8 Tdo 1440/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. prosince 2007 o
dovolání obviněného J. T., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6.
2007, sp. zn. 3 To 188/2007, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 168/2006, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. T. o d m í t á .
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2007, sp. zn. 12 T 168/2006, byl
obviněný J. T. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm.
b), odst. 3 písm. b) tr. zák., trestným činem porušování domovní svobody podle
§ 238 odst. 1, 2 tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 8
odst. 1 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr.
zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 247 odst. 3, § 35 odst. 1 tr.
zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na padesát šest měsíců, pro jehož výkon
byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Tímtéž
rozsudkem bylo rozhodnuto o vině o trestech ohledně spoluobviněných J. D., M.
D., L. H., K. J., o náhradě škody a o zproštění obžaloby obviněných M. B., J.
D., M. D., J. H., L. H., V. H., J. H., K. J. i J. T. pro další skutky, v nichž
byly spatřovány trestné činy krádeže, porušování domovní svobody, poškozování
cizí věci, neoprávněného držení platební karty a podílnictví.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný J. T. trestného činu
krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) odst. 3 písm. b) tr. zák., trestného činu
porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. dílem dokonaného,
dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a trestného činu poškozování
cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. popsanými pod body 2. – 6., 8. – 27.
výroku o vině dopustil společně s dalšími spoluobviněnými (L. H., M. D., K. J.)
tím, že v období od 13. 2. 2005 do 9. 2. 2006 na různých místech v B., K., H.
vnikali po vypáčení vstupních dveří do bytů, odkud v konkretizovaných celkem 25
případech odcizili peníze v české i cizí měně, elektroniku, fotoaparáty,
šperky, hodinky, mince, doutníky a takovým jednáním způsobili škodu převyšující
částku 1.014.000,- Kč a další škodu na poškozených dveřích přesahující 40.000,-
Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění M. D., K. J. a J. T.
odvoláními, přičemž odvolání obviněného J. T. směřovalo vůči odsuzující části,
jež se ho týkala. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2007, sp. zn.
3 To 188/2007, bylo odvolání obviněného J. T. podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné
zamítnuto. Shodně bylo rozhodnuto i o odvolání spoluobviněného K. J. Z podnětu
odvolání obviněného M. D. byl rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1
písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o uloženém trestu ohledně tohoto
obviněného a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo o trestu tohoto spoluobviněného
znovu rozhodnuto.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. T. prostřednictvím své
obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání. Zaměřil je proti výrokům o vině pod body
1., 3., 4., 13. až 16. a 24. rozsudku soudu prvního stupně a odkázal v něm na
dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a § 265b odst. 1 písm.
k) tr. ř. per analogiam. Namítl, že se skutku pod bodem 24. měl podle skutkové
části výroku o vině dopustit dne 28. 12. 2005. Pro takový skutek mu však nebylo
sděleno obvinění. Skutek, pro který mu bylo sděleno obvinění a následně podána
obžaloba, se liší v datu, což považoval za podstatnou okolnost a vadu. Podle
jeho přesvědčení není možné, aby byl shledán vinným za něco, za co nebyl
obviněn, tedy v bodě 24. rozsudku soudu prvního stupně trestným činem krádeže,
který se měl stát 28. 12. 2005, když v tomto dni k takovému činu nedošlo. Měl
za to, že v rozhodnutí je výrok, jenž se neshoduje s obsahem sdělení obvinění,
takový výrok je vadný, neměl zde být obsažen a podle přesvědčení obviněného je
proto per analogiam naplněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Dále vytkl, že soudy nesprávně vycházely z účelové výpovědi spoluobviněného M.
D., který tak získal výhodu v podobě mírnějšího trestu, a neuvěřily výpovědím
ostatních obviněných. Zmíněný postup obviněný považoval za účelový,
neobjektivní a neoprávněný a tvrdil, že takové svědectví spoluobviněného nelze
považovat za řádný důkaz. Soudy podle jeho názoru nepřihlédly k jeho doznání
jako k polehčující okolnosti, ačkoliv je za ni běžně považováno, a při ukládání
trestu nezohlednily ani skutečnost, že nemá záznam v evidenci rejstříku trestů.
Podle dovolatele nebyl výrok o vině podložen řádnými důkazy a uložený trest
považoval za nepřiměřeně přísný vzhledem k okolnostem případu, ke své osobě, a
to i v porovnání s tresty uloženými dalším spoluobviněným. Zopakoval, že jeho
vina pod body 1., 3., 4., 13. – 16. nebyla prokázána žádnými důkazy, na místech
činu v návaznosti na skutky pod body 3., 4., 13. – 16. byly nalezeny pouze
stopy spoluobviněného M. D. Soudy podle jeho přesvědčení hodnotily důkazy
tendenčně v jeho neprospěch, a porušily tak jeho právo na spravedlivý proces.
Dále namítl, že soud prvního stupně neměl učinit výrok o náhradě škody, ale měl
poškozené odkázat s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních, protože neprokázali škody, které označili jako škody vzniklé
v důsledku trestné činnosti, ani to, že se na jejich vzniku a do jaké míry
podílel právě on.
Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Brně zrušil a aby
tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zástupce se do konání neveřejného zasedání
k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného
bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v
ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným
prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky
rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních
vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další
instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava
řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje
dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k
právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení
o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je
možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění
správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu
dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito
soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z
hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost
a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se
týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně
uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí
věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr.
ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující
některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil námitky, které
směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti
správnosti skutkových zjištění, která učinil Městský soud v Brně a z nichž
vycházel v napadeném rozsudku i Krajský soud v Brně. V podstatě vytkl, že soudy
nesprávně vycházely pouze z výpovědi spoluobviněného M. D., jehož výpověď
označil za účelovou, neboť byla motivována snahou o dosažení uložení mírnějšího
trestu, a že závěr o jeho vině neopřely o žádné další důkazy svědčící o jeho
účasti na trestné činnosti popsané pod body 1., 3., 4., 13. – 16. a 24. Dále
měl za to, že poškození měli být s nároky na náhradu škody odkázáni na řízení
ve věcech občanskoprávních, poněvadž neprokázali výši vzniklé škody nebylo ani
prokázáno, že k takovým škodám došlo a že se na nich podílel právě on.
Se zřetelem na povahu vytýkaných vad je tedy evidentní, že obviněný v dovolání
uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se na základě své vlastní
verze skutkového děje (trestné činnosti se neúčastnil) primárně domáhal změny
skutkových zjištění ve svůj prospěch a následně ze změny skutkových zjištění
vyvozoval, že se trestného činu nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutku, jak
byl zjištěn soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Jím vytýkané vady měly
výlučně povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoli hmotně
právních.
Námitky skutkové, jež ve svém dovolání uplatnil obviněný, nezakládají žádný z
důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., ve vztahu k nim neexistuje zákonná
povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn.
II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Lze připustit, že se zásada, s níž dovolací
soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a
to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek
porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků
spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění
soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však
nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah
mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně
jedné a právními závěry na straně druhé (viz zejména strany 23 až 35 rozsudku
soudu prvního stupně a strany 4, 5 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Při
hodnocení důkazů soudy postupovaly důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že
je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, vyložily, jak se vypořádaly s
obhajobou obviněného, proč neuvěřily jeho výpovědi a proč vycházely z výpovědi
spoluobviněného M. D. v těch případech, kdy svoji vinu popíral. Jde-li o
skutková zjištění týkající se výše škody, vycházejí skutková zjištění soudů z
výpovědí svědků – poškozených, pokladních dokladů k odcizeným věcem
osvědčujících jejich nákup a z odborných vyjádření o ceně odcizených věcí.
Závěr o vině obviněného J. T. má oporu ve výsledcích dokazování a evidentně
nejde o případ svévolného hodnocení důkazů. Vytkl-li obviněný, že se nedopustil
ani skutku pod bodem 1. rozsudku, z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že
tímto skutkem uznán vinným ani nebyl.
Obviněný také namítl, že soudy při ukládání trestu dostatečně nezhodnotily jeho
doznání, okolnost, že neměl do té doby záznam v rejstříku trestů, a uložily mu
trest nepřiměřeně přísný i s přihlédnutím k trestům uloženým ostatním
spoluobviněným. Tyto námitky jdou zjevně nad rámec důvodu dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody
na doživotí však lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu
uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže
byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve
výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán
vinným. To obviněný ale nevytýkal. Jiná pochybení soudu spočívající v
nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení
kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení
nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto
ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu č. 22/2003 Sb.
rozh. tr.).
Nad rámec řečeného Nejvyšší soud připomíná, že není pravdou, že soudy při
ukládání trestu nepřihlédly k tomu, že dosud neměl záznam v rejstříku trestů.
Právě okolnost, že obviněný nebyl dosud na území ČR trestně stíhán, byla
důvodem, proč mu soud prvního stupně uložil úhrnný trest ve výměře
nepřesahující polovinu zákonné trestní sazby § 247 odst. 3 tr. zák. Jde-li o
obviněným proklamované doznání coby polehčující okolnost, soud prvního stupně
poukázal na účelovost jeho částečného doznání, poněvadž se omezovalo na útoky,
které ve svém souhrnu znamenají nižší způsobenou škodu, a proto je jako
výraznou polehčující okolnost v plném rozsahu neposoudil (strana 38 rozsudku).
Obviněný podal dovolání i s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1
písm. k) tr. ř. per analogiam. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat,
jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Obviněný jeho
naplnění spatřoval v tom, že ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně byl
obsažen skutek, který se neshodoval s obsahem sdělení obvinění, z čehož
usuzoval, že je zde bez zákonného podkladu a tedy „nad rámec“.
Námitka obviněného, že byl uznán vinným trestným činem krádeže pro skutek pod
bodem 24., pro nějž mu nebylo sděleno obvinění a podána obžaloba, neboť se
popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání (25. 12. 2005) liší v datu
od popisu skutku obsaženého v obžalobě a ve skutkové části výroku o vině (28.
12. 2005), je z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
nepřípadná a navíc je neopodstatněná. Tato námitka byla součástí obhajoby v
rámci odvolacího řízení a odvolací soud se s ní dostatečně vypořádal. Uvedl, že
trestní stíhání bylo zahájeno pro skutek, který se měl stát dne 25. 12. 2005,
avšak v rámci dokazování bylo zjištěno, že k trestné činnosti došlo dne 28. 12.
2005, a to na základě výpovědi svědka M. P., který právě 28. 12. 2005 přistihl
pachatele při vykrádání bytu poškozeného V. N. Odvolací soud dospěl k závěru,
že obviněnému bylo řádně sděleno obvinění pro předmětný skutek, přičemž změna,
resp. upřesnění data spáchání jednání, na této skutečnosti nemůže nic změnit
(strana 5 rozsudku).
Nejvyšší soud považuje tyto závěry za správné a poznamenává, že skutečně pouhá
změna doby jednání není důvodem k novému sdělení obvinění, protože totožnost
skutku zůstala zachována. V této souvislosti nelze nepoznamenat, že je třeba
rozlišovat odlišné pojmy „skutek\" a „popis skutku.\" Skutek je to, co se ve
vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou,
jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské
komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný
skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a
nikoli ohledně popisu skutku.
V souladu s obžalovací zásadou vyslovenou v § 2 odst. 8 tr. ř., která je dále
rozvedena v ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., může soud rozhodnout jen o skutku,
který je uveden v žalobním návrhu. Podle § 176 odst. 2 tr. ř. může být obžaloba
podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání podle § 160 tr.
ř. Trestní stíhání lze zahájit za podmínek uvedených v § 160 odst. 1 tr. ř. jen
usnesením o zahájení trestního stíhání, jehož výrok musí obsahovat zejména
popis skutku, ze kterého je osoba obviněna tak, aby nemohl být zaměněn s jiným.
Zejména je tedy nutné uvést ty znaky, které dostatečně konkretizují skutek
(přesné označení osoby obviněného, místo a čas kdy se skutek stal, způsob jeho
provedení charakterizující jednání pachatele a jeho zavinění, následek a příp.
další okolnosti, které jej charakterizují).
Podstatou jednání popsaného pod bodem 24. bylo vloupání do bytu poškozeného V.
N. na ulici Ř. v B., kde po vypáčení dveří obviněný J. T. společně se
spoluobviněnými L. H. vnikli do bytu a odtud odcizili několik hodinek,
fotoaparáty, kameru, pokladničku drogistické zboží a další předměty v celkové
výši 148.678,- Kč a poškozením dveří škodu ve výši 8.442,- Kč. Změna data
představuje z hlediska zachování totožnosti skutku nepodstatné upřesnění doby,
kdy k trestné činnosti došlo. Podstata jednání i následek zůstaly zachovány,
jde tudíž o skutek totožný, a nelze činit závěr, že obviněný byl odsouzen pro
skutek, pro nějž mu nebylo sděleno obvinění.
Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání
přípustným ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1
písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř.
přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v
neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. prosince 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková