8 Tdo 1418/2012-81
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18.
prosince 2012 o dovolání obviněného R. T., proti usnesení Krajského soudu v
Plzni ze dne 25. 6. 2012, sp. zn. 6 To 297/2012, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 3 T 22/2011, t a
k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. T. o d
m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 2. 4. 2012, sp zn. 3 T
22/2011, byl obviněný R. T. uznán vinným v bodě 1. zvlášť závažným zločinem
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s
jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, v bodě 2. přečinem maření
výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku, v bodě 3. přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle
§ 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Těchto trestných činů se dopustil podle popsaných skutkových zjištění
tak, že
1. od přesně nezjištěné doby do 05.05 hod. dne 18. 8. 2011 na přesně
nezjištěných místech a dále při jízdě motocyklem na území města P. v nočních
hodinách ze dne 17. na 18. 8. 2011, a poté až do příjmu na úrazové ambulanci
Fakultní nemocnice P., měl v držení látku obsahující metamfetamin, neboli
pervitin, a to nejméně v 5-ti kusech igelitových sáčků, kdy celková hmotnost
uvedené látky činila 24,54g a pervitin zde byl obsažen v koncentraci 73,2%,
tedy 17,96g čisté metamfetaminové báze, přičemž vzhledem k dalším předmětům,
které byly nalezeny na jím řízeném motocyklu (digitální váha zn. Champion
Scale, typ CH500, 26 ks injekčních stříkaček zn. Braun a 4x10 ml injekčního
roztoku zn. Braun, který je určen k rozpouštění látek v pevném skupenství ve
vodním roztoku za účelem následné injekční aplikace), lze učinit jednoznačný
závěr, že zmíněný pervitin byl určen k distribuci dalším osobám, a takto jednal
přesto, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 19. 6. 2008, sp. zn.
1 T 42/2008, který nabyl právní moci dne 1. 10. 2008, byl uznán vinným trestným
činem nedovolené výroby omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187
odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30
měsíců, s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 5 roků při
současném stanovení dohledu, přičemž metamfetamin neboli pervitin, je
psychotropní látka zařazená do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních
látkách č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a změně některých
dalších zákonů, ve znění pozdějších přepisů (dále jen „zákon č. 167/1998 Sb.“).
2. v P. dne 18. 8. 2011 kolem 03.57 hod. řídil z M. ulice do ulice E. B. a dále
až na nám. M. H., kde poté havaroval, motocykl zn. Suzuki, typ GSXR 1000, s
namontovanou RZ., která byla přidělena k jinému motocyklu, a takto jednal
přesto, že trestním příkazem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 8. 10. 2010,
sp. zn. 1 T 134/2010, který nabyl právním moci dne 2. 11. 2010, mu byl mimo
jiné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových
vozidel na dobu jednoho roku, počínaje dnem právní moci uvedeného rozhodnutí,
3. v P. dne 13. 12. 2011 kolem 07:15 hod. řídil, nejméně po vozovce T. ulice ve
směru od ulice S., osobní motorové vozidlo zn. Ford Kuga, a takto jednal
přesto, že trestním příkazem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 21. 6. 2011,
sp. zn. 1 T 104/2011, který nabyl právní moci dne 8. 7. 2011, mu byl mimo jiné
uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových
vozidel na dobu jednoho roku a šesti měsíců, počínaje dnem 3. 11. 2011.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle 283 odst. 2 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody
v trvání dvou a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu
byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových
vozidel na dobu dvou roků. Podle § 70 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku byl
obviněnému uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to
21,72g metamfetaminu uloženého v režimovém skladu Krajského ředitelství policie
P. kraje v bezpečnostní obálce pod č. j. KRPP-3857/KT-E-2011.
Kromě toho byl obviněný podle 226 psím. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro
skutek spočívající v tom, že
1. v přesně nezjištěné době začátkem dubna 2011 v P., v bytě, na adrese K.,
prodal K. K., látku o hmotnosti nejméně 10g obsahující metamfetamin neboli
pervitin o nezjištěné koncentraci, a to za finanční částku 8.000,- Kč,
2. dne 19. 4. 2011 v době kolem 06.00 hodin v P., v bytě, na adrese K. prodal
K. K., látku o hmotnosti 38,69g obsahující metamfetamin neboli pervitin o
koncentraci 70,5%, tedy 27,27g čisté metamfetiminové báze, a to za finanční
částku v přesně nezjištěné výši, kterou měla K. K. uhradit až v budoucnu,
jehož se měl dopustit přesto, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne
19. 6. 2008, sp. zn. 1 T 42/2008, který nabyl právní moci dne 1. 10. 2008, byl
uznán vinným trestným činem nedovolené výroby omamných a psychotropních látek a
jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., byl mu uložen trest odnětí
svobody v trvání 30 měsíců, výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu
v trvání 5 roků, při současném stanovení dohledu, přičemž metamfetamin neboli
pervitin je psychotropní látka zařazena do seznamu II. podle Úmluvy o
psychotropních látkách č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., jímž měl spáchat
pokračující zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s
omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b) tr.
zákoníku.
Krajský soud v Plzni jako odvolací soud usnesením ze dne 25. 6. 2012,
sp. zn. 6 To 297/2012, odvolání obviněného R. T. podané proti uvedenému
rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím
obhájce Mgr. Jaroslava Erharda dovolání, které zaměřil jak proti výroku o vině,
a to dílem i proti zprošťující části, tak i proti výroku o trestu, a opřel je o
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho obsahu obviněný rozvedl, že
soudy skutek pod bodem 1. nesprávně posoudily jako zločin nedovolené výroby a
jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst.
1, 2 písm. b) tr. zákoníku přesto, že popsaný skutkový stav věci vykazuje
zákonné znaky přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §
284 odst. 1, 3 tr. zákoníku, čímž podle obviněného nebyla řádně aplikována
ustanovení § 12 odst. 11, 12 a § 220 odst. 1 tr. ř., a rovněž nebyl správně
použit ani § 89 odst. 2 tr. ř. Obviněný odvolacímu soudu též vytkl, že nebyly
dodrženy zásada obžalovací a zásada totožnosti skutku, k níž rozvedl
teoretické úvahy, a s odkazem na ně dospěl k závěru, že tím, že byl podle §
226 písm. a) tr. ř. zproštěn části trestného jednání, které mu bylo kladeno za
vinu, nastala překážka věci rozhodnuté. Jestliže byl i přes tuto překážku
prvoinstančním soudem uznán vinným a odsouzen, jde o rozhodnutí v rozporu se
zákonem. Podle obviněného odvolací soud nesplnil svou povinnost, pokud toto
pochybení nenapravil. Dále obviněný vytkl, že čin, jímž byl v bodě 1.
odsuzující části rozsudku uznán vinným, nemohl být posouzen podle § 283 odst.
1, 2 písm. b) tr. zákoníku, týkající se neoprávněného prodeje omamné látky,
neboť šlo o přečin podle § 284 odst. 1, příp. 3 tr. zákoníku, dopadající na
neoprávněné přechovávání omamné látky, jemuž odpovídají skutková zjištění,
která jsou v bodě 1. popsána. Jestliže soudy nesprávnou právní kvalifikaci na
uvedený skutkový stav věci použily, pak jde o nesoulad mezi skutkovými
zjištěními a právní kvalifikací. Obviněný však zejména vyjádřil názor, že čin,
jímž byl uznán vinným, je nutné považovat za jeden pokračující a totožný
skutek, proto o něm nemohlo být rozhodnuto jednak odsuzujícím výrokem a jednak
zprošťujícím výrokem. Tuto skutečnost měl brát odvolací soud na zřetel a neměl
odvolání obviněného zamítnout. Obviněný zdůraznil, že společným znakem obou
uvedených skutkových podstat je, že neoprávněně drží (přechovává) omamnou
látku, což je předpoklad, aby se jinak dostala do rukou kupujících. Odvolací
soud, který se nezabýval v rámci svého přezkumu zprošťující částí rozsudečného
výroku, protože si obviněný proti ní odvolání nepodal, shledal skutková
zjištění v souladu se zákonem, uznal jej vinným a nenapravil pochybení ohledně
použité nesprávné právní kvalifikace zločinu podle § 283 odst. 1, 2 písm. b)
tr. zákoníku. Obviněný konstatoval, že pokud byl v obžalobě skutek vymezen „od
přesně nezjištěné doby“, lze do něj zahrnout i časový úsek období od dubna
2011, tj. od doby, kdy měl odsouzený omamnou látku držet, tedy i v době, kdy
tuto předával K. K. (viz zprošťující část), přičemž však podle obviněného mezi
nimi nedošlo k faktickému předání a převzetí předmětné drogy. Tuto skutečnost
považuje obviněný za důležitou, neboť přechovávání v sobě pojmově obsahuje i
to, že byla předána jiné osobě. Proto, i když výše uváděné neoprávněné držení
či neoprávněné přechovávání nebylo přímo zahrnuto do skutkové věty popisující
prodej pervitinu K. K. ve zprošťujícím rozsudku, má obviněný za to, že lze na
obě popsaná jednání nahlížet jako na spáchání dvou různých trestných činů v
jednočinném souběhu.
Obviněný v dovolání dále ve vztahu k odsuzující části týkající se
skutku pod bodem 1. vytkl, že soudy vycházely při zjišťování skutkového stavu
jednak ze svědecké výpovědi P. H., a jednak z výpovědi D. M. a z úředního
záznamu policejní hlídky. Dále namítal, že příslušníci policejní hlídky při
snaze zadržet u něho věci, které dobrovolně nevydal, pochybili, pokud
nepostupovali podle § 79 tr. ř. a nerealizovali odnětí věci důležité pro
trestní řízení zákonným způsobem, ale rozhodli se ho obejít a jednali se
zdravotní sestrou P. H., která uvedené věci, jež měl u sebe obviněný a které
odmítal vydat, policejní hlídce předala. Podle obviněného za dané situace měli
policisté provádět úkony podle § 158 tr. ř., a neměli konat úkony podle hlavy
páté trestního řádu. Zajištění věci, resp. úřední záznam, který byl v této
souvislosti pořízen, vzbuzuje pochybnosti, zda byl proveden v souladu se
zákonem a zda může být jako důkaz podle § 89 odst. 2 tr. ř. použit. Podle
obviněného rovněž nebyly dány podmínky podle § 164 odst. 1 tr. ř., a proto
zajištění uvedených věcí nemohlo být považováno za neodkladné a neopakovatelné
úkony. Policejní hlídka měla věci obviněnému odejmout. Zdravotní setra P. H. je
vydat nemohla, neboť ji k takovému postupu (a to i s ohledem na Domácí řád
fakultní nemocnice P.) nic neopravňovalo, když obviněný dával jednoznačně
najevo, že si nepřeje, aby jeho věci byly odebrány z jeho dispozice. Nebyly tak
za dané situace splněny ani podmínky podle § 11 obč. zák. a § 415a násl. o. s.
ř., jimiž argumentovaly oba soudy, jejichž závěry rozvedené v odůvodnění
napadených rozhodnutí dovolatel nepovažuje v této souvislosti za přesvědčivé.
Uvedeným postupem podle obviněného bylo porušeno jeho ústavní právo na
nedotknutelnost osobního majetku. Ze všech rozvedených důvodů obviněný dovodil,
že úřední záznam, který byl proveden policejní hlídkou o průběhu služebního
zákroku proti němu, učinil nezpůsobilý orgán nezákonným způsobem. Opatření
uvedeného důkazu vykazuje podstatné vady řízení, pro které tento důkaz nelze v
řízení před soudem použít.
Ze všech těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k
tr. ř. zrušil usnesení (chybně uveden rozsudek) Krajského soudu v Plzni ze dne
25. 6. 2012, sp. zn. 6 To 297/2012, v celém rozsahu a podle § 265l tr. ř.
tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu pojednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zastupitelství, které obdrželo opis dovolání
obviněného, Nejvyššímu soudu dne 1. 11. 2012 zaslalo vyjádření, v němž se
státní zástupkyně, která jej zpracovala, neztotožnila s požadavky obviněného a
zdůraznila, že skutková zjištění, z nichž soudy vycházely, a to především
množství drogy, která byla u obviněného v době jeho dopadení zajištěna, a v
jeho krvi nezjištěná přítomnost omamné nebo psychotropní látky, svědčí o
správnosti použité právní kvalifikace. Považovala proto za správné, že soudy
shledaly, že obviněný měl drogy u sebe za účelem distribuce, nikoliv pro
vlastní potřebu. S námitkou obviněného, že ve vztahu k zprošťující části
rozsudku se jednalo o jedno pokračující jednání, rovněž vyjádřila nesouhlas, a
to s důrazem na nenaplnění znaku blízké časové souvislosti mezi těmito činy,
když zproštěné jednání je datováno měsícem dubnem, kdežto odsouzené jednání se
událo v srpnu téhož roku, což je doba, která pokračování vylučuje. Procesní
výhrady obviněného směřující proti nezákonnosti postupu policejních orgánů při
zajišťování věcí, jimiž byl spáchán předmětný trestný čin, označila za
nedůvodné a v podrobnostech odkázala na jinak přesvědčivé rozhodnutí odvolacího
soudu. Protože neshledala vady v napadených rozhodnutí ani v jim předcházejícím
procesním postupu, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je
přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. v části, jíž je napadán
odsuzující výrok. Vznášel-li obviněný výhrady i proti té části, jíž byl
obžaloby zproštěn, je dovolání nepřípustné. Je tomu jednak proto, že obviněný
byl zproštěn podle § 226 písm. a) tr. ř., což je okolnost, pro kterou se
obviněný nemůže domáhat již mírnějšího zproštění (srov. rozhodnutí č. 40/2005
Sb. rozh. tr.), a jednak obviněný zprošťující výrok nenapadl v řádném opravném
prostředku a odvolací soud ho tedy ani podle § 254 odst. 1 tr. ř.
nepřezkoumával (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 7
Tdo 882/2005, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč.
2005 seš. 20, č. 834). Nejvyšší soud proto z důvodu nepřípustnosti dovolání
nemohl přezkoumávat námitky směřující proti zprošťující části rozsudku ohledně
nesprávnosti tam použité právní kvalifikace.
Ve vztahu k odsuzující části, již obviněný napadl výhradně ve vztahu ke skutku
pod bodem 1., je dovolání přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d
odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání
učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Dovolací soud k dovoláním napadenému odsuzujícímu výroku zkoumal, zda obviněný
dovolání opřel o skutečnosti, které dopadají na jím označený dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž jde, jestliže rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je jeho prostřednictvím možné vytýkat
výlučně vady právní, tzn., že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně
právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o
jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se
týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva.
Zároveň je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud přezkoumávající právní námitky
podané v dovolání je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu
prvního stupně a teprve v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje správnost
právního posouzení činu, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak ani v
závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov.
přiměřeně usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS
449/03, sp. zn. IV. ÚS 60/06, IV. ÚS 3020/10, I. ÚS 741/12).
Z obsahu podaného dovolání je patrné, že obviněný se v souladu s podmínkami
vymezujícími jím zvolený dovolací důvod domáhal změny právního posouzení, neboť
neshledává naplněným zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku,
protože drogu nepřechovával pro jiného, nýbrž pro svoji vlastní potřebu, a
proto mělo být jeho jednání právně posouzeno podle § 284 odst. 1, resp. odst. 3
tr. zákoníku. Dále namítal, že jeho jednání, pro něž byl obžaloby zproštěn,
tvoří s jednáním, za které byl odsouzen, jediný pokračující skutek, event. jde
o jednočinný souběh odsouzených a zproštěných činů. Domníval se tudíž, že nelze
o jednom a tomtéž skutku rozhodnout jednak výrokem zprošťujícím a jednak
odsuzujícím, a jde o překážku věci rozsouzené. Vzhledem k tomu, že takto
vznesené námitky mají hmotně právní povahu, a tedy korespondují s uvedeným
dovolacím důvodem, Nejvyšší soud dále zkoumal jejich opodstatněnost.
Zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten,
kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá
nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní
látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo
jed, ač byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.
Soud prvního stupně podle tzv. právní věty odsuzujícího výroku o vině shledal
uvedený zločin naplněným v alternativě, že obviněný „neoprávněně pro jiného
přechovával psychotropní látku, a spáchal jej, ač byl za takový čin v
posledních třech letech odsouzen“.
Je tak zřejmé, že soudy shledaly, že obviněný uvedený zločin naplnil po
objektivní stránce jednáním, jež spočívalo v „neoprávněném přechovávání pro
jiného“ pervitinu tj. metamfetaminu, který je psychotropní látkou zařazenou do
seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách č. 5 zákona č. 167/1998 Sb. K
tomuto právnímu závěru dospěly na základě výsledků provedeného dokazování, jež
našly svůj odraz ve skutkovém zjištění popsaném v odsuzující části v bodě 1.
Podle tohoto skutkového základu 5 ks igelitových sáčků s uvedenou drogou
nalezených u obviněného, jakož i další předměty, které u něj byly zajištěny,
prokázaly, že obviněný pervitin měl za tím účelem, aby jej použil k distribuci
dalším osobám. Tento skutkový závěr soud prvního stupně také náležitě odůvodnil
na straně 10 svého rozsudku, kde především zdůraznil množství drogy
představující 24,54g, které měl obviněný v pěti sáčcích uložené ve své bundě,
což převyšuje potřebu jednoho člověka či několika málo osob. Rovněž se opíral i
o charakter a povahu dalších předmětů, které obviněný na motocyklu (s nímž
havaroval) vezl a jež u něj byly nalezeny v látkovém pouzdře v úložném prostoru
motocyklu obviněného, a to vše při zjištění, že podle výsledků laboratorních
testů ze dne 18. 8. 2011 u obviněného v krvi nebyla žádná droga zjištěna.
Odvolací soud se s tímto závěrem soudu prvního stupně ztotožnil (strana 7
odůvodnění napadeného usnesení), neboť jej považoval za správný.
Nejvyšší soud, jak je výše zmíněno, je povinen z uvedených skutkových zjištění
pro své právní úvahy vycházet, ale i přesto pro úplnost dodává, že soudy
zvažované skutkové okolnosti dávají dostatečný podklad pro závěr, že obviněný
psychotropní látku, jako i s sebou vezené náčiní neměl proto, aby si drogu sám
aplikoval, když bylo prokázáno, že není konzumentem drog, ale bylo tomu právě
proto, aby tyto drogy předal dalším osobám. Pro takový závěr navíc svědčí i
další soudy přímo nezmiňované skutečnosti, např. že u obviněného byl v
peněžence nalezen i větší obnos peněz, a dále, jak vyplynulo zejména z výpovědi
zdravotní sestry P. H., ještě před příjezdem policie do nemocnice přišly za
obviněným dvě osoby, které nebyly příbuznými obviněného, a domáhaly se rozmluvy
s ním, chtěly být k němu vpuštěny a podle jejich vzhledu se mohlo jednat o
konzumenty drog. I tyto další okolnosti zapadají do uvedených úvah soudů a
potvrzují správnost jejich závěru o tom, že obviněný neměl u něj nalezené drogy
pro svou potřebu.
V případě, že byla shledána správnost uvedeného skutkového závěru, že obviněný
převážel pervitin proto, aby jej posléze distribuoval dalším osobám, postačuje
tento skutkový závěr plně pro další úvahy o tom, že byl naplněn znak
„neoprávněného přechovávání pro jiného“ ve smyslu skutkové podstaty zločinu
podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. O jeho naplnění jde tehdy, když pachatel
přechovává omamnou, psychotropní látku nebo přípravek, který je obsahuje,
prekursor nebo jed, a činí tak pro jiného. Může se jednat o jakýkoli způsob
držení takové látky, kterou pro tento případ pachatel nemusí mít přímo u sebe,
ale postačí, že ji má ve své moci a nezáleží ani na délce doby jejího
přechovávání.
Jestliže soudy v projednávané věci shledaly, že obviněný, u něhož byly sáčky s
drogou zajištěny v pouzdru, které měl podle výsledků provedeného dokazování
strčené za koženou bundou, pak s o hledem na skutkové závěry výše rozvedené
není pochyb o tom, že uvedený znak přechovávání pro jiného je naplněn. Protože
nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by zpochybňovaly, že obviněný po všech
stránkách naplnil znaky zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými
a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku,
je uvedená právní kvalifikace správná a v souladu se zákonem.
Tento právní závěr vylučuje posouzení trestného jednání obviněného uvedeného v
odsuzující části výroku o vině pod bodem 1. jako přečinu přechovávání omamné a
psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku i podle § 284 odst.
1, 3 tr. zákoníku, představující dvě samostatné základní skutkové podstaty,
jejichž aplikace se obviněný alternativně domáhal.
Podle § 284 odst. 1 tr. zákoníku se tohoto přečinu dopustí ten, kdo neoprávněně
pro vlastní potřebu přechovává v množství větším než malém omamnou látku
konopí, pryskyřici z konopí nebo psychotropní látku obsahující jakýkoli
tetrahydrokanabinol, izomer nebo jeho stereochemickou variantu (THC). Podle
odstavce 3 je takový čin spáchán ve větším rozsahu.
Přečin podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku spáchá ten, kdo neoprávněně pro
vlastní potřebu přechovává jinou omamnou nebo psychotropní látku než uvedenou v
odstavci 1 nebo jed v množství větším než malém. Za jinou omamnou nebo
psychotropní látku se ve smyslu § 284 odst. 2 tr. zákoníku považuje každá jiná
z takto označených látek uvedených v přílohách 1 až 7 připojených k zákonu č.
167/1998 Sb., které nejsou vymezeny jako látky podle přílohy 3 tedy konopí a
pryskyřice z konopí a podle přílohy 4 jako THC-tetrahydrokanabinoly.
Z dikce obou těchto skutkových podstat je zřejmé, že je odlišuje povaha drogy,
o jejíž přechovávání ve větším množství pro svou potřebu jde. U odstavce 1
citovaného ustanovení jsou to jen omamné látky z konopí, v odstavce 2 jsou
zahrnuty všechny jiné drogy. Shodným znakem těchto dvou srovnávaných skutkových
podstat je „neoprávněné přechovávání“ vymezených drog.
Jak z dikce těchto skutkových podstat plyne, odlišujícím hlediskem je povaha
drogy, o jejíž přechovávání se jedná. U přečinu podle § 284 odst. 1 tr.
zákoníku se neoprávněné přechovávání týká výhradně „omamných látek konopí,
pryskyřici z konopí nebo psychotropní látku obsahující jakýkoli
tetrahydrokanabinol, izomer nebo jeho stereochemickou variantu (THC)“. U tohoto
přečinu jde tedy jen o omamné či psychotropní látky, které mají svůj původ v
konopí, a to jak konopí, pryskyřice z konopí, včetně solí ve všech případech,
kdy tyto soli mohou existovat ve smyslu § 2 písm. a) zákona č. 167/1998 Sb. a
jsou zařazeny v příloze 3 tohoto zákona jako omamné látky do Seznamu IV podle
Jednotné úmluvy o omamných látkách (vyhláška č. 47/1965 Sb., ve znění sdělení
č. 458/1991 Sb.). Za „konopí“, se podle čl. 1 v písm. b), c), d) Jednotné
úmluvy o omamných látkách označuje kvetoucí nebo plodonosný vrcholík rostliny
konopí (s výjimkou zrn a listů, které nemají vrcholíky), z něhož pryskyřice
nebyla vyloučena, bez ohledu na jeho použití, a „rostliny konopí“, za kterou
označuje každou rostlinu z rodu Cannabis, a za „konopnou pryskyřici“ označuje
oddělenou, surovou nebo čištěnou pryskyřici získanou z rostliny konopí. Konopím
se rozumí též konopí extrakt a tinktura zařazené v příloze 1 cit. zák. 167/1998
Sb. do Seznamu I jako omamné látky podle Jednotné Úmluvy o omamných látkách
(vyhláška č. 47/1965 Sb. ve znění sdělení č. 458/1991 Sb.).
Jestliže byl u obviněného zajištěn pervitin, který není konopnou omamnou ani
psychotropní látkou ve smyslu uvedené definice, ale jde o psychotropní látku
zařazenou do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách č. 5 zákona č.
167/1998 Sb., nemohlo se v případě jeho neoprávněného přechovávání pro jeho
vlastní potřebu jednat o přečin podle § 284 odst. 1 tr. zákoníku, jak se
obviněný domáhal, ale povaha drogy by dopadala na skutkovou podstatu podle §
284 odst. 2 tr. zákoníku.
O naplnění přečinu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku se však v daném případě
rovněž nemohlo jednat především proto, že znak „neoprávněného přechovávání“ je
vymezen odlišně od jeho použití u skutkové podstaty zločinu podle § 283 odst. 1
tr. zákoníku (viz výklad výše). Zatímco u uvedeného zločinu je přechováváním
míněno jen „pro jiného“, u přečinu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku jde jen o
neoprávněné přechovávání pro „pro vlastní potřebu“, o kterou se v této věci,
jak je vysvětleno výše, nejednalo, neboť obviněný pervitin neměl pro svou
vlastní potřebu, ale měl jej u sebe za účelem jeho další distribuce.
Ze všech těchto důvodů se nemohlo jednat o přečin podle § 284 odst. 1 ani podle
§ 284 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný byl proto v souladu se zákonem uznán
vinným zločinem podle § 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku.
Námitka obviněného spočívající v názoru o překážce věci rozsouzené ve vztahu k
zprošťující části rozsudečného výroku soudu prvního stupně není rovněž
opodstatněná. Jestliže ve vztahu k ní obviněný vytýkal nedostatky ohledně
nezachování totožnosti skutku, jde o zcela lichou výhradu, protože „totožnost
skutku“ je institutem trestního práva procesního. Je upravena v ustanovení §
220 tr. ř., podle něhož soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním
návrhu. V projednávané věci však žádná vada dopadající na tuto problematiku
zjištěna nebyla. Porovná-li se jednání popsané v obžalobě (č. l. 156 až 159
spisu) s tím, pro které byl obviněný uznán vinným, příp. zproštěn obžaloby v
napadených rozhodnutích, není pochyb o tom, že je v nich jednání obviněného i
jím způsobený následek totožný.
Namístě je uvést, že pokud obviněný vznášel námitky ohledně toho, že o skutku,
jímž byl uznán vinným, bylo rozhodnuto zprošťujícím výrokem, dotýká se tato
otázka skutku jako pojmu hmotného práva. K tomu lze připomenout, že tento pojem
není zákonem nikde definován, je pro úvahy týkající se této otázky rozhodné
chápání skutku, v jehož smyslu jde o souhrn skutečností, které vyčerpávají
znaky skutkové podstaty některého trestného činu a podmiňují trestní
odpovědnost (srov. i rozhodnutí č. 33/1974 Sb. rozh. tr.), a je významným
zejména pro posouzení otázek souvisejících se souběhem trestných činů, neboť je
nutné rozlišit souběh jednočinný, kdy jde o jediný skutek, kterým je spácháno
více trestných činů a o vícečinný souběh, jenž předpokládá více skutků a každý
z těchto skutků se posuzuje jako samostatný trestný čin. Momentem, který dělí
pachatelovo jednání na různé skutky, je následek závažný z hlediska trestního
práva, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit. Za jeden skutek lze
považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento následek
kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním (srov. rozhodnutí č. 8/1985 Sb. rozh.
tr.). Tento výklad, jak je z jeho obsahu patrné, se týká posuzování skutku z
hlediska jeho možného posouzení podle jednotlivých skutkových podstat trestných
činů.
Uváží-li se skutek, pro nějž byl obviněný uznán vinným v odsuzující části v
bodě 1. a oba dílčí útoky, jež jsou uvedeny ve zprošťující části v bodech 1. a
2. (v obou případech jsou skutková zjištění uvedena v úvodní části tohoto
rozhodnutí), pak je zcela zřejmé, že se tyto porovnávané činy neshodují ani v
jednání ani v následku (účinku), a proto o jednočinný souběh se v této věci
nejedná.
Soudy zcela správně vyloučily, že by čin v bodě 1. byl se zproštěnými dílčími
útoky spáchán jako jeden pokračující čin. Pokračováním v trestném činu se podle
§ 116 tr. zákoníku rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené
jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného
trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou
souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.
Časovou souvislost, kterou obviněný mezi jednotlivými, dovoláním dotčenými
skutky spatřuje, nelze sice přesně ohraničit nějakou maximální lhůtou, ale
pokládá se za ni doba zpravidla několika dnů či týdnů. Při posuzování podmínek
pokračování v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku z hlediska blízké
časové souvislosti jednotlivých útoků je nutno brát ohled i na čas potřebný k
přípravě pachatele na další útok (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 15/1996-II. Sb.
rozh. tr.).
Z uvedeného je patrno, že čin, pro který byl obviněný v bodě 1. odsouzen a oba
dílčí útoky, jichž se měl obviněný dopustit ve zprošťujícím výroku v bodech 1.
a 2. v dubnu 2011 a 18. 8. 2011, od sebe dělila doba přibližně 4 měsíců.
Přerušení trestné činnosti na takovou dobu je nutno chápat jako rozhodný mezník
oddělující od sebe oba tyto skutky, na něž z tohoto důvodu nelze nahlížet jako
na jediný pokračující trestný čin, nýbrž je třeba je chápat jako dvě samostatná
jednání, která musí být také samostatně právně posuzována (srov. přiměřeně
rozhodnutí č. 6/2008 Sb. rozh. tr.).
Ze všech takto rozvedených skutečností je zřejmé, že s ohledem na rozvedená
zjištění a závěry není pochyb o tom, že v dané věci nedošlo k porušení zásady
zachování totožnosti skutku ani zásady res iudicate ani „ne bis in idem“, která
je procesním institutem a dopadá na ustanovení § 11 odst. 1 písm. f), g), h),
j), odst. 4 tr. ř. Výhradám obviněného proto v tomto směru nelze přiznat
opodstatněnost.
Soudy proto zcela správně rozhodly o vině obviněného tak, jak je ve výroku obou
napadených rozhodnutí uvedeno. Žádné vady ani nedostatky, jichž se obviněný po
hmotně právní stránce domáhal, Nejvyšší soud neshledal.
Výhrady obviněného týkající se způsobu, jakým bylo zejména v přípravném řízení
postupováno ve vztahu k zajišťování důkazů, o něž soudy své rozhodnutí o vině
obviněného opřely, jsou námitkami, které na jím označený dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají. Nelze totiž za naplnění uvedeného
důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o
správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak
hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je
dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil. To se týká
i způsobu, jakým byly zajištěny důkazy v přípravném řízení, protože tyto otázky
jsou řešeny procesními ustanovení, jejichž porušení důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. nepostihuje.
Lze jen poznamenat, že průlom do uvedených principů je možný jen v případě
faktického zjištění extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními
na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. zjištění, že skutková
zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 a ze dne 20. 9. 2006,
sp. zn. I. ÚS 553/2005). Jak vyplývá i z bohaté judikatury zejména Ústavního
soudu, extrémní nesoulad přichází do úvahy, jen tehdy, kdy je dokazování
zatíženo takovými procesními vadami a nedostatky, které znemožnily, aby
výsledné závěry o vině logicky a přesvědčivě z provedených důkazů vyplynuly.
Jestliže však soudy důkazy provádějí s veškerou důsledností a hodnotí je podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu, postupují v souladu se zákonem. O případ
extrémního nesouladu jde proto jen za situace, že je zjištěna zjevná absence
srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových
zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení
stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp.
zn. III. ÚS 1800/2010).
Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal takové okolnosti, z nichž by
vyplývaly pochybnosti o tom, že postup soudů byl v souladu se zákonem. Je nutné
v této souvislosti zdůraznit, že obviněný v podaném dovolání jen zopakoval
výhrady, které již uplatnil v dřívějších fázích trestního řízení. Okolnosti, za
nichž došlo k zajištění důkazů v přípravném řízení, velmi obsáhle a svědomitě
soudy obou stupňů objasňovaly. Zabývaly se i tím, jaké jsou podmínky procesních
postupů policistů ve smyslu jim svěřených pravomocí při prověřování trestné
činnosti, jakož i naplněním odpovědnosti zdravotního personálu při nakládání s
věcmi, které byly zdravotní sestrou P. H. obviněnému při lékařském ošetření a
jeho následné hospitalizaci odebrány a zajištěny. Soud prvního stupně se této
otázce věnoval na straně 8 a 9 odůvodnění svého rozsudku. Odvolací soud se
stejnou skutečností zabýval i k odvolání obviněného a vysvětlil správnost
postupů jak policie, tak i zdravotní sestry na stranách 5 až 7 svého
rozhodnutí. Dostatečně jasně a srozumitelně oba soudy vysvětlily, že nejde o
důkazy, které by nebylo možné použít v řízení před soudem, neboť vady, které
obviněný vytýkal, u zmíněného postupu shledány nebyly, a byla proto při nich
dodržena požadovaná zákonná pravidla.
Protože Nejvyšší soud se z výše rozvedených důvodů ztotožnil s rozhodnutími
soudů obou stupňů, jež považuje za správná a v souladu se zákonem, dovolání
obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. prosince 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr.
Milada Šámalová