t
o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. o d m í t á .
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 1 T 9/2005, byl
obviněný J. P. uznán vinným jednak trestným činem padělání a pozměňování peněz
podle § 140 odst. 2, alinea 1 (v bodě 1), alinea 2 (v bodě 2) tr. zák. za
použití § 143 tr. zák. a jednak pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst.
1 k § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., za které byl odsouzen podle § 250 odst. 4
tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání osmi let. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu
zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl
obviněnému J. P. dále uložen trest propadnutí věcí, a to elektrického psacího
stroje s přívodným kabelem, scanneru s přívodným kabelem, PC s přelepením krytu
31. 10. 2002, Multicom s mechanikou DVD Rom a disketovou mechanikou, tiskárny.
Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného J. H.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění J. P. i J. H. odvolání, o kterých
Vrchní soud v Praze rozhodl tak, že rozsudkem ze dne 30. 6. 2006, sp. zn. 6 To
42/2006, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v
celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že oba obviněné
uznal vinnými jednak trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140
odst. 2, alinea 1. tr. zák. (v bodě 1), jednak pokusem trestného činu padělání
a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2, alinea 2. tr. zák. (v bodě 2) za
použití § 143 tr. zák. a jednak pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst.
1 tr. zák., § 250 odst. 1, 4 tr. zák., a to za jednání, kterého se měli oba
dopustit tak, že v době od 14. 10. 1999 do 22. 3. 2005 zčásti sami (pod bodem
1) vyrobili a zčásti (pod bodem 2) si opatřili od dosud neztotožněných osob 74
kusů padělků směnek a k nim příslušných smluv o vkladových účtech I., a.s.,
výpisů z účtu, plných mocí pro klienta I., a.s., M. P. – U., doložek o
termínovaných vkladech, vystavených na řad společnosti M. P. – U., s.r.o., s
falešnou akceptací I., a.s., s otiskem padělaného razítka této banky a
napodobenými podpisy funkcionářů této banky Ing. J. K., CSc. a Ing. L. P.,
přičemž padělky byly opatřeny textem označujícím jako výstavce firmu M. P. –
U., v celkové nominální hodnotě 19.750.000.000,- Kč s určením placení na řad
výstavce, které pak nejméně od počátku roku 2005 nabízeli jako pravé k
odkoupení za cca jedno procento jejich nominální hodnoty prostřednitvím M. K.,
JUDr. V. P. a Z. E. a dne 23. 3. 2005 oba obvinění spolu jeli do hotelu, kde v
době od 14.00 hodin do 15.10 hodin v hotelu a v osobním vozidle před hotelem
obviněný J. P. těchto 74 kusů směnek s příslušnými bankovními dokumenty prodal
jako pravé v rámci předstíraného převodu podle § 158c tr. ř. Z. N. za částku
100.000,- EUR a 3.660.000,- Kč, přičemž při prodeji byli oba obvinění zadrženi
policisty Policie České republiky, přičemž obvinění k tomu prodeji použili 1)
jimi na zajištěném psacím stroji vyplněných 31 směnek, konkrétně
specifikovaných v rozsudku soudu Vrchního soudu v Praze a 2) dalších 43 směnek,
u nichž nebylo prokázáno, že by je sami padělali, a to směnky rovněž konkrétně
specifikované v uvedeném rozsudku.
Za tyto trestné činy byl obviněný J. P. podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití
§ 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti
let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák.
zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl
uložen trest propadnutí věci ve shodě s tím, jak to učinil i a popsal i soud
prvního stupně. Bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu obviněného J. H.
Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný J. P.
prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. F. dovolání, které vymezil dovolacím
důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru
skutkový závěr soudů prvního i druhého stupně vychází z důkazů, které nebyly v
celém rozsahu opatřeny v souladu s procesními předpisy. Procesní pochybení
shledal konkrétně při získávání důkazů odposlechem telekomunikačního provozu
postupem podle § 88 odst. 3 tr. ř. a při užití operativně pátracích prostředků
podle § 158 tr. ř., protože v určité fázi projednávané věci se jednalo o
policejní provokaci. Za důkaz provedený v rozporu s procesními předpisy označil
i výslech utajených svědků podle § 55 odst. 2 tr. ř. vystupujících pod jmény M.
N. a D. Š., když má za to, že i ve smyslu rozhodnutí Evropského soudu pro
lidská práva by měl být takový důkaz používán jen za výjimečných okolností,
přičemž má-li být svědkem policista, je třeba řešit riziko možné odvety vůči
němu a jeho rodině ze strany pachatele, dále otázku, zda je obviněný v důsledku
svého zdravotního stavu vůbec schopen takovou represi provést s tím, že pokud
takové skutečnosti zjištěny nejsou, jedná se o důkaz opatřený nezákonným
způsobem. Soud prvního stupně při provádění a hodnocení důkazů podle názoru
obviněného postupoval v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., důkazy
prováděl toliko jednostranně a odmítl provádět důkazy další, zejména pokud jde
o důkazy svědčící ve prospěch obviněného, přičemž odvolací soud se s takovým
postupem soudu nalézacího ztotožnil. Dále má za to, že důkazy byly získány
nestandardním způsobem, bylo s nimi účelově manipulováno, a v konečném důsledku
tak byl obviněný uznán vinným trestným činem, který nespáchal. Z těchto důvodů
tedy navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2006, sp. zn. 6 To 42/2006 a
podle § 265k odst. 2 tr. ř. i další obsahově navazující rozhodnutí nebo aby
Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl.
K předmětnému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně
vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po
stručném shrnutí obsahu dovolání a jemu předcházejícího řízení konstatoval, že
argumentace dovolatele nespecifikuje ani jedinou vadu, jež spočívá v nesprávné
aplikaci ustanovení hmotného práva trestního a soustředí se výlučně na výhrady
procesní povahy. Vzhledem k tomu, že výhrady obviněného nejsou způsobilé
naplnit nejen dovolatelem uplatněný, ale ani žádný další ze zákonem stanovených
důvodů, pro něž lze podat tento mimořádný opravný prostředek, navrhl, aby
Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a aby
tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného J. P. je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně
zjistil, že bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.). Dále musel posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za
důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolání lze podat
jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň
podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání
podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému
skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného
dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně
právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o
jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto
dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost
skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat
úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se
týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva.
Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a
odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním
posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti
na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná
skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla
být podle dovolání použita. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové
výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových
zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již
provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se
činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil.
Ve vztahu k takto uplatněným námitkám obviněného a s odkazem na všechna výše
rozvedená pravidla významná pro řádné uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. je dále nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně
povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na
tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění
soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování
dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení
provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech
sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS
449/03).
Dovolání obviněného J. P. však tato obecná kritéria nesplňuje, jelikož v rámci
svého dovolání brojí výhradně proti učiněným skutkovým zjištěním, s nimiž se
neztotožnil, a považuje je za nesprávná, když tvrdí, že se skutku, který mu je
kladen mu za vinu, nedopustil. Ve svém dovolání obviněný sice formálně
poukazuje na dovolací důvod, který naplnil jen takové vady rozhodnutí soudu
druhého stupně, jež spočívá v nesprávné aplikaci ustanovení hmotného práva
trestního. Takové výhrady však obviněný J. P. nevznesl, protože své dovolání
zaměřil výhradně proti procesnímu postupu, na jehož podkladě byly opatřeny ve
věci použité důkazy. Obviněným uváděné výhrady tedy nejsou způsobilé naplnit
nejen dovolatelem uplatněný, ale ani žádný další ze zákonem stanovených důvodů,
pro než lze dovolání podat.
Nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší soud za důležité k námitce obviněného, že
policie vyprovokovala jeho trestnou činnost a že telefonní odposlechy,
eventuelně výslech utajených svědků byly provedeny v rozporu se zákonem, uvést,
že u předstíraného převodu podle § 158c tr. ř. v daném případě není pochyb o
tom, že Policie České republiky prostřednictvím osoby vystupující jako utajený
svědek podle § 55 odst. 2 tr. ř. vstoupila do skutkového děje rozhodného v této
věci. Z provedeného dokazování jasně vyplynulo, že trestnou činnost obviněných
sama nevyprovokovala nebo jinak nepřípustně neiniciovala. Soud prvního stupně
se otázkou legálnosti předstíraného převodu zabýval a náležitě se s ní
vypořádal ve svém rozsudku a vyjadřoval se k ní i soud odvolací. Není tudíž
pochyb o tom, že Policie České republiky postupovala zcela v souladu s
ustanovením § 158c tr. ř. a veškerou činnost realizovala prostřednictvím
utajených svědků, policistů vystupujících pod jmény Z. N. a M. Š. až na základě
aktivních podnětů obviněného P., který určoval jednotlivé kroky směřující k
uzavření předmětného obchodu. Prodej směnek neproběhl pod nátlakem příslušníků
Policie České republiky, kteří zároveň nepůsobili na obviněného tak, aby došlo
k navýšení kupní ceny, což by podle názoru vrchního soudu odporovalo i logice
postavení obou zúčastněných stran, pokud police byla na straně kupujícího, v
jehož zájmu je obecně realizace obchodu za co nejnižší cenu. Byli to
jednoznačně obvinění, kteří iniciovali uskutečnění prodeje jimi nabízených
směnek. Proto lze odmítnout úvahy, že by obvinění jednali proto, že by k
takovému jednání byli policií vyprovokováni (nejedná se o situaci obdobné té, z
níž vychází Nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 710/01
publikovaný pod č. 100 ve svazku 30 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Nejvyšší soud na základě všech rozvedených důvodů shledal, že dovolání
obviněného J. P. bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným
podle § 265b tr. ř., a proto je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. ledna 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová