8 Tdo 1523/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
15. prosince 2011 o dovolání obviněného mladistvého „tulipána“*), proti
rozsudku Krajského soudu v Brně – soudu pro mládež ze dne 12. 7. 2011, sp. zn.
4 Tmo 45/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve
Vyškově – soudu pro mládež pod sp. zn. 1 Tm 5/2010, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e rozsudek Krajského
soudu v Brně – soudu pro mládež ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. 4 Tmo 45/2011.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í další rozhodnutí
na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně – soudu pro
mládež p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově – soudu pro mládež ze dne 24. 11.
2010, sp. zn. 1 Tm 5/2010, byl obviněný mladistvý „tulipán“ (dále jen
„mladistvý“) uznán vinným v bodě 1) proviněním pohlavního zneužívání podle §
242 odst. 1 tr. zák. a proviněním ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217
odst. 1 písm. a) tr. zák., a v bodě 2) proviněním pohlavního zneužívání podle §
242 odst. 1 tr. zák. a proviněním ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217
odst. 1 písm. a) tr. zák. Těchto provinění se podle popsaných skutkových
zjištění dopustil tak, že
1)
- v době letních prázdnin roku 2008, od 9. 8. 2008 do 13. 8. 2008, v lese u
obce H., okres V., v části zvané „S.“, ač znal věk nezletilé, tuto opakovaně
osahával po těle, na prsou a genitáliích, prsty a jazykem dráždil její
přirození a ve dvou případech se od ní nechal orálně uspokojovat,
- na Silvestra, dne 31. 12. 2008, v době mezi 22.00 hodin a 24.00 hodin, v R.,
okres V., v místě svého trvalého bydliště V S., ve svém pokoji, ač znal věk
nezletilé, tuto osahával na prsou,
čímž ji současně vystavil nebezpečí, že si osvojí takové zájmy a návyky, jež
budou v rozporu se zásadami morálky, zejména v oblasti sexuálního života a
partnerského vztahu.
2)
V blíže nezjištěný den v měsíci červnu nebo červenci 2009, na chatě svých
rodičů v zahrádkářské oblasti zvané „Ž.“, v blízkosti R., okres V., poté, co
přiměl nezletilou, k orálnímu dráždění svého penisu a sám ji orálně dráždil na
jejích intimních místech, vykonal s touto soulož, ač znal dívčin věk, přičemž
tato k pohlavnímu styku dobrovolně svolila, čímž ji současně vystavil
nebezpečí, že si osvojí takové zájmy a návyky, jež budou se zásadami morálky,
zejména v oblasti sexuálního života a partnerského vztahu.
Za tato provinění byl mladistvý odsouzen podle § 242 odst. 1 tr. zák. a
§ 43 odst. 1 tr. zák., za použití § 24 odst. 1 písm. g), § 31 odst. 1 z. s. m.
k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon
byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. za použití § 33 odst. 1 z. s. m. podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.
Krajský soud v Brně – soud pro mládež rozsudkem ze dne 12. 7. 2011, sp.
zn. 4 Tmo 45/2011, z podnětu odvolání, které proti shora uvedenému rozsudku
podal mladistvý, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. uvedený
rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestním opatření a podle §
259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že mladistvému podle § 242 odst.
1 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1 z. s. m. uložil úhrnné trestní
opatření odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil
podle § 58 odst. 1 tr. zák. za použití § 33 odst. 1 z. s. m. na zkušební dobu v
trvání jednoho roku.
Proti označenému rozsudku krajského soudu podal mladistvý
prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Nováka z důvodů podle § 265b odst. 1 písm.
a), g), k) tr. ř. dovolání. V jeho obsahu pod bodem I. vytkl nesprávné právní
posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v bodě II. opomenuté důkazy
a extrémní nesoulad skutkových zjištění s právními závěry, v bodě III. porušení
zásady zákonného soudce ve smyslu § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., a v bodě IV.
učinil závěrečný návrh.
K bodu I. dovolatel v zásadě uvedl, že soudy nesprávně posoudily skutky pod
body 1) a 2) jako provinění ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst.
1 písm. a) tr. zák., a to zejména proto, že nebyly naplněny znaky „svádění“,
jímž se ve smyslu § 217 odst. 1 tr. zák. rozumí úmyslné, nikoli jednorázové
počínání pachatele, podobné návodu, které je způsobilé ovlivňovat osobu mladší
osmnácti let, aby vedla závadný způsob života (viz rozhodnutí č. 46/1968 Sb.
rozh. tr.), a „vydání nebezpečí zpustnutí“, o nějž jde, jestliže si osoba
mladší osmnácti let osvojuje škodlivé návyky v důsledku jednání pachatele.
Poukázal na to, že nebezpečí zpustnutí vyžaduje určité trvání jednání
pachatele, o což však v projednávaném případě nešlo, protože jednání
mladistvého nevykazuje jakoukoli známku trvalosti, když nebylo objektivně
zjištěno, že by si poškozené na základě jednání mladistvého osvojily škodlivé
návyky, pro které by žily v rozporu se zásadami morálky. Naopak ze znaleckých
posudků z oboru psychologie, které byly zpracovány u obou poškozených,
vyplynulo, že k žádnému negativnímu ovlivnění v jejich vývoji nedošlo.
Mladistvý poukázal na to, že již před jeho jednáním obě poškozené žily
lehkovážným životem nepřiměřeným jejich věku, a poškozená (bod 2) v rámci
znaleckého zkoumání uvedla, že má zkušenosti s drogami. Soudy se však s těmito
zjištěními ve vztahu k naplnění uvedených znaků vůbec nezabývaly. Ze skutkové
věty výroku napadeného rozsudku nevyplývá byť náznak trvalosti útoků, které by
bylo možno podřadit pod pojem svádění k naplnění skutkové podstaty provinění
podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák. Jednání mladistvého z uvedených důvodů
nemohlo být hodnoceno jako relevantní k naplnění znaků této skutkové podstaty.
V bodě II. dovolání mladistvý konstatoval, že soudy obou stupňů nedodržely
zásady spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod), neboť ve věci
existují opomenuté důkazy zakládající nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.
Tento nedostatek dovolatel shledal zejména v tom, že soudy nereflektovaly návrh
na provedení znaleckého posudku z oboru sexuologie a pedopsychologie v situaci,
kdy nepřímé důkazy svědčí spíše ve prospěch mladistvého. Bylo proto povinností
soudů takovému návrhu vyhovět, stejně jako požadavku na výslech J. H., který
měl být přítomen rozhovoru poškozené s třetí osobou, ve kterém poškozená
uvedla, že si obvinění vymyslela jako akt pomsty vůči mladistvému. Rovněž se v
odůvodnění napadených rozhodnutí nevypořádaly s prezentovanými argumenty a
požadavky obhajoby. Mladistvý též vytkl, že nebyl jako důkaz věrohodnosti
zohledněn znalecký posudek vypracovaný obhajobou, z jehož závěru vyplynulo, že
obecná věrohodnost mladistvého je více než nadprůměrná. Soud prvního stupně se
s tímto důkazem nevypořádal vůbec a odvolací soud se omezil na konstatování, že
věrohodnost mladistvého nebylo třeba zkoumat se zřetelem na právo obviněného
(mladistvého) hájit se způsobem, který uzná za vhodné, tedy i lhát. Takové
stanovisko považuje dovolatel za nepřijatelné. Jestliže je však výpověď
mladistvého v přímém rozporu s výpovědí poškozených, musí soudy klást větší
důraz na objektivní prokázání důvěryhodnosti svědeckých výpovědí. Mladistvý
zdůraznil, že poškozená se s ním scházela v odpoledních hodinách, a nebylo tedy
možné sexuální akt popsaný ve skutkové větě uskutečnit bez přítomnosti dalších
osob. Útok, který se měl odehrát 31. 12. 2008 mladistvý popíral s tím, že jeho
rodiče měli dohled nad tím, co se děje v pokoji, kde se nacházel on a
poškozená. Ke skutku pod bodem 2) konstatoval, že poškozená je osoba vysoce
nevěrohodná a má návyky nepřiměřené jejímu věku. Ve světle jím uplatňované
obhajoby nebyly nepřímé důkazy svědčící ve prospěch mladistvého vůbec
zohledněny a nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti. Mladistvý poukázal na různé rozpory, které shledal ve výpovědích
obou poškozených, a to ve srovnání s dalšími ve věci provedenými důkazy jako
např. výpovědí svědka R. S. a K. S. či s obhajobou předloženou fotodokumentací,
podle níž lze dojít k závěru, že poškozená v chatě vůbec nebyla. Soudy se
nevyrovnaly s důkazy, které vyznívaly v rozporu s její výpovědí, když již při
vymezení místa, na kterém mělo dojít k útoku, vznikly pochybnosti. O učiněných
skutkových zjištěních se tak mladistvý domníval, že jsou v extrémním nesouladu
s provedenými důkazy, protože soudy důkazy hodnotily zcela povrchně a vzniklé
nesoulady nedokázaly odstranit a přesvědčivě je vysvětlit.
