USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 3. 2025 o dovolání, které podal obviněný R. K. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 2. 2024, č. j. 2 To 94/2023-646, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 1/2023, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný R. K. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 9. 2023, č. j. 2 T 1/2023-592, uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spáchaným ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5,5 (pěti a půl) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit nezletilé poškozené nemajetkovou újmu v penězích ve výši 100 000 Kč.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 2. 2024 pod č. j. 2 To 94/2023-646, podle § 256 tr. ř. zamítl.
I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku uvedl, že napadený rozsudek vychází ze vzájemně rozporných skutkových zjištění, když soud uvedl, že se poškozená bránila jednání obviněného a zároveň uvedl, že nebyla schopna posoudit význam odporu proti jednání obviněného a dát najevo nesouhlas s takovým jednáním. Obviněný má tak za to, že skutkové závěry neodpovídají tomu, že poškozená nebyla schopna projevit nesouhlas s jeho jednáním. V této souvislosti také poukázal na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu a na výpověď poškozené s tím, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako mírnější trestný čin pohlavního zneužití podle § 187 tr. zákoníku. Obviněný má také za to, že z výpovědi poškozené vyplynulo, že jeho pokus skončil dříve než příchodem manželky či útěkem poškozené. Rovněž napadl výrok o náhradě nemajetkové újmy, přičemž uvedl, že soud prvního stupně žádné konkrétní, skutečné útrapy poškozené neuvádí, a ani skutková zjištění takovým útrapám neodpovídají. V této souvislosti pak poukazuje také na výpověď znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace dětská klinická psychologie, PhDr. Malé. Závěrem podaného dovolání navrhl přerušení výkonu rozhodnutí do doby, než bude rozhodnuto o jeho dovolání. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného nejprve rekapituloval průběh proběhlého trestního stíhání a skutečnosti uplatněné obviněným v jeho dovolání, aby následně uvedl, že soudy nižších stupňů se podrobně vypořádaly s námitkou dovolatele ohledně jím tvrzeného nenaplnění znaku „zneužití bezbrannosti“. Stejně tak za vyvrácené považuje tvrzení obviněného, že jeho pokus o to strčit nezletilé poškozené penis do úst skončil dříve, než se jeho manželka vrátila domů a než poškozená z bytu odešla, tudíž i v tomto směru jde podle státního zástupce o námitku zjevně neopodstatněnou. Rovněž nemá podle státního zástupce ani opodstatnění – výhrada obviněného k absenci duševních útrap poškozené, ve svém důsledku tudíž výhrada směřující proti výroku o přiznání nemajetkové újmy. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
5. Obviněný na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství reagoval ve své obsáhlé replice, kdy vyslovil nesouhlas se závěry vyslovenými státním zástupcem a dále uvedl, že vyjádření státního zástupce ve své podstatě nereaguje na nedostatky úvah soudů nižších stupňů, což ve svém důsledku se projevilo v tom, že právní závěry odporují skutkovým zjištěním. Dále argumentuje tím, že v dovolání neopakuje již dříve dovolatelem vznesené námitky, jak ve svém vyjádření zmiňuje státní zástupce. V další části své repliky rozebírá pohled na pojem bezbrannosti s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, stejně jako na otázku pokusu (dobrovolné upuštění od dokonání) a nesprávný a nepřezkoumatelný adhezní výrok. Vzhledem ke skutečnosti, že setrval na svých závěrech vyslovených v dovolání, uvedl, že nemá důvod měnit svůj již v dovolání učiněný konečný návrh.
II. Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.].
7. Dále bylo třeba posoudit, zda obviněný podal dovolání včas. V souvislosti s posuzováním této otázky je nutno připomenout, že podle § 265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Podle § 265e odst. 2 tr. ř. jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci i zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. V souladu s ustanovením § 265e odst. 3 tr. ř. je lhůta k podání dovolání zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout.
III. Důvodnost dovolání
8. K běhu dovolací lhůty je třeba dále uvést, že podle § 60 odst. 2 tr. ř. lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty. Připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu nebo pracovního volna, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší pracovní den (§ 60 odst. 3 tr. ř.).
9. Z předloženého spisu jednoznačně vyplývá, že obviněný v řízení před soudy nižších stupňů byl zastoupen obhájcem [JUDr. David Petrilák – ustanoven dne 26. 11. 2021, viz č. l. 268], tudíž rozhodnutí soudu druhého stupně bylo třeba doručovat jak obviněnému, tak jeho obhájci. Ze spisu dále vyplývá, že obviněný jako adresu pro doručování uvedl svoji datovou schránku, přičemž soudu důrazně vytýká, že mu doručoval také písemně [odesláno z datové schránky obviněného dne 10. 11. 2023 (viz č. l. 630)]. V tomto přípisu současně soudu sděluje, že do datové schránky má minimálně dvakrát do měsíce přístup.
10. Dále je nutno obviněného upozornit na znění § 64 tr. ř. a skutečnost, že jemu bylo doručováno usnesení odvolacího soudu, tudíž nešlo o případ vymezený v § 64 odst. 5 tr. ř. [nešlo o rozsudek odvolacího soudu, ani předseda senátu nenařídil z důležitých důvodů doručení usnesení o zamítnutí odvolání obviněného], ale šlo o případ, na který dopadá znění § 64 odst. 4 tr. ř., které konstatuje, že „nevyzvedl-li si adresát písemnost do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování anebo jde o adresu uvedenou v § 63 odst. 3 tr. ř. Doručující orgán po marném uplynutí této lhůty vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky, ledaže odesílatel vhození písemnosti do schránky vyloučí. Není-li takové schránky, písemnost se vrátí odesilateli a vyvěsí se o tom sdělení na úřední desce“.
11. Ze spisového materiálu je nezpochybnitelné, že usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 2. 2024, č. j. 2 To 94/2023-646, bylo obhájci obviněného doručeno (přihlásila se oprávněná osoba) dne 10. 4. 2024, Krajskému státnímu zástupci v Plzni dne 9. 4. 2024 a obviněnému do datové schránky (dodáno) dne 9. 4. 2024 (viz č. l. 649), přičemž fikce doručení, vzhledem k tomu, že se obviněný do datové schránky nepřihlásil, nastala dne 19. 4. 2024. Ze spisu rovněž vyplynulo, že obviněný byl na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu zadržen na hranicích mezi Paraguayskou republikou a Argentinskou republikou (č. l.
779, 845) a byl vydán do České republiky (č. l. 849) a do výkonu trestu dodán dne 20. 11. 2024. Manželka obviněného zvolila obviněnému obhájce Mgr. Roberta Kabáta, Ph.D., (č. l. 871, 872) dne 23. 12. 2024, jehož prostřednictvím obviněný podal dovolání dne 10. 2. 2025 (viz č. l. 882-886). Z pohledu počítání lhůt a možných námitek – obstrukcí ze strany obviněného (obhajoby) je podle mínění dovolacího soudu nutno poukázat na následující podstatnou skutečnost, a to, že se obviněný dožadoval doručování písemností do datové schránky, kam mu tyto písemnosti byly také na jeho výslovnou žádost zasílány.
Podstatné je také zjištění, že sám obviněný uvedl, že minimálně dvakrát do měsíce má do datové schránky přístup, přičemž přehlédnout nelze ani skutečnost, že obviněný věděl o probíhajícím trestním řízení – věděl o podaném odvolání, tudíž i o tom, že bude ve věci rozhodováno a následně mu zasláno rozhodnutí odvolacího soudu [tuto skutečnost zmiňuje Nejvyšší soud s ohledem na „práva náležející bdělým“ (viz níže)]. Vzhledem ke skutečnosti, že si adresát – obviněný písemnost ve lhůtě deseti dnů od uložení v datové schránce nevyzvedl [§ 62 odst. 1 tr.
ř. – nebyla-li písemnost doručena při úkonu trestního řízení, doručuje ji orgán činný v trestním řízení do datové schránky], nastala skutečnost předvídaná zákonem, že poslední den této lhůty (§ 64 odst. 4 tr. ř. – viz shora) je třeba ve smyslu zákona považovat za den doručení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 2. 2024, č. j. 2 To 94/2023-646, tj. že doručení nastalo fikcí. Shora uvedený závěr je plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to rozhodnutím č. 54/2005 Sb. rozh. trest., ze kterého mj. vyplývá, že „Doručuje-li soud prostřednictvím pošty do vlastních rukou (§ 64 odst. 1 tr.
ř.) zásilku obsahující usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, není vyloučeno její uložení postupem předvídaným ustanovením § 64 odst. 2 tr. ř. V takovém případě nastanou právní účinky doručení již vznikem tzv. fikce doručení vyplývající z tohoto ustanovení. Nejvyšší soud považuje rovněž za potřebné obviněného upozornit na skutečnost, že byť se shora hovoří o doručení usnesení prostřednictvím pošty a okolnostech, za kterých pak nastává fikce doručení usnesení, jsou tato ustanovení aplikovatelná s ohledem na shora uvedené (viz shora § 62 odst. 1 tr.
ř.) rovněž na případ, kdy bylo obviněnému doručováno dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu do jeho datové schránky.
Nelze v tomto směru přehlížet ani ustanovení zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, kdy lze mj. odkázat na ustanovení § 17 tohoto zákona, které shodně jako výše uvedená ustanovení trestního řádu v odstavci 2 konstatuje, že „připouštějí-li jiné právní předpisy doručování prostřednictvím datových schránek, pořadí způsobů doručování stanovené těmito právními předpisy zůstává ustanovením odstavce 1 nedotčeno“. Vedle shora uvedeného ustanovení odstavce 4 také konstatuje, že „nepřihlásí-li se do datové schránky osoba podle odstavce 3 ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byl dokument dodán do datové schránky, považuje se tento dokument za doručený posledním dnem této lhůty; to neplatí, vylučuje-li jiný právní předpis náhradní doručení“.
S ohledem na shora uvedené je pak zřejmé, že posledním dnem lhůty k podání dovolání byl den 19. 6. 2024. V neposlední řadě je třeba uvést, že obviněnému byla celá řada písemností (viz č. l. 861), mezi nimi i usnesení odvolacího soudu, které je napadeno dovoláním, doručeno dne 9. 12. 2024 do věznice. Z hlediska běhu lhůt k podání dovolání nemá význam pozdější faktické převzetí této zásilky (např. osobně u soudu, případně doručením nově zvolenému obhájci atd.), což vyplývá z rozhodnutí č. 54/2005 Sb. rozh.
tr. (stejně jako rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 393/2019). Vzhledem k tomu, že obviněný věděl o tom, že ještě probíhá odvolací řízení a nepřebíral poštu doručovanou jemu do datové schránky, kam se výslovně dožadoval zasílání veškerých písemností od soudu, nemůže dovolatel tuto skutečnost – nevyzvednutí si písemnosti z datové schránky, tj. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 2. 2024, č. j. 2 To 94/2023-646, klást k tíži nikomu jinému než sobě samému, a to mj. s ohledem na „vigilantibus iuria scripta sunt – práva náleží bdělým“ (uvedená skutečnost vyplývá rovněž z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 631/05). Pro uvedený závěr o účelovém jednání obviněného bezpochyby svědčí i jeho počínání po vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně [nepřebírání pošty, pobyt v zahraničí ve snaze vyhnout se uloženému trestu atd.].
12. Z uvedeného časového přehledu je nezpochybnitelné, že dovolání bylo obviněným podáno po uplynutí zákonné dovolací lhůty. Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolání mohlo být obviněným podáno nejpozději 19. 6. 2024. Bylo-li dovolání podáno až dne 10. 2. 2025, a to nově zvoleným obhájcem [je věcí obhájce a klienta, jak jej tento informoval o dosavadním průběhu svého zastoupení jiným obhájcem], je zřejmé, že bylo podáno po lhůtě stanovené zákonem.
13. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musel Nejvyšší soud dovolání obviněného R. K. odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. (jako opožděně podané), aniž by na jeho podkladě musel přezkoumat napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení s ohledem na dovolatelem uvedený dovolací důvod.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 3. 2025
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu