8 Tdo 1451/2007

8 Tdo 1451/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19.

prosince 2007 o dovolání obviněných Z.V., a J. K., proti rozsudku Městského

soudu v Praze ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. 6 To 97/2007, který rozhodl jako soud

odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T

26/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Z. V. a J. K. o d

m í t a j í .

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 2 T 26/2006

byli obvinění J.K. a Z. V. uznáni vinnými trestným činem ublížení na zdraví

podle § 222 odst. 1 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1

tr. zák., ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., jichž se podle

popsaných skutkových okolností dopustili tím, že dne 10. 7. 2005 kolem 5.35

hodin v P. na V. n. před domem po předchozím slovním konfliktu napadli údery

pěstí a kopanci velké intenzity do hlavy a různých částí těla poškozenou V. K.,

a poškozenou A. K., v útocích pokračovali, i když obě poškozené ležely

bezbranně na chodníku, obviněný J. K. v napadání nepřestal ani po příjezdu

hlídky Policie České republiky a oba způsobili poškozené V. K. plášťový

subdurální krevní výron nad pravou mozkovou polokoulí, úrazové podomozečnicové

krvácení, těžký otřes mozku, zlomeninu nosních kůstek s výrazným posunem nosní

přepážky, rozsáhlé pohmoždění obličeje a měkkých pokrývek lebních, četné oděrky

a krevní výrony na povrchu těla, přičemž v důsledku nitrolebního poranění se u

poškozené rozvinul úrazový otok mozku a následkem úrazu byl doporučen a

proveden poškozené potrat ze zdravotní indikace pro vysoké riziko poškození

plodu velkými dávkami záření při zobrazovacích vyšetřeních poškozené, a

poškozené A. K. způsobili povrchní tržně zhmožděnou ranku vnitřní strany

dolního rtu s otokem, a pohmoždění levé tváře.

Za tyto trestné činy byli oba obvinění odsouzeni podle § 222 odst. 1 tr. zák.

za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř

roků a šesti měsíců. Oba obvinění byli pro výkon trestu zařazeni podle § 39a

odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou.

Proti tomuto rozsudku podali odvolání jednak státní zástupce státního

zastupitelství pro Prahu 1 v neprospěch obou obviněných a jednak obvinění J. K.

a Z. V. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. 6 To 97/2007

podle § 258 odst. 1 písm. e) odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně

ohledně obviněného J. K. zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 dost. 3 tr. ř.

znovu rozhodl tak, že obviněného J. K. při nezměněném výroku o vině trestným

činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. v souběhu s trestným

činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. odsoudil podle § 222 odst. 1 tr.

zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání

pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon je podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.

zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání státního

zástupce ohledně obviněného Z. V. a zamítl též i odvolání obou obviněných.

Proti tomuto rozsudku v návaznosti na shora uvedený rozsudek soudu prvního

stupně podali oba obvinění prostřednictvím obhájce JUDr. E. B., Ph.D. dovolání,

která oba opřeli o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

K obsahu těchto dovolání je vhodné uvést, že jsou v převážné části zcela

totožná. Oba obvinění v nich nejprve konstatovali, že jedním z důvodů

nesprávného právního posouzení skutku a jiného hmotně právního posouzení, která

se vztahují k uznání viny i výši trestu, je skutečnost, že nalézací soud

nepostupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Nevytvořil si též

spolehlivý základ pro své rozhodnutí a pochybil, když se s některými důkazy,

které byly v průběhu řízení před nalézacím soudem provedeny, nevypořádal v

souladu s ustanovením § 125 tr. ř. Za nesprávné označili, že se odvolací soud

přiklonil ke skutkovým závěrům nalézacího soudu a jejich řádně podaná odvolání

zamítl, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové

rozhodnutí. Vzhledem k důkaznímu stavu věci však nemohlo být jednání obviněných

posouzeno jako dokonaný trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr.

zák., ale vzhledem k okolnostem činu, se mohlo nanejvýš jednat o právní

kvalifikaci podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák. Takový závěr obvinění

dovozovali zejména z výpovědi svědky V. K., která vypověděla, že již po deseti

dnech se cítila prakticky v pořádku a nebyla způsobeným zraněním prakticky v

běžném životě omezena.

Obviněný Z. V. ve svém dovolání poukázal na zjištěné okolnosti a dovodil, že

soud ohledně něho měl použít právní kvalifikaci trestného činu ublížení na

zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák.

Oba obvinění též shodně odkázali na znalecké posudky z oboru zdravotnictví,

odvětví psychiatrie a psychologické znalecké posudky, které byly v průběhu

trestního řízení na každého z obviněných zpracovány různými znalci. Poukázali

na to, že v jednom z nich dospěli znalci k závěru u obou obviněných o výrazném

snížení složky rozpoznávací a ovládací, zatímco druhý znalec dokonce dospěl k

závěru o vymizení obou uvedených složek. S ohledem na tyto okolnosti obvinění

zdůraznili, že s ohledem na ustanovení § 12 tr. zák. vznikly pochybnosti o této

otázce, a bylo nutné se podrobněji zabývat jejich zaviněním. Neztotožnili se se

závěrem, k němuž došly oba soudy, že za čin nesou plnou trestní odpovědnost. V

této souvislosti zdůraznili, že soudy zejména uvedené skutečnosti nehodnotily

ve vztahu k ustanovení § 32 odst. 1 tr. zák. Zmínili i to, že soudy nezvažovaly

v potřebné míře, že na obviněné zaútočila nožem právě poškozená, což bylo

spouštěcím mechanizmem pro jejich další jednání. Tato skutečnost pak nepochybně

i s dalšími okolnostmi měla vliv na polehčující okolnosti významné z hlediska

ustanovení § 33 tr. zák. Oba též zdůraznili otázku svého zavinění s tím, že

nestačí pouze následek způsobit, ale je nutné ho také zavinit. V této

souvislosti poukázali na to, že nebyla vyvrácena jejich obhajoba, že si na

události po zahájení konfliktu nepamatují. S ohledem na silný vystupňovaný

afekt a podstatné snížení ovládacích schopností v době činu, není vyloučeno

dovodit, že si plně neuvědomovali všechny hrozící následky svého počínání vůči

poškozené, a že k jejich způsobení cílevědomě nesměřovali, třebaže použili

nástroj způsobilý přivodit závažnější újmu na zdraví, než jaká vznikla, a

útočili jím proti důležitým částem těla poškozené. S ohledem na uvedené

pochybnosti bylo třeba u obviněných posoudit skutkový děj variantou pro ně

příznivější, což by se mohlo odrazit i v jiném hmotně právním posouzení celé

věci. Obvinění dále poukázali i na nedůslednosti soudů při právním posouzení

činu jako trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a na to, že

stranou pozornosti obou soudů zůstala i jejich argumentace ohledně

nedostatečného zhodnocení všech okolností významných pro ukládání trestu podle

§ 23 a § 31 tr. zák. Zdůraznili, že podle znalců je u nich dána záruka možnosti

bezproblémové nápravy. Uložený trest proto shledali ve zřejmém nepoměru, byť i

k již oběma soudy uznané a kvalifikované trestné činnosti.

V závěru dovolání oba obvinění shodně navrhli, aby Nejvyšší soud České

republiky (dále jen „Nejvyšší soud„) podle § 265k odst. 1 tr. tř. zrušil

napadené rozhodnutí a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl rozsudkem,

popřípadě věc vrátil podle § 265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal věc Obvodnímu

soudu pro Prahu 1, nebo Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu

znovu pojednal a rozhodl. Zároveň obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud ve smyslu

§ 265l tr. ř. rozhodl o přerušení či odkladu výkonu rozhodnutí.

K těmto dovoláním se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího

státního zastupitelství, který ve svém vyjádření s ohledem na evidentní

shodnost použité argumentace své stanovisko vztáhnul k oběma podaným dovoláním

a vyjádřil, že skutek v podobě tzv. skutkové větě podle jeho názoru vykazuje

znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. u obou

obviněných. Především poukázal na to, že nitrolební poranění podrobně popsaná

ve skutkové větě a těžký otřes mozku je nutné považovat za poškození důležitého

orgánu – mozku, a tudíž za těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 písm.

e) tr. zák. Omezení v obvyklém způsobu života, jehož délka byla u poškozené V.

K. ovlivněna i tím, že u ní jako u studující nenastala pracovní neschopnost,

nelze považovat za jediné kritérium pro posuzování existence zákonných znaků

těžké újmy na zdraví. K subjektivní stránce, zmínil, že na obsah zavinění lze

usuzovat z jiných objektivně zjištěných okolností, zejména z povahy použité

zbraně, intenzity útoku a ze způsobu provedení činu, zejména s ohledem na to,

proti které části těla útok směřoval. V předmětné věci šlo sice o útok

neozbrojený, vedený však značně intenzivně a brutálně, mj. kopanci velké síly

do hlavy. S ohledem na způsob útoku a na část těla, proti které byl veden,

museli být oba obvinění minimálně srozuměni s tím, že mohou poškozené přivodit

zranění charakteru těžké újmy na zdraví. Vzhledem k tomu, že trestná činnosti

byla obviněnými způsobena v podstatě jednoduchým a nekomplikovaným, byť značně

brutálním způsobem, a obvinění si možných následků proto museli být vědomi, a

to i přesto, že jejich ovládací a rozpoznávací schopnosti byly podle výsledků

znaleckého dokazování sníženy. Obdobně dospěl k závěru, že i ve vztahu k

trestnému činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. nejsou námitky

obviněných opodstatněné, neboť podle skutkových zjištění není pochyb o tom, že

znaky této skutkové podstaty byly po všech stránkách naplněny. Ve vztahu k

ostatním námitkám státní zástupce shledal, že na dovolací důvod podle § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají. Dovolání obou obviněných posoudil jako

zjevně neopodstatněná a navrhl, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm.

e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání

obou obviněných jsou přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.,

byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v

zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Dále Nejvyšší soud posuzoval otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze

považovat za důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť

dovolání je možné podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř.,

jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Při zkoumání této otázky Nejvyšší soud vycházel z dikce tohoto dovolacího

důvodu, jehož prostřednictvím je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí

spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně

právním posouzení. V rámci tohoto vymezení je jeho prostřednictvím možné

namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn v

souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného

hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další

otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné

skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního,

případně i jiných právních odvětví. Označený dovolací důvod musí být v dovolání

skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem

spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí,

a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení

lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní

kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze za naplnění uvedeného

důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o

správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak

hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je

dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil. V takovém

případě by nebyl materiálně, tedy ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani důvod jiný, protože pochybnosti o

správnosti skutkových zjištění, v ustanovení § 265b tr. ř. jako důvod pro

podání dovolání není uveden.

Pro úplnost je nutné ve vztahu k těmto výhradám zdůraznit, že Nejvyšší soud, i

když je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a

v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, skutkové

zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného

doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím

řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve

věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV.

ÚS 449/03). Zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého

stupně pouze v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením

skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad. O takový případ se však v

projednávané věci nejedná.

Pokud obvinění v dovoláních poukazovali na nedostatky týkající se nedostatečně

zjištěného stavu věci nebo nesprávného hodnocení provedených důkazů ve smyslu §

2 odst. 5, 6 tr. ř., či zmiňovali nesprávnou aplikaci ustanovení § 125 tr. ř.,

jde o námitky, které nemají právní povahu a nelze je pod dovolací důvod podle §

265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit.

Ve vztahu k výhradám obviněných ohledně výše a druhu uloženého trestu je nutné

připomenout, že otázky ukládání trestu by sice bylo možné podřadit pod pojem

„jiné hmotně právní posouzení“, jak se toho ve svém dovolání obviněný domáhá,

avšak takový postup je vyloučen, neboť námitky vůči druhu a výměře uloženého

trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí je možné v dovolání úspěšně

uplatnit toliko v rámci zákonného dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §

265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen

takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní

sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení

soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména

nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku

toho uložení nepřiměřeně přísného či mírného trestu nelze uplatnit

prostřednictvím tohoto ani žádného jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst.

1 tr. ř. Za „jiné hmotně právní posouzení“, na němž je založeno rozhodnutí ve

smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno,

pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v

porušení hmotného práva, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom,

zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za

pokračování v trestném činu (srov. rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud se proto nezabýval námitkami obviněných pokud jimi poukazovali na

nesprávnosti při vyměření druhu a výše trestu, protože na označený ani jiný

dovolací důvod nedopadají. Nad rámec zmíněného je však vhodné uvést, že soudy

ohledně otázky zmenšené příčetnosti obviněných, kterou dovolatelé považovali za

nedostatečně zhodnocenou ve výměře uložených trestů, správně založily své

závěry na základě zásady volného hodnocení důkazů, mezi nimiž posuzovaly i

znalecké posudky, které byly k posouzení duševního stavu obviněných zpracovány.

Závěry, které v rámci postupu učinily, jsou přesvědčivé a v souladu i se všemi

dalšími ve věci zajištěnými důkazy. Proto, i když byly znalci zjištěny u obou

obviněných významně snížené rozpoznávací i ovládací schopnosti, neboť obvinění

jednali ve stavu vystupňovaného nezvládnutého afektu, a učinily správný závěr,

že se nejednalo o patický afekt a že obvinění jsou za své jednání trestně

odpovědní. Pokud u obviněných byla zjištěna zmenšená příčetnost podle § 32

odst. 1 tr. zák., k této okolnosti soud může přihlédnout při stanovení druhu a

výše trestu. Z obsahu shora uvedené zásady však plyne, že i skutečnosti

dotýkající se okolností významných z hlediska ustanovení § 32 odst. 1 tr. zák.,

jichž se obvinění domáhají, patří mezi obecné zásady pro ukládání trestu a v

jejich obsahu je proto nelze považovat za právní skutečnosti a tudíž o ně nelze

opírat dovolací důvod podle § 265b ost. 1 písm. g) tr. ř.

Za relevantně uplatněné námitky lze považovat pouze to, pokud obvinění

vytýkali, že nebyly dostatečně zhodnoceny skutečnosti významné pro posouzení

charakteru zranění poškozené V. K. a ohledně nedostatku subjektivní stránky u

trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými.

S ohledem na obsah v těchto částech přezkoumávaných dovoláních, je vhodné

nejprve v obecné rovině uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle § 222

odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na

zdraví.

Podle § 89 odst. 7 tr. zák. se těžkou újmou na zdraví rozumí jen vážná porucha

zdraví nebo vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví a)

zmrzačení, b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti, c) ochromení

údu, d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí, e) poškození

důležitého orgánu, f) zohyzdění, g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu, h)

mučivé útrapy nebo ch) delší dobu trvající porucha zdraví. Zákon tak vymezuje

pojem těžké újmy na zdraví dvěma podmínkami, které musejí být splněny současně,

tedy to, že jde o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění a též se musí

jednat alespoň o jednu ze zde taxativně uvedených typů vymezených v písm. a) –

ch).

Čin je spáchán podle § 4 tr. zák. úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem

v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem

(úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo

ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl

nepřímý).

Z obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že se oběma

uvedenými okolnostmi podrobně zabýval. Ve vztahu k újmě na zdraví, kterou

poškozená V. K. utrpěla, rozvedl na straně 7 odůvodnění tohoto rozhodnutí, že

vzhledem k charakteru jejího zranění, jehož popis je uveden ve skutkových

zjištěních, došlo k velice závažnému zranění na hlavě a byl poškozen mozek,

neboť poškozená utrpěla subdurální krevní výron, poúrazové podomozečnicové

krvácení, těžký otřes mozku. V důsledku toho byla po příjezdu rychlé záchranné

služby v bezvědomí a její stav byl natolik vážný, že vyžadoval rychlou

komplexní resuscitační péči s umělou plicní ventilací, poškozená byla

doléčována na neurologickém oddělení. Byla zjištěna i další zranění spočívající

v rozsáhlém pohmoždění obličeje, při kterém došlo ke zlomenině nosu s výrazným

posunem nosní přepážky. Právě toto zranění si vyžádalo další léčení, neboť

poškozená trpí dýchacími potížemi z důvodu deformace nosu po jeho zlomenině se

stranovým posunem nosní přepážky. Jedná se o nepříznivý kosmetický efekt, který

si vynutil korekční operační zákrok. Avšak ani po něm nejsou vyloučeny

přetrvávající potíže, tak jako nelze vyloučit nebezpečí dalších negativních

projevů po mozkolebečním poranění, které se mohou objevit i s větším časovým

odstupem.

Soud prvního stupně takto zjištěné skutečnosti hodnotil v souladu s pravidly

pro určení těžké újmy na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 tr. zák. tak, že u

poškozené došlo k poškození důležitého orgánu, což je závěr vycházející z

kritérií ustanovení § 89 odst. 7 písm. e) tr. zák. S tímto závěrem se ztotožnil

i odvolací soud, který na straně 9 svého rozhodnutí navíc doplnil, že nelze

přehlédnout v těchto souvislostech ani to, že poškozená právě v důsledku

uvedených zranění byla vystavena i smrti, pokud by nedošlo k rychlé a odborné

lékařské péči.

Nejvyšší soud se s těmito závěry plně ztotožňuje a pro stručnost na označené

pasáže napadených rozhodnutí, která považuje za výstižná a dostatečná, jen

odkazuje.

Pouze k námitkám obviněných, jak je uvedli v dovoláních, považuje za vhodné

dodat, že ze všech uvedených objektivních skutečností je dán znak těžké újmy na

zdraví podle § 89 odst. 7 písm. e) tr. zák., ale bylo by možné v něm shledávat

i naplnění podmínek pro delší dobu trvající poruchu zdraví ve smyslu § 89 odst.

7 písm. ch) tr. zák. Pro tento závěr svědčí zejména skutečnost, že poškozená má

v důsledku zlomeného nosu s výrazným posunem nosní přepážky stále problémy

jednak v omezeném dýchání, a jednak i v kosmetickém efektu. Je potřeba uvést,

že obě tyto skutečnosti poškozenou bezesporu omezují v obvyklém způsobu života.

V daném případě je poroto nevýznamné, pokud poškozená za jistých okolností

poznamenala, že není více omezena, jak namítli obvinění. Toto její sdělení,

vytrženo ze všech dalších okolností, není jakkoli směrodatné pro závěr, že

nedošlo k vážné újmě na zdraví.

Ve vztahu k otázce zavinění obviněných a k tomu, zda ve vztahu k takto

nastalému následku jednali obvinění úmyslně, lze připomenout, že je nutné

vycházet ze skutku, jak byl zjištěn. Podle jeho popisu obvinění společně jako

spolupachatelé poškozené napadli údery pěstí, kopanci velké intenzity, které

směřovali zejména do oblasti hlavy, a v tomto jednání pokračovali i poté, co

obě poškozené již bez odporu ležely na chodníku, navíc i poté, co se na místo

dostavila hlídka policie. Při tomto brutálním a delší dobu trvajícím násilí,

obvinění jednali vědomi si jak svého počínání, tak i následků, které mohou

přivodit. Nelze totiž v této souvislosti nezmínit, že objektem těchto jejich

útoků byly ženy obecně považované za křehčí co do fyzické stránky, než lze

očekávat u poškozených mužského pohlaví. I když obvinění k tomuto brutálnímu

projevu přistoupili až poté, co je poškozená V. K. v rámci své sebeobrany,

poranila, nezpůsobila jim tím závažnější zranění. Tato okolnost ve spojení se

závěry znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie o snížení ovládacích a

rozpoznávacích schopností u obou obviněných tudíž rozhodně nesvědčí proto, že

jednání obviněných nebylo vědomé.

Všem zjištěným okolnostem, jak je podrobně soudy obou stupňů ve svých

rozhodnutích rozvedly, plně odpovídá závěr, že obvinění čin spáchali v nepřímém

úmyslu ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák., neboť věděli, že když kopou do hlavy

poškozené navíc ležící na zemi, mohou způsobit jak těžkou újmu na zdraví nebo i

smrt. V tomto směru pro případ, že takový následek způsobí, s ním byli

srozuměni.

Ze všech rozvedených skutečností je nepochybné, že soudy nižšího stupně správně

v jednání obviněných shledaly všechny znaky skutkové podstaty trestného činu

ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. a dospěly k přesvědčivým

závěrům i z hlediska jejich zavinění.

Nejvyšší soud neshledal pochybení soudů ani ve vztahu k právnímu posouzení činu

obou obviněných jako trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.,

neboť i ve vztahu k této právní kvalifikaci oba soudy, zejména však soud

prvního stupně, uvedly všechny potřebné a významné okolnosti, ani zde není

pochyb, že obvinění i v případě tohoto trestného činu se uvedeného trestného

jednání dopustili v nepřímém úmyslu.

Tato právní kvalifikace trestného jednání, jímž byli obvinění uznáni vinnými

rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. 6 To 97/2007, v

návaznosti na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 10. 2006, sp.

zn. 2 T 26/2006, byla tudíž posouzena v souladu se zákonem.

Dovolání obviněných tímto směrem zaměřeným Nejvyšší soud proto shledal jako

zjevně neopodstatněná, když obvinění v rámci těchto svých mimořádných

prostředků převážně opakovali dříve uplatňovanou obhajobu a své výhrady

uplatnili i v rámci podaných odvoláních, s nimiž se Městský soud v Praze v

potřebné míře vypořádal a dostatečně na ně v odůvodnění svého rozhodnutí

reagoval.

Dalším z obviněnými uplatněných dovolacích důvodů je důvod podle § 265b odst. 1

písm. l) tr. ř., jenž je dán při naplnění alespoň jedné ze dvou zde

alternativně uvedených podmínek. U první z nich se tak stane, pokud bylo

rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti

rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž

byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Uvedená

alternativa dovolacího důvodu má procesní charakter a má zabránit porušení

práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo

zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí.

V daném případě tuto alternativu nebylo možné použít, protože odvolání

obviněných byla v posuzovaném případě v souladu se zákonem a v řádně provedeném

odvolacím řízení podle § 254 tr. ř. věcně přezkoumána a za dodržení zákonných

podmínek odvolacím soudem podle § 256 tr. ř. zamítnuta (přiměřeně srov.

rozhodnutí č. T 481 a T 491, publikovaných v Souboru rozhodnutí Nejvyššího

soudu, sešit 20, ročník 2003).

Druhá alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je

splněna tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí

nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení

uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů

dovolání uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. však

obvinění tvrdí existenci pouze výše zmíněného důvodu podle § 265b odst. 1 písm.

g) tr. ř. se shora citovaným konkrétním odůvodněním. Jak však vyplývá z výše

vyjádřeného názoru dovolacího soudu, ani tento důvod dovolání nebyl z důvodu

jeho zjevné neopodstatněnosti naplněn. V předmětné trestní věci není proto dána

ani druhá alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Ze všech těchto skutečností a právních úvah Nejvyšší soud shledal, že rozsudky

Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. 6 To 97/2007, a Obvodního

soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 2 T 26/2006, jsou správné, a

proto dovolání obviněných ve vztahu k relevantně uplatněným námitkám jako

zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy

řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. prosince 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová