v přípravném řízení. Úřední záznam nelze u
soudu použít jako důkaz, tím spíše nelze použít výpověď policistů sepisujících
úřední záznam, neboť jde o zjevné obcházení zákona. Navíc v daném okamžiku
obvinění ani nebyli poučeni, a nemohli očekávat, že domněnka policistů o
výherci bude u soudu použita jako klíčový důkaz (dovolatelé tu poukázali na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1116/2012).
Nepoužitelnost svědectví policistů byla o to závažnější, že dotyční policisté
zprostředkovali poškozenému F. V. právní zastoupení u advokáta JUDr. Františka
Boška, za které se poškozený zavázal zaplatit sumu přesahující 10 milionů
korun. Je (prý) obvyklou praxí, že ten, kdo přivede do advokátní kanceláře
klienta, obdrží provizi, která je přímo úměrná výhře. Proto se podávalo důvodné
riziko, že policisté byli na výsledku řízení osobně zainteresováni. To bylo o
to významnější, že v předchozím řízení nebylo známo, a obhájce to zjistil až v
dovolacím řízení, že advokát JUDr. František Bošek je sám bývalý dlouholetý
policista, dříve působil u Policie České republiky, patrně odboru hospodářské
kriminality, pracoviště B. Tím se vysvětluje, proč policisté vyhledali právě
jeho. Kvůli policejnímu postupu byl skutkový stav nesprávně zjištěn, protože
existuje významné riziko, že policisté byli jako zprostředkovatelé služeb u
svého bývalého kolegy policisty – advokáta JUDr. Františka Boška osobně
zainteresováni na výsledku trestního řízení. Důvěryhodnost policistů popřel i
nalézací soud ve svém prvním rozsudku ze dne 27. 8. 2013.
Za desáté dovolatelé namítli porušení zásad ústnosti a
bezprostřednosti trestního řízení. Nalézací soud v klíčových aspektech případu
odmítl ústní a bezprostředně podanou výpověď a vzal jako důvěryhodnější odkaz
na před-připravenou výpověď u policejního orgánu (odkázali tu na část výpovědi
F. V. o potřebě dvou dokladů, na výpověď policisty K. L. a na výpověď R. K.). K
tomu, že někdo odvolá svou výpověď z přípravného řízení a před soudem není
schopen svou výpověď reprodukovat, nepochybně často dochází. Ale není již v
souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti, aby se tak stalo u všech
klíčových svědectví, a to dokonce za výše zmíněných pochybných okolností. Soud
nemůže pouze mechanicky odstraňovat rozpory vyžádáním odkazů na výpovědi v
přípravném řízení. Z odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kterým tento
soud bez nařízení jednání po relativně krátké době zrušil první (zprošťující)
rozsudek ve věci, je patrné, že odvolací soud byl přesvědčen, že obvinění jsou
vinni a takto také přikázal rozhodnout, ačkoliv u provádění důkazů vůbec nebyl,
čímž byla také porušena zásada bezprostřednosti.
Za jedenácté dovolatelé tvrdili, že došlo k nesprávnému a
nestandardnímu postupu policie a zakrývání důkazů. Kromě toho, že policisté
zprostředkovali údajnému poškozenému bezdomovci F. V. právní zastoupení u svých
známých, objevila se také další pochybení. Důkazy zprošťující obviněné viny se
záhadně ztratily, dokonce byly dodatečně upravovány. Konkrétně policisté při
domovní prohlídce odcizili kartičku s žádostí o zaslání peněz, která by
svědčila ve prospěch obviněných, poukázali na to, že byly zničeny odposlechy
obviněných i poškozeného F. V., o kterých se zjistilo, že byly nezákonné, ale
které měly svědčit v jejich prospěch, upozornili na zfalšování zápisu o domovní
prohlídce, který byl dodatečně upraven, aby vzbuzoval dojem přiznání
obviněných. Především však logicky vysvětlili, že F. V. podepsal směnku na
miliony korun advokátovi, k němuž ho dovedli právě policisté. Tito policisté
měli značnou motivaci svědčit proti nim a manipulovat s důkazy, k čemuž např. v
případě záznamu z domovní prohlídky prokazatelně došlo. Dovolatelé podali dne
2. 7. 2014 trestní oznámení, na základě kterého Generální inspekce
bezpečnostních sborů zahájila úkony trestního řízení, takže policisté svědčící
proti nim jsou nyní sami podezřelí z trestného činu.
Na konci svého podání dovolatelé uvedli, že napadená rozhodnutí trpí
tím, že došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a důkazy
provedenými před soudy obou stupňů. Žádným z provedených důkazů nebyla
vyloučena verze obhajoby. Byly používány důkazy absolutně neúčinné, důkazy z
pochybně provedeného přípravného řízení, které nebyly svědky reprodukovány před
soudem. Z nepřímých důkazů byly vyvozovány skutečnosti, které z nich
nevyplývaly, případně byly přehlíženy znaky skutkové podstaty a byla přehlížena
manipulace policie s důkazy v neprospěch obviněných. Soud měl za této situace
postupovat podle zásady in dubio pro reo. Poukázali též na nález Ústavního
soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, a stanovisko jeho pléna ze
dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS. st. 38/14. Soudy se řídily nesprávnými úvahami
ohledně jednotlivých znaků tohoto trestného činu, včetně nesprávného
hmotněprávního posouzení osoby výherce. Skutkový stav zjištěný oběma soudy
nižších stupňů nevykazoval všechny zákonné znaky zvlášť závažného činu podvodu.
Šlo v podstatě o spor o vlastnictví výhry. Poškozený svůj domnělý nárok
uplatnil u státního orgánu později než dva roky po výhře. Právo na vydání
bezdůvodného obohacení bylo podle hmotného práva již promlčeno a nemělo by být
soudem přiznáno. Navíc u trestního řešení sporu vlastnictví výhry šlo v
podstatě o subjektivní stav tří lidí, který byl rekonstruován výpověďmi
podanými po více než dvou letech, po kterých lidská paměť není schopna si
podrobnosti přesně vybavit a nutně dochází ke zkreslení. Výpověď svědkyně R. K.
nemohla být po vyloučení dalších důkazů dostatečným a usvědčujícím důkazem pro
vyslovení viny a odsouzení. Rozhodnutí soudu spočívalo na nesprávném právním
posouzení skutku, když toto posouzení se opíralo o nepodložené závěry soudu,
nemělo oporu v důkazech a vyhodnocení stávajících důkazů bylo nesprávné a v
rozporu se zákonem.
V samém závěru svého podání dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud
zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 8. 2014, sp. zn. 4 To 38/2012,
a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 63 T 11/2012, a
soudu prvého stupně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil
státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“), který v prvé řadě k argumentaci obviněných uvedl, že s odkazem na
dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti
jimi provedeného dokazování. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o
tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v citovaném ustanovení, je proto
Nejvyšší soud jako soud dovolací vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které
ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně.
K tomu státní zástupce dodal, že zásah do skutkových zjištění je možné
připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, a to zejména tehdy,
byly-li užity nezákonné důkazy nebo existuje-li extrémní nesoulad mezi
učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na
straně druhé (tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou
obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z
důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů
jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod.). Taková situace však
v přezkoumávané věci nenastala. V otázce použitelnosti výpovědí policistů M. V.
a K. L. poukázal na argumentaci soudu prvního stupně, který konstatoval, že při
kontaktu policie s obviněnými a poškozeným vůbec nešlo o tuto věc. Policie
pátrala po pohřešovaném poškozeném, a jen shodou náhod, fakticky po splnění
účelu výjezdu se policisté v neformálním rozhovoru s obviněnými a poškozeným
dozvěděli informace nesouvisející s jejich pátráním, a sice, že to byl
poškozený, kdo vyhrál ve Sportce. Pokud za takto zjištěné situace dospěl soud
prvního stupně k závěru, že policisté se dozvěděli informace jako jakýkoliv
jiný svědek z běžného hovoru, a že o těchto informacích mohli jako jakýkoliv
jiný svědek vypovídat, lze se s takovým závěrem v podstatě ztotožnit. Bylo
totiž nutno rozlišovat situaci, kdy policista vystupuje v titulu své funkce,
tedy plní úkoly mu v rámci jeho pravomoci svěřené, od situace, kdy policista z
titulu své funkce nevystupuje. Pokud policista splnil úkol, pro který byl na
místo vyslán, a poté neformálně hovoří s osobami, které se na místě rovněž
nachází, pak již tento hovor nelze podřadit pod plnění úkolu policisty, a
policista tedy nevystupuje v postavení úřední osoby. O obsahu takového hovoru
proto může podat svědectví jako jakákoliv jiná fyzická osoba.
Podle státního zástupce však tyto závěry nebylo možno vztáhnout na část
výpovědi policistů ohledně skutečností jim sdělených obviněným M. Š., neboť v
případě tohoto obviněného ke sdělování informací zřejmě došlo ještě v
provozovně obviněných, tedy v rámci pátrání po pohřešovaném, přičemž v té době
policisté nepochybně vystupovali z titulu své funkce jako úřední osoby,
zastupující v daném čase a místě veřejnou moc. V takovém případě bylo nutno
zabývat se především otázkou, zda nedošlo k porušení práva nepřispívat k
obvinění proti sobě samému, jež představuje jeden z principů spravedlivého
procesu ve smyslu čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 6
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Při porušení uvedeného
práva by pak byl namístě závěr o nepoužitelnosti části výpovědi policistů. S
odkazem na judikaturu Ústavního soudu (viz zejména rozhodnutí pod sp. zn. III.
ÚS 451/2004) a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci S. proti
Spojenému království ze dne 17. 12. 1996, ze kterého Ústavní soud vychází, je
třeba zkoumat, zda vyjádření obviněného před policisty nebylo učiněno pod
hrozbou sankce a zda nemá sebeobviňující povahu. Bylo možno konstatovat, že
nebyla zjištěna hrozba jakoukoliv sankcí obviněnému. Pokud na něj policisté
(podle svědecké výpovědi policisty M. V.) „udeřili, že mají podezření, že došlo
k násilnému trestnému činu“, pak takový způsob přesvědčování v sobě neobsahuje
hrozbu sankcí, ale je především upozorněním na důležitost spolupráce obviněného
s policisty. Nelze dovodit ani sebeobviňující povahu informací sdělovaných
policistům ze strany obviněného. Pokud obviněný policistům sdělil, že
„poškozený je u nich v bytě a rozkecal, že vyhrál“, pak z těchto informací
nebylo možno učinit závěr o jakémkoliv podezření ze spáchání trestného činu
obviněným. Takový závěr ostatně ani na základě těchto informací policisty
učiněn nebyl, neboť ti po nalezení poškozeného s informacemi zjištěnými od
obviněného již nijak dále nepracovali.
Z těchto důvodů státní zástupce považoval svědecké výpovědi policistů za
použitelné i ohledně skutečností jim sdělených obviněným. Pokud obvinění
poukazovali na judikaturu Nejvyššího soudu k této problematice (konkrétně na
usnesení sp. zn. 7 Tdo 347/2012, resp. i na usnesení sp. zn. 7 Tdo 1116/2012),
pak obě tato rozhodnutí se týkají odlišné situace, neboť v obou případech
policisté vypovídali o tom, co jim osoby sdělovaly v rámci řešení dané trestní
věci, o čemž byl nebo měl být sepsán úřední záznam podle § 158 odst. 6 tr. ř.
Závěry Nejvyšším soudem učiněné v uvedených rozhodnutích proto nelze vztáhnout
na situaci, kdy se obviněný policistům vyjadřoval pouze v rámci pátrání po
pobytu pohřešované osoby, nikoliv v trestním řízení. Trestní řízení ostatně
bylo zahájeno až mnohem později, a to z podnětu samotného poškozeného, nikoliv
na základě zmíněného sdělení obviněného policistům. Proto soudy nižších stupňů
nepochybily, když přihlédly k výpovědím policistů M. V. a K. L. jako k
použitelným důkazům.
K námitkám obviněných vůči znalci doc. PhDr. Pavlu Prunnerovi, CSc.
státní zástupce konstatoval, že podle § 105 odst. 3 tr. ř. lze proti osobě
znalce vznést námitky mimo jiné i v rámci opravného prostředku, přičemž nic
nebránilo tomu, aby se tak stalo i v rámci opravného prostředku mimořádného.
Podle § 11 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění
pozdějších předpisů, znalec nesmí podat posudek, jestliže lze mít pro jeho
poměr k věci, k orgánům provádějícím řízení, k účastníkům nebo k jejich
zástupcům pochybnost o jeho nepodjatosti. Lze jistě souhlasit s obviněnými, že
pracovní poměr znalce a zmocněnce poškozeného k témuž zaměstnavateli je obecně
způsobilý k vyvolání pochybností o nepodjatosti znalce, a to zvláště za
situace, pokud je znalec podřízeným zmocněnce. Tyto pochybnosti lze založit
především na možné loajalitě znalce ke svému nadřízenému a kolegovi, resp. na
možných obavách z negativních dopadů znaleckého posudku do pracovní sféry
znalce. V tomto směru však nelze přehlédnout, že doc. JUDr. Milan Kindl,
zmocněnec poškozeného, ukončil své působení na právnické fakultě Západočeské
univerzity v Plzni, kde je doc. PhDr. Pavel Prunner, CSc. zaměstnán, již v roce
2009, a mezi jmenovanými tak není a několik let před vypracováním znaleckého
posudku nebyl pracovní vztah. Za této situace ovšem nebyl důvod se domnívat, že
by dřívější pracovní vztah znalce a zmocněnce poškozeného mohl mít vliv na
nepodjatost znalce. Z námitek obviněných současně nevyplývá, že by mezi doc.
PhDr. Pavlem Prunnerem, CSc. a doc. JUDr. Milanem Kindlem měl být i jiný vztah,
ze kterého by mohly vyplývat pochybnosti o nepodjatosti znalce. Pokud obvinění
citují úryvek z dobového tisku, týkající se kauzy tzv. rychlostudentů, pak z
něj lze vyčíst právě existenci onoho pracovního vztahu mezi shora jmenovanými,
ale žádné konkrétní skutečnosti svědčící o jejich jiném (např. přátelském)
vztahu v něm uvedeny nejsou. Z těchto důvodů státní zástupce měl za to, že
námitky obviněných ohledně jmenovaného znalce nejsou důvodné, a proto posudek
tohoto znalce je použitelným důkazem.
Státní zástupce ve svém vyjádření dále uvedl, že značná část námitek
obviněných se týkala hodnocení důkazů a skutkových zjištění učiněných soudy
prvního a druhého stupně. Nebylo možno přehlédnout, že v této věci se jednalo o
poměrně komplikovaný případ, přičemž mezi jednotlivými důkazy existují značné
rozpory. Za tohoto stavu je nepochybné, že při akcentaci některých důkazů a
zpochybnění či pominutí důkazů jiných bylo možno učinit i odlišný skutkový
závěr, než jaký aktuálně učinily soudy prvního a druhé stupně, což je ostatně
zřejmé již z faktu, že soud prvního stupně původně zprostil obviněné obžaloby.
Soudy obou nižších stupňů však při svých skutkových zjištěních vycházely z
provedených důkazů, zejména z výpovědi poškozeného a z důkazů podporujících
pravdivost a věrohodnost jeho výpovědi, tedy jimi učiněná skutková zjištění
navazují na provedené důkazy a mají v nich oporu. Jestliže oba obvinění v
podaném dovolání takto zjištěný skutkový stav zpochybnili, jejich argumentaci
nebylo možno považovat za relevantní, neboť nenaplňoval dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Mezi skutkovými zjištěními soudů prvního a druhého
stupně a právními závěry těchto soudů totiž nebyl dán nesoulad, natož extrémní
nesoulad, a rovněž jejich rozhodnutí nespočívalo na nezákonných důkazech.
Podle státního zástupce uvedený dovolací důvod nenaplňovala ani námitka
obviněných, že postupem soudů došlo k porušení zásad ústnosti a
bezprostřednosti, jednalo se totiž o námitku procesně právní, nikoliv hmotně
právní, nehledě na to, že soudy obou nižších stupňů postupovaly v souladu s
těmito zásadami. Sama skutečnost, že soud kromě výslechů svědků provede za
zákonem stanovených podmínek důkaz i přečtením protokolů o jejich výpovědích z
předchozích fází trestního řízení, není porušením shora uvedených zásad. Bylo
pak na úvaze soudu, jak provedené důkazy (v souladu s ustanovením § 2 odst. 6
tr. ř.) hodnotil.
Státní zástupce považoval za alespoň zčásti právně relevantní námitky
tvrzení obviněných, že skutkový stav zjištěný soudy nevykazoval všechny zákonné
znaky zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr.
zákoníku. Jak již bylo uvedeno, obvinění v tomto směru poukazovali na
nenaplnění zákonného znaku „uvede někoho v omyl“, resp. i na chybějící
příčinnou souvislost mezi uvedením v omyl a obohacením nebo způsobenou škodou.
Soudy obou stupňů však dospěly k závěru, že obvinění uvedli v omyl jak
poškozeného ohledně nutnosti předložit dva doklady totožnosti k vyzvednutí
výhry, tak i zaměstnance provozovatele loterie ohledně osoby výherce (tedy
ohledně osoby vlastníka tiketu), rovněž neměly pochybnosti o významu uvedení v
omyl poškozeného a zaměstnanců provozovatele loterie ve vztahu k obohacení
obviněných a způsobení škody poškozenému.
Ve vztahu k této dovolací námitce státní zástupce konstatoval, že tato soudy
učiněná skutková zjištění uvedený zákonný znak „uvede někoho v omyl“
naplňovala. Námitky obviněných, jimiž zpochybňovali naplnění tohoto znaku,
stavěla na verzi skutkového děje, jak se jej snažili sami prezentovat, nikoliv
na soudy učiněných skutkových zjištěních, takové námitky však dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohou naplňovat. Jako relevantní, avšak
neopodstatněnou, považoval státní zástupce námitku obviněného M. Š., že
naplnění shora uvedeného znaku ve vztahu k němu zcela absentovalo. Zdůraznil,
že oba obvinění byli soudy obou stupňů považováni za spolupachatele, u kterých
není třeba, aby každý z nich naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty
trestného činu; postačí totiž, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním
uskutečnil některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu. Z role obviněného
při páchání trestné činnosti zjištěné soudy obou stupňů přitom nepochybně
vyplývalo, že je spolupachatelem, a není podstatné, zda znak „uvedení v omyl“
naplnil osobně, či jej naplnila pouze spoluobviněná J. Č.
Za právně relevantní námitku obviněných státní zástupce považoval i
poukaz na zásadu subsidiarity trestní represe. K tomu připomněl obecnou
platnost, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v
trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za
jeho spáchání, přičemž tento závěr je v případě méně závažných trestných činů
korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2
tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu
subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné
společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný
skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím
trestným činům dané skutkové podstaty. V tomto případě soudy zjištěné jednání
obviněných vykazovalo všechny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu
podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Státní zástupce s
přihlédnutím zejména k výši způsobené škody, která dosahovala částky téměř
třiceti milionů korun, ale i ke způsobu provedení činu, kdy obvinění bez zábran
zneužili mentálního handicapu poškozeného, konstatoval, že šlo o čin velmi
závažný, který přesahoval rámec obvyklých podvodných jednání, proto uplatnění
zásady subsidiarity trestní represe nebylo namístě.
Ze všech těchto důvodů měl státní zástupce za to, že v dovolání uvedené
námitky obviněných nelze akceptovat. Proto jejich dovolání považoval za zjevně
neopodstatněné a navrhl je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Současně navrhl, aby Nejvyšší soud takové rozhodnutí učinil za podmínek
uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ
odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1
písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této
trestní věci jsou přípustná [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána
osobami k tomu oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné
lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňují i
obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněný
dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona,
jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm.
b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §
265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale
tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn
konkrétními vadami.
Dovolatelé uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž
je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného
dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení
zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný
trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako
specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není
možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost
skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a
posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci
ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak
povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti
na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával
do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení
Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02,
sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je
také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád
obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§
277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a
násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je zřejmé, že pokud dovolatelé ve svém podání vyslovovali
celou řadu námitek, v nichž namítali údajná procesní pochybení, jichž se oba
soudy nižších instancí měly dopustit, nebo zdůrazňovali některé skutkové
okolnosti případu a jejich prostřednictvím nastiňovali jiný obraz výsledků
provedeného dokazování a odlišného skutkového stavu, než soudy zjistily, jsou
takovéto výhrady z hlediska dovolacího řízení a uplatněného dovolacího důvodu
irelevantní.
Konkrétně šlo o procesní námitky obviněných, že v průběhu trestního řízení
došlo k řadě vad, které jim jednak znemožnily účinně se hájit a jednak náležitě
objasnit sporné skutečnosti (policejní orgány prý vyhledávaly jen skutečnosti
svědčící verzi o bezdomovci, který vyhrál 30 milionů korun; soudy prý provedly
jednostranný výklad výpovědí svědků, kteří vesměs nebyli schopni před soudem
nic popsat a plně se odvolávali na přípravné řízení, chybně interpretovaly
znalecký posudek MUDr. Petra Navrátila a prof. PhDr. Petra Weisse, Ph.D.,
vztahující se k pravdomluvnosti bezdomovce F. V., chybně akceptovaly znalecký
posudek doc. PhDr. Pavla Prunnera, CSc., u něhož byl důvod pochybovat o jeho
nepodjatosti, apod.).
Pokud obvinění rovněž zmínili, že soud v řízení porušil zásadu „in dubio pro
reo“, pak je třeba uvést, že i takováto výhrada směřuje do skutkových zjištění
a hodnocení provedených důkazů, takže nejde o námitku, která by se týkala
otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení.
Pravidlo „in dubio pro reo“, které vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené
v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř., má
vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného
dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v
pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že takto pojatými námitkami dovolatelé primárně
směřovali do oblasti skutkových zjištění a napadali proces dokazování a způsob
hodnocení důkazů ze strany obou soudů nižších instancí (srov. § 2 odst. 5 a 6
tr. ř.), tedy namítali nedostatky skutkové a procesní. Jelikož námitky skutkové
žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k
nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například
usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6.
2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.), a námitky procesní rovněž nelze podřadit pod
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Na druhé straně si je Nejvyšší soud vědom toho, že Ústavní soud v jiných svých
rozhodnutích judikoval, že ani dovolací řízení nesmí zůstat mimo rámec
posouzení otázek spravedlivého procesu. Proto považuje za potřebné vyjádřit se
alespoň stručně k výhradám obviněných k použitelnosti ve věci vypracovaných
znaleckých posudků, příp. k osobám znalců, jakož i k dalším vytýkaným vadám.
Námitce dovolatelů, že není možné, aby závěr znaleckého posudku soudních znalců
MUDr. Petra Navrátila a prof. PhDr. Petra Weisse, Ph.D. o pravdomluvnosti
bezdomovce F. V. byl postaven na tak banální a neprůkazné metodě, jakou je tzv.
Roschachův test, Nejvyšší soud nemohl přisvědčit. Je tomu tak už proto, že
závěr o věrohodnosti svědecké výpovědi jmenovaného poškozeného nečinili uvedení
znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (druhý z nich se specializací
klinická psychologie a sexuologie), nýbrž nalézací soud v rámci hodnocení
důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Při této své intelektuální činnosti sice čerpal
i ze závěrů zmiňovaného posudku, musel však vzít v úvahu i celou řadu dalších
významných faktorů (osobu poškozeného, způsob a hodnověrnost jeho vystupování
před soudem, to, jak obsah jeho výpovědí korespondoval dalším ve věci
provedeným důkazům, apod.). Závěry samotného znaleckého posudku se pak jednak
neopíraly jen o výsledky tzv. Roschachova testu (který byl jen jednou z metod
použitých znalci při zkoumání poškozeného), jednak znalci nečinili explicitní
závěr o věrohodnosti či nevěrohodnosti poškozeného při podání svědecké
výpovědi, nýbrž jen o okolnostech svědčících pro jeho obecnou či specifickou
věrohodnost.
Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitce obviněných, že došlo k
zásadní chybě v tom, že byl akceptován znalecký posudek doc. PhDr. Pavla
Prunnera, CSc., soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (se
specializací klinická psychologie dětí a dospělých), jehož považovali z důvodů
výše uvedených za podjatého. K tomu lze ve shodě se státním zástupcem uvést, že
podle § 105 odst. 3 tr. ř. platí, že proti osobě znalce lze (z důvodů tam
uvedených) vznést námitky jako specifický řádný opravný prostředek. Ten sice
žádný z obviněných v zákonné lhůtě nevznesl, avšak s jistou mírou tolerance a
se zřetelem ke zmíněné judikatuře Ústavního soudu lze připustit, že tak mohli
učinit i v rámci mimořádného opravného prostředku, tedy v podaném dovolání.
Podle § 11 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění
pozdějších předpisů, platí, že znalec nesmí podat posudek, jestliže lze mít pro
jeho poměr k věci, k orgánům provádějícím řízení, k účastníkům nebo k jejich
zástupcům pochybnost o jeho nepodjatosti. V obecné rovině proto lze souhlasit s
obviněnými, že pracovní poměr znalce a zmocněnce poškozeného k témuž
zaměstnavateli je způsobilý k vyvolání pochybností o nepodjatosti znalce, a to
zvláště za situace, pokud je znalec podřízeným zmocněnce (takové pochybnosti
lze založit třeba i na možné loajalitě znalce ke svému nadřízenému a kolegovi,
resp. na možných obavách z negativních dopadů závěrů znaleckého posudku do
znalcovy pracovní sféry).
V posuzovaném případě však ani Nejvyšší soud nemohl přehlédnout, že zmocněnec
poškozeného doc. JUDr. Milan Kindl ukončil své působení na právnické fakultě
Západočeské univerzity v Plzni, kde doc. PhDr. Pavel Prunner, CSc. je (resp.
byl, neboť podle zjištění Nejvyššího soudu zemřel dne 30. 10. 2014) zaměstnán,
již v roce 2009, takže mezi jmenovanými dokonce několik let před vypracováním
řešeného znaleckého posudku nebyl pracovní vztah. Jelikož z dovolacích námitek
obviněných ani nevyplývá, že by mezi nimi měl být i jiný (například přátelský)
vztah, ze kterého by mohly vyplývat pochybnosti o nepodjatosti znalce, nebyl a
není důvod domnívat se, že by jejich dřívější pracovní vztah mohl mít vliv na
úvahy o znalcově nepodjatosti. Pro takové skutečnosti nemůže svědčit ani
dovolateli citovaný úryvek z dobového tisku (týkající se kauzy tzv.
rychlostudentů jmenované právnické fakulty). Z těchto důvodů Nejvyšší soud
nepřisvědčil námitkám obviněných, že posudek soudního znalce doc. PhDr. Pavla
Prunnera, CSc. byl pro soudy nižších stupňů a jejich rozhodnutí nepoužitelným
důkazem.
Do kategorie procesních výhrad dovolatelů je třeba zahrnout i jejich námitku o
údajném porušení zásad ústnosti a bezprostřednosti trestního řízení (konkrétně
že nalézací soud v klíčových aspektech případu odmítl ústní a bezprostředně
podanou výpověď a vzal jako důvěryhodnější odkaz na před-připravenou výpověď u
policejního orgánu). K této námitce je především třeba uvést, že má charakter
vysloveně procesně právní, nikoliv hmotně právní, takže by nebylo nutné se jí
vůbec zabývat. Přesto Nejvyšší soud pro úplnost a přesvědčivost rozhodnutí
dodává, že soud prvního stupně uvedenou zásadu neporušil. V soudní praxi
nezřídka dochází k tomu, že svědek před soudem není schopen reprodukovat
(zejména pro větší časový odstup) svou výpověď z přípravného řízení, nebo
dokonce svou dřívější výpověď odvolá. Právě na takové situace pamatují
ustanovení § 211 odst. 3, příp. § 212 odst. 1, 2 tr. ř., jejichž aplikace
rozhodně nemůže být považována za postup v rozporu se zásadami ústnosti a
bezprostřednosti trestního řízení. Právem i povinností soudu pak je, aby takto
provedené důkazy (ve smyslu s v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř.)
hodnotil.
V posuzované trestní věci nebylo porušeno ani právo obviněných na spravedlivý
proces, neboť to není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či
zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá jejich představám. Uvedeným právem
je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní
všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními
principy.
Tak tomu v dané věci i bylo, a proto Nevyšší soud nemohl přisvědčit ani další
výhradě dovolatelů, že z odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kterým
tento soud bez nařízení jednání po relativně krátké době zrušil první
(zprošťující) rozsudek ve věci, je patrné, že byl přesvědčen, že obvinění jsou
vinni a takto také přikázal rozhodnout, ačkoliv u provádění důkazů vůbec nebyl,
čímž byla také porušena zásada bezprostřednosti. Jmenovaný odvolací soud totiž
postupoval zcela v souladu s ustanovením § 254 odst. 1 tr. ř. a shledal-li v
rámci této přezkumné činnosti okolnosti, na něž pamatuje ustanovení § 258 odst.
1 písm. b) tr. ř., pak naprosto důvodně napadený zprošťující rozsudek
nalézacího soudu zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. mu věc vrátil k novému
projednání a rozhodnutí. Z odůvodnění jeho usnesení je sice zjevné, jaké
nedostatky napadeného rozsudku a řízení mu předcházejícímu vytýkal, ale
rozhodně z něho nelze dovozovat, že by nalézacímu soudu přikázal, jak má o vině
obviněných rozhodnout, jak dovolatelé ve svém podání tvrdí. Za případnou pak
Nejvyšší soud nemohl považovat ani současně uplatněnou výtku dovolatelů
vztahující se k rychlosti, s jakou odvolací soud takové rozhodnutí učinil,
zvláště když rychlost řízení patří mezi základní zásady trestního řízení (srov.
§ 2 odst. 4 tr. ř.). Pokud pak v novém hlavním líčení rozhodoval senát v čele s
jiným předsedou senátu, bylo tomu tak jen proto, že původní předsedkyně senátu
byla v mezidobí přidělena k výkonu funkce k soudu vyššího stupně.
Charakter procesní výhrady ve své podstatě měla i námitka dovolatelů, že
svědectví policistů M. V. a K. L. byla procesně nepoužitelná. Jakkoliv tuto
námitku vznášeli již v průběhu předchozího řízení a oba soudy nižších institucí
se v odůvodněních svých rozhodnutí (srov. zejména strany 23 a násl. rozsudku
nalézacího soudu a stranu 10 rozsudku odvolacího soudu) vypořádaly, Nejvyšší
soud přece jen (z důvodů shora rozvedených) považuje za nezbytné rovněž se k ní
blíže vyjádřit.
K uvedené problematice je zapotřebí (alespoň stručně a v obecné rovině) uvést,
že jednou ze základních zásad trestního řízení je podle § 2 odst. l tr. ř.
zásada zákonnosti řízení. Podstatou této zásady je, že nikdo nesmí být stíhán
jinak, než způsobem, který stanoví tento zákon, tj. trestní řád. To ve vztahu k
dokazování znamená, že jako důkaz lze použít vždy jen takový úkon, který byl
proveden v souladu s trestním řádem. Přitom dosah zásady zákonnosti řízení je
ustanovením § 2 odst. 4 tr. ř. rozšířen na nutnost respektovat také předpisy
vyšší právní síly, než je zákon, konkrétně Listinu základních práv a svobod
(dále jen „Listina“), která je podle čl. 3 Ústavy České republiky součástí
ústavního pořádku České republiky a má tedy právní sílu na úrovni právní síly
ústavního zákona. Na to navazuje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., které upravuje
postup orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a které
hned na počátku limituje postup těchto orgánů dikcí, že „postupují v souladu se
svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně“, tj. v trestním řádu.
Ustanovení čl. 37 odst. l Listiny garantuje každému právo odepřít výpověď,
jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání mimo jiné sobě, a podle
jejího čl. 40 odst. 4 obviněný má právo odepřít výpověď a tohoto práva nesmí
být žádným způsobem zbaven. Podle § 92 odst. l tr. ř. platí, že obviněný nesmí
být žádným způsobem donucován k výpovědi nebo doznání.
Z obsahu a zejména pak ze smyslu citovaných ustanovení vyplývá, že nikdo není
povinen sám sebe obviňovat z trestného činu (srov. rovněž čl. 6 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod). Má-li mít tento ústavně chráněný
princip reálný obsah, pak sebeobviňující vyjádření pronesené vůči státní moci
může mít při trestním stíhání relevanci usvědčujícího důkazu jedině za
předpokladu, že ho učinila osoba, která měla procesní postavení obviněného
podle § 160 odst. l tr. ř., byla v tomto postavení vyslechnuta podle § 91 a
násl. tr. ř. a při tom poučena o právech obviněného podle § 33 tr. ř. To
znamená, že sebeobviňující vyjádření nějaké osoby před policejním orgánem je
důkazem o vině této osoby pouze za předpokladu, že policejní orgán vyslýchal
tuto osobu jako obviněného po poučení, kterého se má obviněnému dostat.
Nedostatek těchto podmínek nelze obcházet tím, že se jako důkaz použijí
výpovědi zasahujících policistů o obsahu sebeobviňujícího vyjádření, které vůči
nim osoba pronesla. Vyjádření obviněného před policisty by mohlo mít v krajním
případě povahu vysvětlení podle § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř., o němž policisté
mají povinnost sepsat úřední záznam podle § 158 odst. 5 tr. ř. Takový úřední
záznam by bylo možné použít v řízení před soudem jako důkaz podle § 158 odst. 6
tr. ř. pouze za podmínek stanovených tímto zákonem, tj. se souhlasem státního
zástupce a obviněného podle § 211 odst. 6 tr. ř. (k tomu srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 7 Tdo 347/2012, a ze dne 3. 10.
2012, sp. zn. 7 Tdo 1116/2012).
Aplikují-1i se tato zákonná a teoretická východiska (korespondující s ústavními
zárukami, které opakovaně formuloval Ústavní soud ve svých nálezech například
pod sp. zn. I. ÚS 677/2003, sp. zn. III. ÚS 451/2004, sp. zn. II. ÚS 2014/2007
a dalších, jakož i s rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva ve věci S.
proti Spojenému království ze dne 17. 12. 1996, ze kterého Ústavní soud také
vycházel) na posuzovaný případ, pak by se mohlo jevit, že argumentaci dovolání
obviněných v tom, že jako usvědčující důkaz nebyly použitelné výpovědi svědků z
řad policistů (M. V. a K. L.), kteří prováděli šetření směřující k objasnění
toho, kde se nachází v té době pohřešovaný F. V. (oznamovatelkou byla jeho
známá M. H.), by bylo možné přisvědčit.
V posuzované věci však nešlo o situaci identickou s problematikou řešenou ve
výše citovaných usneseních Nejvyššího soudu a nálezech Ústavního soudu. Obě
tato rozhodnutí se totiž týkala poněkud odlišné situace (v obou případech
policisté vypovídali o tom, co jim osoby sdělovaly v rámci řešení dané trestní
věci, o čemž byl nebo měl být sepsán úřední záznam podle § 158 odst. 6 tr. ř.).
Závěry v nich Nejvyšším soudem tehdy učiněné proto nelze bezezbytku vztáhnout
na situaci řešenou v dané věci, v níž se obviněný M. Š. policistům vyjadřoval
pouze v rámci pátrání po pobytu pohřešované osoby, nikoliv v trestním řízení.
Nešlo tedy o úkon ve věci podvodu či zpronevěry výhry ve sportce a jen shodou
náhod, fakticky po splnění účelu výjezdu v neformálním rozhovoru s později
obviněnými (kteří tehdy nebyli vůbec podezřelí ze spáchání majetkově
motivovaného činu) se dozvěděli informace o zcela nesouvisející věci. Proto
Nejvyšší soud přisvědčil argumentaci obou soudů nižších stupňů i státního
zástupce v jeho vyjádření, že je třeba rozlišovat situaci, kdy policista
vystupuje v titulu své funkce, tedy plní úkoly mu svěřené v rámci jeho
pravomoci, od situace, kdy policista přímo z titulu své funkce nevystupuje.
Pokud policista splní úkol, pro který byl na určité místo vyslán, a poté zcela
neformálně hovoří s osobami, které se na takovém místě rovněž nachází, pak již
takový rozhovor s nimi není důvod podřazovat pod plnění úkolů ze strany
policistů. Proto ani výše uvedená zákonná ustanovení nebránila tomu, aby o
obsahu takového hovoru podali svědectví jako jakákoliv jiné fyzické osoby.
Ze strany policistů přitom nebyla zjištěna hrozba jakoukoliv sankcí obviněnému
M. Š.. Pokud na něj (podle svědecké výpovědi M. V.) „udeřili, že mají
podezření, že došlo k násilnému trestnému činu“, pak takový způsob
přesvědčování v sobě neobsahoval hrozbu sankcí, ale byl především upozorněním
na význam a důležitost jeho spolupráce s policisty. Zároveň na straně
obviněného nelze dovodit ani sebeobviňující povahu informací sdělovaných
policistům. Pokud totiž policistům sdělil, že „poškozený je u nich v bytě a
rozkecal, že vyhrál“, pak z těchto informací nemohli učinit závěr o jakémkoliv
podezření ze spáchání trestného činu obviněným. Takový závěr ostatně na základě
uvedených informací ani neučinili, neboť po nalezení poškozeného s informacemi
zjištěnými od obviněného již nijak dále nepracovali. Trestní stíhání proti
obviněným ostatně bylo zahájeno nikoliv na základě zmíněného sdělení obviněného
policistům, nýbrž z podnětu samotného poškozeného. Proto soudy nižších stupňů
nepochybily, pokud k výpovědím jmenovaných policistů přihlédly jako k
použitelným důkazům.
K tomu lze ještě dodat, že sami dovolatelé ve svém podání přeceňovali význam,
který snad měly svědecké výpovědi jmenovaných policistů pro závěr soudů o
jejich vině představovat. Tento závěr byl totiž vystavěn především na výpovědi
samotného poškozeného, na závěrech k němu vypracovaných znaleckých posudků a na
výpovědích svědků, kteří přímo nebo nepřímo potvrzovali, že to byl právě
poškozený, kdo pravidelně sázel. Ostatně již soud prvního stupně k hodnocení
svědeckých výpovědí policistů přistoupil poměrně kriticky (srov. stranu 27
odůvodnění jeho rozsudku), když na jedné straně výslovně poukázal na některé
nejasnosti ohledně jejich postupu (zejména nestandardní zájem o celou
záležitost, neobvyklou ochotu při shánění právníka JUDr. Františka Boška pro
poškozeného, a to včetně zajištění doprovodu na cestě, a nucení obviněných do
spolupráce s tímto právníkem), na druhé straně však vyslovil, že námitky
obviněných sice považuje za důvodné, avšak nikoliv významné pro trestně právní
rovinu řešené věci (srov. též stranu 23 uprostřed textu, stranu 29 na konci a
stranu 30 na začátku odůvodnění zmiňovaného rozsudku).
Jestliže dovolatelé dále tvrdili, že ve věci existuje tzv. extrémní nesoulad
mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, je třeba v obecné právní
rovině konstatovat, že podle Nejvyšším soudem akceptované judikatury Ústavního
soudu zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání
připustit, ale jen tehdy, existuje-li tzv. extrémní nesoulad mezi vykonanými
skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatelé (současně)
tento nesoulad předmětem dovolání.
Nejvyšší soud však při posuzování důvodnosti podaných dovolání shledal, že ani
o takovou situaci se v dané věci nejednalo, třebaže bezpochyby šlo o skutkově
složitý a důkazně komplikovaný případ (o tom svědčí i skutečnost, že soud
prvého stupně rozhodoval o vině obviněných dvakrát, přičemž v prvém rozsudku
shledal důvody pro zprošťujícímu rozsudek, a teprve v druhém rozsudku nalezl
důvody pro závěr o podvodném jednání obou obviněných). Pozornosti Nejvyššího
soudu přitom neuniklo, že u některých důkazů se v průběhu řízení objevily
určité rozpory (zejména svědecké výpovědi nebyly vždy zcela konzistentní), na
něž znovu upozornili dovolatelé ve svém podání. Neopominul ani to, že rovněž
státní zástupce ve svém vyjádření vyslovil názor, že při akcentaci některých
důkazů a zpochybnění či pominutí jiných bylo možno učinit i odlišný skutkový
závěr, než jaký učinily soudy v nyní dovoláním napadených rozhodnutích.
K této problematice Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že tzv. extrémní
nesoulad zejména nastává, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou
vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při
žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou
pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Důvodem může být i to, že
některý z důkazů, které se staly podkladem výroku o vině, je pro podstatné vady
nepoužitelný a že ostatní důkazy nejsou dostatečným podkladem těch zjištění, na
kterých je výrok o vině založen, resp. není jasné, zda jsou v tomto ohledu
postačující.
V rozhodnutích učiněných v dané věci v předchozím řízení jsou však řádně
zdůvodněny závěry, které oba soudy nižších stupňů učinily, a tyto závěry
odpovídají provedeným důkazům, které shledaly použitelnými. Soudy přitom
postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž
odůvodnění jejich rozhodnutí (zejména rozsudku soudu prvního stupně) splňuje
požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř. a jako takové je plně
přezkoumatelné. Pokud dovolatelé na ně poukazovali, tak Nejvyšší soud
konstatuje, že dané nejasnosti a rozpory nebyly žádným ze soudů opomenuty,
naopak soudy se jimi zabývaly a zaujaly k nim přiléhavé skutkové i právní
závěry. Z odůvodnění jejich rozhodnutí vyplývala zjevná logická návaznost mezi
provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na
straně jedné a právními závěry na straně druhé. Nejvyšší soud tudíž námitku
tzv. extrémního nesouladu shledal nedůvodnou.
Lze tak uzavřít, že pokud dovolatelé ve svém podání vyslovovali dlouhou řadu
námitek, v nichž vykreslovali mnoho skutkových okolností případu a pomocí nich
nastiňovali jiný obraz výsledků dokazování a odlišného skutkového stavu,
směřovali takto pojatými námitkami do rozsahu provedeného dokazování a do
oblasti skutkových zjištění. Napadali tak proces dokazování a hodnocení důkazů,
jak je upraven v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., tedy namítali nedostatky skutkové a
procesní. Jelikož námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř.
nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu
dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1.
2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.), a
námitky procesní pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze
podřadit. Jinými slovy vyjádřeno dovolatelé tuto část svého podání (tvrzením o
existenci tzv. extrémního nesouladu) naplnili takovým obsahem, jímž se velmi
přiblížili obsahu odvolání jako řádného opravného prostředku. Dovolací řízení
před Nejvyšším soudem však není tzv. druhým řízením odvolacím, proto pokud jím
není shledána zcela výjimečná situace extrémního nesouladu, nelze k takovým
námitkám vůbec přihlížet.
Dovolatelé však ve svém podání uplatnili i námitky relevantní, jimiž se
Nejvyšší soud v dovolacím řízení již byl povinen zabývat. I tak shledal, že
řada výtek formulovaných v jejich podání není ve věci žádné novum, neboť je
předkládali již v předchozích stadiích řízení a řada odpovědí na ně je obsažena
v odůvodněních napadených rozhodnutí. Jelikož Nejvyšší soud se těmito
odůvodněními (stejně jako s přiléhavým vyjádřením státního zástupce a jeho
argumentací) ztotožnil, z hlediska procesní ekonomie v zásadě postačuje na text
odůvodnění obou napadených rozhodnutí a vyjádření státního zástupce odkázat a
jen je doplnit v následujícím směru.
Zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se obvinění
dopustili podle tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně
tím, že „společným jednáním sebe obohatili tím, že uvedli někoho v omyl a
způsobili tak škodu velkého rozsahu“.
Omylem je podle právní teorie rozpor mezi představou a skutečností. Aby byl
naplněn znak „uvede v omyl“, musí jít o jednání, kterým pachatel předstírá
okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci (srov. například
rozhodnutí č. 57/1978 a č. 46/1981 Sb. rozh. trest.). Uvedení v omyl se může
stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci. O omyl půjde i
tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se
domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat též skutečností, které
teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy
dochází k jeho obohacení.
Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje úmyslné zavinění.
Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže
pachatel
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem
chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro
případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Pokud dovolatelé namítali, že v jejich jednání zákonný znak „uvedení v omyl“
chybí, a to hned dvakrát (jednak tvrdili, že poškozený měl dva doklady
totožnosti a uvedení v omyl sám popřel, jednak tvrdili, že obviněná J. Č.
neuvedla společnost Sazka v omyl tím, že se prohlásila za výherkyni), a také že
absentuje příčinná souvislost mezi uvedením v omyl a obohacením nebo způsobenou
škodou, pak je třeba zdůraznit, že takové námitky vystavěli na odlišných
skutkových tvrzeních, než byla soudy zjištěna. Takový jejich přístup ovšem
nelze akceptovat, naopak v souladu se zjištěními učiněnými soudy v napadených
rozhodnutích je třeba akcentovat, že oba obvinění uvedli v omyl jak poškozeného
ohledně nutnosti předložit dva doklady totožnosti k vyzvednutí výhry, tak i
zaměstnance společnosti Sazka ohledně osoby výherce (resp. ohledně osoby
vlastníka tiketu). Soudy však neměly pochybnosti ani o významu uvedení v omyl
poškozeného a zaměstnance společnosti Sazka ve vztahu k obohacení obviněných a
způsobení škody poškozenému, ani o příčinné souvislosti mezi uvedením v omyl a
obohacením nebo způsobenou škodou, ale ani o jejich zavinění ve smyslu přímého
úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Pokud dovolatelé v této souvislosti zpochybňovali skutková zjištění soudů a
poukazovali na svědeckou výpověď poškozeného F. V. učiněnou v hlavním líčení u
Městského soudu v Praze dne 2. 4. 2014 (č. l. 1232 a násl. spisu) a na rozpory
v ní (srov. shora), pak je třeba zopakovat, že taková výhrada se týká způsobu
hodnocení důkazů ze strany soudů a je pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. v zásadě nepodřaditelná.
Nejvyšší soud nicméně pro úplnost dodává, že dovolatelé si z několika
svědeckých výpovědí poškozeného vybrali právě (a jen) tu, která jim nejvíce
konvenovala. Nalézací soud při hodnocení výpovědí poškozeného však nemohl
přehlížet jeho jiné výpovědi, které v časové řadě dokonce předcházely zmiňované
výpovědi, a rovněž je hodnotit. Tak v protokolu o výslechu svědka dne 10. 10.
2012 (č. l. 240 spisu) poškozený k dotazu, kde se dozvěděl informaci, že musí
mít dva doklady a účet, uvedl, že „… mi řekla J. (Č.), že jí to takto řekli na
Sazce“. Tehdy popsal i okolnosti, za nichž tato obviněná uplatňovala výhru ve
společnosti, když uvedl: „Já s M. jsme zůstali v autě aj. šla nahoru sama. Já
jsem nahoru nešel, protože jsem neměl ty doklady k vybrání výhry. J. byla pryč
asi půl až ? hodiny. Přišla vysmátá s tím, že do kabelky dala 400.000,- jako
zálohu. … řekla, že Sazka zbytek peněz vyplatí do dvou měsíců na účet.“ Tehdy
rovněž – poté, co mu obhájce předestřel jeho dřívější výpověď, že mu J. říkala,
že k výběru potřebuje dva doklady totožnosti a účet – uvedl: „Ano, občanku jsem
v té době měl, neměl jsem žádný druhý doklad ani účet. Teoreticky jsem měl pas,
ale vrátil jsem ho, protože jsem ho nepotřeboval.“ (č. l. 245 spisu). Podle
protokolu o (původním) hlavním líčení ze dne 27. 3. 2013 poškozený po zákonném
poučení vypověděl „zcela shodně jako (v přípravném řízení) na č. l.
239-241“ (č. l. 686 spisu), posléze však uvedl, že o potřebě dvou dokladů k
vyplacení výhry se dozvěděl „od chlapů v hospodě“ (č. l. 687 spisu). Vzápětí
však po předestření výpovědi z přípravného řízení, že mu to říkala paní Č.,
uvedl: „Ta mi řekla potom taky. Buď rodný list, pas a k tomu
občanku.“ (tamtéž).
Z uvedeného je zřejmé, že postupné svědecké výpovědi poškozeného nebyly
vždy zcela konformní. To ovšem není situace v trestním řízení nikterak
mimořádná, zvláště když mezi takovými výpověďmi je delší časový odstup.
Přistoupí-li k tomu svědkova nižší intelektuální úroveň, jak tomu bylo i v
posuzovaném případě, je úloha soudu při hodnocení takových nekonzistentních
výpovědí o to složitější. Přesto soud prvního stupně jako soud nalézací se
tohoto práva i povinnosti zhostil způsobem, s nímž se ztotožnil i soud druhého
stupně jako soud odvolací. Nejvyšší soud proto k tomu jen dodává, že se tak
stalo způsobem i pro něj plně akceptovatelným, neboť hodnocení svědecké
výpovědi poškozeného, jakož i všech dalších důkazů, nenese znaky libovůle či
svévole (rozhodně nelze hovořit o „nesmyslné spekulaci soudů“, jak dovolatelé
ve svém podání tvrdili).
Pokud dovolatelé v souvislosti s tím namítli chybné hmotněprávní posouzení
osoby výherce (s odkazem na herní plán společnosti Sazka tvrdili, že výhercem
je ten, kdo jí předloží výherní tiket), Nejvyšší soud nemohl ani takové námitce
přisvědčit. Takovou výhradou dovolatelé totiž zcela pominuli, že společnost
Sazka před výplatou výhry nemůže (a ani nemá jak) zjišťovat, jakým způsobem
předkladatel tiketu výherní tiket nabyl (zda se dostal do jeho dispozice
legálně či nelegálně). Pak ovšem tato společnost zcela logicky (a v podstatě
automaticky) považuje za výherce předkladatele tiketu, pokud není prokázán
opak. Ze samé podstaty věci je však vyloučeno, aby za výherce považovala
někoho, o němž by se dozvěděla, že výherní tiket se do jeho dispozice dostal
trestnou činností – krádeží, zpronevěrou, podvodem (jak tomu bylo i v
posuzovaném případě), nebo dokonce loupeží. Lze tak uzavřít, že pokud by
společnost Sazka věděla (případně měla jen důvodné podezření), že předkladatel
tiketu jej nenabyl legální cestou, nejenže by nebyla povinna (ale ani
oprávněna) výhru předkladateli tiketu vyplatit, ale byla by naopak povinna
učinit o tom trestní oznámení.
Jestliže dovolatelé v návaznosti na to tvrdili, že samo uvedení v omyl
ještě neimplikovalo příčinnou souvislost mezi omylem a obohacením, a že by jim
poškozený jmění svěřil i bez informace o dvou dokladech, protože by tak velké
jmění nebyl sám schopen spravovat (hovořili tu o institutu tzv. fiduciární
správy podle § 45 a násl. nového občanského zákoníku), pak je třeba akcentovat
jednak to, že takové zjištění soudy nižších stupňů neučinily, jednak to, že o
fiduciární správu se vůbec nemohlo jednat, neboť nový občanský zákoník v době
spáchání činu ještě nebyl účinný. Uvedený institut (označený v novém občanském
zákoníku jako „nápomoc při rozhodování“) by ovšem nemohl být v posuzované věci
aplikován i proto, že nebyly splněny podmínky stanovené v § 46 odst. 1, 2
citovaného zákoníku (smlouva o nápomoci mezi podpůrcem a podporovaným schválená
soudem, resp. projev vůle obou stran uzavřít takovou smlouvu před soudem, který
by ji ovšem neschválil, pokud by zájmy podpůrce odporovaly zájmům
podporovaného). Vedle toho by ovšem bylo třeba posuzovat, zda poškozený s
ohledem na jeho znalci konstatovanou mentální retardaci by vůbec byl schopen
institut fiduciární správy pochopit.
Pokud v další souvislosti s tím obviněný M. Š. namítl, že u něj zcela
absentovalo uvedení jiného v omyl nebo využití něčího omylu, zřejmě chtěl
takovou výhradou zpochybnit své zavinění na způsobeném následku a současně i
posouzení svého jednání jako počínání spolupachatele.
K tomu je zapotřebí uvést, že podle skutkových zjištění i tzv. právní věty
odsuzujícího rozsudku nalézací soud (a posléze i odvolací soud) považoval oba
obviněné za spolupachatele [podle § 23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán
úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by
trestný čin spáchala sama (spolupachatelé)].
Spolupachatelství je činnost, při níž všichni spolupachatelé nemusí jednat
stejně. Také jejich činnost nemusí být stejně významná. Spolupachatelé
vykonávají takovou činnost, která ve svém spojení a ve svém souhrnu tvoří
objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu. Úmysl spolupachatelů
směřuje k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně.
Skládá-li se činnost z několika složek, mohou tyto složky být rozděleny na
jednotlivé spolupachatele tak, že jednotlivá jednání mohou provádět jednotliví
pachatelé, avšak tato jednotlivá jednání ve svém souhrnu naplňují skutkovou
podstatu trestného činu (srov. rozhodnutí č. 66/1955 Sb. rozh. trest.). K
naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé
zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, nýbrž postačí i částečné
přispění, a to třeba i v podřízené roli. Musí však být vedeno stejným úmyslem
jako činnost ostatních pachatelů, neboť teprve tak se stává objektivně i
subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov.
rozhodnutí č. 67/1946 Sb. rozh. trest.).
Rozhodným je zejména společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich
společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze
ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí
konkludentní dohoda – srov. rozhodnutí č. 2180/1925 Sb. rozh. trest.). Každý
spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i
ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním,
a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů
sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem
společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních (srov.
rozhodnutí č. 22/1950 Sb. rozh. trest.). Společná činnost u spolupachatelství
zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou
vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání.
Při aplikaci těchto východisek na posuzovaný případ je zjevné, že z role
obviněného M. Š. při páchání trestné činnosti zjištěné soudy obou nižších
stupňů nepochybně vyplývalo, že si počínal jako spolupachatel [jednal ve shodě
se spoluobviněnou J. Č., vezl ji i poškozeného autem ke společnosti Sazka, kde
spoluobviněná uplatnila výhru, spolupodílel se na výběru a nakupování
nemovitých i movitých věcí (zejména rodinného domu a osobních automobilů) a
těžil z trestné činnosti i tím, že tyto věci – pořízené z peněz získaných
trestnou činností – užíval]. Jestliže takto jednal společně se spoluobviněnou,
pak není podstatné a pro posouzení jeho spolupachatelství rozhodné, že zákonný
znak „uvedení v omyl“ nenaplnil osobně, nýbrž jej naplnila pouze spoluobviněná,
neboť jeho jednání bylo pomyslným článkem řetězu zjištěného podvodu na
poškozeném.
Konečně se Nejvyšší soud zabýval relevantně uplatněnou námitkou dovolatelů, že
oba soudy nižších instancí měly aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe a
věc měla být řešena v civilním řízení.
Zásada subsidiarity trestní represe je zakotvena v ustanovení § 12 odst. 2 tr.
zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s
ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých
nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto
vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr.
zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní
sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního
práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky
škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu
nepostačuje.
Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky
trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní
prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního
práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě
(správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že
trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a
to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo
civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen
nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana
majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a
obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení
občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané
společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v
podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn.
II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS
1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko
jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované
pod č. 26/2013 Sb. rozh. trest., z komentované literatury pak Šámal P. a kol.
Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012,
str. 117 a 118).
V posuzované věci soudy zjištěné jednání obou obviněných vykazovalo všechny
znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5
písm. a) tr. zákoníku (jelikož trestní sazba odnětí svobody je tu stanovena na
pět až deset let, jedná se se zřetelem k § 14 odst. 2 tr. zákoníku o zvlášť
závažný zločin). Už s ohledem na tuto právní kvalifikaci a výši trestní sazby
je zřejmé, že šlo o jeden z nejzávažnějších trestných činů. Vedle toho soudy
musely přihlédnout zejména k výši způsobené škody, která dosahovala částky
téměř třiceti milionů korun (což je téměř šestinásobek škody velkého rozsahu –
srov. § 138 odst. 1 tr. zákoníku), ale rovněž ke způsobu spáchání činu, při
němž oba obvinění bez jakýchkoliv zábran využili a zneužili handicapu
poškozeného (lehce mentálně zaostalého bezdomovce se sklony k alkoholismu) a
lstivým způsobem se zmocnili jeho výherního tiketu. Celkově šlo o trestný čin
velmi závažný, který vysoce překračoval obvyklý rámec podvodných jednání, proto
uplatnění zásady subsidiarity trestní represe vůbec nepřicházelo v úvahu.
Nejvyšší soud proto nepřitakal dovolatelům ani v jejich názoru, že šlo v
podstatě o spor o vlastnictví výhry, že poškozený svůj domnělý nárok uplatnil u
státního orgánu později než dva roky po výhře, a jestliže tak neučinil, právo
na vydání bezdůvodného obohacení bylo podle hmotného práva již promlčeno a
nemělo by být soudem přiznáno. Skutková zjištění obou soudů nižších instancí
totiž svědčí naopak o tom, že nešlo o „pouhý“ občanskoprávní spor o vlastnictví
výhry, resp. o spor o vydání bezdůvodného obohacení, nýbrž o trestněprávní
jednání, jímž obvinění způsobili poškozenému škodu na majetku.
Jestliže se poškozený řádně a včas připojil k trestnímu řízení s požadavkem na
náhradu škody, pak již nalézací soud právem (v souladu s ustanovením § 228
odst. 1 tr. ř. a především § 420 odst. 1 občanského zákoníku) o jeho nároku
rozhodl a ve výroku rozsudku uvedenou částku mu přiznal. Tento svůj výrok také
náležitě a přesvědčivě odůvodnil (srov. str. 31 odůvodnění jeho rozsudku).
Pokud nepřiznal poškozenému celou požadovanou částku (z důvodů rovněž
rozvedených na uvedeném místě), pak jej v souladu s ustanovením § 229 odst. 2
tr. ř. odkázal se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší
soud dovolání obou obviněných odmítl jako zjevně neopodstatněná podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř.
Takové rozhodnutí Nejvyšší sou učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n
tr. ř.).
V Brně dne 25. března 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jan Bláha