8 Tdo 1544/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21.
prosince 2005 o dovolání obviněného M. Á., t. č. ve výkonu trestu odnětí
svobody ve Věznici K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 8.
2005, sp. zn. 1 To 42/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci
vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 9/2004, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Á. o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2005, sp. zn. 49 T 9/2004,
byli obvinění M. Á. a M. K. uznáni vinnými, že
„po vzájemné předchozí dohodě v úmyslu fyzicky napadnout poškozeného M. D. v
místě jeho trvalého bydliště, zneškodnit jej, prohledat jeho byt a odcizit
větší finanční obnos, o němž se domnívali, že se tam nachází, společně dne 19.
6. 2004 kolem 16:00 hod. v K. – N. M., okres K., přišli k bytu v domě na ulici
M., ve kterém je trvale hlášen k pobytu M. D., zazvonili na zvonek umístěný u
vstupních dveří a současně zakryli rukou kukátko vstupních dveří a obžalovaný
M. Á. si přes hlavu přetáhl dámskou punčochu, aby tak zabránil identifikaci
jeho osoby ze strany poškozeného D., neboť tento je znal, a když M. D. otevřel
vstupní dveře bytu, obžalovaný M. Á. jej vtlačil do prostor bytu a udeřil jej
pěstí do obličeje tak velkou intenzitou, že v důsledku úderu poškozený D. upadl
na podlahu bytu na břicho, obžalovaný Á. k němu přiskočil, následně jej
přiklekl, držel mu ruce za zády, aby tak překonal jeho aktivní fyzický odpor,
několikráte jej udeřil pěstí do celého těla, do hlavy a pokoušel se mu kolem
krku omotat provaz a ucpat ústa obvazem, které měl za tím účelem při sobě, což
se mu nepodařilo pro aktivní odpor poškozeného, dále jej doposud nezjištěným
bodnořezným předmětem o délce čepele 4 – 5 cm dvakráte bodl do pravého boku,
obžalovaný K. poškozenému rozbil o hlavu několik prázdných i plných skleněných
lahví, kopali do něj, obžalovaný Á. mu udeřil hlavou o spodní skleněnou výplň
dveří takovou intenzitou, že došlo k rozbití této skleněné výplně, ale když se
poškozenému D. podařilo zvednout hlavu z podlahy a pronesl větu „já tě znám“,
oba obžalovaní z obavy ze svého možného odhalení ihned z bytu uprchli, a to
obžalovaný M. K. oknem obývacího pokoje bytu a obžalovaný M. Á. vstupními
dveřmi bytu, aniž by stačili něco odcizit a tímto jednáním způsobili M. D.
poranění v podobě tržně zhmožděné rány, lokalizované v levé týlní krajině
hvězdicovitého tvaru o velikosti 3 cm, tržně zhmožděné rány příčného směru
délky 4 cm v pravé týlní krajině, komplex oděrek a drobných ranek na čele,
oděrek kůže na pravé tváři, řezné rány v dlani pravé ruky o délce 2 cm,
drobných řezných ranek na vnitřní straně pravého ukazováku, řezné rány na
hřbetní straně levého ukazováku v oblasti záprstního kloubu o délce 2 cm, řezné
rány na hřbetní straně levého ukazováku o délce 2 cm, tržné rány na pravém
koleni o délce 5 cm, tržné rány pod pravým kolenem o délce 1 cm, bodné poranění
v oblasti bederní krajiny vpravo o délce 3 cm, bodné poranění v oblasti bederní
až křížové krajiny u páteře o délce 4 cm, kdy bodný kanál zasahuje měkkými
tkáněmi a je přibližně 4 – 5 cm dlouhý, přičemž ze soudně lékařského hlediska
se jedná o zranění středně těžké, t. j. že průměrná doba léčení bude delší než
7 dnů, ale nepřekročí dobu 6-ti týdnů, a dále jednáním obou obžalovaných byla u
poškozeného vyvolána posttraumatická stresová porucha s následnou dobou léčení
do současné doby“.
Takto zjištěné jednání obviněných soud prvního stupně právně posoudil jednak
jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a jednak jako trestný čin
porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. ve spolupachatelství
podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za to odsoudil obviněného M. Á. podle § 234 odst. 2
tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání sedmi let nepodmíněně, pro jehož výkon jej za podmínek § 39a odst. 2
písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a obviněného M. K. podle § 234
odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon jej
podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. V dalším
uložil oběma obviněným podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit společně a
nerozdílně jednotlivým poškozeným náhradu škody.
Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání,
která projednal Vrchní soud v Olomouci ve veřejném zasedání konaném dne 11. 8.
2005, a usnesením sp. zn. 1 To 42/2005 je jako nedůvodná podle § 256 tr. ř.
zamítl.
Usnesení odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce JUDr.
T. Ch. dovoláním, jež opřel o důvody dovolání uvedené v ustanovení § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. Namítl, že ačkoli se na přípravě a organizaci v rozsudku
soudu prvního stupně popsané trestné činnosti podíleli stejnou měrou celkem tři
pachatelé (tj. včetně R. S., jehož soud od počátku chybně označil za svědka), k
odsouzení došlo pouze u dvou z nich. Neúplnost skutkových zjištění se pak prý
promítla i do následného nesprávného právního hodnocení předmětného skutku.
Domáhal se právního posouzení jeho trestné činnosti toliko jako trestného činu
krádeže podle § 247 tr. zák., neboť tvrdil, že původním záměrem jeho jednání
bylo pouhé vloupání se do bytu poškozeného (s jehož přítomností v tomto bytě
nepočítal a byl jí zaskočen, a proto jej – nad rámec původního plánu – svázal).
Dovozoval, že mezi použitým násilím a nedokonanou krádeží neexistuje příčinná
souvislost. Dále obviněný poukázal na odlišnou verzi popisu událostí
spoluobviněného M. K. a zmínil, že na základě provedených důkazů nebylo nade
vší pochybnost zjištěno, který z obviněných rozbíjel skleněné lahve o hlavu
poškozeného, ani kdo a jakým předmětem způsobil poškozenému bodné poranění na
jeho těle (závěr soudu o tom, že to byl právě obviněný M. Á., je údajně pouhou
domněnkou). Nesouhlasné stanovisko vyslovil také s mírou objasněnosti otázky
vzniku posttraumatické poruchy u poškozeného s tím, že objektivita tvrzení
poškozeného o úzkosti, poruchách spánku a emotivity v návaznosti na
projednávanou trestnou činnost obviněných je neprokazatelná; příčinou
úzkostných pocitů poškozeného podle jeho názoru nemusí být nutně vliv
projednávané trestné činnosti obviněných, nýbrž stejně tak jí může být
neuspořádaný život samotného poškozeného, který půjčuje okolním obyvatelům
finanční částky za vysoké úroky, které pak na nich vymáhá.
Ze všech shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby „rozhodnutí soudu prvního
stupně co do viny i uloženého trestu bylo zrušeno a nahrazeno novým, ve kterém
bude dovolatel uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §
238 tr. zák. a krádeže podle § 247 tr. zák., neboť takové právní hodnocení
prokázaných skutků se jeví býti více přiléhavým a odpovídá skutečnému
respektování zásady in dubio pro reo“.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala v souladu s ustanovením §
265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslala Nejvyššímu státnímu
zastupitelství v Brně k vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v
neveřejném zasedání.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření
uvedl, že ačkoli obviněný podal své dovolání s odkazem na důvody uvedené v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti jeho konkrétní
výhrady vycházejí z odlišného skutkového stavu, než k jakému dospěl nalézací
soud. Dovolání tak fakticky směřuje toliko proti hodnocení provedených důkazů a
soudem učiněným skutkovým zjištěním. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z
jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř., a aby tak učinil ve
smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S projednáním věci
v neveřejném zasedání přitom vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
souhlas i pro případ, že by Nejvyšší soud učinil rozhodnutí jiné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že
dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo
podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s
§ 41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.), a obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f
tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný
dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona,
jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že
důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení
důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní
posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková
zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného
rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně
dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném
ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze
znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dále třeba dovodit, že z hlediska §
265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z
důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto
zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání
tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v
právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného
rozhodnutí.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost
a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se
týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny
pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů,
což právě obviněný ve svém dovolání činí. V takovém případě nebyl ve
skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného,
než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod
jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Z tohoto pohledu námitky obviněného, shledal-li naplnění deklarovaného důvodu
dovolání v tom, že byl uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1,
2 písm. b) tr. zák. na podkladě neúplných skutkových zjištění (zejména prý
nebyla objasněna otázka, který z obviněných rozbíjel skleněné lahve o hlavu
poškozeného a způsobil mu bodné poranění na těle, resp. co bylo příčinou vzniku
posttraumatické poruchy poškozeného), že soud nevzal v potaz to, že se na
přípravě a organizaci uvedené trestné činnosti podílel taktéž R. S., jehož soud
chybně považoval toliko za svědka, ne za spolupachatele, stejně jako jeho
tvrzení, že jeho primárním záměrem nebylo použít vůči poškozenému násilí a že
jeho úmysl dopustit se trestného činu loupeže podle citovaného ustanovení
neplyne z provedených důkazů, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byly
soudy obou stupňů hodnoceny provedené důkazy a jak byl zjištěn skutkový stav
věci. Stejný charakter má rovněž ta argumentace obviněného, jíž se domáhal
posouzení svého jednání jako trestného činu krádeže podle § 247 tr. zák. [změny
právní kvalifikace se v tomto směru domáhal pouze ve vztahu k trestnému činu
loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.] s poukazem na neexistenci
přímé příčinné souvislosti mezi páchaným násilím a nedokonanou krádeží.
Nejvyšší soud uzavřel, že v tomto případě nejde v žádném případě o námitky,
které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný
uznán vinným). Ze strany obviněného jde naopak o námitky, které jsou právně
irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
Je tak evidentní, že obviněný, ačkoliv v dovolání formálně uplatnil dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obsahově uplatnil námitky skutkové,
jimiž se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně
ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že právní kvalifikace jeho jednání
jakožto trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. není na
místě. Jinými slovy, obviněný svými výhradami nevyjádřil pochybnosti, které by
měly právní charakter, ale jen takové, které směřují proti popsanému skutku,
neboť namítl, že se skutek nestal tak, jak byl soudy zjištěn. Změnu právní
kvalifikace svého jednání tak podmiňoval předestíráním vlastních skutkových
okolností případu, zatímco vůči právnímu posouzení skutku, tak jak byl zjištěn
soudem prvního stupně a následně potvrzen odvolacím soudem, žádnou konkrétní
námitku neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání
podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost
Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze
dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy,
existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními
závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání.
V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo.
Z formulace konkrétních dovolacích námitek obviněného lze dále dovodit, že
(obviněný) měl taktéž za to, že v uvedené trestní věci nebyla důsledně
respektována zásada „in dubio pro reo“. K tomu je ovšem třeba uvést, že i tato
výhrada směřuje do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů a nejde o
námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného
hmotně právního posouzení. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“,
které vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř., má vztah pouze ke zjištění
skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných
pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch
obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud
dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž
postupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a
řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup
nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil
výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany
Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. prosince 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a