8 Tdo 1526/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6.
ledna 2010 o dovolání obviněného J. B., proti usnesení Krajského soudu v
Ostravě ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 6 To 260/2009, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 3 T 69/2009, t a k
t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 3 T 69/2009,
byl obviněný J. B. uznán vinným dvěma trestnými činy znásilnění podle § 241
odst. 1 tr. zák., jichž se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §
41 odst. 1 tr. zák., a které podle tam popsaných skutkových zjištění
spáchal tím, že dne 22. 10. 2008 ve V. pod P., okres B.
1) si ve 02.44 hod. vynutil vstup do restaurace U K. s tím, že si zde zapomněl
věci z předchozí návštěvy, servírku J. R. poté, co mu otevřela, uchopil pod
krkem, vulgárně jí nadával, vyhrožoval jí rozřezáním s tím, že jej má
následovat, poté ji přiměl, aby s ním odešla do zahradní chatky č. 17
zahrádkářské osady zvané „Na stráni“, když již během cesty ji opakovaně bil
otevřenou dlaní zezadu do hlavy a svíral ji rukou za krkem, poté v prostorách
chatky ji opakovaně udeřil pěstí s velkou intenzitou nejméně třikrát do levé
poloviny obličeje a způsobil jí zranění v podobě pohmoždění měkkých tkání tváře
vlevo s prokázanou zlomeninou levého jařmového oblouku, zevní strany levé
očnice, tříštivé zlomeniny horní čelisti vlevo s otřesem mozku, s následnou
dobou léčení v délce čtyř týdnů, poté ji přiměl, aby se svlékla, položila,
roztáhla nohy, a poté si obnažil dolní polovinu těla a vykonal na ní pohlavní
styk, když ještě před vstupem do chaty ji vyhrožoval zabitím,
2) v době od 4.45 hod. na ulici N. před budovou chirurgické ambulance oslovil
M. H., uchopil ji zezadu levou rukou kolem krku, přiložil jí na krk kuchyňský
nůž, když se bránila, pořezal ji na zápěstí a dorsu ruky, kde jí způsobil rány
o délce 0,5 a 3 cm, poté ji udeřil otevřenou dlaní na levou tvář, když po této
ráně upadla na zem na chodník, hrozil jí rozřezáním, a takto ji přiměl, aby s
ním odešla nejprve do parku u bývalého zámečku G., kde se domáhal, aby vzala
jeho pohlavní úd do úst s tím, že jinak ji zabije, byl však vyrušen okolo
jdoucí ženou se psem, proto ji přinutil taháním za ruce, aby s ním odešla do
zahradní chatky č. 17 zahrádkářské osady zvané „Na stráni“, kde ji povalil na
matrace, ohrožoval nožem, obnažil jí i sobě dolní polovinu těla, lehl si na ni,
přes její odpor jí roztáhl nohy a vykonal na ní pohlavní styk,
přičemž obou těchto činů se dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu v
Bruntále ze dne 8. 12. 2000, sp. zn. 3 T 92/2000, jenž nabyl právní moci dne
30. 1. 2001, byl uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr.
zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1, 2 tr. zák. a
odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, který
vykonal ve věznici se zvýšenou ostrahou dne 9. 9. 2008, a dále byl rozsudkem
Okresního soudu v Bruntále ze dne 28. 5. 1997, sp. zn. 3 T 107/97, jenž nabyl
právní moci dne 24. 7. 1997, odsouzen pro trestný čin znásilnění podle § 241
odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků,
který vykonal dne 2. 2. 1999.
Za tyto trestné činy byl obviněný podle § 241 odst. 1 tr. zák. a § 42 odst. 1
tr. zák., a za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d)
tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a)
tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to
kuchyňského nože s černou rukojetí délky 11 cm a délkou čepele 13,5 cm. Rovněž
bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Odvolání, které proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně obviněný
podal, Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 26. 5. 2009,
sp. zn. 6 To 260/2009, jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.
Prostřednictvím obhájkyně Mgr. H. N. podal obviněný proti uvedenému usnesení
odvolacího soudu dovolání s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., protože soudy vyvodily z učiněných skutkových zjištění nesprávné právní
závěry a zjištěné skutky nesprávně posoudily jako dva trestné činy
znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák., ač v těchto skutcích měl být shledán
trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., čemuž měl odpovídat i výrok
o vině a ukládaný trest. Obviněný v činech, které mu jsou kladeny za vinu,
neshledal naplnění skutkové podstaty trestného činu znásilnění proto, že jeho
skutečným záměrem k použití násilí nebyla soulož s poškozenými, ale chtěl je
přinutit k odchodu a k jejich setrvání v chatě, jako pojistky obviněného při
jeho odchodu do B. za svědkyní L. M. V důsledku těchto tvrzení se obviněný
domníval, že nemohl být uznán vinným trestným činem znásilnění, a tedy ani
zvlášť nebezpečným recidivistou. V další části dovolání obviněný vytkl
nedostatky v posouzení jeho trestní odpovědnosti, neboť nesouhlasil se závěry
znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, že v době činu
byl plně schopen rozpoznat nebezpečnost svého jednání pro společnost, a byl
schopen své jednání ovládat. Znalec při zpracování znaleckého posudku podle
obviněného nevycházel z kompletní zdravotní dokumentace, včetně podkladů z
věznice V., nebral v úvahu sdělení obviněného, že v době výkonu trestu měl
časté výpadky paměti, a že nebyla odborně posouzena otázka v dětství
opakovaného onemocnění podráždění mozkových blan. Neztotožnil se tudíž s
konstatováním znalce, že netrpěl žádným duševním onemocněním, že u něj jde o
dissociální poruchu osobnosti při nenarušení základních psychických funkcí a že
znalec nenavrhl žádnou formu ochranného léčení. Obviněný odvolacímu soudu
vytkl, že i když k jeho odvolacím námitkám krajský soud doplnil dokazování o
výslech znalce z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie k hladině alkoholu v
jeho krvi v době spáchání skutků a k míře jeho ovlivnění alkoholem, znalec u
veřejného zasedání odpovídal soudu pouze na základě svého názoru či odhadu, a
nikoli průkazně na základě obhajobou požadovaných vyšetření vzorků obviněného.
Obviněný namítl, že jeho krev byla zkoumána s časovým odstupem několika dní a
nebyla vyšetřována moč, takže nebylo možno učinit jednoznačný závěr o tom, zda
si obviněný aplikoval před trestným činem analgetika nebo látku z řady
amfetaminu, což má zásadní vliv na posouzení stavu příčetnosti obviněného při
současné aplikaci alkoholu kombinovaného s léky. V návaznosti na tyto
nedostatky znalec z oboru psychiatrie setrval na svých závěrech, že se u
obviněného jednalo o prostou opilost, a nebyla tudíž dotčena jeho příčetnost.
Obviněný však setrvává na svém stanovisku, že nebyla dostatečně a náležitě
objasněna míra jeho příčetnosti, a tím i jeho trestní odpovědnost.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen
„Nejvyšší soud“) zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v
Ostravě ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 6 To 260/2009, jak ve výroku o vině, tak ve
výroku o trestu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal krajskému soudu
k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní
zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že dovolání
je podáno s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve
skutečnosti však fakticky vychází z odlišných skutkových okolností, než jaké
zjistil nalézací soud. Nalézací soud učinil skutková zjištění, že obviněný užil
vůči oběma poškozeným násilí v úmyslu dosáhnout s nimi pohlavního styku, což se
mu také v obou případech podařilo, a tvrzení dovolatele, že cíl jeho jednání
byl jiný, a že nebyl sexuálně motivován, odporuje soudem učiněnému skutkovému
stavu. Údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., ale ani podle žádného jiného dovolacího důvodu podle § 265b
tr. ř. být nemohou. V závěru státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané
dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jako podané z jiného
důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je
přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou
oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Za splnění výše uvedených podmínek Nejvyšší soud dále posuzoval, zda uplatněný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze považovat za důvod
dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený, neboť dovolání lze podat pouze z
důvodů taxativně stanovených v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň
podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání
podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovených mezí této právní
úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat
výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně
právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o
jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto
dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost
skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat
úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
Je též významné, že za naplnění uvedeného důvodu nelze považovat takové
výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s
ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na
základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl
uznán vinným, nedopustil, anebo k němu došlo za jiných okolností a odlišným
způsobem.
Ve vztahu k těmto námitkám, jež v podaném dovolání uplatnil obviněný, je nutné
připomenout, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového
zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje
hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže
změnit na základě případného doplňování dokazování ani v závislosti na jiném
hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení
Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS
760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Z hlediska těchto zákonných podmínek je nutné posuzovat výhrady, jimiž obviněný
brojil proti výsledkům znaleckého zkoumání na podkladě znaleckých posudků z
oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, s nimiž se neztotožnil, a na základě
svého vlastního názoru vytýkal, že soud pochybil při posouzení jeho trestní
odpovědnosti, když se nesprávně těmito závěry znalce řídil.
Je tak zřejmé, že obviněný takto vymezenými námitkami brojí proti vyhodnocení
provedeného důkazu, event. tomu, jaké skutečnosti soudem posuzovaný důkaz
prokazuje. Pokud jde o znalecký posudek (viz § 105 a násl. tr. ř.), je potřeba
předeslat, že jeho účelem je objasnění skutkových okolností na základě
odborných znalostí v příslušném oboru (viz rozhodnutí č. 56/1965 Sb. rozh.
tr.). Jestliže obviněný vytýkal, že znalecký posudek, který svým dovoláním
napadá, nebyl řádně zpracován, namítá skutečnosti, které nejsou právní
problematikou, ale domáhá se změny skutkového stavu věci. Proto, jestliže
obviněný na základě této své argumentace zpochybňoval správnost závěru o své
trestní odpovědnosti, nevytýkal prioritně právní vadu, ale na podkladě jiného
skutkového stavu až druhotně dovozoval nesprávný právní závěr. Z tohoto důvodu
Nejvyšší soud ve vztahu k této části dovolání obviněného shledal, že obviněný
označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. materiálně (tj.
obsahově) nenaplnil. Je totiž potřeba rovněž zmínit, že s ohledem na dikci
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není Nejvyšší soud oprávněn odlišně
hodnotit již provedené důkazy, nebo zpochybňovat jejich správnost. Protože tyto
výhrady nemají povahu právní vady, ale jde o skutkové otázky, Nejvyšší soud
nebyl povinen z jejich podnětu přezkoumávat správnost napadených rozhodnutí.
I přesto je vhodné nad rámec podaného dovolání připomenout, že na již dříve
obviněným obdobně zmíněné skutečnosti reagoval odvolací soud, který doplnil
dokazování, aby zcela odstranil namítané pochybnosti, zda se obviněný v době
činu nenacházel ve stavu nepříčetnosti z důvodu požitého alkoholu, nebo
kombinace alkoholu s léky, či nikoli (viz str. 2 rozsudku odvolacího soudu).
Soudy tudíž uvedeným skutečnostem věnovaly dostatečnou pozornost, posoudily
stran příčetnosti obviněného všechny rozhodné okolnosti, takže Nejvyšší soud
neshledal žádné nesrovnalosti ohledně toho, že je obviněný před soud stavěn
důvodně a je za činy, jichž se dopustil, trestně odpovědný, jak shledaly oba
soudy.
Za námitky relevantně uplatněné s deklarovaným dovolacím důvodem lze považovat
ty, jimiž obviněný brojil proti právní kvalifikaci trestnými činy znásilnění
podle § 241 odst. 1 tr. zák., a požadoval, aby skutky, kterými byl v bodech 1)
a 2) uznán vinným, byly právně posouzeny jako trestné činy vydírání podle § 235
odst. 1 tr. zák., protože jím vůči poškozeným použité násilí nesměřovalo k
tomu, aby je donutil k souloži, ale jen aby je přinutil setrvat v chatě, do níž
obě dovedl. Z podnětu těchto námitek, které dopadají na obviněným označený
dovolací důvod, Nejvyšší soud dále posuzoval, zda jsou opodstatněné.
Nejprve je nutné připomenout, že trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1
tr. zák. se dopustí ten, kdo násilím nebo pod pohrůžkou bezprostředního násilí
donutí jiného k souloži.
Násilím se obecně rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení
kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli
napadeného a není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např., když si
je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím
odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele.
Za násilí ve smyslu trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. je
považováno použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo
zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení soulože nebo
jiného obdobného pohlavního styku proti její vůli. Výsledkem násilí nebo
pohrůžky bezprostředního násilí je, že taková osoba po vyjádření vážně míněného
nesouhlasu a projeveném odporu upustí od dalšího odporu pro svoji vyčerpanost,
zřejmou beznadějnost nebo z odůvodněného strachu, že pachatel svou pohrůžku
bezprostředního násilí uskuteční.
Ze všech těchto obecných kritérií je patrné, že o dokonaný trestný čin
znásilnění jde tehdy, když pachatel docílí soulože s jinou osobou za situace,
když tato osoba s koitem s obviněným nesouhlasí, nejde o dobrovolné jednání z
její strany, tento odpor dá obviněnému najevo a on si podvolí její vůli tím, že
užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí a soulože s ní dosáhne.
Vzhledem k tomu, že obviněný v dovolání trval na tom, že jeho záměrem, když
poškozené v obou projednávaných případech pod body 1) i 2) fyzicky napadl,
nebylo to, aby s nimi dosáhl soulože, ale aby je přiměl k jinému jednání,
dopustil se toliko vydírání, je potřeba uvést, že trestného činu vydírání podle
§ 235 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí
nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl.
Trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. je ve vztahu speciality k
trestnému činu vydírání podle § 235 tr. zák. (jednočinný souběh těchto dvou
trestných činů je zpravidla vyloučen).
Jestliže se obviněný domáhal uvedené jiné právní kvalifikace, je tento jeho
požadavek v rozporu s tím, co vyplývá ze skutkových zjištěních a kromě toho i s
tím, jak jeho čin popsaly obě poškozené.
Pokud jde o způsob násilí, obviněný střídal brachiální útoky s použitím nože,
[to zejména u skutku pod bodem 2)] a výhrůžkami těžkou újmou na zdraví. Tyto
násilné projevy u obou poškozených trvaly až do doby, kdy svůj záměr na jejich
tělech vykonat soulož, uskutečnil. Je tak nesporné, že obviněný použil svoji
fyzickou sílu, ale i kuchyňského nože k tomu, aby eliminoval odpor poškozených.
Obviněný jednal tak, že obě poškozené donutil k souloži násilím, zejména vůči
poškozené J. R. (bod 1) toto násilí dosahovalo velké intenzity, když ji
způsobil zranění spočívající ve zlomeninách obličeje, jejichž léčení trvalo
čtyři týdny, vyhrožoval ji zabitím a nakonec ji přiměl k tomu, aby se svlékla a
vykonal na ní soulož (viz č. l. 91). Poté co poškozená z chatky utekla,
obviněný napadl na jiném místě v časovém rozmezí asi dvou hodin druhou
poškozenou M. H. (bod 2), kterou nejprve chytil pod krkem, když v druhé ruce
držel nůž, kterým poškozenou řízl do ruky, a přestože poškozená kladla odpor,
zavedl ji do chatky v zahrádkářské kolonii, kde ji násilím donutil k souloži, a
to přesto, že se tomuto poškozená bránila (viz č. l. 75).
Z takto vylíčených skutkových okolností, je zřejmé, že obviněný obě poškozené
donutil, aby s ním absolvovaly cestu do chatky, kde s nimi bez toho, aniž
projevil jakýkoliv jiný záměr, vykonal soulož. Je též patrné, že ani jedna z
poškozených očividně neměla možnost, jak by se mohla bránit, či utéct, nebo
obviněnému jinak vzdorovat, protože obviněný byl vůči oběma velmi agresivní, a
oběma způsobil zranění. V chatce obviněný poškozené bezprostředně poté, co se
do chatky dostali, násilím donutil se vysvléct a vzápětí na nich vykonal
soulož. Z výpovědí poškozených přitom vyplývá, že skutečně k souloži nedošlo
dobrovolně, ale naopak pod nátlakem, násilím, když bylo zřejmé, že se
obviněnému v žádném případě nemohou ubránit, a to vzhledem k fyzické převaze, a
také i s přihlédnutím k tomu, že v dané chvíli již byly obě poškozené zraněné a
nacházely se v zahrádkářské oblasti v brzkých ranních hodinách, tudíž nebylo
pravděpodobné, že by se jim zde dostalo pomoci.
K výhradě obviněného, že se nemohl dopustit trestného činu znásilnění, neboť
obě ženy s ním souložily dobrovolně a dokonce mu to samy nabídly, lze na
základě uvedených skutkových zjištění jen konstatovat, že tato verze je v
rozporu s tím, co soudy zjistily a ve skutkových zjištěních vyjádřily a jde jen
o účelovou snahu se vyhnout přísnějšímu trestnímu postihu.
K tomu, že záměrem obviněného nebyla soulož, je potřeba zdůraznit, že podle
popisu obou skutků, jak jsou výše uvedeny, je zcela zjevné, že obviněný jednal
vůči oběma poškozeným tak, že byť jim v počátku svého fyzického útoku vůči nim
okamžitě nesdělil konkrétně, že s nimi chce souložit, z ostatních okolností lze
tento jeho záměr jednoznačně dovodit, a je zcela zřejmý a nezvratitelný právě z
toho, jak se k poškozeným po celou dobu, než na nich soulož vykonal, choval, a
nepřímo to též i v průběhu svých fyzických útoků vůči nim vyjadřoval. Je tak
nepochybné, že pod vlivem jím vůči nim po delší časový úsek vykonávaného násilí
k realizaci tohoto, i když předem výslovně nekonstatovaného záměru, došlo a na
obou poškozených vykonal soulož.
Je vhodné také zmínit, že obviněný tuto svou obhajobu uplatnil již v předchozím
řízení a oba soudy se jí v odůvodněních svých rozhodnutí v dostatečné míře
zabývaly (viz str. 6, 7 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3, 4 usnesení
soudu odvolacího). Ze svědecké výpovědi dcery obviněného M. B. pak vyplývá, že
jí obviněný řekl, že znásilnil dvě ženy, které odvlekl na zahrádku (viz č. l.
131). Je tedy patrné, že obviněný si byl právě tohoto trestného činu vůči oběma
poškozeným plně vědom.
Na základě všech těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že námitky
obviněného nejsou opodstatněné, neboť soudy oba činy [pod bodem 1), 2)] správně
právně posoudily jako dva trestné činy znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák.,
jichž se obviněný s ohledem na další ve skutku podané okolnosti dopustil jako
zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal, že v řízení předcházejícím
mimořádnému opravnému řízení, se soudy dostatečně vypořádaly s obhajobou
obviněného, kterou spolehlivě provedenými důkazy vyvrátily, a nebyly shledány
žádné jiné vady, jichž se obviněný domáhal, zejména vedoucí k odlišnému
právnímu hodnocení věci, bylo dovolání obviněného J. B., jako zjevně
neopodstatněné, podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 6. ledna 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová