U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2017 o dovolání
obviněného D. H. proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze
dne 8. 3. 2016, sp. zn. 6 To 4/2016, jako odvolacího soudu v trestní věci
vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T 63/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. H. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 34 T
63/2015, byl obviněný D. H. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1,
odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za což byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku
odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti osmi měsíců, jehož výkon byl
podle § 84 a 85 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
čtyřiceti čtyř měsíců za současného vyslovení dohledu podle § 49 až 51 tr.
zákoníku. Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená
povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené
společnosti Z-STYLE CZ (ve výroku rozsudku nesprávně uvedeno „Z-STYLLE CZ“), a.
s., se sídlem Zlín, Malotova 5614, IČ 28322908, způsobenou škodu ve výši 603
483 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla uvedená poškozená společnost odkázána
se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku podal obviněný odvolání směřující proti všem jeho
výrokům. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 8. 3. 2016,
sp. zn. 6 To 4/2016, byl podle § 258 odst. 1 písm. b), e), f) tr. ř. napadený
rozsudek soudu prvního stupně zrušen a za splnění podmínek uvedených v § 259
odst. 3 písm. a), b) tr. ř. byl obviněný uznán vinným zločinem podvodu podle §
209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za což byl podle § 209 odst. 4 tr.
zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti osmi měsíců, jehož
výkon byl podle § 81 odst. 1 a 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu
bylo uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení nahradil podle svých
sil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla
obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Z-STYLE CZ, a.
s., se sídlem Zlín, Malotova 5614, IČ 28322908, částku ve výši 603 483 Kč.
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla uvedená poškozená společnost odkázána se
zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný zločinu podvodu podle
§ 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dopustil tím, že v době od 18. 10.
2012 do 18. 12. 2012 jako zplnomocněný zástupce živnostníka J. A., objednal v
šesti případech od společnosti Z-STYLE CZ, a. s., obuv, která mu byla doručena
do Příbrami přepravní společností PPL CZ, s. r. o., přičemž se jednalo
konkrétně o dodávky zboží vyúčtované fakturami:
1. ze dne 19. 10. 2012 na částku 135 811 Kč, splatná dne 9. 11. 2012,
2. ze dne 2. 11. 2012 na částku 162 885 Kč, splatná dne 23. 11. 2012,
3. ze dne 22. 11. 2012 na částku 57 502 Kč, splatná dne 13. 12. 2012,
4. ze dne 29. 11. 2012 na částku 135 811 Kč, splatná dne 20. 12. 2012,
5. ze dne 30. 11. 2012 na částku 122 916 Kč, splatná dne 21. 12. 2012,
6. ze dne 19. 12. 2012 na částku 72 275 Kč, splatná dne 9. 1. 2013,
toto zboží převzal, avšak v době splatnosti ani později nezaplatil, přičemž již
při objednání tohoto zboží věděl, že je nezaplatí a také že nebude mít z čeho
za ně zaplatit, a to z důvodu předchozích nesplácených dluhů a špatné finanční
situace z podnikání provozovaného pod obchodní firmou J. A., což však zástupci
poškozené společnosti nesdělil, naopak sliboval, a to i následně, zaplacení
odebraného zboží, což dokládal i nepravdivými doklady o schopnosti úhrady,
přičemž zboží obratem předával společnosti BJ BASE, s. r. o., za podstatně
nižší cenu a ani část takto získaných finančních prostředků nepoužil na úhradu
předmětných dodávek zboží, čímž poškozené společnosti Z-STYLE CZ, a. s., se
sídlem Malotova 5614, Zlín, IČ 28322908, způsobil škodu ve výši 687 200 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 8. 3. 2016,
sp. zn. 6 To 4/2016, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné
lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. a vytkl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Podle jeho názoru nebylo prokázáno, že zboží bylo od přepravce převzato a že
bylo převzato právě jím. Svědek R. Š., řidič PPL, vypověděl, že obviněnému
vozil 10 až 15 balíků, jeho totožnost nezjišťoval a říkal mu pan A. Svědek,
který obviněného neidentifikoval jako osobu přebírající zboží, uvedl, že si
údaje do dodacích/přepravních listů, včetně smyšlených čísel občanských
průkazů, doplňoval sám. Ačkoliv tvrdil, že všechny dodávky uskutečnil v ulici
D., podle GPS záznamů zastavil v této ulici pouze v jediném případě. Podezření,
že zboží nebylo svědkem vůbec doručováno, podporuje kromě GPS záznamů a
dodatečně upravovaných dodacích listů také sdělení společnosti PPL ze dne 28.
3. 2014, že všechny dodávky zboží byly v období od 3. 8. 2012 do 20. 12. 2012
uskutečněny v ulici J. s. V té době však již prodejna sídlila v ulici D.
Obviněný dále poukázal na výpověď svědka R. K., člena představenstva poškozené
společnosti, jíž nebylo objasněno, co bylo podkladem pro vystavení faktur.
Svědek odkazoval na přehled PPL, který vycházel z údajů, jež řidiči PPL
libovolně dopisovali.
6. Ani v případě, že by soud vzal za prokázané, že obviněný zboží převzal,
nemohl by jeho jednání kvalifikovat jako zločin podvodu. V posuzované věci
absentuje subjektivní stránka. S ohledem na předchozí obchodní vztah mezi
obviněným a poškozenou společností nelze tvrdit, že objednávání zboží a jeho
následné převzetí bylo od počátku vedeno úmyslem zboží nezaplatit, a tím
poškozenou uvést v omyl a sebe na její úkor obohatit (srov. č. 54/1967 Sb.
rozh. tr.). Obviněný v letech 2012 a 2013 objednával od poškozené společnosti
zboží za celkem 1 300 000 Kč a až na částku 603 000 Kč za ně i zaplatil. V této
souvislosti připomněl, že pokud až po uzavření smlouvy (dodání zboží) nastaly
okolnosti, které bránily dlužníkovi splnit závazek a které v době jeho uzavření
nemohl předvídat, když jinak by závazek tehdy byl schopen splnit, nebo pokud
dlužník dodatečně pojal úmysl za převzaté zboží nezaplatit, nelze hovořit o
trestném činu podvodu (srov. č. 38/2001 Sb. rozh. tr.).
7. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně
– pobočky ve Zlíně ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 6 To 4/2016, zrušil a věc tomuto
soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
8. Pro úplnost je vhodné doplnit, že obviněný k dovolání podanému
prostřednictvím obhájkyně přiložil vlastnoručně psané a poměrně obsáhlé podání,
v němž uvedl, že (ve stručnosti) orgány činné v trestním řízení ignorovaly jeho
obhajobu a důkazy, jež navrhoval, postupovaly v rozporu se zásadami trestního
řízení, zejména se zásadou presumpce neviny, a nereagovaly na jeho žádosti,
např. stran doručení usnesení o ustanovení „právní zástupkyně“. Vyjádřil
přesvědčení, že jeho věc nebyla rozhodována nestranně a nezaujatě, a odůvodnění
rozhodnutí ve věci činných soudů označil za „trapná a ubohá“. Měl za to, že
jeho jednání nemá s podvodem nic společného, že došlo k jeho křivému obvinění,
lhaní a podvodům s přepravními listy, jakož i zneužití pravomoci ze strany
státní zástupkyně i soudů. Žádal, aby byly rozsudky soudů nižších stupňů
zrušeny a on obžaloby zproštěn.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
uvedl, že obviněný prostřednictvím námitky, že nebylo prokázáno, že zboží
převzal, zpochybňuje skutkové zjištění obsažené v tzv. skutkové větě výroku o
vině, což v dovolacím řízení není možné. Podle státního zástupce navíc tuto
námitku nelze shledat důvodnou, poněvadž soudy obou stupňů dostatečně a logicky
vysvětlily, na podkladě jakých důkazů považovaly převzetí zboží za prokázané.
Jejich závěr má oporu v provedených důkazech a logicky na ně navazuje. Důvodnou
neshledal ani výtku podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, tj. námitku
absence subjektivní stránky. Měl za to, že skutková věta výroku o vině v
napadeném rozsudku odvolacího soudu vykazuje veškeré znaky zločinu podvodu
podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a to včetně zavinění ve
formě minimálně nepřímého úmyslu. Poukázal na její znění („…již při objednání
tohoto zboží věděl, že je nezaplatí a také, že nebude mít z čeho za ně
zaplatit, a to z důvodu předchozích nesplácených dluhů a špatné finanční
situace z podnikání… což však zástupci poškozené společnosti nesdělil, naopak
sliboval… zaplacení… což dokládal i nepravdivými doklady o schopnosti
úhrady…“), jež podle jeho názoru úmyslné zavinění vyjadřuje. V podrobnostech
pak odkázal na příslušné pasáže odůvodnění dotčených soudních rozhodnutí, kde
soudy otázce zavinění věnovaly dostatek pozornosti. Vzhledem k tomu, že z
odůvodnění napadeného rozsudku nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu
mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když z něj naopak
vyplývá, že soud postupoval v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6
tr. ř., a s ohledem na to, že odůvodnění uvedeného rozhodnutí splňuje požadavky
zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř. a jako takové je plně přezkoumatelné, státní
zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr.
ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně
neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
11. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů
dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že
dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem
stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě
procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani
nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři.
Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem
odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci
nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat
Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
12. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl
soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o
trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán
vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit
správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu
spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též
dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně
soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem
pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají
právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně
uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí
věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr.
ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z
dovolacích důvodů.
13. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud
přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v
případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek
porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků
spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování
o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních
práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a
chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004,
sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna
ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž
zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního
řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení
postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy
důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v
rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů
provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k
tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04,
ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
14. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané
věci neshledal. Nezjistil žádný, natožpak extrémní rozpor mezi skutkovými
zjištěními soudů a provedenými důkazy. Obviněný je z jednání popsaného ve
skutkové větě výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu usvědčován výpověďmi
svědků R. Š. (č. listu 488 a 489) a R. K. (č. listu 505 až 508) ve spojení s
listinnými důkazy, konkrétně se seznamem faktur vystavených Z-STYLE CZ, a. s. (dále jen „Z-STYLE CZ“), a skladovými doklady této společnosti (č. listu 5 a 6,
7), e-mailovou komunikací mezi obviněným a Z-STYLE CZ (č. listu 8 až 11, 191 až
207), zfalšovaným potvrzením mBank a sdělením mBank, že se jedná o falzum (č. listu 12 a 355), uznáním závazku s úředně ověřeným podpisem J. A. (č. listu
13-14), seznamem zásilek PPL doručovaných na adresu provozovny J. A. a
potvrzením o převzetí jedné ze zásilek (č. listu 17 až 19, 23), objednávkami
zboží spárovanými s fakturami vystavenými Z-STYLE CZ, s dodacími listy této
společnosti a s přepravními listy PPL (č. listu 54 až 93), knihou jízd PPL (č. listu 212 až 219), fakturami vystavenými J. A. pro BJ BASE (č. listu 225 až
227, 237 až 238), sdělením CANIS SAFETY (č. listu 268), exekučními příkazy (č. listu 437 až 441) atd. Tvrzení obviněného, že nebyl tím, kdo objednané zboží od
přepravce převzal, nemůže ve světle výše uvedených důkazů obstát. Svědek R. Š.,
řidič PPL, který předmětné zboží do provozovny J. A. doručoval, obviněného
zcela jednoznačně identifikoval, když uvedl, že právě s ním v souvislosti s
doručováním zboží jednal a že právě jemu jako osobě, která disponovala razítkem
firmy J. A., zboží v balících předával. Svědek vysvětlil, proč obviněného
považoval za pana A. a proč jej tak i oslovoval. Obviněný mu sdělil, že je
manželem J. A., a vzhledem k tomu, že u sebe měl razítko firmy a svědek jeho
totožnost neověřoval, domníval se, že jedná s panem A. Výpověď svědka je zcela
v souladu s listinnými důkazy, z nichž se podává, že převzetí zboží panem A. bylo stvrzeno razítkem firmy J. A. Navíc nelze přehlédnout, že obviněný byl
osobou, která svou družku J. A. v podnikání zastupovala, která objednávala
zboží, komunikovala s dodavatelem, a fakticky tak za ni jednala. Z provedených
důkazů nevyplynulo, že by uvedenou činnost vykonával ještě někdo třetí. Že
obviněný zboží převzal, potvrzuje v neposlední řadě i fakt, že u Z-STYLE CZ
nedodání objednaného zboží prokazatelně nikdy nereklamoval, že v e-mailové
komunikaci, kterou vedl s pracovnicí Z-STYLE CZ, nikterak nerozporoval
oprávněnost opakovaného požadavku, aby uhradil vystavené faktury, a že
přistoupil na to, aby jeho družka J. A. podepsala uznání závazku vzniknuvšího z
titulu nehrazených faktur za řádně a včas dodané zboží. Pokud jde o námitku
stran doručovací adresy, podle svědka R. Š. obviněný o tom, že budou doručovány
balíky, věděl předem, svědka v této souvislosti také vždy kontaktoval, přičemž
občas jej žádal o změnu dodávky – o doručení na jinou adresu. Svědek vozil
zboží nejprve na ulici J.
s., pak se ale provozovna přestěhovala, a tak, aniž
by inicioval změnu údajů v přepravních listech, začal doručovat na ulici D.,
kterou obviněný určil jako adresu, kde „má nový krám“. Ostatně obviněným
zmíněné GPS záznamy (viz kniha jízd) jasně dokládají, že ve dnech, kdy podle
přepravních listů bylo zboží doručováno, svědek R. Š. zastavoval vozidlo v
ulici D., a nikoliv v J. s.
15. V dalším lze poukázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 3, 4
rozsudku nalézacího soudu, str. 5 až 7 rozsudku odvolacího soudu), z nichž
vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při
hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně
podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily.
Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení
všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudků
v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s
obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Námitky, které vůči způsobu hodnocení
provedených důkazů a vůči postupu orgánů činných v trestním řízení (ať už v
přípravném řízení či soudům) obviněný uplatnil v jeho vlastním podání, které
nelze považovat za dovolání, jak o tom byl obviněný též v rozsudku odvolacího
soudu řádně poučen (§ 265d odst. 2 věta druhá tr. ř.), jsou hanlivou a poněkud
nesrozumitelnou polemikou s výsledky dokazování (které podle obviněného
rozhodně neprokazují spáchání jakéhokoliv podvodného jednání). Učiněné skutkové
i právní závěry podle jeho mínění jenom dokládají, že orgány činné v trestním
řízení neodvedly řádně svoji práci a neplnily své povinnosti. S akcentem na již
vyložené místo dovolání v systému opravných prostředků Nejvyšší soud připomíná,
že není jeho úkolem coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu
reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.
Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s
jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak
nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a
logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s
představami dovolatele, který měl za to, že důkazy byly jednostranně hodnoceny
v jeho neprospěch, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad
presumpce neviny, in dubio pro reo či jiných pravidel zajišťujících spravedlivý
proces neznamená. Nezbytnost zásahu Nejvyššího soudu tak není ničím
opodstatněna.
16. V posuzované trestní věci je s ohledem na napadené rozhodnutí, obsah
dovolání a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významnou
otázkou, zda obviněný svým jednáním naplnil po subjektivní stránce skutkovou
podstatu zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
17. Trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí,
kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu
nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli
nepatrnou. Způsobí-li takovým činem značnou škodu, spáchá trestný čin podvodu
podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Značnou škodou se rozumí
škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč (srov. § 138 odst. 1 tr. zákoníku).
Skutková podstata § 209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění
pachatele (§ 13 odst. 2, § 15 tr. zákoníku), ve vztahu ke způsobené značné
škodě je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§ 17 písm. a)
tr. zákoníku]. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem
v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§
15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, úmysl přímý], nebo věděl, že svým jednáním
může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s
tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, úmysl eventuální].
18. Podstatou trestného činu podvodu je podvodné jednání, v jehož rámci
pachatel (mimo jiné) uvede jinou osobu v omyl, přičemž v důsledku takového
jednání dojde ke škodě na cizím majetku a pachatel sebe nebo jiného obohatí. K
tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, tedy musí existovat příčinná
souvislost mezi omylem určité osoby a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu a
dále příčinná souvislost mezi touto majetkovou dispozicí na jedné straně a
škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé.
19. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu se podává, že
soud považoval za naplněné znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4
písm. d) tr. zákoníku, které spočívají v tom, že obviněný sebe obohatil tím, že
uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu. V daných
souvislostech Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že objektem trestného
činu podvodu je cizí majetek. Cizím majetkem se rozumí majetek, který nenáleží
pachateli nebo nenáleží výlučně jemu. Objektivní stránka spočívá v tom, že
pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné
skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím
vznikne na cizím majetku značná škoda a dojde k obohacení pachatele nebo jiné
osoby (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2052.). Obohacení znamená neoprávněné
rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Omyl je rozpor mezi představou
a skutečností. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti,
které nejsou v souladu se skutečným stavem věci.
20. Skutková zjištění precizně popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v
rozsudku odvolacího soudu výstižně obsahují všechny znaky objektivní i
subjektivní stránky uvedeného zločinu, v tomto ohledu nelze podle dovolacího
soudu odvolacímu soudu ničeho vytknout. Obviněný žádnou relevantní námitku vůči
naplnění objektivní stránky neuplatnil, jeho výhrady se soustředily k existenci
potřebné formy zavinění. K tomu je třeba uvést, že zavinění vyjadřuje vnitřní
vztah pachatele k následku jeho jednání. Závěr o úmyslu, popírá-li jej
obviněný, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu a
způsobu jeho provedení, avšak musí se tak stát po detailním dokazování a
všestranné analýze jednání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp.
zn. III. ÚS 1076/08). Závěr o tom, že pachatel jednal v nepřímém úmyslu, musí
být opřen o konkrétně zjištěné skutečnosti. Nepřímý úmysl nelze v žádném
případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností
prokázat. Takovému požadavku však soudy beze zbytku dostály. Obviněný tím, že
pro obchodní firmu své družky J. A., jejíž podnikání fakticky řídil, objednával
a odebíral zboží v hodnotě stovek tisíců korun, za něž s ohledem na nepříznivou
ekonomickou situaci J. A., či dokonce její naprostou nesolventnost, věděl, že
nebude moci zaplatit, uvedl dodavatele zboží, poškozenou Z-STYLE CZ, která
objednávky zasílala s přesvědčením, že budou řádně uhrazeny, v omyl, způsobil
na jejím majetku škodu a obohatil se. Jednal přitom od počátku minimálně v
úmyslu nepřímém, poněvadž si byl vědom, že nedisponuje potřebnými finančními
prostředky, a navzdory tomu přistoupil k opakovaným objednávkám v nikoliv
zanedbatelných částkách a poškozenou soustavně zahrnoval lživými informacemi,
jimiž se snažil zdůvodnit, proč faktury v době splatnosti ani posléze nehradí.
O jeho podvodném úmyslu svědčí skutečnost, že se osobám zastupujícím poškozenou
společnost o tíživé finanční situaci nikterak nezmínil a že zboží bezprostředně
po převzetí přeprodával pod cenou jiné společnosti, přičemž ani část takto
získaných prostředků nepoužil na úhradu předchozích dluhů. Rozhodně se
nejednalo o situaci, že až po uzavření smlouvy a dodání zboží nastaly
okolnosti, jež bránily obviněnému splnit jeho závazek a jež nemohl v době
uzavření smlouvy předvídat, když jinak byl v té době schopen závazek splnit,
jak obviněný konstruoval v dovolání. Lze tedy konstatovat, že věděl, že svým
jednáním může způsobit porušení zájmu na ochraně cizího majetku, a pro případ,
že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Příčinný průběh je v zavinění obsažen a obviněný odpovídá za následek, který z
předmětného jednání vzešel. Dovolací soud se ztotožňuje s právním posouzením
skutku jako zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku
a v podrobnostech odkazuje na výstižnou a přesvědčivou argumentaci soudů
nižších stupňů (str. 5 rozsudku nalézacího soudu, str. 7, 8 rozsudku odvolacího
soudu).
21. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného
důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a dílem
relevantně uplatněnou námitkou dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. naplněn nebyl. Dovolání jako celek je zjevně neopodstatněné, proto je
Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v
neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 2. 2017
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu