8 Tdo 1435/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19.
prosince 2007 o dovolání obviněného S. M., proti usnesení Krajského soudu v
Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. 13 To
287/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Pardubicích pod sp. zn. 22 T 167/2006, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného S. M. o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 22 T
167/2006, byl obviněný S. M. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247
odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve
stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., a trestným činem porušování domovní
svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle § 238 odst. 2 tr. zák.
za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
jednoho roku a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c)
tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 55 odst. 1 písm. a), b) tr.
zák. k trestu propadnutí věcí (v rozsudku vyjmenovaných). Podle § 228 odst. 1 a
§ 229 odst. 2 tr. ř. soud rozhodl i o uplatněných nárocích poškozených na
náhradu škody.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Hradci
Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl usnesením ze dne 31. 7. 2007, sp. zn.
13 To 287/2007, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
Obviněný s tímto rozhodnutím nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. M. H.
podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Naplnění zmiňovaného důvodu dovolání obviněný spatřoval v tom, že soudy obou
stupňů hodnotily provedené důkazy pouze v jeho neprospěch. V přípravném řízení
se sice doznal ke spáchání všech šesti útoků, fakticky však spáchal pouze
poslední útok, při němž byl zadržen a měl u sebe kolo, které bylo odcizeno
útokem pod bodem 4), avšak toto kolo koupil od neznámého muže. K doznání byl
donucen vyslýchajícími policisty, kteří mu slíbili, že pokud se dozná i k
dalším útokům, které policisté vedli jako neobjasněné, nebude na něj uvalena
vazba. Při výslechu se cítil v bezvýchodné situaci a jelikož v době podmíněného
propuštění z výkonu předchozího trestu odnětí svobody toužil po svobodě,
odsouhlasil policistům, že spáchal i další útoky a doufal, že se následně
vysvětlí, že se útoků pod body 1) až 5) nedopustil.
Obviněný dále zdůraznil, že soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly správně,
odůvodnění jejich rozhodnutí jsou nepřesvědčivá, obsahují rozporuplná tvrzení a
závěry, nerespektují platnou judikaturu. Odkázal přitom na rozhodnutí Ústavního
soudu publikovaná pod č. 10/2002 Usn., sp. zn. III ÚS 532/2001 a č. 116/2004
Usn., sp. zn. III. ÚS 224/2004. Připomenul, že soud musí své závěry opřít o
spolehlivá zjištění, nemůže se spoléhat jen na domněnky, musí pečlivě zhodnotit
všechny okolnosti. Namítl rovněž, že soudy porušily zásady in dubio pro reo,
presumpce neviny a fair procesu.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí
odvolacího soudu ve všech výrocích a věc přikázal k novému projednání a
rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil
státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“) a uvedl, že obviněným uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. připouští namítat nesprávné právní posouzení skutku, jak byl
zjištěn soudem, nepřipouští však namítat nesprávnost samotných skutkových
zjištění, nesprávnost hodnocení důkazů, neúplnost dokazování apod.
V dané věci byl skutkový stav spolehlivě zjištěn a byl i přiléhavým způsobem
právně kvalifikován. Skutková zjištění, která našla odraz ve skutkové větě
odsuzujícího rozsudku, soud učinil na základě doznání obviněného z přípravného
řízení a jeho změněnou výpověď (shodnou s dovolacími námitkami) vyhodnotil jako
účelovou. Soud přihlédl jednak k výpovědím vyslýchajících policistů P. P. a L.
M., jakož i k výpovědi M. D. – matky poškozené R. P., která obviněného označila
jako osobu pohybující se v rozhodné době na místě činu v případě útoku pod
bodem 1).
Státní zástupce konstatoval, že je zřejmé, že dovolací námitky směřují výlučně
do oblasti skutkových zjištění a obviněný soudům obou stupňů fakticky vytýká
nesprávné hodnocení důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu věci, přičemž
prosazuje vlastní náhled na provedené důkazy a z toho se odvíjející odlišný
skutkový závěr. Vzhledem k tomu navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než
je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Současně souhlasil, aby dovolací soud
takové rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno
osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a
na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že splňuje i
obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné
dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona,
jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm.
b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §
265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale
tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn
konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení
skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání obsažený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl
v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin,
ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody
dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v
dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a
nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže
přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V
dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového
zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze
přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je
napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť
tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně
právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné
nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která
nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné
skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat
postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen
vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný
skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se
totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu
srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02,
III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen
vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a
teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní
posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska
nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky,
a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i
stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o
něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou
obstát. Obviněný jimi totiž napadal především způsob hodnocení provedených
důkazů soudy obou stupňů a následně nesprávné zjištění skutkového stavu věci,
přičemž se snažil uplatnit vlastní náhled na provedené důkazy, prosadit
výpovědi některých svědků, z čehož konstruoval odlišný skutkový závěr.
Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný
ve svém mimořádném opravném prostředku v této části formálně deklaroval
dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil
toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně
domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy
obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj
prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval
údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
K námitkám obviněného, že soud porušil zásady in dubio pro reo, presumpce
neviny, příp. fair procesu, je třeba uvést, že také tyto námitky směřují
výlučně do oblasti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu
tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny
zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr.
ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě
provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.),
kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto
pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení
skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových,
resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou
konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky
skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve
vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov.
též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne
2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy,
existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními
závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání.
V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění
rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými
důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a
právními závěry soudů na straně druhé.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud
dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo
podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval
podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu
předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do
základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k
extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. prosince 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a