8 Tdo 1536/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 1.
2011 o dovolání obviněného J. C., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze
dne 8. 6. 2010, sp. zn. 10 To 233/2010, který rozhodl jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 32 T
178/2009, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í usnesení Krajského soudu v
Praze ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 10 To 233/2010, a rozsudek Okresního soudu
Praha – východ ze dne 15. 1. 2010, sp. zn. 32 T 178/2009.
Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í všechna další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e věc p ř i k a z u j e Okresnímu
soudu Praha – východ, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 15. 1. 2010, sp. zn. 32 T
178/2009, byl obviněný J. C. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán
vinným, že:
„dne 16. 2. 2009 kolem 09.50 hod. v k. o. S., okr. P. na rychlostní komunikaci
v km 5 ve směru P. – M., jako řidič služebního vozidla Celního úřadu L. tov.
zn. VW Transporter, tj. vozidla s právem přednostní jízdy a jízdy se zapnutým
výstražným světlem modré barvy, nedbal nezbytné opatrnosti, rychlost jízdy
výrazně nepřizpůsobil svým schopnostem, vlastnostem vozidla, povětrnostním
podmínkám a stavu vozovky a při jízdě v levém jízdním pruhu a předjíždění v
pravém jízdním pruhu jedoucího nezjištěného nákladního automobilu předjížděcí
manévr nezvládl, ztratil kontrolu nad vozidlem a přejel do odstavného pruhu a
poté vpravo mimo vozovku, kde došlo k opakovanému převrácení vozidla kolem
podélné osy s nárazy na stěny příkopu, přičemž při této havárii nepřipoutaný
spolujezdec obviněného J. Č., rozbitým čelním sklem vypadl z vozidla a utrpěl
četná závažná poranění zejména v oblasti hrudníku a vnitřních orgánů, v
důsledku čehož na místě zemřel“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin
ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 trestního zákona (zákon č. 140/1961
Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“), za
který mu podle § 224 odst. 2 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání
dvanácti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák.
podmíněně odložil na zkušební dobu třiceti měsíců. Současně mu podle § 49 odst.
1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
řízení motorových vozidel na dobu třiceti měsíců.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Praze
rozhodl usnesením ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 10 To 233/2010, tak, že je podle §
256 tr. ř. zamítl.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu
nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Martina Köhlera
podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř.
Dovolatel po stručném shrnutí obsahu předchozího řízení odmítl svoji
odpovědnost jak za způsobení samotné dopravní nehody, tak za následek v podobě
smrti svého kolegy, neboť je názoru, že jeho jednání nebylo příčinou předmětné
dopravní nehody. Vyjádřil rovněž přesvědčení, že ustanovení § 5 odst. 1 písm.
j) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 361/2000 Sb.“), je třeba vykládat
přiměřeně k subjektivním vlastnostem přepravovaných osob. Jeho kolega o
povinnosti být za jízdy připoután zcela jistě věděl a musel si být také vědom
možných následků vyplývajících z jejího porušení. V tomto kontextu odkázal na
ustanovení § 9 odst. 1 písm. a) citovaného zákona, jež na posuzovaný případ
dopadá a podle něhož příslušníci bezpečnostních sborů nemají povinnost být
bezpečnostním pásem za jízdy připoutáni. Měl za to, že ve světle těchto úvah mu
nelze přičítat odpovědnost za vzniklý následek, neboť tento byl pravděpodobně
zapříčiněn i faktem, že poškozený nebyl připoután bezpečnostním pásem. Zásadně
se neztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že příslušníci Celní správy
nespadají pod bezpečnostní sbory, a toto své tvrzení podložil citací ustanovení
§ 1 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků
bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 361/2003
Sb.“).
V závěru podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen
„Nejvyšší soud“) podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního
soudu Praha – východ ze dne 15. 1. 2010, č. j. 32 T 178/2009-309, ve
spojení s usnesením Krajského soudu v Praze, ze dne 8. 6. 2010, č. j. 10 To
233/2010-330, a podle § 265l tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vzhledem k tomu, že obviněný je příslušníkem Celního úřadu L. a právní mocí
napadeného rozhodnutí je dán důvod k jeho propuštění, požádal rovněž, aby
předseda senátu Nejvyššího soudu postupem podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil
výkon rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje.
K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní
zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupkyně“) a uvedla, že ačkoli odvolací soud dospěl k závěru, že poškozený
spoluzapříčinil následek dopravní nehody, uvedenou skutečnost dostatečně ve
svém rozhodnutí nezhodnotil. Způsob, jakým se vypořádal s materiální podmínkou
aplikace ustanovení § 224 odst. 2 tr. zák., není podle jejího názoru možné bez
dalšího přijmout. V této souvislosti poukázala na to, že k dopravní nehodě,
resp. ke vzniku závažného následku, došlo za výrazného přispění poškozeného,
který porušil povinnosti přepravované osoby tím, že nebyl připoután.
Státní zástupkyně dále odkázala na rozhodnutí publikované pod č.
25/1987 Sb. rozh. trest., podle něhož skutečnost, že poškozený značnou měrou
spoluzavinil nikoliv dopravní nehodu samotnou, ale vzniklý následek, může vést
k závěru, že není splněna materiální podmínka pro použití vyšší trestní sazby,
přestože obviněný formálně porušil důležitou povinnost uloženou mu podle
zákona. Zdůraznila, že právě spoluzavinění poškozeného může snižovat míru
zavinění pachatele natolik, že není naplněna materiální podmínka vyplývající z
ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. V posuzované trestní věci však dosud nebylo
zjišťováno, zda-li by poškozený utrpěl smrtelná zranění i tehdy, pokud by byl
připoután, nebo zda by utrpěl toliko zranění, která by jej nemusela ohrožovat
na životě. Závěr o tom, že obviněný se dopustil právě trestného činu ublížení
na zdraví s právní kvalifikací podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., proto označila
za předčasný.
V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla (aniž citovala konkrétní
zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze
i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha – východ a aby tomuto
okresnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud takové rozhodnutí učinil v souladu
s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní
věci je dovolání přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno
osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i
obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný
dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona,
jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm.
b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §
265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale
tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn
konkrétními vadami.
Obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného
dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení
zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný
trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako
specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není
možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost
skutkových zjištění ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato
činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně
právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné
nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která
nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné
skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže proto přezkoumávat a
posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V takovém případě by se
totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu
srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02,
III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen
vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a
teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní
posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska
nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky,
a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i
stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
V tomto kontextu je nutné uvést, že námitky vznesené obviněným lze považovat z
hlediska jím uplatněného dovolacího důvodu za relevantní. Jelikož Nejvyšší soud
některé z nich – jak na to bude dále poukázáno – současně shledal důvodnými,
nemohl podané dovolání odmítnout. Za této situace jeho povinností naopak bylo,
aby podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků
rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v
dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám
výroků, které nebyly dovoláním napadeny, však Nejvyšší soud mohl přihlížet, jen
pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo dovolání podáno.
K uvedené problematice je ovšem nejprve zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen
v obecné rovině) uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst.
1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví
nebo smrt, spáchá-li uvedený čin proto, že porušil důležitou povinnost
vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu
podle zákona.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je
zřejmé, že soud považoval za naplněné ty znaky jmenovaného trestného činu,
které spočívají v tom, že obviněný jinému z nedbalosti způsobil smrt, a čin
spáchal proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho postavení a
uloženou mu podle zákona.
V úvodu odůvodnění tohoto usnesení citovaná skutková část výroku o vině
z rozsudku soudu první instance, s nímž se identifikoval i soud odvolací, pak
obsahuje taková skutková zjištění, která po formální stránce zákonné znaky
trestného činu ublížení na zdraví přinejmenším podle § 224 odst. 1 tr. zák.
naplňují. Obviněný při výkonu svého povolání jako řidič služebního vozidla
Celního úřadu L., tj. vozidla s právem přednostní jízdy, za jízdy se zapnutým
výstražným světlem modré barvy na přímém a přehledném úseku vozovky, avšak za
zhoršených klimatických podmínek (bylo zataženo, mírná mlha a slabě sněžilo,
vozovka byla mokrá a její okraje byly pokryté sněhem) nedbal nezbytné
opatrnosti, když při jízdě v levém pruhu rychlostní komunikace a předjíždění
nezjištěného nákladního automobilu jedoucího v pravém jízdním pruhu této
komunikace nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla,
zmíněným povětrnostním podmínkám a popsanému stavu vozovky, nezvládl
předjížděcí manévr, ztratil kontrolu nad vozidlem, přejel do odstavného pruhu a
poté vpravo mimo vozovku. Tam se vozidlo opakovaně převrátilo kolem podélné osy
s nárazy na stěny příkopu a nepřipoutaný spolujezdec obviněného J. Č., který
rozbitým čelním sklem z vozidla vypadl, utrpěl četná závažná se životem
neslučitelná poranění, v důsledku nichž na místě zemřel.
Podle zjištění soudů obou stupňů poranění poškozeného vznikla tupým násilím
velké intenzity, které působilo zejména v oblasti hrudníku a vnitřních orgánů,
což odpovídá tomu, že poškozený, který seděl vpředu vpravo na místě
spolujezdce, v průběhu nehodového děje z vozidla vypadl. Bezprostřední příčinou
jeho smrti přitom bylo roztržení srdečnice.
Skutková zjištění soudů rovněž vyjadřují, že tento fatální následek nastal
jednáním obviněného, jenž jako řidič vozidla s právem přednostní jízdy ve
smyslu § 41 zák. č. 361/2000 Sb. popsaným způsobem jízdy nesplnil povinnosti
uložené mu ustanoveními § 4 písm. a), b), § 5 odst. 1 písm. c), j), § 18 odst.
1 a § 41 odst. 1 citovaného zákona. Se soudy nižších instancí je třeba
souhlasit i v tom, že vysoká rychlost jízdy obviněného, jež bezprostředně před
nehodou dokonce přesáhla 150 km/hod, se neslučovala s potřebnou opatrností,
kterou i jako řidič vozidla s právem přednostní jízdy musel zachovat.
Provedeným dokazován přitom soudy vyloučily, že příčinou dopravní nehody mohla
být technická závada na vozidle, jak se obviněný snažil tvrdit.
Jelikož obviněný v podaném dovolání namítal, že příslušníci bezpečnostních
sborů, za něž je nutno považovat i příslušníky Celní správy, zásadně nemají
povinnost být při jízdě automobilem připoutáni bezpečnostními pásy ve smyslu §
9 odst. 1 písm. a), odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb., je třeba uvést, že ani této
výhradě dovolací soud nemohl bezezbytku přisvědčit.
Podle tohoto ustanovení (ve znění účinném v době spáchání skutku) platí, že
povinnost přepravované osoby připoutat se za jízdy na sedadle bezpečnostním
pásem, pokud jím je sedadlo povinně vybaveno podle zvláštního právního
předpisu, neplatí pro bezpečnostní sbory, ozbrojené síly a vojenské
zpravodajství při plnění jejich služebních povinností, obecní policii při
plnění úkolů podle zákona, hasiče ve vozidle požární ochrany a záchranáře v
záchranném vozidle Horské služby při řešení mimořádných událostí, kdy použití
bezpečnostního pásu brání v rychlém opuštění vozidla, učitele jízdy při
výcviku, jakož i pro zdravotnického pracovníka zdravotnické záchranné služby,
záchranáře nebo zdravotnického pracovníka Horské služby, který v době přepravy
poskytuje pacientovi zdravotní péči.
Že za příslušníky bezpečnostních sborů je třeba považovat i příslušníky
Celní správy České republiky při plnění jejich pracovních povinností, je mimo
jakoukoliv pochybnost, neboť to přímo vyplývá z ustanovení § 1 odst. 1 zák. č.
361/2003 Sb.
Až potud lze s obviněným souhlasit.
Jeho další tvrzení je však třeba se zřetelem k okolnostem případu modifikovat v
tom směru, že příslušníci bezpečnostních sborů nemají povinnost být za jízdy
připoutáni bezpečnostními pásy pouze v případě řešení mimořádných událostí, kdy
by připoutání bylo na překážku rychlému opuštění vozidla. Ze skutkových
zjištění soudů a odůvodnění napadených rozhodnutí totiž nevyplývá, že by se v
době dopravní nehody o takovou mimořádnou situaci mělo či mohlo jednat, neboť
obviněný se snažil (spolu s poškozeným) dostihnout služebním vozidlem blíže
nezjištěný nákladní automobil, jehož řidič se měl předtím dopustit (toliko)
přestupku v silniční dopravě. Navíc pak služební vozidlo celní správy tov. zn.
VW Transporter bylo vozidlem s právem přednostní jízdy vybaveným výstražným
světlem, jež bylo v inkriminovaný okamžik zapnuté, a stíhalo na rychlostní
komunikaci ve vnitrozemí nákladní automobil, u kterého lze vzhledem k jeho
konstrukčním vlastnostem předpokládat horší či ztížené jízdní vlastnosti
(oproti vozidlu řízenému obviněným) a tedy i jeho snažší dostižení. Lze tak
uzavřít, že posuzovanou situaci nelze podřadit pod tu, kterou má na mysli
ustanovení § 9 odst. 1 písm. a), odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb.
Z hlediska podaného dovolání a argumentů v něm obsažených se ovšem otázkou
mnohem zásadnější jeví problematika příčinné souvislosti mezi jednáním
obviněného jako řidiče služebního vozidla bezpečnostního sboru a vzniklým
následkem v podobě smrti jeho spolujezdce. Otázka příčinné souvislosti (tzv.
kauzální nexus) je právě v případech dopravních nehod jednou z nejdůležitějších
otázek pro posouzení viny obviněného, neboť je jedním ze základních předpokladů
jeho trestní odpovědnosti. Příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem,
je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, a proto je příčinná
souvislost objektivní kategorií. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním
jednáním pachatele a způsobeným trestněprávně relevantním následkem (účinkem či
těžším následkem) ovšem k jeho trestní odpovědnosti nestačí, neboť vývoj
příčinné souvislosti musí být zahrnut zaviněním alespoň v hrubých rysech (srov.
rozhodnutí publikovaná pod č. 69/1953, č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh.
trest.). Požadavek příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná
jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila.
Právě (a především) u dopravních nehod bývá každý následek zpravidla
výsledkem mnoha příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého
by následek nenastal. Určitá činnost, okolnost apod. neztrácí svůj charakter
příčiny jenom proto, že mimo ní vedly k následku i další či jiné příčiny,
podmínky, okolnosti atd. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a
následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další
skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele
zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov.
rozhodnutí publikované pod č. 37/1975 Sb. rozh. trest.). Příčinou je totiž
každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým
nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.).
Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně
důležitou příčinou následku (tzv. zásada gradace příčinné souvislosti).
Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku
příčinou dostatečně významnou. Rozlišování mezi následky nevyhnutelnými a
nahodilými však není rozhodující pro stanovení trestní odpovědnosti. Jednání
jako příčina následku není vždy stejné, ale naopak může vyjadřovat rozdílné
stupně způsobení následku. Stupeň způsobení následku je pak jednou z okolností,
které určují stupeň nebezpečnosti činu pro společnost konkrétního posuzovaného
trestného činu.
Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více
okolností, nejenom tedy jednáním jediného pachatele. Příčinná souvislost je
dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např.
těžkou újmu na zdraví jiného u trestného činu podle § 224 tr. zák.), působila i
další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak
způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen
ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí publikované pod
č. 47/1970-II. Sb. rozh. trest.).
Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud
ve shodě se soudy nižších instancí shledal jako jedinou příčinu dopravní nehody
to, že obviněný jako řidič motorového vozidla při předjíždění jiného vozidla
nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla, stávajícím
povětrnostním podmínkám a aktuálnímu stavu vozovky. Jinak řečeno bez takového
neopatrného (ba až riskantního) počínání obviněného by nedošlo k dopravní
nehodě a v jejím důsledku též ke smrti poškozeného. Proto lze uzavřít, že v
posuzované věci příčinná souvislost mezi jednáním dovolatele a způsobeným
následkem nebyla přerušena, byť k jeho jednání přistoupila další skutečnost,
jež spolupůsobila při vzniku následku (nepřipoutání se bezpečnostním pásem
poškozeným); jednání dovolatele však i za této situace zůstává takovou
skutečností, bez níž by k následku nedošlo.
Pokud ovšem při vzniku následku uvedeného v ustanovení § 224 tr. zák.
spolupůsobilo více příčin (jednání obviněného i počínání poškozeného), je třeba
hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit
její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal. Zavinění musí
zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu,
tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (srov.
rozhodnutí publikované pod č. 21/1981 Sb. rozh. trest.).
Vzhledem k prokázané povaze shora popsaného (tj. neopatrného, dokonce až
riskantního) počínání obviněného lze uzavřít, že si musel být vědom toho, že
může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit zájem chráněný trestním
zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nezpůsobí.
Byla tak u něho splněna obě kritéria – subjektivní i objektivní – vymezení míry
opatrnosti při vědomé nedbalosti ve smyslu § 5 písm. a) tr. zák., která je
požadována při posuzování zavinění u trestného činu ublížení na zdraví. Pro
takový závěr skutková zjištění, která učinily soudy obou instancí, jednoznačně
svědčí, byť v odůvodněních jejich rozhodnutí podrobnější úvahy v tomto směru
(ale i uvedená zákonná citace) absentují.
Z hlediska právního hodnocení nedbalostního jednání obviněného a jeho
kauzálního nexu k následku je však třeba vzít v úvahu rovněž spolupůsobení,
resp. spoluzavinění poškozeného (coby spolujezdce obviněného) na vznik následku
(účinku) v podobě jeho smrtelného zranění. Skutečnost, že na způsobení následků
trestné činnosti se podílejí i jiné osoby, sice sama o sobě nemůže podstatně
snížit stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, pokud zaviněné jednání
obviněného bylo podstatnou a hlavní příčinou vzniku mimořádně těžkých následků
trestného činu (srov. přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 13/1980 Sb. rozh.
trest.), avšak v konkrétním případě je prokazatelné, že to byl poškozený, kdo
nedbal zákonné povinnosti být za jízdy připoután bezpečnostním pásem a tímto
vědomě riskantním počínáním zapříčinil, že při havárii vypadl z vozidla
rozbitým čelním sklem ven.
S touto významnou okolností se ovšem soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích
náležitě nevypořádaly. Zatímco soud první instance uzavřel, že obviněný
zapříčinil dopravní nehodu [a zřejmě tedy i při ní vzniklý následek (účinek)]
výlučně (srov. předposlední stranu odůvodnění jeho rozsudku), odvolací soud
dovodil, že „… smrt poškozeného spoluzapříčinila skutečnost, že nebyl
připoután“ (srov. stranu 5 odůvodnění jeho usnesení). Takový závěr však
odvolací soud učinil až v rámci úvah o trestu, který byl obviněnému uložen, byť
při tomu předcházejících úvahách o právní kvalifikaci na druhé straně uvedl, že
neopatrnost poškozeného (tedy nepřipoutání se bezpečnostním pásem) „… nemůže
snižovat míru zavinění obviněného natolik, aby odůvodňovala mírnější právní
posouzení jednání obviněného pro absenci materiálních podmínek dle § 88 odst. 1
tr. zákona“ (srov. stranu 5 tamtéž).
Jestliže ani odvolací soud se nevypořádal s významnou skutkovou otázkou, zda a
případně jaká zranění by poškozený při dopravní nehodě utrpěl, pokud by byl
řádně připoután bezpečnostním pásem (srov. právní závěr k této problematice
rozvedený již shora), nevyznívají přesvědčivě (naopak spíše rozporně) ani jeho
právě zmíněné úvahy. I proto je třeba připomenout, že při objasňování
skutečného stavu věci u trestného činu ublížení na zdraví spáchaného řidičem
motorového vozidla porušením ustanovení zákona o silničním provozu jsou orgány
činné v trestním řízení povinny mimo jiné též zjišťovat, zda osoby, které při
střetu motorových vozidel utrpěly újmu na zdraví, sedící na sedadlech povinně
vybavených bezpečnostními pásy ve smyslu § 9 odst. 1 písm. a) zák. č. 361/2000
Sb., byly jimi v době střetu motorových vozidel též připoutány, a v případě, že
nikoli, jaký vliv měla tato okolnost na povahu jejich zranění. Toto zjištění je
významné z hlediska event. spoluzavinění následku poškozenými, což by mohlo mít
vliv na snížení míry zavinění obviněného a tím i na hodnocení stupně
nebezpečnosti činu pro společnost (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR
ze dne 12. 9. 1978, sp. zn. 6 Tz 37/78.)
Obecně totiž platí, že za porušení důležité povinnosti (v daném případě při
úvahách o právní kvalifikaci i podle odst. 2 § 224 tr. zák.) není možno
mechanicky považovat porušení jakékoliv povinnosti vyplývající z povolání,
postavení, funkce nebo ze zákona, nýbrž jen porušení takové povinnosti, jejíž
porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život
nebo zdraví, resp. kdy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku
(srov. např. č. 11/1964 Sb. rozh. trest.).
Podle § 88 odst. 1 tr. zák. se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší
trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně
zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Tento stupeň nebezpečnosti
činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl
činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých
byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou (srov.
§ 3 odst. 4 tr. zák.).
V této souvislosti je vhodné připomenout rozhodnutí č. 25/1987 Sb. rozh.
trest., podle něhož skutečnost, že poškozený značnou měrou spoluzavinil nikoliv
dopravní nehodu samotnou, ale vzniklý následek, může vést k závěru, že není
splněna materiální podmínka pro použití vyšší trestní sazby, přestože obviněný
formálně porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona.
V daném případě je zřejmé, že soudy nižších stupňů zákonné ustanovení § 88
odst. 1 tr. zák. přesvědčivě neaplikovaly, resp. se s otázkou materiálního
znaku porušení důležité povinnosti dostatečně nevypořádaly. Je tomu tak
především proto, že podcenily potřebu dalšího dokazování a vůbec se
nevypořádaly s otázkou, zda a případně jaká zranění by poškozený při dopravní
nehodě utrpěl, pokud by byl řádně připoután bezpečnostním pásem (odvolací soud
pouze na str. 3 odůvodnění svého rozhodnutí k této problematice – víceméně jen
z procesního hlediska – uvedl, že „… znalec právem neodpověděl na otázku, jaká
zranění by spolujezdec obviněného utrpěl, pokud by byl připoután, s tím, že
nespadá do jeho kompetence, nýbrž soudního lékaře“). Pak ovšem soudy ze
skutkového hlediska věc v potřebném rozsahu neobjasnily a nevytvořily si tak
náležité předpoklady pro takovou právní kvalifikaci jednání obviněného, která
nebude vzbuzovat žádné pochybnosti.
Závěr soudů, podle něhož obviněný porušil důležitou povinnost vyplývající z
jeho postavení a uloženou mu podle zákona, proto za stávajícího skutkového
stavu nemohl obstát. To ovšem nic nemění na jejich jinak zásadně správném
závěru, že to byl především obviněný, kdo dopravní nehodu a její následek
(účinek) z nedbalosti zavinil, a musí proto nést trestně právní odpovědnost.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného podle § 265k odst. 1, 2 tr.
ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze, ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 10 To
233/2010, a rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 15. 1. 2010, sp. zn.
32 T 178/2009, a současně také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Poté podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu Praha – východ
přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť již jeho
rozhodnutí (a řízení jemu předcházející) vykazovalo shora zmíněné nedostatky.
Po tomto rozhodnutí se věc vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně,
na němž bude, aby po doplnění dokazování v naznačeném směru [zejména se jeví
potřebným vypracovat (nejlépe společný) znalecký posudek z oboru zdravotnictví,
odvětví soudního lékařství, a z oboru dopravy, odvětví silniční a městská,
příp. i z oborů dalších (například kriminalistiky, odvětví forenzní
biomechaniky), jímž bude nade vší pochybnost objasněno, zda by poškozený utrpěl
smrtelná zranění i v případě, že by byl v okamžiku dopravní nehody připoután
bezpečnostním pásem] daleko pečlivěji, než se v jeho předchozím rozhodnutí
stalo, zvážil všechny skutečnosti významné pro přesnou, správnou a zákonnou
právní kvalifikaci jednání obviněného.
V této souvislosti se jeví vhodným rovněž připomenout jednak to, že soud, jemuž
věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem v
tomto usnesení vysloveným, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž
provedení Nejvyšší soud nařídil (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.), a jednak to, že
napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch
obviněného, takže nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho
neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.).
Je jen samozřejmé, že skutkové i právní závěry, které nalézací soud v tomto
směru učiní, musí náležitě odůvodnit, aby odůvodnění jeho nového rozhodnutí
odpovídalo požadavkům obsaženým v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř.
V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil
toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí
vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení
o dovolání ve veřejném zasedání.
Zcela na závěr je zapotřebí uvést, že pokud obviněný v závěru svého podání
požádal o odklad výkonu trestu podle § 265o odst. 1 tr. ř., předseda senátu
Nejvyššího soudu o takové žádosti nerozhodoval, neboť ze samé podstaty usnesení
Nejvyššího soudu je zřejmé, že jím zrušená rozhodnutí nemohou být nadále
vykonávána.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. ledna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a