8 Tdo 1373/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2.
listopadu 2005 o dovoláních obviněných V. G., t. č. ve výkonu trestu odnětí
svobody ve Věznici V., a mladistvého V. G., t. č. ve výkonu trestního opatření
odnětí svobody ve Věznici V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, soudu pro
mládež, ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 8 Tmo 5/2005, který rozhodl jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1
Tm 1/2005, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných V. G. a mladistvého
V. G. o d m í t a j í .
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 1 Tm
1/2005, byli uznáni vinnými obviněný V. G. trestným činem vraždy podle § 219
odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák., obviněný mladistvý (dále jen mladistvý) V. G.
proviněním vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák., § 6 odst. 1
zákona č. 218/2003 Sb. a odsouzeni obviněný V. G. podle § 219 odst. 2 tr. zák.
k trestu odnětí svobody na čtrnáct roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst.
2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou; mladistvý V. G.
podle § 219 odst. 2 tr. zák., § 31 odst. 3 zákona č. 218/2003 Sb. k trestnímu
opatření odnětí svobody na sedm roků, pro jehož výkon byl podle § 76 zákona č.
218/2003 Sb. a § 8 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb. zařazen do zvláštní věznice
pro mladistvé. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost
zaplatit společně a nerozdílně poškozeným V. z. p. ČR, územní pracoviště R. n.
K. částku 58.381,- Kč a M. Š. částku 8.946,- Kč.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění trestného činu
dopustili tím, že po vzájemné domluvě a vytipování poškozené mladistvý V. G.
zajistil skupinu nezletilých osob: M. C., P. G., J. H., M. K. a M. T., kterým
nabídl možnost získat finanční prostředky, dne 12. 8. 2004 v době od 12.00 hod.
do 18.00 hod. jeli osobním automobilem řízeným obviněným V. G. st. do O. u R.
n. K., kde obviněný V. G. st. označil dům poškozené A. O., oba obvinění
nezletilé instruovali odcizit poškozené finanční prostředky a v případě její
obrany použít fyzické násilí v úmyslu způsobit poškozené smrt, mladistvý V. G.
a všechny nezletilé osoby vnikli do domu poškozené A. O. a zde ji fyzicky
napadli údery otevřenou dlaní a pěstí, kopy, bitím paličkou na maso do hlavy a
bodáním přinesenými nůžkami, srazili ji na zem a požadovali vydání peněz a dále
se střídali v bodání poškozené nůžkami do oblasti krku a hrudníku, poté
prohledáním zařízení rodinného domku zde nalezli finanční částku v přesně
nezjištěné výši, minimálně 2.000,- Kč, rodinný dům uzamkli a klíč vyhodili a
poškozenou zde zanechali, odcizené peníze předali obviněnému V. G. st., který
poblíž domu poškozené čekal v automobilu; poškozená v důsledku jednání
mladistvého V. G. a nezletilých osob utrpěla mnohočetná poranění hlavy a
mnohočetná bodnořezná poranění na krku (celkem 8 ran) a dvě bodnořezná poranění
na přední straně trupu, přičemž utrpěné poranění mozku vedlo k bezprostřednímu
ohrožení života, kromě toho byla poškozená po napadení vystavena značným
psychickým útrapám, měla úzkost, pocit ohrožení na životě, strach z dalšího
útoku a bolesti na hranici snesitelnosti, přičemž uvedené útrapy trvaly od
útoku pachatelů až do doby, dokud neupadla do komatu krátce před smrtí, ke
které došlo dne 16. 8. 2004 a jejíž příčinou byl hnisavý až abscedující
lalůčkový zánět plic, který byl nahodilou komplikací úrazového poškození mozku,
a to přes odbornou lékařskou pomoc, která byla poškozené po jejím nálezu dne
12. 8. 2004 ve 21.00 poskytnuta v Oblastní nemocnici v R. n. K.
Tento rozsudek napadli oba obvinění odvoláními směřujícími proti jeho výrokům o
vině i trestu.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze jako soudu pro mládež ze dne 22. 6. 2005, sp.
zn. 8 Tmo 5/2005, byl podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. rozsudek
soudu prvního stupně z podnětu obviněného V. G. částečně zrušen, a to ve všech
výrocích týkajících se tohoto obviněného. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu
rozhodnuto tak, že obviněný V. G. byl uznán vinným trestným činem vraždy podle
§ 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. a odsouzen podle § 219 odst. 2 tr. zák. k
trestu odnětí svobody na čtrnáct roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2
písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1
tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně s
mladistvým V. G, V. z. p. ČR, uzemní pracoviště R. n. K. škodu ve výši 58.381,-
Kč a M. Š. škodu ve výši 8.946,- Kč. Odvolání mladistvého V. G.bylo podle § 256
tr. ř. zamítnuto.
Podle skutkových zjištění soudu druhého stupně se obviněný V. G. trestného činu
dopustil tím, že dne 12. 8. 2004 v době od 12.00 hod. do 18.00 hod. odvezl
svého syna mladistvého V. G. a skupinu nezletilých, a to M. C., P. G., J. H.,
M. K. a M. T., z K. n. O. do O. u R. n. K., kde společně s mladistvým V. G.
označil dům poškozené A. O. a instruoval je odcizit poškozené finanční
prostředky a v případě její obrany použít fyzické násilí v úmyslu způsobit
poškozené smrt, mladistvý V. G. a všechny nezletilé osoby vnikli do domu
poškozené a zde ji fyzicky napadli údery otevřenou dlaní a pěstí, kopy, bitím
paličkou na maso do hlavy a bodáním přinesenými nůžkami, srazili ji na zem a
požadovali vydání peněz a dále se střídali v bodání poškozené nůžkami do
oblasti krku a hrudníku, poté prohledali domek a odcizili částku nejméně
2.000,- Kč, kterou předali obviněnému V. G., který poblíž domu čekal v
automobilu; poškozená v důsledku útoku mladistvého a nezletilých utrpěla
mnohočetná poranění hlavy, osm bodnořezných poranění krku a dvě bodnořezná
poranění na přední straně trupu, přičemž poranění mozku vedlo k bezprostřednímu
ohrožení života, když příčinou smrti poškozené byl zánět plic, který byl
nahodilou komplikací úrazového poškození mozku.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali obvinění V. G. i mladistvý V. G.
prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku
o vině i všem na něj navazujícím výrokům. Shodně v něm odkázali na důvod
dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítli, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný V. G. znovu opakoval, že popírá jakoukoliv účast na trestné činnosti,
tedy i to, že mladistvého V. G. a nezletilé jmenované ve výroku napadeného
rozsudku odvolacího soudu vezl na místo činu. Pokud by ale vycházel ze
skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a převzat odvolacím
soudem, pak skutková zjištění nenasvědčují tomu, že se jako spolupachatel
podílel na vraždě spáchané dalšími osobami, a jeho jednání nelze podle něj
posoudit ani jako účastenství na tomto trestném činu. V podrobnostech poukázal
na rozpory ve výpovědích mladistvého V. G. a nezletilých osob i na závěry
znaleckého posudku, z nichž vyplývá, že všichni nezletilí jsou velice lhaví.
Zdůraznil, že hodnocením výpovědí mladistvého V. G. a výpovědí nezletilých ve
vzájemných souvislostech při respektování zásady in dubio pro reo lze uvažovat
nejvýše o tom, že mohl mít vědomost o tom, že přímí pachatelé jdou do domu
poškozené s úmyslem z něj něco odcizit, event. za použití násilí, které však
rozhodně před vstupem do objektu nezahrnovalo i možné usmrcení poškozené. Za
tohoto stavu mohlo být jeho jednání posouzeno pouze jako příprava k trestnému
činu loupeže podle § 7 odst. 1 tr. zák., § 234 odst. 1 tr. zák. Obviněný
navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ohledně jeho
osoby v celém rozsahu zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném
rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Mladistvý V. G. vyjádřil přesvědčení, že skutkový děj, který byl provedenými
důkazy v průběhu trestního řízení zjištěn, měl být posouzen jako provinění
loupeže podle § 234 odst. 1, 3 tr. zák. Pokud soudy vycházely v dosavadním
řízení ze závěru, že mezi účastníky útoku na poškozenou existovala dohoda o
tom, že poškozené odcizí finanční prostředky i za cenu jejího usmrcení, pak
takový závěr učinily na základě důkazů, které nebyly provedeny v souladu s
trestním řádem. Konkrétně poukázal na výpovědi některých nezletilých osob,
které byly provedeny s odkazem na ustanovení § 160 odst. 4 tr. ř. jako úkony
neodkladné či neopakovatelné. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, který v
odůvodnění napadeného rozsudku poukázal na to, že provedení těchto úkonů mělo
charakter úkonů neodkladných, aniž by odůvodnil, z jakých příčin bylo možné
předmětné úkony takto hodnotit. Podle něj žádné nebezpečí z prodlení nehrozilo,
neboť všechny vyslýchané osoby byly k dispozici, jejich výslechy mohly být
provedeny i po zahájení trestního stíhání za přítomnosti obhájce; postupem
orgánů činných v přípravném řízení byl podle jeho názoru zkrácen na svém právu
na obhajobu. Z toho vyvozoval, že závěry soudů, že se měl dopustit provinění
vraždy, byly založeny na důkazech, které nebyly provedeny procesně bezvadně, a
proto nemohl být prokázán ani jeho úmysl poškozenou usmrtit a že takový úmysl
vyplynul z předchozí domluvy zúčastněných osob. Uvedl, že útok na poškozenou
nesměřoval s úmyslem ji zabít, ale měl pouze paralyzovat její odpor, aby se
nebránila zmocnění se peněz, a ani z charakteru útoku nelze jednoznačně
vyvozovat ani nepřímý úmysl poškozenou usmrtit. Mladistvý navrhl, aby Nejvyšší
soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil ve výroku, jímž bylo jeho
odvolání zamítnuto, a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu
projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním
obou obviněných uvedla, že obviněný V. G. založil své dovolací námitky výlučně
na polemice s tím, jak soudy hodnotily důkazy, z nichž vyvodily skutkové
zjištění, že jednal se zištným motivem v úmyslu usmrtit poškozenou. Nejde proto
o právní námitky ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., nýbrž o skutkové námitky, které do rámce tohoto dovolacího důvodu
nespadají. V podstatě totéž lze podle ní vztáhnout i na dovolací námitky
mladistvého V. G. Upozornila ale, že mladistvý materiálně uplatnil v dovolání i
důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. (třebaže ho výslovně
neoznačil), a to námitkou, že ve věci byly provedeny výslechy tří nezletilých
osob, jimž nebyl přítomen jeho obhájce, neboť se mělo jednat o neodkladné
úkony. Podle názoru státní zástupkyně nebylo zásadní překážky, aby byl o
úkonech vyrozuměn obhájce mladistvého, který mu měl být za tím účelem
neprodleně ustanoven (nebyl-li by zvolen), a proto považovala dovolání
mladistvého za důvodné. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného V. G.
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a k dovolání mladistvého V. G. aby
rozsudky Vrchního soudu v Praze i Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a
Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal věc v potřebném rozsahu znovu
projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle § 265a tr. ř.
přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněných
byla podána z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových
zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §
265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu
prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav
je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné
nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která
nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné
skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že
obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého
dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího
důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné
ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu dovolání podaného obviněným V. G. vyplývá, že obviněný uplatnil toliko
námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy,
a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil v napadeném rozsudku
Vrchní soud v Praze jako soud pro mládež. Ve shodě s obhajobou uplatněnou v
předchozích stadiích řízení popřel jakoukoliv účast na trestné činnosti včetně
odvozu mladistvého V. G. a dalších nezletilých osob na místo činu. Pokud
hovořil o tom, že ani skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů nenasvědčují
tomu, že se jako spolupachatel podílel na vraždě spáchané dalšími osobami a že
v jeho jednání nelze spatřovat ani žádnou z forem účastenství podle § 10 odst.
1 tr. zák., pak zpochybnění správnosti právních závěrů soudů podmínil vlastní
verzí skutkového děje založenou na odlišném hodnocení důkazů. V podstatě totiž
vytkl, že soudy provedené důkazy, především výpovědi mladistvého V. G. a
nezletilých M. C., P. G., J. H., M. K. a M. T., nehodnotily správně a v souladu
se zásadou in dubio pro reo. Jestliže by provedené důkazy hodnotily v souladu s
touto zásadou, bylo by možné podle něj uvažovat nejvýše o tom, že mohl mít
vědomost o úmyslu přímých pachatelů něco z bytu poškozené odcizit, eventuelně
za použití násilí, které však nezahrnovalo i možné usmrcení poškozené.
Je zjevné, že obviněný V. G. námitku nesprávného právního posouzení skutku
vystavil primárně na odlišných skutkových zjištěních, poněvadž v tzv. skutkové
větě výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu je konkrétně uvedeno
zjištění (shodné již se zjištěním učiněným soudem prvního stupně), že obviněný
odvezl svého syna mladistvého V. G. a skupinu nezletilých, a to M. C., P. G.,
J. H., M. K. a M. T., před dům poškozené a instruoval je odcizit poškozené
finanční prostředky a v případě její obrany použít fyzické násilí v úmyslu
způsobit poškozené smrt, načež mladistvý a nezletilí vnikli do domu poškozené a
použili vůči ní zde popsané násilí; v důsledku útoku těchto osob poškozená
utrpěla mnohočetná poranění hlavy, osm bodnořezných poranění krku a dvě
bodnořezná poranění na přední straně trupu, přičemž poranění mozku vedlo k
bezprostřednímu ohrožení života, když příčinou smrti poškozené byl zánět plic,
který byl nahodilou komplikací úrazového poškození mozku.
V odůvodnění rozsudku pak odvolací soud doplnil, že obviněný V. G. byl nejméně
srozuměn s tím, že mladistvý a další nezletilí užijí proti poškozené fyzického
násilí a byl srozuměn s tím, že ji mohou usmrtit. Jednání tohoto obviněného
zasadil do širšího rámce jednání všech zaangažovaných osob a zdůraznil, že tím,
že všechny osoby odvezl na místo činu, instruoval je, převzal od nich odcizené
peníze, slíbil jim odvoz zpět a také je zpět odvezl, přičemž využil nezletilých
osob, o kterých věděl, že nejsou trestně odpovědní, jako nástroje pro realizaci
svého cíle, jednal jako pachatel vraždy (nejednalo se o účastenství) a ve
vztahu k mladistvému V. G. jako spolupachatel tohoto trestného činu.
Obviněný V. G. založil své dovolací námitky na polemice s těmito zjištěními
soudů, od nichž se odvíjí i odpovídající právní závěr o naplnění skutkové
podstaty trestného činu vraždy. Domáhal-li se právního posouzení skutku jako
přípravy k trestnému činu loupeže podle § 7 odst. 1, § 234 odst. 1 tr. zák.,
činil tak na podkladě odlišných skutkových okolností, které ve skutkových
zjištěních soudů oporu nemají. Nad rámec řečeného je na místě dodat, že ani
skutková zjištění předestřená obviněným by nedovolovala kvalifikovat jej jako
přípravu k trestnému činu loupeže, poněvadž trestný čin byl mladistvým a
nezletilými osobami dokonán; o přípravě by bylo možné hovořit jen tenkrát,
jestliže by nedošlo k pokusu ani k dokonání trestného činu.
Obdobně lze ve vztahu k dovolání obviněného mladistvého V. G. konstatovat, že i
on uplatnil námitky, směřující proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené
důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Krajský soud v
Hradci Králové a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Vrchní soud v Praze,
soud pro mládež. Mladistvý vytkl, že závěr soudů obou stupňů o jeho úmyslu
poškozenou usmrtit, který měl vyplynout z předchozí dohody zúčastněných osob,
se opíral o důkazy, které nebyly provedeny procesně bezvadně. Oproti skutkovým
zjištěním soudů uváděl, že útok na poškozenou nesměřoval s úmyslem ji zabít,
ale měl pouze paralyzovat její odpor, aby se nebránila zmocnění peněz. Ani z
charakteru útoku a z povahy zranění poškozené nelze podle něj vyvodit ani
nepřímý úmysl poškozenou usmrtit. Z této modifikace popisu skutku vyvozoval, že
skutek měl být posouzen jako provinění loupeže podle § 234 odst. 1, 3 tr. zák.
I v případě tohoto dovolatele je evidentní, že změnu právního posouzení skutku
podmínil změnou skutkových zjištění, neboť soud prvního stupně v tzv. skutkové
větě zevrubně popsal, že poté co zajistil skupinu nezletilých, a to M. C., P.
G., J. H., M. K. a M. T., kterým nabídl možnost získat finanční prostředky,
odjeli ve vozidle řízeném obviněným V. G., jeho otcem, do místa bydliště
poškozené, kde obvinění V. G. a mladistvý V. G. nezletilé instruovali odcizit
poškozené finanční prostředky a v případě její obrany použít fyzické násilí v
úmyslu způsobit jí smrt, načež mladistvý i všechny nezletilé osoby vnikli do
domu poškozené, kde ji fyzicky napadli způsobem zde popsaným a způsobili jí
mnohočetná poranění hlavy, mnohočetná bodnořezná poranění na krku, dvě
bodnořezná poranění na přední straně trupu, přičemž utrpěné poranění mozku
vedlo k bezprostřednímu ohrožení života, kromě toho byla poškozená po napadení
vystavena značným psychickým útrapám, měla značnou úzkost, pocit ohrožení na
životě, strach z dalších útoků a bolesti na hranici snesitelnosti, přičemž
uvedené útrapy trvaly od útoku pachatelů až do doby, dokud neupadla do komatu
krátce před smrtí, jejíž příčinou byl zánět plic, který byl nahodilou
komplikací úrazového poškození mozku.
Výhrady mladistvého vůči závěru, že výslechy některých nezletilých osob (přesně
je neoznačil) byly nesprávně hodnoceny jako neodkladné úkony, dovolací soud
hodnotil jako námitku procesně právní povahy, již nelze podřadit pod dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Mladistvý v těchto souvislostech
namítl, že důkazy nebyly provedeny „procesně způsobilým postupem“ a konkrétně
vytkl, že odvolací soud ani nezdůvodnil, z jakých důvodů byly tyto úkony
považovány za neodkladné. Podle něj „z hlediska proveditelnosti předmětných
výslechů rozhodně nebezpečí z prodlení nehrozilo, neboť všechny vyslýchané
osoby byly k dispozici a jejich výslechy mohly být nesporně provedeny i později
po zahájení trestního řízení za přítomnosti obhájce mladistvého.“ Postupem
orgánů činných v přípravném řízení se cítil zkrácen na svém právu na obhajobu a
zdůraznil, že účast soudce při provádění těchto výslechů garantuje pouze
procesní zákonnost prováděných důkazů, nezaručuje, že se skutečně jedná o
neodkladné úkony.
Ze smyslu této části dovolacích námitek mladistvého zjevně vyplývá, že
mladistvý nesouhlasil s tím, že výslechy nezletilých osob provedené před
zahájením trestního stíhání byly hodnoceny jako neodkladné úkony. Podle něj
výslechy nezletilých osob povahu neodkladných úkonů neměly, z čehož vyvozoval,
že nemohly být hodnoceny jako relevantní důkaz. Taková námitka však svojí
podstatou není subsumovatelná pod žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b
odst. 1 tr. ř., tedy ani pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr.
ř., jak vyvozovala ve vyjádření k dovolání státní zástupkyně. Z důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. To mladistvý
nenamítl; těžiště jeho výhrad bylo soustředěno výlučně k povaze výslechů
nezletilých před zahájením jeho trestního stíhání, byly-li hodnoceny jako úkony
neodkladné.
Přestože námitky mladistvého nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání podle §
265b odst. 1 tr. ř., považuje dovolací soud pro úplnost za vhodné dodat, že
orgány činné v trestním řízení nepochybily, kvalifikovaly-li výslechy
nezletilých M. C., J. H. a M. K. ze dne 30. 8. 2004, o něž v tomto případě jde
(nejde však o jediné důkazy mladistvého usvědčující), jako úkony neodkladné.
Z protokolu o výslechu těchto nezletilých osob ze dne 30. 8. 2004 vyplývá, že
byly konány jako úkony neodkladné, přičemž byly provedeny za splnění podmínek §
158a tr. ř. za účasti soudce a též orgánu sociálně-právní ochrany dětí, a to
výslech nezletilého M. K. v době 13.45 hodin – 16.00 hodin (č. l. 359-364),
nezletilého J. H. v době 16.30 hodin – 19.10 hodin (č. l. 344-348) a
nezletilého M. C. v době 19.10 hodin – 21.50 hodin (č. l. 317-321). Z obsahu
spisu je též zjevné, že teprve ve výpovědích těchto nezletilých osob byly
poprvé obsaženy takové konkrétní skutečnosti, které dostatečně odůvodňovaly
závěr, že jednání, jež popsaly, a jež bylo významné z pohledu trestního práva,
spáchal jako trestně odpovědný subjekt i mladistvý V. G. Na podkladě těchto
důkazů bylo ostatně dne 31. 8. 2004 mladistvému doručeno usnesení o zahájení
trestního stíhání poté, co byl mladistvý tohoto dne v 8.00 hodin zadržen. Ze
záznamu o prostudování spisu ze dne 1. 2. 2005 se podává, že mladistvý ani
obhájce žádný z úkonů nežádali opakovat (č. l. 634). Orgány činné v přípravném
řízení správně kvalifikovaly výpovědi nezletilých jako důkazy neodkladné,
poněvadž se jednalo o úkony, které v konkrétní situaci (významný je věk svědků
a okolnosti, k nimž se vyjadřovali) vzhledem k nebezpečí ztráty důkazu nesnesly
z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní
stíhání (§ 160 odst. 4 tr. ř.). Opodstatněně nebyl tento závěr zpochybněn ani
soudy obou stupňů. V dané situaci nebylo ani objektivně možné výslechy
nezletilých konat za přítomnosti obhájce mladistvého, poněvadž teprve výpovědi
nezletilých osob byly podkladem pro použití opatření proti němu a pro zahájení
trestního stíhání proti němu. Ustanovení § 42 odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb.,
na něž odkazovala ve svém vyjádření státní zástupkyně, se zde z důvodů
logických a věcných uplatnit nemohlo.
Se zřetelem na povahu vad, které oba dovolatelé vytýkali, je evidentní, že
ačkoli v dovolání formálně deklarovali dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., fakticky uplatnili námitky skutkové, event. procesně právní,
jejichž prostřednictvím se domáhali změny skutkových zjištění ve svůj prospěch,
a následně ze změny skutkových zjištění vyvozovali, že se trestného činu (či
provinění) vraždy v podobě zjištěné soudy nedopustili. Vůči právnímu posouzení
skutku, jak byl zjištěn soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnili. Jimi
vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, event. procesně právních,
nikoli hmotně právních. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů
dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná
povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne
7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05
aj.).
Protože dovolání byla podána z jiného důvodu, než jaký činí dovolání
přípustným ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1
písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jejich podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř.
přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v
neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. listopadu 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková