Značnou škodou se ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí částka dosahující nejméně částky 500.000,- Kč.
Účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. je ten, kdo úmyslně poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, či slibem přispět po trestném činu.
Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu s tím, že trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství podle § 10 odst. 1 tr. zák. je možné jen na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu. Nepřekročí-li pachatel stadium přípravy k trestnému činu, posoudí se i jednání účastníka jen jako příprava k trestnému činu podle § 7 odst. 1 tr. zák. (za podmínky, že jde o zvlášť závažný trestný čin ve smyslu § 41 odst. 2 tr. zák.) (viz rozhodnutí č. 39/1983 Sb. rozh. tr.). Formy pomoci uvádí trestní zákon pouze příkladmo.
Pro posouzení, zda obviněný pomoc k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spáchal či nikoliv, je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části rozsudku.
Právě z této právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud spatřoval v jednání obviněného ty znaky pomoci k přisouzenému trestnému činu, které spočívají v tom, že (obviněný) úmyslně poskytl jinému pomoc, aby proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a takovým činem způsobil značnou škodu.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky pomoci ke zmíněnému trestnému činu (a to včetně jeho tzv. kvalifikované skutkové podstaty) vyjadřují.
Podstata jednání obviněného v podobě zjištěné soudem záležela v tom, že osobním automobilem přivezl do blízkosti benzínové čerpací stanice dva pachatele, o nichž věděl, že jsou ozbrojeni střelnou zbraní, kterou chtějí použít za účelem zmocnění se tržby z této benzínové čerpací stanice (současně věděl, že v dalším vozidle jedou další dva pachatelé), což také učinili – když za současného ohrožování střelnou zbraní strhli vedoucí této čerpací stanice z ramene tašku s tržbou ve výši 1.174.746,- Kč a tašku s jejími dalšími věcmi v hodnotě nejméně 3.500,- Kč – a z místa utekli zpět k vozidlu, kde čekal obviněný, který je rychlou jízdou odvezl pryč a od pachatelů dostal za uvedenou pomoc odměnu ve výši nejméně 25.000,- Kč; tohoto jednání se přitom obviněný dopustil, i když měl a mohl předpokládat nejméně s ohledem na způsob, jakým si s ním pachatelé domlouvali jízdu do M., s ohledem na počet pachatelů a vozidel, jimiž na místo činu jeli, a konečně i s přihlédnutím ke střelné zbrani, jíž byli vyzbrojeni, že popsanou trestnou činností mohou získat částku vyšší než 500.000,- Kč.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že takto popsaná trestná činnost obviněného ve výroku nového odsuzujícího rozsudku spolehlivě svědčí pro závěr, že obviněný vědomě dopomohl hlavním pachatelům ke spáchání loupežného přepadení výše uvedené benzínové čerpací stanice, přičemž si byl vědom toho, že tímto trestným činem bude způsobena značná škoda, a naplnil tak veškeré zákonné znaky skutkové podstaty pomoci k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Soudy použitá právní kvalifikace – a to včetně tzv. kvalifikované skutkové podstaty zmíněného trestného činu – je proto důvodná a přiléhavá a výhrady obviněného, brojící proti správnosti právního posouzení předmětného skutku, tak jak k ní dospěly soudy obou stupňů, nebylo možné přijmout.
K objektivním znakům pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Nejvyšší soud předesílá, že pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním činu nebo v době činu. A právě takový charakter jednání obviněného mělo.
Třebaže obviněný nebyl přímo zapojen do realizace vlastního loupežného přepadení benzínové čerpací stanice (tudíž na jeho jednání nelze pohlížet jako na spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.), přece jen nelze přehlédnout, že tím, že jako řidič motorového vozidla hlavní pachatele předmětného loupeženého přepadení na místo činu přivezl, opodál na ně čekal a po uskutečnění loupeže je rychlou jízdou opět odvezl i s takto získanými věcmi pryč, spáchání tohoto loupežného přepadení hlavním pachatelům umožnil nebo alespoň usnadnil.
Pokud jde o posouzení jednání obviněného z hlediska existence jeho zavinění, bylo již výše zdůrazněno, že pomoc jakožto jedna z forem účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu.
Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Jestliže soud prvního stupně zjistil, že obviněný věděl, že další pachatelé jsou ozbrojeni střelnou zbraní a že „mají v úmyslu za použití této zbraně se zmocnit tržby z této benzínové čerpací stanice“, přičemž v odůvodnění rozvedl, že obviněný „plnil funkci řidiče, který s vědomím, že pachatele veze na místo loupežného přepadení, na ně čekal v blízkosti místa přepadení a opět je z toho místa odvezl“, pak takto vymezené skutkové okolnosti nepochybně dovolují učinit závěr, že obviněný přispěl dalším osobám ke spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu loupeže (zatím pouze) podle § 234 odst. 1 tr. zák. úmyslně, a sice ve formě přímého úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák.
Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda soudy obou stupňů správně posoudily zavinění obviněného i ve vztahu k okolnosti podmiňující aplikaci tzv. kvalifikované skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 2 písm. b) tr. zák. Konkrétně se zabýval tím, zda zavinění obviněného jakožto pomocníka podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. zahrnovalo znak skutkové podstaty tohoto trestného činu spočívající ve způsobení značné škody.
Podle § 6 písm. a) tr. zák. platí, že k okolnosti přitěžující nebo k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že tento zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné.
Nejvyšší soud poznamenává, že tzv. princip odpovědnosti za zavinění vyžaduje, aby se zavinění vztahovalo i k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby a k okolnostem přitěžujícím, jež jsou přičítány pachateli. Ve vztahu k těžšímu následku postačí zásadně nedbalost, a to ve formě nevědomé nedbalosti, ledaže by i zde zákon vyžadoval zavinění úmyslné. Jinými slovy řečeno, zatímco o základních skutkových podstatách platí zásada, že pravidlem je úmyslné zavinění a v zákoně musí být vždy výslovně vyznačeno, pokud k trestnosti stačí zavinění z nedbalosti (§ 3 odst. 3 tr. zák.), platí o okolnostech přitěžujících a o okolnostech podmiňujících použití vyšší trestní sazby zásada opačná, z které vyplývá, že nestanoví-li trestní zákon něco jiného, postačí zde zavinění z nedbalosti.
Okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby vyjadřují vyšší typový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, který je vyjádřen tzv. kvalifikovanými skutkovými podstatami, a jsou uvedeny u jednotlivých ustanovení zvláštní části trestního zákona v odstavci druhém nebo v dalších odstavcích. Vyšší typová nebezpečnost činu pro společnost může přitom spočívat zejména v závažnosti individuálního objektu, např. ve způsobení značné škody.
Při uvážení těchto obecných zásad Nejvyšší soud dovodil, že námitkám obviněného nelze přitakat ani tehdy, měl-li za to, že v jeho trestní věci nebyla dána existence zákonných podmínek pro použití tzv. kvalifikované skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 2 písm. b) tr. zák., a to z důvodu absence jeho zavinění k těžšímu následku podle § 6 písm. a) tr. zák.
Jestliže soud prvního stupně ve skutkových zjištěních obsažených ve výrokové části jeho rozsudku uvedl, že obviněný „měl a mohl předpokládat nejméně s ohledem na způsob, jakým si s ním pachatelé domlouvali jízdu do M. a že u sebe měli střelnou zbraň a že jeli dvěma vozidly a byli v počtu čtyř, že popsanou trestnou činností mohou získat částku vyšší než 500.000,- Kč“, je jeho právní úvaha, přičetli-li obviněnému zavinění i ve vztahu ke způsobení značné škody jakožto okolnosti podmiňující použití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu loupeže podle citovaného ustanovení, správná. Jak výstižně upozornil již státní zástupce, za situace, kdy obviněný participoval na loupežném přepadení benzínové čerpací stanice provedeném za součinnosti několika pachatelů, za použití střelné zbraně a za použití dvou motorových vozidel, pak přinejmenším měl a mohl vědět, že takovouto kvalifikovaně páchanou trestnou činností může být způsobena škoda ve výši několika set tisíc nebo i milionů korun (a to přesto, že nemohl přesně vědět, jak vysoké tržby se pachatelé tohoto trestného činu při loupežném přepadení zmocní). Z objektivních okolností, za kterých byl čin spáchán, lze tudíž konstatovat, že soud se výše citovaným ustanovením § 6 písm. a) tr. zák. důsledně řídil, neboť u obviněného správně dovodil ve vztahu k těžšímu následku zavinění minimálně ve formě nevědomé nedbalosti podle § 5 písm. b) tr. zák., jež je ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zcela postačující.
V dalším je možné v plném rozsahu odkázat na podrobné odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který se otázkou právního posouzení obviněného ze všech v dovolání obviněného zpochybňovaných hledisek pečlivě zabýval. Shrnul, že obviněný věděl, že dva z pachatelů, které vezl na místo činu (tj. benzínovou čerpací stanici v obci M.), jsou ozbrojeni střelnou zbraní, v těsné blízkosti místa činu na ně čekal (kouřil zde), slyšel výstřely z místa činu, viděl pronásledování pachatelů tohoto loupežného přepadení a za této situace je z místa činu odvezl. Muselo mu tedy být zřejmé, za jakým účelem tyto pachatele na místo činu veze a že jeho trestná součinnost na tomto činu bude spočívat v jejich přivezení, počkání na ně poblíž místa činu a odvezení z tohoto místa. Skutkový omyl (negativní), který by vylučoval jeho trestní odpovědnost za tuto trestnou součinnost, tedy nepřicházela v úvahu.
Konečně je třeba poznamenat, že podrobnější popis zjištěného skutku ve výroku posledního odsuzujícího rozsudku není v rozporu se zásadou zákazu tzv. reformationis in peius obsaženou v ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. Pouhou konkretizaci jednání pachatele totiž nelze považovat za změnu k horšímu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Z obsahu dovolací argumentace obviněného taktéž vyplývá, že se domníval, že na místě byla právní kvalifikace jeho jednání toliko jako trestného činu nadržování podle § 166 tr. zák.
K takto vzneseným výhradám obviněného je třeba uvést, že trestný čin nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák. spáchá, kdo pachateli trestného činu pomáhá v úmyslu umožnit mu, aby unikl trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření nebo jejich výkonu.
Na rozdíl od pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. jde v případě tohoto trestného činu o pomoc poskytnutou pachateli trestného činu až po dokonání, resp. ukončení trestného činu, přičemž tato součinnost nebyla přislíbena před spácháním předmětného trestného činu. Pro tento trestný čin je na rozdíl od pomoci ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. příznačné, že poskytnutá pomoc v tomto případě nesměřuje k podpoře hlavního pachatele při realizaci jednání vykazujícího znaky trestného činu, nýbrž k tomu, aby hlavní pachatel unikl trestnímu stíhání nebo trestu.
Nejvyšší soud již výše konstatoval, že jednání obviněného směřovalo především k usnadnění vlastní trestné činnosti hlavních pachatelů loupežného přepadení (zejména tím, že je na místo činu dovezl s vědomím, že zde spáchají ozbrojené loupežné přepadení, v těsné blízkosti místa činu na pachatele tohoto loupežného přepadení čekal s osobním automobilem připraven je opět odvézt pryč), nikoliv pouze k tomu, aby hlavní pachatelé unikli trestnímu stíhání. Pokud tedy obviněný opřel své dovolání v této části o tvrzení, kterými se opakovaně jako v předchozím řízení domáhal posouzení svého jednání jako trestného činu nadržování podle § 166 tr. zák., nejedná se ani v tomto případě o právní názor správný.
Případné posouzení jednání obviněného jako trestného činu nadržování podle citovaného ustanovení však nepřichází v úvahu ani proto, že pomoc je u trestného činu loupeže podle § 234 tr. zák. možná i po jeho dokonání, a to až do okamžiku jeho ukončení, tedy úplného zmocnění se věci pachatelem (viz rozhodnutí publikovaná pod č. 3/1970 a 1/1980 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 11. ledna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a