Ve vztahu k bodu III. týkajícímu se dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. a) tr. ř. mladistvý namítl porušení zásad bezprostřednosti a
zákonného soudce. Tuto vadu spatřoval v různém obsazení odvolacího soudu, který
o odvolání mladistvého rozhodl ve dvou veřejných zasedání. Při veřejném
zasedání konaném dne 10. 5. 2011 rozhodoval senát ve složení předsedy JUDr.
Jiřího Šoukala a soudců JUDr. Světlany Bartošové a Mgr. Tomáše Kurfiřta. Při
druhém veřejném zasedání dne 12. 7. 2011, v rámci něhož byl vynesen rozsudek,
rozhodl senát ve složení JUDr. Jiřího Šoukala jako předsedy a soudců JUDr.
Světlany Bartošové a JUDr. Drahomíra Drápala. Uvedenou změnu dovolatel
považoval za porušení postupu podle § 219 odst. 3 tr. ř., že v případě
změněného obsazení senátu lze číst podstatný obsah protokolu o hlavním líčení
(resp. veřejném zasedání), včetně v něm provedených důkazů jen se souhlasem
obviněného (mladistvého) a státního zástupce. Pokud by takový souhlas nebyl
dán, je třeba, aby hlavní líčení nebo veřejné zasedání bylo provedeno znovu. Z
protokolu o veřejném zasedání konaném dne 12. 7. 2011 nevyplynulo, že by ze
strany mladistvého nebo státního zástupce byl tento souhlas dán. Vedle tohoto
nedostatku byl však postup soudu vadný i proto, že předseda senátu nepřečetl
podstatný obsah protokolu o předtím konaném veřejném zasedání. Není tak zřejmé,
nakolik byl nový člen senátu seznámen se stavem věci. Kromě toho je vada i v
písemném vyhotovení rozsudku ze dne 12. 7. 2011, v němž je uveden senát ve
složení předsedy JUDr. Jiřího Šoukala, JUDr. Světlany Bartošové a Mgr. Tomáše
Kurfiřta jako soudců, což je v rozporu s protokolem z tohoto veřejného senátu,
který uvádí výše uvedené jiné složení senátu.
Mladistvý v bodě IV. ze všech shora uvedených důvodů navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. a § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil
rozsudek Krajského soudu v Brně, sp. zn. 4 Tmo 45/2011, a rozsudek Okresního
soudu ve Vyškově, sp. zn. 1 Tm 5/2010, a věc přikázal k novému projednání a
rozhodnutí pro vady, které nelze jinak odstranit.
Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství se k
dovolání písemně vyjádřil a poté, co shrnul obsah mladistvým tvrzených výhrad,
uvedl k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., že se zjevně
jedná o písařské pochybení, které nesvědčí o tom, že by věc byla projednávána
před nenáležitě obsazeným soudem. Z dostupného spisového materiálu neplyne, že
by se před soudem druhého stupně provádělo dokazování, a proto byl souhlas
státního zástupce a mladistvého nadbytečný. K dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že neprovedení důkazů soud
vysvětlil s poukazem na jejich očividnou nadbytečnost. Dovolatel pominul, že
delikt podle § 217 odst. 1 tr. zák. není proviněním poruchovým, ale
ohrožovacím, takže tvrzení o nedostatku následku v podobě změn v chování
poškozených nemá pro naplnění znaků tohoto deliktu význam. Nelze také hovořit o
nedostatku trvalosti jednání obviněného (mladistvého) vůči poškozeným, neboť
ani požadavek páchání takového jednání po delší dobu není zahrnut mezi znaky
skutkové podstaty § 217 odst. 1 tr. zák. Nelze přehlédnout zjevnou tendenci
mladistvého k sexuálním kontaktům s nezletilými dívkami, když se takto zachoval
během jednoho roku vůči dvěma poškozeným. Jeho chování tak mohlo vést k
následkům předvídaným trestním zákonem a nezměnilo by se na tom nic, ani kdyby
poškozené případně k zahálčivému či nemravnému životu již v té době
inklinovaly. Pokud mladistvý uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
k) tr. ř., neuvedl k němu žádnou argumentaci, a proto se k němu nelze vyjádřit.
Výhrady uplatněné dovolatelem tak neměl státní zástupce za důvodné, a napadené
rozhodnutí podle něho nebylo zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno
napravit cestou dovolání, neboť písařské pochybení lze odstranit postupem podle
§ 131 tr. ř. V závěru vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání pro
zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání mladistvého je přípustné podle §
265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1
písm. b) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.). Když Nejvyšší soud shledal, že nejsou dány podmínky proto,
aby bylo podané dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal
podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch rozhodnutí, proti
nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i
řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
Z podnětu podaného dovolání Nejvyšší soud nejprve zkoumal důvodnost námitek,
jež mladistvý podřadil v bodě III. pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. a) tr. ř., v rámci něhož vytýkal provedenému řízení, že senát krajského
soudu při veřejném zasedání konaném dne 12. 7. 2011 rozhodl v nesprávném
složení.
Uvedená vada dovolatelem takto uplatněná dopadá na jím označený důvod, neboť
podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze namítat, že ve věci rozhodl věcně
nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo
samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
S ohledem na uvedený obsah dovolání je patrné, že mladistvý v rámci takto
uplatněné námitky odvolacímu soudu vytýkal nedostatek odpovídající alternativě
vymezené v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. tím, že „soud nebyl náležitě
obsazen“, která je vyjádřením ústavního principu že „nikdo nesmí být odňat
svému zákonnému soudci“ zakotveného v čl. 38 odst. 1 al. 1, Listiny základních
práv a svobod. Zaručuje tak ochranu především proti libovolnému či účelovému
obsazení jednajícího soudu ad hoc. Nelze jej však zaměňovat za procesní
prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí, a je proto
na účastníkovi soudního řízení, aby námitku porušení ústavní ochrany plynoucí
ze zásady o zákonném soudci uplatnil včas, tj. bezprostředně poté, co se mu
skutečnosti ji ovlivňující staly známými (viz nález ze dne 6. června 2002 sp.
zn. III. ÚS 711/01, uveřejněn pod č. 66, ve sv. 26 Sb. nál. a usn. Ústavního
soudu České republiky). Za případy, kdy nebyl soud náležitě obsazen, je proto
nutné považovat jen odůvodněné případy libovolného odejmutí věci zákonnému
soudci, což je tehdy, když obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a
§ 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě
soudů a o změně některých zákonů (zákon o soudech a soudcích) ve znění dalších
právních předpisů (dále jen „zák. č. 6/2002 Sb.“).
Základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) není
vyčerpáno jen zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu,
ani pouhým zákonným vymezením obsazení soudu. Součástí základního práva na
zákonného soudce je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů
na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Pokud příslušný senát
stanovený rozvrhem práce soudu projedná a rozhodne věc v jiném než určeném
složení, může se tak stát pouze tehdy, jestliže je absence rozvrhem práce soudu
určených soudců důvodná. Za takovou je třeba považovat zejména vyloučení soudce
z důvodů podjatosti a jeho odůvodněnou nepřítomnost (v důsledku nemoci,
dovolené, pracovní cesty apod.). Zastoupení soudců se stejně jako složení
senátů musí řídit předem stanovenými pravidly určenými rozvrhem práce (viz
usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 307/03, uveřejněn
pod č. 76, ve sv. 33 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu České republiky).
Podle § 31 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb. rozhoduje krajský soud v senátech. Pro
odvolací řízení platí podle § 31 odst. 2 písm. b) zák. č. 6/2002 Sb., že se
senát skládá z předsedy senátu a 2 soudců.
Podmínky, za nichž jsou jednotlivé věci, které mají být u soudu projednány a
rozhodnuty, do soudních oddělení rozdělovány, se řídí rozvrhem práce, který
vydává na období kalendářního roku předseda soudu a může jej v průběhu
kalendářního roku změnit, jestliže to vyžaduje potřeba nového rozdělení prací u
soudu (§ 41 odst. 1, 2 zák. č. 6/2002 Sb.). Podle § 42 odst. 1 písm. d) zák. č.
6/2002 Sb., jsou rozvrhem práce určeni soudci, kteří budou zastupovat v
jednotlivých odděleních soudce, kteří nemohou věc z důvodu nepřítomnosti nebo
vyloučení, anebo z jiných důvodů stanovených zákonem projednat a rozhodnout.
Jak je z obsahu projednávané věci patrné, veřejné zasedání konané dne 10. 5.
2011 v 9.00 projednával senát 4 Tmo ve složení předsedy senátu JUDr. Jiřího
Šoukala a soudců JUDr. Světlany Bartošové a Mgr. Tomáše Kurfiřta (č. l. 210).
Při tomto veřejném zasedání předseda senátu přednesl napadený rozsudek a podal
zprávu o stavu věci. Dále byl při něm jako svědek vyslechnut M. R. – otec
mladistvého (č. l. 211). Veřejné zasedání bylo odročeno na neurčito za účelem
vypracování znaleckého posudku z oboru psychologie, který by se zabýval otázkou
věrohodnosti poškozené (č. l. 212). Nově nařízené veřejné zasedání konané dne
12. 7. 2011 v 8.30 projednával senát 4 Tmo ve složení JUDr. Jiří Šoukal jako
jeho předseda a JUDr. Světlana Bartošová JUDr. Drahomír Drápal (č. l. 238) jako
soudci. Z přípravy na veřejné zasedání ani z jeho nařízení není podle obsahu
spisu patrné, z jakých důvodů došlo ke změně soudce v obsazení senátu. Podle
protokolu o veřejném zasedání konaném dne 12. 7. 2011 předseda senátu nesdělil,
že senát projednává věc v jiném složení senátu, než tomu bylo v předchozím
veřejném zasedání, a protokol ani neobsahuje žádný jiný údaj týkající se této
okolnosti. Poté, co předseda senátu přednesl napadený rozsudek a podal zprávu o
stavu věci, byla vyslechnuta znalkyně PhDr. B. Z., obhajobou podané návrhy na
doplnění dokazování byly usnesením zamítnuty, a předseda senátu vyhlásil
dovoláním napadený rozsudek (č. l. 241).
V písemném zpracování rozsudku, jehož originál je založen na č. l. 245, je
uvedeno, že „Krajský soud v Brně – soud pro mládež rozhodl ve veřejném zasedání
dne 12. 7. 2011 v senátě, složením z předsedy JUDr. Jiřího Šoukala a soudců
JUDr. Světlany Bartošové a Mgr. Tomáše Kurfiřta,“ což neodpovídá obsazení
tohoto senátu podle protokolu ze dne 12. 7. 2011, kdy byl uveden JUDr.
Drahomír Drápal.
Nejprve je potřeba uvést, že ve vztahu k soudům pro mládež platí stejná
pravidla jako je tomu u obecných soudů [viz § 2 odst. 2 písm. d) z. s. m.].
Průběh veřejného zasedání je obecně upraven ustanoveními § 232 až § 239 tr. ř.
Pro veřejné zasedání konané o odvolání platí ustanovení § 263 tr. ř. Podle §
234 odst. 1 tr. ř. se veřejné zasedání koná za stále přítomnosti všech členů
senátu a zapisovatele. Na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného
zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení (§ 238 tr. ř.). Je tedy
patrné, že otázky spojené s podmínkami, za nichž se odročuje veřejné zasedání,
jsou vymezeny v ustanovení týkajících se hlavního líčení, pro které podle § 219
odst. 3 tr. ř. platí, že když není třeba pro podstatnou vadu řízení nebo z
jiného důležitého důvodu provést hlavní líčení (veřejné zasedání) znovu, sdělí
předseda senátu při pokračování v odročeném hlavním líčení (veřejné zasedání)
podstatný obsah dosavadního jednání. Změnilo-li se složení senátu nebo
uplynula-li od odročení hlavního líčení (veřejné zasedání) delší doba, přečte
se souhlasem státního zástupce a obviněného (mladistvého) předseda senátu
podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů;
není-li souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu.
O změnu ve složení senátu jde, jestliže některý ze soudců (není rozhodné, zda
jde o předsedu senátu nebo člena senátu), který se účastní nového veřejného
zasedání, nebyl členem senátu projednávajícího věc v předchozím veřejném
zasedání.
Z okolností, jak vyplynuly z obsahu spisu v projednávané věci, je zřejmé, že v
senátě 4 Tmo projednávající předmětnou věc, došlo při veřejných zasedání
konaných dne 10. 5. 2011 a dne 12. 7. 2011 ke změně v obsazení senátu, neboť
namísto původního člena Mgr. Tomáše Kurfiřta v druhém z nich rozhodoval JUDr.
Drahomír Drápal.
S ohledem na to, že při veřejném zasedání dne 12. 7. 2011 k uvedené změně v
obsazení senátu došlo, bylo nezbytné, aby odvolací soud zachoval postup
předepsaný ustanovením § 219 odst. 3 tr. ř., a to tím spíše, že při veřejném
zasedání dne 10. 5. 2011 byl odvolacím soudem proveden důkaz výslechem svědka
M. R. st. Bylo proto nutné v protokole uvedenou změnu uvést a učinit všechny
kroky, jak ustanovení § 219 odst. 3 tr. ř. předepisuje.
Jestliže odvolací soud, jak Nejvyšší soud z obsahu spisu zjistil, uvedený
postup nezachoval, porušil předmětné ustanovení, a je nutné odvolací řízení
provést znovu. Přitom Nejvyšší soud připomíná, že s ohledem na absenci
jakýchkoliv poznatků o tom, co bylo důvodem změny v obsazení senátu, i toho,
proč při odročeném zasedání zasedal právě JUDr. Drahomír Drápal, jsou vážné
pochybnosti, zda předmětná změna odpovídala principu zákonného soudce, jak je
výše vymezen, neboť ve spisovém materiálu není nikde uvedeno, že změna složení
senátu odpovídala přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě
pravidel obsažených v rozvrhu práce Krajského soudu v Brně soudu pro mládež,
jako soudu odvolacího na rok 2011. I zde totiž platí, že pokud příslušný senát
stanovený rozvrhem práce soudu projedná a rozhodne věc v jiném než určeném
složení, může se tak stát pouze tehdy, jestliže je absence rozvrhem práce soudu
určených soudců důvodná. Zastoupení soudců se stejně jako složení senátů musí
řídit předem stanovenými pravidly určenými rozvrhem práce. Nic z toho však v
obsahu spisu není podchyceno.
Se zřetelem na takto vytčená pochybení shledaná v porušení pravidel určujících
dodržení zásady zákonného soudce ve smyslu shora uvedených ustanovení, Nejvyšší
soud vadu písemného vyhotovení rozsudku, v němž je uvedeno jiné složení senátu,
než který o věci dne 12. 7. 2011 rozhodl, nepovažuje jen za písařský
nedostatek, ale jde o navazující pochybení spočívající v základním porušení
uvedených principů. Proto nepožadoval, aby bylo uvedené pochybení postupem
podle § 131 a násl. tr. ř. odstraněno.
Napadené rozhodnutí nemohlo, obstát zejména pro shora vymezená pochybení v
procením postupu odvolacího soudu dopadající na dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. a) tr. ř., jehož se mladistvý dovolával. Nejvyšší soud proto z
uvedeného důvodu rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek
Krajského soudu v Brně – soudu pro mládež ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. 4 Tmo
45/2011, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l
odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně – soudu pro mládež přikázal, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nové rozhodnutí učiní odvolací
soud pro mládež v senátě ve složení, které bude plně odpovídat všem výše
rozvedeným pravidlům, a bude v souladu s postupy stanovenými a vyplývajícími z
rozvrhu práce tohoto soudu na rok 2011.
Jestliže mladistvý v dovolání namítal ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. další nedostatky, je potřeba uvést, že s
ohledem na uvedenou procesní vadu, která je pro svůj procesní postup prioritní,
a je zřejmé, že odvolací řízení (nebo jeho část za splnění zákonných podmínek)
bude nutné provádět znovu, a tedy bude opětovně rozhodováno o vině a trestu
mladistvého, jsou další námitky uplatněné v dovolání ve vztahu k vině
předčasné. I přes tuto skutečnost Nejvyšší soud však považuje za nutné alespoň
ve stručnosti k dalším vytýkaným skutečnostem pro úplnost upozornit na
nedostatky, jichž se bude muset soud v dalším řízení vyvarovat, a tedy
postupovat tak, aby nové rozhodnutí jimi již nebylo zatíženo.
I když mladistvý v části dovolání uplatněného na podkladě dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které na tento ani jiný dovolací důvod
nedopadají, v části dovolání v souladu s ním uvedl výhrady právní povahy. Za
důležité považoval, ty jež se týkaly nedostatku skutkové podstaty provinění
ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák. a
spočívaly v nenaplnění znaku „svádění k zahálčivému nebo nemravnému životu“.
Proto, aby napříště byly nedostatky v tomto ohledu Nejvyšším soudem shledané,
odstraněny, je nutné uvést následující; přečinu podle § 217 odst. 1 písm. a)
tr. zák. se dopustí ten, kdo vydá, byť i z nedbalosti, osobu mladší než osmnáct
let nebezpečí zpustnutí tím, že ji svádí k zahálčivému nebo nemravnému životu.
Znak vydání nebezpečí zpustnutí je naplněn, osvojuje-li si osoba mladší
osmnácti let v důsledku jednání pachatele škodlivé návyky, povahové rysy, příp.
sklony a zájmy, které zpravidla vedou (aniž musí vést v daném případě) k
morálnímu úpadku jednotlivce a k neschopnosti usměrňovat způsob jeho života v
souladu s pravidly morálky a zájmy společnosti (srov. např. rozhodnutí
publikované pod č. 46/1968 a č. 11/1984 Sb. rozh. tr.). Trestní odpovědnost
bude proto na místě tam, kde v důsledku pachatelova působení vzniklo reálné
nebezpečí, že osoba mladší osmnácti let propadne alkoholu nebo drogám, bude se
chovat promiskuitně (pohlavně nevázaně) nebo živit se prostitucí, popř. vést
jiný parazitní způsob života, bude opakovaně nebo soustavně páchat úmyslné
trestné činy (provinění), přestupky nebo jinak narušovat občanské soužití,
osvojí si jiné škodlivé návyky, zájmy nebo sklony, které vážně ohrožují její
tělesné nebo duševní zdraví anebo její další vývoj (může např. jít o zneužívání
léků, ale i záškoláctví apod.).
Nemravným životem se rozumí život vedený v rozporu se zásadami morálky,
zahrnují se sem různé vnější projevy a návyky, které často i přesahují pouze
morální pravidla a dostávají se do rozporu se zájmy chráněnými trestními
předpisy (např. trestná činnost různého druhu, prostituce, alkoholismus,
narkomanie, nedodržování zásad hygieny apod.).
Sváděním k zahálčivému nebo nemravnému životu je nejen přímé vyzývání, ať
slovem nebo skutkem, nýbrž i takové jednání pachatele před osobou mladší
osmnácti let, které může u ní, a to i při jejím pasivním chování, vyvolat
takové zájmy a návyky, které zpravidla vedou k zahálčivému nebo nemravnému
životu (děti totiž napodobují chování dospělých, a to i neuvědoměle). Nezáleží
na tom, zda osoba mladší osmnácti let již před takovým jednáním pachatele
nemravný život vedla, poněvadž jednání pachatele v ní tyto negativní návyky
utvrzuje a posiluje (k tomu viz např. rozhodnutí publikované pod č. 65/1999 Sb.
rozh. tr.). Musí jít z povahy věci o úmyslné jednání, které se podobá návodu a
svou povahou musí být způsobilé nepříznivě ovlivnit osobu mladší osmnácti let.
Půjde zpravidla o působení trvající delší dobu, případně o působení projevující
se opakovaným jednáním (viz rozh. č. 25/1980 Sb. rozh. tr.), může ale jít i o
jednorázové jednání nebo krátkodobé působení, které svou intenzitou a
ovlivněním sváděné osoby má stejný účinek jako působení opakované nebo po delší
dobu trvající.
Z uvedeného je zřejmé, že znak „svádění“ nezahrnuje jen takové jednání, které
má delší dobu trvající nebo opakující se charakter, ale může být naplněn i
tehdy, když se pachatel jen v jednom případě vůči osobě mladší osmnácti let
dopustil jednání, které pro ni má do budoucna natolik nepříznivý vliv, že
ovlivní její morálku a může přivodit její závadové chování. Je tomu však jen
tehdy, pokud se jednalo o mimořádně závažné a svým charakterem vysoce
intenzívní jednání, které na takovou osobu natolik negativně zapůsobilo, že
zásadně posunulo její další vývoj směrem k nemravnému životu. Pro úplnost lze
připomenout, že za nemravný život se považuje život, který je veden v rozporu
se základními morálními pravidly, mimo rámec slušnosti, spořádaného života,
řádných rodinných a sexuálních vztahů, atd. Takovým jedním musí dojít k tomu,
že pachatel tuto svou oběť vydal v nebezpečí zpustnutí, tj. že takovým
jednorázovým činem vytvořil situaci, při níž si vytvořila škodlivé návyky,
které mají neblahý a nepříznivý dopad pro její další vývoj a vedou k úpadku
její osobnosti, která se nadále vytváří v rozporu se zásadami slušnosti a
obecně za správné, uznávanými a vnímanými pravidly (viz rozhodnutí č. 26/2010
rozh. tr.).
To, zda nastal u oběti pohlavního zneužívání stav, kdy nastalo nebezpečí, že
oběť byla vydána nebezpečí zpustnutí, musí být podloženo provedeným
dokazováním, z něhož musí vyplynout, tzn., že je nezbytné, aby závěr o jeho
naplnění byl podložen výsledky provedeného dokazování. Rozhodné proto je, že
jako každý jiný znak skutkové podstaty musí být dostatečně jednoznačně soudem
vyhodnocen a posouzen. Soud se jím tedy musí po všech stránkách zabývat. Je
totiž potřeba upozornit na to, že ne každé, byť jinak jako zneužívání ve
smyslu § 242 tr. zák. prokázané jednání pachatele, musí naplnit po všech
stránkách skutkovou podstatu trestného činu (provinění) podle § 217 tr. zák.
Tak tomu může být jen tehdy, když jsou zjištěny a objasněny všechny rozhodné
okolnosti dokládající naplnění uvedených zákonných znaků. V této souvislosti je
vhodné, z hlediska obecně platných poznatků o následcích sexuálního zneužívání
dítěte, poukázat na to, že reakce na traumatizující situaci jsou rozdílné v
závislosti na povaze zneužívané osoby, na její momentální i dřívější situaci a
na její dosavadní zkušenosti v sexuální oblasti. Následky se dělí na krátkodobé
a dlouhodobé. Mezi ty, které patří do první skupiny, lze především zahrnout
okamžitou reakci na neblahé jednání a patří sem zejména strach, obavy,
depresivní pocity, bezmoc, ale i změna sexuálního chování až ovlivnění
sexuálního vývoje, a projevují se např. v exhibicionismu, zvýšeném sexuálním
chování, atd. K dlouhodobým následkům se řadí kromě jiných přetrvávající
labilita, zvýšená úzkostnost, též i promiskuita a prostituce (srov. Raboch, J.,
Sovák, Z.: Sexuálně zneužívané děti. 1. vyd. Praha: Psychiatrické centrum,
1995).
Ze všech uvedených hledisek byly soudy i projednávané věci povinny zkoumat u
obou poškozených, zda u nich takové okolnosti, jež předpokládá naplnění
uvedeného znaku nastaly, a podle výsledků takových zjištění posoudit, zda u
nich skutečně v důsledku trestného jednání mladistvého hrozilo nebezpečí
zpustnutí, jak ustanovení § 217 tr. zák. upravuje.
Na podkladě doposud vydaných rozhodnutí (ač v důsledku vadného procesního
postupu tyto nemohly obstát), Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů se
naplněním uvedených znaků u provinění podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák.,
jímž mladistvého vedle dalších provinění v bodech 1) a 2) uznaly vinným, vůbec
nezabývaly. Lze jen poukázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na
straně 8, 9, kde uvedl, že počínání mladistvého bylo natolik intenzivní a
způsobilé nepříznivě ovlivnit osoby mladší než osmnáct let, bez předchozích
sexuálních zkušeností, v daném případě osoby nezletilé, ve věku 12-13 let, tím
způsobem, že to u nich mohlo vyvolat takové zájmy a návyky, které zpravidla
vedou k nemravnému životu a současně to mohlo vážně ohrozit jejich tělesné a
duševní zdraví v návaznosti na jejich další vývoj. Nevysvětlil však tyto své
závěry s ohledem na konkrétní a reálný stav poškozených, jak byl popsán na
různých místech v obsahu spisu, ani k jejich celkovému chování před činem
mladistvého a po něm. Nezabýval se ani způsobem života poškozených, rozvojem
jejich mravních a hodnotových kvalit a neposuzoval je ani ses zřetelem na
intenzitu a závažnost vůči nim projeveného chování mladistvého. Soudy totiž
tyto skutečnosti nezhodnotily a nevypořádaly se ani s tím, co se podává k osobě
mladistvého v psychologických posudcích, tj. např. že byl mimo jiné posouzen
jako „jemný, ohleduplný, něžný a citově sentimentální“. Není totiž patrné, když
navíc jak pachatel, tak i poškozené byli spolužáky, a mladistvý se činu
dopustil krátce po dovršení patnácti let, takže šlo o vrstevníky, v čem
spočíval vyžadovaný negativní dopad jednání, jež by vedl u obou poškozených k
důsledkům předpokládaných v ustanovení § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák. Není
proto zřejmé, z čeho konkrétně soudy své závěry o naplnění uvedené skutkové
podstaty, resp. uvažovaného konkrétního znaku, dovodily. Otázkou tohoto
právního posouzení se nezabýval důsledně ani odvolací soud, který se jen
paušálně s rozhodnutím okresního soudu ztotožnil, aniž by cokoli k právní
stránce věci, která nebyla soudem prvního stupně zcela uspokojivě ve vztahu k
právní kvalifikaci podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák. rozvedena, vysvětlil
či upřesnil.
Nejvyšší soud z těchto důvodů považuje právní kvalifikaci ve vztahu k provinění
podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák. ze všech shora uvedených důvodů v
současném stadiu řízení za nedostatečně právně posouzenou, a proto bude nutné
se jí v dalším řízení velmi podrobně zabývat za dodržení shora vytčených
podmínek. K tomu též Nejvyšší soud předesílá, že bude potřeba uvedené
skutečnosti zkoumat i se zřetelem na další výhrady a námitky, které byly nyní v
dovolání ve vztahu k této okolnosti (body II, III.) rozvedeny, a to i přesto,
že se v části předmětné námitky netýkaly výhradně právních otázek, ale byly
podmíněny i výhradami skutkové podstaty. Bude namístě, aby se i na ně odvolací
soud, jemuž přísluší posouzení správnosti skutkového stavu (narozdíl od
dovolacího soudu), soustředil a reagoval na ně, event. rozpory logicky na
podkladě zjištěných jiných okolností vyloučil, anebo, aby v případě, že budou
opodstatněné, učinil k tomu nezbytná opatření (např. věc vrátil k novému
pojednání a rozhodnutí soudu prvního stupně apod.).
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. prosince 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová
*) byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.