8 Tdo 1529/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21.
prosince 2005 o dovolání obviněného A. M. proti usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 7 To 312/2004, který rozhodl jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 2 T 337/2001, t a
k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. M. o d m í t á .
Obviněný A. M. byl rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 31. 5. 2004, sp.
zn. 2 T 337/2001, uznán vinným, že
„dne 1. 8. 2001 kolem 22:30 hodin v B., okr. B., v domě, přišel s plastovým
kanistrem do obývacího pokoje, kde se v té době nacházela jeho žena společně s
M. Z., který přišel na návštěvu, a z tohoto kanistru odšrouboval víčko a začal
rozlévat hořlavinu na podlahu v kuchyni, držel v ruce zapalovač a křičel, ať
návštěva vypadne, že zde nemá co dělat, poté, co jeho žena vyprovodila Z.,
přikázal jí, aby odemkla ložnici, vzal kanistr s jeho obsahem, o němž tvrdil,
že je to hořlavina, polil ložní prádlo v ložnici, poté, co si jeho žena sedla
ke stolu v jídelně a plakala, on k ní přistoupil, dal jí mobilní telefon do
ruky a přikázal jí, ať napíše dětem, které byly v té době na dovolené v Ch.,
SMS zprávu, že ji načapal s chlapem v posteli a aby se s dětmi rozloučila, že
on vyhodí barák do povětří a děti se nebudou mít kam vrátit, když odmítla jeho
žena M. M. zprávu poslat, mobilním telefonem ji udeřil do ucha a způsobil jí
zranění, následně odešla M. M. do ložnice s tím, že se jí chce spát, obžalovaný
ji po chvilce následoval, vzal stolní lampu a svítil jí do obličeje se slovy,
že spát nebude, když se pokusila M. M. z domu utéct balkónovými dveřmi, vtáhl
ji za ruku do domu, povalil ji v ložnici na postel a zde přes její odpor jí
svázal ruce za zády a nohy přes kotníky kabelem od telefonního přístroje a
odešel odšroubovat vnitřní kliku od balkónových dveří, potom telefonní kabel na
rukou a nohou své ženy přeřezal, chytil ji za ruku a se slovy „pojď M., já Ti
slibuji, že to nebude bolet“ ji donutil jít do jídelny, kde ji nutil pít
alkohol s tím, aby to necítila, že to vyletí do povětří, kolem 03:30 hodin,
když odešel do dílny, M. M. tohoto využila a utekla na dvůr, kde se schovala a
když obžalovaný zjistil, že jeho žena není v domě, odjel pryč“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako
trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a odsoudil jej
podle § 235 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož
výkon podmíněně odložil podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. na zkušební
dobu v trvání tří let. Současně obviněnému uložil podle § 228 odst. 1 tr. ř.
povinnost uhradit poškozené Z. p. M. v. ČR, pobočka B., se sídlem B., na
náhradě škody částku ve výši 447,- Kč.
Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které
projednal Krajský soud v Brně ve veřejném zasedání konaném dne 23. 9. 2004, a
usnesením sp. zn. 7 To 312/2004 jej jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.
Usnesení odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce JUDr.
K. H. dovoláním, které vymezil dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. s argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku. S poukazem na podané odvolání – jehož obsahem se soud druhého
stupně prý vůbec nezabýval – obviněný setrval na svém tvrzení, že se žádného
trestného činu nedopustil a že byl k uvedenému jednání vyprovokován ze strany
své manželky M. M. (která jednala vždy impulzivně) a M. Z. se záměrem jej
poškodit. Dovozoval, že opřel-li soud svůj závěr o jeho vině důsledně o
výpovědi M. M. a svědka M. Z., které jsou údajně lživé a vnitřně zcela
nekonsistentní, zatímco zcela stranou své pozornosti ponechal výpovědi svědků
D. Ch. a Ing. J. U. (kteří měli potvrdit to, že M. M. chtěla dostat obviněného
„do blázince nebo do kriminálu“), jednalo se o postup chybný. Zmínil také to,
že na koberci nebyla nalezena přítomnost těkavých látek a že u jeho manželky
nebyla objektivně zjištěna žádná zranění. Dále vytkl odvolacímu soudu, že se
nedostatečně vypořádal se závěry znaleckého posudku vztahujícími se k
osobnostním rysům jeho manželky a vyjádřil přesvědčení, že byl odsouzen
nespravedlivě a v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení
Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí,
případně aby sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že jej obžaloby zprostí.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala v souladu s ustanovením §
265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslala Nejvyššímu státnímu
zastupitelství v Brně k vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v
neveřejném zasedání.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření
uvedl, že ačkoli obviněný podal své dovolání s odkazem na důvody uvedené v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti namítl toliko vadné
hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadl soudem učiněná skutková
zjištění. Vycházeje z těchto skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší
soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z
jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř., a aby tak učinil ve
smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S projednáním věci
v neveřejném zasedání přitom vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
souhlas i pro případ, že by Nejvyšší soud učinil rozhodnutí jiné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že
dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo
podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s
§ 41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.), a obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f
tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný
dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona,
jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že
důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení
důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní
posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková
zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného
rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně
dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném
ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze
znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dále třeba dovodit, že z hlediska §
265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z
důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto
zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání
tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v
právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného
rozhodnutí.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost
a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se
týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny
pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů,
což právě obviněný ve svém dovolání činí. V takovém případě nebyl ve
skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného,
než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod
jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
S přihlédnutím k uvedeným skutečnostem námitky obviněného, pokud spáchání
trestného činu, jímž byl uznán vinným, v celém rozsahu popřel s tím, že byl k
uvedenému jednání cíleně vyprovokován ze strany své manželky M. M. a svědka M.
Z., kteří jej chtěli tímto způsobem poškodit, stejně jako jeho argumenty, že
soud chybně hodnotil provedené důkazy (resp. že nesprávně vyšel ze lživých a
vnitřně rozporných výpovědí M. M. a M. Z., zatímco výpovědi svědků D. Ch. a
Ing. J. U., výsledky odborné expertízy stran nepřítomnosti těkavých látek na
kobercích a závěr znaleckého posudku svědčícím o emoční labilitě a impulzivním
chování M. M. zcela opomenul), jsou ve své podstatě pouhou polemikou s tím, jak
byly soudy obou stupňů hodnoceny provedené důkazy a jak byl zjištěn skutkový
stav věci. Obdobným způsobem je nutno hodnotit také námitky obviněného, že byl
nespravedlivě odsouzen, že odvolací soud se náležitou měrou nezabýval jeho
odvolací argumentací a že u M. M. nebyla zjištěna žádná zranění. Nejvyšší soud
proto uzavřel, že v uvedeném rozsahu nejde v žádném případě o námitky, které by
se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán
vinným). Ze strany obviněného jde naopak o námitky, které jsou právně
irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
Je tak evidentní, že obviněný, ačkoliv v dovolání formálně deklaroval dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky své výhrady orientoval
primárně proti tomu, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav, a domáhal ze
změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně ze změny
skutkových zjištění vyvozoval, že se žádného trestného činu nedopustil. Jinými
slovy, obviněný změnu právní kvalifikace jeho jednání podmiňoval změnou
skutkových zjištění, zatímco vůči právnímu posouzení skutku, tak jak byl
zjištěn soudem prvního stupně a následně potvrzen odvolacím soudem, žádnou
konkrétní námitku neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů
dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná
povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. např. usnesení Ústavního
soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy,
existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními
závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání.
V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo.
Domníval-li se obviněný rovněž, že soud v řízení porušil zásadu „in dubio pro
reo“, pak Nejvyšší soud konstatuje, že i tato výhrada směřuje do skutkových
zjištění a hodnocení provedených důkazů a nejde o námitku, která by se týkala
otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení.
Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“, které vyplývá ze zásady
presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a
§ 2 odst. 2 tr. ř., má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě
provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.),
kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen
otázek skutkových.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud
dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž
postupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a
řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup
nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil
výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany
Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. prosince 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a