8 Tdo 142/2025-19946
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2025 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného R. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2024, sp. zn. 1 To 131/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 69 T 4/2018, za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2024, sp. zn. 1 To 131/2021.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2021, sp. zn. 69 T 4/2018, byl obviněný R. B. uznán vinným v bodě I. B), 1) přečinem nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku a v bodě II. zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a taktéž za sbíhající se zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku a zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 12. 2015, č. j. 28 T 16/2013-8860, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2017, č. j. 5 To 55/2016-9823, a za sbíhající se trestné činy nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 a § 279 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 4. 2015, č. j. 31 T 41/2015-527, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 6 To 156/2015, byl podle § 329 odst. 3, § 108 odst. 1 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14 let a 9 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 66 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí celého majetku, podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních korporací na dobu 10 let. Dále mu byl podle § 70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věcí vyjmenovaných ve výroku rozsudku. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 22. 12. 2015, č. j. 28 T 16/2013-8860, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2017, č. j. 5 To 55/2016-9823, a z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 4. 2015, č. j. 31 T 41/2015-527, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 6 To 156/2015, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tyto výroky, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Citovaným rozsudkem soudu prvního stupně bylo dále rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných S. B. (rozené C., nyní K.), P. B., P. Č., R. D., M. K., I. K. a M. P. Podle § 226 písm. c) tr. ř. byla spoluobviněná K. M. zproštěna obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, neboť nebylo prokázáno, že v ní označený skutek spáchala obviněná.
3. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 10. 12. 2024, sp. zn. 1 To 131/2021, rozhodl o odvoláních obviněného R. B. a státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně tak, že podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. z podnětu obou odvolání napadený rozsudek částečně zrušil ve vztahu k výrokům o vině a trestu ohledně obviněného R. B. a současně zastavil jeho trestní stíhání z důvodů uvedených v § 223 odst. 2 tr. ř. a § 172 odst. 2 písm. a) tr.
ř. pro jednání popsané ve výroku tohoto usnesení, jehož se měl dopustit podle obžaloby Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 21. 3. 2018, č. j. 2 VZV 1/2014-1597, jímž měl obviněný R. B. spáchat zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (jednání popsané pod body I., I.C), zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr.
zákoníku a spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku (jednání popsané pod body I., I.C), zločin podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku (jednání popsané pod bodem I. C.), o němž bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2021 pod č. j. 69 T 4/2018-18240, neboť trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl již obviněnému uložen a který jej podle očekávání postihne.
4. K tomu je nutno pro úplnost zmínit, že Vrchní soud v Olomouci rozhodoval v nyní posuzovaném případu již podruhé. Nejprve usnesením ze dne 8. 12. 2022, sp. zn. 1 To 131/2021, rozhodl o odvolání obviněného R. B. a odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci podaném v neprospěch (mimo jiné) obviněných R. B., P. Č. a I. K. směřujícím proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2021, sp. zn. 69 T 4/2018, tak, že podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. tento rozsudek částečně zrušil ve vztahu k výrokům o vině a uložených trestech u obviněných R.
B., P. Č. a I. K. a nově rozhodl, že podle § 223 odst. 1 tr. ř. se z důvodu § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. zastavuje trestní stíhání obviněných R. B., P. Č. a I. K. pro jednání zde blíže specifikovaná, o nichž bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2021, sp. zn. 69 T 4/2018, neboť o těchto skutcích již bylo rozhodnuto pravomocnými odsuzujícími rozsudky, a to ohledně obviněného R. B. rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 12. 2015, č. j. 28 T 16/2013-8860, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8.
6. 2017, č. j. 5 To 55/2016-9823, u obviněného P. Č. rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 21. 2. 2017, č. j. 68 T 11/2016-1773, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2018, č. j. 3 To 73/2017-2060, a u obviněného I. K. rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 10. 2019, č. j. 28 T 16/2013-11258, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 6. 2021, č. j. 2 To 36/2020-11578. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8.
12. 2022, sp. zn. 1 To 131/2021, podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných R. B., P. Č. a I. K. dovolání. Senát č. 8 trestního kolegia Nejvyššího soudu, kterému byla tato věc přidělena rozvrhem práce, rozhodl usnesením ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 8 Tdo 689/2023, tak, že ji podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), postoupil velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu (dále též jen „velký senát trestního kolegia“ nebo „velký senát“).
Velký senát trestního kolegia poté rozhodl usnesením ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 15 Tdo 50/2024, jímž podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2022, sp. zn. 1 To 131/2021, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené usnesení, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V návaznosti na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu vzal podle § 250 odst. 2 tr. ř. státní zástupce výslovně zpět odvolání podaná ohledně obviněných P. Č. a I. K., což vzal předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci usnesením ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. 1 To 131/2021, na vědomí. Vrchní soud v Olomouci poté rozhodl o odvoláních obviněného R. B.
5. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2024, sp. zn. 1 To 131/2021, podal nejvyšší státní zástupce (dále též jen „dovolatel“) v zákonné lhůtě a v neprospěch obviněného R. B. dovolání s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
6. Dovolatel nejprve rekapituloval jednotlivá rozhodnutí, která ve věci vydaly soudy nižších stupňů, a dílčí závěry odvolacího soudu uvedené v odůvodnění napadaného usnesení pod body 64.–67. vztahující se k rozhodnutí o zastavení trestního stíhání. Konstatoval, že se s nimi neztotožňuje.
7. V konkrétní rovině uvedl, že státní zástupce může v odůvodněných případech využít některý z fakultativních důvodů pro zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. a) až c) tr. ř. (soud tak může učinit podle § 223 odst. 2 tr. ř.) i za předpokladu, že ve věci nejsou dány důvody pro obligatorní zastavení trestního stíhání ve smyslu § 172 odst. 1 písm. a) až f) tr. ř. V každém jednotlivém případě je nezbytné přihlížet k rozsahu a závažnosti projednávaného jednání, významu chráněného zájmu, osobě pachatele, jeho záměru a cíli, k již uloženému či hrozícímu trestu v jiném řízení, snaze o náhradu škody a dalším okolnostem mimo jiné obecným zásadám pro ukládání trestů (§ 39 a následující trestního zákoníku).
8. Ustanovení § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. o možném zastavení trestního stíhání je namístě aplikovat zejména v případech, v nichž by již vedení a pokračování trestního stíhání nenaplňovalo smysl a účel trestního řízení s ohledem na postih obviněného v jiném řízení. Na uvedený procesní postup je možno nahlížet jako na realizaci zásady hospodárnosti a ekonomie trestního řízení. Zároveň ovšem platí, že úvahy o účelnosti řízení proti obviněnému nelze omezit poukazem na ekonomickou náročnost spojenou s řízením ve věci před soudy, neboť jde o okolnost sice významnou, avšak z pohledu účelu trestního řízení nikoli zásadní.
Zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. nesmí být v rozporu s účelem trestního řízení ve smyslu § 1 odst. 1 tr. ř., který mimo jiné spočívá v tom, že trestní řízení musí působit k předcházení a zamezování trestné činnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 4 Tdo 525/2016). Současně tak nelze trestní stíhání zastavit pouze na základě srovnání trestních sazeb u jednotlivých trestných činů anebo izolovaného odkazu na délku již uloženého trestu, jelikož trestní řád v ustanovení § 172 odst. 2 písm. a) nehovoří o podstatném navyšování již uloženého trestu.
Hlediskem pro zastavení trestního stíhání je zde podle dovolatele zjištění, že trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne. Zastavení trestního stíhání podle tohoto ustanovení sice nelze vyloučit ani v případech, má-li být ukládán souhrnný trest za vícečinný souběh trestných činů, tedy jako tomu de facto je v nyní projednávané věci, nicméně zastavení trestního stíhání by v takových případech mělo být uplatňováno spíše v situacích, v nichž je možno reálně očekávat upuštění od uložení souhrnného trestu podle § 44 tr.
zákoníku, popřípadě uložení souhrnného trestu, který by jen nepatrně převyšoval trest již dříve uložený.
9. Dovolatel měl za to, že nastíněné podmínky pro aplikaci důvodu zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. odvolací soud nehodnotil komplexně. V důsledku toho zvolil chybný procesní postup, jelikož potřeba naplnění účelu trestního řízení, jakož i rozsah a závažnost trestné činnosti obviněného v projednávané věci vylučovaly závěr, že případně ukládaný trest by byl shodný či jen nepatrně přísnější než trest, který již byl obviněnému za sbíhající se trestnou činnost uložen. Odvolací soud zejména v bodě 66. odůvodnění napadeného usnesení sice polemizoval o účelnosti a praktickém významu pokračování v řízení, současně však variantu navýšení původně uloženého trestu nevyloučil. Z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu navíc vyplývá, že kromě souběžně vedené věci Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 69 T 12/2022 zůstává stěžejním argumentem pro zastavení trestního stíhání obviněného jen předpokládaná délka dalšího vedení trestního řízení a s tím spojené náklady na opakování hlavního líčení v novém složení senátu soudu prvního stupně. Samotná hospodárnost řízení by však podle dovolatele neměla být určujícím hlediskem pro potenciální zastavení trestního řízení. Oproti tomu je třeba zdůraznit právě povahu žalovaného jednání obviněného, které mělo spočívat ve velmi sofistikovaném ovlivňování postupu orgánů činných v trestním řízení v trestních věcech týkajících se jeho předchozí trestné činnosti. Jednalo se tedy o jednání svou povahou mimořádně závažné, přičemž zastavením trestního stíhání pro takové jednání je obviněný zcela nedůvodně favorizován oproti spoluobviněným, u nichž byl paradoxně celkový rozsah trestné činnosti nižší, popřípadě byla nižší závažnost jejich jednání. Dovolatel se domníval, že k předpokládanému ušetření nezbytných nákladů souvisejících s dalším vedení trestního řízení fakticky nedojde. Obviněný R. B. totiž po doručení nyní napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2024, sp. zn. 1 To 131/2021, svým podáním výslovně prohlásil, že ve smyslu § 172 odst. 4 tr. ř. na projednání věci trvá. Projednávání nyní posuzované věci tedy bude pokračovat.
10. Nejvyšší státní zástupce uzavřel, že zákonné podmínky pro fakultativní zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. v této věci nebyly splněny. Pokud odvolací soud přesto trestní stíhání zastavil, zatížil své rozhodnutí vadou naplňující uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
11. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2024, sp. zn. 1 To 131/2021, podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., načež podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
IV. Důvodnost dovolání
13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Jde-li o zastavení trestního stíhání, lze tento důvod dovolání spatřovat mimo jiné i v tom, že soud zastavil trestní stíhání s odkazem na některý z fakultativních důvodů uvedených v § 172 odst. 2 tr. ř., ačkoliv žádný z nich nebyl dán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 1200/2004). Námitky uplatněné v dovolání nejvyššího státního zástupce jsou z hlediska deklarovaného důvodu dovolání relevantní.
14. Podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. státní zástupce může zastavit trestní stíhání, je-li trest, k němuž může trestní stíhání vést, zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne. Z týchž důvodů může trestní stíhání zastavit i soud [§ 223 odst. 2, § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Vrchní soud v Olomouci dospěl v projednávané věci k závěru, třebaže nikoliv explicitně řečenému, že trest (v konkrétním případě souhrnný trest), k němuž může trestní stíhání obviněného vést, je zcela bez významu vedle trestu, který mu byl pro jiný trestný čin již uložen, a to rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočkou v Olomouci ze dne 22. 12. 2015, č. j. 28 T 16/2013-8860, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2017, č. j. 5 To 55/2016-9823, jakož i se zřetelem na trest, který ho podle očekávání postihne v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 69 T 12/2022.
15. V obecné rovině je vhodné připomenout, že zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. představuje průlom do převažující zásady legality, a to ve prospěch zásady oportunity, a je projevem diskreční pravomoci státního zástupce, případně soudu. K zastavení trestního stíhání obviněného z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. může v obecné rovině dojít pouze tehdy, pokud se neuplatní zásady a instituty trestního práva hmotného, které vyvození trestní odpovědnosti pachatele odvrátí, přednostní obligatorní důvody zastavení trestního stíhání upravené v § 172 odst. 1 tr.
ř. (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 6/1977 Sb. rozh. tr.) a jsou-li splněny zákonné předpoklady užití procesní oportunity. Závěr o faktické neúčelnosti dalšího trestního stíhání z důvodu, že trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který byl obviněnému pro jiný trestný čin již uložen, musí mít podklad ve zjištění, že jsou dány okolnosti, kterými dochází k naplnění zákonných předpokladů aplikace § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. Hlavním hlediskem pro použití tohoto ustanovení je úvaha, zda uložený, popř. očekávaný trest za jiný skutek (kvalifikovaný jako trestný čin), bude dostatečný ke splnění účelu sledovaného trestní sankcí; zejména je třeba uvážit, zda trest dříve uložený, popř. očekávaný, dostatečně povede obviněného k tomu, aby vedl řádný život (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 23/1966 Sb. rozh.
tr.), dále jde i o to, aby byla zajištěna i ochrana společnosti před pachateli trestných činů. Při rozhodování je pak nutno vycházet nejen z porovnání trestních sazeb za jednotlivé trestné činy, nýbrž i z porovnání trestů, které by měly být podle kritérií uvedených v § 39 tr. zákoníku za jednotlivé trestné činy uloženy. Teprve po vyřešení předběžné otázky, jaké tresty by měly být uloženy za srovnávané trestné činy, může být učiněn závěr, zda trest, k němuž může stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který obviněného pro jiný čin podle očekávání postihne (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/1970-I.
Sb. rozh. tr.).
16. Alternativa obsažená v ustanovení § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. je vázaná na trest. Zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. je tedy podmíněno výsledkem postupu, při kterém se posoudí postavení obviněného vyplývající z toho, jakému trestu uloženému pro jiný trestný čin se má podrobit (nebo ho již vykonává) nebo který ho podle očekávání postihne, a zároveň se zváží, zda a nakolik by se toto postavení změnilo v případě, že stávající trestní stíhání vyústí v uložení trestu za projednávaný trestný čin (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1241/2017).
Rozhodnutí o zastavení trestního stíhání pro neúčelnost by mělo vycházet z komplexního zvážení všech specifických okolností projednávaného případu, které je následně nutno hodnotit především ve světle zásad pro ukládání trestních sankcí podle § 38 a § 39 tr. zákoníku (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 3 Tz 68/2001). V případě, že jiný trestný čin je ve vícečinném souběhu se stíhaným skutkem, uplatní se ustanovení písmena a) zejména tehdy, jestliže lze očekávat upuštění od uložení souhrnného trestu (srov. § 44 tr.
zákoníku), popř. uložení souhrnného trestu jako takového (srov. § 43 odst. 2 tr. zákoníku), který by jen nepatrně nebo jen v malém rozsahu převyšoval trest již uložený (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 48/1978, č. III/1964 Sb. rozh. tr.). Okolností, která podstatně zvyšuje závažnost činu, a tím i zpravidla vylučuje aplikaci § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř., může být např. speciální recidiva pachatele (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. 6 Tdo 16/2024, ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 6 Tdo 914/2023 aj.).
Nutno podotknout, že při aplikaci zmiňovaného ustanovení je třeba mít na zřeteli i požadavek, aby zastavení trestního stíhání nebylo v rozporu s účelem trestního řádu a trestního řízení. Podle § 1 odst. 1 tr. ř. účelem trestního řádu je upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni, přitom řízení musí mimo jiné působit k předcházení a zamezování trestné činnosti.
17. Odvolací soud se v odůvodnění napadeného usnesení v části VI. (Rekapitulace relevantních pravomocných rozhodnutí) vcelku obsáhle věnoval i pro danou věc významnému odsouzení rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočkou v Olomouci ze dne 22. 12. 2015, č. j. 28 T 16/2013-8860, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2017, č. j. 5 To 55/2016-9823, včetně charakteristiky jeho podstaty (body 60., 61. napadeného usnesení). Označenými rozsudky byl obviněný R. B. uznán vinným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr.
zákoníku a zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku a za tyto zločiny a sbíhající se trestné činy nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 279 odst. 3 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 4. 2015, č. j. 31 T 41/2015-527, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 11.
6. 2015, sp. zn. 6 To 156/2015, mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 13 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 4. 2015, č. j. 31 T 41/2015-527, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 6 To 156/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i trest propadnutí majetku, podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních korporací na dobu 10 let a podle § 70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku trest propadnutí věcí vyjmenovaných ve výroku rozhodnutí.
18. Co do zdůvodnění podstaty napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (část VII. napadeného usnesení, zejména body 64., 66.) tento soud především upozornil, že zásadní změna principu vztahu trestných činů účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku a tzv. realizačního trestného činu podle závazných závěrů vyslovených v usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 15 Tdo 50/2024, jenž vychází z poměru jejich reálného (vícečinného) souběhu, má významný vliv na další postup řízení.
Vedle toho odvolací soud zmínil, že nebylo možno shledat zákonným, jak se soud prvního stupně vypořádal s celým obsahem skutku v podané obžalobě, jakož i skutkovými námitkami, o něž byla opřena podaná odvolání. Dále upozornil i na nedostatky stávajícího právního posouzení. Uvedené skutečnosti vedly odvolací soud k předběžnému závěru nemožnosti nápravy těchto nedostatků napadeného rozsudku v rámci odvolacího řízení za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř., resp. § 259 odst. 2 tr. ř. Proto by v dalším řízení nezbylo, než postupovat v intencích § 258 a § 259 odst. 1 tr.
ř. a věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
19. Odvolací soud dále poznamenal, že si je z úřední činnosti vědom, že senát soudu prvního stupně v původním složení již ve věci nemůže rozhodovat, a proto by bylo nutno provést hlavní líčení nové za podmínek § 219 odst. 3 tr. ř. V této souvislosti zdůraznil mimořádný rozsah a komplikovanost jak samotného trestného jednání provázaného s jednáním velkého množství dalších osob, které je obviněnému kladeno v obžalobě za vinu, v důsledku toho i rozsah důkazních prostředků, které pro posouzení viny bylo nutno provést.
Stranou jeho pozornosti nezůstalo ani zjištění, že od ukončení spáchání skutku dne 14. 1. 2014 uplynulo více než 10 let. Od podání obžaloby uplynulo více než 6 let; obviněný řádně vykonává uložený trest odnětí svobody a z obsahu jeho hodnocení vyžádaného odvolacím soudem je zřejmé, že v zásadě účel trestu je naplňován. Obviněný je v současné době trestně stíhán pro další související trestnou činnost (obžaloba podaná dne 11. 11. 2022, projednávaná u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 69 T 12/2022), jíž se měl dopustit v průběhu předchozího páchání daňové trestné činnosti v souvislosti s úplatným ovlivňováním jednotlivých spoluobviněných pracovníků celní správy tak, aby vykonávali svoji činnost v jeho prospěch a ve prospěch organizované zločinecké skupiny, kterou řídil.
Toto jednání je kvalifikováno jako účastenství ve formě organizátorství zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. a) k § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny, jako zločin podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny a zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea první a druhá tr.
zákoníku, s nejpřísnější trestní sazbou podle § 329 odst. 3, za použití § 108 odst. 1 tr. zákoníku, od 10 a půl roku do 16 let trestu odnětí svobody, přičemž státním zástupcem je obviněnému R. B. navrhován souhrnný trest na samé horní hranici této zvýšené trestní sazby. Odvolací soud též konstatoval, že z obsahu sdělení předsedy senátu tohoto soudu vyplývá, že toto řízení je ve stadiu bezprostředně před vyhlášením rozhodnutí a nelze v něm pokračovat jen vzhledem k souběhu trestního jednání, pro něž byl obviněný uznán vinným napadeným rozsudkem.
20. Za takto vyložené situace odvolací soud zvažoval, zda další řízení ve věci je účelné, a posuzoval naplnění podmínek pro zastavení trestního řízení podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř., za podmínek § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř a souvisejícího ustanovení § 223 odst. 2 tr. ř. V této souvislosti uvedl, že je třeba důsledně zvažovat samotnou účelnost trestního řízení, jež je z obecného hlediska vymezena v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. a dále v souvisejících ustanoveních vymezujících obecné zásady pro ukládání trestu v dílech 1 a 2 zejména v § 36 a § 39 a násl. tr. zákoníku. Zastavení trestního stíhání z důvodu neúčelnosti připadá podle jeho názoru v úvahu v těch případech, kdy by vedení a pokračování trestního stíhání nenaplňovalo smysl a účel trestního řízení právě s ohledem na postih pachatele v jiném řízení. Tímto postupem je mimo jiné realizována zásada hospodárnosti a ekonomie trestního řízení. V konkrétním případě je nutno zvažovat, zda další řízení o jednotlivých trestných činech, jehož výsledkem by mohla být zejména právní čistota konkrétních hmotněprávních závěrů o vině obviněného a případný zvýšený trest oproti trestu, jenž byl obviněnému již uložen a jenž mu může být ještě v dalším řízení navýšen, má praktický význam. Podle odvolacího soudu je zcela zřetelné, že náklady na opakování hlavního líčení v novém složení senátu soudu prvního stupně, bez něhož nelze formálně naplnit podmínky řádného procesního postupu v řízení, budou zcela mimořádné a zatíží jak samotný soud, jenž by se jinak mohl věnovat jiným případům, tak další zúčastněné osoby, státního zástupce, obhájce obviněného i řadu svědků, s jejichž účastí lze předpokládat významné organizační a tím i časové obtíže, jež se v souhrnu projeví také v mimořádných nákladech celého řízení, jehož výsledkem nemohou být zcela zásadní změny posouzení viny obviněného a navazujícího trestu, ovšem přicházejícího se značným odstupem času a tím i zpochybňujícím jeho účelnost. Proto odvolací soud rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněného R. B. z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř.
21. K již řečenému není od věci podotknout, že obviněný byl řádně poučen podle § 172 odst. 4 tr. ř. o tom, že prohlásí-li do tří dnů od doby, kdy mu bylo usnesení o zastavení trestního stíhání oznámeno, že na projednání věci trvá, v trestním stíhání, které bylo zastaveno z některého důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 tr. ř., se pokračuje. Obviněný, jemuž bylo dovoláním napadené usnesení vrchního soudu doručeno dne 13. 12. 2024 (č. l. 19827), podáním datovaným dnem 13. 12. 2024 (daným na poštu dne 15. 12. 2024) prohlášení, že na projednání věci trvá, učinil (č. l. 19828). Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 1 To 131/2021, rozhodl tak, že podle § 172 odst. 4 tr. ř. se pokračuje v trestním stíhání obviněného R. B. ve stadiu odvolacího řízení před Vrchním soudem v Olomouci pod sp. zn. 1 To 131/2021 z podnětu obou podaných odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2021, č. j. 69 T 4/2018-18240.
22. Dovolací soud má ve shodě s oponenturou proti výše uvedeným úvahám odvolacího soudu o zastavení trestního stíhání obviněného podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. předestřenou v dovolání nejvyššího státního zástupce za to, že užití procesního korektivu představovaného § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. nebylo v projednávané věci opodstatněné.
23. Ani dovolací soud nezpochybňuje, že odkazované ustanovení je namístě aplikovat zejména v případech, v nichž by již vedení a pokračování trestního stíhání nenaplňovalo smysl a účel trestního řízení s ohledem na postih obviněného v jiném řízení. Na uvedený procesní postup je možno nahlížet jako na realizaci zásady hospodárnosti a ekonomie trestního řízení. Zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř., jak již bylo řečeno, nesmí být v rozporu s účelem trestního řízení ve smyslu § 1 odst. 1 tr. ř., který mimo jiné spočívá v tom, že trestní řízení musí působit k předcházení a zamezování trestné činnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 4 Tdo 525/2016). Ve světle požadavků kladených na účel trestního řízení jistě nejsou požadavky rychlosti, hospodárnosti a ekonomičnosti řízení zanedbatelné, nelze je však mít za určující.
24. S dovolatelem nutno souhlasit i v tom, že není možné rozhodovat o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. toliko na základě srovnání trestních sazeb u jednotlivých trestných činů anebo izolovaného odkazu na délku již uloženého trestu, jelikož trestní řád v § 172 odst. 2 písm. a) nehovoří o „podstatném navyšování již uloženého trestu“. Hlediskem pro zastavení trestního stíhání je zde zjištění, že „trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne“.
25. Dovolateli lze přitakat i co do jeho názoru, že podmínky pro aplikaci důvodu zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. odvolací soud nehodnotil komplexně, přesvědčivě nevysvětlil, proč by byl případně ukládaný trest shodný či jen nepatrně přísnější než trest, který již byl obviněnému za sbíhající se trestnou činnost uložen. Dovolací soud znovu akcentuje, že při rozhodování o zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 tr. ř. je nutno vycházet nejen z porovnání trestních sazeb za jednotlivé trestné činy, nýbrž i z porovnání trestů, které by měly být podle kritérií uvedených v § 39 tr. zákoníku za jednotlivé trestné činy uloženy. Teprve po vyřešení předběžné otázky, jaké tresty by měly být uloženy za srovnávané trestné činy, může být učiněn závěr, zda trest, k němuž může stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který obviněného pro jiný čin podle očekávání postihne. O tomto závěru lze mít vážné pochybnosti právě s ohledem na potřebu naplnění účelu trestního řízení, jakož i na rozsah a závažnost trestné činnosti obviněného v projednávané věci, jak namítl dovolatel.
26. Z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu vyplývá, že jedním z argumentů pro zastavení trestního stíhání obviněného z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. byla související trestná činnost projednávaná u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 69 T 12/2022. Jednání obviněného je v obžalobě kvalifikováno jako účastenství na zločinu zneužití pravomoci úřední osoby ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) k § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spáchaném ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, jako zločin podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, a zločin účast na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea první a druhá tr. zákoníku, s nejpřísnější trestní sazbou podle § 329 odst. 3, za použití § 108 odst. 1 tr. zákoníku, od 10 a půl roku do 16 let trestu odnětí svobody. Státní zástupce obviněnému R. B. navrhoval uložení souhrnného trestu na 16 let se zařazením pro jeho výkon do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolací soud také uvedl, že z obsahu sdělení předsedy senátu tohoto soudu vyplývá, že toto řízení je ve stadiu bezprostředně před vyhlášením rozhodnutí a nelze v něm pokračovat jen vzhledem k souběhu trestního jednání, pro něž byl obviněný uznán vinným napadeným rozsudkem.
27. Dovolací soud si vyžádal od Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně zprávu, v jakém stadiu řízení je jeho věc vedená pod sp. zn. sp. zn. 69 T 12/2022. Předseda senátu tohoto soudu Mgr. Pavel Dvorský podáním ze dne 28. 3. 2025 sdělil, že doposud nebylo rozhodnuto. Hlavní líčení se nachází ve fázi skončeného dokazování, tedy ve stavu bezprostředně před vyhlášením rozhodnutí ve věci. Rozvedl, že soud obdržel zprávu, že Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 10. 12. 2024, č. j. 1 To 131/20214-19806, o odvoláních obviněného R. B. a státního zástupce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2021, č. j. 69 T 4/2018-18240, rozhodl podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 2 tr. ř. a § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. tak, že se rozsudek Krajského soudu v Brně ve vztahu k výrokům o vině a trestu obviněného R. B. zrušuje a trestní stíhání R. B. se zastavuje, jakož i o tom, že obviněný R. B. ve smyslu § 172 odst. 4 tr. ř. prohlásil, že trvá na projednání věci (a tedy mu v případě odsuzujícího rozsudku nelze uložit trest). Vzhledem k výše uvedeným okolnostem, týkajícím se stavu řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 69 T 4/2018, lze v následné době v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 69 T 12/2022 očekávat nařízení hlavního líčení, v němž by mělo dojít k vyhlášení meritorního rozhodnutí. Je tedy zjevné, že ve věci Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně vedené pod sp. zn. 69 T 12/2022 k žádnému posunu nedošlo, ve věci dosud nebyl soudem prvního stupně vyhlášen rozsudek.
28. Vedle souběžně vedené věci Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně sp. zn. 69 T 12/2022 byla stěžejním argumentem pro zastavení trestního stíhání obviněného předpokládaná délka dalšího vedení trestního řízení a s tím spojené náklady na opakování hlavního líčení v novém složení senátu soudu prvního stupně při vědomí, že souhrnný trest v nyní posuzované věci by byl ukládán ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočkou v Olomouci ze dne 22. 12. 2015, č. j. 28 T 16/2013-8860, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8.
6. 2017, č. j. 5 To 55/2016-9823, jímž byl obviněnému za sbíhající se a již označené trestné činy uložen souhrnný trest odnětí svobody na 13 let (viz bod 17. tohoto usnesení Nejvyššího soudu). Jak již však bylo rozvedeno výše, samotná hospodárnost řízení by neměla být určujícím hlediskem pro potenciální zastavení trestního řízení. Oproti tomu je třeba zdůraznit právě povahu žalovaného jednání obviněného, které mělo spočívat ve velmi sofistikovaném ovlivňování postupu orgánů činných v trestním řízení v trestních věcech týkajících se jeho předchozí trestné činnosti.
Není pochyb o tom, že šlo o jednání svou povahou mimořádně závažné, přičemž závažné byly i související právní problémy, na něž reagoval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 15 Tdo 50/2024, a které dosud nebyly vyřešeny. Nadto, jak též poznamenal dovolatel, není od věci pro úplnost dodat, že k předpokládanému ušetření nákladů by fakticky nedošlo, jelikož obviněný R. B. svým podáním po doručení dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu výslovně prohlásil, že ve smyslu § 172 odst. 4 tr.
ř. na projednání věci trvá (č. l. 19828). Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 1 To 131/2021, rozhodl tak, že podle § 172 odst. 4 tr. ř. se pokračuje v trestním stíhání obviněného R. B. ve stadiu odvolacího řízení před Vrchním soudem v Olomouci pod sp. zn. 1 To 131/2021 z podnětu obou podaných odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2021, č. j. 69 T 4/2018-18240 (srov. bod 21. tohoto usnesení Nejvyššího soudu).
29. Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce rozhodl za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2024, sp. zn. 1 To 131/2021, a současně také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na odvolacím soudu tedy bude, aby se odvoláními obviněného i státního zástupce znovu zabýval a rozhodl o nich. Setrvá-li na stávající povaze rozhodnutí [o zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř.], pokud to procesní situace a případná změna postoje obviněného vůbec umožní, je nezbytné rozhodnutí důkladněji a přesvědčivěji odůvodnit v souladu se všemi relevantními kritérii (viz zejména body 24., 25. tohoto usnesení). Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr.
ř.].
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 4. 2025
JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu