8 Tdo 1407/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29.
listopadu 2006 o dovoláních obviněných A. M., R. K., P. L., a B. V., proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 3 To 9/2006,
který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v
Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. 28 T 12/2004, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných A. M., R. K., P. L.
a B. V. o d m í t a j í .
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 2. 11. 2005,
sp. zn. 28 T 12/2004, byli obvinění M. B., A. M., R. K., P. L., F. P. a B. V.
uznáni vinnými každý trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3
tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a obvinění Ing. M. D. a M. H. každý
trestný činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. Za to byli
obvinění M. B., A. M., R. K., P. L., F. P. a B. V. odsouzeni každý podle § 250b
odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho a půl roku, jehož
výkon byl každému z nich podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání tří let. V případě obviněných Ing. M. D. a M.
H. bylo rozhodnuto podle § 26 odst. 1 tr. zák. za použití § 24 odst. 1 tr. zák.
o podmíněném upuštění od jejich potrestání a podle § 26 odst. 2 tr. zák. byla
každému z nich stanovena zkušební doba v délce jednoho roku a byl nad nimi
vysloven dohled.
Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění A. M., R. K.,
P. L. a B. V. a v jejich prospěch (stejně jako ve prospěch obviněného M. B.)
též státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v
Olomouci, odvolání, která projednal Vrchní soud v Olomouci ve veřejném zasedání
konaném dne 14. 6. 2006. Rozsudkem sp. zn. 3 To 9/2006 napadený rozsudek podle
§ 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o vině a
trestu ve vztahu k obviněným M. B., A. M., R. K., P. L, F. P. a B. V. a podle §
259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že jmenované obviněné uznal vinnými
jednáním, jež u každého z nich posoudil jako trestný čin úvěrového podvodu
podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a každému z
nich uložil podle § 250b odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání jednoho
roku a šesti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák.
podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let.
Citovaný rozsudek odvolacího soudu napadli obvinění A. M., R. K., P. L. a B. V.
prostřednictvím svých obhájců dovoláními, jež shodně vymezili dovolacím důvodem
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zaměřili je proti výrokům o vině a
navazujícím výrokům o uloženém trestu.
Všichni obvinění shodně namítli, že skutky, jimiž byli uznáni vinnými, byly ze
strany odvolacího soudu chybně právně kvalifikovány. Podle jejich přesvědčení
nedošlo ani v jednom případě ke způsobení takové škody, jež by naplňovala znak
„škody nikoli malé“, který je předpokladem pro možnost posouzení jejich jednání
jako trestných činů úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák. Trvali
na tom, že jelikož dobrovolně a v celé výši uhradili vyčerpanou jistinu úvěrů,
měly být jejich skutky správně právně posouzeny toliko jako trestné činy
úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. V dalším obvinění zpochybnili
výši uložených podmíněných trestů odnětí svobody a označili je za nepřiměřeně
přísné a nerespektující podmínky stanovené v ustanovení § 23 a § 31 tr. zák.
Z uvedených důvodů obvinění v závěru svých podání navrhli, aby Nejvyšší soud
zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v
Olomouci a tomuto soudu přikázal o věci znovu jednat a rozhodnout.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením § 265h
odst. 2 tr. ř. a opisy dovolání obviněných zaslal Nejvyššímu státnímu
zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním
dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“) zhodnotil dovolání obviněných jako zjevně neopodstatněná, přičemž
pokud jde o námitky vztahující se k výrokům o uložených trestech, označil je za
argumenty, jež jsou z hlediska uplatněného dovolacího důvodu zcela
irelevantní.
Státní zástupce konstatoval, že vzhledem k výši škody zjištěné soudem obvinění
svým jednáním z formálního hlediska naplnili skutkovou podstatu trestného činu
úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č.
265/2001 Sb., protože byl naplněn kvalifikační znak „značné škody“, který
ostatně soud prvního stupně uvedl i v právní větě, mylně však k němu přiřadil
číselné označení § 250b odst. 1, 3 tr. zák. Vzhledem ke konkrétním okolnostem
případu a s přihlédnutím k ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. však jednání
dovolatelů bylo soudem nakonec právně posouzeno podle mírnějšího zákonného
ustanovení § 250b odst. 1, 3 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Pro
jakoukoli další moderaci v tomto směru nejsou podle státního zástupce dány
žádné důvody. Doplnil, že skutečnost, že podvodně vylákaný úvěr obvinění bance
uhradili, má význam pouze pro rozhodování o náhradě škody, nikoli pro právní
posouzení skutku, jímž byl předmětný čin (spočívající v podvodném vylákání
úvěru) dokonán bez ohledu na to, zda v budoucnu pachatel úvěr uhradil nebo
nikoli.
Státní zástupce shrnul, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou,
kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Vzhledem k výše uvedeným
skutečnostem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jsou zjevně neopodstatněná, a aby tak učinil
podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by
Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu § 265r
odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném
zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom,
že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla
podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné
lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a obsahují
i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod
uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. záleží v tom, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V jeho mezích lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterými byli obvinění uznáni
vinnými.
Do takto zákonem vymezeného okruhu citovaného dovolacího důvodu (ale ani
ostatních důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř.) nelze zahrnout výhrady
obviněných, jež soustředili proti výši uloženého trestu podmíněného odnětí
svobody. Obvinění vystavěli tuto dovolací argumentaci na tvrzení, že se jedná o
tresty nepřiměřeně přísné, jež nerespektují požadavky účelu trestu uvedené v §
23 a okolnosti uvedené v § 31 tr. zák., k nimž je třeba při stanovení výměry
trestu přihlédnout (zde kladli důraz zejména na jejich dosavadní bezúhonnost).
Nejvyšší soud nemohl tyto argumenty obviněných akceptovat proto, že ta část
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která se týká „jiného nesprávného
hmotně právního posouzení“, se na výrok o trestu nevztahuje. Ze systematiky, s
níž jsou v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. zakotveny
jednotlivé dovolací důvody, vyplývá, že k samotnému výroku o trestu se vztahují
pouze dva z nich, a to důvody stanovené v § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř.
První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh
trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo
trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán
vinným. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od
potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky
stanovené zákonem pro takový postup.
Pokud tedy ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. o důvodech dovolání výslovně
stanoví dva zvláštní dovolací důvody ve vztahu k výroku o trestu, znamená to,
že se k tomuto výroku nemůže vztahovat dovolací důvod spočívající v nesprávném
hmotně právním posouzení. Pak ovšem nemohou být ani námitky obviněných stran
nepřiměřené výše uložených trestů těmi námitkami, které se vztahují k
problematice právního posouzení skutků, jimiž byli uznáni vinnými. Proto okruh
těchto výhrad nedopadá na žádný z důvodů dovolání stanovených v ustanovení §
265b odst. 1, 2 tr. ř.
Oproti tomu obvinění uplatnili relevantně (myšleno z hlediska deklarovaného
dovolacího důvodu) ty námitky, podle nichž soudem druhého stupně použitá právní
kvalifikace jejich skutků jakožto trestných činů úvěrového podvodu podle § 250b
odst. 1, 3 tr. zák. je vadná pro absenci znaku „škody nikoli malé“.
Protože tímto způsobem formulované námitky mají hmotně právní povahu a jako
takové by mohly deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
zakládat, Nejvyšší soud dále řešil otázku, zda dovolání obviněných jsou v tomto
rozsahu opodstatněná.
Nejprve je třeba v obecné rovině uvést, že trestného činu úvěrového podvodu
podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy
či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě
zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, způsobí-li činem škodu nikoliv
malou.
Škodou nikoliv malou se podle § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující
částky nejméně 25.000,- Kč.
Pro posouzení otázky, zda obvinění A. M., R. K., P. L. a B. V. trestné činy
úvěrového podvodu podle výše citovaného ustanovení spáchali či nikoliv, jsou
rozhodující skutky popsané ve výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně (v
tzv. skutkových větách), případně rozvedené v odůvodnění tohoto rozhodnutí.
Nepopiratelný význam však mají i navazující tzv. právní věty výrokové části o
vině citovaného rozsudku.
Právě z těchto tzv. právních vět výroků o vině rozsudku soudu druhého stupně se
podává, že soud považoval za naplněné ty znaky uvedených trestných činů, které
spočívají v tom, že každý z jmenovaných obviněných uvedl při sjednávání úvěrové
smlouvy nepravdivé údaje a zamlčel podstatné údaje a takovým činem způsobil
škodu nikoliv malou.
Skutková část výroků o vině rozsudku soudu druhého stupně ve spojení s
odpovídající částí jeho odůvodnění pak obsahuje konkrétní skutková zjištění,
která veškeré zákonné znaky těchto trestných činů – a to i v případě obviněnými
zpochybňované výše škody – spolehlivě vyjadřují.
Podstata jednání obviněných záležela v tom, že v pozici soukromých podnikatelů
podnikajících na základě živnostenského listu nebo jako jednatelé příslušných
obchodních společností, vedeni úmyslem dosáhnout uzavření úvěrové smlouvy,
předložili při sjednávání smlouvy o kontokorentním úvěru s úvěrovým limitem
1.000.000,- Kč s věřitelem jako nezbytné údaje k uzavření smlouvy padělaná
potvrzení o bezdlužnosti či o stavu osobního účtu a fotokopie daňových přiznání
k dani z příjmu právnických a fyzických osob, ačkoliv věděli, že předkládaná
potvrzení nebyla příslušnými institucemi vystavena, že byla padělána a že údaje
v nich uvedené jsou nepravdivé; stejně tak věděli, že tyto údaje jsou nezbytné
k uzavření smlouvy, přičemž k zajištění řádného uspokojení pohledávek ze
smlouvy současně vystavili vlastní biancosměnky; takto jednali přesto, že
věděli, že ani sami ani obchodní společnosti, za něž jednali, nesplňují
podmínky stanovené pro uzavření smlouvy, a s ohledem na jejich finanční situaci
či situaci obchodních společností, za něž jednali, museli být srozuměni s tím,
že nebudou schopni úvěrové prostředky ke dni splatnosti úvěru vrátit, čímž na
čerpané jistině úvěru způsobili škodu ve výši 984.011,05 Kč (obviněný A. M.),
999.405,21 Kč (obviněný R. K.), 770.034,32 Kč (obviněný P. L.), 1.000.000,- Kč
(obviněný F. P.) a 863.533,84 Kč (obviněná B. V.). Tyto částky obvinění do
současné doby uhradili.
Vycházeje z takto (na tomto místě jen stručně) popsaného skutkového stavu
včetně zjištění soudu druhého stupně stran výše způsobené škody dospěl Nejvyšší
soud k závěru, že dovolací námitky obviněných nemohly obstát.
Nelze mít žádných pochyb o tom, že obvinění svým podvodným jednáním vylákali
poskytnutí úvěrů právě v té výši, jak je uvedena v jednotlivých výrocích o vině
v rozsudku odvolacího soudu. Stejně tak je evidentní, že tyto částky,
vyčíslující výši jednotlivých poskytnutých a vyčerpaných úvěrů, představují
škodu, jež v důsledku jednání obviněných, vznikla.
Pokud se týče naplnění znaku „škody nikoli malé“, nelze na tomto místě ve shodě
s vyjádřením státního zástupce nepoznamenat, že jednání obviněných v podobě
zjištěné soudy obou stupňů ve skutečnosti po formální stránce naplňuje
skutkovou podstatu trestných činů úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4
písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Je tomu tak z důvodu
naplnění kvalifikačního znaku „značné škody“, tj. ve smyslu § 89 odst. 11 tr.
zák. škody dosahující částky nejméně 500.000,- Kč.
Soud prvního stupně ostatně tento kvalifikační znak „značné škody“ uvedl i v
tzv. právních větách přiřazených k jednotlivým skutkům obviněných v rámci
výrokové části o vině jeho rozsudku. Je však zjevné, že uvedeným právním větám
neodpovídala paragrafová číselná označení těchto trestných činů; soud prvního
stupně totiž v právních větách sice konstatoval, že obvinění svým jednáním
způsobili značnou škodu [jíž odpovídá skutková podstata trestného činu
úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák.], avšak na druhé
straně k těmto právním větám přiřadil nekorespondující skutkovou podstatu
uvedeného trestného činu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák., jež předpokládá
vznik škody nikoli malé. Bez ohledu na uvedené formální pochybení, které
ostatně odvolací soud napravil, soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku
správně a logicky zdůvodnil, jakými úvahami byl ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák.
veden, nepřihlédl-li ke škodě značné jakožto k okolnosti podmiňující použití
vyšší trestní sazby a proč tedy uvedené trestné činy úvěrového podvodu
kvalifikoval toliko podle skutkové podstaty uvedené v § 250b odst. 1, 3 tr.
zák. Tyto právní závěry Nejvyšší soud sdílí a má je za přiléhavé.
Těžiště námitek obviněných však spočívalo v tvrzení, že způsobenou škodu již do
současné doby v celé výši uhradili, z čehož dovozovali, že svým jednáním v
konečném důsledku, škodu, jež by dosahovala minimálně částky ve výši 25.000,-
Kč, nezpůsobili. Tato obhajoba obviněných je však z hlediska jejich trestní
odpovědnosti uvedenými trestnými činy zcela irelevantní.
V soudní praxi není sporu o tom, že trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b
tr. zák. je dokonán okamžikem obohacení pachatele nebo jiného, přičemž případné
vrácení peněz poškozenému je třeba považovat jen za náhradu způsobené škody
nebo její části, což může mít význam pouze při rozhodování o trestu a náhradě
škody (srov. přiměřeně rozh. č. 32/2004 – II. Sb. rozh. tr.).
Jinými slovy řečeno, poukaz obviněných na úhradu způsobené škody v celé výši
nemá na jejich trestní odpovědnost (tj. vinu) trestnými činy úvěrového podvodu
podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák. žádný vliv. Tato skutečnost může být významná
toliko v rámci úvah soudu při rozhodování o trestu a náhradě škody. Nejvyšší
soud je přesvědčen, že soud druhého stupně se těmito zásadami důsledně řídil, a
proto nemohl považovat tyto námitky obviněných za případné.
Jelikož Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných se v této části opírají o
tvrzení, jimž nebylo lze přiznat důvodnost, postupoval podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. a podaná dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněná.
O dovoláních všech čtyř obviněných Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání
za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. listopadu 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a