8 Tdo 1476/2011-I
U S N E S E N Í
Předsedkyně senátu Nejvyššího soudu rozhodla dne 14. února 2012 v řízení o
dovolání obviněného R. D., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 7.
2011, sp. zn. 2 To 51/2011, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 11/2010, t a k t o :
Podle § 131 odst. 1 tr. ř. se v odůvodnění opisů usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 7. 12. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1476/2011, opravuje:
I. na straně 8 odstavec ve znění „Zločinu zbavení osobní svobody podle § 170
odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného zbaví osobní
svobody a způsobí takovým činem těžkou újmu na zdraví, smrt nebo jiný zvlášť
závažný následek.“ na správné znění „Zločinu zbavení osobní svobody podle § 170
odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného bez oprávnění
uvězní nebo jiným způsobem zbaví osobní svobody, způsobí-li takovým činem
fyzické nebo psychické útrapy.“
II. na straně 11 odstavec ve znění „Především je třeba upozornit, že těžším
následkem je v posuzovaném případě „způsobení fyzických psychických útrap“,
které nemusí být podmíněny zvlášť trýznivým způsobem, jak naznačuje dovolatel.
Nelze pominout, že zbavení osobní svobody ať již v podobě uvěznění nebo jiného
podobného omezení osobní svobody je vždy spojeno s významným zásahem do života
uvězněného po psychické i fyzické stránce. U způsobení fyzických a psychických
útrap podle § 170 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku se proto vyžaduje vyšší stupeň
ovlivnění tělesné a duševní stránky uvězněného v širším smyslu tohoto slova,
než je tomu u „běžného“ zbavení osobní svobody. Rozumí se jimi především silná
fyzická nebo duševní bolest, včetně výrazného strachu, obav o svůj život nebo
zdraví, vyvolání vážnější poruchy zdraví nebo onemocnění apod. Pokud by však
fyzické nebo duševní útrapy dosáhly mučivých útrap ve smyslu § 122 odst. 2
písm. h) tr. zákoníku, v takovém případě se již jedná o těžkou újmu na zdraví a
okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 170 odst. 3 písm. d)
tr. zákoníku (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn.
8 Tdo 749/2010, uveřejněné pod č. 29/2011 Sb. rozh. tr.). O takovou situaci se
ale v posuzované trestí věci nejednalo. Je třeba také uvést, že při posuzování
charakteru útrap je nutno vzít v úvahu i osobní poměry postiženého, zejména
jeho věk (např. u dítěte) a jeho duševní stav (srov. též Šámal, P. a kol.
Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s.
1177).“ na správné znění: „Především je třeba upozornit, že těžším následkem je
v posuzovaném případě „způsobení fyzických a psychických útrap“, které nemusí
být podmíněny zvlášť trýznivým způsobem, jak naznačuje dovolatel. Nelze
pominout, že zbavení osobní svobody ať již v podobě uvěznění nebo jiného
podobného omezení osobní svobody je vždy spojeno s významným zásahem do života
uvězněného po psychické i fyzické stránce. U způsobení fyzických a psychických
útrap podle § 170 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se proto vyžaduje vyšší stupeň
ovlivnění tělesné a duševní stránky uvězněného v širším smyslu tohoto slova,
než je tomu u „běžného“ zbavení osobní svobody. Rozumí se jimi především silná
fyzická nebo duševní bolest, včetně výrazného strachu, obav o svůj život nebo
zdraví, vyvolání vážnější poruchy zdraví nebo onemocnění apod. Pokud by však
fyzické nebo duševní útrapy dosáhly mučivých útrap ve smyslu § 122 odst. 2
písm. h) tr. zákoníku, v takovém případě se již jedná o těžkou újmu na zdraví a
okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 170 odst. 2 písm. d)
tr. zákoníku (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn.
8 Tdo 749/2010, uveřejněné pod č. 29/2011 Sb. rozh. tr.). O takovou situaci se
ale v posuzované trestí věci nejednalo. Je třeba také uvést, že při posuzování
charakteru útrap je nutno vzít v úvahu i osobní poměry postiženého, zejména
jeho věk (např. u dítěte) a jeho duševní stav (srov. též Šámal, P. a kol.
Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s.
1177).“
Předsedkyně senátu Nejvyššího soudu zjistila, že v opisech usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1476/2011, konkrétně pak v
částech jeho odůvodnění na straně 8 a 11 nebyly do příslušné databáze uloženy
změny, k nimž došlo při konečné úpravě vyhotovení usnesení.
Důsledkem tohoto technického nedopatření jsou - na rozdíl od originálu
vyhotovení usnesení - zřejmé nesprávnosti v citaci skutkové podstaty trestného
činu zbavení osobní svobody podle § 170 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku
na straně 8 a nepřesný odkaz na ustanovení § 170 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku
a § 170 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku na straně 11 tohoto rozhodnutí.
Při sledování požadavku, aby vyhotovení usnesení bylo v naprosté shodě
s jeho opisy, bylo třeba učinit odpovídající opravu v opisech předmětného
usnesení.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. února 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra
Kůrková
a správné právní posouzení žalovaného skutku považoval ty důkazy, které
podporovaly výpověď poškozeného a jejichž obsah převzal do odůvodnění rozsudku
v odpovídající omezené podobě, kdežto opačné důkazy pominul. Odvolací soud
takto interpretované důkazy vzal za základ pro své hodnocení, ale skutečný
obsah údajně usvědčujících důkazů potvrzuje jeho obhajobu, že poškozený M. Š. o
podstatných okolnostech, za které je nutno považovat existenci a intenzitu
zlého nakládání a psychických útrap z obav o život syna, svůj a dalších úmyslně
zveličuje nebo si je zcela vymýšlí. Konkrétně upozornil, že podle odvolacího
soudu jsou obvinění „usvědčováni výpověďmi poškozeného M. Š., fotodokumentací
jeho zranění, lékařskými zprávami, odposlechy telekomunikačního provozu
mobilních telefonů, údaji o telekomunikačním provozu mobilních telefonů,
výsledky provedených expertiz – pachová identifikace, genetika, daktyloskopie a
výpověďmi svědkyň V. N., D. V. a V. V., aniž by uvedl, které skutečnosti jsou z
vyjmenovaných důkazů zjišťovány a jaké závěry na jejich základě učinil“. V této
souvislosti namítl, že soudy se dostatečně nevypořádaly s námitkou
nevěrohodnosti svědecké výpovědi poškozeného M. Š. (viz zejména výpovědi svědků
V. N., J. B., V. V., kteří nemají žádný zájem na krytí obviněných), přičemž
poukazoval na to, že poškozený zjevně agravuje poškození svého zdraví (např.
upadání do bezvědomí v důsledku uváděného bití hlavou o radiátor, ačkoliv na
hlavě poškozeného nebylo zjištěno žádné zranění), aby dosáhl přísnějšího
potrestání obviněných, a vyhnul se tak splácení značných dluhů, které vůči nim
má. Obviněný poukázal i na to, že v prvním patře i suterénu jsou sprchové
kouty, čímž chtěl zřejmě naznačit, že tvrzení poškozeného o tom, že měl být
topen ve vaně či měl být vyzván, aby dal hlavu nad vanu při údajném vyhrožování
zastřelením, se nezakládá na pravdě. Zmínil rovněž to, že pouze pachová stopa
na dece v prádelně spojuje poškozeného s místností, kde měl být týrán, přičemž
soudy nevzaly v potaz možnost, že na deku mohl poškozený prostě jen stoupnout
po sprchování. Podle dovolatele charakter zranění poškozeného nesvědčí o
intenzivním a soustavném bití. Z výše uvedeného dovozoval pochybení soudu,
pokud o výpověď takto nedůvěryhodné osoby a pochybné důkazy opřel své závěry o
vině, přičemž měl za to, že dokazování je neúplné, pokud otázka, zda je
poškozený schopen vypovídat pravdivě, nebyla zodpovězena znalcem.
Za druhé dovolatel poukázal na to, že soudy chybně vyložily ustanovení o
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, přičemž znaky tohoto jednání vůbec
nejsou obsaženy ve výrokové části rozsudku, v níž je popisován skutek jako
páchaný po společné dohodě, na jejíž obsah se dá usuzovat pouze ohledně jednání
dne 24. 6. 2010. Skutek je od 25. 6. do 28. 6. 2010 popsán jako společné
jednání spočívající v soustavném bití poškozeného, ať obviněný R. D. byl či
nebyl na místě přítomen. Podle dovolatele je významným objektivním důkazem
výpis telekomunikačního provozu jeho mobilního telefonu a odposlechy
telefonických rozhovorů obviněných, ze kterých se zjišťuje, že v sobotu 25. 6.,
v neděli 27. 6. odpoledne a v pondělí 28. 6. větší část dne byl dovolatel mimo
objekt, z čehož dovozuje, že se v uvedené době fyzicky nemohl dopustit
přisouzeného jednání a právní úvahy nalézacího a ani odvolacího soudu,
nevyložily, na jakém principu mělo být spolupachatelství založeno. Mělo-li se
jednat o nějakou společnou dohodu, je nutno podle dovolatele její obsah
prokazovat, aby bylo možno posoudit, zda u některého z pachatelů nedošlo k
excesu. Z popisu skutku, ani z odůvodnění rozhodnutí se nepodává, v čem
spočívala tato „předchozí dohoda“ dvou obviněných, a jak soud dospěl k závěru,
že jednali společně, případně co vědomí obviněného R. D. zahrnovalo. K naplnění
pojmu spolupachatelství je třeba, aby bylo vedeno stejným úmyslem pachatelů,
avšak dovolatel nebyl ani srozuměn s tím, že by měl být poškozený v jeho
nepřítomnosti trýzněn. Obsahem odposlechnutých rozhovorů bylo rovněž sdělení,
že musí držet „zkrátka“ bratra, aby nepožíval alkohol, pod jehož vlivem by mohl
poškozenému ubližovat. Rozhovor mezi bratry, ve kterém se R. A. ohlašuje, aby
oznámil, že je vše v pořádku, svědčí o tom, že onu věc, „aby byla pohoda“, mezi
sebou obvinění projednali. V této souvislosti obviněný podotkl, že vyjma
prvního dne nikomu v pobytu v N. nebránil, nezrazoval ani návštěvy s dětmi.
Rovněž neexistuje žádný, ani zastíraný kontakt s osobami, které by měly unést
syna poškozeného, nebo připravovat jiné represe vůči jeho rodině, což podle
jeho mínění nelze označit za bezvýznamné indicie, jak učinil odvolací soud.
Za třetí obviněný nesouhlasil ani s právním posouzením jeho jednání jako
zločinu zbavení osobní svobody podle § 170 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku pro absenci potřebné intenzity způsobeného omezení, když následek v
podobě fyzické a psychické útrapy poškozeného je sporný. Dovolatel vůbec odmítl
zavinění ke zranění poškozeného, ale i pokud by mu zjištěné zranění způsobili
obvinění, pak jeho rozsah odpovídá jednorázovému násilí menší až střední síly.
Poškozeným popisované jednání útočníků by dozajista muselo mít závažnější
následek v podobě tržných ran po těle i na hlavě, vnitřních zranění, jakož i
četných zlomenin. Podle soudů měly údajné fyzické útrapy ze surového bití vést
u poškozeného ke strachu o život a utrpení psychické. Provedené důkazy nejsou
oporou pro závěr o těžším následku v podobě fyzických či psychických útrap, a
to ani s nedbalostním zaviněním.
Připomněl, že závěr o naplnění objektivních a subjektivních znaků skutkové
podstaty trestného činu, včetně těžšího následku a v jaké formě, je závěrem
právním. Právní závěr o objektivních a subjektivních znacích trestného činu se
však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného
dokazování. Vadami důkazního řízení se rozumějí mimo jiné případy tzv.
opomenutých důkazů, přičemž touto vadou je podle jeho přesvědčení dokazování
zatíženo. Stejně tak byl podle jeho názoru zjištěn i případ svévolného
hodnocení důkazů, v důsledku čehož jsou učiněná skutková zjištění v extrémním
nesouladu s provedenými důkazy a rozhodnutí soudu by tak mohlo svědčit o
libovůli v jeho rozhodování.
Obviněný R. D. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 2 To 51/2011, i jemu předcházející rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2011, sp. zn. 57 T 11/2010, ohledně něj,
případně za použití § 261 tr. ř. aby rozhodl ohledně obou obviněných. Dále aby
současně zrušil také všechna další rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
Městskému soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a
rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
uvedla, že převážná část námitek směřuje do oblasti skutkových zjištění, a tak
pod deklarované dovolací důvody nespadají. Výhrada, že soudy nesprávně vyložily
ustanovení o spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, není podle jejího
názoru opodstatněná, neboť není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili
na trestné činnosti stejnou měrou, stačí i částečné přispění. Poukázala na to,
že v daném případě bylo provedeným dokazováním zjištěno, že obvinění se dohodli
a poškozeného vylákali k podniku C.Ch., vyčkali jeho příchodu a donutili ho
nastoupit do vozidla. Takto ho dovezli do N., proti jeho vůli ho zavřeli do
místnosti bez oken, přinutili ho vysvléci se do naha a opakovaně ho fyzicky
napadali a požadovali po něm vrácení dluhu. Je tedy zřejmé, že obvinění se
dopustili výše popsaného jednání ve spolupachatelství, a nemůže na tom nic
změnit ani to, pokud by se dovolatel na místě nezdržoval po celou dobu, neboť
se jedná o trvající trestný čin a jednání po dobu od 24. 6. do 29. 6. 2010 je
nutno posoudit jako jeden skutek. Poškozený byl zbavený osobní svobody pět dní
a po tuto dobu byl podroben surovému zacházení, které spočívalo ve fyzickém
násilí, a byly po něm požadovány peníze. Toto jednání mu podle znaleckého
posudku způsobilo trýznivé následky. Protože soudy nepochybily při právním
posouzení skutku i jako zločinu zbavení osobní svobody podle § 170 odst. 1,
odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, navrhla, aby bylo zjevně neopodstatněné dovolání
obviněného odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného
je zjevně neopodstatněné.
Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl
v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a)
až k) tr. ř.
K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněných nedošlo z procesních důvodů, tj.
podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř., a proto se na
daný případ ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je
vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí“ a na niž odkázal obviněný, evidentně nevztahuje.
Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho
podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání
je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr.
ř. V souladu s touto podmínkou obviněný uplatnil důvod dovolání uvedený v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v
ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným
prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky
rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních
vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další
instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava
řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje
dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k
právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení
o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je
možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění
správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu
dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito
soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z
hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost
a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se
týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil také námitky, které ve
své podstatě směřovaly proti správnosti skutkových zjištění, jež učinil soud
prvního stupně a z nichž v napadeném usnesení vycházel odvolací soud. Právě
takovou povahu mají výhrady dovolatele, že soudy nesprávně hodnotily provedené
důkazy, zvláště vzaly-li za podklad svého rozhodnutí výpověď poškozeného M. Š.,
kterou on sám označil za nevěrohodnou, a upozornil, že ač nalézací soud provedl
obsáhlé dokazování, zůstalo neúplné, pakliže otázka věrohodnosti poškozeného
nebyla zodpovězena znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie.
Prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněný brojil proti úplnosti
dokazování a správnosti skutkových zjištění soudů. Z hlediska svých vlastních
přístupů podal zcela jiné vysvětlení, když tvrdil, že poškozený se v N.
pohyboval volně po domě, spal na posteli v prvním patře a pohmožděniny si
pravděpodobně způsobil sám, aby mohl obvinit své věřitele, bratry D., a vyhnout
se tak splacení dluhu. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů
dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná
povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn.
II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se
zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit
bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení
má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních
požadavků spravedlivého procesu. V souladu s praxí Ústavního soudu tak lze
typicky vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž
posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy
svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného
racionálního logického základu (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 125/04, I. ÚS 55/04 aj.). O žádnou z těchto situací se však nejedná.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů totiž vyplývá takový vztah mezi
učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů, který lze
akceptovat (zejména strany 9 až 14, 25 až 32 rozsudku soudu prvního stupně,
strany 5 až 8 napadeného usnesení odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů,
jmenovitě výpovědí obviněného R. D. i spoluobviněného A. D., výpovědí
poškozeného M. Š., ale i výpovědí dalších v rozhodnutích soudů označených
svědků (včetně svědkyň V. N., D. V., V. V.), znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví soudního lékařství i výpovědi jeho zpracovatele znalce
MUDr. M. B., Ph.D., zajištěných pachových stop, záznamů telekomunikačního
provozu obviněných a dalších provedených důkazů, soudy postupovaly důsledně
podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení
založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich
souhrnu, a učinily skutková zjištění, která mají oporu ve výsledcích
provedeného dokazování. Své závěry také srozumitelně odůvodnily způsobem
odpovídajícím požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř.
I přes uvedené a s ohledem na skutečnost, že obviněný namítal extrémní nesoulad
mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, je na místě stručně
shrnout, že obviněný stejné nebo obdobné výhrady uplatňoval již v průběhu
řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím a soudy obou stupňů se
jimi dostatečně zabývaly. Ze strany soudu prvního stupně byl zajištěn
postačující rozsah dokazování a tento soud rovněž zodpovědně hodnotil provedené
důkazy, jejichž věrohodnost logicky zvažoval. Odvolací soud konstatoval, že
nalézací soud provedl všechny relevantní dostupné důkazy a nezjistil, že by
jeho hodnocení důkazů bylo neúplné, logicky nesprávné či nepřesvědčivé.
Zvláštní pozornost věnoval odvolací soud posouzení věrohodnosti poškozeného M.
Š., a to i v kontextu výpovědí svědkyň V. N., V. V. a D. V. a vyložil, proč
výpovědi těchto svědkyň buď přímo potvrzují sdělení poškozeného, či ho
přinejmenším v relevantních částech nevyvracejí (viz strana 6 napadeného
usnesení), jak tvrdí dovolatel, který současně přichází s vlastní verzí
hodnocení výpovědí těchto svědkyň.
Přestože lze v některých bodech skutkových námitek obviněnému přisvědčit, jako
například když namítal zjevnou agravaci fyzické újmy poškozeným a jím uváděné
skutečnosti, které nebyly spolehlivě podloženy (bití hlavou o radiátor, zranění
uší apod.), či nevěrohodnost osoby poškozeného pro jeho trestní stíhání v
minulosti i současnosti atd., přesto se nelze ztotožnit z argumentací
dovolatele, že už samotné tyto okolnosti svědčí o absolutní nevěrohodnosti
výpovědi poškozeného. Jak již odvolací soud v této souvislosti správně
poznamenal, ani pochybnosti o spolehlivosti poškozeného, jeho důvěryhodnosti v
osobních, obchodních či jiných vztazích, nemohou samy o sobě znamenat, že se
vůči němu obvinění nedopustili jednání, jež je poškozeným popisováno, neboť
nelze nechat stranou pozornosti, že byly opatřeny a provedeny takové důkazy,
které věrohodnost výpovědi poškozeného potvrzují. Skutková zjištění soudů
nebyla opřena jen o výpověď poškozeného, ale o komplex usvědčujících důkazů,
které oba obviněné spolehlivě usvědčují. Dovolatel v průběhu trestního stíhání
přicházel s vlastním hodnocením těchto usvědčujících důkazů, ať již jde o
výpovědi svědkyň V. V. či V. N., relativizoval příčinu a rozsah zranění
poškozeného tím, že zpochybnil výpověď svědkyně D. V., a ve svůj prospěch a bez
opory v dalších důkazech hodnotil i znalecký posudek z oboru zdravotnictví,
odvětví soudního lékařství, a bagatelizoval povahu zranění poškozeného, ve svůj
prospěch vykládal také význam zajištěných pachových stop poškozeného v bydlišti
obviněných. Soudy se s jeho výhradami řádně vypořádaly a logicky vysvětlily,
proč odmítly akceptovat jeho verzi skutkového děje, že si poškozený všechno
vymyslel, aby se vyhnul svému závazku vrátit obviněným půjčené peněžní částky.
Nelze rovněž akceptovat námitku dovolatele, že bez posouzení poškozeného
znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ohledně schopnosti
vypovídat pravdu, je dokazování neúplné, neboť konečné hodnocení důkazů
přísluší podle zákona pouze soudu, nikoliv znalci, a to i v případě, že by
takový znalecký posudek byl vypracován. Proto, jestliže soudy považovaly
vlastní úsudek o důvěryhodnosti svědecké výpovědi poškozeného za postačující a
svůj závěr, proč právě těmto důkazům uvěřily a opačným skutkovým zjištěním – i
přes namítanou nedůvěryhodnost osoby poškozeného – nikoliv (viz strana 5 in
fine usnesení odvolacího soudu), přičemž své závěry dostatečně odůvodnily,
nelze považovat dokazování za neúplné. Taktéž nelze přisvědčit námitce
nedostatečného objasnění toho, které skutečnosti jsou ze zajištěných důkazů
vyvozovány, neboť tak činí rozsudek soudu prvního stupně zejména na stranách 9,
21, 31, 32 a posléze shrnujícím způsobem usnesení odvolacího soudu na stranách
5 až 8.
Je tak zjevné, že v tomto případě nešlo o žádný extrémní exces případu důkazů
opomenutých a zjištěn nebyl ani případ svévolného hodnocení důkazů provedeného
bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Pakliže rozsah
dokazování či způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami
obviněného, to ještě samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu
neopodstatňuje.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v
té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení
skutku. Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání je významná otázka,
zda skutek obviněného vykazuje zákonné znaky zločinu zbavení osobní svobody
podle § 170 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku po stránce objektivní i
subjektivní.
Skutková část výroku o vině rozsudku nalézacího soudu ve spojení s odpovídající
částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková
zjištění, která vyjadřují zákonné znaky zločinů zbavení osobní svobody podle §
170 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a vydírání podle § 175 odst. 1,
odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Výhrady dovolatele směřovaly proti naplnění
zákonných znaků zločinu zbavení osobní svobody podle § 170 odst. 1, odst. 2 tr.
zákoníku; vůči právní kvalifikaci skutku též jako zločinu vydírání podle § 175
odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku žádnou námitku neuplatnil, a proto se
dovolací soud její správností nezabýval.
Zločinu zbavení osobní svobody podle § 170 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku se dopustí, kdo jiného zbaví osobní svobody a způsobí takovým činem
těžkou újmu na zdraví, smrt nebo jiný zvlášť závažný následek.
Podle § 23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním
dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama
(spolupachatelé).
Soudy obou stupňů učinily právní závěr, že obviněný coby spolupachatel jiného
bez oprávnění jiným způsobem zbavil osobní svobody a způsobil takovým činem
fyzické a psychické útrapy.
Obviněný s tímto právním posouzením skutku nesouhlasil. Tvrdil, že soudy
nesprávně vyložily ustanovení o spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, že
znaky tohoto jednání nejsou ani obsaženy ve výrokové části rozsudku a dále že
ve dnech 25. 6. až 28. 6. 2010 nebyl v místě, kde měl být poškozený bit, vůbec
přítomen, takže se nemohl jako spolupachatel trestného činu dopustit. Nadto
pokládal za sporné posoudit jeho jednání jako zločin zbavení osobní svobody
podle § 170 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a to zvláště pro absenci
potřebné intenzity způsobeného omezení v podobě fyzických a psychických útrap
poškozeného.
S námitkami téže povahy se zabýval v odůvodnění napadeného rozhodnutí i
odvolací soud a závěry, k nimž dospěly soudy obou stupňů při kvalifikaci
jednání obviněného mimo jiné též jako zločinu zbavení osobní svobody podle §
170 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jehož se dopustil jako
spolupachatel, shledává správnými i dovolací soud.
Soud prvního stupně v daných souvislostech konstatoval, že došlo ke zbavení
osobní svobody poškozeného, přičemž jako k významným okolnostem opodstatňujícím
závěr, že šlo o takové delší dobu trvající omezení osobní svobody, jež se svou
povahou blíží uvěznění, označil vedle doby trvání zásahu do osobní svobody
poškozeného také skutečnost, že byl obviněnými uzamčen v místnosti bez oken a
bez možnosti osvobození. Způsob, jakým obvinění s poškozeným po tuto dobu
nakládali, a zjištěný následek jsou podle soudu důvodem pro použití zvlášť
přitěžující okolnosti podle § 170 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spočívající ve
způsobení fyzických a psychických útrap (strana 33 rozsudku).
Odvolací soud se s právním posouzení skutku obviněného, byl-li v něm spatřován
i zločin zbavení osobní svobody podle § 170 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku, ztotožnil. I on zdůraznil, že zbavení osobní svobody poškozeného
trvalo od 24. 6. do 29. 6. 2010, přičemž poškozený byl podroben surovému
zacházení a byl vydírán. Za těchto okolností je i tato doba dostatečně dlouhá
na to, aby bylo možno učinit závěr, že obvinění poškozeného zbavili osobní
svobody. Pro úplnost nutno poznamenat, že odvolací soud nepřesně či chybně
hovoří o tom, že poškozenému byly též způsobeny mučivé útrapy, správně se
jednalo „pouze“ o fyzické a psychické útrapy (strany 8 a 9 napadeného usnesení).
Soudy obou stupňů implicitně vystihly a poukázaly na rozdíly, jež jsou významné
z hlediska právního posouzení skutku jako zločinu zbavení osobní svobody podle
§ 170 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí, kdo jiného bez oprávnění uvězní
nebo jiným způsobem zbaví osobní svobody, oproti jeho právnímu posouzení jako
přečinu omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se
dopustí, kdo jinému bez oprávnění brání užívat osobní svobody. Objektem obou
citovaných trestných činů je osobní svoboda ve smyslu volného pohybu člověka.
Označené trestné činy se zásadně liší intenzitou zásahu do osobní svobody, jeho
charakterem, délkou omezení osobní svobody. Rozhodujícími hledisky pro
rozlišení trestných činů zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1 tr. zák. a
omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák. jsou především povaha
zásahu do osobní svobody poškozeného a délka jeho trvání (k tomu usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 638/2010).
I když zásadně platí, že jiný způsob zbavení osobní svobody ve smyslu § 170 tr.
zákoníku představuje trvalý nebo alespoň dlouhotrvající zásah do osobní
svobody, který se svou povahou blíží uvěznění i tím, že možnost osvobození
toho, jehož svoboda je omezena, je výrazně ztížena (k tomu usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 4 Tz 149/99, publikováno pod č. 41/2000-II. Sb. rozh. tr.), není
vyloučeno, aby i kratší dobu trvající zásah do osobní svobody v řádu několika
dnů byl považován za zbavení osobní svobody, je-li jeho povaha natolik
intenzivní, že též nese rysy spojované s „uvězněním“. Uvěznění je pak
dlouhotrvající omezení osobní svobody, v rámci kterého jsou omezeny svoboda
pohybu i svoboda rozhodování uvězněné osoby o všech podstatných záležitostech
jejího života. Pro úplnost je vhodné dodat, že méně intenzivní zásahy do osobní
svobody pak mohou naplnit objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu
omezování osobní svobody podle § 171 tr. zákoníku.
Za zbavení osobní svobody jiným způsobem ve smyslu § 170 odst. 1 tr. zák. lze
především považovat situaci, kdy je osobní svoboda poškozeného dotčena v takové
míře, že je zcela vyloučeno, aby se vůbec samostatně pohyboval (např. je
svázán, připoután k pevnému předmětu, uzavřen v malém prostoru). V tomto
případě může být doba tak intenzivního zásahu do osobní svobody kratší
(nejde-li o dobu zcela zanedbatelnou) ve srovnání se situací, kterou lze rovněž
pokládat za zbavení osobní svobody a v níž sice osobní svoboda poškozeného není
jednáním pachatele zcela vyloučena, neboť poškozený má určitou omezenou možnost
pohybu (např. v rámci objektu, v němž ho pachatel proti jeho vůli drží), ale
současně je takový zásah do osobní svobody poškozeného trvalý nebo alespoň
dlouhotrvající.
Při déletrvajícím zásahu do osobní svobody poškozeného může jít o zbavení
osobní svobody v uvedeném smyslu i za situace, když se v průběhu doby míra a
způsob zásahu různě mění a kdy např. za určitých podmínek pachatel umožní
poškozenému dokonce i pobyt mimo objekt, v němž je protiprávně držen, ovšem za
svého stálého dohledu či dohledu jiné osoby (k tomu usnesení Nejvyššího soudu
sp. zn. 7 Tdo 964/2002, publikováno v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, svazek 22/2003, č. T 515., usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo
1353/2006, publikováno v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek
31/2007, č. T 953.).
Zásah do osobní svobody poškozeného M. Š. v posuzovaném případě vykazuje
všechny znaky zbavení osobní svobody. Jeho osobní svoboda byla dotčena v takové
míře a s takovou intenzitou, že úvaha o možnosti posoudit jej toliko jako
omezení osobní svobody je nepřiléhavá a nemohla by dostatečně přesvědčivě a
správně vystihnout povahu jednání obviněných. Délka trvání zásahu do osobní
svobody poškozeného sice nebyla dlouhá, trvala něco více jak pět dní, především
ale nelze pominout jeho povahu, jak byla zevrubně vyjádřena v rozhodnutích
soudů obou stupňů. Poškozený byl dne 24. 6. 2010 kolem 17.30 hodin přinucen k
nástupu do vozidla obviněných, zde mu obvinění nadávali a vyhrožovali smrtí,
hrozili mu, že postřílejí celou jeho rodinu a pak jeho, aby to vypadalo, že je
zastřelil on a pak spáchal sebevraždu, vzali mu jeho osobní věci a vypnuli
mobilní telefon, dovezli jej takto proti jeho vůli do svého bydliště, kde ho
zavřeli do místnosti bez oken, přinutili jej svléknout se do naha, opakovaně
jej fyzicky napadali a požadovali po něm vysokou peněžní částku, které jim
údajně poškozený dlužil, v místnosti jej drželi až do 29. 6. 2010, po celou
dobu jej bili a vyhrožovali mu zabitím, tloukli jej rukama, pěstmi, gumovou
hadicí a vodítkem na psa, kopali do něj, dále mu drželi u hlavy střelnou zbraň
a naprázdno cvakali spouští pistole, a to až do dne 29. 6. 2010, kdy jej
odvezli do P. poté, kdy jim pod nátlakem přislíbil částku 1.000.000,- Kč, a kde
se poškozenému podařilo vymanit se za pomoci dalších osob z moci obviněných.
Délka doby, ale především intenzita a konkrétní způsob zásahu do osobní svobody
poškozeného svědčí o správnosti právního posouzení skutku jako zločinu zbavení
osobní svobody podle § 170 odst. 1 tr. zákoníku.
Námitky obviněného směřovaly také proti užití kvalifikované skutkové podstaty
zločinu zbavení osobní svobody podle § 170 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
Obviněný (který ostatně vůbec odmítal jakékoliv zavinění ke zranění
poškozeného) tvrdil, že následek v podobě fyzických a psychických útrap je
sporný. Poškozeným popisované jednání by podle jeho mínění muselo mít daleko
závažnější následek v podobě tržných ran po těle i na hlavě, vnitřních zranění,
jakož i četných zlomenin. Mechanismus vzniku modřin na těle poškozeného nelze
označit za zvlášť trýznivý způsob. Poznamenal, že si je vědom, že těžší
následek v podobě psychických útrap představuje okolnosti spíše subjektivní
povahy, charakterizující prožitky poškozeného, ale prožitky konkrétního
poškozeného jsou zcela nestandardní, nepředvídatelné. Výtkám obviněného nelze
přisvědčit.
Především je třeba upozornit, že těžším následkem je v posuzovaném případě
„způsobení fyzických psychických útrap“, které nemusí být podmíněny zvlášť
trýznivým způsobem, jak naznačuje dovolatel. Nelze pominout, že zbavení osobní
svobody ať již v podobě uvěznění nebo jiného podobného omezení osobní svobody
je vždy spojeno s významným zásahem do života uvězněného po psychické i fyzické
stránce. U způsobení fyzických a psychických útrap podle § 170 odst. 3 písm. c)
tr. zákoníku se proto vyžaduje vyšší stupeň ovlivnění tělesné a duševní stránky
uvězněného v širším smyslu tohoto slova, než je tomu u „běžného“ zbavení osobní
svobody. Rozumí se jimi především silná fyzická nebo duševní bolest, včetně
výrazného strachu, obav o svůj život nebo zdraví, vyvolání vážnější poruchy
zdraví nebo onemocnění apod. Pokud by však fyzické nebo duševní útrapy dosáhly
mučivých útrap ve smyslu § 122 odst. 2 písm. h) tr. zákoníku, v takovém případě
se již jedná o těžkou újmu na zdraví a okolnost podmiňující použití vyšší
trestní sazby podle § 170 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku (k tomu viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 749/2010, uveřejněné pod č.
29/2011 Sb. rozh. tr.). O takovou situaci se ale v posuzované trestí věci
nejednalo. Je třeba také uvést, že při posuzování charakteru útrap je nutno
vzít v úvahu i osobní poměry postiženého, zejména jeho věk (např. u dítěte) a
jeho duševní stav (srov. též Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139.
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1177).
Hodnotí-li se jednání obviněných a jeho následek podle výše uvedených hledisek
a byly-li soudy zjištěny a popsány tak, že poté, co 24. 6. 2010 přinutili
poškozeného nastoupit do jejich vozu, „...poškozenému nadávali a vyhrožovali
smrtí, hrozili mu, že postřílejí celou jeho rodinu a pak jeho, aby to vypadalo,
že je zastřelil on a pak spáchal sebevraždu, vzali mu jeho osobní věci a
vypnuli mobilní telefon, dovezli jej takto proti jeho vůli do svého bydliště do
N., kde ho zavřeli do místnosti bez oken, přinutili jej svléknout se do naha,
opakovaně jej fyzicky napadali a požadovali po něm částku 30 milionů Kč, které
jim údajně poškozený dlužil, v místnosti jej drželi až do 29. 6. 2010, po celou
dobu jej bili a vyhrožovali mu zabitím, tloukli jej rukama, pěstmi, gumovou
hadicí a vodítkem na psa, kopali do něj, dále mu drželi u hlavy střelnou zbraň
a naprázdno cvakali spouští pistole, dne 29. 6. 2010 jej odvezli do P. poté,
kdy jim pod nátlakem přislíbil částku 1.000.000,- Kč...“, není rozumného důvodu
pochybovat o tom, že zákonné znaky těžšího následku v podobě způsobení
fyzických a psychických útrap byly naplněny. Následek v podobě poruchy
fyzického zdraví poškozeného zjištěný soudy je doložen znaleckým posudkem z
oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství znalce MUDr. M. B., Ph.D.,
jakož i jeho výpovědí v hlavním líčení (č. l. 749 až 753). Vyhrůžky smrtí, že
poškozenému zbývá jen pár hodin života, ať si vybere způsob, jakým chce, aby ho
obvinění usmrtili, hrozby, že poškozenému postřílejí celou jeho rodinu a pak
jeho, aby to vypadalo, že je zastřelil on a pak spáchal sebevraždu, skutečnost,
že mu drželi u hlavy střelnou zbraň a naprázdno cvakali spouští pistole, bez
důvodných pochybností představují i psychické útrapy ve smyslu § 170 odst. 2
písm. c) tr. zákoníku. Právní námitky obviněného vůči naplnění tohoto zákonného
znaku nebyly konkrétní; obviněný hovořil o tom, že naplnění této zvlášť
přitěžující okolnosti je sporné, ale své pochybnosti o jejím naplnění stavil
především na nevěrohodnosti poškozeného a tedy skutkových výhradách.
Pokud jde o odpovědnost dovolatele za fyzické a psychické útrapy poškozeného,
je nutné připomenout, že tento následek má povahu okolnosti podmiňující použití
vyšší trestní sazby podle § 170 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, z čehož plyne,
že k odpovědnosti obviněného postačí zavinění z nedbalosti a že se tedy
nevyžaduje úmyslné zavinění. Újma, již poškozený utrpěl, byla co do své povahy,
rozsahu a závažnosti adekvátním následkem fyzického a psychického násilí, které
bylo součástí společného jednání obviněných A. D. a R. D. Okolnosti činu a
poměry obviněných byly takové, že obvinění věděli o tom, že poškozenému mohou
způsobit fyzické i psychické útrapy a chtěli tak učinit.
Co se týká okruhu námitek založených na tom, že soudy měly chybně vyložit
ustanovení o spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, že znaky takového
společného jednání vůbec nejsou obsaženy ve výrokové části rozsudku a že
dovolatel se nemohl dopustit společného jednání v době od 25. 6. do 28. 6.
2010, jelikož v objektu nebyl osobně přítomen, lze se ztotožnit s právním
hodnocením obsaženým ve vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního
zastupitelství.
Podle § 23 tr. zákoníku platí, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním
dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama
(spolupachatelé). Takto definované spolupachatelství jako společné jednání dvou
nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové
podstatě téhož trestného činu. O společné jednání v tomto smyslu jde tehdy,
jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové
podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním
uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je
naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze
spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti - články
řetězu - směřují k přímému provedení trestného činu, jen ve svém celku tvoří
jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí pod č. 36/1973 a č.
15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se
všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i
částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem
jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou
děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994
Sb. rozh. tr.).
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství přiléhavě poukázala na to,
že v daném případě bylo provedeným dokazováním zjištěno, že obvinění se dohodli
a poškozeného vylákali k podniku C. Ch., vyčkali jeho příchodu a donutili ho
nastoupit do vozidla. Takto ho dovezli do N., proti jeho vůli ho zavřeli do
místnosti bez oken, přinutili ho vysvléci se do naha a opakovaně ho fyzicky
napadali a požadovali po něm vrácení dluhu. Je tedy zřejmé, že obvinění se
dopustili výše popsaného jednání ve spolupachatelství a nemůže na tom nic
změnit ani to, pokud by se dovolatel na místě nezdržoval po celou dobu, neboť
se jedná o trvající trestný čin, v důsledku čehož jednání po dobu od 24. 6. do
29. 6. 2010 je nutno posoudit jako jeden skutek.
Ze skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního
stupně i dalších podrobnějších zjištění rozvedených v odůvodnění rozhodnutí
soudů obou stupňů je patrné, že čin obviněných vycházel a musel být činěn na
základě nějaké – byť třeba do detailu nespecifikované – dohody, přičemž je z
provedeného dokazování také zřejmě, že se všemi podstatnými prvky naplňujícími
skutkovou podstatu uvedených trestných činů musel dovolatel souhlasit, protože
byl přítomen jak při nedobrovolném odvážení poškozeného, tak opakovaně v
průběhu jeho zadržování, bití a vydírání v N., tak i při jeho opětovném
dopravení do P. Ze skutkových okolností je dostatečně zřejmé, že oba obvinění
postupovali koordinovaně a neexistuje sebemenší důkaz nebo třeba jen indicie,
že by se některý obviněný dopustil nějakého excesu, se kterým by druhý z
obviněných - bratří nesouhlasil. Z průběhu posuzovaného činu je mimo jakoukoli
pochybnost, že čin byl jako celek společnou akcí obou obviněných, že šlo o
typické spolupachatelství a že není důvodu k tomu, aby za násilí proti
poškozenému odpovídal jen obviněný A. D. Ten i po dobu případné fyzické
nepřítomnosti dovolatele jednal v intencích společné dohody a se souhlasem
dovolatele za účelem dosažení společného cíle přinutit poškozeného k vrácení
peněz. Za tohoto stavu oba obvinění odpovídají i za násilí vykonané proti
poškozenému.
Napadené usnesení odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení
skutku ani jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu důvodu dovolání
obsaženého v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolací námitky jsou
v tomto ohledu zjevně neopodstatněné. Je-li dovolání zjevně neopodstatněné z
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zjevně neopodstatněné i z
hlediska důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v alternativě, že bylo
rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., ač byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr.
ř., který je existencí předchozího důvodu dovolání, v tomto případě podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podmíněn.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. prosince 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra
Kůrková