8 Tdo 1435/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
30. listopadu 2011 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném ve prospěch
obviněných pprap. J. K., a obviněného stržm. J. K., proti usnesení Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 31 To
338/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České
Lípě pod sp. zn. 2 T 24/2011, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e usnesení Krajského
soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 31 To
338/2011.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í další rozhodnutí
na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem -
pobočka v Liberci p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 2 T
24/2011, bylo podle § 222 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o postoupení věci Policii
České republiky, Krajskému ředitelství policie Libereckého kraje, neboť se
nejednalo o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem
posouzen jako kárné provinění.
Jednalo se o skutek, který byl obžalobou kvalifikován jako přečin zneužití
pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečin
zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a
spočíval v tom, že obvinění J. K. a J. K. dne 3. 1. 2010 v Č.L. okolo 05.50
hodin v ulici P., poblíž křižovatky ulic s ulicí U., jako příslušníci Policie
České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, Územního
odboru Č. L., Oddělení hlídkové služby Č. L. při služebním zákroku proti J. J.
B., nejprve vyběhl obviněný pprap. J. K. ze služebního vozidla a udeřil
poškozeného J. J. B., který na hlídku hlasitě pokřikoval, pěstí ruky nad pravé
obočí a následně J. J. B. stříkl do obličeje slzný sprej, svedl ruku za záda a
strhl ho na zem, a poté mu nasadil služební pouta a opakovaně jej udeřil
nezjištěným způsobem do zad, čímž J. J. B. způsobil tržnou ránu nad pravým
obočím a tržnou ránu brady s nepravidelnými okraji, zhmoždění levé poloviny
hrudníku a levé poloviny zad s následnou mikroskopickou hematurií (krví v
moči), a poté mu obviněný pprap. J. K. pouta sejmul a předal J. J. B. pokutový
blok na pokutu na místě nezaplacenou ve výši 1.000,- Kč z důvodu spáchaní
přestupku proti veřejnému pořádku podle § 47 odst. 1 písm. c) zákona č.
200/1990 Sb., o přestupcích, a celému tomuto jednání nečinně přihlížel obviněný
stržm. J. K., který obviněnému pprap. J. K. v takovém jednání nezabránil, sám
si v průběhu zákroku na služebním stejnokroji otočil na suchý zip přilepené
služební číslo z důvodu, aby ztížil svou identifikaci, poté z místa oba
obvinění odjeli služebním vozidlem a v 7.00 hodin předali a ukončili službu,
aniž by jakýmkoli způsobem použití donucovacích prostředků proti J. J. B.
zadokumentovali či hlásili, přičemž hlášení provedli a záznamy o provedení
úkonu vypracovali se zpožděním až dodatečně, přičemž obviněný stržm. J. K.
jednal v rozporu s § 12 odst. 1 zák. č. 273/2008 Sb. o Policii České republiky
(dále jen „zák. č. 273/2008 Sb.“), oba obvinění nesplnili povinnosti uložené
jim podle § 57 zák. č. 273/2008 Sb., čl. 2, 3 písm. b), f) a čl. 5 Závazného
pokynu policejního prezidenta č. 136/2006 o použití donucovacích prostředků, a
čl. 5 odst. 1 písm. c) bod 1 Závazného pokynu policejního prezidenta č.
28/2009, v důsledku čehož byl poškozený J. J.B. nucen vyhledat lékařskou pomoc
a byl hospitalizován v nemocnici v Č. L.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 13.
7. 2011, sp. zn. 31 To 338/2011 stížnost státního zástupce Okresního státního
zastupitelství v České Lípě podanou proti shora uvedenému usnesení podle § 148
odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal z důvodů podle § 265b
odst. 1 písm. f), g), l) tr. ř. ve prospěch obviněných nejvyšší státní zástupce
dovolání. Po shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení vymezil dovolání tak,
že jím brojí proti závěru odvolacího soudu o dosavadním neuplynutí promlčecí
doby, v důsledku něhož postoupení věci považoval za správné. Dovolatel s
odkazem na ustanovení § 222 odst. 2 tr. ř. konstatoval, že postoupit věc jako
kárné provinění lze jen tehdy, pokud od spáchání skutku neuplynula doba
stanovená zvláštním předpisem, a stalo-li se tak, je třeba obviněného zprostit
obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. Dovolatel citoval definici kázeňského
přestupku podle § 50 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru
příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zák. 361/2003 Sb.“) a rovněž uvedl
ustanovení § 10 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb. o přestupcích, které
dopadá na osoby podléhající vojenské kázeňské pravomoci, příslušníci
bezpečnostních sborů, jestliže se dopustily jednání, které má znaky přestupku.
Poukázal též na ustanovení § 186 odst. 9 zák. č. 361/2003 Sb., podle něhož
kázeňský trest za kázeňský přestupek lze uložit nejpozději do dvou měsíců ode
dne, kdy se služební funkcionář dozvěděl o jednání, které má znaky kázeňského
přestupku, a nejpozději do jednoho roku, ode dne, kdy ke spáchání kázeňského
přestupku došlo. Kázeňský trest za jednání, které má znaky přestupku, lze
uložit nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy došlo ke spáchání přestupku; do
běhu této lhůty se nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo
trestní řízení. Dovolatel shrnul, že kárná odpovědnost příslušníka
bezpečnostního sboru může být založena jednak spácháním kázeňského přestupku a
jednak jednáním, které vykazuje znaky některého z přestupků podle zákona č.
200/1990 Sb., přičemž je režim zániku kárné odpovědnosti příslušníka
bezpečnostního sboru v důsledku uplynutí doby ustanovení § 186 odst. 89 zák. č.
361/2003 Sb. upraven u každého z nich odlišně. V případě, že se příslušník
bezpečnostního sboru dopustil jednání, které vykazuje znaky přestupku, se do
jednoroční propadné lhůty pro uložení kázeňského přestupku plynoucí od spáchání
přestupku nezapočítává doba, po kterou se pro týž skutek vedlo trestní řízení.
Naproti tomu v případě kázeňského přestupku zákon č. 361/2003 Sb. neobsahuje
žádné ustanovení, podle kterého by se jednoroční lhůta pro uložení kázeňského
trestu prodlužovala, resp. neběžela po dobu probíhajícího trestního stíhání
vedeného pro skutek, který kázeňský přestupek zakládá. Použití analogie
nepřichází v úvahu, neboť by směřovala v neprospěch osoby, která se měla
kázeňského přestupku dopustit. V případě kázeňského přestupku tak platí
bezvýjimečně, že kázeňský trest musí být uložen v průběhu jednoroční objektivní
lhůty od spáchání kázeňského přestupku.
S ohledem na podstatu deliktního jednání obou obviněných mohlo být
posouzeno jako kázeňský přestupek ve smyslu § 50 odst. 1 zákona č. 361/2003
Sb., nikoli jako jednání, které má znaky přestupku. Skutek, pro který je vedeno
trestní stíhání, byl spáchán dne 3. 1. 2010 a jednoroční lhůta pro případné
uložení kázeňského trestu proto uplynula dne 3. 1. 2011, tedy ještě předtím,
než ve věci rozhodl dne 17. 5. 2011 soud prvního stupně. Z tohoto důvodu nebylo
možné předmětný skutek již projednat v řízení o kázeňském přestupku, a pokud
soud prvního stupně dospěl k závěru, že skutek není trestným činem, nezbývalo,
než aby obviněné zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. Soud prvního
stupně rozhodl o postoupení věci podle § 222 odst. 2 tr. ř. a jeho rozhodnutí
proto trpělo vadami uvedenými v § 265b odst. 1 písm. f), g), l) tr. ř.
V závěru dovolání proto nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší
soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočka v Liberci ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 31 To 338/2011, usnesení
Okresního soudu v České Lípě ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 2 T 24/2011, jakož i
všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle §
265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v České Lípě, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Ačkoli byl opis dovolání nejvyššího státního zástupce doručen oběma
obviněným, ti se do dne konání neveřejného zasedání k němu písemně nevyjádřili.
Když Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání nejvyššího státního
zástupce je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno
osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), posoudil, že dovolatel
dovolání podal v souladu s označenými důvody dovolání podle § 265b odst. 1
písm. f), g), l) tr. ř., neboť vytýkal, že bylo rozhodnuto o postoupení věci
jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí [§ 265b odst. 1
písm. f) tr. ř.], že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]
a že byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán uvedený důvod
dovolání [§ 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě]. Nejvyšší
soud dále shledal, že nejsou dány podmínky proto, aby bylo podané dovolání
odmítnuto podle § 265i odst. 1 tr. ř., a přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř.
zákonnost a odůvodněnost těch rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v
rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části
rozhodnutí předcházející a dospěl k těmto závěrům:
Jak se v dovolání uvádí, je podáno ve prospěch obviněných a směřuje proti
napadeným usnesením proto, že soudy neměly z důvodů promlčení podle § 186 odst.
9 zák. č. 361/2003 Sb. skutek, v němž měl být spatřován kárný přestupek,
postoupit podle § 222 odst. 2 tr. ř. Polici České republiky, ale obvinění měli
být podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby zproštěni.
K takto vyslovenému názoru je potřeba s ohledem na obsah napadených rozhodnutí
uvést, že soud prvního stupně podle § 222 odst. 2 tr. ř. postoupil předmětnou
věc Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie Libereckého kraje,
neboť by uvedený skutek mohl být jiným orgánem posouzen jako kárné provinění.
Přestože dospěl k závěru, že činem, jež byl obviněným kladen za vinu, nebyly
naplněny znaky přečinů podle § 329 odst. 1 písm. a), a § 329 odst. 1 písm. c)
tr. zákoníku, nebyly zároveň splněny podmínky pro zproštění obžaloby, když
„obvinění nepostupovali úplně bezvadně, jak jim velí zákon o policii a hlavně
příslušné závazné pokyny policejního prezidenta, zejména co se týče zjištění
totožnosti poškozeného a ohlášení o použití donucovacích prostředků operačnímu
důstojníku a nadřízenému veliteli, což je však jednání které by mohlo naplnit
znaky kázeňského provinění“ (viz strana 9 usnesení). Je tedy patrné, že soud
prvního stupně se otázkou promlčení nezabýval.
Z podnětu stížnosti státního zástupce podané proti uvedenému usnesení v
neprospěch obviněných, stížnostní soud, který ji podle § 148 odst. 1 písm. c)
tr. ř. zamítl, uvedenou otázku zkoumal a v odůvodnění rozhodnutí s odkazem na
ustanovení § 186 odst. 9 zák. č. 361/2003 Sb. uvedl, že z jeho citace je
zřejmé, že doba, po kterou probíhalo v dané věci trestní řízení, není
započítávána do běhu prekluzivní lhůty a po procesní stránce nic nebrání
provedení kárného řízení a uložení případného kázeňského postihu (srov. strana
3 odůvodnění rozhodnutí).
Nejprve je vhodné uvést, že soud podle § 222 odst. 2 tr. ř. postupuje tehdy,
když shledá, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným
orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění, o nichž je tento orgán
příslušný rozhodovat (k tomu viz rozhodnutí č. 6/1965 Sb. rozh. tr.). Z
hlediska ustálené judikatury je též nutné zmínit, že postoupení věci jinému
orgánu příslušnému rozhodovat o přestupku či kárném provinění [§ 171 odst. 1
tr. ř., § 222 odst. 2 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř.], je vázáno na
posouzení, zda od jeho spáchání neuplynula doba jednoho roku, tedy zda nebyl
promlčen (srov. rozhodnutí č. 68/1980 a 27/2010 Sb. tr. rozh.).
Jak vyplývá ze shora uvedeného, obvinění měli předmětné přečiny spáchat při
výkonu svých služebních povinností jako příslušníků Policie České republiky
krajského ředitelství policie Libereckého kraje. Jejich pravomoci i odpovědnost
z tohoto jejich poměru jsou stanoveny na základě zákona č. 361/2003 Sb., o
služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zák. č. 361/2003
Sb.“), který upravuje právní poměry fyzických osob, které v bezpečnostním sboru
vykonávají službu, a mimo jiné i řízení ve věcech služebního poměru a
organizační věci služby.
Tento zákon vymezuje ve speciálním ustanovení § 50 odst. 1 zák. č. 361/2003 Sb.
kázeňský přestupek, jímž je zaviněné jednání, které porušuje služební
povinnost, ale nejde o trestný čin nebo o jednání, které má znaky přestupku
nebo jiného správního deliktu. Za takové jednání se považuje i dosahování
neuspokojivých výsledků ve výkonu služby uvedené v závěru služebního hodnocení.
Je tedy patrné, že kázeňským přestupkem je myšleno jednání, jímž byly porušeny
služební povinnosti, a přitom jde o jednání odlišné od trestného činu, od
jednání majícího znaky přestupku podle zákona o přestupcích č. 200/1990 Sb.,
anebo od správního deliktu.
Na řízení ve věcech služebního poměru dopadají ustanovení § 169 až § 196 zák.
č. 361/2003 Sb., kde je v § 186 až 189 upraveno řízení o kázeňském přestupku a
o jednání, které má znaky přestupku ve smyslu zákona č. 200/1990 Sb., o
přestupcích.
Ustanovení § 186 zák. č. 361/2003 Sb. upravuje kázeňské tresty, jež se ukládají
v řízení o kázeňském přestupku a o jednání, které má znaky přestupku, tak, že
podle § 186 odst. 4 cit. zák. platí, že řízení o kázeňském přestupku a o
jednání, které má znaky přestupku. Podle § 186 odst. 9 zák. č. 361/2003 Sb. lze
kázeňský trest za kázeňský přestupek uložit nejpozději do 2 měsíců ode dne, kdy
se služební funkcionář dozvěděl o jednání, které má znaky kázeňského přestupku,
a nejpozději do 1 roku ode dne, kdy ke spáchání kázeňského přestupku došlo.
Kázeňský trest za jednání, které má znaky přestupku, lze uložit nejpozději do 1
roku ode dne, kdy došlo ke spáchání přestupku; do běhu této lhůty se
nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení.
Z dikce tohoto ustanovení plyne, že pro ukládání kázeňských trestů je odlišný
režim v případě, že jde o kázeňský přestupek, který je vymezen ustanovením § 50
zák. č. 361/2003 Sb., a o jednání, jež má znaky přestupku podle zák. č.
200/1990 Sb., o přestupcích, což koresponduje s ustanovením § 10 odst. 1 písm.
a) zák. č. 200/1990 Sb., podle něhož se užije zvláštních předpisů (mimo jiné
podle zák. č. 361/2003 Sb., na nějž je přímý odkaz) k projednání činu, který má
znaky přestupku, jehož se dopustili kromě jiných příslušníků bezpečnostních
sborů i příslušníci policie České republiky.
Na základě takto odlišně a výslovně upravených dvou forem jednání, pro něž se
ukládají kázeňské tresty, je nutné též vykládat i ustanovení § 186 odst. 9 zák.
č. 361/2003 Sb., které upravuje prekluzivní dobu jinak u kázeňského přestupku a
jinak u jednání, které má znaky přestupku. Proto, když „kázeňský trest za
kázeňský přestupek lze uložit nejpozději do 2 měsíců ode dne, kdy se služební
funkcionář dozvěděl o jednání, které má znaky kázeňského přestupku, a
nejpozději do 1 roku ode dne, kdy ke spáchání kázeňského přestupku došlo“, jde
o speciální úpravu této prekluzivní doby vztahující se výhradně ke kázeňskému
přestupku. Proto je tato podmínka vymezena samostatnou větou. Zcela mimo a
samostatně je formulována věta následující, týkající se výhradně jednání, které
má znaky přestupku, jež určuje podmínky promlčení v souladu s tím, jak je
vymezuje i zákon o přestupcích (srov. § 20 odst. 2 zák. č. 200/1990 Sb.) tj.
že „kázeňský trest za jednání, které má znaky přestupku, lze uložit nejpozději
do 1 roku ode dne, kdy došlo ke spáchání přestupku; do běhu této lhůty se
nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení“. Z
těchto důvodů je proto nutné poslední větu za středníkem citovaného ustanovení
§ 186 odst. 9 zák. č. 361/2003 Sb. vykládat pouze ve vztahu k jednání, které má
znaky přestupku, a nikoliv též ke kázeňskému přestupku.
V důsledku těchto úvah založených na teleologickém a logickém výkladu
předmětného ustanovení Nejvyšší soud dospěl v souladu s námitkami dovolatele k
závěru, že promlčecí doba se u kázeňského přestupku v případě objektivní lhůty
určené dobou jednoho roku ode dne kdy ke spáchání kázeňského přestupku došlo,
nepřerušuje po dobu, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení, neboť
tato podmínka na kázeňský přestupek nedopadá, a běží po dobu jednoho roku bez
tohoto přerušení od okamžiku, kdy se skutek stal.
V projednávané věci, v níž byl čin obviněnými spáchán dne 3. 1. 2010, bylo
možné kázeňský trest za předpokládaný kázeňský přestupek uložit nejpozději do
3. 1. 2011. Vzhledem k tomu, že se tak nestalo, dnem 3. 1. 2011 uplynula
uvedená doba a tento kárný přestupek je již od uvedeného data promlčen. Z
důvodu tohoto promlčení není možné věc k takovému projednání Policii České
republiky postupovat, protože když soud shledá, že skutek, pro který se řízení
vede, není trestným činem, ale mohl by být příslušnému orgánu postoupen jako
přestupek nebo kárné provinění, a zkoumá, zda lze předmětný skutek jako
přestupek nebo kárné provinění (zde kázeňský přestupek) projednat, musí
posoudit, zda nedošlo k jeho promlčení (viz rozhodnutí č. 27/2010 Sb. rozh
tr.). Jestliže soud shledá, že skutek již byl promlčen, nemůže jej postoupit,
ale musí obviněného obžaloby za podmínek § 226 tr. ř. zprostit.
Vzhledem k tomu, že právě k takové situaci v posuzované věci došlo, nemohlo
napadené rozhodnutí obstát, a proto Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř.
zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 13.
7. 2011, sp. zn. 31 To 338/2011, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu a Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci přikázal, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na stížnostním soudu, jemuž se předmětná trestní věc vrací bude, aby s
ohledem na tyto vyslovené právní názory, jimiž je vázán, o vině obviněných v
duchu těchto názorů rozhodl a obžaloby je podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. listopadu 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová