U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
23. listopadu 2011 o dovolání obviněného A. F., proti usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 20. 6. 2011, sp. zn. 3 To 41/2011, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 7/2010, t a k t o
:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. F. o d
m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2011, sp. zn. 46 T
7/2010, byl obviněný A. F. uznán vinným v bodech 1) – 3) zločinem podvodu podle
§ 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění
tam popsaných v zásadě dopustil tím, že vždy v úmyslu se obohatit, v bodě 1)
vylákal od poškozeného R. L. celkovou částku 815.000,- Kč jako zálohu kupní
ceny na prodej nebytového prostoru, k němuž neměl vlastnické právo; v bodě 2a)
vylákal od poškozeného L. K. na základě padělaných listin a za nepravdivých
okolností celkem částku 5.057.600,- Kč na odkup nebytových prostor, ač věděl,
že prostory nebyly k prodeji určeny; v bodě 2b) rovněž na úkor poškozeného L.
K. vylákal za předstírání nepravdivých okolností částku 3.000.000,- Kč; v bodě
3) na podkladě padělaných listin vylákal od poškozeného N. D. H., jemuž
nepravdivě předstíral možnost odkupu nebytových prostor, které však nebyly
určeny k prodeji, částku 1.178.000,- Kč. Tímto zločinem celkem způsobil škodu
ve výši nejméně 10.050.600,- Kč.
Za tento zločin a sbíhající se trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3
písm. c) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze
dne 9. 12. 2008, sp. zn. 11 T 129/2008, ve spojení s usnesením Krajského soudu
v Brně ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. 4 To 91/2009, byl obviněný odsouzen podle §
209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl
podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §
73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu ve
všech typech obchodních společností a družstev na dobu osmi roků. Podle § 67
odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1 tr. zákoníku byl odsouzen k peněžitému
trestu ve výměře pět set denních sazeb po dvou tisících korun, a podle § 69
odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě
nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.
Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku
Městského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. 11 T 129/2008, ve spojení s
usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. 4 To 91/2009,
jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž bylo
rozhodnuto o náhradě škody.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací, z podnětu odvolání
obviněného podaného proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně,
usnesením ze dne 20. 6. 2011, sp. zn. 3 To 41/2011, podle § 258 odst. 1 písm.
f), odst. 2 tr. ř. rozsudek částečně zrušil ve výroku o náhradě škody, jímž byl
obviněný zavázán k povinnosti zaplatit poškozenému R. L., bytem B., K., částku
815.000,- Kč, a podle § 265 tr. ř. odkázal poškozeného s nárokem na náhradu
škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti shora uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný
prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Bönische z důvodů podle § 265b odst. 1
písm. g), h) tr. ř. dovolání, které zaměřil výhradně proti výroku o trestu.
Brojil jím jednak proti trestu odnětí svobody, který považoval vzhledem ke
způsobené škodě za nepřiměřeně přísný, a jednak proti peněžitému trestu, jenž
mu byl uložen v rozporu se zákonem stanovenými podmínkami. Obviněný tvrdost
trestu odnětí svobody dovozoval ze škody, která jen o nevelkou částku přesahuje
hranici škody velkého rozsahu. Poukázal na to, že škoda velkého rozsahu je
podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku určena pouze svou dolní hranicí tj.
5.000.000,- Kč, když všechny další hranice škody jsou vymezeny jak spodní tak i
horní hranicí. Obviněný vyjádřil úvahu, že když lze způsobit škodu i v
miliardách korun, měla by být pro úvahu o trestu brána na zřetel i jakási
abstraktní horní hranice, podle níž by se určovala i výše trestu. Jestliže on
způsobil škodu 10.050.000,- Kč, tj. pohybující se pouze v dvojnásobku hranice
škody velkého rozsahu, neměl mu být trest odnětí svobody ukládán v polovině
trestní sazby, ale ve výši blížící se, stejně jako škoda, jeho spodní hranici.
Pokud soud podle této zásady nepostupoval, považuje uložený trest odnětí
svobody za nepřiměřeně přísný. Dovoláním zaměřeným proti peněžitému trestu
obviněný vytýkal, že mu byl tento trest uložen, ač je nedobytný. Obviněný
zdůraznil, že svou nemajetnost prokázal, když byl usnesením Krajského soudu v
Brně ze dne 13. 5. 2010, sp. zn. 3 Cm 382/2009, osvobozen od povinnosti
zaplatit soudní poplatek. Soud však při ukládání trestu tuto skutečnost
neakceptoval a vycházel z nesprávného zjištění, že obviněný má k dispozici 3,5
milionů korun, které nabídl poškozenému L. K. k okamžité úhradě. Obviněný však
tuto skutečnost zpochybnil tím, že i když byla z jeho strany nabídka učiněna a
byl připraven ji splnit, nemělo to být z jeho zdrojů, ale chtěl si finanční
prostředky půjčit. Uložený peněžitý trest tak obviněný považoval z důvodu jeho
nemajetnosti za vyloučený.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek
ve výroku o peněžitém trestu a trestu odnětí svobody zrušil a rozhodl o nich
sám tak, že mu peněžitý trest pro jeho zřejmou nedobytnost neuloží a trest
odnětí svobody sníží v souladu s obecně přijímanou zásadou o nutnosti
přiměřenosti ukládaných trestů.
K dovolání se vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního
zastupitelství, který k argumentaci obviněného s odkazem na rozhodnutí
publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. uvedl, že pokud obviněný zpochybňoval
přiměřenost výměry uloženého trestu odnětí svobody, nelze takovou námitku o
označený důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opřít. Ve vztahu k důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. připustil jako relevantní pouze výtku, že
peněžitý trest nesplňoval ve vztahu k jeho nedobytnosti podmínky § 68 odst. 6
tr. zákoníku. Poukázal na soudy učiněná skutková zjištění, z nichž vyplynulo,
že obviněný pobírá čistý měsíční příjem ve výši alespoň 30.000,- Kč a
předmětnou trestnou činností se obohatil o více než 10.000.000,- Kč, a na
zjištění, že obviněný nepopřel nabídku poškozenému L. K. uhradit částku
3.500.000,- Kč. Podle státního zástupce popsané okolnosti svědčí o tom, že
uložený peněžitý trest není zřejmě nedobytný, neboť obviněný disponuje
prostředky nikoli zanedbatelné výše, protože pouhá určitá pravděpodobnost, že
peněžitý trest nebude zaplacen, pro jeho neuložení (§ 68 odst. 6 tr. zákoníku)
nepostačuje. V návaznosti na shora uvedené podané dovolání shledal zjevně
neopodstatněným a jako takové je navrhl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítnout.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud
dovolací se zřetelem na hlediska vymezená v ustanovení § 265i odst. 1 tr. ř.
nejprve zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání. Ověřil, že
dovolání je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, v zákonem stanovené lhůtě
a na místě, kde lze podání učinit, a že splňuje náležitosti dovolání.
S ohledem na to, že dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně
stanovených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v dovolání označený
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v
tomto zákonném ustanovení vymezený jen tehdy, pokud je jím vytýkáno, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání
podat, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon
nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v
trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Protože obviněný své dovolání zaměřil výhradně proti výroku o trestu, je na
místě uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu
odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci
zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy
jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští,
nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž
byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře
uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až §
42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak
mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o
trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného
práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v
právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný
trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (rozhodnutí č.
22/2003 Sb. rozh. tr.).
Z uvedených hledisek je patrné, že ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat jen v případě vad týkajících se
právního vymezení trestu. S ohledem na tento právní názor je zřejmé, že pokud
obviněný v dovolání vznesl výhrady proti trestu odnětí svobody, který považoval
za nepřiměřeně přísný, nevyhověl žádné podmínce zákonem vymezené v dovolacím
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. ř., protože uplatnil námitky o
nepřiměřenosti trestu, které na žádný z těchto dovolacích důvodů nedopadají, a
s odkazem na ně nelze napadené rozhodnutí přezkoumávat. Obviněný tudíž
argumenty zaměřené proti výši trestu odnětí svobody učinil v rozporu s těmito
dovolacími důvody.
Dovolatel uplatnil relevantně s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř., dovolání pouze v té části, ve které namítal, že mu byl pro
nedobytnost v rozporu se zákonem uložen peněžitý trest. Ve smyslu tohoto
dovolacího důvodu (viz výše) se za druh trestu, který zákon nepřipouští,
považuje uložení některého z druhů trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez
splnění těch podmínek, které zákon předpokládá. Vzhledem k tomu, že podle § 68
odst. 6 tr. zákoníku soud peněžitý trest neuloží, je-li zřejmé, že by byl
nedobytný, je dobytnost peněžitého trestu takovou podmínkou, s níž zákon
uložení peněžitého trestu přímo spojuje, resp. jen v případě jejího splnění
může vést k uložení peněžitého trestu, protože nedobytnost peněžitého trestu
vytváří překážku jeho uložení. Z tohoto důvodu námitky o nesprávnosti uložení
peněžitého trestu pro jeho nedobytnost lze považovat za korespondující s
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. proti druhu trestu,
který zákon nepřipouští. Nejvyšší soud proto shledal, že uvedená výhrada byla
obviněným učiněna relevantně s tímto dovolacím důvodem, a dále zkoumal, zda
takto uplatněné dovolání je opodstatněné.
Lze pro úplnost zmínit, že pro ukládání peněžitého trestu platí podmínky
vymezené v ustanovení § 67 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož soud může uložit
peněžitý trest, jestliže pachatel pro sebe nebo jiného úmyslným trestným činem
získal nebo se snažil získat majetkový prospěch a bez této okolnosti jen v
případě vymezeném v odstavci 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Ustanovení § 68 tr.
zákoníku stanoví způsob ukládání a výměru peněžitého trestu v zásadě tak, že
podle § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku se peněžitý trest ukládá v denních
sazbách a činí nejméně 20 a nejvíce 730 celých denních sazeb, denní sazba činí
nejméně 100,- Kč a nejvíce 50.000,- Kč. Počet denních sazeb soud určí s
přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu. Výši jedné denní
sazby stanoví soud se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele. Přitom
vychází zpravidla z čistého příjmu, který pachatel má nebo by mohl mít průměrně
za jeden den. Příjmy pachatele mohou být též stanoveny odhadem soudu (§ 68
odst. 4 tr. zákoníku).
V ustanovení § 68 odst. 6 tr. zákoníku je stanovena negativní podmínka
představující překážku pro uložení peněžitého trestu spočívající v jeho
nedobytnosti, jenž musí být podložena důkazy ve věci provedenými. Závěr o
dobytnosti peněžitého trestu se musí opírat o zjištění osobních a majetkových
poměrů pachatele, jež slouží k určení výše jedné denní sazby peněžitého trestu,
je rovněž předpoklad pro určení dobytnosti či nedobytnosti peněžitého trestu a
nutnou podmínkou i pro řešení otázky, zda jsou vůbec důvody pro jeho uložení.
Při zkoumání této podmínky uložení peněžitého trestu je nutné zjišťovat i
závazky pachatele, především rozsah jeho zákonné vyživovací povinnosti a rozsah
povinnosti k náhradě škody, které mají zásadně přednost před zaplacením
peněžitého trestu. Přitom je třeba zvážit nejen druh a hodnotu majetku
pachatele, nýbrž i výši jeho odměny za práci, podnikatelské odměny, příjmů z
kapitálového majetku, ze sociálních dávek a jiných příjmů, jakož i množství,
druh a hodnotu závazků pachatele. Nedobytný bude trest tehdy, jestliže je s
ohledem na osobní a majetkové poměry pachatele zjevné, že pachatel nemůže
vykonat peněžitý trest, a to ani zaplacením ve splátkách podle § 68 odst. 5 tr.
zákoníku. Pro neuložení tohoto trestu pro jeho nedobytnost nestačí jen určitá
pravděpodobnost o tom, že by tento trest obviněný nemohl zaplatit ani neochota
obviněného tak učinit, ale musí objektivně z provedeného dokazování tato
nedobytnost vyplynout (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/1977-II. Sb. rozh.
tr.).
Soudy v projednávané věci dostály všem výše rozvedeným zákonem předepsaným
požadavkům. Pro stručnost lze poukázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně, který na straně 23 rozvedl všechny důležité skutečnosti, k nimž pro
uložení peněžitého trestu přihlížel. Kromě jiného též zmínil, že i když se
nepodařilo plně objasnit majetkovou situaci obviněného, měl dostatek podkladů
pro závěr, že obviněný má prostředky k tomu, aby uvedený peněžitý trest
zaplatil, čímž vyloučil, že by tento trest byl nedobytný, a to i s odkazem na
nabídku, jíž obviněný učinil svědkovi L. K. na okamžitou úhradu 3,5 milionů
korun. Z tohoto zjištění soud správně usoudil, že obviněný disponuje
dostatečnými finančními prostředky, není nemajetný a peněžitý trest proto nelze
považovat za nedobytný, jak se obviněný domáhal.
Nejvyšší soud se ze všech uvedených důvodů ztotožnil i s odvolacím soudem,
který v odůvodnění napadeného rozhodnutí k tomuto druhu trestu v souladu s tím,
co zvažoval soud prvního stupně, uvedl, že byť obviněný tvrdí, že je zcela bez
prostředků, je tato jeho obhajoba vyloučena na podkladě jeho finančních i
dalších movitých i nemovitých aktiv. Rovněž připomněl i výši částky, o níž se
obviněný projednávanou trestnou činností obohatil a správně bral do úvahy kromě
těchto skutečností i to, že se obviněný v průběhu trestního stíhání úmyslně
zbavoval svého majetku (viz strana 13 odůvodnění napadeného usnesení). Není
proto pochyb, že uložení peněžitého trestu je v souladu se zákonem.
Když Nejvyšší soud nezjistil v napadeném rozhodnutí vady, které obviněný v
dovolání vytýkal, ale naopak dospěl k závěru, že obviněný byl k peněžitému
trestu odsouzen v souladu s podmínkami, na jejichž základě jej lze uložit,
námitky obviněného posoudil jako zjevně neopodstatněné, a proto dovolání podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. listopadu 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová