8 Tdo 1544/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20.
prosince 2006 o dovolání obviněného Ing. A. P., proti usnesení Krajského soudu
v Praze ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 10 To 120/2006, který rozhodl jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 14 T
99/2004, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. A. P. o d m í
t á.
Obviněný Ing. A. P. byl rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 14. 6.
2005, sp. zn. 14 T 99/2004, uznán vinným, že
„v rámci svého podnikání v oboru obchodu s realitami dne 21. 9. 2001 na základě
plné moci prodávajících J. H., M. H., V. S. a M. S. uzavřel kupní smlouvu
ohledně převodu pozemku, o výměře 3560 m2, s kupujícím J. Z., přičemž od něho
převzal v hotovosti 893.400,- Kč a zbývající část ve výši 1.600.000,- Kč
složenou do notářské úschovy nechal po splnění podmínky pravomocného vkladu
kupní smlouvy do katastru nemovitostí poukázat na účet společnosti L. – I., s.
r. o., a prodávajícím v rozporu se zmocněním doposud nic z kupní ceny neuhradil
a způsobil jim tak v poměrech jejich podílů škodu ve výši 2.493.400,- Kč“.
Takto zjištěný skutek obviněného soud prvního stupně právně posoudil jako
trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a podle § 248
odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. jej odsoudil k souhrnnému
nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením podle § 39a
odst. 3, § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem. Současně zrušil
výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 21. 4. 2004, sp.
zn. 14 T 327/2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V
dalším soud obviněnému uložil podle § 49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu
činnosti, a to veškeré činnosti spojené s prodejem realit na dobu čtyř let a
podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodl o nárocích na náhradu škody.
Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 4.
2006, sp. zn. 10 To 120/2006, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f),
odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o náhradě škody (bod I.) a odvolání státního
zástupce podle § 256 tr. ř. zamítl (bod II.).
Uvedené usnesení odvolacího soudu obviněný napadl dovoláním. Učinil tak
prostřednictvím obhájkyně JUDr. I. H. a vymezil jej důvodem dovolání uvedeným v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení.
V úvodu svého dovolání obviněný poukázal na vybraná rozhodnutí Ústavního soudu
a vyjádřil názor, že v dovolání lze uplatnit i takovou právní vadu, která je
důsledkem nesprávného skutkového zjištění. Vytkl, že soudy nevycházely ze
skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, že nezjišťovaly
stejně pečlivě okolnosti svědčící v jeho prospěch jako v neprospěch,
nerespektovaly zásady rovného postavení stran řízení a „in dubio pro reo“ a
svým postupem zasáhly do jeho práva na osobní svobodu.
Obviněný vyslovil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, podle něhož byly z
hlediska jeho trestní odpovědnosti nevýznamné finanční vztahy mezi ním,
kupujícím J. Z. a poškozenými. Namítl, že soudy dostatečně nevyhodnotily
výpověď svědka Ing. A. Ch., který se vyjádřil k pozadí celé transakce, a
nepřihlížely ani ke všem okolnostem prodeje uvedeného pozemku. Trval na tom, že
prodej předmětného pozemku byl součástí smluveného podnikatelského záměru,
který byl v konečné fázi zmařen. Nesprávným shledal závěr soudu, že od
kupujícího J. Z. obdržel v hotovosti částku 893.400,- Kč jako část kupní ceny a
že kupní cenu za převáděný pozemek užil k jiným účelům. Protože mu nebyla kupní
cena v plné výši vyplacena tak, aby s ní mohl disponovat, nemohla být podle
jeho názoru ani předmětná částka představující kupní cenu zpronevěřena. Tvrdil,
že ve smlouvě sjednané předání části kupní ceny představovalo toliko fikci,
resp. určitý formální zajišťující prostředek pro investici výstavby benzinové
pumpy a zpětný převod pozemku na společnost H. V dalším poukázal na výsledky
souvisejícího civilního řízení a na smlouvu o půjčce, jíž se zavázal vypořádat
své dluhy vůči poškozeným, a dodal, že uvedené vztahy mezi ním a poškozenými
jsou otázkou občanskoprávního sporu a jako takové by již neměly být řešeny v
rovině trestní.
Ze shora uvedených důvodů obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší
soud zrušil rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, a podle § 265o tr. ř.
požádal o odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření
podle § 265h odst. 2 tr. ř. konstatoval, že obviněným uplatněné konkrétní
dovolací námitky se týkají výlučně neúplnosti dokazování, hodnocení provedených
důkazů a správnosti skutkových zjištění. Poněvadž údajně nesprávná skutková
zjištění důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. být nemohou a s
ohledem na to, že nebyl shledán ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a
zjištěními, která na jejich podkladě soudy učinily, navrhl, aby Nejvyšší soud
podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a aby tak učinil
podle 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v
neveřejném zasedání přitom podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil i pro
případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že
dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř. (srov.
rozh. č. 14/2005 Sb. rozh. tr.)], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1
písm. b), odst. 2 tr. ř.], na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2
tr. ř.), a splňuje obsahové náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný
dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona,
jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem.
V mezích důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že
skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný
čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl
obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto
přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je
napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť
tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně
právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné
nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která
nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné
skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku formuloval a o
něž opřel dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v tomto
ohledu nemohou obstát. Je tomu tak proto, že dovolatel prostřednictvím svých
dovolacích argumentů brojil výlučně proti rozsahu vedení dokazování, způsobu
hodnocení důkazů a navazující správnosti učiněných skutkových zjištění soudy
obou stupňů. Do této kategorie námitek patří ta jeho tvrzení, v rámci nichž
namítl, že dokazování před nalézacím soudem bylo provedeno v rozporu se
zásadami uvedenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť stranou úvah tohoto soudu
byly ponechány vzájemné finanční vztahy mezi osobami zúčastněnými na předmětné
transakci a provedené důkazy – zejména výpověď svědka Ing. A. Ch. – nebyly
řádně hodnoceny.
Obviněný v rámci svého dovolání v podstatě předestřel vlastní verzi průběhu
skutkového děje včetně popisu okolností (z pohledu dovolacího řízení zcela
irelevantních), za nichž mělo dojít k podpisu příslušné kupní smlouvy. Tvrdil,
že se jednalo o zmařený investiční záměr, že od kupujícího J. Z. nikdy v
hotovosti nepřevzal část kupní ceny ve výši 893.400,- Kč, že v kupní smlouvě
sjednané předání této částky představovalo toliko určitý formální zajišťující
prostředek pro další sjednanou investici a že celou záležitost vyřešil v rámci
civilního řízení, a to cestou uzavření smlouvy o půjčce, jíž se zavázal
poškozeným dlužnou částku uhradit.
Z povahy takto vytýkaných vad je evidentní, že ačkoli obviněný ve svém
mimořádném opravném prostředku formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové,
resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny rozsahu
provedeného dokazování a odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než
jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových
zjištění ve svůj prospěch; tvrdil tak jiné skutkové okolnosti, než k jakým
dospěly soudy obou stupňů, a teprve z takto tvrzených nedostatků dovozoval
nesprávné právní posouzení jednání, jímž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových,
resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou
konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu
dovolání podle § 265b tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z
důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani
zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení
Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005,
sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů směřuje také
námitka obviněného, že soud v řízení porušil zásadu „in dubio pro reo“. Je tomu
tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny
zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr.
ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě
provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.),
kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto
pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení
skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení, jak obviněný ve svém
dovolání naznačil.
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy,
existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními
závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání.
V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění
rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými
důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a
právními závěry soudů na straně druhé. Své úvahy stran hodnocení veškerých
relevantních skutečností pro závěr o vině obviněného soudy ve svých
rozhodnutích dostatečně rozebraly.
Pro jejich zcela procesní charakter nelze pod uplatněný dovolací důvod zahrnout
ani ty výhrady obviněného, vytkl-li porušení zásad rovného postavení stran
řízení a práva na osobní svobodu.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud
dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž
postupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a
řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup
nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil
výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany
Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Zcela na závěr je třeba uvést, že ačkoliv obviněný v rámci svého mimořádného
opravného prostředku požádal, aby Nejvyšší soud odložil výkon rozhodnutí, proti
němuž bylo dovolání podáno, dovolací soud se takovým podnětem nemohl zabývat,
neboť předsedkyně senátu soudu prvního stupně takový návrh podle § 265h odst. 3
tr. ř. neučinila. Pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. předseda
senátu Nejvyššího soudu zákonné podmínky neshledal.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a