8 Tdo 1475/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21.
prosince 2005 o dovolání obviněného Ing. J. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí
svobody ve Věznici H., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 6.
2005, sp. zn. 3 To 81/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci
vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 15/1997, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. V. o d m í
t á .
Obviněný Ing. J. V. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12.
2004, sp. zn. 45 T 15/1997, uznán vinným, že
„poté, kdy mu byla dne 31. 8. 1994 udělena majitelem firmy J. J. – C. T., se
sídlem v R. p. R., plná moc k zastupování této firmy, uzavřel jejím jménem ve
dnech 2. 9. 1994 a 16. 9. 1994 kupní smlouvy s dodavatelem B. H., spol. s r.
o., na dodávky motorové nafty, na jejichž základě následně v době od 12. 9.
1994 do 6. 10. 1994 odebral celkem 8.664,04 t motorové nafty v celkové hodnotě
138.039.586,50 Kč s vědomím, že cenu odebraného zboží neuhradí, což se také
stalo, neboť z následně vystavených faktur, a to:
- 50 ks faktur ze dne 12. 9. 1994, s datem splatnosti 26. 9. 1994, na celkové
množství 2.352,76 t motorové nafty za částku 37.989.310,- Kč,
- 8 ks faktur ze dne 14. 9. 1994, s datem splatnosti 30. 9. 1994, na celkové
množství 370,94 t motorové nafty za částku 6.114.745,90 Kč,
- 10 ks faktur ze dne 19. 9. 1994, s datem splatnosti 3. 10. 1994, na celkové
množství 467,2 t motorové nafty za částku 7.389.559,- Kč,
- 11 ks faktur ze dne 21. 9. 1994, s datem splatnosti 5. 10. 1994, na celkové
množství 514,54 t motorové nafty za částku 8.136.738,90 Kč,
- 35 ks faktur ze dne 22. 9. 1994, s datem splatnosti 6. 10. 1994, na celkové
množství 1.662,88 t motorové nafty za částku 26.296.047,- Kč,
- 27 ks faktur ze dne 26. 9. 1994, s datem splatnosti 10. 10. 1994, na celkové
množství 1.268,05 t motorové nafty za částku 20.047.109,- Kč,
- 6 ks faktur ze dne 3. 10. 1994, s datem splatnosti 17. 10. 1994, na celkové
množství 277,86 t motorové nafty za částku 4.394.929,- Kč,
- 12 ks faktur ze dne 5. 10. 1994, s datem splatnosti 19. 10. 1994, na celkové
množství 575,16 t motorové nafty za částku 9.095.608,- Kč,
- 2 ks faktury ze dne 6. 10. 1994, s datem splatnosti 19. 10. 1994, na celkové
množství 93,18 t motorové nafty za částku 1.473.518,70 Kč,
- 9 ks faktur ze dne 6. 10. 1994, s datem splatnosti 20. 10. 1994, na celkové
množství 1.081,47 t motorové nafty za částku 17.102.021,- Kč,
do současné doby kupní cenu zboží nezaplatil, kdy pouze v rámci celního řízení
byla z jednotlivých obchodů uhrazena spotřební daň, daň z přidané hodnoty a clo
v celkové výši 100.649.009,- Kč, přičemž odebranou motorovou naftu dále prodal
a neuhrazením kupní ceny zboží způsobil B. H., spol. s r. o., H., škodu v
celkové výši 37.390.577,50 Kč.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně posoudil jako
trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001
Sb. a odsoudil jej podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v
trvání šesti roků; pro výkon tohoto trestu jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.
zák. zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1
tr. zák. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání
v oboru koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu čtyř roků.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného S. M., spol. s r. o., B., s jeho
nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Oproti tomu
podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněné Ing. J. V., J. J., M. N. a
uprchlého M. B. pro část jednání obžaloby.
Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které
projednal Vrchní soud v Olomouci ve veřejném zasedání konaném dne 15. 6. 2005,
a usnesením sp. zn. 3 To 81/2005 napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm.
f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o náhradě škody ohledně poškozeného S. M.,
spol. s r. o., B. Jinak zůstal napadený rozsudek v odsuzující části nezměněn.
Uvedené usnesení odvolacího soudu – konkrétně výrok, podle nějž zůstal rozsudek
soudu prvního stupně nezměněn – obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce
JUDr. P. D. dovoláním, v němž odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř.
Tento důvod dovolání obviněný uplatnil v přesvědčení, že soudy obou stupňů
nesprávně právně posoudily skutek, jímž byl uznán vinným. Namítl vnitřní rozpor
výroku o vině v tom směru, že skutková věta neodpovídá větě právní. Rozvedl, že
skutková věta neobsahuje buď žádné, nebo jen blanketní tvrzení o jeho úmyslu
dopustit se trestného činu podvodu; stejně tak v ní prý není zahrnut žádný
údaj, zda a jakým způsobem se on (případně třetí osoba) na úkor poškozeného
obohatili. Z těchto nedostatků obviněný usuzoval na nenaplnění znaků skutkové
podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. po stránce
subjektivní ani objektivní, přičemž poznamenal, že při uzavírání předmětných
obchodů jednal toliko v zastoupení (na základě plné moci) společnosti J. J. –
C. T., tj. jménem této společnosti a na její účet. Citoval teoretické závěry
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 1967 sp. zn. 3 Tz 5/1967, ze dne 27.
1. 1977 sp. zn. 1 Tz 1/1977 a ze dne 19. 7. 2000 sp. zn. 5 Tz 146/2000 a
konstatoval, že žádné zjištěné skutečnosti nehovoří pro závěr, že věděl či mohl
vědět, že kupní cena sjednaná na základě uzavřených smluv mezi společností B.
H., spol. s r. o., a firmou J. J. – C. T. nebude uhrazena. Stejně tak zmínil,
že ačkoli byla společnosti B. H., spol. s r. o., způsobena škoda, nestalo se
tak v důsledku podvodného jednání, nýbrž v návaznosti na druhotnou platební
neschopnost firmy J. J. – C. T. Jednáním, jímž byl uznán vinným, tak prý
nedošlo k obohacení ani společnosti J. J. – C. T. ani jeho osoby.
V další části dovolací argumentace se obviněný podrobně zaobíral úvahami soudů
obou stupňů obsaženými v odůvodnění jejich rozhodnutí, přičemž tato odůvodnění
označil v části, v níž soudy hodnotily věrohodnost výpovědí svědků J. T. a M.
K., za zcela neurčitá a nepřezkoumatelná, a v části, v níž soudy řešily otázku
jeho zavinění, za rozporuplná. Vyjádřil nesouhlas s rozsahem provedeného
dokazování a objektivitou následného hodnocení důkazů a domníval se, že soud v
jeho trestní věci dospěl k vadným skutkovým zjištěním. S odkazem na nálezy
Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 219/03 a I. ÚS 55/04 pak vyjádřil názor, že
takováto chybná skutková zjištění ve svém důsledku vedla i k nesprávnému
právnímu posouzení skutku. Zdůraznil, že při uzavírání kupních smluv v
zastoupení firmy J. J. – C. T. se společností B. H., spol. s r. o., důvodně
předpokládal, že vzájemné závazky budou vyrovnány řádně, včas a s přiměřeným
ziskem. Nemohl prý předvídat, že v konečné fázi nedojde k uhrazení kupní ceny
za dodanou motorovou naftu a firma J. J. – C. T. tak nebude schopna dostát
svému závazku vůči společnosti B. H., spol. s r. o.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř.
zrušil dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 6.
2005, sp. zn. 3 To 81/2005, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podáním ze dne 20. 10. 2005, jež bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 24. 10.
2005, obviněný své dovolání doplnil. Jak ovšem vyplývá z časové řady rozhodné
pro běh lhůty pro podání dovolání, byl tento doplněk učiněn až po uplynutí
zákonné dvouměsíční lhůty, v níž lze podle § 265f odst. 2 tr. ř. měnit rozsah a
důvody podaného dovolání. Z těchto důvodů Nejvyšší soud nemohl k argumentaci
obviněného obsažené v uvedeném doplňku přihlížet.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala v souladu s § 265h odst. 2
tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslala Nejvyššímu státnímu zastupitelství v
Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v
neveřejném zasedání.
Státní zástupkyně činná u Nejvyšší státního zastupitelství v písemném vyjádření
zaujala názor, že uplatněnému důvodu dovolání odpovídají námitky obviněného v
tom rozsahu, pokud vytkl nedostatek vyjádření způsobeného škodlivého následku a
zavinění ve skutkové větě. Uvedla, že s tímto názorem se však nelze ztotožnit,
neboť všechny znaky skutkové podstaty přisouzeného trestného činu podvodu byly
jak po stránce objektivní, tak i subjektivní beze zbytku naplněny. Státní
zástupkyně poukázala na zjištění obsažená ve skutkové větě výroku o vině, z
nichž se podává, že dovolatel nezaplatil kupní cenu odebraného zboží a
neuhrazením kupní ceny zboží způsobil poškozené společnosti B. H., spol. s r.
o., škodu v tam uvedené výši. Této části skutkové věty pak také odpovídá ten
právní závěr výroku o vině, že se ke škodě cizího majetku obohatil. Pokud
obviněný namítl, že jednal na základě plné moci J. J. a tedy ve prospěch jeho
firmy C. – T., pak mu nelze přisvědčit, neboť na tomto podkladě zinkasované
finanční částky na účet jím zastoupené společnosti již nepředal. Dodala, že z
popisu přisouzené skutkové věty je rovněž tak zřejmé, že za uvedených
skutkových okolností obviněný jednal s vědomím, že cenu odebraného zboží
neuhradí a tedy podle tomu odpovídající věty právní tím uvedl jiného v omyl.
Přitom právní závěr o tom, že šlo o jednání v podvodném záměru, je dostatečně
podložen zejména těmi skutkovými zjištěními, ze kterých je zřejmé, že dovolatel
mystifikoval zástupce poškozeného obchodního partnera o způsobu placení jeho
již splatných pohledávek a poté při vědomí těchto neuspokojených závazků, jakož
i naprosté insolventnosti jeho zmocnitelské firmy (která byla založena jen za
tímto účelem) jej znovu uváděl v omyl, že svým závazkům za další a další
dodávky značného množství odebrané motorové nafty dostojí. Svým závazkům,
přijatým za uvedených okolností, však ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák. ani
dostát nechtěl, ponechával-li si platby od J. T. – jako jediný finanční zdroj
jejich uspokojení – výlučně pro vlastní potřebu.
V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud o
dovolání obviněného rozhodl ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. tak, že se
jako zjevně neopodstatněné odmítá. Současně souhlasila s projednáním věci v
neveřejném zasedání za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že
dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno
osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 41
odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.). Současně shledal, že dovolání splňuje obligatorní
náležitosti obsahu dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný
dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona,
jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že
důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení
důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní
posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková
zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného
rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně
dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném
ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný
prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad
rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání
není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající
skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu
prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem
jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci
(§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový
stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně
usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02,
III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout,
že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné
opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v
určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze
znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů
vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné
ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a
odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním
posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze v jeho
mezích namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně
kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný
trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto
dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost
skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat
úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci
ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny
pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů,
což právě obviněný v části námitek vznesených v rámci jeho dovolání ve vztahu k
citovanému dovolacímu důvodu činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti
(materiálně) uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je
právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to
pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Ta část dovolacích námitek obviněného, spatřoval-li nesprávné právní posouzení
jeho jednání v chybně zjištěném skutkovém stavu, k němuž soud dospěl na základě
nedostatečně provedeného dokazování a neucelených a vnitřně rozporných důkazů,
které měl nesprávně hodnotit (zejména pokud jde o důkazy ve prospěch
obviněného), stejně jako jeho výhrady, že nemohl předpokládat, že se společnost
J. J. – C. T. dostane do druhotné platební neschopnosti a nebude schopna dostát
svým finančním závazkům za odebranou naftu vůči společnosti B. H., spol. s r.
o., a tím jí způsobí škodu, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byly
nalézacím soudem hodnoceny provedené důkazy a jak byl zjištěn skutkový stav.
Stejným způsobem je třeba hodnotit i ta tvrzení obviněného, že výpovědi svědků
J. T. a M. K. jsou v mnoha ohledech zcela nevěrohodné a soud pochybil, pokud se
s jednotlivými rozpory v těchto výpovědích nevypořádal, že nebyla prokázána
subjektivní stránka uvedeného trestného činu a že měl být proveden důkaz jeho
daňovým přiznáním. Nejvyšší soud uzavřel, že v uvedeném rozsahu nejde v žádném
případě o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku
(jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde v tomto případě
naopak o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec
zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z uvedených skutečností je evidentní, že obviněný, ačkoli v dovolání v této
části formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal
změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně ze změny
skutkových zjištění vyvozoval absenci jakéhokoli trestného jednání. Vůči
právnímu posouzení skutku, jež mu je kladen za vinu, žádnou konkrétní námitku v
tomto směru neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů
dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná
povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního
soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).
Zpochybnil-li obviněný současně rozsah, správnost a přesvědčivost odůvodnění
napadeného rozsudku a označil je za neurčité, rozporuplné a nepřezkoumatelné,
je třeba uvést, že podle § 265a odst. 4 tr. ř. není dovolání jen proti důvodům
rozhodnutí přípustné.
Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel jeho
mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout
jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně
uplatněn jednak v té části, v níž dovolatel vytkl (byť ne výslovně) extrémní
nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným právním
hodnocením, a dále v části, v níž namítl nesprávné právní posouzení svého
jednání jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. (ve znění
zák. č. 265/2001 Sb.).
Nejvyšší soud shledal, že takové výhrady lze podřadit pod dovolací důvod
obsažený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a dále se proto zabýval otázkou, zda
dovolání obviněného je v tomto ohledu opodstatněné.
K námitkám obviněného, jejichž podstatou bylo tvrzení o extrémním nesouladu
mezi větou skutkovou a právní, je třeba uvést, že ačkoliv obviněný s poukazem
na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 219/2003 a I. ÚS 55/2004 uvedl, že v
jeho trestní věci jsou judikované podmínky výjimečného zásahu do skutkových
zjištění dány, jeho argumenty, kterými toto své stanovisko podpořil, pro
uvedený závěr nehovoří.
Příkrý nesoulad mezi skutkovým stavem a právními závěry soudu je namístě pouze
tehdy, pokud by pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu byly
takové intenzity, že by již nepřicházelo v úvahu přijetí právního závěru na
jeho podkladě dovozeného, resp. kdy by rozhodnutí soudu svědčilo o možné
libovůli v jeho rozhodování (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005,
sp. zn. I. ÚS 248/2004). Tento předpoklad aplikace uvedeného zásahu však v
daném případě naplněn nebyl. Založil-li obviněný svoji argumentaci v tomto
směru toliko na tvrzení, že jeho jednání nebylo zahrnuto podvodným záměrem,
neboť společnost J. J. – C. T., za kterou byl zplnomocněn jednat, se dostala do
druhotné platební neschopnosti, zpochybnil tím opět pouze skutkový stav, k
němuž dospěly soudy obou stupňů. Tato tvrzení sama o sobě nestačí pro závěr,
kdy by bylo možné usuzovat na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy,
zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními úvahami soudu.
Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů použily v daném případě obvyklé
metody výkladu právních norem, přičemž interpretace a aplikace jednotlivých
hmotně právních ustanovení trestního zákona provedená soudem nevykazuje znaky
libovůle a nikterak nevybočuje ze zákonných mezí. Své závěry stran podřazení
zjištěného skutkového stavu pod příslušnou skutkovou podstatu trestného činu
soud náležitě odůvodnil a nesouhlas obviněného se závěrem soudu o jeho vině
nemůže v tomto směru sám o sobě založit odůvodněnost dovolání.
Jinými slovy řečeno, třebaže námitky obviněného v tomto rozsahu lze po stránce
formální pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zahrnout, svou
povahou se i zde jedná pouze o výhrady, jimiž obviněný toliko vyslovil
nesouhlas s verzí skutkového děje, ke které dospěly v odůvodnění napadených
rozhodnutí soudy obou stupňů, a jež uplatněný důvod dovolání po stránce věcné
nenaplňují. Proto jim nelze přiznat opodstatnění.
Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je dále významná otázka, zda
byly znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. (ve znění
zák. č. 265/2001 Sb.) v případě výše popsaného jednání naplněny po stránce
subjektivní i objektivní. Obviněný jednak vytkl, že jeho jednání nebylo vedeno
úmyslem ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatit, a současně vyjádřil
názor, že v případě jeho jednání nelze spatřovat znaky spočívající v obohacení
sebe nebo třetí osoby.
V daných souvislostech je zapotřebí nejprve v obecné rovině uvést, že trestného
činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. (ve znění zák. č. 265/2001 Sb.) se
dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede
někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a
způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
Škodou velkého rozsahu se podle § 89 odst. 11 tr. zák. (ve znění zák. č.
265/2001 Sb.) rozumí částka dosahující nejméně 5.000.000,- Kč.
Z formulace citovaných zákonných ustanovení vyplývá, že podstata trestného činu
podvodu podle § 250 tr. zák. spočívá v tom, že pachatel uvede jinou osobu v
omyl, využije jejího omylu nebo jí zatají podstatné skutečnosti, tato osoba v
důsledku svého omylu nebo nedostatku znalosti podstatných skutečností provede
určitou majetkovou dispozici, touto dispozicí vznikne na cizím majetku škoda
velkého rozsahu a zároveň se tím pachatel nebo někdo jiný obohatí.
Z těchto znaků je patrné, že k tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, musí
existovat jednak příčinná souvislost mezi omylem určité osoby (resp. její
neznalostí všech podstatných skutečností) a majetkovou dispozicí učiněnou v
omylu (resp. učiněnou s uvedenou neznalostí) a dále příčinná souvislost mezi
touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením
pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. O podvod jde i tehdy, kdyby mýlící
se osoba učinila stejnou majetkovou dispozici z jiného důvodu, aniž by se
mýlila. Při úvaze o příčinné souvislosti totiž nelze nahrazovat skutečné
příčiny jinými, které by vedly ke stejnému následku.
Z hlediska zavinění je v případě tohoto trestného činu třeba úmyslného
zavinění. Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem
chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může
takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím
srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Společná pro oba tyto druhy úmyslu je jednak existence složky intelektuální i
složky volní a dále to, že pachatel si představoval (intelektuální složka)
porušení nebo ohrožení chráněného zájmu a ostatní rozhodující skutečnosti
alespoň jako možné.
Bylo-li výše zdůrazněno, že Nejvyšší soud je vázán skutkovými zjištěními, k
nimž dospěl soud prvního stupně, je pro posouzení, zda obviněný trestný čin
podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. (ve znění zák. č. 265/2001 Sb.) spáchal
či nikoliv, rozhodující popis skutku uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu
prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění.
Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části
rozsudku.
Právě z této právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je
patrné, že soud prvního stupně považoval za naplněné znaky trestného činu
podvodu podle citovaného ustanovení v té jeho variantě, podle níž obviněný ke
škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil
takovým činem škodu velkého rozsahu (proto nebylo možné přihlížet k námitce
obviněného zpochybňující obohacení třetí osoby).
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s
odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která
vyjadřují zákonné znaky uvedeného trestného činu. Tato zjištění přesvědčivě
vyjadřují vedle následku, tj. způsobení na cizím majetku škody velkého rozsahu,
též jednání obviněného, které mělo podvodný charakter a bylo zaměřeno na
uvedení společnosti B. H., spol. s r. o., v omyl; stejně tak z nich vyplývá i
příčinná souvislost mezi jednáním obviněného, způsobením škody velkého rozsahu
jmenované společnosti a obohacením osoby obviněného.
Podstata jednání obviněného v podobě zjištěné soudem prvního stupně spočívala v
tom, že (obviněný) jakožto zplnomocněný zástupce společnosti J. J. – C. T.
uzavřel v průběhu měsíce září roku 1994 se společností B. H., spol. s r. o.,
kupní smlouvy na dodávky motorové nafty, na jejichž základě následně odebral
celkem 8.664,04 t motorové nafty v celkové hodnotě 138.039.586,50 Kč, ačkoli
věděl, že cenu odebraného zboží neuhradí, což také neučinil, když z
uskutečněných obchodů byla v rámci celního řízení uhrazena pouze spotřební daň,
daň z přidané hodnoty a clo v celkové výši 100.649.009,- Kč; obviněný přitom
odebranou motorovou naftu dále prodal a neuhrazením její kupní ceny způsobil
společnosti B. H., spol. s r. o., škodu v celkové výši 37.390.577,50 Kč.
Opíraje se o tato skutková zjištění Nejvyšší soud shledal, že právní
kvalifikace jednání obviněného, tak jak k ní dospěl soud prvního stupně, je
důvodná a přiléhavá. Z odůvodnění uvedeného rozsudku je zcela zřejmé, jakými
úvahami byl soud prvního stupně veden, učinil-li závěr o tom, že obviněný
úmyslně uvedl za účelem obohatit se poškozenou společnost B. H., spol. s r.
o., v omyl a svým jednáním (jež jednoznačně vykazovalo podvodný charakter)
způsobil ke škodě jejího majetku škodu velkého rozsahu. Proto shora uvedené
výhrady obviněného stran právní kvalifikace jeho jednání – ať už po stránce
subjektivní či objektivní – jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4
tr. zák. nemohly obstát.
Pokud jde o závěr soudu o existenci zavinění obviněného ve formě úmyslu přímého
podle § 4 písm. a) tr. zák., Nejvyšší soud poznamenává, že závěr o
subjektivních znacích trestného činu, zejména zda je v trestní věci u obviněné
osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§ 4, § 5 tr. zák.),
je sice otázkou hmotně právního posouzení, které však musí vycházet ze
skutkového zjištění soudu učiněného na podkladě provedeného dokazování postupem
podle § 2 odst. 5, odst. 6 tr. zák. Nutno připomenout, že okolnosti
subjektivního charakteru je zpravidla možno v případě absence doznání
obviněného dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých lze
podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k
porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
Nejvyšší soud dovodil, že subjektivní stránka jednání obviněného je ve skutkové
větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně popsána zcela dostatečným
způsobem. Záměr obviněného uvést poškozenou společnost v omyl totiž nemusí být
výslovně vyjádřen slovem „úmyslně“, naopak vhodné a pro posouzení úmyslné formy
jeho zavinění je postačující, pokud v popisu skutku je obsažena taková
formulace, která o úmyslu obviněného způsobit zákonem předpokládaný následek
nepochybně svědčí. Právě tak tomu bylo i v projednávaném případě, kdy
jednotlivé fragmenty skutkové části výroku o vině o úmyslném zavinění
obviněného jednoznačně svědčí („… poté, kdy mu byla udělena majitelem firmy …
plná moc k zastupování této firmy, uzavřel jejím jménem … kupní smlouvy s
dodavatelem … na dodávky motorové nafty, na jejichž základě následně … odebral
celkem … s vědomím, že cenu odebraného zboží neuhradí, což se také stalo …
přičemž odebranou motorovou naftu dále prodal a neuhrazením kupní ceny způsobil
… škodu …“).
Jestliže obviněný – třebaže jako zplnomocněný zástupce společnosti J. J. – C.
T. – uzavřel se společností B. H., spol. s r. o., kupní smlouvy na dodávky
motorové nafty, tuto naftu v celkovém množství 8.664,04 t následně odebral, to
vše s vědomím, že cenu odebraného zboží neuhradí (což také neučil), jednal
právě tak, jak předpokládá skutková podstata trestného činu podvodu podle § 250
odst. 1, 4 tr. zák., a jeho jednání bylo evidentně zahrnuto od samého počátku
úmyslem přímým podle § 4 písm. a) tr. zák. uvést za účelem obohacení se
uvedenou poškozenou společnost v omyl a získat tak neoprávněný majetkový
prospěch.
Konkrétní způsob, jímž se obviněný takto obohatil, pak spočíval právě v tom, že
neuhradil sjednanou kupní cenu za odebranou motorovou naftu, tuto naopak dále
prodal a se získanými finančními prostředky naložil blíže nezjištěným způsobem.
Na tomto závěru přitom nemůže nic změnit tvrzení obviněného, dovolával-li se
plné moci, na jejímž základě měl při uzavírání a realizaci předmětných obchodů
jednat jménem a na účet společnosti J. J. – C. T.; obviněný totiž z
realizovaných obchodů získané finanční prostředky zastoupené společnosti
nepředal a ponechal si je pro vlastní potřebu.
V dalším Nejvyšší soud odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně, z něhož je zjevné, že tento soud věnoval právnímu posouzení jednání
obviněného mimo jiné i z hlediska úvah vztahujících se k hodnocení znaků
subjektivní a objektivní stránky dostatečnou pozornost a vypořádal se se všemi
skutečnostmi, jež jsou pro spolehlivý závěr o jeho vině trestným činem podvodu
podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. podstatné. Na str. 21 svého rozsudku zejména
správně rozvedl, že obviněný za účelem získání vlastního finančního obohacení
odebral od společnosti B. H., spol. s r. o., jednotlivé dodávky motorové nafty,
ačkoliv již v okamžiku uzavírání kupních smluv věděl, že tuto motorovou naftu
nezaplatí. Zdůraznil přitom, že tuto naftu obviněný odebíral jako zástupce
firmy J. J. – C. T., která byla založena pouze za účelem provedení těchto
obchodních transakcí, neboť tato firma nikdy nevyvíjela žádné větší obchodní
aktivity a sám J. J. nikdy nepodnikal, naopak byl v té době zaměstnán v T. R.;
také na účtu firmy C. T., vedeném u I.P.B. R. p. R., se v době od jeho založení
v srpnu 1994 až do konce října 1994 nacházela pouze částka ve výši 500,- Kč,
která představovala pouze základní vklad.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. prosince 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a