Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obou
obviněných jsou přípustná § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.,
byla podána osobami oprávněnými § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze tato podání učinit (§ 265e
odst. 1 tr. ř.), a splňují i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v
ustanovení § 265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolateli uplatněné
dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona,
jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm.
b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §
265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale
tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn
konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení
skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný Ing. J. P. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových
zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §
265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu
prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav
je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost
a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se
týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně
uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí
věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr.
ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z
dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat
postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen
vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný
skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se
totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu
srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02,
III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen
vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a
teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně
právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z
hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné
prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém
rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
Vzhledem k těmto kritériím se Nejvyšší soud nejprve zabýval povahou dovolacích
námitek, které obviněný Ing. J. P. uplatnil. Shledal přitom, že v jeho dovolání
převažují výhrady skutkového charakteru, které však předmětem dovolání být
nemohou. Jak na to správně poukázal již státní zástupce ve svém vyjádření,
obviněný totiž předložil dovolacímu soudu k posouzení vlastní verzi průběhu
skutkového děje, odlišnou od skutkových zjištění, k nimž dospěl soud odvolací,
a tak se domáhal zjištění jiných (pro něj příznivějších) skutkových okolností,
než ke kterým dospěl soud druhého stupně. V převážné míře namítal nesprávnost
těch skutkových zjištění, která se týkají jeho podílu na předmětné trestné
činnosti a pramení z (údajně) nesprávného hodnocení důkazů provedeného soudem
druhého stupně (převážnou část těchto námitek přitom prezentoval již v rámci
svého řádného opravného prostředku). Tak například zdůrazňoval, že společně s
druhým obviněným jednali s vědomím, že jsou statutárními orgány společnosti O.
P., s. r. o. (Ing. J. P.), resp. L., spol. s r. o. (Ing. Z. J.), a poukazoval
na to, že příslušnou úvěrovou smlouvu podepisoval v dobré víře, že banku
nechtěl podvést i proto, že jí předložil všechny materiály, které pro své
rozhodování požadovala a nikterak je nerozporovala, že neměl k dispozici žádné
informace v tom směru, jak je ve věci nadále postupováno zúčastněnými stranami,
že peněžní prostředky byly nasměrovány na konkrétní bankovní účty podle
požadavku samotné úvěrující banky I., a. s., a takové podmínky byly součástí
úvěrové smlouvy apod. Takové námitky však pod zvolený ani žádný jiný dovolací
důvod podřadit nelze.
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy,
existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními
závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání.
V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění
rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými
důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a
právními závěry soudů na straně druhé.
Pokud by tento obviněný uplatnil pouze takovéto námitky, musel by Nejvyšší soud
jeho dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z
jiného důvodu než je uvedený v § 265b tr. ř.
Za jedinou relevantně uplatněnou námitku Nejvyšší soud považoval výhradu
dovolatele, že u něho zcela absentuje úmysl, který je mimo jiné vyžadován
zákonem pro naplnění skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §
250b tr. zák. Takovou námitku vztahující se k subjektivní stránce jmenovaného
trestného činu však považoval za zjevně neopodstatněnou.
K tomu je zapotřebí uvést, že podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán
úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit
nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem úmysl přímý podle § 4 písm.
a) tr. zák., nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo
ohrožení způsobit, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn
úmysl nepřímý podle § 4 písm. b) tr. zák..
V návaznosti na toto zákonné vymezení se Nejvyšší soud zabýval tím, zda soudy
nižších stupňů zkoumaly naplnění subjektivní stránky trestného činu úvěrového
podvodu podle § 250b odst. 1, 5 tr. zák., a shledal, že tomu tak bylo. Zejména
odvolací soud k této otázce uvedl, že obviněný Ing. J. P. podepsal smlouvy,
aniž by disponoval pravomocí, která by mu takový úkon umožňovala, že společnost
O. P., s. r. o., byla do obchodního rejstříku zapsána dne 24. 4. 1995, avšak
již po pěti dnech (dne 29. 4. 1995) valná hromada společnosti obviněného
odvolala z pozice jednatele, a že obviněný téhož dne smluvně převedl obchodní
podíl na spoluobviněného Ing. Z. J. a jeho otce. Z extrémně brzkého ukončení
působení obviněného Ing. J. P. ve společnosti O. P., s. r. o., a následného
převedení obchodního podílu osobám působícím současně ve firmě L., spol. s r.
o., tento soud dovodil, že předmětná podnikatelská aktivita O. P., s. r. o.,
byla ve skutečnosti předstíraná. Odvolací soud dále zdůraznil, že obviněný Ing.
J. P. nemohl být vytížen jinými pracovními aktivitami (jak sám tvrdil) při
zakládání společnosti Z. M., protože tato společnost byla do obchodního
rejstříku zapsána až dne 18. 11. 1996. Bez významu není ani to, že ekonomická
situace společnosti L., spol. s r. o., byla nejen na podzim roku 1995, ale i v
předchozí době velmi špatná, neboť měla dluhy i u jiných bank, a že finanční
prostředky poskytnuté bankou na účet O. P., s. r. o., dne 16. 10. 1995 byly
ještě téhož dne z účtu O. P., s. r. o., převedeny z převážné většiny na úvěrové
účty, které L., spol. s r. o., měla u I., a. s., pouze zanedbatelná částka byla
převedena na účet finančního úřadu, přitom oba obvinění věděli, že příjem z
předstírané podnikatelské činnosti je reálně jediným možným zdrojem, ze kterého
by své dluhy společnost L., spol. s r. o., mohla uhradit. Podvodný úmysl tohoto
obviněného vyplývá také z dalších skutkových zjištění učiněných soudy nižších
stupňů, zejména z toho, že poté, co ukončil svoji činnost ve společnosti O. P.,
s. r. o., nevěnoval této záležitosti pozornost, neaktualizoval podnikatelský
plán, ačkoliv podepsal ručitelský závazek za poskytnutí úvěru, nebyl nejen
schopen, ale ani později ochoten úvěr splácet (srov. strany 27 až 32 odůvodnění
rozsudku).
Nejvyšší soud proto přisvědčil správnosti právní kvalifikaci jednání obviněného
Ing. J. P. zvolené odvolacím soudem. Nejen ze skutkové a právní věty
odsuzujícího rozsudku, ale i z citovaných pasáží jeho odůvodnění je zřejmé, že
obviněný při sjednávání úvěrové smlouvy úmyslně uvedl nepravdivé údaje a údaje
podstatné pro uzavření smlouvy úmyslně zamlčel. Přitom věděl, že společnost O.
P., s. r. o., nebude poskytnutý úvěr splácet, protože mu bylo zřejmé, že tato
společnost ani žádnou podnikatelskou činnost vyvíjet nebude, věděl, že pronájem
„Restaurace B.“ ani její provozní činnost se neuskuteční, ačkoliv toto tvrdil
bance v rámci podnikatelského záměru a ačkoliv věděl, že příjem z podnikatelské
činnosti by byl jediným možným zdrojem, ze kterého mohl být tento úvěr splácen.
Popsaného protiprávního jednání se tedy dopustil v úmyslu přímém podle § 4
písm. a) tr. zák.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud
dovolání obviněného Ing. J. P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako
zjevně neopodstatněné.
Druhý dovolatel Ing. Z. J. uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., jenž je dán v případech,
kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo
nepřípustné.
Podmínky nepřípustnosti trestního stíhání byly podle již shora zmíněných
argumentů dovolatele splněny tím, že trestnost jím spáchaného činu zanikla
vzhledem k uplynutí promlčecí doby. Takto uplatněnou námitku je třeba považovat
za relevantní.
Jmenovaný dovolací důvod přichází v úvahu tehdy, jestliže ve věci existoval
některý z obligatorních důvodů podle § 11 odst. 1, 4 nebo § 11a tr. ř., pro
který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být
zastaveno. Spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v
závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo –
nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1, § 188 odst. 1
písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2, ani
podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř.
Z citovaných procesně právních ustanovení má v dané věci zásadní význam
ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze
zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno,
je-li promlčeno.
Pro posouzení otázky promlčení trestního stíhání je třeba zmínit i hmotně
právní ustanovení § 67 odst. 1 písm. b) tr. zák., podle něhož trestnost činu
zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí deset let, činí-li horní hranice
trestní sazby odnětí svobody nejméně deset let (srov. rovněž ustanovení § 250
odst. 5 tr. zák., v němž je horní hranice trestu odnětí svobody stanovena na
dvanáct let), případně odst. 3, podle něhož se promlčení trestního stíhání
přerušuje a) sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i
po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu
směřujícími k trestnímu stíhání pachatele, nebo b) spáchal-li pachatel v
promlčecí době trestný čin nový, na který tento zákon stanoví trest stejný nebo
přísnější. Podle odst. 4 pak platí, že přerušením promlčení počíná nová
promlčecí doba.
V neposlední řadě lze zmínit ustanovení § 89 odst. 15 tr. zák., podle něhož kde
tento zákon spojuje s uplynutím určité doby nějaký účinek, nezapočítává se do
ní den, kdy nastala událost určující její začátek. Při aplikaci tohoto pravidla
na počítání promlčecí doby to (obecně) znamená, že (promlčecí doba) počíná
běžet den následující po dni, kdy nastala událost určující její počátek.
Trestní zákon v citovaných ustanoveních (ale ani v žádných dalších) výslovně
neuvádí, od kterého okamžiku začíná plynout promlčecí doba, resp. co je tou
(konkrétní) událostí, která počátek jejího běhu určuje. Trestně právní teorie i
soudní praxe však vycházejí z názoru, že promlčecí doba začíná běžet od
spáchání trestného činu, tedy obvykle od jeho dokonání (jím se rozumí naplnění
všech zákonných znaků toho kterého trestného činu, a to případně i postupnými
kroky završenými způsobeným následkem). Z tohoto názoru – s nímž se ztotožňuje
v případě tzv. hlavního pachatele i soud dovolací – vyšel v dané věci také soud
druhého stupně (srov. stranu 36 odůvodnění jeho rozsudku), když mimo jiné
uvedl, že „promlčecí doba začíná plynout od spáchání trestného činu“.
Jako složitější se může jevit otázka, kdy začíná běžet promlčecí doba u
účastníka na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu. Odvolací soud se s touto
problematikou vypořádal tak, že „při účastenství je rozhodující jednání
hlavního pachatele, které podmiňuje trestnost účastníka ve smyslu návětí § 10
odst. 1 tr. zák.“ (tamtéž). Odkázal přitom na závěr prezentovaný v právnické
učebnici (Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 3.
přepracované a doplněné vydání. Masarykova univerzita v Brně, 2005, s. 393), s
nímž se ztotožnil zejména proto, že „je konzistentní s principem akcesority
účastenství“. Údajně opačný názor (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.
Trestní zákon. Komentář. 5. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s.
532) nesdílel i z toho důvodu, že „je v rozporu např. i s názorem na rozhraní
stran 139 a 140 téže publikace“. Své úvahy uzavřel tím, že „daný trestný čin
úvěrového podvodu byl … dokonán až vyplacením peněz na účet společnosti …, a
proto začíná běh promlčecí lhůty až ode dne 16. 10. 1995. Pokud obviněný …
usnesení o zahájení trestního stíhání převzal dne 29. 9. 2005, nemohlo u něj
dojít k promlčení trestního stíhání podle § 67 odst. 1 písm. b) tr. zák.,
účinného v roce 1995 …“ (stále na str. 36 odůvodnění jeho rozsudku).
Nejvyšší soud se také s tímto názorem identifikoval. Jak již bylo shora
uvedeno, obecně lze stanovit, že promlčecí doba běží od spáchání trestného
činu. Jelikož tento okamžik může být u konkrétních trestných činů různý, je
nutné zásadně vycházet z doby ukončení jednání pachatele. Pokud by ovšem bylo
možno u toho kterého trestného činu časově určit, kdy nastal jeho následek,
počíná běh promlčecí doby od okamžiku následku. Obdobně tam, kde je znakem
skutkové podstaty účinek, je počátek běhu promlčecí doby dán okamžikem, kdy
účinek nastal, a v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů je
třeba vycházet z doby, kdy nastal těžší následek. Z takto formulovaných
pravidel a s ohledem na podmínku akcesority účastenství pak lze stanovit, že u
účastníka na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu začíná promlčecí doba
běžet ukončením jednání hlavního pachatele (obdobně např. Novotný, O.,
Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné – I. Obecná část. Praha: ASPI, a.
s., 2007, s. 358).
Stejný závěr, byť jinými slovy, je formulován i v trestně právních publikacích
respektovaných autorů (srov. Solnař, V., Základy trestní odpovědnosti,
Academia, Praha, 1972, s. 350, nebo Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D.,
Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání, Orac,
2003, s. 425, „u účastenství počíná promlčecí doba od jednání pachatele, pokud
je účastenství akcesorní, neboť teprve od této doby se stává účastenstvím“,
nebo Jelínek, J. a kol., Trestní právo hmotné. Linde Praha, a. s., 2008, s.
336, „u účastenství počíná promlčecí doba od ukončení jednání hlavního
pachatele, neboť teprve od této doby se stává účastenstvím“, příp. Kratochvíl,
V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. přepracované a doplněné vydání.
Masarykova univerzita v Brně, 2005, s. 393, „Pro počátek běhu promlčecí lhůty
je rozhodující, kdy byl trestný čin spáchán. Promlčecí doba začíná plynout od
spáchání trestného činu. Při pokusu bude rozhodující ukončení pachatelova
jednání, při účastenství jednání hlavního pachatele, které podmiňuje trestnost
účastníka ve smyslu návětí § 10 odst. 1 tr. zák.“). V zásadním rozporu s ním
není ani dovolatelem a soudem druhého stupně citovaný komentář (Šámal, P.,
Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 5. přepracované vydání. Praha: C.
H. Beck, 2003), byť text na str. 532 by k tomu mohl svádět, neboť předcházející
text (str. 139 tamtéž) je se zmiňovaným právním závěrem konformní.
V této souvislosti nelze nezmínit, že takovému právnímu závěru bude odpovídat i
budoucí právní úprava. Zákon č. 40/2009, trestní zákoník, který nabude
účinnosti dne 1. 1. 2010, totiž uvedenou problematiku již výslovně řeší v
ustanovení § 34 odst. 2, posl. věta, tak, že „účastníkovi počíná běžet
promlčecí doba od ukončení činu hlavního pachatele“.
Lze tak ve shodě s odvolacím soudem uzavřít, že pokud obviněný Ing. J. P. jako
tzv. hlavní pachatel dokonal trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst.
1, 5 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., až vyplacením peněz na účet
společnosti O. P., s. r. o., dne 16. 10. 1995, začala teprve od tohoto dne
běžet desetiletá promlčecí lhůta nejen jemu, ale s ohledem na pravidlo
akcesority účastenství také spoluobviněnému Ing. Z. J. jako organizátoru
trestného činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) k § 250b odst. 1,
5 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Proto v případě, že tento
spoluobviněný převzal usnesení o zahájení trestního stíhání dne 29. 9. 2005,
tedy před uplynutím desetileté promlčecí lhůty, nemohlo u něj dojít k promlčení
trestního stíhání podle § 67 odst. 1 písm. b) tr. zák.
Žádné opodstatnění proto nemůže mít ani námitka obviněného Ing. Z. J., že
zásada akcesority je časově omezena na moment, kdy se hlavní pachatel o
spáchání trestného činu alespoň pokusil, nikoli na samotné dokonání trestného
činu. Pokud totiž obviněný Ing. J. P. jako tzv. hlavní pachatel posuzovaný
trestný čin shora uvedeného dne dokonal, pak v dané věci případné úvahy o
významu okamžiku, kdy by se o něj jen pokusil, nemají vůbec místo.
Z těchto znovu jen stručně uvedených důvodů Nejvyšší soud rovněž dovolání
obviněného Ing. Z. J. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné.
Rozhodnutí o dovoláních obou obviněných Nejvyšší soud učinil v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Zcela na závěr je třeba uvést, že Nejvyšší soud o žádosti obviněného Ing. J. P.
o odložení výkonu rozhodnutí nerozhodoval. Předseda senátu soudu prvního stupně
totiž v předkládací zprávě takový návrh, který je předpokladem pro takové
rozhodnutí (srov. § 265h odst. 3 tr. ř.), neučinil, a předseda senátu
Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř.
neshledal.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. února 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a