8 Tdo 1534/2012-81
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
13. března 2013 o dovoláních obviněných C. B., P. S., D. Š., a B. T., proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 1
Tmo 3/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v
Hradci Králové, soudu pro mládež, pod sp. zn. 1 Tm 3/2011, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných C. B., P.
S., D. Š. a B. T. o d m í t a j í .
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, soudu pro mládež, ze dne
20. 1. 2012, byli dovolatelé C. B., P. S., D. Š. a B. T. uznáni vinnými pod
bodem 1) zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst.
1, 2 písm. a), h) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr.
zákoníku. Odsouzeni byli podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku k trestům odnětí
svobody tak, že obviněnému C. B. byl uložen tento trest ve výměře deseti let,
s uložením do věznice s ostrahou a obviněným P. S., D. Š. a B. T. v trvání osmi
roků, pro jejichž výkon byli všichni jmenovaní zařazeni podle § 56 odst. 3 tr.
zákoníku do věznice s dozorem. Rovněž bylo rozhodnuto o vině spoluobviněných L.
Š. [za zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2
písm. a), h), odst. 3 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr.
zákoníku] a mladistvého M. G. [za provinění těžkého ublížení na zdraví podle §
145 odst. 1, 2 písm. a), h), odst. 3 tr. zákoníku spáchané ve spolupachatelství
podle § 23 tr. zákoníku] o trestu uloženém obviněnému L. Š. a trestním opatření
mladistvého M. G., jakož i o náhradě škody.
Vrchní soud v Praze, jako odvolací soud pro mládež rozhodující o dovoláních
mladistvého M. G., obviněných L. Š., C. B., P. S., D. Š. a B. T. a krajského
státního zástupce, jenž odvolání podal v neprospěch obviněných, rozsudkem ze
dne 3. 4. 2012, sp. zn. 1 Tmo 3/2012, rozsudek soudu prvního stupně z podnětu
odvolání státního zástupce, obviněného L. Š. a mladistvého M. G. podle § 258
odst. 1, 2 tr. ř. zrušil z důvodu uvedeného v § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. ohledně obviněných C. B., P. S., D. Š. a B. T. v celém rozsahu a z důvodu
uvedeného v § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. ohledně mladistvého M. G. ve výroku o
trestním opatření a u obviněného L. Š. ve výroku o způsobu výkonu uloženého
trestu odnětí svobody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že
obviněné C. B., P. S., D. Š. a B. T. uznal vinnými zvlášť závažným zločinem
těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. l, 2 písm. a), h), odst. 3 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, na základě
skutkových zjištění popsaných tak,
že obvinění C. B., P. S., D. Š. a B. T. společně s obviněným L. Š. a mladistvým
M. G. dne 8. 5. 2010 v době od 00:00 hod. do 02:00 hod. v P. v T. s., kam se
ovlivněni alkoholem vydali v úmyslu někoho zmlátit, poblíž centrálního
schodiště ze S. T. zcela bezdůvodně, surově a zákeřně, fyzicky, dokonce
opakovaně, zaútočili na dva podle nich bezdomovce, poškozené L. P., a J. J., a
to způsobem, že museli být minimálně srozuměni s tím, že jim tím mohou způsobit
závažná poranění důležitých nitrolebních a nitrohrudních orgánů, v důsledku
kterých by mohlo dojít i k jejich ohrožení na životě, kdy konkrétně v případě
prvního útoku obviněný C. B. poté, co se rozběhl proti L. P., který k němu stál
zády a stačil se k němu jen pootočit, ho z rozběhu udeřil pěstí do obličeje,
srazil ho tím k zemi a několikrát ho kopl do horní části těla a obviněný D. Š. s obviněným B. T. jej ležícího na zemi rovněž napadli údery pěstí a kopy do
oblasti hrudníku a následně i hlavy, obviněný L. Š. mezitím srazil na zem kopem
do těla J. J., který chtěl L. P. pomoci, a dále ho ještě několikrát udeřil
pěstmi do obličeje a kopal ho do hlavy a hrudníku obutou nohou, přičemž do
útoku proti tomuto poškozenému se zapojil i mladistvý M. G. a obviněný P. S., a
to tak, že mladistvý M. G. na zemi ležícího J. J. několikrát kopl do hlavy a
hrudníku rovněž obutou nohou a obviněný P. S. jej několikrát udeřil loktem a
předloktím do obličeje, přičemž poté od na zemi bezvládně ležících poškozených
odešli, nicméně s odstupem cca l hod. se na místo vrátili, kdy oba poškození
nadále leželi na zemi a obvinění namísto toho, aby jim poskytli pomoc, tak do
poškozeného L. P. nejméně jednou kopl obviněný C. B. a obviněný D. Š. ho
pomočil, a na poškozeného J. J. znovu zaútočil obviněný L. Š. tak, že sounož
skočil na zemi ležícímu J. J. na hrudník a mladistvý M. G. znovu několikrát
kopl patou obuté nohy nejméně do jeho hlavy, a poté se na něho také vymočil,
přičemž v důsledku tohoto jednání utrpěl poškozený L. P.
tupý úraz hlavy s
poruchou paměti, kdy se jednalo o štěrbinovité zlomeniny lební klenby v obou
temenních krajinách s krvácením pod tvrdou lební plenou, krvácení z nosu bez
zlomeniny nosních kůstek, podkožní krevní výron v pravé temenní krajině, krevní
výrony ve sliznici ústní předsíně a povrchní oděrky na pravé straně obličeje,
tedy došlo u něho k poškození důležitého orgánu, a to mozkové části lebky a
mozkových obalů s bezprostředním ohrožením jeho života pro nebezpečí selhání
základních životních funkcí, a to krevního oběhu a dýchání při útlaku mozku
krevním výronem pod tvrdou lební plenu a narůstajícím otokem mozku, kdy jeho
smrti zabránilo jen včasné poskytnutí odborné lékařské pomoci, a poškozený J. J. utrpěl zlomeninu lební spodiny vlevo se zhmožděním mozku a hematomy v
měkkých lebních pokrývkách a zlomeninu dvou žeber s trhlinami pravé plíce s
krvácením do hrudní dutiny a proniknutím vzduchu do podkoží a podkožní krevní
výrony, kdy na následky těchto zranění, kdy bezprostřední příčinou jeho násilné
úrazové smrti byl úrazový šok vzniklý v důsledku utrpěných poranění hlavy a
trupu, dne 8. 5. 2010 zemřel.
Za tento zvlášť závažný zločin obviněné odsoudil podle § 145 odst. 3
tr. zákoníku tak, že obviněnému C. B. uložil trest odnětí svobody v trvání
deseti roků a obviněným P. S., D. Š. a B. T. shodně trest odnětí svobody v
trvání osmi let. Všechny jmenované obviněné pro účely výkonu těchto trestů
zařadil podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Rovněž rozhodl o
trestu obviněného L. Š. a o trestním opatření mladistvého M. G. O náhradě škody
rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněným C. B., P. S., D. Š.
a B. T. povinnost zaplatil společně a nerozdílně s obviněným L. Š. a mladistvým
M. G. škodu nezletilému (synovi zemřelého J. J.).
Odvolání podaná obviněnými C. B., P. S., D. Š. a B. T. podle § 256 tr.
ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podali obvinění C. B., P.
S., D. Š. a B. T. prostřednictvím obhájců dovolání, která shodně opřeli o
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný C. B. v dovolání vyjádřil nesouhlas s použitou právní kvalifikací s
tím, že jemu za vinu kladené trestné jednání mělo být posouzeno jako trestný
čin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku. Zpochybnil naplnění
znaků předpokládaných ustanovením § 145 odst. 2 písm. a), h) tr. zákoníku, a to
proto, že mu nelze klást za vinu, že by se činu dopustil na více osobách,
protože se žádným způsobem nepodílel na napadení zesnulého poškozeného J. J.,
protože na něj fyzicky nijak neútočil a na jeho napadení neměl žádný podíl. Za
smrt tohoto poškozeného nemůže nést odpovědnost ani jako spolupachatel, protože
v jeho případě nejsou splněny podmínky stanovené § 23 tr. zákoníku, a to ani s
ohledem na dovození jeho zavinění k následku smrti u tohoto poškozeného z
hlediska článku jakéhokoli důkazního řetězce. Obviněný na podporu své
argumentace odkázal např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č.
20/1970 Sb. rozh. tr. Rovněž zdůraznil, že kdyby tušil, že se dostává do
konfliktu s člověkem, který v nedávné minulosti prodělal vážné poranění hlavy,
jako student zdravotní školy by při vědomí těchto okolností na poškozeného
nijak neútočil. Obviněný C. B. dále brojil proti použité právní kvalifikaci i
proto, že nenaplnil znak zavrženíhodné pohnutky podle § 145 odst. 2 písm. h)
tr. zákoníku, který podle něj absentoval již v době podání obžaloby a který
soudy ani později neobjasnily a podle obviněného pominuly obecná pravidla a
zásady stanovené pro určení zavinění za následek smrti v případě, že jde o
jednání spáchané více pachateli ve spolupachatelství. Obviněný s odkazem na
konkrétní citaci užitou v odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně zdůraznil,
že bylo prokázáno, že on a obvinění Š. a T. útočili jen na poškozeného L. P.,
zatímco ostatní tři obvinění na poškozeného J. J., a proto měl být skutek
rozdělen na dva samostatné činy, kde by obvinění odpovídali jen za útok na toho
poškozeného, jehož fyzicky napadli. Na základě svých úvah obviněný dovodil, že
jeho čin měl být kvalifikován jako trestný čin podle § 146 odst. 3 tr.
zákoníku. V návaznosti na námitky směřující proti právní kvalifikaci obviněný
zpochybnil správnost výroku o trestu, neboť má za to, že by mu měl být uložen
jiný, mírnější trest odnětí svobody, a brojil též proti výroku o náhradě škody.
Ten považoval za nesprávný proto, že odvolací soud uložil všem šesti obviněným
povinnost k náhradě škody synovi po zemřelém J. J., a to i přesto, že on sám
tomuto poškozenému žádnou škodu nezpůsobil. V závěru dovolání navrhl, aby
dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. dovoláním napadené rozhodnutí zrušil
a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby dovolací soud sám podle § 265m
odst. 1 tr. ř. jej uznal vinným trestným činem podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku
ve vztahu k poškozenému L. P. a uložil mu přiměřený a spravedlivý trest, jakož
aby změnil také výrok o náhradě škody, v němž by k povinnosti podle § 228 odst.
1 tr. ř. zavázal pouze ty osoby, jež se na útoku na J. J. skutečně podílely.
Obviněný P. S. brojí v dovolání proti právní kvalifikaci zločinu těžkého
ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. a), h) odst. 3 tr. zákoníku
proto, že nebylo možné dovozovat ve vztahu ke zraněním způsobeným poškozenému
J. J. spolupachatelství všech obviněných přítomných na místě činu. Pokud soud
zjistil, že se obvinění dohodli na tom, že se s někým poperou, nelze z toho
podle názoru obviněného současně dovodit, že by byl dán i jejich společný záměr
či cíl směřující ke způsobení těžké újmy na zdraví. Jestliže bylo prokázáno
(zejména znalcem z oboru zdravotnictví), že razantním způsobem útočil na
poškozeného pouze L. Š., eventuelně C. B., úmysl ostatních obviněných mohl
směřovat maximálně k případné prosté újmě na zdraví, neboť pouze takovému
úmyslu odpovídají způsoby útoků ze strany většiny obviněných. V další části
dovolatel pouze odkázal na svůj závěrečný návrh a odvolání z předchozích fází
trestního řízení a navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek v části jeho se
týkající zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Dovolání obviněného D. Š. směřuje také proti nesprávnosti použité právní
kvalifikace, a to zejména s ohledem na těžké následky, které u poškozených
nastaly, za něž nemůže nést s ohledem na výsledky provedeného dokazování
trestní odpovědnost, protože bylo zcela vyvráceno, že by útočil na poškozeného
J. J., a proto nemůže být odpovědný za smrtelný následek, který u tohoto
poškozeného nastal. Má tudíž za to, že právní kvalifikaci podle § 145 odst. 3
tr. zákoníku v jeho případě nelze použít. Ze stejného důvodu podle jeho názoru
nemůže obstát ani právní kvalifikace podle § 145 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
spočívající v útoku „na více osob“. Poukázal na očividné rozdělení obviněných
na dvě samostatné skupiny a s odkazem na závěry znaleckého posudku ve vztahu ke
způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného L. P. namítal, že doznaný jediný
úder pěstí do tohoto poškozeného ležícího tělem na zemi mohl způsobit maximálně
zjištěné modřiny v obličeji, tedy ublížení na zdraví prosté, a tudíž bylo
vyvráceno, že se podílel, byť nepatrným způsobem, na způsobení těžké újmy
tohoto poškozeného. Ze stejných důvodů pak podle něj neobstojí ani kvalifikační
znak vyjádřený v § 145 odst. 2 písm. h) tr. zákoníku, protože u něj nelze
dovodit „zavrženíhodnou pohnutku“. Ve vztahu k této okolnosti nepovažoval za
významnou předchozí vzájemnou dohodu ohledně společného záměru obviněných, že
„někoho zmlátí“, ale označil toto vyjádření spíše za „řečnicky nadnesenou
větu“, která nemůže mít větší význam. Na základě těchto úvah by považoval za
správnou právní kvalifikaci podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, popřípadě
neposkytnutí pomoci podle § 150 tr. zákoníku a navrhl, aby dovolací soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
V dovolání obviněný B. T. zdůraznil, že nebylo prokázáno, že by se podílel na
napadení poškozeného J. J., a proto mu nelze přičítat odpovědnost za jeho smrt,
ani to, že jeho jednáním byla nebo mohla být způsobena těžká újma na zdraví
poškozeného L. P. Právní kvalifikaci učiněnou soudem druhého stupně považoval
za nepřiléhavou, jelikož pouze ze skutečnosti, že se obvinění dohodli na tom,
že se půjdou poprat, není možné dovodit srozumění všech obviněných způsobit
poškozeným těžkou újmu na zdraví. Nejhorším důsledkem měly být podle slov
obviněného „boule, modřiny, odřeniny, apod.“, a to, že došlo k následkům
těžším, byla záležitost každého z obviněných, kteří útočili individuálně, a i
intenzita útoků jednotlivých obviněných byla zcela odlišná. Tak bylo nutné
posuzovat i jeho útok na L. P., jenž podle závěrů znalců byl zcela minimální a
nezpůsobilý způsobit jakýkoliv těžký následek, ve vztahu k němuž svou
odpovědnost odmítl. Zároveň brojil i proti tomu, že je mu kladen za vinu
smrtelný následek poškozeného J. J. V této souvislosti obviněný rovněž
zdůraznil chaotičnost situace a to, že k činu došlo ve tmě, a dovodil, že těžká
újma na zdraví i smrt byly excesem ze strany některých obviněných, a jako
takové je tedy nelze klást k tíži všem. Domnívá se, že u něj nelze shledat k
předmětným těžším následkům zavinění ani ve formě nedbalosti, neboť jednotliví
obvinění si nemohli být vědomi povahy, způsobu a intenzity útoku ostatních vůči
poškozeným. V závěru podání navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí podle
§ 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265l tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze
přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
K dovoláním obviněných se písemně vyjádřil státní zástupce působící u
Nejvyššího státního zastupitelství, který právní kvalifikaci použitou Vrchním
soudem v Praze považoval za správnou. Konstatoval, že obvinění zaútočili na
poškozené zcela bezdůvodně z pouhého rozmaru poté, co se dohodli na tom, že
dané noci někoho zmlátí, že se s někým poperou, přičemž útok na poškozené
provedli kopy, údery pěstmi a lokty, mířili na části těl, kde jsou uloženy
životně důležité orgány, zejména na hlavu a hrudník, a to i za situace, kdy
poškození leželi bezbranně na zemi. Důsledkem útoku poškozených byla jednak
popsaná závažná, život ohrožující poranění poškozeného Potůčka a dále smrt
poškozeného Jičínského. Při takovém útoku musí být pachatel minimálně srozuměn
s tím, že poškozenému může způsobit na zdraví závažné následky, stejně tak má a
může vědět, že důsledkem takového útoku může být smrt. Zdůraznil, že obvinění
se na daném útoku účastnili jako spolupachatelé ve smyslu § 23 tr. zákoníku, a
proto každý ze spolupachatelů odpovídá, jako by trestný čin spáchal sám. Z
hlediska trestní odpovědnosti spolupachatelů tak není podstatné, zda se
zúčastnění podílí na dané trestné činnosti stejnou měrou. V této obecné rovině
nehraje význam ani to, jaká byla intenzita útoku ze strany toho či onoho
spolupachatele ani to, zda konkrétní útok konkrétního spolupachatele mohl
vyvolat předmětný následek na zdraví poškozeného. Při spolupachatelství není ke
shledání shodné trestní odpovědnosti spolupachatelů nezbytné, aby se všichni
podíleli na trestné činnosti stejnou měrou. Postačí i jen dílčí přispění, byť
např. v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako jednání
ostatních spolupachatelů. Uzavřel, že úmysl obviněných byl dán bez jakýchkoliv
pochybností. Podle názoru státního zástupce rozhodne-li se někdo „někoho
zmlátit“ nebo se „poprat“, je srozuměn s tím, že oběti může způsobit i těžkou
újmu na zdraví ve smyslu § 145 tr. zákoníku, přičemž existence takové dohody na
straně obviněných byla zjištěna.
Námitku obviněných o rozdělení útočníků na dvě skupiny podle toho, zda
útočili na poškozeného L. P. nebo na poškozeného J. J., a že tak útočníkům na
L. P. nelze přičítat smrt J. J., státní zástupce považoval za bezpředmětnou,
protože jednání obviněných je třeba považovat za jediný skutek, na kterém se
větší či menší měrou podíleli jakožto spolupachatelé všichni dotčení obvinění.
Za situace, kdy obvinění pojali společně rozhodnutí někoho zbít, s někým se
poprat, je nerozhodné, že se při vlastním napadení poškozených rozdělili na
zmiňované dvě skupiny. Jednalo se o faktické rozdělení rolí, kterým obvinění
při útoku na poškozené zohlednili podmínky reálně existující v místě a čase
útoku, neboť útočili na dva „předměty“ útoku. Neztotožnil se s tvrzeními
dovolatelů, že by za smrt J. J. měli nést odpovědnost jen ti, kteří útočili
přímo na něho. Odmítl rovněž námitku o nedostatku zavinění na straně některých
obviněných ohledně smrti poškozeného J. J. U všech shledal minimálně nevědomou
nedbalost ohledně možnosti smrti napadené oběti ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b)
tr. zákoníku. Nikdo z obviněných žádným zásadním způsobem z mezí dohody o tom,
že „někoho zmlátí“, nevybočil, a veškeré škodlivé následky, jež v důsledku
útoku nastaly, jsou proto kryty zaviněním na straně všech obviněných. Ani výtku
obviněných, že nebyl naplněn znak zavrženíhodné pohnutky podle § 145 odst. 2
písm. h) tr. zákoníku, státní zástupce neshledal opodstatněnou. Ve shodě s
názory obou soudů konstatoval, že obvinění jednali z rozmaru, zákeřně, a tedy v
příkrém rozporu s morálkou. Výtky směřující proti výroku o náhradě škody
shledal nedůvodnými, protože jednání obviněných bylo posouzeno jako
spolupachatelství, a proto, pokud za této situace rozhodl soud o tom, že mají
škodu nahradit společně a nerozdílně, jde o výrok správný. Výhrady proti výměře
trestu nelze podřadit pod uplatněný ani jiný dovolací důvod. Ze všech těchto
důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných jako
zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací k takto podaným dovoláním shledal, že u všech
obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., byla podána
osobami oprávněnými podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné
lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Poté
zkoumal, zda dovolateli shodně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení
vymezený.
Shodně ke všem dovoláním, která se u všech dovolatelů opírají o důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze uvést, že dovolání je možné z
tohoto důvodu podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ve vztahu ke
zjištěnému skutku je tedy možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, když
Nejvyšší soud je při jejich přezkoumání zásadně povinen vycházet ze skutkového
zjištění soudu prvního, event. druhého stupně. V návaznosti na tento skutkový
stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního
stupně nemůže změnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech
sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS
449/03).
Podle obsahu všech čtyř podaných dovolání je patrné, že všichni dovolatelé
zčásti vzájemně shodnými a zčásti samostatnými argumenty brojí proti právní
kvalifikaci, podle níž odvolací soud jejich čin právně posoudil. Takto
uplatněné námitky mají, v souladu s označeným dovolacím důvodem podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., povahu námitek právních, a proto Nejvyšší soud
zkoumal, zda jsou dovolání opodstatněná.
Ze všech podaných dovolání je zřejmá shodná námitka vyjadřující, že všichni
dovolatelé odmítají svou trestní odpovědnost za následek smrti poškozeného J.
J., čímž v zásadě všichni brojí proti kvalifikační okolnosti vyjádřené v
odstavci 3 § 145 tr. zákoníku, která u všech vychází z názoru, že pokud se
vůbec na napadání tohoto poškozeného podíleli, anebo na tohoto poškozeného
zaútočili jen nevýznamným způsobem, nemohou na jeho smrti, kterou mu způsobili
jiní ze spoluobviněných, nést trestní odpovědnost.
K této společné námitce je potřeba zmínit, že podle § 145 odst. 1, 2 písm. a),
h), odst. 3 tr. zákoníku se zločinu těžkého ublížení na zdraví dopustí ten, kdo
jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví, spáchá takový čin na dvou nebo
více osobách, ze zavrženíhodné pohnutky a způsobí takovým činem smrt.
Vzhledem k tomu, že dovolatelé se uvedeného zločinu dopustili jako
spolupachatelé, je nutné uvést, že o spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku
se jedná tehdy, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou
nebo více osob. Každá z těchto osob pak odpovídá, jako by trestný čin spáchala
sama.
Spolupachatelství je založeno na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícím.
O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe
navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním
všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze
spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty
trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání (srov.
rozhodnutí č. 66/1955 a č. 17/1982 Sb. rozh. tr.), anebo když jednání každého
ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti –
články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují
k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou
podstatu (srov. rozhodnutí č. 36/1973 nebo č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K
naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé
zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba
i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních
pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém
celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Společný
úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování
společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a
postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Společenská škodlivost spolupachatelství
zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou
vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání. U
trestných činů proti životu a zdraví všichni spolupachatelé odpovídají za celý
následek, resp. účinek jejich společného jednání bez ohledu na to, jaké
konkrétní dílčí zranění bylo způsobeno konkrétním dílčím útokem toho kterého
spolupachatele, a také bez ohledu na okolnost, že byl rozdíl v intenzitě
jednání jednotlivých spolupachatelů (srov. rozhodnutí č. 41/1993 Sb. rozh. tr.).
Otázkou, že jde u všech obviněných o jednání spolupachatelů, se v dostatečné
míře zabývaly soudy obou stupňů. Lze zmínit především rozsudek odvolacího
soudu, který se v jeho odůvodnění uvedenou otázkou pečlivě zabýval a své úvahy
v tomto směru dostatečně rozvedl (viz strana 47 až 50). Nejvyšší soud může
uvedeným závěrům o tom, že všichni obvinění jednali na základě společně
vytyčeného cíle, se shodným úmyslem a v rámci společně konaného jednání, jen
přisvědčit. Pouze pro úplnost lze shrnout, že odvolacím soudem konstatované
skutečnosti vyplývají nejen z vlastního útoku na poškozené, ale společné
jednání lze dovodit i v rámci širších souvislostí a průběhu celého večera a
noci, a to jak před útokem na poškozené, tak i po něm. Lze proto jen v souhrnu
připomenout z toho, co již bylo konstatováno oběma soudy, že obvinění společně
nejprve popíjeli alkoholické nápoje, jimiž povzbuzeni a posíleni i ve vztahu k
vlastnímu sebevědomí si chtěli ověřit svou sílu a převahu, a proto si vyhlíželi
objekty, s nimiž se poperou a tyto „zmlátí“. Po neúspěšném konfliktu s osádkou
lodi, tzv. „pádlisty“, si zcela záměrně vybrali v parku, kde se v nočních
hodinách nikdo další nenacházel, osamocené starší muže. Obvinění přitom jednali
ve vzájemné shodě, souhře a podpoře. Při útocích proti těmto mužům, kteří se
jejich útokům díky převaze a síle útočících nemohli dostatečně bránit,
používali všichni shodně obdobné techniky, tj. údery pěstí a lokty, kopy. V
zásadě tedy všichni jednali v souladu s původně vytýčeným záměrem „někoho
zmlátit“, „s někým se poprat“. Žádný z obviněných z těchto způsobů boje
nevybočil. Jak soud odvolací správně uvážil, na intenzitě jednotlivých ran
dopadajících na těla poškozených v daných souvislostech nezáleželo, neboť
důležité bylo to, že obvinění jednali ve vzájemné souhře tak, jak se dohodli, a
na útocích vůči poškozeným se podíleli všichni, tj. v celkovém počtu šesti
proti dvěma starším bezbranným a překvapeným mužům. Všichni obvinění z místa
napadení poškozených odešli opět společně v okamžiku, když již zbití a
zkrvavení poškození zůstali po jejich útocích ležet na zemi. Všichni obvinění
je na opuštěném místě zanechali. Nikdo z nich opět ze společného jednání
nevybočil, nikdo jim neposkytl pomoc a společně bezohledně a lhostejně odešli.
Význam má i to, že se obvinění, a to opět všichni, na místo činu vrátili a
poškozené stále zde ležící někteří z nich ještě napadli či pomočili. Byť se na
tomto jednání již nepodíleli úplně všichni obvinění, i ti „méně aktivní“ se
tohoto jednání zúčastnili minimálně také tím, že přihlíželi, a poté opět
společně poškozené definitivně opustili. Pro závěr, že všichni obvinění
pociťovali sounáležitost ke vzniklým následkům jejich společného jednání,
svědčí i jejich následná dohoda o tom, jak se budou následně chovat.
Ze všech těchto souvislostí není pochyb o tom, že obvinění jsou spolupachateli
ve smyslu § 23 tr. zákoníku na společně provedeném násilném jednání vůči
oběma poškozeným. Jestliže bylo v rámci dokazování prokázáno a ve skutkových
zjištění podloženo, že obvinění čin spáchali jako spolupachatelé, je nutné na
základě uvedených zásad posuzovat jejich jednání, které v takovém případě
nemůže být zvažováno z hledisek platných pro případ, že by se činu dopustil
každý z obviněných izolovaně sám (pouze jako jediný pachatel podle § 22 tr.
zákoníku).
Jak odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí též správně zdůraznil, zjištěné
jednání spolupachatelů, směřovalo ke způsobení těžké újmy na zdraví ve smyslu §
122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku tj. poškození důležitého orgánu, což odvolací
soud dovodil s ohledem na povahu, způsob vedení obou útoků a jejich intenzitu,
i to, že útoky v podobě opakovaných kopů nohou, ran pěstí či úderů loktem a
předloktím byly zaměřeny na části těla, kde jsou uloženy životně důležité
orgány, zejména hlavu, obličej hrudník (srov. stranu 49 napadeného rozsudku).
Tyto úvahy jsou zcela v souladu s názorem, že při právním posuzování jednání
pachatele, jímž útočil proti zdraví občana, nelze vycházet jen z toho, jaká
újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba
přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo
útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). Vznik těžké újmy
přitom musí být dán v důsledku trestního jednání obviněného, tj. musí s ním být
v příčinné souvislosti, která je jedním ze základních předpokladů jeho trestní
odpovědnosti. Příčinný vztah spojující jednání s následkem představující
nezbytný obligatorní znak tzv. objektivní stránky trestného činu byl v
projednávané věci rovněž naplněn.
Jde-li o těžkou újmu na zdraví a smrt způsobenou poškozenému J. J., tato byla
posouzena a vyhodnocena v rámci znaleckého posudku z oboru zdravotnictví,
odvětví soudní lékařství, zpracovaného MUDr. Miroslavem Šafrem (č. l. 1029 až
1053). Příčinou smrti tohoto poškozeného byla závažná, rozsáhlá poranění v
oblasti hrudníku a hlavy a v jejich důsledku vyvolaný úrazový šok (viz rovněž
strany 16 až 18 rozsudku soudu prvního stupně), který byl tomuto poškozenému
způsoben právě při útoku obviněných.
Jestliže bylo prokázáno, že obvinění užili proti poškozeným uvedené mechanizmy
násilného jednání, a to navíc za situace, kdy poškození po pádu na zem byli
obviněnými napadáni v leže na zemi, když někteří obvinění sami popsali, že
viděli v obličejích zbitých poškozených krev, a s ohledem na to, že když od
nich odcházeli, obvinění stále leželi na místě, kde je opustili, je zcela
evidentní, že všichni obvinění byli srozuměni s tím, že poškozeným může být
způsobeno těžké ublížení na zdraví v podobě těžkých zranění na hlavě a hrudníku.
Vzhledem k tomu, jak již bylo uvedeno výše, že není třeba, aby se všichni
spolupachatelé podíleli na trestném činu stejnou měrou, je z hlediska trestní
odpovědnosti nerozhodná intenzita fyzického útoku jednotlivých obviněných, a
tedy i to, zda fyzický útok toho kterého obviněného byl sám o sobě způsobilý
vyvolat následky na zdraví obou poškozených, které byly zjištěny a posouzeny
soudy jako těžká újma na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku,
tj. poškození důležitého orgánu. S ohledem na povahu, způsob vedení útoků,
jejich intenzitu a brutalitu spočívající zejména v tom, že útoky v podobě
opakovaných kopů nohou, ran pěstí, úderů loktem, atd. směřovaly proti částem
těla (hlava, hrudník) poškozených, kde jsou uloženy životně důležité orgány, je
zřejmé, že obvinění museli předpokládat či dokonce vědět, že takovými útoky
mohou způsobit závažná zranění např. mozku či životně důležitých orgánů. Pro
případ, že taková zranění způsobí, byli s tímto následkem srozuměni, neboť
neučinili nic pro to, aby ostatním obviněným v takovém brutálním násilném
jednání jakkoli zabránili, ani se od tohoto vývoje incidentu v jeho průběhu
nikterak nedistancovali. Všichni obvinění, tedy i ti, jejichž fyzické útoky
nevykazovaly takovou míru brutality a nebyly tak intenzivní jako útoky
některých jiných obviněných, se nacházeli s ostatními spoluobviněnými na
stejném místě, a tudíž museli zaznamenat, že jejich vlastní fyzický útok je
součástí velmi intenzivního a brutálního fyzického násilí, které může vést ke
způsobení minimálně vážné újmy na zdraví spočívající v poškození životně
důležitého tělesného orgánu poškozených, a proto nelze dovodit jiný vztah všech
obviněných ke způsobenému následku nežli srozumění ve smyslu § 15 odst. 1 písm.
b), odst. 2 tr. zákoníku.
Bylo tedy prokázáno, že úmysl všech obviněných směřoval ke způsobení následku
těžké újmy na zdraví (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/1968-I. Sb. rozh. tr.).
Pro závěr, že těžká újma na zdraví byla způsobena úmyslně, totiž není nutné,
aby pachatel (spolupachatel) chtěl způsobit právě takové poranění, které bylo
jeho jednáním způsobeno. Tento závěr je odůvodněn již zjištěním, že jednal v
úmyslu způsobit poškozenému poranění aspoň takové intenzity, které má charakter
těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Z hlediska úmyslu
způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že věděl, že svým jednáním může
způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na
takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku zejména z povahy
použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho,
proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. II/1965 Sb. rozh. tr.).
Pokud u poškozeného J. J. nastala v důsledku jednání všech spolupachatelů smrt,
jde o okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 145 odst. 3 tr.
zákoníku. Jde o těžší následek, který představuje závažnější poruchu, než jakou
stanoví základní skutková podstata a může být způsoben pouze z nedbalosti [§ 17
písm. a) tr. zákoníku]. Ve smyslu § 23 tr. zákoníku spolupachatel trestného
činu, byť sám poškozeného nenapadal, odpovídá za smrt poškozeného, jestliže
byla způsobena jednáním jiného spolupachatele v rámci společného jednání proti
poškozenému, a on alespoň vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět
měl a mohl, že tímto útokem uvedený těžší následek může být způsoben (srov.
rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.).
Způsobené následky tudíž byly evidentně vyvolány společným jednáním všech
těchto obviněných, kteří byli povinni a schopni rozpoznat, že poranění životně
důležitých orgánů může vést nejen k těžké újmě na zdraví, ale dokonce i ke
smrti, jak se stalo v případě poškozeného J. Jejich zjevně neuctivý postoj k
lidskému životu a zdraví a zcela lhostejný přístup k následku, jejž svým
vlastním jednáním způsobili, je navíc akcentován tím, že po svých prvotních
útocích zanechali oba bezvládné, evidentně zraněné poškozené v pozdních nočních
hodinách na místě činu, tj. uprostřed parku, čímž je vydali zcela na milost a
nemilost jejich osudu, neboť nemohli důvodně předpokládat, že by se v tuto
noční dobu na relativně opuštěném místě mohli dovolat jakékoli pomoci, v jejímž
důsledku by hrozící smrtelný následek mohl být odvrácen.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud nepochybil a
zcela správně a v souladu se všemi shora uvedenými zásadami rozhodl tak, že
obvinění C. B., P. S., D. Š. a B. T., kteří se přímo nepodíleli na bytí
poškozeného J. J., na něhož útočili zejména další dva spolupachatelé, a to
mladistvý M. G. a obviněný L. Š., nesou trestní odpovědnost za smrt tohoto
poškozeného. Jejich odpovědnost za tento těžší následek vychází právě ze závěru
o spolupachatelství, které je v dané věci jednoznačně prokázáno. Spočívalo, jak
bylo již opakovaně nižšími soudy a dovolacím soudem shora uvedeno, na jednotném
záměru poprat se a někoho zbít. Rozhodná byla jejich vzájemná souhra i pokud
jde o výběr obětí, jimiž se stali opět v rámci sledovaného cíle dvě osoby.
Útoky proti nim nebyly sice výslovně stanoveny ani výslovně dohodnuto, kdo bude
na kterého z poškozených útočit, avšak k fyzickému napadení přistupovali
jednotliví obvinění spontánně v rámci nečekaného a zákeřného útoku. Skutečnost,
že se obvinění rozdělili, v podstatě náhodně, do dvou skupin tak, že vždy tři
útočili pouze na jednoho z poškozených a nikoliv i na druhého z nich, vyplynula
z dané situace, která probíhala ve vzájemné souhře všech pachatelů. Z hlediska
spolupachatelství, jehož zákonné znaky byly rozvedeny výše, je rovněž
nevýznamné, jak již bylo poznamenáno, že intenzita násilí použitého ze strany
jednotlivých obžalovaných nebyla zcela stejná. Rozhodné je, že odpovídala
vytyčenému cíli, neboť při spolupachatelství není třeba, aby se všichni
spolupachatelé zúčastnili na trestném činu stejnou měrou, stačí i částečně
přispění. Podstatný je stejný úmysl všech spolupachatelů, který je objektivně i
subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Jednání
dovolatelů se právě všemi těmito znaky jednoznačně vyznačuje a je nutné
zdůraznit, že není možno v jednání či postojích některého, byť jen jednoho z
obviněných spatřovat konání, jež by bylo excesem ze společné dohody. Za této
situace byly útoky na oba poškozené spáchány společným úmyslným jednáním všech
obviněných coby spolupachatelů ve smyslu § 23 tr. zákoníku.
Na podkladě rozvedených důvodů je závěr odvolacího soudu, že se dovolatelé
dopustili zločinu těžkého ublížení na zdraví podle odstavce 3 § 145 odst. tr.
zákoníku, zcela správný.
V souvislosti s uvedenými závěry je třeba posuzovat i výhradu vznesenou v
dovolání obviněným D. Š., který brojil proti tomu, že by v jím spáchaném
jednání bylo možno shledat naplnění dalšího kvalifikačního znaku, a to, že čin
byl spáchán na více osobách. Právě závěr o spolupachatelství všech obviněných a
rovněž i o tom, že jejich společným záměrem bylo napadení dvou vytipovaných
osob, je zcela v souladu s okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby ve
smyslu odstavce 2 písm. a) § 145 tr. zákoníku, podle něhož se spácháním činu na
dvou nebo více osobách rozumí, že čin byl spáchán jedním skutkem nejméně na
dvou poškozených. Již výše bylo vysvětleno, že se v daném případě jednalo o
jeden skutek, kde byli dva poškození, a proto je uvedený znak naplněn.
Pokud obvinění C. B. a D. Š. vytýkali, že soudy nesprávně v jejich činu
shledaly i další zvlášť přitěžující okolnost, a to, že byl čin spáchán ze
zavrženíhodné pohnutky, je nutné uvést, že podle § 145 odst. 2 písm. h) tr.
zákoníku je zavrženíhodnou pohnutkou pohnutka, která je v příkrém rozporu s
morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o
neúctě pachatele k lidskému zdraví, např. pomstychtivost.
Soudy obou stupňů i této okolnosti věnovaly potřebnou pozornost, a proto lze
odkázat na závěr odvolacího soudu vyjádřený na straně 53 odůvodnění napadeného
rozsudku. Nejvyšší soud se s tam uvedenými úvahami ztotožnil a v souladu s nimi
jen doplňuje, že z učiněných skutkových zjištění a konkrétních okolností
případu je nepochybné, že obvinění jednali výlučně z rozmaru či nudy pro svoje
vlastní pobavení a rozptýlení, když ve snaze posílit své sebevědomí a zdůraznit
svou fyzickou převahu zaútočili na bezbranné, nic netušící poškozené surově,
brutálně a zákeřně, nadto ve velké přesile. Šlo tedy zjevně o jednání v příkrém
rozporu s morálkou, svědčící o naprosté neúctě k lidskému životu a zdraví,
přičemž tento jejich postoj byl umocňován tím, že bezvládná těla svých obětí
opakovaně pomočili.
Všechny popsané a rozvedené úvahy vedou Nejvyšší soud k závěru, že odvolací
soud nepochybil, pokud dovolatele uznal vinnými zločinem těžkého ublížení na
zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. a), h), odst. 3 tr. zákoníku, jehož se
dopustili jako spolupachatelé za splnění podmínek vymezených v § 23 tr.
zákoníku.
Při správnosti takto stanovené právní kvalifikace proto nelze přisvědčit
požadavku obviněných C. B. a P. S., aby jejich jednání bylo posouzeno jako
přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku, ani požadavku
obviněného D. Š. na posouzení jako přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst.
1 tr. zákoníku, event. přečin neposkytnutí pomoci podle § 150 tr. zákoníku,
jejichž použití při zjištění výše uvedené právní kvalifikace je zcela vyloučeno
(srov. přiměřeně rozhodnutí č. 30/1998 a č. 21/1983 Sb. rozh. tr.).
Pokud obviněný C. B. vznesl námitku vztahující se k nutnosti uložení mírnějšího
trestu a změny výroku o náhradě škody, je třeba uvést, že ji vystavěl na svém
požadavku na změnu právní kvalifikace svého jednání jako zločinu ublížení na
zdraví podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku. Pro takový postup ovšem Nejvyšší soud
neshledal v napadených rozhodnutích a řízení jim předcházejícím zákonný
podklad, a proto jsou i takto formulované námitky zcela liché a s ohledem na
použitou právní kvalifikaci se jeví nadbytečným se jimi podrobněji zabývat.
Když Nejvyšší soud nezjistil vady, které obvinění ve svých dovoláních vytýkali,
ale naopak považuje ze všech uvedených důvodů napadené rozhodnutí zcela
správným a použitou právní kvalifikaci v souladu se zákonem, dovolání
obviněných C. B., P. S., D. Š. a B. T. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
jako zjevně neopodstatněná odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13. března 2013