8 Tdo 1503/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne

30. listopadu 2011 o dovolání obviněné M. C. Š., proti rozsudku Městského soudu

v Praze ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 5 To 129/2011, který rozhodl jako soud

odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 31 T

162/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. C. Š. o d m í t á .

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 7. 2. 2011, sp. zn. 31 T 162/2010,

uznal obviněnou M. C. Š. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) vinnou, že

„1) v období od 1. 1. 2010 do 13. 7. 2010 obtěžovala poškozeného Ing. P. K.,

svými SMS zprávami přes různá telefonní čísla, včetně skrytých čísel,

telefonáty, faxovými texty, zprávami přes facebook, poštovní korespondencí s

obsahem vulgárním, ponižujícím, zesměšňujícím a urážejícím osobu poškozeného,

neboť poté, co pracovala jako uklízečka pro společnost LAO-Průmyslové systémy,

s.r.o., se sídlem P., N., jejímž společníkem je poškozený Ing. P. K., mu začala

vyznávat náklonnost a vyhledávat jej, ačkoli poškozenému její jednostranné

projevy, ke kterým nedal žádný podnět, byly nepříjemné a opakovaně ji vyzýval,

aby svého jednání zanechala, přes jeho nesouhlas jej opakovaně nejméně 700x

shora uvedeným způsobem kontaktovala a bezdůvodně se k němu chovala jako by

mezi nimi byl intimní vztah, bezdůvodně mu tykala, vyzývala ho k setkání, k

tomu, aby jí zatelefonoval, za použití vulgárních nadávek a ponižujících

výhrůžek, neustále mu sdělovala své intimní pocity ohledně svojí náklonnosti k

němu, které přecházely v pocity hořkosti a zklamání s motivací citově ranit a

ponížit poškozeného, vsugerovávala mu pocity msty vůči její osobě, pocity viny

a odpovědnosti za její citové rozrušení, ačkoli za shodné jednání z předchozího

časového období byla opakovaně projednána pro přestupek proti občanskému

soužití, což vzhledem k charakteru a dlouhodobosti psychického nátlaku ze

strany obžalované vedlo k rozvoji úzkostně depresivního stavu poškozeného,

který byl nucen vyhledat pomoc psychoterapeuta dne 5. 12. 2009, 11. 1. 2010 a

12. 2. 2010, neboť jeho psychické zdraví bylo narušeno nespavostí a poruchou

koncentrace, které jej omezovaly v běžném způsobu života a znesnadňovaly mu

výkon obvyklé činnosti po dobu delší jednoho týdne,

2) zcela shodným způsobem popsaným ve výroku pod bodem 1) pokračovala i po

převzetí usnesení o zahájení trestního stíhání dne 14. 7. 2010 v obtěžování

Ing. P. K., v době od 14. 7. 2010 do 29. 10. 2010, svými SMS zprávami,

telefonáty, faxovými texty, zprávami přes facebook, poštovní korespondencí s

obsahem vulgárním, ponižujícím, zesměšňujícím a urážejícím osobu poškozeného, a

to nejméně 150x“. Takto zjištěná jednání obviněné soud prvního stupně právně kvalifikoval v

bodech 1) a 2) rozsudku jako dvojnásobný přečin nebezpečného pronásledování

podle § 354 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve

znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), a v bodě 1) rozsudku

rovněž jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku a

uložil jí za ně podle § 146 odst. 1 za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku

úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle § 84 a §

85 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř

let za současného vyslovení dohledu. Dále jí podle § 85 odst. 2 a § 48 odst. 4

písm. f) trestního zákoníku uložil omezení a přiměřenou povinnost, aby se

zdržela neoprávněných zásahů do práv poškozeného Ing. P. K.

(dále jen

„poškozený“), a to, aby se zdržela jakéhokoli osobního, písemného,

elektronického, telefonického nebo jiného kontaktu s poškozeným. Podle § 86

odst. 1 písm. c) a § 48 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku jí uložil omezení a

přiměřenou povinnost podrobit se programu psychologického poradenství za účelem

zdržení se jakýchkoli projevů vůči poškozenému a jeho kontaktování. Konečně

soud podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného s jeho nárokem na náhradu

škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, z

jehož podnětu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 5 To

129/2011, podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil

toliko ve výroku o uložení přiměřených omezení a povinností podle § 86 odst. 1

písm. c) trestního zákoníku, a při nezměněném výroku o vině, uloženém trestu

odnětí svobody, jeho podmíněném odkladu, výroku o omezení podle § 85 odst. 2

trestního zákoníku a výroku o náhradě škody, podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu

rozhodl tak, že podle § 85 odst. 2 a § 48 odst. 4 písm. d) trestního zákoníku

obviněné uložil omezení a přiměřenou povinnost podrobit se programu

psychologického poradenství za účelem zdržení se jakýchkoli projevů vůči

poškozenému a jeho kontaktování.

Obviněná však s ani takovýmto rozhodnutím soudu druhého stupně nesouhlasila a

prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Kozáka podala proti němu dovolání, které

opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatelka především vyslovila nesouhlas s použitou právní kvalifikací, neboť

je přesvědčena, že skutek popsaný v bodě 1) rozsudku nalézacího soudu není

trestným činem. V tomto kontextu uvedla, že kontaktování poškozeného prostředky

elektronické komunikace nemohlo v něm vyvolat obavu o jeho život a zdraví, byť

připustila, že její jednání pro něho mohlo být nepříjemné a obtěžující.

Namítla, že se soud důkladně nezabýval obsahem jejích telefonátů a zpráv, a

tudíž ani intenzitou jejího jednání, když své závěry o její vině vystavěl

toliko na četnosti jejích útoků. Zpochybnila rovněž, že by její zprávy či

telefonáty měly povahu výhrůžek nebo psychického nátlaku.

Dále obviněná popsala vztah poškozeného k ní, který byl podle jejího názoru

velmi negativní, jelikož poškozený k ní cítil odpor, což jí dával opakovaně

najevo. Vysvětlila, že její jednání bylo do jisté míry vyprovokováno samotným

poškozeným a bylo pouze výsledkem vzájemné vyhrocené komunikace. Vyjádřila

názor, že její jednání nemohlo naplnit skutkovou podstatu trestného činu podle

§ 354 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, a to pro absenci znaku důvodné obavy

o život a zdraví na straně poškozeného. Poukázala také na to, že ačkoli

obviněný vyhledal pomoc psychiatra, absolvoval u něj celkem pouze tři návštěvy,

v čemž spatřuje spíše snahu poškozeného opatřit si důkazní materiál proti ní. Z

žádného z provedených důkazů nadto nevyplynulo, že by byl reálně ohrožen na

zdraví.

Dovolatelka následně zpochybnila subjektivní stránku svého jednání, v němž

podle jejích slov chyběl úmysl naplnit znaky skutkové podstaty předmětných

trestných činů, neboť nikdy nechtěla v poškozeném vzbudit obavy ve výše

uvedeném smyslu ani mu jakkoli jinak ublížit.

Obviněná vyslovila nesouhlas s právní kvalifikací taktéž stran způsobení újmy

na zdraví naplňující znaky ublížení na zdraví ve smyslu ustanovení § 122 odst.

1 trestního zákoníku. Namítla (jako již dříve v řízení před soudy nižších

stupňů), že zpracovaný znalecký posudek není založen na jakémkoli vlastním

zkoumání či vyšetření zdravotního stavu poškozeného, nýbrž pouze diagnosticky

vychází z předložených lékařských zpráv. Za situace, kdy po ní poškozený

požaduje odškodnění ve výši několika milionů Kč, je zřejmé, že má značný

(majetkový) zájem na jejím usvědčení.

Dovolatelka shrnula, že soud prvního stupně nedostatečně provedl dokazování,

přičemž svá neúplná skutková zjištění nesprávně vyhodnotil po stránce právní.

Vyjádřila také pochybnosti o tom, zda jednání popsané v obžalobě je totožné s

jednáním popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a zda tedy byla

zachována totožnost skutku během trestního řízení. V závěru svého podání proto

navrhla (aniž přitom citovala konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud

České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadený rozsudek a vrátil

věc Městskému soudu v Praze k novému projednání.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání

obviněné v opise doručeno dne 1. 11. 2011, se k němu ke dni konání neveřejného

zasedání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní

věci je dovolání přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno

osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a

na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i

obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §

265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný

dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona,

jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí

dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm.

b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §

265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale

tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn

konkrétními vadami.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném

hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat,

že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako

trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než

kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze

proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž

je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování

a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.,

poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv

hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze

vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení

otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním

posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a

posuzovat postup hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů. V takovém

případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho

činnost (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS

412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak

povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně

a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně

právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z

hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné

prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém

rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Některé z námitek, které obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku

uplatnila a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřela, v tomto ohledu

nemohly obstát. Jednalo se především o ty výhrady, jejichž prostřednictvím

kategoricky popírala zjištěný obsah jejích telefonátů a zpráv adresovaných

poškozenému s následným tvrzením, že její jednání vyprovokoval sám poškozený,

který k ní cítil odpor. Stejně tak nelze prostřednictvím citovaného dovolacího

důvodu relevantně zpochybňovat způsob znaleckého zkoumání a závěry z něho

plynoucí. Charakter irelevantních výhrad mají rovněž dovolatelkou vyslovené

pochybnosti, zda byla zachována totožnost skutku.

Z povahy takto vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli

dovolatelka ve svém podání formálně deklarovala dovolací důvod podle § 265b

odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnila námitky skutkové, resp.

procesní, jež však žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, a

proto neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu

dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1.

2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Pouze na okraj lze doplnit, že zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení

o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi

učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel

(současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o

takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů

vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a

učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na

straně druhé.

Jestliže by uvedené výhrady obviněné měly být považovány za zpochybnění

správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, pak Nejvyšší

soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov.

§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Lze tak uzavřít, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatelky stojí mimo jí

zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by

uplatnila pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud její dovolání odmítnout

podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden

v § 265b tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však obviněná uplatnila

relevantně v té části, v níž zpochybnila právní závěry týkající se jednak

subjektivní stránky jejího jednání kvalifikovaného jako dvojnásobný přečin

nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku a

jednak následku v podobě ublížení na zdraví poškozenému u přečinu ublížení na

zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku.

Nejvyšší soud však současně shledal, že takovéto výhrady jsou zjevně

neopodstatněné.

Na tomto místě je nejprve vhodné (toliko ve stručnosti a jen v obecné rovině)

uvést, že přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. c)

trestního zákoníku se dopustí ten, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že

jej vytrvale prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, písemně nebo

jinak kontaktuje a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o

jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých.

Objektem tohoto trestného činu je zájem na klidném občanském soužití

lidí, nenarušovaném nebezpečnými vyhrůžkami, pronásledováním a jiným závažným

obtěžováním a omezováním v obvyklém způsobu života. Objektivní stránka

trestného činu nebezpečného pronásledování zahrnuje dlouhodobé pronásledování

jiného prováděné v konkrétních, zákonem taxativně stanovených formách jednání,

které jsou způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví

nebo o život a zdraví osob jemu blízkých.

Tímto ustanovením má být postihnut tzv. stalking, což lze volně

přeložit jako stopování, lovení či pronásledování. Za stalking se obvykle

považuje zlovolné, úmyslné, opakované a dlouhodobé obtěžování jiné osoby, která

toto pociťuje jako příkoří a snižuje jí to, vzhledem k intenzitě obtěžování,

četností, případně i strachu z vlastní bezpečnosti, kvalitu života. Stalking

může spočívat v pouhém psaní dopisů nebo e-mailů, posílání SMS zpráv,

telefonickém kontaktování, vyhledávání na internetových diskusních fórech apod.

(tzv. cybernetic stalking či cyberstalking), zastavování na ulici, ale též v

nebezpečnějších formách jako jsou vyhrožování, fyzickém napadání (byť nedojde k

ublížení na zdraví), poškozování věcí a jiným podobným způsobem. Formy jednání

jsou velmi různorodé.

Všem výše uvedeným formám jednání zahrnutým pod dlouhodobé

pronásledování je společné to, že zákon k jejich trestnosti vyžaduje současné

splnění další podmínky, a to jejich způsobilosti vzbudit důvodnou obavu o život

nebo zdraví poškozeného nebo o život a zdraví jemu blízkých osob.

Důvodnou obavou se zde rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat vyšší stupeň

obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na poškozeného

působeno, přičemž však není nutné, aby takový pocit v poškozeném skutečně

vyvolala. Za důvodnou obavu o zdraví své nebo osoby blízké je třeba považovat

nejen obavu o zdraví fyzické, ale také obavu ze způsobení psychických poruch.

Vyhrožování, vyhledávání osobní blízkosti, sledování, kontaktování,

zneužívání osobních údajů či omezování v obvyklém způsobu života musí být

způsobilé vzbudit důvodnou obavu. Důvodná obava však nemusí vzniknout, ovšem

její vznik musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost

takového vyhrožování, vyhledávání osobní blízkosti, sledování, kontaktování,

zneužívání osobních údajů či omezování v obvyklém způsobu života, neboť je

třeba odlišit nebezpečné pronásledování od projevů, při kterých bylo sice

použito např. silných slov či jiných aktů, ale ve skutečnosti o nic

závažnějšího nešlo. Vzbuzením důvodné obavy o život nebo zdraví poškozeného je

třeba v souladu s ustáleným výkladem rozumět výraznější tísnivý pocit ze zla,

kterým je vyhrožováno, přičemž je třeba každý případ posuzovat velmi

individuálně, s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem, zejména pak k

povaze výhrůžky, k fyzickým a povahovým vlastnostem pachatele ve srovnání s

charakteristikami poškozeného, apod. Pod důvodné obavy o život nebo zdraví

samozřejmě patří způsobení jak fyzických, tak psychických poruch zdraví, ke

kterým v důsledku pronásledování pachatele velmi často dříve či později dochází

a které pak u postižené osoby významně ovlivňují způsob života po nikoli jen

krátkou, přechodnou dobu. U nebezpečného pronásledování nadto dochází téměř

vždy ke kumulaci a eskalaci nebezpečných projevů chování, která svým komplexním

rozsahem a narůstající intenzitou oběť často psychicky či fyzicky trvale

poškodí.

Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje úmyslné

zavinění, které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu,

tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Podle § 15

trestního zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl

způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto

zákonem [úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], nebo

věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro

případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle § 15 odst. 1

písm. b) trestního zákoníku]. U tohoto trestného činu se téměř vždy jedná o

zavinění ve formě úmyslu přímého; jen zcela výjimečně si lze u tohoto přečinu

představit nepřímý úmysl (např. pachatel sleduje a ztrpčuje poškozenému

dlouhodobě život, přičemž však jeho hlavním dlouhodobým cílem je únos dítěte).

Úmysl pachatele přitom směřuje ke způsobení újmy poškozené osobě, a to ať již

ve formě psychické (půjde o nejčastější případ), tak i fyzické (v případě

agresivních pachatelů s eskalující intenzitou jejich útoků).

Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z

nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla

dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno dle

zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo

ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č.

62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. trest.).

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že

soud považoval za naplněné znaky předmětného trestného činu spočívající v tom,

že obviněná „jiného dlouhodobě pronásledovala tím, že jej vytrvale

prostřednictvím prostředků elektronických komunikací a písemně kontaktovala a

toto jednání bylo způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život a zdraví“

[skutky popsané pod body 1) a 2) rozsudku].

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s

odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní

skutková zjištění, která naplňují všechny zákonné znaky tohoto trestného činu.

Z popisu skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se podává, že

obviněná se posuzovaného jednání dopustila tím, že „1) v období od 1. 1. 2010

do 13. 7. 2010 obtěžovala poškozeného ... svými SMS zprávami přes různá

telefonní čísla, včetně skrytých čísel, telefonáty, faxovými texty, zprávami

přes facebook, poštovní korespondencí s obsahem vulgárním, ponižujícím,

zesměšňujícím a urážejícím osobu poškozeného, neboť poté, co …, mu začala