8 Tdo 1509/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. prosince 2008 o
dovolání obviněného PaeDr. R. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 12. 6. 2008, sp. zn. 61 To 132/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 44 T 39/2006, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného PaeDr. R. P. o d m
í t á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 44 T 39/2006,
byl obviněný PaeDr. R. P. uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle
§ 250a odst. 1, 3 tr. zák. a odsouzen podle § 250a odst. 3 tr. zák. k trestu
odnětí svobody na patnáct měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák.
podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na
tři roky. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost, aby ve
zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. V
dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu
pojistného podvodu dopustil tím, že dne 24. 9. 2003 v P., v poškozené Č. P.
oznámil jako poškozený pojištěný na základě hromadného pojištění smlouvou
pojistnou událost vedenou pod č., způsobenou při dopravní nehodě, ke které
došlo dne 20. 7. 2003 kolem 19.35 hod v P., nárazem vozidla zn. Ssang Yong
Musso, do svodidel s tím, že uvedl v rozsahu poškození pravý bok a levý blatník
vozidla, přičemž pravý bok vozidla byl poškozen již před nehodou a levý blatník
vozidla při nehodě nebyl poškozen vůbec, kdy v důsledku nárazu vozidla do
svodidel mohlo dojít pouze k poškození rohu pravého předního nárazníku,
ochranného krytu vně pravého předního kola a lapače nečistot, za což by
poškozená hradila pojistné plnění jen ve výši 17.552,- Kč, přičemž na základě
uvedení nepravdivého rozsahu poškození vozidla se poškozená rozhodla po
stanovení nákladů ze jeho opravu likvidovat škodnou událost formou tzv. totální
škody a obviněnému vyplatila částku 213.390,- Kč, čímž obviněný způsobil
poškozené Č. P., a. s. se sídlem v P., škodu za neoprávněně vyplacené pojistné
plnění ve výši 195.838,- Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný PaeDr. R. P. odvoláním směřujícím
proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2008,
sp. zn. 61 To 132/2008, byl podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř.
rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3
tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině a náhradě
škody byl obviněný odsouzen podle § 250a odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí
svobody na šest měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně
odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na jeden rok.
Pro úplnost je třeba dodat, že se jedná o v pořadí druhé rozhodnutí soudů obou
stupňů v téže věci, neboť usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2007,
sp. zn. 61 To 309/2007, byl k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b),
c) tr. ř. zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 2. 2007, sp.
zn. 44 T 39/2006, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního
stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 61 To
132/2008, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v
rozsahu výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Soudům vytkl, že se nezabývaly veškerými skutečnostmi, které jsou důležité z
hlediska posouzení jeho jednání jako trestného činu pojistného podvodu, přičemž
ze zjištěných skutečností vyvodily nesprávné právní závěry. Ve shodě s
dosavadní obhajobou tvrdil, že by mu pojistné plnění bylo vyplaceno bez ohledu
na to, jak ke škodné události došlo, neboť vozidlo bylo havarijně pojištěno.
Neměl proto motiv uvádět nepravdivé informace, jak uzavřel soud prvního stupně.
Takový motiv by byl dán, kdyby vozidlo nebylo havarijně pojištěno, takže
takovým jednáním by mohl být motivován pouze tehdy, kdyby k předchozí havárii
došlo za předpokladu výluky z pojištění; nic takového se ale neprokázalo.
Nebylo podle něho prokázáno, že věděl nebo musel vědět o předchozím poškození
vozidla, a tvrzení soudů, že to věděl, označil za ničím nepotvrzenou hypotézu.
K vozidlu přistupoval z levé strany a žádné deformace na pravé straně vidět
nemohl.
Dále uvedl, že události, které následovaly po nehodě, si přesně nepamatuje, byl
otřesen fyzicky a zejména psychicky, což potvrzuje i svědek N. H., když uváděl,
že byl zmatený. Nebyl proto způsobilý věnovat pozornost detailům postupu
policejní hlídky a zdůraznil, že záznam o dopravní nehodě ohledně rozsahu
poškození vozidla s policisty nekonzultoval, nebyl schopen popsat ani průběh
nehody. Záznam jen automaticky podepsal, nerozvažoval, zda a že je v něm
uvedeno něco nesprávně. Nesouhlasil s úvahami soudů, že již laickým okem je
zřejmé, že k nehodě nemohlo dojít způsobem, který popisoval obviněný, když ani
zkušeným policistům a likvidátorovi pojistné události tyto skutečnosti patrné
nebyly. Zpochybnil rovněž svědectví policisty L. J., jehož výpověď hodnotil
jako aproximativní. Měl za to, že si nemohl s odstupem času pamatovat na
okolnosti případu, zvláště pokud nedokázal ani uvést, kdo s ním tvořil hlídku.
Soudům dále vytkl, že neprovedly grafologické zkoumání vpisku „PP kolo“ a
nezjistily pisatele tohoto vpisku. Nebyla tak do všech důsledků prověřena jeho
obhajoba a namísto toho se soudy uchýlily k deformaci kusých důkazů, z nichž
vyvodily nesprávný závěr o jeho vině. Dodal, že pokud soud měl pochybnost o
věrohodnosti svědka N. H. proto, že jej uvedl až v pozdější fázi řízení, měl se
touto otázkou blíže zabývat a zjistil by, že měl se svědkem vážný spor a
nepředpokládal, že jeho svědectví bude třeba. Rozhodování soudů označil za
zaujaté a důkazní situace podle jeho přesvědčení neumožňuje na základě
objektivně zjištěných důkazů učinit závěr o jeho vině, který je podle jeho
přesvědčení vybudován pouze na řadě hypotéz a nepodložených předpokladech.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze i
jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 zrušil a aby Obvodnímu
soudu pro Prahu 10 přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a
rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
obviněného shledala jeho námitky převážně irelevantními, neboť v převažující
míře věcně nenaplňují uplatněný dovolací důvod, protože buďto vybočují z rámce
popisu přisouzeného skutku a tím i z předmětu dotčeného trestního řízení, nebo
jimi namítaný nedostatek subjektivní stránky přisouzeného trestného činu
obviněný opřel o výtky směřující proti způsobu hodnocení provedeného dokazování
tak, aby na tomto podkladě opatřená skutková zjištění již nepodporovala
přisouzený výrok o dovolatelově vině. Co se týká prve uvedené skupiny výtek,
které se vztahují k otázce autorství, resp. vyloučení možnosti dovolatelova
autorství u vpisku „PP kolo“ v záznamu o malé dopravní nehodě, pak se
zpochybnění míry jeho důkazní podloženosti zcela míjí s předmětem řízení za
situace, že oprava takto uváděného defektu nakonec ani nebyla jako poškození v
rámci nahlášené pojistné události uznána a tím ani zahrnuta do její likvidace a
tedy se způsobeným škodlivým následkem na neoprávněně vyplaceném pojistném
plnění nikterak nesouvisela. Shodně hodnotila i část uplatněné argumentace,
která se dotýká občansko právního exkurzu soudu prvního stupně do problematiky
pojistné smlouvy a která v této souvislosti opírá dovolatelovu chybějící
motivaci podvodného jednání o neexistující výluky z jím uzavřeného havarijního
pojištění a tedy o neexistenci takových důvodů uvedených v pojistné smlouvě,
resp. v jejích pojistných podmínkách, které by vyplacení pojistného plnění
vylučovaly. Přitom dovolateli nikdy nebylo vytýkáno, že by uplatňoval nárok na
pojistné plnění při naplnění takových okolností, pro které by jeho přiznání
bylo vyloučeno. Byl totiž uznán vinným za to, že takový právní důvod
požadovaného pojistného plnění, který se pohyboval ještě v rámci smluvně
pokrytých a tím i chráněných pojistných nebezpečí, založil na nepravdivém
tvrzení o rozsahu uplatněné pojistné události. Za jiné než nekvalifikované
námitky nelze podle ní považovat ani ty, které se dotýkají otázky věrohodnosti
svědka N. H. Je tedy zřejmé, že námitky takové povahy nejsou způsobilé k
věcnému projednání, a to ani z výjimečného důvodu, podmíněného extrémním
rozporem mezi učiněnými skutkovými zjištěními a způsobem jejich právního
posouzení, který však neshledala. Z opatřených skutkových zjištění jednoznačně
vyplynulo, že v posuzovaném případě zcela vědomě a nejen bezprostředně po
utrpěné autonehodě, ale i později v souvislosti s šetřením likvidátora
poškozené pojišťovny, uvedl takový popis jejích škodlivých následků, který
průběhu nehodového děje převážně neodpovídal, když uváděný nehodový děj mohl
podle znaleckého dokazování příslušné odbornosti způsobit pouze podstatně menší
rozsah poškození vozidla a založit tak nesrovnatelně nižší nárok na poskytnutí
pojistného plnění.
Pokud dovolatel již bez zjevné návaznosti na uplatněné
skutkové výhrady poukázal na svůj psychický stav po autonehodě, který mu
zabránil v objektivním vnímání a popisu jejích škodlivých následků, a dále že
si poškození vozidla z pravoboku ze své pozice řidiče, používajícího vozidlo
výhradně ze strany levé, nepovšimnul, pak tato část dovolací argumentace by
podle názoru státní zástupkyně mohla uplatněný dovolací důvod věcně naplňovat. Nelze však přehlédnout, že jde o dovolatelovu setrvalou obhajobu, promítnutou
již do jeho odvolací argumentace, se soudy přesvědčivým způsobem v odůvodnění
svých rozhodnutí vypořádaly. Protože jejich hodnotící úvahy a na jejich
podkladě přijaté skutkové a právní závěry skutečně pokrývají veškeré dovoláním
uplatněné námitky, není důvodu je jakkoliv doplňovat za stavu, že jsou z
hlediska formální logiky plně akceptovatelné. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného
je zjevně neopodstatněné.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v
ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným
prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky
rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních
vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další
instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava
řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje
dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k
právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení
o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je
možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění
správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu
dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito
soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z
hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost
a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Současně platí, že
obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého
dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího
důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné
ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl (s jistou benevolencí)
relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil naplnění
subjektivní stránky trestného činu pojistného podvodu.
Trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí,
kdo při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z
takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje
zamlčí, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv malou. Z tzv. právní věty
výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že v posuzovaném případě
byly znaky trestného činu pojistného podvodu považovány za naplněné ve variantě
spočívající v tom, že obviněný při uplatnění nároku na plnění z pojistné
smlouvy uvedl nepravdivé údaje, a způsobil tak škodu nikoliv malou.
Pro trestní odpovědnost podle § 250a odst. 1 tr. zák. se vyžaduje úmyslné
zavinění pachatele (§ 3 odst. 3 tr. zák.). Trestný čin je spáchán úmyslně,
jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem
chráněný tímto zákonem, nebo
b) jestliže věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení
způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku rozvedl, že obviněný naplnil všechny
znaky trestného činu pojistného podvodu podle § 250 odst. 1, 3 tr. zák., neboť
při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy uvedl nepravdivé údaje
spočívající v tom, že vědomě uplatnil nárok na plnění z pojistné smlouvy i za
poškození s nehodou nesouvisející, a poškozené pojišťovně tak způsobil škodu ve
výši nejméně 195.838,- Kč, tj. škodu nikoliv malou ve smyslu kritérií § 89
odst. 11 tr. zák. Podrobněji pak uvedl, že přestože obviněný věděl, že pravý
bok vozidla byl poškozen již před nehodou, při uplatnění nároku na pojistné
plnění z havarijního pojištění nahlásil jako viditelná poškození „pravý bok“ a
„levý přední blatník“, přestože v souvislosti s nehodou k tomuto poškození
nedošlo. Taková zjištění soudů právní závěr o naplnění znaků zavinění ve formě
úmyslu přímého bez pochybností naplňují.
Námitky obviněného zpochybňující subjektivní stránku trestného činu obstát
nemohou, neboť soudy obou stupňů závěr o úmyslném zavinění náležitým způsobem
odůvodnily.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný v daných souvislostech uplatnil
především námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování, způsobu, jakým
byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která
učinil Obvodní soud pro Prahu 10 a z nichž v napadeném rozsudku vycházel i
Městský soud v Praze. Právě takovou povahu mají jeho výhrady, jestliže vytkl,
že soudy rozhodly na základě pochybných důkazů, neprovedly jím navrhované
důkazy – grafologický posudek, provedené důkazy, zejména výpověď svědka L. J.,
nesprávně hodnotily a dostatečně nezkoumaly jeho motiv. Oproti skutkovým
zjištěním soudů, že poškozené Č. P. oznámil pojistnou událost způsobenou při
dopravní nehodě nárazem vozidla zn. Ssang Yong Musso do svodidel s tím, že
uvedl v rozsahu poškození pravý bok a levý blatník vozidla, přičemž věděl, že
pravý bok vozidla byl poškozen již před nehodou a levý blatník vozidla při
nehodě nebyl poškozen vůbec, postavil vlastní skutkovou verzi, podle níž o
žádném poškození pravého boku před nehodou nevěděl, s ohledem na skutečnost, že
byl otřesen, záznam o malé dopravní nehodě podepsal, aniž předpokládal, že by v
něm mohlo být něco chybně. Neměl ani motiv uvádět nepravdivé informace, neboť
by mu s ohledem na havarijní pojištění bylo vyplaceno pojistné, i kdyby škodu
způsobil někdo jiný a jinak. Primárně se tedy domáhal změny skutkových zjištění
ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se
trestného činu pojistného podvodu nedopustil.
Námitky skutkové, jež ve svém dovolání obviněný uplatnil, však nezakládají
žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., ve vztahu k nim neexistuje zákonná
povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn.
II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se
zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit
bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení
má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních
požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková
zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se
však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, zejména pak soudu
prvního stupně, vyplývá přesvědčivý a logický vztah mezi učiněnými skutkovými
zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz zejména strany 3 - 8 rozsudku
soudu prvního stupně, strany 3 a 4 rozsudku odvolacího soudu). Při hodnocení
důkazů soudy, zejména pak soud prvního stupně, postupoval důsledně podle § 2
odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na
pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v
odůvodnění rozsudku v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. zevrubně
vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného i jakými úvahami byl veden,
opřel-li své rozhodnutí o vině obviněného o výpovědi svědků J. V., pracovníků
poškozené pojišťovny J. P. a I. H., policisty L. J., znalecký posudek a výpověď
znalce z oboru strojírenství a doprava Ing. T. S., listinné důkazy - záznam o
malé dopravní nehodě (č. l. 234) a dokumenty sepisované při hlášení pojistné
události (č. l. 254), fotodokumentaci i originál spisu poškozené pojišťovny.
Vysvětlil, proč tvrzením obviněného, že neměl povědomost o poškození pravého
boku vozidla před nehodou, neuvěřil a proč považoval za nevěrohodnou i výpověď
svědka N. H. Provedenými důkazy bylo podle shodných závěrů soudů obou stupňů
zjištěno, že rozsah poškození v žádném případě nemohl být způsoben tak, jak
uváděl obviněný, a že k poškození pravého boku vozidla došlo již před nárazem
přední části vozidla do svodidel při předmětné nehodě, v důsledku čehož byly
informace, které o průběhu nehody a zejména o jejich následcích poskytl
pojišťovně, nepravdivé. Za nelogický nelze označit závěr soudů obou stupňů,
odmítly-li akceptovat obhajobu obviněného, že o poškození pravého boku vozidla
nevěděl, poněvadž do vozidla nastupoval z levé strany a neprohlížel je.
Velmi podrobně se soudy věnovaly argumentaci obviněného, pokud tvrdil, že neměl
k jednání, jímž byl uznán vinným, motiv, neboť by mu bylo s ohledem na
existenci havarijního pojištění pojistné vyplaceno, i kdyby všechna poškození
nesouvisela s předmětnou nehodou. Za přiléhavou lze v této souvislosti
považovat argumentaci státní zástupkyně, že dovolateli nikdy nebylo vytýkáno,
že by uplatňoval nárok na pojistné plnění při naplnění takových okolností, pro
které by jeho přiznání bylo vyloučeno. Byl totiž uznán vinným za to, že takový
právní důvod požadovaného pojistného plnění, který se pohyboval ještě v rámci
smluvně pokrytých a tím i chráněných pojistných nebezpečí, založil na
nepravdivém tvrzení o rozsahu uplatněné pojistné události. Odvolací soud
reagoval i na námitku obviněného, že bezprostředně po dopravní nehodě byl
rozrušen fyzicky i psychicky, v důsledku čehož nevěnoval patřičnou pozornost
obsahu záznamu o malé dopravní nehodě. Případně poznamenal, že při vyplnění
hlášení pro pojišťovnu a v průběhu jednání o pojistné události, k němuž došlo
podstatně později, toto poškození vozidla znovu deklaroval a nikterak ho
nezpochybnil. Není od věci připomenout, že pro naplnění zákonného znaku
objektivní stránky trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 tr.
zák. „při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy“ je relevantní právě
toto období, jak ostatně správně vystihl v odůvodnění rozsudku i soud prvního
stupně (viz strana 4). Pro úplnost nutno dodat, že z hlediska trestní
odpovědnosti obviněného není významné, kdo je autorem vpisku „PP kolo“ na
záznamu o malé dopravní nehodě, poněvadž významné je až počínání obviněného při
uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy ve spojitostech výše vyložených.
V posuzované věci nešlo tedy o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného
bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Že způsob
hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě
samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a nezbytnosti zásahu
Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Skutek zjištěný soudy byl správně právně
posouzen jako trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák.
Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl,
neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. prosince 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková