8 Tdo 1446/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. prosince 2006 o
dovolání obviněného P. Z., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29.
6. 2006, sp. zn. 5 To 468/2006, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 4 T 189/2004, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P.
Z. o d m í t á .
Obviněný P. Z. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 5 To 468/2006,
kterým bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti
rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. 4 T 189/2004.
Tímto rozsudkem byl uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle
§ 213 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 250 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 2
tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon byl
podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle
§ 59 odst. 1 tr. zák. na osmnáct měsíců. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla
obviněnému uložena povinnost (nesprávně uvedeno omezení) spočívající v tom, aby
v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil dluh na
výživném. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v
Ostravě ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 14 T 125/2003, ve spojení s rozsudkem
Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 2006, sp. zn. 3 To 69/2006, jakož i
všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu
zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že v době
od 1. 1. 2000 do 24. 5. 2004 v K. a jinde, vyjma celkové částky ve výši 3.400,-
Kč, úmyslně neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat svého syna nezletilého J.
Z., ačkoliv mu tato vyživovací povinnost vyplývá ze zákona o rodině a výše
výživného mu byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 33 P
44/97, 33 SV 546/97, ze dne 12. 2. 1998, jenž nabyl právní moci dne 24. 3.
1998, částkou 800,- Kč měsíčně, přičemž vzhledem ke svým možnostem a
schopnostem vyplývajícím z jeho majetkových poměrů a s přihlédnutím k
odůvodněným potřebám nezletilého syna J. by byl schopen platit na výživu syna
částku ve výši 300,- Kč měsíčně, vždy prvého dne v měsíci, k rukám H. Z., čímž
za uvedené období zapříčinil dluh na výživném 12.500,- Kč.
Obviněný podal dovolání v rozsahu výroku o vině i trestu, odkázal v něm na
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Vytkl, že soudy
shromáždily důkazy dokumentující jeho příjmy v rozmezí 3.576,- Kč až 4.446,-
Kč, aniž by zkoumaly, jakou formou se tyto prostředky dostávají do rukou
obviněného. Jeho reálný příjem se pohyboval okolo 400,- Kč, neboť z ostatních
prostředků byly hrazeny náklady na bydlení a služby s tím spojené. Uvedl, že
soudy sice konstatovaly dopravní nehodu a rozsah poranění, která při ní utrpěl,
avšak zcela nesprávně hodnotily lékařskou zprávu MUDr. C.; dokládal, že jeho
nepříznivý zdravotní stav vedl k přiznání částečné invalidity, aniž by mu však
byl vyplácen - pro nesplnění formálních podmínek - důchod. Shrnul, že
jednotlivé důkazy soud nevyhodnotil jednotlivě ani v jejich souvislosti a uznal
jej vinným úmyslným trestným činem. Závěr, že mohl platit měsíčně na výživném
300,- Kč, soudy učinily bez jakéhokoliv podkladu a nezkoumaly, zda obviněný
tyto peníze měl a mohl mít. Z provedeného dokazování podle něj vyplývá, že
svoji vyživovací povinnost plnit nemohl a nemohl být tedy pro její neplnění
odsouzen. V dalším rozvedl některé teoretické zásady pro stanovení výše
výživného a poznamenal, že ač orgány činné v trestním řízení jsou povinny
respektovat rozhodnutí soudů civilních, právní praxe jim však pouze za určitých
okolností dává možnost vlastního úsudku o přiměřenosti výživného. Opakoval, že
v jeho případě nebyly zjištěny téměř žádné příjmy, se kterými by tento mohl
volně disponovat do té míry, že by dle svého uvážení část příjmů použil pro
vlastní potřebu a část na placení výživného, volný zůstatek 400,- Kč
nepostačuje ani ke krytí jeho základních potřeb. Dodal, že matce dětí nic
nebrání v tom, aby se obrátila na jednotlivé články státní sociální sítě a zde
získala potřebné finance na krytí potřeb vlastních i svých dětí. Stát podle
jeho přesvědčení nic neopravňuje k tomu, aby prostřednictvím soustavy soudů
stanovoval vyživovací povinnost na zcela nereálných úrovních, aby ignoroval
obhajobu o objektivní nemožnosti plnit vyživovací povinnost a aby tak uměle
kriminalizoval banální skutečnost, že obviněný není schopen ze zdravotních
důvodů žádné práce a že nemá žádnou jinou možnost příjmu. Uzavřel, že dokud
bude vyživovací povinnost vázána na schopnosti plátce a dokud v ustanovení §
213 tr. zák. bude trestnost neplacení výživného vázána na prokázání úmyslu,
popř. nedbalosti, pak v jeho případě „ani úmysl neplatit výživné ani nedbalost
se stejnými důsledky, nemůže být posouzena jako trestný čin“.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu jakož i
rozsudek soudu prvního stupně zrušil, neboť skutek není trestným činem.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
obviněného upozornil na absenci konkrétního návrhu na další postupy podle §
265l až § 265m tr. ř. po zrušení napadených rozhodnutí, avšak v tomto pochybení
nespatřoval důvod pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř.
Dovolatel podle něj v podstatě namítl, že soudy měly na podkladě provedených
důkazů učinit závěr o jeho naprosté neschopnosti přispívat jakoukoliv částkou
na výživu nezletilého. Takové námitky směřují proti hodnocení důkazů soudy, do
oblasti skutkových zjištění a deklarovanému důvodu dovolání obsahově
neodpovídají. Pro úplnost však dodal, že z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního
stupně vyplývá, že na příjmy obviněného sestávající jen ze sociálních dávek je
vedena exekuce. Připustil, že soudy se blíže nezabývaly otázkou, jaká částka
zůstává obviněnému k dispozici a od kdy tento stav trvá, poznamenal ale, že
obviněným prezentované změny zdravotní a sociální situace se vztahují k období,
které není v předmětné věci rozhodné, tj. po 24. 5. 2004. Protože neshledal, že
by v předmětné věci byla soudní rozhodnutí zatížena extrémním rozporem mezi
skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, navrhl, aby Nejvyšší soud
podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno
z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného
je zjevně neopodstatněné.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v
ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným
prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky
rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních
vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další
instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava
řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje
dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k
právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení
o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je
možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění
správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu
dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito
soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z
hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost
a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil též námitky, které ve
své podstatě směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů a proti správnosti
skutkových zjištění, jež učinil Okresní soud v Karviné a z nichž v napadeném
usnesení vycházel Krajský soud v Ostravě. Právě takovou povahu mají výhrady
obviněného, jejichž prostřednictvím zpochybňoval závěr, že se skutek stal v
podobě zjištěné soudem prvního stupně, a tvrdil, že fakticky žádnými finančními
prostředky nedisponoval, že ze sociálních dávek byly hrazeny náklady na bydlení
a služby s tím spojené a že nebylo přihlédnuto k jeho zdravotnímu stavu.
Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněný ve skutečnosti
brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti
právního posouzení skutku. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů
dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná
povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne
7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05
aj.). Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě zjištění, že mezi
soudy zjištěnými skutkovými okolnostmi a jejich právními závěry existuje
extrémní nesoulad. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů však vyplývá
přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení
důkazů (zejména strana 3 a 4 rozsudku soudu prvního stupně, strana 2 napadeného
usnesení odvolacího soudu). Námitky skutkové povahy obsažené v dovolání
obviněného tvořily součást jeho obhajoby uplatněné v řízení před soudem prvního
stupně i v odvolacím řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly.
Při hodnocení důkazů postupovaly soudy důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn.
že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení
všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková
zjištění, která lze akceptovat. Proti zjištěním soudů o příjmech obviněného v
podobě sociálních dávek obviněný obsáhle argumentoval tím, že z těchto jsou
hrazeny náklady za bydlení a služby s tím spojené, takže jeho reálný příjem
činí okolo 400,- Kč měsíčně, poukazoval na nepříznivý zdravotní stav založený
dopravní nehodou ze dne 18. 1. 2005 a vytkl, že soudy nesprávně hodnotily
lékařskou zprávu MUDr. C. Přestože lze připustit, že soudy nezkoumaly, jaká
část sociálních dávek byla obviněnému reálně vyplácena v rozhodné době od 1. 1.
2000 do 24. 5. 2004, obviněný zásadně poukazoval na okolnosti, které s tímto
obdobím bezprostředně nesouvisí. Jak správně poznamenal státní zástupce,
dopravní nehoda a následná změna zdravotního stavu se datují k období, které
není pro posouzení předmětného skutku jako trestného činu zanedbání povinné
výživy rozhodné, tj. k době po 24. 5. 2004, a proto nejsou jeho výhrady
opodstatněné. Jde-li o kritické období, obviněný sám ve své výpovědi v hlavním
líčení (č. l. 94) vypověděl, že v rozhodném období byly jeho příjmem dávky
sociální péče kolem 3.000,- Kč, z nichž musel platit nájemné kolem 2.000,- Kč a
na nákup jídla pak vynakládal finanční prostředky kolem 1.000,- Kč. Ze zprávy
S. m. K., m. m. K., o. s. m. se však podává, že nájem k bytu obviněnému
skončil, obviněný nájemné řádně neplatil, na nájemném má značný dluh, ve vztahu
k němuž je vedena exekuce, a to od srpna 2005 (č. l. 97-100).
Pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku
obviněného zpochybňující naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty
trestného činu zanedbání povinné výživy tvrzením, že povinnost vyživovat nemohl
plnit z objektivních, na jeho vůli nezávislých důvodů.
Trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. se
dopustí, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo
zaopatřovat jiného.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s
odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní
skutková zjištění, která zákonné znaky tohoto trestného činu spočívající v tom,
že obviněný úmyslně neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat jiného,
spolehlivě vyjadřují. Vyplývá z nich, že obviněný v době od 1. 1. 2000 do 24.
5. 2004 v K. ani jinde, vyjma celkové částky ve výši 3.400,- Kč, úmyslně
neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat svého syna, ačkoliv mu tato
vyživovací povinnost vyplývá ze zákona o rodině, přičemž vzhledem ke svým
možnostem a schopnostem vyplývajícím z jeho majetkových poměrů a přihlédnutím k
odůvodněným potřebám nezletilého syna J., by byl schopen platit na jeho výživu
částku ve výši 300,- Kč měsíčně.
Námitky obviněného zpochybňující jeho zavinění ve formě úmyslu nepřímého
nemohou obstát.
Podle § 4 písm. b) tr. zák. je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy,
jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení
zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím
srozuměn (úmysl nepřímý). Srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k
způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové
„srozumění“ se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní
okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval
jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.
Objektem trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák. je nárok
na výživu, pokud je založen na ustanoveních zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve
znění pozdějších předpisů. Zákonná povinnost vyživovat jiného v konkrétním
případě vyplývá z těch ustanovení zákona o rodině, jimiž je upravena vyživovací
povinnost rodičů a dětí. Významné je proto ustanovení § 85 odst. 1 tohoto
zákona, podle něhož vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud
děti nejsou samy schopny se živit, a též jeho odst. 2., podle něhož oba rodiče
přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových
poměrů. Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů.
Neplněním vyživovací povinnosti se rozumí, že oprávněné osobě se nedostane
všeho, co je obsahem vyživovací povinnosti. O neplnění vyživovací povinnosti se
jedná i tehdy, jestliže není plněno v tom rozsahu, jak to odpovídá § 96 zákona
č. 94/1963 Sb. V tomto ustanovení jsou obsažena hlediska pro určení výše
výživného (odůvodněné potřeby oprávněné osoby, schopnosti, možnosti a majetkové
poměry povinného), což má zásadní význam i při rozhodování o odpovědnosti za
trestný čin zanedbání povinné výživy. Soud totiž při posuzování trestní
odpovědnosti pachatele za neplnění zákonné povinnosti vyživovat jiného ve
smyslu § 213 tr. zák. není vázán rozhodnutím, kterým v občanském soudním řízení
byla stanovena tato povinnost, včetně rozsahu výživného. Při rozhodování o vině
soud v trestním řízení posuzuje samostatně rozsah vyživovací povinnosti
pachatele jako otázku předběžnou podle § 9 odst. 1 tr. ř. a může tedy vycházet
z jiného rozsahu vyživovací povinnosti pachatele, než jaký byl určen
pravomocným a dosud nezměněným občanskoprávním rozhodnutím.
Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí otázkou, zda a v jakém
rozsahu byl obviněný v předmětném období schopen plnit svou vyživovací
povinnost, důsledně zabýval a závěrům, k nimž dospěl, lze přisvědčit. Změna
poměrů obviněného oproti období, kdy byla rozsudkem Okresního soudu v Karviné
ze dne 12. 2. 1998, sp. zn. 33 P 44/97 (33 SV 546/97) schválena dohoda rodičů,
na základě níž se obviněný zavázal platit na výživu nezletilého J. částku 800,-
Kč měsíčně, vedla soud prvního stupně správně k závěru, že se necítil být vázán
rozhodnutím civilního soudu, a jako otázku předběžnou řešil otázku konkrétní
výše výživného. V tomto ohledu bylo zjištěno, že obviněný byl v předmětném
období (od 10. 10. 2000) veden na úřadu práce v evidenci uchazečů o zaměstnání,
nebylo mu vzhledem k jeho zdravotnímu stavu nabídnuto žádné vhodné pracovní
místo, pobíral dávky sociální péče, jejichž výše postupně vzrůstala až na
částku 4.446,- Kč a dále, že obviněný pobíral dávky sociální podpory, zejména
příspěvek na bydlení, sociální příspěvek k vyrovnání zvýšení cen tepelné
energie a k vyrovnání zvýšení nájemného, na které však byla v plném rozsahu
prováděna exekuce. Za částku přiměřenou schopnostem a možnostem obviněného
považoval 300,- Kč měsíčně.
Soud prvního stupně z těchto zjištění vyvodil, že obviněný jednal v úmyslu
nepřímém, neboť věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení
zájmu chráněného trestním zákonem, v daném případě zájmu společnosti na řádné
péči o nezletilé děti, a pro případ, že toto ohrožení způsobí, byl s tím
srozuměn. Z těchto závěrů vycházel i odvolací soud, označil je za správné
(strana 2 usnesení odvolacího soudu) a ani dovolací soud nemá důvod tento
právní závěr zpochybnit. Jak již bylo ostatně vyloženo, neplnění vyživovací
povinnosti v období od 1. 1. 2000 do 24. 5. 2004 v plné výši nebylo důsledkem
objektivních, na vůli obviněného nezávislých okolností. Byl-li rozsah
vyživovací povinnosti stanoven na částku 300,- Kč měsíčně, koresponduje tato
částka s relevantními hledisky § 96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb. Nad rámec
řečeného a jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že je-li vedena exekuce v
návaznosti na neplacení nájmu, nejde tuto okolnost jakkoliv významně promítnout
do úvah o stanovení vyživovací povinnosti a její výše. Kromě toho, že se
nevztahuje k rozhodnému období (je vedena až od srpna 2005), primární
povinností obviněného jako rodiče je plnit si svoji vyživovací povinnost a
řádně platit výživné; nelze se jí zbavit tím, že svoji finanční situaci učiní
nejistou pro neplnění závazků z jiných právních vztahů, a činit za takový stav
ve svých důsledcích odpovědným stát. Přiznání výživného za těchto okolností
není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu předpokládaném v ustanovení § 96 odst.
2 citovaného zákona.
Čin obviněného byl správně právně posouzen jako trestný čin zanedbání povinné
výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. a správně bylo shledáno zavinění ve formě
úmyslu nepřímého.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za
splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková