8 Tdo 1490/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27.
ledna 2005 o dovolání podaném obviněným V. S. proti usnesení Krajského soudu v
Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 14 To
195/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Táboře pod sp. zn. 1 T 1/2004, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. S. o d m í t
á .
Obviněný V. S. byl rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 25. 3. 2004, sp.
zn. 1 T 1/2004, uznán vinným, že
dne 23. 8. 2003 kolem 17.10 hod. v katastru V. n. L., okres T., jako řidič
osobního motorového vozidla tov. zn. OPEL OMEGA, při jízdě po silnici I. třídy
č. 3 ve směru od S. na V. n. L. zahájil v km 86 uvedené silnice otáčení do
protisměru za situace, kdy ve stejném směru jízdy přijíždělo vozidlo tov. zn.
MAZDA 626, které řídil M. V., obžalovaný si nepočínal tak, aby toto vozidlo
neohrozil a v důsledku toho došlo ke střetu obou vozidel, při kterém řidič V.
utrpěl zlomeninu dolního konce předloktí vlevo, zlomeninu nosu a oděrky kolen s
pracovní neschopností do 28. 9. 2003, jeho spolucestující T. V., utrpěl oděrky
břišní stěny s dobou léčení 5 dnů, další spolucestující L. Z., utrpěla
zhmoždění prsní krajiny s pracovní neschopností do 11. 9. 2003, spolucestující
ve vozidle obžalovaného I. Č., utrpěla lehké pohmoždění obou paží s dobou
léčení 5 dnů.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako
trestný čin ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák. a podle § 223 tr. zák. za
použití § 53 odst. 2 písm. b) tr. zák. mu uložil peněžitý trest ve výši
12.000,- Kč; podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanovil pro případ, že by peněžitý
trest obviněný nevykonal, náhradní trest odnětí svobody v trvání dva měsíce.
Současně podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. uložil obviněnému
trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho
druhu na osmnáct měsíců.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Krajský
soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ve veřejném zasedání konaném dne
9. 6. 2004, a usnesením sp. zn. 14 To 195/2004 podle § 256 tr. ř. jej jako
nedůvodné zamítl.
Opis usnesení odvolacího soudu byl doručen manželce obviněného I. S. dne 18. 6.
2004 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Táboře dne 15. 6. 2004. Obviněný
nebyl v té době právně zastoupen.
Přestože ze spisového materiálu vyplývá, že výše citované usnesení odvolacího
soudu nebylo obviněnému doručeno do vlastních rukou [§ 64 odst. 1 písm. b) tr.
ř.], podal proti němu prostřednictvím svého obhájce JUDr. PhDr. O. Ch. dne 31.
8. 2004 dovolání, přičemž tak učinil na poště s tím, že jej adresoval Okresnímu
soudu v Táboře, jemuž došlo dne 1. 9. 2004. Výše jmenovaný obhájce byl
obviněnému k jeho žádosti určen na základě rozhodnutí České advokátní komory ze
dne 30. 8. 2004.
Přípisem ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1307/2004, Nejvyšší soud věc vrátil
Okresnímu soudu v Táboře s tím, že nebyla splněna podmínka předpokládaná v § 64
odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož ze spisového materiálu nevyplývalo, že opis
rozhodnutí soudu druhého stupně byl obviněnému řádně doručen do vlastních
rukou.
V souladu s tímto pokynem Nejvyššího soudu byl následně opis rozhodnutí
odvolacího soudu obviněnému dodatečně doručen do vlastních rukou dne 20. 11.
2004, takže lhůta k podání dovolání mu ve smyslu § 256e odst. 1, odst. 2 tr. ř.
běžela až do dne 20. 1. 2005.
Obviněný svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod vymezený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V podrobnostech rozvedl argumenty, jimiž by měl být uplatněný dovolací důvod
naplněn. Především namítl pochybení soudu prvního stupně, spočívající v tom, že
ho uznal vinným trestným činem; v této souvislosti dále dovodil i nesprávný
výrok o trestu a zpochybnil usnesení odvolacího soudu, kterým bylo jeho
odvolání odmítnuto. Vyslovil přesvědčení, že soudy obou stupňů se dostatečně
nezabývaly všemi skutečnostmi, které byly významné pro posouzení příčin
předmětné dopravní nehody, když jednoznačně nevyzníval v tomto směru ani
znalecký posudek. Konstatoval, že v dosavadním řízení uplatňoval především
námitky týkající se skutkových zjištění, když zejména tvrdil, že v době střetu
stál s vozidlem při pravém okraji vozovky a teprve se chystal provést otočení
do protisměru, a nabízel i další důkazy k prokázání svých tvrzení. Jeho návrhy
na doplnění dokazování však byly zamítnuty a soud vycházel z předpokladu, že
již zahájil otáčení, když poté došlo ke střetu s vozidlem Mazda.
Dále uvedl, že mimo jiné i v důsledku nedostatečných skutkových zjištění se
soud náležitě nezabýval otázkou právního posouzení jednání, které je mu kladeno
za vinu. Poukázal na blanketní charakter ustanovení § 223 tr. zák. a
konstatoval, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu, který je mu kladen
za vinu, je nezbytné prokázat porušení důležité povinnosti stanovené jiným
právním předpisem, v tomto případě povinnosti stanovené zákonem č. 361/2000
Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále
převážně jen „ zák. č. 361/2000 Sb.“). Namítl, že soudy obou stupňů se náležitě
nezabývaly tím, zda a v jakém rozsahu příslušná ustanovení citovaného zákona č.
361/2000 Sb. měl porušit právě obviněný, a v jejich rozhodnutích nebylo
konkrétně nikdy uvedeno, jakou povinnost měl takto porušit. Stejně tak soud
pominul otázku, zda tyto předpisy nebyly porušeny ze strany řidiče vozidla
Mazda, přičemž viníkem předmětné dopravní nehody mohl být právě tento řidič.
V dalším textu obviněný podrobně popsal skutečnosti, ze kterých mělo vyplynout,
že se svým jednáním nedopustil takového porušení příslušných předpisů, aby
vznikla situace, která by znamenala omezení nebo ohrožení jiného účastníka
provozu ve smyslu § 2 písm. l), m) zák. č. 361/2000 Sb. Nalézací soud vycházel
mechanicky ze závěru znaleckého posudku z oboru dopravy, ze kterého vyplynulo,
že v okamžiku střetu se jeho vozidlo nacházelo levým předním kolem uprostřed
jízdního pruhu. Uvedl, že znalec svůj nález opřel o výpověď poškozeného M. V.,
tj. že obviněný již zahájil manévr otáčení, v důsledku čehož pro něho vytvořil
neočekávanou překážku, pro kterou již srážce nemohl zabránit. Pokud nalézací
soud opřel své rozhodnutí o skutečnost, že v okamžiku střetu obou vozidel se
osobní vůz obviněného nacházel levým předním kolem uprostřed jízdního pruhu,
pak s odkazem na zákonnou definici jízdního pruhu obsaženou v § 2 písm. t) zák.
č. 361/2000 Sb. namítl, že z provedených skutkových zjištění jednoznačně
neplyne, ve kterém jízdním pruhu se mělo jeho vozidlo nacházet. Ve vztahu k
této námitce vyslovil přesvědčení, že reálné byly za této situace obě možnosti,
tj. i ta, že obviněný byl ještě v pohledu směru jízdy poškozeného v pravém
jízdním pruhu. Takovéto umístění vozidla by v podstatě odpovídalo i jím
uplatněné obhajobě, když tvrdil, že „... ještě setrvával při pravém okraji
vozovky, v žádném případě by pak tímto svým postavením nemohl vytvořit pro
poškozeného překážku ve smyslu ustanovení § 2 písm. l), m) zákona č. 361/2000
Sb. ...“. Obviněný konstatoval, že poněkud jiná situace by nastala, kdyby ke
střetu došlo v situaci, že by se levé přední kolo jeho vozidla již nacházelo v
okamžiku střetu v polovině jízdního pruhu protisměru. Dovodil, že v tomto
případě by již bylo možné považovat jeho manévr otáčení za v podstatě téměř
dokončený a k nárazu poškozeného do levých předních dveří jeho vozidla by tedy
došlo již v protisměrném jízdním pruhu. Vzhledem k šířce vozovky v místě nehody
by tudíž bylo možné dospět k závěru, že poškozený musel mít ve svém pravém
jízdním pruhu dostatečný prostor pro bezpečné projetí. Je však vyloučeno, aby
při této variantě nastala situace, že by svým manévrem vytvořil překážku a stav
ve smyslu § 2 písm. l), m) zák. č. 361/2000 Sb. V návaznosti na tyto námitky
obviněný uplatnil výhradu, že v místě nehody byl úsek vozovky poměrně dosti
široký a přehledný, z čehož dovodil nepochybnou možnost poškozeného
zaregistrovat jeho vozidlo s dostatečným předstihem a přizpůsobit této
skutečnosti i rychlost svého osobního vozu. Vyslovil přesvědčení, že poškozený
M. V. nevěnoval náležitou pozornost řízení motorového vozidla a rovněž usuzoval
na podstatně vyšší rychlost vozidla poškozeného těsně před střetem obou vozidel
než rychlost 85 km/hod., přičemž soudní znalec vycházel nesprávně z její
nejnižší možné hodnoty.
V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno a
věc byla vrácena Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře k
dalšímu řízení.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s § 265h odst. 2 tr.
ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně
k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném
zasedání (Nejvyšší státní zastupitelství jej obdrželo dne 6. 9.
2004).
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření
ze dne 6. 10. 2004 předeslala, že z hlediska základních obecných hledisek je
možno dovolání označit za přípustné. V daném případě je však třeba souhlasit se
závěry soudů obou stupňů, zejména pak s podrobným rozborem odůvodnění soudu
druhého stupně, který se zabýval totožnou argumentací obviněného v řádném
opravném prostředku, jakým je odvolání. Poukázala na závěr znaleckého posudku z
oboru silniční dopravy, na základě kterého bylo prokázáno, že obviněný nedal
přednost vozidlu, které se pohybovalo za ním, když zahájil otáčení do
protisměru v dané konkrétní situaci, kdy ve stejném směru přijíždělo právě
vozidlo poškozeného. Obviněný tak vytvořil pro poškozeného jako řidiče takovou
překážku, že zcela neodvratně musel nastat následek, ke kterému došlo, přičemž
poškozený jel v daném úseku rychlostí povolenou a s ohledem na stav vozovky a
dohlednost rychlostí přiměřenou. Za jedinou možnou příčinu dopravní nehody je
třeba stanovit otáčení vozidla obviněného (jenž nesledoval po zahájení otáčení
situaci za sebou, ale pouze v jízdním pruhu protijedoucím) do protisměru v
okamžiku, kdy se k němu již přiblížilo vozidlo poškozeného jedoucí stejným
směrem. Vzhledem k uvedeným skutečnostem státní zástupkyně dospěla k závěru, že
obviněný svým jednáním porušil důležitou povinnost uloženou mu zákonem, když
svým jednáním z nedbalosti ublížil na zdraví dalším osobám, neboť byl povinen
při otáčení neohrozit řidiče jedoucího za ním a dbát zvýšené opatrnosti při
provádění řidičského manévru na silnici velmi frekventované a dát všem řidičům
přednost v jízdě. Za popsané situace považovala dovolání obviněného za zjevně
neopodstatněné a navrhla proto, aby Nejvyšší soud toto dovolání podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně vyslovila souhlas s tím, aby toto
rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že
dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť
napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku,
jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. a)
tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d
odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání
učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný
dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona,
jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že
důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení
důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní
posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková
zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného
rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně
dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném
ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný
prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad
rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání
není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající
skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu
prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem
jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci
(§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový
stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně
usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02,
III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout,
že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné
opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v
určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze
znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů
vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné
ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a
odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním
posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost
a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se
týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny
pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů,
což právě obviněný v podaném dovolání činí. V takovém případě nebyl ve
skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného,
než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod
jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Námitky obviněného, které ostatně uplatnil již v odvolacím řízení, že nalézací
soud neprovedl v náležitém rozsahu dokazování (zejména ne v rozsahu, jak on sám
navrhoval) a neměl ke svému rozhodnutí opatřeny a provedeny všechny potřebné
důkazy ve smyslu ustanovení § 89 a násl. tr. ř., a dále jeho výhrady, že soud
založil své rozhodnutí na nespolehlivých a neucelených důkazech, které samy o
sobě či vzájemném spojení neprokazují, že daný trestný čin spáchal, jsou v
podstatě pouhou polemikou s tím, jak byl nalézacím soudem zjištěn skutkový stav
a jak byly hodnoceny provedené důkazy. Podobně i výhrady obviněného týkající se
neobjektivity závěru znaleckého posudku z oboru silniční dopravy, nedostatečné
specifikace jízdního pruhu, ve kterém se mělo jeho vozidlo nacházet v okamžiku
střetu, a dále i zpochybnění skutečnosti, že by svým jednáním vytvořil překážku
pro vozidlo poškozeného, nelze akceptovat, neboť nevyplývají z provedeného
dokazování. V žádném případě tedy nejde o námitky, které by se týkaly otázky
tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany
obviněného jde o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec
zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci
dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním
posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve
svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod
zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě
nebylo.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud
dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž
postupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a
řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. ledna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a