8 Tdo 1561/2014-27
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2014 o dovolání
obviněného J. D., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2014,
sp. zn. 61 To 220/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 197/2013, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného J. D. o d m í t
á .
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 6 T 197/2013,
uznal obviněného J. D. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že :
„dne 13. 8. 2012 kolem 09.30 hodin s cílem získat peněžní prostředky společně s
dalšími dvěma dosud neztotožněnými spolupachateli ve vzájemném ztotožnění s
cíly návštěvy, vešli bez ohlášení do kanceláře poškozeného J. D., v sídle
společnosti A Care, a. s., ulice N. V., P., zde dva ze spolupachatelů,
hovořících špatnou češtinou, bez vyzvání obsadili židle naproti poškozenému,
obžalovaný J. D. za sebou zavřel dveře do kanceláře, přičemž si před ně stoupl
tak, aby nebylo do kanceláře vidět, obžalovaný J. D. začal po poškozeném z
titulu postoupené pohledávky požadovat uhrazení částky 100.000,- USD na
bankovní účet, jehož číslo mu předložil, přičemž poté co pošk. J. D. odmítl
částku uhradit, tak jak obžalovaný J. D., tak oba přítomni neztotožnění
spolupachatelé opakovali svůj požadavek na zaplacení požadované částky 100.000
USD za současného vyhrožování, že pokud poškozený J. D. nezmění svůj postoj,
tak se nevidí naposledy, ví o něm, že je solventní, má rodinu, děti, obž. J. D.
mu rovněž vyhrožoval zničením firmy, načež všichni společně z kanceláře odešli,
následně obž. J. D. ještě dne 15. 11. 2012 po sv. P. Z., pošk. J. D. vyhrožoval
zastřelením, pokud mu nedají pokoj“.
Takto popsané jednání obviněného soud prvého stupně právně kvalifikoval jako
zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a uložil mu za to podle § 175 odst. 2
tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle § 81
odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání
tří let.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud
v Praze rozsudkem ze dne 6. 8. 2014, sp. zn. 61 To 220/2014, tak, že podle §
258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §
259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že nově uznal obviněného vinným, že:
„dne 13. 8. 2012 kolem 09.30 hodin s cílem získat peněžní prostředky společně s
dalšími dvěma dosud neztotožněnými spolupachateli ve vzájemném ztotožnění s
cíli návštěvy vešli bez ohlášení do kanceláře poškozeného J. D., v sídle
společnosti A Care, a.s., ulice N. V., P., zde dva ze spolupachatelů hovořících
špatnou češtinou bez vyzvání obsadili židle naproti poškozenému, obžalovaný J.
D. za sebou zavřel dveře do kanceláře, přičemž si před ně stoupl tak, aby
nebylo do kanceláře vidět, obžalovaný J. D. začal po poškozeném z titulu
postoupené pohledávky požadovat uhrazení částky 100 000 USD na bankovní účet,
jehož číslo mu předložil, přičemž poté, co poškozený odmítl částku uhradit, tak
jak obžalovaný J. D., tak oba přítomní neztotožnění spolupachatelé opakovali
svůj požadavek na zaplacení požadované částky 100 000 USD za současného
vyhrožování, že pokud poškozený nezmění svůj postoj, tak se nevidí naposledy,
ví o něm, že je solventní, má rodinu, děti, obžalovaný J. D. mu rovněž
vyhrožoval zničením firmy, načež všichni společně z kanceláře odešli“.
Takto popsané jednání obviněného soud druhého stupně právně kvalifikoval jako
zločin vydírání dle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a uložil mu za to podle § 175 odst. 2
tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž podle § 81 odst. 1
a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v
trvání tří let.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a
prostřednictvím obhájce Mgr. Tomáše Císaře podal proti němu dovolání, v němž
uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel v podrobnostech uvedl, že nemůže souhlasit se závěry soudu
druhého stupně. Případ umožňoval i jiný výklad a odvolací soud nevyvrátil bez
pochybností žádná jeho tvrzení. Namítl zejména absenci svého aktivního i
konkludentního jednání, pokud jde o skutek, který byl soudem hodnocen jako
trestný čin. Je pravdou, že se na cestě k J. D. sešel se dvěma osobami ze
společnosti Metalway, avšak o ničem se s nimi nebavil a šel pouze za
poškozeným. Nebylo dokázáno, že se s nimi znal či je jakýmkoli způsobem
instruoval ve smyslu použití násilí, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy. To
je pouze nepodložený názor odvolacího soudu.
Obviněný rovněž namítl, že další věcí, kterou soudy bez bližšího zkoumání
převzaly jako jeho aktivní jednání při účasti na zločinu vydírání, byla
skutečnost, že pracovníci inkasní agentury se posadili na židle proti
poškozenému a on zůstal stát u dveří. To bylo proto, že židle tam byly pouze 2
a byly již obsazeny. Proto zůstal stát a po chvilce si sedl do křesla u okna,
ale i tato záležitost byla pouze dvouminutová. Stejně tak, po vyjasnění
základního problému poškozenému týkajícího se M. G. a jeho neplatných oprávnění
k uzavření narovnání, když (obviněný) odešel dořešit podklady ohledně
bankovního účtu pro J. D., opět soudy bez jakéhokoli důkazu spojily jednání
pracovníků firmy Metalway s jeho. Soudy se nevypořádaly se zohledněním
ekonomického profitu z dané situace. Odvolací soud nepochopil podstatu
obchodního případu, kdy M. G. uzavřel neoprávněně narovnání. Poškozený měl dát
trestní oznámení na M. G. a ne na něho.
Obviněný dále zmínil, že právní rádce poškozeného policista H. V. pomohl
poškozenému zbavit se věřitele fintou pomocí trestního oznámení. To podporuje
skutečnost, že zbytek dlužné částky nebyl uhrazen. Svědčí tomu řada nepřímých
důkazů, které soudy ignorovaly. Viz např. tvrzení poškozeného, že po poradě se
svědkem H. V. sepsal základní koncept události a ten odevzdal na policii.
Jinými slovy napsal to, co mu svědek V. poradil a schválil. Právě svědek H. V.
mohl mít zájem na tom, aby celá věc zůstala, tak jak je a aby se věřitel
angažoval co nejméně.
Dovolatel poukázal i na to, že proti němu vypovídali pouze zaměstnanci údajného
poškozeného, kteří jsou na něm ekonomicky závislí, což soud neměl zlehčovat
pouhým odkazem na rizika křivé výpovědi, ale měl zjistit skutečnou situaci ve
společnosti, aby tak byl naplněn § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Pokud by někdo ze
zaměstnanců nevypovídal tak, jak mu bylo řečeno, nebo výpověď odmítl, mohl být
propuštěn ze zaměstnání, což potvrzuje prohlášení pana L. Z., jehož výpověď
soud prvního stupně bez řádného odůvodnění odmítl. Dovolatel výslovně uvedl, že
se nedomáhá přezkoumání skutkových zjištění, ale kontroly nepřesného a
jednosměrného hodnocení odvolacím soudem.
Podle obviněného odvolací soud nesprávně posuzoval věc pouze z hlediska obecné
dikce trestního zákona a nikoliv s šetřením práv obviněného. Pro ignoranci
zásady „in dubio pro reo“ a pro „tvrzení proti tvrzení“ se domníval, že názor
soudu druhého stupně pouze koresponduje s názorem obecným bez dodržení
přezkumu podle § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Případné pochybnosti o jeho vině byly
vyjádřeny nízkým trestem. V jeho případě měla být nepřímým důkazním
prostředkům věnována vyšší pozornost (poukázal tu na věc řešenou Ústavním
soudem pod sp. zn. I. ÚS 910/07). Vždy je nutno šetřit podstaty a smyslu
zákonného ustanovení. I širokospektrální dikce zákonného ustanovení musí
podléhat smyslu § 1 odst. 1 a § 2 odst. 4 tr. ř. Podle názoru obviněného a s
odkazem na čl. 8 odst. 1 a odst. 2 věta první Listiny základních práv a svobod
a § 2 odst. 2 tr. ř. došlo k libovůli moci soudní, protože její přesvědčení bez
opory v provedeném dokazování nahradilo relevantní dokazování. Došlo tak k
porušení zásady „in dubio pro reo“ a k jeho odsouzení namísto aplikace § 226
písm. a) nebo c) tr. ř. Rozsudek soudu druhého stupně spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku, neboť důkazy proti němu byly hodnoceny v rozporu se
zákonem.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř.
zrušil napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2014, sp. zn.
61 To 220/2014, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání obviněného zaslal státní zástupce činný u Nejvyššího státního
zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) písemné podání, v němž uvedl, že
nevyužívá svého oprávnění podle § 265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání se věcně
vyjadřovat nebude. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této
trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i
obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný
dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona,
jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm.
b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §
265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale
tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn
konkrétními vadami.
Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného
dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení
zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný
trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako
specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není
možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost
skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a
posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci
ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak
povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti
na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával
do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení
Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02,
sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je
také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád
obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§
277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a
násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je zřejmé, že všechny dovolatelovy námitky (které jsou
podrobně rekapitulovány výše) směřovaly k důkaznímu řízení provedenému oběma
soudy nižších stupňů a k jednotlivým důkazům, na základě nichž soudy učinily
skutkové zjištění. Dovolatel ve svém podání v podstatě jen zpochybňoval postup
obou soudů v dosavadním řízení, kdy především nesouhlasil s tím, jak soudy
zhodnotily provedené důkazy, přičemž zároveň zpochybňoval věrohodnost svědků,
kteří vypovídali proti němu, a poukazoval na nevyslechnutí svědka navrhovaného
obhajobou. Předkládal současně svou verzi skutkového děje, když podrobně
vykresloval své pojetí některých skutkových okolností a vyslovoval odlišný
hodnotící názor. Na tomto základu poté tvrdil, že byla porušena jeho práva
podle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, ustanovení § 2 odst.
5 a 6 tr. ř. a zásada „in dubio pro reo“.
Sumárně řečeno, dovolatel s některými důkazy polemizoval, vyslovoval k nim
výhrady či nesouhlas, což činil i ke způsobu, jimiž soudy jednotlivé důkazy
hodnotily, a spolu s námitkami vůči svědkům napadal procesní postup soudů.
Dovolatel tak svými námitkami primárně napadal správnost učiněných skutkových
zjištění a procesního postupu soudů a v důsledku toho se domáhal jejich změny
ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně)
dovozoval údajné porušení svých práv podle trestního řádu a Listiny základních
práv a svobod a údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán
vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný
jiný) podřadit nelze.
Lze tak konstatovat, že dovolatelem vytýkané vady měly výlučně povahu vad
skutkových a procesních, nikoli hmotně právních, a že obviněný neuplatnil
žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného
důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Uvedeným
způsobem pojatými námitkami totiž směřoval do rozsahu provedeného dokazování a
do oblasti skutkových zjištění a napadal proces dokazování a hodnocení důkazů,
jak je upraveno v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., tedy namítal nedostatky skutkové a
procesní. Jelikož námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř.
nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu
dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1.
2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Rovněž námitky tvrzených procesních vad jsou z hlediska uplatněného dovolacího
důvodu irelevantní.
Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání
připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými
skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně)
tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou
situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá
zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými
skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jen pro úplnost a v zájmu přesvědčivosti odůvodnění Nejvyšší soud k tvrzení
dovolatele o chybném neprovedení jím navrženého důkazu výslechem svědka dodává,
že nepopsal zcela přesně a úplně všechny rozhodné skutečnosti. V hlavním líčení
uvedl po výslechu svědka O. Š., že „s opatrností“ navrhuje výslech svědka L. Z.
ke skutečnostem udávaným svědkem O. Š. Soud prvého stupně tento návrh
neopomněl, když usnesením podle § 216 odst. 1 tr. ř. návrh na doplnění
dokazování zamítl; své rozhodnutí stručně odůvodnil a dal poučení o opravných
prostředcích (srov. č. l. 408 spisu). Soud druhého stupně následně rozsudek
soudu prvého stupně zrušil a sám rozhodl ve věci, přičemž i on naznal, že není
třeba provádět výslech svědka L. Z. (srov. stranu 3 odůvodnění jeho
rozhodnutí). V tomto směru Nejvyšší soud také připomíná, že soud prvého stupně
v odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě uváděl zjištění a závěry učiněné z
jednotlivých důkazů. Pokud dovolatel naopak zpochybňoval jednotlivá svědectví,
pak Nejvyšší soud konstatuje, že soudy obou nižších instancí svá zjištění a
závěry přesvědčivě a komplexně odůvodnily.
Pokud obviněný ve svém podání rovněž namítal, že měla být aplikována zásada „in
dubio pro reo“, Nejvyšší soud takové argumentaci nemohl již s ohledem na výše
uvedené přisvědčit. Mimo to, že dovolatel takto napadal procesní postup soudu,
tedy vznášel námitku, která není podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod, ani
obsahově by tato námitka nebyla důvodnou. Jestliže soudy obou stupňů neshledaly
jakoukoli pochybnost o důkazech svědčících o vině obviněného, nebylo zde důvodu
pro zvažování zásady „in dubio pro reo“. Obecně zde možno připomenout, že právo
na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či
zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným
právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se
uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními
principy.
A pokud by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a
přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud
připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §
265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší
soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu,
než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr.
ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je
nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele,
a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp.
zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §
265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§
265n tr. ř.).
V Brně dne 17. prosince 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a