8 Tdo 1565/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20.
prosince 2005 o dovolání obviněného R. K., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody
ve Věznici P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 2005, sp.
zn. 2 To 91/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 7/2005, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. o d m í t á .
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2005, sp. zn. 10 T 7/2005, byl
obviněný R. K. uznán vinným v bodě 1/ trestným činem loupeže podle § 234 odst.
1, 2 písm. b) tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1
tr. zák., a v bodě 2/ trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst.
1 tr. zák., a za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 234 odst. 2 tr. zák. za
použití § 42 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému
trestu odnětí svobody v délce jedenácti let, pro jehož výkon byl podle § 39a
odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 73
odst. 1 písm. c) tr. zák. bylo rozhodnuto rovněž o zabrání pistole ČZ 27
Browning, ráže 7.65 mm, 1 ks zásobníku, 12 ks nábojů ráže 7,65 mm. Dále bylo
podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací z podnětu odvolání obviněného rozsudkem
ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 2 To 91/2005, podle § 258 odst. 1 písm. b), c),
d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku o
vině pod bodem 1. a ve výrocích o trestu a o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3
tr. ř. znovu rozhodl tak, že v rozsahu tohoto zrušení obviněného uznal vinným
jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle § 41 odst. 1 tr. zák. trestným činem
loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění
upravených soudem druhého stupně dopustil tím, že „dne 23. 12. 2004 kolem 17:15
hod. v P., vstoupil do osobního automobilu Mazda 6 v hodnotě 552.000,- Kč s
úmyslem se s ním projet a poté jej odstavit, přitom namířil na řidiče -
poškozeného M. H. pistoli ČZ ráže 7.65 Browning s tím, že jde o přepadení a
zbraň je nabitá, přiměl jej z osobního automobilu vystoupit a sám s ním odjel
po území P., kde v M. ul. byl zadržen policejní hlídkou, neboť naproti domu
havaroval, a na uvedeném osobním automobilu tak způsobil škodu 80.000,- Kč;
přitom byl odsouzen pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 1.
9. 1999, sp. zn. 3 T 378/98, pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr.
zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, který vykonal
19. 4. 2004, a pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 9.
2000, sp. zn. 16 T 64/98, pro trestné činy loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.
a vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. k dalšímu trestu odnětí
svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, z jehož výkonu byl 30. 9. 2004
podmíněně propuštěn“.
Za tento trestný čin a za trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185
odst. 1 tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině pod
bodem 2. nedotčen, jej odsoudil podle § 234 odst. 1, § 42 odst. 1, § 35 odst. 1
tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon
jej podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou
ostrahou. Taktéž rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. ř. o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku vrchního soudu v návaznosti na rozsudek Městského soudu v
Praze ze dne 3. 6. 2005, sp. zn. 10 T 7/05, podal obviněný R. K.
prostřednictvím obhájce JUDr. F. P. dovolání, které vymezil dovolacím důvodem
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V obsahu svého dovolání obviněný především
poukázal na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který
vypracovala v nyní posuzované trestní věci znalkyně MUDr. M. H., podle něhož u
něj nebyla zjištěna závislost na návykových látkách a nebylo navrhováno uložení
žádného druhu ochranného léčení. S těmito závěry se obviněný neztotožnil,
považoval je za nesprávné, a na dotvrzení svých odlišných názorů se odvolával
na znalecký posudek vypracovaný v již pravomocně skončené trestní věci sp. zn.
14 T 133/98, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3, pro obdobnou trestnou
činnost, který zpracovali znalci MUDr. B. a MUDr. J., kteří učinili závěr, že
při dalším zneužívání pervitinu dojde ke vzniku psychotických poruch, a proto
navrhli uložení ochranného léčení protitoxikomanického ústavní formou. Svůj
závěr o nesprávnosti znaleckého posudku zpracovaného znalkyní MUDr. M. H.
obviněný zdůraznil tím, že při hlavním líčení u Městského soudu v Praze
vypověděl, že kritického dne byl pod vlivem většího množství léků a navíc si
„šňupnul“ dávku pervitinu. Pokud tato znalkyně, která byla přítomna u hlavního
líčení, ani poté neshledala u dovolatele známky psychotické poruchy navozené
pervitinem, a to, že je schopen od drogy abstinovat, označil jí vypracované
závěry za neobjektivní. Soudu prvního stupně vytkl, že dokazování k jeho návrhu
nedoplnil o nový znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie,
popřípadě posudek znaleckého ústavu, aby byly odstraněny rozpory mezi znaleckým
posudkem MUDr. M. H. a znaleckým posudkem MUDr. B. a MUDr. J.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen
Nejvyšší soud) zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2005, sp.
zn. 10 T 7/05, i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 2
To 91/05, a následně aby vrátil věc Městskému soudu v Praze k dalšímu
projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila
státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Ve svém
stanovisku po shrnutí stavu dokazování provedeného soudem prvního stupně a
obsahu dovolání konstatovala, že je třeba souhlasit se závěry soudů obou
stupňů, které náležitým způsobem vyhodnotily inkriminovaný znalecký posudek z
odvětví psychiatrie. Jelikož z obsahu spisu zjistila, že skutková zjištění
nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného, navrhla,
aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl
jako zjevně neopodstatněné, a vyjádřila souhlas s tím, aby rozhodnutí bylo
učiněno za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že
dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.
Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1
písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§
265e odst. 1, 2 tr. ř.). Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů taxativně
uvedených v § 265b tr. ř., musel dále posoudit otázku, zda uplatněný dovolací
důvod lze považovat za důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu
lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně
kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný
trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto
dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost
skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat
úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Je třeba zdůraznit, že
Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního
stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení,
přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na
základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení
v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního
soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II.
ÚS 651/02). Z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další
mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr.
ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
Z těchto zásad lze dovodit, že dovolatelem namítané nedostatky musejí být
spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí,
a nemohou jimi být vytýkány nedostatky ve skutkových zjištěních nebo ve
způsobu, jakým byly posouzeny provedené důkazy, na jejichž základě bylo
rozhodnuto o vině.
Z obsahu podaného dovolání v rozporu s těmito rozvedenými zákonnými požadavky
plyne, že námitky obviněného se netýkají právního posouzení skutku ani jiného
nesprávného hmotně právního posouzení, nýbrž směřují výlučně proti způsobu a
rozsahu ve věci provedeného dokazování a na jeho základě učiněným skutkovým
zjištěním, jimiž zjevně usiluje o změnu právní kvalifikace. Své výhrady
obviněný zaměřil především proti způsobu, jakým soud prvního stupně ve smyslu §
2 odst. 6 tr. ř. hodnotil provedené důkazy, zejména znalecký posudek MUDr. M.
H., o jehož závěry své rozhodnutí opřel, a který obviněný považuje za
neobjektivní a nevěrohodný. Těmito výhradami obviněný zpochybňuje správnost
skutkových zjištění soudu prvního stupně, která byla následně potvrzena také
soudem odvolacím, neboť v rozporu s nimi předkládá svou vlastní verzi obhajoby
spočívající v tom, že v době spáchání trestného činu se nacházel pod vlivem
návykové látky, a to jednak „… většího množství léků a navíc si „šňupnul“ dávku
pervitinu“. Tato jeho argumentace však odporuje zjištěním, která vyplývají jak
z dovoláním napadených rozhodnutí, tak i ze znaleckého posudku MUDr. M. H.,
jakož i z jejího vyjádření učiněného při hlavním líčení dne 3. 6. 2005 (č. l.
96 a násl., č. l. 188 a násl. spisu). Je tudíž zřejmé, že obviněný tvrdí zcela
jiné skutkové okolnosti rozhodné pro posouzení jeho viny, než jsou popsány ve
výroku rozsudku soudu prvního stupně.
Z obsahu podaného dovolání tudíž v rozporu se zákonnými požadavky vyplývá, že
námitky obviněného se primárně netýkají právního posouzení skutku ani jiného
nesprávného hmotně právního posouzení, nýbrž směřují výlučně proti závěrům
znalkyně MUDr. H. popsaným ve znaleckém posudku, který zpracovala a o nějž soud
odvolací opřel své rozhodnutí o vině obviněného. Obviněný svým dovolání tudíž
brojí výhradně proti skutkovým zjištěním, k nimž na základě provedeného
dokazování soudy obou stupňů dospěly.
V tomto případě proto nebyl materiálně uplatněn dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o
správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení § 265b tr. ř. pro
podání dovolání není uveden.
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci
dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním
posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve
svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod
zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě
nebylo.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud
dovolání obviněného R. K. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť
bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle § 265b tr.
ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a)
tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová