8 Tdo 1458/2018-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2018 o dovolání
obviněného D. P., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v
Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 14 To
119/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Táboře pod sp. zn. 5 T 88/2017, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. P. odmítá.
1. Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 26. 2. 2018, sp. zn. 5 T
88/2017, uznal obviněného D. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“)
vinným, že
dne 5. 11. 2016 kolem 1.00 – 2.00 hodin v XY, okres XY, na ulici XY před disco
XY, fyzicky napadl J. K., narozeného XY, a to opakovanými údery pěstí do
obličeje, po prvním z nichž poškozený upadl na odstavené jízdní kolo, a
následně na zem, načež další údery směřoval obviněný již do ležícího
poškozeného, a způsobil mu tak oděrky na obličeji a krku, podkožní krevní výron
v oblasti levé očnice, podspojivkový krevní výron levého oka, zlomeninu spodiny
a vnitřní stěny levé očnice se zakrvácením čelistní dutiny a předních sklípků
čichové kosti a přední luxaci (vymknutí) levého ramene, čili těžké zranění s
obvyklou dobou léčení kolem 8 – 10 týdnů.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jednak jako
zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a jednak jako
přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle § 146
odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí
svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr.
zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce
třiceti měsíců. Dále mu podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uložil přiměřenou
povinnost podle svých sil během zkušební doby nahradit škodu trestným činem
způsobenou. Současně podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost
nahradit škodu následujícím poškozeným v dále uvedených částkách: poškozenému
J. K., nar. XY, trvale bytem XY, částku 38 463 Kč s úrokem z prodlení z této
částky od právní moci tohoto rozsudku až do zaplacení, jehož výše odpovídá
ročně výši repo sazby stanovené ČNB pro první den kalendářního pololetí, v němž
došlo k prodlení, zvýšené o 8 % bodů, a poškozené Oborové zdravotní pojišťovně
zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, se sídlem Praha 4, Roškotova
1225/1, IČ 47114321, částku 19 732 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. soud dále
odkázal poškozeného J. K., gen. shora, se zbytkem jím uplatněného nároku na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 28. 6.
2018, sp. zn. 14 To 119/2018, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
4. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný
prostřednictvím svého obhájce Mgr. Roberta Plicky dovolání, přičemž s odkazem
na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. vyslovil názor, že bylo
rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože v
řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., tedy že rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. V dalším textu svého podání dovolatel s odkazem na své odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně jednak poukázal na nevěrohodnost svědků, na
jejichž výpovědích nalézací soud založil svůj rozsudek, dále upozornil na
nesrovnalosti v údajném časovém sledu a popisu údajného skutku, zejména pokud
šlo o přítomnost jízdního kola na místě údajného trestného činu, a rovněž vytkl
soudu prvního stupně, že zcela ignoroval jakékoliv důkazy svědčící v jeho
prospěch, a to včetně jeho výpovědi jako osoby bezúhonné, a výpovědí svědků
nacházejících se v dané době na předmětném místě, jejichž pověst je v kontrastu
s pověstí osob, kterým soudy obou stupňů uvěřily. Konkrétně zdůraznil, že ve
výpovědích poškozeného, jenž navíc byl v době údajného incidentu v podnapilém
stavu, což jeho výpověď jistě ovlivnilo, se vyskytují nesrovnalosti a účelové
změny až lži; současně zmínil i to, že poškozený je osobou v minulosti
trestanou, což sice nečiní jeho výpověď automaticky nevěrohodnou, avšak tato
skutečnost přinejmenším jeho věrohodnost snižuje. Obdobně namítl, že ani
svědkyně T. V. (přítelkyně poškozeného) nebyla ve své výpovědi konzistentní, v
průběhu trestního řízení výpověď měnila a prokazatelně i lhala. Ke klíčovému
svědku P. K., na jehož tvrzení v podstatě celý rozsudek soudu prvního stupně
„stál“, uvedl, že je osobou v minulosti opakovaně trestanou, a tudíž poměrně
nevěrohodnou, přičemž v době údajného incidentu byl navíc též v podnapilém
stavu. Ve vztahu k těmto skutečnostem pak postavil do protikladu okolnost, že
on je osobou žijící řádným životem – do nabytí právní moci rozsudku soudu
prvního stupně v dané věci bez záznamu v trestním rejstříku – a studentem
vysoké školy s tím, že se nedopouští žádného protiprávního ani jinak nevhodného
jednání; o jeho řádném životě svědčí i fakt, že ačkoli se necítí být vinen
předmětným trestným jednáním a je osobou bez stálých příjmů, má zájem plnit
soudně stanovenou povinnost náhrady škody poškozeným a za tímto účelem
neprodleně po pravomocném skončení věci kontaktoval poškozené a smluvil si s
nimi splácení náhrady škody, a tyto splátky od září roku 2018 řádně plní. V
této souvislosti poukázal na to, že rovněž další svědci vypovídající v jeho
prospěch – T. V., L. Š., N. L., P. S., M. P., Š. P. a N. V.– jsou osobami bez
trestní minulosti, studenty žijícími řádným životem. Podivil se proto nad tím,
že jejich výpovědi oba soudy nepovažovaly (na rozdíl od výpovědí svědků v jeho
neprospěch, když tito svědci jsou osobami s trestní minulostí a prokazatelně
lhali, účelově zkreslovali fakta, a nadto byli pod silným vlivem alkoholu) za
věrohodné, a nad tím, kde v těchto shledaly rozpory, když veškeré případné
rozpory jsou zcela marginální (z důvodu ovlivnění alkoholem a časového odstupu,
když shodné faktory v případě výpovědí svědků v jeho neprospěch hodnotily zcela
opačně).
6. Dále se obviněný zaměřil na znalecký posudek zpracovaný znalcem z
oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, který popisuje pouze povahu
zranění poškozeného (vykloubení ramene), nikoliv příčinu ani přesný čas či
pachatele jeho vzniku. Zdůraznil, že znalec nebyl schopen jednoznačně určit,
kde, kdy ani kým bylo vykloubení způsobeno, a tudíž se jednalo pouze o
nepodložené dohady a spekulace, ke kterým se soudy obou stupňů uchýlily ve
zřejmé důkazní nouzi. Námitky vznesl i k údajnému časovému sledu událostí,
které souvisely s údajným trestným jednáním, jak jej uvádí soud prvního stupně
a potvrzuje ho soud druhého stupně, s tím, že tento neodpovídá kamerovým
záznamům ani výpovědím svědků. Poukázal rovněž na to, že nebylo vůbec
prokázáno, že zranění poškozeného vzniklo právě pádem na jízdní kolo, stejně
jako nebylo prokázáno, že se na předmětném místě a dané době vůbec nějaké
jízdní kolo nacházelo. K tomu upozornil na skutečnost, že kamerový záznam sice
nezachycuje rozhodnou dobu, avšak zachycuje dobu předcházející údajnému
trestnému jednání o dvě minuty až o jednu hodinu a dvě minuty, a je na něm
vidět, že kdosi odváží jediné jízdní kolo na předmětném místě se nacházející. Z
uvedeného dovodil, že závěr, že v době mezi první a druhou hodinou ranní daného
dne přijel před disco XY někdo další na jízdním kole, toto zde odstavil a na ně
pak poškozený následkem úderu upadl, sice není vyloučený, avšak ani nijak
prokázaný, čili by byl opět pouhou spekulací.
7. Dovolatel poukázal i na to, že odvolacímu soudu navrhl provedení
dalších důkazů, a to výslechu svědka P. T. a přehrání kamerového záznamu, avšak
tento soud odmítl zmíněné důkazy provést s odkazem na to, že již byly provedeny
v předchozím řízení procesně správně, a tudíž jejich provedení z důvodu
neúčelnosti není nutné. Vyslovil názor, že soud druhého stupně mohl a měl
důkazy provedené nalézacím soudem provést znovu a zaměřit se zejména na
odstranění rozporů ve výpovědích svědků učiněných v jeho neprospěch. Jestliže
odvolací soud dále považoval hodnocení důkazů soudem prvního stupně za logické,
vyjádřil v tomto směru pochybnost s tím, že mu není známo, na čem by se měla
taková logika zakládat. Tvrdil naopak, že v posuzovaném případě neexistuje
jediný přímý důkaz, jenž by ho usvědčoval, a byl přesvědčen, že údajné nepřímé
důkazy jsou nevěrohodné, rozcházející se a neprůkazné; za této situace pak
dovodil, že odvolací soud vzal závěry soudu prvního stupně za své proto, že to
pro něj bylo snadnější a pohodlnější, neboť se tak nemusel podrobněji zabývat
jím předloženou argumentací. V této souvislosti zdůraznil i to, že soud druhého
stupně jeho odvolacím argumentům v rozsahu osmi stran věnoval pouze dva
odstavce odůvodnění svého rozhodnutí, tedy zhruba půl strany; takový jeho
postup označil za postup v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý
proces a základními zásadami trestního práva, zejména se zásadou zjištění
skutkového stavu věci a zásadou vyhledávací podle § 2 odst. 5 tr. ř. a dále
klíčovou zásadou presumpce neviny a na ni navazující zásadou in dubio pro reo
zakotvenou v § 2 odst. 2 tr. ř.
8. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný navrhl (aniž citoval
konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského
soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 14
To 119/2018, včetně vadného řízení mu předcházejícího, a přikázal soudu, aby
věc znovu projednal a rozhodl.
9. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr.
ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém
vyjádření s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
[resp. s odkazem na § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. za užití § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. ] poukázala předně na to, že obsahem dovolání obviněného jsou
výlučně námitky, které směřují toliko proti způsobu, jakým soudy hodnotily
provedené důkazy. Takové námitky však nejsou způsobilé být právně relevantně
uplatněny nejen pod deklarovaným dovolacím důvodem, ale ani pod žádným jiným ze
zákonem taxativně stanovených důvodů dovolání.
10. Nad rámec uvedeného konstatování státní zástupkyně vyslovila názor,
že soudy obou stupňů při hodnocení důkazů žádným způsobem nepochybily. Soud
prvního stupně za situace, kdy proti sobě stály výpovědi poškozeného J. K. a
svědka P. K. (potažmo svědkyně T. V.) na jedné straně a obviněného a jeho
kamarádů a spolužáků na straně druhé, jasně vyložil, proč považoval za
věrohodnější výpovědi svědčící pro verzi poškozeného, když tyto výpovědi jsou v
souladu s objektivně zjištěnými okolnostmi, zejména že danému incidentu
předcházelo napadení svědka L. H., a současně odpovídají znaleckému posudku z
oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Zdeňka Šenkýře, který
potvrdil mechanismus poranění levého oka poškozeného s tím, že nejvhodnějším
předmětem ke způsobení zranění tohoto typu je pěst. Pokud tedy svědci
vypovídající ve prospěch obviněného tvrdili, že žádný incident předmětnou noc
nezaregistrovali, je evidentní, že toto jejich tvrzení se nezakládá na pravdě.
O účasti obviněného na incidentu, ve kterém nějakou roli sehrálo i jízdní kolo,
svědčí i výpověď řidiče taxi – svědka P. T., který vezl domů jak poškozeného,
jenž nesl stopy po incidentu, tak následně i obviněného a jeho kamaráda, kteří
se v taxíku o nějakém incidentu bavili. Soudy se za popsaných okolností potom
přiklonily k výpovědím svědčícím ve prospěch verze poškozeného (byť si byly
dobře vědomy minulosti poškozeného i svědka P. K., stejně jako okolnosti, že
většina účastníků či svědků incidentu byla pod vlivem alkoholu), když z
objektivních okolností vyplývá, že k popsaným incidentům došlo a výpovědi ve
prospěch obviněného negující jakékoli fyzické potyčky předmětného večera
vyznívají nevěrohodně. Dodala, že soudy též zdůvodnily, jak hodnotily důkaz v
podobě kamerového záznamu z místa činu, který inkriminovanou dobu a napadení
poškozeného nezaznamenal, a nelze z něj tedy dovozovat obviněným požadované
skutečnosti. Přisvědčila pak odvolacímu soudu i v tom, že za tohoto stavu
dokazování neměl ani on důvod jakékoli další dokazování provádět.
11. Státní zástupkyně závěrem shrnula, že dovolání obviněného, přestože
formálně deklaruje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s
poukazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obsahově
nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Navrhla proto,
aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, a
současně, aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) v neveřejném
zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasila ve
smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí Nejvyšší
soud učinil v neveřejném zasedání.
12. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou
na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 30. 11.
2018). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr.
ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a
splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr.
ř.
14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda
obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném
ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z
důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto
zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání
tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
15. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
16. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo
přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a)
až k) (druhá alternativa).
17. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání
obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je
zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě,
tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až
k) tr. ř.
18. Jak již bylo výše uvedeno, obviněný uplatnil dále dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o
trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného
prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost
dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší
soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení
důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.,
neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv
hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení
otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním
posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je
třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného
skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat
právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se
totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu
srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn.
III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této
souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad
trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu
řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení
zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
19. V tomto ohledu dovolání obviněného nemohlo obstát, neboť námitky,
jež podřadil pod uvedený dovolací důvod, směřovaly výhradně proti úplnosti
provedeného dokazování (vytkl odvolacímu soudu, že znovu neprovedl jím navržené
důkazy, a to výslech svědka P. T. a přehrání kamerového záznamu z předmětného
místa), způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů (namítl, že
soudy zcela ignorovaly jakékoliv důkazy svědčící v jeho prospěch a naopak
uvěřily těm důkazům, resp. svědkům, kteří vypovídali v jeho neprospěch,
přestože tito účelově zkreslovali fakta a dokonce prokazatelně lhali a nadto
byli pod silným vlivem alkoholu; konkrétně s poukazem jednak na znalecký
posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a dále zejména na
svou výpověď a výpovědi svědků T. V., L. Š., N. L., P. S., M. P., Š. P. a N.
V., svých spolužáků a kamarádů, a jak zdůraznil, osob bezúhonných, žijících
řádným životem, kteří vypovídali v jeho prospěch, vyjádřil přesvědčení, že v
dané věci neexistuje jediný přímý důkaz jej usvědčující, a tvrdil, že údajné
nepřímé důkazy jsou nevěrohodné, účelově měněné až lživé a navíc vzájemně si
odporující, a tudíž neprůkazné, přičemž za takové označil výpovědi jak
poškozeného a jeho přítelkyně – svědkyně T. V., tak klíčového svědka P. K. s
tím, že v případě poškozeného a svědka P. K. dovodil snížení jejich
věrohodnosti i ze skutečnosti, že jde o osoby s trestní minulostí) a proti
skutkovým zjištěním, jež tyto na podkladě provedeného dokazování učinily.
Současně prováděl vlastní hodnocení provedených důkazů a předkládal vlastní
verzi skutkového děje spočívající v tvrzení, že se daného protiprávního jednání
nedopustil. Vzhledem k jím tvrzeným skutečnostem a pochybení soudů obou stupňů
měl za to, že v dané věci odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý
proces a též základní zásady trestního práva, zejména zásadu zjištění
skutkového stavu věci a zásadu vyhledávací podle § 2 odst. 5 tr. ř. a dále
zásadu presumpce neviny a na ni navazující zásadu in dubio pro reo zakotvenou v
§ 2 odst. 2 tr. ř.
20. Takové výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné,
neboť směřovaly výlučně do způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou
stupňů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž
zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaroval dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky
skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného
způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších
instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch;
teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně
nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, a jiné nesprávné
hmotněprávní posouzení. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají
žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje
zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
21. Jestliže přitom dovolatel odvolacímu soudu vytýkal, že postupoval v
rozporu se zásadou in dubio pro reo, pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková
výhrada směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do skutkových zjištění
a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani
otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze
zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě
provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.),
kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen
otázek skutkových.
22. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání
připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými
skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně)
tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k
hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v
případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek
porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků
spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se
rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany
základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být
respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu
viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS
554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění
má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a
svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu
tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž
posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy
svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného
racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn.
III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
23. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud (ve
shodě s výstižným vyjádřením státní zástupkyně) v dané věci neshledal. V této
souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy,
jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené
důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických
způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho,
co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom,
že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v
úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí
soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými
důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a
právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v
odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých
důkazů (zejména výpovědí obviněného, poškozeného a svědků, a rovněž znaleckého
posudku a kamerového záznamu) učinil, a podrobně se zabýval i obhajobou
obviněného (srov. zejména strany 6 až 10 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito
hodnotícími úvahami a skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací v
odůvodnění svého usnesení, přičemž i on se řádně zabýval obhajobou obviněného a
dostatečně odůvodnil, proč neshledal nezbytným provést znovu důkazy jím
navržené, resp. z jakého důvodu jejich provedení shledal zcela nadbytečným
(srov. jeho strany 5 a 6).
24. Rovněž Nejvyšší soud nemá, co by v tomto směru mohl oběma soudům
nižších instancí vytknout. Naopak (stejně jako státní zástupkyně, na jejíž
přiléhavou argumentaci v tomto ohledu lze již z důvodu procesní ekonomie
odkázat) se s nimi plně ztotožnil v hodnocení provedených důkazů, které
nevykazovalo žádné prvky svévole, nijak nevybočilo z pravidel formální logiky,
a tím ani z rámce ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Výsledná skutková zjištění pak
odpovídala zákonným požadavkům uvedeným v § 2 odst. 5 tr. ř. Lze tedy shrnout,
že Nejvyšší soud neměl důvod pro zásah do zjištěného skutkového stavu a naopak
jím byl při svém rozhodování vázán, a námitkami směřujícími do provedeného
dokazování se již proto dále nezabýval.
25. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý
proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo
na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze
zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny
zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
26. Pokud by pak výhrady dovolatele měly být považovány za zpochybnění
správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak
Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není
přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).
27. Pro úplnost je vhodné dodat (a vyplývá to ostatně již z textu
shora), že dovolací argumentace obviněného je opakováním jeho obhajoby
uplatněné v předchozím řízení před soudy obou nižších instancí, jež se jí řádně
zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly.
28. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.)
Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání
obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z
jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §
265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu
předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do
základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady
k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího
soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 12. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu