8 Tdo 1407/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16.
listopadu 2005 o dovolání obviněného D. P., proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 4 To 50/2005, který rozhodl jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 5 T
57/2004, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. P. o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 5 T
57/2004, byl obviněný D. P. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202
odst. 1 tr. zák., pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k
§ 221 odst. 1 tr. zák. a trestným činem hanobení národa, etnické skupiny, rasy
a přesvědčení podle § 198 odst. 1 písm. a) tr. zák. Za tyto trestné činy byl
podle § 221 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k
úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, pro jehož
výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Současně bylo podle § 229 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací z podnětu odvolání podaného obviněným
proti výše citovanému rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně podle § 258 odst.
1 písm. b), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259
odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného D. P. uznal vinným trestným
činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., pokusem trestného činu ublížení
na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 221 odst. 1 tr. zák. a trestným činem hanobení
národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení podle § 198 odst. 1 písm. a) tr.
zák., kterých se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že „dne 21.
2. 2004 v době kolem 03.30 hod. až 05.00 hod. v P., okr. N. J., v baru B. na
náměstí S. F. v přítomnosti dalších hostů a obsluhy napadl nejprve slovně a
poté i fyzicky poškozeného P. M., kterého srazil na podlahu, bil jej pěstí do
hlavy a později, když poškozený vstal, jej kopl do brady se slovy „ty kurvo
černá“, a v důsledku toho způsobil P. M. zhmoždění obličeje s podkožním výronem
kolem pravého oka bez nutnosti následné léčby avšak poškozenému mohl tímto
jednáním způsobit lehká zranění spočívající v pohmoždění pravého oka a dále
zlomeninu dolní čelisti“. Za tyto trestné činy jej odsoudil podle § 221 odst. 1
tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání
jednoho roku nepodmíněně. Pro jeho výkon jej podle §39a odst. 2 písm. b) tr.
zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. rozhodl taktéž o
náhradě škody.
Proti výše uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný
prostřednictvím obhájce JUDr. J. F. dovolání, které vymezil dovolacím důvodem
podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť došlo k porušení ustanovení o
přítomnosti obviněného v hlavním líčení a ve veřejném zasedání. Uvedený
procesní nedostatek vytkl zejména soudu prvního stupně, který mu před konáním
hlavního líčení dne 10. 12. 2004 neposkytl lhůtu pěti pracovních dnů k
přípravě, jak je garantováno ustanovením § 198 odst. 1 tr. ř., a to i přesto,
že se dne 10. 12. 2004 osobně hlavního líčení zúčastnil. Za vadu totiž
považoval, že, když obdržel předvolání na uvedené hlavní líčení teprve dne 8.
12. 2004 a se zkrácením zákonné lhůty k přípravě nesouhlasil, resp. nepožádal o
konání hlavního líčení, okresní soud neměl toto první hlavní líčení konat (když
všechna předchozí byla odročována), neboť ustanovení § 198 odst. 1 tr. ř. se
nevztahuje pouze na lhůtu k přípravě na první hlavní líčení, které má být ve
věci konáno, nýbrž i na první fakticky konané hlavní líčení, v jehož rámci je
přednášena obžaloba a obviněný před soudem vypovídá. O uvedené procesní
pochybení jde tím spíše, když teprve několik minut před zahájením hlavního
líčení dne 10. 12. 2004 byl svým obhájcem upozorněn na změnu právní
kvalifikace, na kterou se tudíž nemohl vůbec připravit. Vycházel z názoru, že
termín „přítomnost u hlavního líčení“ uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm.
d) tr. ř. nelze vykládat jako pouhou fyzickou přítomnost obviněného, ale jako
požadavek na zajištění všech jeho procesních práv spojených s účastí u hlavního
líčení. V další části svého dovolání obviněný vyjádřil nesouhlas s postupem
odvolacího soudu a procesní nedostatek shledal v tom, že krajský soud veřejné
zasedání dne 26. 5. 2005 konal i přesto, že jeho obhájce, který se k němu
dostavil, soud upozornil, že obviněný je v pracovní neschopnosti a soudu
tlumočil jeho žádost o odročení veřejného zasedání. Krajský soud si uvedenou
informaci ověřoval pouze telefonicky u MUDr. L., který navíc v dané době již
nebyl ošetřujícím lékařem obviněného, a jenom na základě této stručné
telefonické a ničím nepodložené zprávy rozhodl, že se veřejné zasedání
neodročí.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen
Nejvyšší soud) podle § 265k tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc
Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Pro případ, že by se dovolací soud
ztotožnil i s jeho námitkou ohledně lhůty k přípravě na hlavní líčení před
okresním soudem, navrhl, aby zrušil i rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně a
vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně požádal, aby byl podle §
265o odst. 1 tr. ř. odložen výkon rozhodnutí, proti němuž jeho dovolání
směřuje.
K předmětnému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně
vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který ve
vztahu k první z obviněným uplatněných námitek konstatoval pochybení nalézacího
soudu, jenž dne 10. 12. 2004 konal hlavní líčení, ačkoli obviněný předvolání k
němu převzal až dne 8. 12. 2004, čímž nebyla dodržena pětidenní lhůta ve smyslu
§ 198 odst. 1 tr. ř. Jelikož však předmětné hlavní líčení nebylo konáno v
nepřítomnosti obviněného, jak má na mysli ustanovení § 265b odst. 1 písm. d)
tr. ř., nýbrž za jeho účasti, shledal, že uplatněný dovolací důvod nedopadá na
případ, který obviněný popisuje, a případný postup soudu prvního stupně v
rozporu s procesními předpisy nelze v jeho rámci napravit. Ke druhé výhradě
obviněného vztahující se ke konání veřejného zasedání před odvolacím soudem dne
26. 5. 2005 v nepřítomnosti obviněného uvedl, že v posuzovaném případě omluva
obviněného z účasti na veřejném zasedání spojená s žádostí o jeho odročení
nesplňuje předpoklad, na jehož základě by k odročení mohlo dojít. Z obsahu
omluvy, jak ji přednesl obhájce obviněného, nebyl totiž patrný charakter
onemocnění obviněného a způsob jeho léčby, ani druh a rozsah omezení, z nichž
by bylo možné učinit závěr, že zdravotní důvody obviněnému skutečně
znemožňovaly účast na veřejném zasedání. Vzhledem k výše uvedenému dospěl k
závěru, že obviněným uplatněný dovolací důvod nebyl naplněn, jelikož nedošlo k
porušení žádného zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení
či veřejném zasedání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako
zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto své
rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že
dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.
Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1
písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§
265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále se dovolací soud zabýval otázkou, zda uplatněný
dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d)
tr. ř., neboť dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr.
ř., přičemž existence některého z nich je zároveň podmínkou pro provedení
přezkumu dovolacím soudem.
Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena
ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném
zasedání.
Citované ustanovení předpokládá, že v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní
líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho
přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl zkrácen na svém právu ve smyslu
čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů), podle něhož má každý právo, aby jeho věc byla
projednána „… v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným
důkazům …“. V souladu s ním však ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
předpokládá takovou nepřítomnost obviněného u hlavního líčení nebo veřejného
zasedání, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož
výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní
účasti obviněného.
Obviněný prostřednictvím citovaného dovolacího důvodu brojil proti tomu, že
soud prvního stupně konal dne 10. 12. 2004 hlavní líčení za situace, kdy u
obviněného nebyla ve smyslu § 198 odst. 1 tr. ř. zachována pětidenní lhůta k
přípravě na toto hlavní líčení, a to i přesto, jehož se ostatně zúčastnil.
Podle ustanovení § 198 odst. 1 tr. ř. den hlavního líčení stanoví předseda
senátu tak, aby obžalovaný od doručení předvolání, státní zástupce a obhájce od
vyrozumění měli alespoň lhůtu pěti pracovních dnů k přípravě. Tuto lhůtu lze
zkrátit jen s jejich souhlasem, a pokud jde o obžalovaného, jen tehdy, jestliže
se k hlavnímu líčení dostaví a o jeho provedení výslovně žádá.
Podle systematiky trestního řádu je toto ustanovení zařazeno do třinácté hlavy,
oddílu prvního upravujícího postup soudu při nařízení hlavního líčení, tedy
jednak toho, které je nařizováno jako první po nápadu obžaloby, a jednak
hlavních líčení dalších, která bylo nutné ve smyslu § 219 tr. ř. odročit. V
této souvislosti již zákon přímo neřeší, zda je i v případech odročeného
hlavního líčení nutné zachovat lhůtu k přípravě podle § 198 odst. 1 tr. ř.,
avšak z významu a smyslu této lhůty lze dovodit, že ji bude nutné zachovat i v
případě opětovného předvolávání obviněného k hlavnímu líčení, avšak pouze
tehdy, pokud po odročení hlavního líčení nastaly v řízení a ve věci, která je
projednávána, takové podstatné změny, o nichž obviněný před nařízením
odročeného hlavního líčení nevěděl a přitom jsou pro jeho procesní postavení a
možnosti zajištění jeho řádné obhajoby významné. Pětidenní lhůtu k přípravě
bude proto nutné zachovávat i tehdy, dojde-li po odročení hlavního líčení ke
změně právní kvalifikace, na niž je nutné obviněného při nařízení dalšího
hlavního líčení upozornit.
V posuzované věci bylo první hlavní líčení nařízeno na den 24. 5. 2004.
Obviněný si předvolání na ně včetně obžaloby převzal dne 3. 5. 2004. Toto
hlavní líčení se s ohledem na omluvu obviněného nekonalo a bylo odročeno na den
24. 6. 2004, na nějž byl obviněný opět řádně předvolán, avšak pro omluvu
obhájce bylo toto hlavní líčení odvoláno. Nařízeno bylo na 19. 7. 2004, kdy
obviněný dne 16. 7. 2004 obdržel jak předvolání, tak i vyrozumění o tom, že
právní kvalifikace vycházející z obžaloby bude rozšířena o trestný čin podle §
198 odst. 1 písm. a) tr. zák. Toto hlavní líčení se však nekonalo a bylo
odvoláno s tím, že byl stanoven nový termín na 16. 8. 2004, o němž se obviněný
dověděl z dodejky převzaté dne 20. 7. 2004. Toto hlavní líčení se opět
nekonalo, stejně jako hlavní líčení dne 15. 10. 2004. Až teprve hlavní líčení
nařízené na 10. 12. 2004, k němuž obviněný obdržel předvolání dne 8. 12. 2004,
proběhlo za přítomnosti obviněného i jeho obhájce. Žádost obviněného, aby mu
byla poskytnuta lhůta pěti dnů pro přípravu k hlavnímu líčení, neboť se neměl
možnost sejít se svým obhájcem, byla samosoudcem odmítnuta s argumentem, že
obviněný měl pro přípravu obhajoby lhůtu téměř půl roku od doby, kdy mu byla
doručena předvolánka k hlavnímu líčení na den 3. 5. 2004.
Je tak patrné, že hlavní líčení bylo dne 10. 12. 2004 konáno fakticky poprvé,
avšak jednalo se o opakovaně odročované hlavní líčení, nikoli z důvodu použití
přísnější právní kvalifikace, nýbrž pro opakované omluvy obviněného z účasti na
něm. V předchozích případech byla totiž zákonná lhůta k přípravě na hlavní
líčení podle § 198 odst. 1 tr. ř. zachována, a proto jejím nedodržením u
hlavního líčení nařízeného na den 10. 12. 2004 nemohlo dojít ke zkrácení
procesních práv obviněného. Obviněný byl též řádně seznámen se zpřísněnou
právní kvalifikací, a to nikoli až krátce před zahájením předmětného hlavního
líčení dne 10. 12. 2004, jak uvádí v dovolání, nýbrž již dne 16. 7. 2004, kdy
mu bylo vyrozumění o této změně současně s předvoláním k hlavnímu líčení na 19.
7. 2004 doručeno, jak lze zjistit z obsahu spisu i z napadených rozhodnutí. V
podrobnostech lze proto odkázat na str. 5 rozsudku soudu prvního stupně, který
se totožnou námitkou obviněného zabýval a vypořádal se s ní, přičemž jím
učiněný závěr následně na str. 3 svého rozhodnutí potvrdil a odůvodnil také
soud odvolací, s nímž se Nejvyšší soud ztotožnil.
Skutečnosti v dané věci obviněným namítané, jak jsou výše rozvedeny, nenaplňují
podmínky dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
neboť ten dopadá na případy, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti
obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, přičemž toto ustanovení
předpokládá, že hlavní líčení či veřejné zasedání bylo konáno v nepřítomnosti
obviněného, ačkoli jeho přítomnost měla být umožněna nebo zajištěna a obviněný
by takovým postupem musel být zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla
projednána v jeho přítomnosti, čímž by mu byla upřena možnost vyjádřit se ke
všem prováděným důkazům.
Z toho vyplývá, že námitky obviněného nelze pod zmíněný dovolací důvod
podřadit, neboť dne 10. 12. 2004 byl po celou dobu hlavnímu líčení přítomen.
Pokud by obviněný podal dovolání toliko z tohoto důvodu, bylo by nutno je
odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než
má na mysli ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř.
Relevantně uplatněnou námitkou je ta, jejímž prostřednictvím dovolatel vznesl
své výhrady proti postupu odvolacího soudu, který dne 26. 5. 2005 konal veřejné
zasedání v jeho nepřítomnosti, ačkoli obviněný se z účasti na něm omluvil a
požádal o jeho odročení z důvodu své pracovní neschopnosti.
Přítomnost osob při veřejném zasedání obecně upravuje ustanovení § 234 odst. 1,
2 tr. ř. tak, že se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů
senátu a zapisovatele, a - nestanoví-li zákon něco jiného - není účast státního
zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Je tak patrné, že toto
ustanovení přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje a tato není
konkrétněji vymezena ani v žádném jiném ustanovení trestního řádu. Řešení
otázky, kdy a za jakých okolností je účast obviněného při veřejném zasedání
nutná, je možné vyvodit ze smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. upravujícího
přípravu veřejného zasedání a je závislé na tom, zda předseda senátu obviněného
o veřejném zasedání pouze vyrozuměl nebo zda jej k němu předvolal. Ohledně
řízení u odvolacího soudu platí speciální ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř.,
podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu
odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže
obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Na
projednávanou konkrétní věc toto posledně citované ustanovení nedopadá, protože
obviněný se v době projednávání jeho odvolání před odvolacím soudem nenacházel
ani ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, ale pobýval na svobodě.
Jelikož obviněný v době konání veřejného zasedání nebyl ve vazbě ani ve výkonu
trestu odnětí svobody, případná aplikace ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř.
nepřichází v úvahu. Z obsahu spisu je zřejmé, že obviněný byl o konání
dovoláním napadeného veřejného zasedání vyrozuměn prostřednictvím vzoru č. 7a
tr. ř. „vyrozumění o veřejném zasedání“ (srov. Sdělení Ministerstva
spravedlnosti ze dne 1. února 2002, č. j. 514/2001-org. o vydání vzorů „tr. ř.,
o. s. ř., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a v občanském
soudním řízení), nikoli k němu předvolán, z čehož lze usuzovat na to, že
odvolací soud nepovažoval jeho přítomnost při veřejném zasedání za nutnou.
Ve vztahu k tomu, kdy je možné přítomnost obviněného u veřejného zasedání
považovat za nutnou, je potřeba vycházet z obecných principů, mezi něž v
trestním právu rozhodně patří zajištění práv obviněného. Tato jsou upravena
mimo jiné v ustanovení § 33 odst. 1 tr. ř. tak, že obviněný má právo vyjádřit
se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, není
však povinen vypovídat. Může uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho
obhajobě, činit návrhy a podávat žádosti a opravné prostředky. Proto, aby tato
jeho práva byla zajištěna a aby je mohl řádně uplatnit, je nezbytná jeho osobní
přítomnost v řízení, v němž jsou takové důkazy nebo úkony prováděny.
Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je i v judikatuře
Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na
spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., ve znění č. 41/1996 Sb. a č.
243/1998 Sb.). Citovaná ustanovení se musí uplatnit zejména za situace, kdy
obviněný řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z
objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl
zúčastnit v budoucnu (např. tím, že požádá o jeho odročení).
S ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného
zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s
konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již
nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze
akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání
(viz Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.BECK, svazek 26, č. 621/2004).
Ze spisového materiálu v předmětné trestní věci bylo zjištěno, že odvolací soud
obviněného poprvé vyrozuměl o veřejném zasedání (vzor č. 7a tr. ř.) dne 15. 3.
2005 (dodejka připojena k č. l. 112). Toto veřejné zasedání se mělo konat dne
24. 3. 2005, avšak obviněný se k němu nedostavil, ačkoli byl řádně a včas
vyrozuměn o jeho konání. Soudu byla však doručena jeho žádost o odročení
veřejného zasedání spolu s fotokopií potvrzení o pracovní neschopnosti, na
jejímž základě veřejné zasedání odročil na neurčito za účelem zjištění, kdy
bude obviněný schopen účasti u veřejného zasedání (č. l. 117). Podle obsahu
úředního záznamu ze dne 11. 4. 2005 bylo od ošetřujícího lékaře zjištěno, že
obviněný je již práce schopen, a proto odvolací soud veřejné zasedání nařídil
na 28. 4. 2005. Protože se však obviněnému nepodařilo vyrozumění doručit, bylo
veřejné zasedání odročeno na 26. 5. 2005 a obviněný dne 18. 5. 2005 převzal
vyrozumění o jeho konání (č. l. 127).
Při veřejném zasedání dne 26. 5. 2005, kam se obviněný nedostavil, obhájce
obviněného předložil propouštěcí zprávu ze dne 18. 1. 2005 prokazující
hospitalizaci obviněného na neurologické klinice F. n. v O. ve dnech 3. 1. –
18. 1. 2005 v důsledku úrazu, který utrpěl dne 31. 12. 2004, a uvedl, že
obviněný žádá o odročení veřejného zasedání z důvodu pracovní neschopnosti, s
tím, že potvrzení o pracovní neschopnosti nemá k dispozici, a doplnil, že
obviněný navštěvuje obvodního lékaře, jehož jméno nezná. Odvolací soud si s
ohledem na obsah spisu telefonicky vyžádal informace od lékaře MUDr. L., který
podle zprávy v minulosti obviněného ošetřoval, a pořídil úřední záznam (č. l.
129), z něhož vyplývá, že obviněný jmenovaného lékaře předchozí den navštívil a
požadoval vystavení „nemocenského lístku“, což lékař odmítl učinit a obviněného
odkázal na neurologické oddělení. Obviněný na to reagoval hrubě, agresivně, což
lékaře vedlo k závěru, že obviněný je schopen účasti při veřejném zasedání,
jemuž se touto cestou snažil pouze vyhýbat.
Odvolací soud po konstatování takto zjištěných okolností shledal, že bude
jednáno v nepřítomnosti obviněného.
Nejvyšší soud uvedený postup považoval za správný a neodporující žádným zásadám
pro konání veřejného zasedání bez přítomnosti obviněného, jak jsou shora
rozvedeny, protože obviněný sice vyjádřil názor, že se chce veřejného zasedání
zúčastnit, ale svou nepřítomnost nedoložil žádným konkrétním a objektivním
důkazem natolik, aby z něho bylo možné učinit spolehlivý závěr o tom, že
zdravotní důvody obviněnému skutečně znemožňují účast u veřejného zasedání
odvolacího soudu, a tedy, že není schopen se v daném čase veřejného zasedání
pro objektivní překážky zúčastnit (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. 8. 2004, sp. zn. 6 Tdo 932/2004).
Na základě těchto skutečností není v daném případě rozhodující, že obviněný
potvrzení o pracovní neschopnosti vystavené mu dne 25. 5. 2005 předložil až dne
10. 8. 2005 v souvislosti s žádostí o odklad výkonu trestu odnětí svobody,
neboť takový doklad s ohledem na vyjádření MUDr. L., jak je obsaženo v úředním
záznamu ze dne 26. 5. 2005, vzbuzuje opodstatněné pochybnosti a nelze z něho
dodatečně dovozovat, že obviněný nebyl dne 26. 5. 2005 způsobilý se veřejného
zasedání zúčastnit. Taková okolnost z něho totiž ani dodatečně nevyplývá, neboť
jím obviněný dokladuje zcela jiné skutečnosti, než je žádost o omluvu z
veřejného zasedání, když tuto včas odvolacímu soudu nepředložil.
Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že ke konání veřejného zasedání v
nepřítomnosti obviněného došlo při dodržení všech relevantních požadavků
stanovených platnou právní úpravou. Z protokolu založeného na č. l. 130 a násl.
bylo zjištěno, že obhájce obviněného byl po celou dobu konání veřejného
zasedání přítomen a mohl tak uplatnit veškerá zákonem vymezená procesní práva
ve prospěch obviněného. V průběhu veřejného zasedání navíc nebyly provedeny
žádné nové důkazy, k nimž by měl obviněný právo se vyjádřit a které by mohly
ovlivnit rozhodnutí soudu. Nejvyšší soud tudíž neshledal okolnosti, které by
mohly vést ke zkrácení ústavně garantovaného práva obviněného vyplývajícího z
čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a to vyjádřit se ke všem
prováděným důkazům.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného D.
P. je zjevně neopodstatněné, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítl. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle § 265i odst. 3
tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své
rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na odklad výkonu rozhodnutí,
který učinil v souvislosti s podáním mimořádného opravného prostředku. Podle §
265h odst. 3 tr. ř. je osobou oprávněnou k podání takového návrhu pouze
předseda senátu soudu prvního stupně, který tak ovšem neučinil. Dovolateli toto
právo nepřísluší. O odkladu výkonu trestu by mohla rozhodnout podle §
265o odst. 1 tr. ř. i bez návrhu předsedkyně senátu Nejvyššího soudu, ta však
zákonné důvody k takovému postupu neshledala.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. listopadu 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová