8 Tdo 1591/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11.
ledna 2006 o dovolání obviněného J. B. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě
ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 3 To 390/2005, který rozhodl jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 71 T 172/2004, t a
k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e usnesení Krajského soudu v
Ostravě ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 3 To 390/2005.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e současně z r u š u j í také další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Krajskému soudu v Ostravě p ř i k a z u j e,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2005, sp. zn. 71 T 172/2004,
byl obviněný J. B. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1
tr. zák., trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a
trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., kterých se
dopustil tím, že „dne 4. 5. 2004 v době od 18.00 hodin do 19.00 hodin v O. –
H., na ulici B., poblíž restaurace u B., společně s mladistvým R. B., jehož
trestní stíhání je vedeno samostatně, napadal vulgárními výrazy poškozeného R.
Č., který projížděl okolo na mopedu, poté, co se ho poškozená S. K. zastala a
byla nejprve verbálně a následně fyzicky napadena mladistvým R. B. tak, že ji
dvakrát udeřil pěstí do tváře a užíval vůči poškozené vulgární a hanlivé výrazy
znevažující osoby bílé pleti, obviněný fyzicky napadl poškozeného R. Č., který
se pokusil pomoci poškozené, a to tak, že ho nejméně třikrát udeřil pěstí do
horní části obličeje, a když upadl na zem, udeřil ho několikrát do různých
částí těla, zatímco mladistvý R. B. poškozeného dvakrát kopl do oblasti
hrudníku a poškozenou K., která jej od poškozeného odtrhla, kopl do pravé
strany obličeje, následně obviněný J. B. poškozeným vyhrožoval, že v případě
nahlášení incidentu si je najde, že to ještě není konec, přičemž uvedeným
jednáním poškozenému R. Č. způsobil zhmoždění a oděrky levého lokte, zhmoždění
nosu a podvrtnutí kotníku vpravo, kdy doba léčení v délce 10-ti až 14-ti dnů
byla dostatečná ke zhojení takovýchto zranění“.
Za tyto trestné činy byl obviněný J. B. podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití
§ 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou
let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák.
zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř.
rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací projednal odvolání obviněného podané
proti shora citovanému rozsudku a usnesením ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 3 To
390/2005, je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím
obhájkyně Mgr. H. M. dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., neboť se neztotožnil s tím, že odvolací soud zamítl jím podané
odvolání, ač skutek, jímž byl uznán vinným, nebyl náležitě popsán tak, aby v
něm mohl být shledán trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e)
tr. zák. V této souvislosti poukázal na obsah důkazů, o něž soud prvního stupně
svá skutková zjištění opřel, zejména na výpovědi poškozených S. K. a R. Č., z
nichž podle jeho názoru nevyplynula jediná skutečnost prokazující, že by svým
jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle § 235 odst.
1, odst. 2 písm. e) tr. zák. Zdůraznil, že vzhledem k tomu, že z popisu skutku,
jak je uveden ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, nevyplývají okolnosti
odůvodňující závěr, že jiného pohrůžkou násilím nutil, aby něco opominul, a
spáchal takový čin na svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti, nelze
mít za prokázané okolnosti vyjadřující formální, ale ani materiální znaky této
skutkové podstaty.
V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky
(dále jen Nejvyšší soud) podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené
rozhodnutí a aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl o jeho zproštění
obžaloby ohledně skutku kvalifikovaného jako trestný čin vydírání podle § 235
odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. Současně požádal, aby předseda senátu Nejvyššího
soudu učinil podle § 265o odst. 1 tr. ř. rozhodnutí o odkladu výkonu
nepodmíněného trestu odnětí svobody.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání
obviněného doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., v rámci svého vyjádření
konstatoval, že část argumentů obviněného není z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantní, neboť jimi
brojí proti způsobu, jakým soud prvního stupně vyhodnotil provedené důkazy a
popsal skutek kladený mu za vinu. V souladu se zvoleným dovolacím důvodem však
shledal uplatněnou tu námitku, jejímž prostřednictvím obviněný zpochybnil
naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2
písm. e) tr. zák., kterou však nepovažoval za opodstatněnou, neboť vzhledem k
předchozímu fyzickému násilí byla výhrůžka nepochybně míněna vážně ve snaze
odvrátit poškozené od toho, aby svědčili proti obviněnému a jeho bratrovi v
trestním řízení, respektive aby jejich trestnou činnost oznamovali na policii.
Zproštění obžaloby, jež obviněný navrhl, nepřichází do úvahy, protože všechny
delikty byly spáchány v jednočinném souběhu. Žádost o odklad výkonu trestu
odnětí svobody označil za bezpředmětnou. Dovolání obviněného navrhl jako zjevně
neopodstatněné odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Ve smyslu § 265r
odst. 1 tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil
v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že
dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.
Obdobně zjistil, že bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b),
odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených
v § 265b tr. ř., posuzoval rovněž otázku, zda dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonnými podmínkami.
Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání opřel o důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. V jeho rámci je možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak
byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného
práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v
nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Existenci deklarovaného dovolacího důvodu obviněný spatřoval především v tom,
že skutek popsaný ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně byl nesprávně
právně kvalifikován jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e)
tr. zák. proto, že vyjádřená skutková zjištění neobsahují dostatečný podklad
pro závěr o naplnění všech zákonných znaků této skutkové podstaty. Obviněný
tedy prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu brojil proti právní
kvalifikaci skutku, jímž byl v rozsudku soudu prvního stupně uznán vinným, a
kterou odvolací soud potvrdil jako správnou. Takto uplatněné námitky mají
hmotně právní povahu. Nejvyšší soud dále shledal, že tyto námitky jsou
opodstatněné, a protože v podaném dovolání neexistují jiné skutečnosti, pro
které by byl povinen dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, přezkoumal
podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků, proti nimž
bylo dovolání podáno, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Přihlížel rovněž k vadám výroků dovoláním nenapadených, které měly vliv na
správnost výroků, proti nimž bylo dovolání podáno, a dospěl k závěru, že
dovolání je důvodné.
Z hlediska správnosti právního posouzení je třeba nejprve v obecné rovině
zdůraznit, že skutková podstata trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1,
odst. 2 písm. e) tr. zák., jímž byl obviněný J. B. uznán vinným, vyžaduje, aby
pachatel jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutil,
aby něco konal, opominul nebo trpěl, a takový čin aby spáchal na svědkovi,
znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti.
V projednávané trestní věci vyplývá ze skutkových zjištění vztahujících se k
trestnému činu vydírání, jak jsou ve výroku rozsudku soudu prvního stupně
popsána, že „… následně obviněný J. B. poškozeným vyhrožoval, že v případě
nahlášení incidentu si je najde, že to ještě není konec …“. Právní věta na
trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. dopadající tyto
skutkové okolnosti vyjádřila tak, že obviněný „jiného pohrůžkou násilí nutil,
aby něco opominul, a spáchal takový čin na svědkovi v souvislosti s výkonem
jeho povinnosti“. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí tyto
skutkové i právní závěry vyložil velmi stručně tím, že je opřel o skutečnosti
vyplývající z výpovědi poškozené S. K. a konkrétně na č. l. 6, 7 uvedl, že „…
poté, co poškození uvědomili obviněného a další osoby, že věc půjdou oznámit na
policii, ze strany obviněného i jeho bratra zazněly pohrůžky, že si je najdou,
že vše ještě neskončilo a tyto pohrůžky v nich vzbudily obavu, že budou
uskutečněny … po právní stránce soud vytýkané jednání kvalifikuje … jednak jako
trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., neboť jiného
pohrůžkou násilí nutil, aby něco opominul, a spáchal takový čin na svědkovi v
souvislosti s výkonem jeho povinnosti….“.
Krajský soud v Ostravě rozhodující o odvolání obviněného, jehož obsahem byly
rovněž výhrady proti právnímu posouzení skutku jako trestného činu vydírání, ve
vztahu k této právní kvalifikaci v odůvodnění svého usnesení na č. l. 3 uvedl,
že „… se plně ztotožňuje s právní kvalifikací, kterou soud prvního stupně
zvolil, neboť je nepochybné, … že obviněný, poté poškozené pohrůžkou násilí
nutil, aby nic neoznamovali policii, a přitom mu bylo známo, že v takovém
případě by vystupovali v procesním postavení svědka, naplnil tedy jak po
objektivní, tak i po subjektivní stránce všechny zákonné znaky skutkové
podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák.“.
Ve vztahu k těmto právním závěrům soudů obou stupňů je vhodné poukázat na obsah
spisu, podle něhož uvedená výhrůžka obviněného byla prokázána zejména výpovědí
poškozené S. K., která na č. l. 27 uvedla, že „… po incidentu, když jsem řekla,
že věc půjdu oznámit na policii, tak mi řekli, že si nás najdou, že to není
konec …“, dále při hlavním líčení na č. l. 114, 116 vypověděla, že „… když jim
řekla, že to půjde oznámit, chtěli se znovu prát a řekli, že to ještě
neskončilo. Pod takto formulovanou výhrůžkou si mohla představit cokoliv, a
proto neměla strach jen o sebe, nýbrž i o majetek, např. o psa, jemuž mohl
obviněný ublížit …“. Poškozený R. Č. v této souvislosti vypověděl, že výše
uvedenou větu obviněného vnímal jako pohrůžku s tím, že by vše mohlo ještě
pokračovat, když navíc bydlel ve stejné kolonii jako on, a tyto pohrůžky v něm
vzbudily obavu (č. l. 34, 116, 117).
Nejvyšší soud s ohledem na rozvedené skutečnosti zkoumal, zda popsaná skutková
zjištění jsou dostatečným podkladem pro uvedené právní závěry a shledal, že
podané dovolání je důvodné. Skutkové zjištění spočívající v tom, že obviněný
poškozeným vyhrožoval, že si je najde, že to ještě není konec, a že tyto
pohrůžky zazněly poté, co poškození vyjádřili, že předchozí útoky obviněných
oznámí na policii, totiž nevyjadřuje znak, že obviněný „jiného nutil“ a ani z
obsahu spisu neplyne, že by taková skutečnost byla objektivně zjištěna. Oba
soudy nižšího stupně v těchto souvislostech bez toho, aby své úvahy a závěry
jakkoli vysvětlily a skutkovými okolnostmi je podložily, učinily závěr, že
obviněný poškozené tímto způsobem vydíral, tedy že je nutil, aby věc na policii
neoznamovali. Nejvyšší soud považuje za vhodné poukázat na to, že z dikce
ustanovení § 235 odst. 1 tr. zák. je patrné, že objekt, jímž je u předmětného
trestného činu svobodné rozhodování člověka, je narušen tehdy, jestliže
pachatel působí na svobodnou vůli jiné osoby násilím, pohrůžkou násilí nebo
pohrůžkou jiné těžké újmy a tím ji nutí k tomu, aby se podrobila jeho vůli a v
souladu s ní něco konala, opominula nebo trpěla. Z toho je patrné, že jedním ze
znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. je
požadavek, aby pachatel jiného „nutil“, tedy působil na jeho svobodnou vůli se
samostatně rozhodovat, ve snaze tuto ovlivnit v souladu s tím, co po něm žádá
(aby něco konal, opominul nebo trpěl) a volí přitom prostředky donucení
(násilí, pohrůžku násilí nebo pohrůžku jiné těžké újmy). Z toho je zřejmé, že
pro naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 tr. zák.
násilí nebo pohrůžka násilí musejí být prostředkem k vynucení určitého chování
(srov. rozhodnutí č. 25/1983 Sb. rozh. tr.) a znak, že pachatel jiného „nutí“,
tak musí být objektivně v jednání obviněného prokázán. V projednávané věci však
skutková zjištění i skutečnosti, které lze z obsahu spisu zjistit, nedávají pro
takový závěr dostatečný podklad, a to i přesto, že obviněný uvedenou výhrůžku
učinil poté, co poškozená S. K. uvedla, že půjde učinit oznámení na policii. Z
její výpovědi učiněné u hlavního líčení plyne, že subjektivně tuto pohrůžku
obviněným pronesenou si nespojovala se snahou obviněného ji ovlivnit v tom, aby
věc neoznamovala, ale podle jejích slov (výše uvedených), ji chápala spíše za
zdůraznění, že obviněný incident nepovažuje za skončený a v útocích na
poškozené míní i později pokračovat, a obávala se, že by obviněný tyto výhrůžky
mohl vyplnit. Obdobně lze chápat i slova, která v této souvislosti vyjádřil
poškozený R. Č. Spatřovat v takto prokázaných skutečnostech naplnění znaků
„jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutit, aby
něco konal, opominul nebo trpěl, a takový čin spáchat na svědkovi, znalci nebo
tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti“ považuje Nejvyšší soud
za skutkově nedoložené.
Nejvyšší soud tudíž dospěl k závěru, že v rozsudku soudu prvního stupně v
souladu s uplatněnou námitkou obviněného není dostatečný podklad pro právní
závěry o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §
235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. Odvolací soud, který na podkladě obviněným
podaného odvolání uvedenou vadnou část rozsudku soudu prvního stupně
přezkoumával, tento nedostatek nenapravil ani své úvahy o jeho správnosti
nedoložil. I přes výhrady obviněného uplatněné v rámci odvolání se odvolací
soud nevypořádal se všemi okolnostmi, na něž obviněný ve svém řádném opravném
prostředku poukazoval. Odvolací soud se tudíž nezabýval tím, že skutková věta
uvedená ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje úplný popis
skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného
činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., a neshledal rozpor s ustanovením §
120 odst. 3 tr. ř., podle něhož výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným nebo se
obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a
to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení,
nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných
skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným,
jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou
trestní sazbu.
K tomuto nedostatku považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že pokud nejsou ve
výroku o vině důsledně splněny tyto procesní požadavky, nedostatky z nich
vyplývající se promítají do správnosti právního posouzení skutku, neboť při
nedostatečném popisu skutkových zjištění, v nichž nejsou vyjádřeny všechny
znaky skutkové podstaty trestného činu, který je v nich shledáván, nelze
považovat použitou právní kvalifikaci za správnou, jestliže není dostatečně
vyjádřeno naplnění všech pojmových znaků trestného činu, tedy všech jeho
formálních znaků (§ 3 odst. 1 tr. zák.). Je nutné respektovat požadavek, že ve
výroku rozsudku, v tzv. skutkové větě, musí soud uvést všechny zjištěné
skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem
zákonných znaků skutkové podstaty příslušného zákonného ustanovení, podle
kterého byl čin obviněného právně posouzen.
Vedle tohoto nejpodstatnějšího a základního pochybení, které vedlo ke zrušení
napadeného rozhodnutí, je třeba odvolacímu soudu vytknout i další nedostatky,
které svědčí o jeho nedůsledném a nedostatečném přezkoumání rozsudku, soudu
prvního stupně, proti němuž odvolání obviněného směřovalo. Ve stručnosti lze
poukázat na to, že se odvolací soud nezabýval okolnostmi vztahujícími se k
materiální stránce činu, a to přesto, že v rozhodnutí nalézacího soudu tato
otázka nebyla řešena a objasněna. S uvedenou právní kvalifikací se ztotožnil
bez toho, aniž by se zabýval zákonnými hledisky pro stanovení stupně
společenské nebezpečnosti ve smyslu § 3 odst. 4 tr. zák. Obdobně se odvolací
soud nezabýval ani otázkou subjektivní stránky tohoto činu, a proto zůstalo
neobjasněno, na základě čeho soudy dospěly k závěru o úmyslné formě činu (§ 3
odst. 3 tr. zák.), a není rovněž patrné, zda bylo shledáno zavinění ve formě
úmyslu přímého nebo nepřímého [§ 4 písm. a), b) tr. zák.]. Zcela bez povšimnutí
zůstaly okolnosti významné pro použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 235
odst. 2 písm. e) tr. zák., že vydírání bylo spácháno na svědkovi, znalci nebo
tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti, a odvolací soud se s
touto otázkou z hlediska § 88 odst. 1 tr. zák. rovněž nevypořádal.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal rozhodnutí odvolacího soudu za
nereagující na základní pochybení, jichž se soud prvního stupně dopustil, a
trpící tak vadami, pro které nemůže obstát.
Po zjištění, že podané dovolání je v uvedeném směru důvodné, Nejvyšší soud
podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8.
6. 2005, sp. zn. 3 To 390/2005, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Věc se tudíž vrací do té
fáze trestního řízení, kdy proti rozsudku soudu prvního stupně obviněný podal
odvolání, a na odvolacím soudu bude opětovně tento řádný opravný prostředek v
potřebném rozsahu projednat.
Jak bylo výše uvedeno, Nejvyšší soud shledal podle shora uvedených závěrů za
nesprávnou právní kvalifikaci trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2
písm. e) tr. zák., a proto se odvolací soud bude muset znovu zabývat tou částí
odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně, jíž byl obviněný tímto
trestným činem uznán vinným. Pro úplnost Nejvyšší soud považuje za vhodné
uvést, že nebylo zjištěno nic, co by bylo možné objasnit opakovanými výslechy
svědků nebo zajištěním dalších důkazů, a proto nenavrhuje doplnění dokazování.
Jestliže Nejvyšší soud učinil závěr, že ve výroku rozsudku soudu prvního stupně
popsaným skutkem obviněný nespáchal trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2
písm. e) tr. zák. a doplnění dokazování se v daném případě nejeví vhodným ani
potřebným, zkoumal, zda na podkladě popsaných skutkových zjištění nemohl
obviněný naplnit znaky jiného trestného činu, např. násilí proti skupině
obyvatel a jednotlivci podle § 197a tr. zák., a shledal, že ani pro tuto právní
kvalifikaci není v obsahu spisu dostatek podkladů. Trestného činu podle § 197a
tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví
nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu.
Okolnosti, jež poškozená S. K. ve své výpovědi popsala a potvrdil je i
poškozený R. Č., nesvědčí o tom, že by obviněný vyhrožoval usmrcením, těžkou
újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou. Taková okolnost nebyla výslovně
vyjádřena v popisu skutku, neboť podle uvedené slovní formulace je obsah
výhrůžek vyjádřen jen velice široce a obecně, a nelze ji dovodit ani z té formy
násilí, jíž obviněný do doby před vyhrožováním na poškozené útočil, neboť se
jednalo o násilí malé intenzity, které poškozené na zdraví vážněji neohrozilo
(tuto okolnost vyjadřuje i právní kvalifikace jako trestného činu ublížení na
zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák.).
Podle názoru dovolacího soudu lze uvedenou část skutkových zjištění, v nichž
byla spatřována namítaná právní kvalifikace, podřadit pod trestný čin
výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., neboť i tu část skutku, podle níž „…
obviněný J. B. poškozeným vyhrožoval, že v případě nahlášení incidentu si je
najde, že to ještě není konec …“, lze posoudit jako výtržnost, za niž jsou
považovány projevy narušující veřejný klid a pořádek a je pro ně typický
neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (srov.
rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Zpravidla se sem řadí fyzické nebo
psychické násilí, které je namířeno proti osobám a věcem.
Na základě všech těchto závěrů na odvolacím soudu bude, aby se v intencích
tohoto rozhodnutí zabýval odvoláním obviněného a znovu o něm rozhodl. Podle §
265s odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc přikázána
k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který ve věci vyslovil
Nejvyšší soud.
Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání, a to podle § 265r odst. 1
tr. ř., neboť vzhledem k popsaným okolnostem dospěl k závěru, že zjištěné a
vytknuté vady nelze odstranit ve veřejném zasedání. Nerozhodoval o žádosti
obviněného o odložení výkonu rozhodnutí, kterou též podal, poněvadž obviněný
není osobou oprávněnou k podání takového návrhu. Předsedkyně senátu soudu
prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložila a předsedkyně senátu
Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř.
neshledala, když rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno, byla zrušena i
navazující rozhodnutí včetně nařízení výkonu trestu.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný.