8 Tdo 1394/2012-37
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
19. prosince 2012 o dovolání obviněného F. R., proti usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. 4 To 100/2012, který rozhodl jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T
121/2011, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. R. o d m í t á .
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 12 T
121/2011, uznal obviněného F. R. vinným, že:
„T. R. jako student a osoba bez pravidelného finančního příjmu na
žádost otce F. R., jako osoba bez pravidelného finančního příjmu, s cílem
získat finanční hotovost na koupi a rekonstrukci domu v obci B. na ul. L., v
době od 5. 6. 2008 do 4. 7. 2008 po schůzkách F. R. ve městě B. a dalších
místech, požádal a následně dne 19. 6. 2008 uzavřel v B. na ul. L. se spol.
Stavební spořitelna České spořitelny, a. s., smlouvy o úvěrech ze stavebního
spoření na částku 1.500.000,-- Kč a na částku 1.500.000,-- Kč, celkem tedy na
částku 3.000.000,-- Kč, kdy F. R. fakticky vedl ve městě B. a dalších místech
J. k. jednání se zástupci spol. Stavební spořitelna České spořitelny, a. s.,
vedoucí k uzavření předmětných smluv a vědomě k žádostem o předmětné úvěry
doložil či zajistil doložení potvrzení o zaměstnání a výši pracovního příjmu
spoludlužníka u těchto úvěrových smluv, H. H., ze dne 11. 6. 2008, které bylo
vystaveno v B., na kterém je uvedeno, že H. H. pracuje jako hlavní účetní ve
spol. Kemco, s. r. o., se sídlem B., V., s čistým měsíčním příjmem ve výši
28.872,-- Kč, ačkoliv věděl, že H. H. v uvedené společnosti nepracuje a
deklarovaný příjem nepobírá, přičemž tyto údaje uvedl a doložil padělaným
potvrzením bez vědomí a souhlasu H. H., kdy na základě takto doložených dokladů
byly dne 19. 6. 2008 předmětné úvěrové smlouvy uzavřeny a T. R. byla následně
od 26. 6. 2008 do 4. 7. 2008 ze strany Stavební spořitelny České spořitelny, a.
s., zaslána na jím určené bankovní účty finanční hotovost v celkové výši
3.000.000,-- Kč, a svým jednáním tak poškozené společnosti Stavební spořitelna
České spořitelny, a. s., se sídlem P., V., způsobil škodu ve výši 3.000.000,--
Kč, přičemž v pravidelných splátkách byla následně T. R. uhrazena z úvěrové
smlouvy částka 54.900,-- Kč a z úvěrové smlouvy částka 85.050,-- Kč, celkem
tedy 139.950,-- Kč, čímž poškozené společnosti vznikla přímá škoda ve výši
2.860.050,-- Kč“.
Takto zjištěné jednání obviněného F. R. soud právně kvalifikoval jako
trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. a
uložil mu podle § 250b odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dva a půl
roku, jehož výkon podle § 60a odst. 1, § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil
na zkušební dobu v trvání tří roků za současného vyslovení dohledu nad
obviněným, jemuž rovněž podle § 60a odst. 3 tr. zák. uložil povinnost, aby ve
zkušební době podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud dále obviněnému uložil za povinnost nahradit
poškozené Stavební spořitelně České spořitelny, a. s., škodu ve výši
2.860.050,-- Kč.
Pro úplnost je vhodné dodat, že druhého obviněného T. R. soud podle § 226 písm.
c) tr. ř. zprostil obžaloby Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 20.
6. 2011, sp. zn. 1 Zt 80/2011, pro (obdobně popsaný) skutek, v němž byl
spatřován trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4, písm. b) tr.
zák., neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal tento obviněný. Shora
jmenovanou poškozenou pak odkázal podle § 229 odst. 3 tr. ř. s jejím nárokem na
náhradu škody vůči tomuto obviněného na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti odsuzující části rozsudku podal obviněný F. R. odvolání, o němž
Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. 4 To
100/2012, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
Obviněný F. R. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) se ani
s tímto usnesením soudu druhého stupně neztotožnil a prostřednictvím obhájkyně
Mgr. et Mgr. Kamily Mesiarkinové podal proti němu dovolání, v němž uplatnil
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Dovolatel se domníval, že na základě provedených důkazů nelze
konstatovat, že se dopustil jednání, za které byl odsouzen. Pouhé předložení
listin Stavební spořitelně za účelem poskytnutí úvěru nemůže naplňovat znaky
skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 tr.
zák. Z dokazování nebylo zjištěno, že by se v listinách, které mu byly předány
zprostředkovatelkou úvěru H.L., vyskytovaly údaje jakýmkoliv způsobem zkreslené
či neúplné. Stejně je tomu i u listin, které obdržel od H. L. a které předal
svědkyni H. H. Vyjádřil přesvědčení, že to byla právě svědkyně H. L., která
listiny zaměnila s pravými, příp. pozměnila jejich obsah. Mělo se takto jednat
o smlouvu o poskytnutí úvěru ze stavebního spoření ze dne 19. 6. 2008, o
podpisový vzor k úvěrovému účtu ze dne 19. 6. 2008, o smlouvu o poskytnutí
úvěru ze stavebního spoření ze dne 19. 6. 2008, o podpisový vzor k úvěrovému
účtu ze dne 19. 6. 2008 a o originál formuláře označený jako potvrzení
zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance ze dne 11. 6. 2008. Tvrdil
rovněž, že na základě opatřených důkazů nelze usuzovat, že by tyto listiny
pozměnil a poté je předal zprostředkovatelce, ani že by s takto pozměněnými
listinami přišel do kontaktu.
Obviněný dále poukazoval na to, že potvrzení o příjmu H. H. obsahující
nepravdivé údaje vyhotovil O. K., jenž byl také za tuto trestnou činnost uznán
vinným společně s H. L. Potvrzení o příjmu opatřené nepravým podpisem H. H.
nikdy neviděl, navíc bylo prokázáno, že všechny části listiny označené podpisem
„H.“ byly prokazatelně podepsány O. K. a následně pojišťovně předloženy H. L.
Dovolatel také tvrdil, že ve věci existuje málo důkazů svědčících v jeho
neprospěch. Tento názor měl připustit ve svém rozhodnutí i soud prvního stupně,
když uvedl, že „není možno dojít bez dalších listinných či jiných obdobných
důkazů k jednoznačnému závěru, že potvrzení o výši pracovního příjmu vyplnil
O. K. po domluvě s F. R., či po domluvě s H. L.“. Soudy v této souvislosti
neprokázaly, že by O. K. znal a že by jej žádal o falzifikaci jakýchkoli
dokladů. Ani H. L. nedokázala vysvětlit rozpor mezi svým tvrzením, že listiny
před ní podepsala H. H., a znaleckým posudkem, jímž bylo prokázáno, že
předmětné listiny podepsal O. K. Zjevně lživou a rozporuplnou výpověď této
svědkyně dovolatel nepovažoval za usvědčující důkaz vůči vlastní osobě.
Obviněný dále rozebíral motivy jednání svědkyně H. L., která měla být finančně
zainteresovaná na tom, aby sjednala co nejvíce úvěrů. Opakovaně zdůrazňoval, že
tato svědkyně se dopouštěla trestné činnosti, za kterou již byla pravomocně
odsouzena. Za vnitřně rozporné považoval také ta tvrzení soudů, že z
předložených nepravdivých listin a následně schváleného úvěru měl sám prospěch.
Úvěr byl totiž zajištěn nemovitostí, která sloužila jeho rodině k bydlení a
zároveň jako místo podnikání, nesplácením úvěru by se navíc sám dostal do velmi
obtížné situace.
Následně dovolatel znovu rozvinul úvahy o tom, že celá trestná činnost
byla zinscenována O. K. a H. L., kteří na ní profitovali a způsobili tak bance
škodu. Soud se však takovou verzí vůbec nezabýval, neprokázal jakýkoliv vztah
mezi těmito dvěma osobami, ani vztah ke společnosti Kemco, s. r. o. Za
podstatnou považoval rovněž skutečnost, že H. H. byla v době sjednávání úvěru
jeho družkou a popřela, že by bance předkládala nějaké nepravdivé informace.
Pokud by zamýšlel spáchat trestný čin, nemusel by vůbec H. H. žádat o doložení
svých příjmů a přistoupení k závazku jako spoludlužníka a mohl si všechny
listiny vyhotovit sám. V postupu soudů tedy spatřoval extrémní nesoulad mezi
provedenými důkazy a právními závěry z nich vyvozenými. Soudům se nepodařilo
nadevší pochybnost prokázat, že by se dopustil trestného činu, proto měly
postupovat v souladu se zásadou „in dubio pro reo“.
S ohledem na uvedené obviněný v závěru svého podání navrhl, aby
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265k odst. 1
tr. ř. zrušil obě napadená rozhodnutí a aby jej podle § 265m odst. 1 tr. ř.
zprostil obžaloby, neboť se nepodařilo prokázat, že vůbec došlo ke spáchání
skutku popsaného v obžalobě.
Nejvyšší státní zástupce svého práva daného mu ustanovením § 265h odst.
2 tr. ř. nevyužil a k podanému dovolání se ke dni rozhodnutí Nejvyššího soudu
nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této
trestní věci je dovolání přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.],
bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a
splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř.,
Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím
uplatněný dovolací důvod. Podle § 265b odst. 1 tr. ř. totiž lze dovolání podat,
jen je-li tu některý z důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení,
pokud není dán důvod dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu
odnětí svobody na doživotí), přičemž podle § 265f odst. 1 tr. ř. je třeba v
dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem
na § 265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.
Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného
dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení
zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný
trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako
specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není
možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost
skutkových zjištění.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze
přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je
napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť
tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně
právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné
nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která
nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku,
ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska
hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat
postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen
vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný
skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se
totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu
srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02,
III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen
vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a
teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní
posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska
nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky,
a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i
stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu většina námitek obviněného, které ve svém mimořádném opravném
prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel,
nemohla obstát. Tak tomu bylo především v případě těch výhrad, jimiž napadal
převážně hodnocení provedených důkazů, neboť tím zásadně brojil proti
správnosti učiněných skutkových zjištění (konkrétně když namítal, že nebylo
zjištěno, že by se v listinách předložených H. L. vyskytovaly zkreslené nebo
neúplné údaje, že to byla právě tato svědkyně, kdo zaměnil jím předané listiny
za nepravé, že trestnou činnost spáchali H. L. s O. K., že on žádné potvrzení o
příjmu nedoložil, že výpovědi svědků jsou nevěrohodné a v rozporu se znaleckým
posudkem, atd.). Takovou argumentací se totiž primárně domáhal změny skutkových
zjištění ve svůj prospěch, a teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až
sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán
vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný
jiný) podřadit nelze.
Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání
připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými
skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně)
tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou
situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá
zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými
skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že
soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro
reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo
proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in
dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2
Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke
zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez
důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve
prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter,
týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným
zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Lze tak shrnout, že dosud zmíněné dovolatelem vytýkané vady měly výlučně povahu
vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a proto žádný z
důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají. Ve vztahu k nim neexistuje ani
zákonná povinnost Nejvyššího soudu takové námitky přezkoumat (srov. též
usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6.
2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Pokud by dovolatel uplatnil pouze tyto
výhrady, musel by Nejvyšší soud podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1
písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud však přiznal – byť s jistou dávkou tolerance – části
uplatněných námitek obviněného relevanci. Jednalo se zejména o tvrzení, že
neměl vědomost o tom, že jsou bance předkládány falešné podklady, a že on sám s
padělanými listinami neměl nic společného. Takové výhrady totiž lze považovat
za námitky vztahující se k údajnému nenaplnění subjektivní stránky trestného
činu, jímž byl uznán vinným.
Nejvyšší soud ovšem shledal, že takové námitky jsou zjevně neopodstatněné.
K tomu je zapotřebí alespoň stručně a v obecné rovině uvést, že
trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. se
dopustí, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence
nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje
zamlčí, způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný
následek.
Tato skutková podstata vyžaduje naplnění subjektivní stránky ve formě
úmyslu. Trestný čin je spáchán úmyslně (§ 4 tr. zák.), jestliže pachatel a)
chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný
tímto zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo
ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním v konkrétním
případě naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu
úvěrového podvodu podle § 250 odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., je rozhodující
skutek popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu (v tzv. skutkové
větě – srov. shora její znění), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nemenší
význam ovšem má i navazující tzv. právní věta výroku o vině v tomto rozsudku, z
níž se podává, že soud prvního stupně považoval za naplněné znaky uvedeného
trestného činu spočívající v tom, že obviněný při sjednávání úvěrové smlouvy
uvedl nepravdivé údaje a činem způsobil na cizím majetku značnou škodu.
Podle skutkových zjištění soudů to byl právě a jen dovolatel, kdo vedl
jednání se zástupci Stavební spořitelny České spořitelny, a. s. (dále jen
„spořitelna“), ohledně poskytnutí úvěru (resp. úvěrů). Především on měl totiž
eminentní zájem na získání úvěru, jímž by financoval koupi nemovitosti, ve
které chtěl podnikat (provozovat pohostinskou činnost). Při tomto jednání byl
externí zástupkyní spořitelny H. L. seznámen jak s podmínkami, za jakých mu
může být úvěr poskytnut, tak i s tím, že jako žadatel o úvěr neprošel bankovním
registrem. Proto se mu také dostalo od jmenované zástupkyně rady, že úvěr musí
být „napsán“ na jeho syna, že je nutné, aby k závazku přistoupila další osoba
jako spoludlužník, a že je zapotřebí k žádosti o úvěr doložit nejrůznější
listiny, zejména potvrzení o příjmu od zaměstnavatele. S ohledem na tato
doporučení dovolatel „zapojil“ do dalších jednání stran poskytnutí úvěru svého
(tehdy studujícího) syna a svou tehdejší partnerku H. H. Už vzhledem k tomu, že
tato v úvahu přicházející spoludlužnice byla v době sjednávání úvěru (resp.
úvěrů) vůči němu v uvedeném vztahu, věděl také o tom, kde pracuje a jaký má
příjem (na druhé straně vědomost o této spoludlužnici vůbec neměl dovolatelův
syn a na počátku jednání o úvěru ani zástupkyně spořitelny). A protože to byl
on, kdo fakticky všechna jednání s externí zástupkyní spořitelny vedl, kdo
prostřednictvím svého syna předkládal žádost o úvěr (resp. žádosti o úvěry), k
níž (resp. k nimž) muselo být doloženo potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu
jmenované spoludlužnice, musel také vědět o tom, že toto potvrzení je
nepravdivé (k tomu v podrobnostech srov. odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně na str. 9 až 11 a odůvodnění usnesení odvolacího soudu na str. 3).
Obviněný sice právem poukázal na skutečnost, že na celé trestné činnosti se
nejspíš podílely také další osoby, zejména zprostředkovatelka úvěru H. L. a
její známý O. K. (ti také již byli za činnost obdobného charakteru pravomocně
odsouzeni rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2011, sp. zn. 2 T
9/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2011, sp.
zn. 9 To 318/2011, jak si před svým rozhodnutím ověřil Nejvyšší soud vyžádáním
opisů obou uvedených rozhodnutí), zřejmě cíleně však pominul skutečnost, že
výsledek protiprávního jednání, tedy poskytnutí úvěru (resp. úvěrů), svědčil
právě jemu a že ještě předtím, než mu byly úvěry poskytnuty, byl seznámen se
všemi podmínkami, které bylo nutné splnit, aby mohla být úvěrová smlouva
uzavřena. Ostatně byl to nakonec dovolatel, kdo poskytnuté finanční prostředky
získal a využíval.
K možné participaci H.L. a O. K. na dovolatelově trestné činnosti lze dodat, že
by sice mohlo přicházet v úvahu jejich účastenství podle § 10 odst. 1 tr. zák.,
nebo dokonce spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., to však nic nemění
na tom, že obviněný se trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4
písm. b) tr. zák. dopustil. Minimálně totiž věděl, že svým jednáním může
způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro
případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.].
Lze tedy uzavřít, že právní kvalifikace zjištěného jednání obviněného
jako trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák.
je správná a zákonná.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud
dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr.
ř.
v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. prosince 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a