8 Tdo 1634/2014-16
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2015
o dovolání obviněného L. J., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 1. 7. 2014, sp. zn. 5 To 112/2014, který rozhodl jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 1 T 39/2013, t a k t
o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. J. o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 21. 10. 2013, sp. zn. 1 T 39/2013,
byl obviněný L. J. uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 2 tr.
zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 1. 11. 2012 kolem 12.30 hod. v D., na L. n. poblíž zastávky MHD, po
předchozí dohodě převzal od poškozeného M. J., finanční hotovost ve výši
6.000,- Kč na zakoupení náhradních dílů na vozidlo poškozeného zn. Seat Toledo,
přes opakované urgence náhradní díly nepředal ani peníze nevrátil, a uvedeného
jednání se dopustil poté, co byl rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne
30. 4. 2008, sp. zn. 4 T 71/2008, který nabyl právní moci dne 25. 6. 2008,
odsouzen za trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. k
nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců s výkonem ve
věznici s dozorem, z jehož výkonu trestu odnětí svobody byl podmíněně propuštěn
dne 30. 11. 2010.
Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 206 odst. 2 tr. zákoníku k
nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, pro jehož výkon
byl podle § 56 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do
věznice s ostrahou.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. 7. 2014,
sp. zn. 5 To 112/2014, k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. e),
odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a
způsobu jeho výkonu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že
obviněného odsoudil podle § 206 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v
trvání deseti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr.
zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím
obhájkyně dovolání opřené o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť
má za to, že soudy neprokázaly jeho úmysl získat od poškozeného částku 6.000,-
Kč a užít ji k jinému než poskytnutému účelu, nezjišťovaly obsah ujednání mezi
ním a poškozeným a neprokázaly ani přisvojení si svěřených peněz. Obviněný
soudům vytkl, že nezkoumaly, zda poškozený činil kroky k tomu, aby svůj nárok
uplatnil v občaskoprávním řízení, a tím mu odňaly možnost obrany, kterou by
měl u civilního soudu, kdežto zvoleným postupem byl zvýhodněn poškozený, který
se tím vyhnul povinnosti nést důkazní břemeno a prokazovat svůj nárok v
civilním řízení, kde otázka vzniku, trvání, zániku a obsahu závazkového vztahu
je otázkou stěžejní, zatímco v trestním řízení se jedná o otázku vedlejší. Z
uvedených důvodů shledal též porušení zásady ultima ratio vyjádřené v § 12
odst. 2 tr. zákoníku, protože se jedná o věc, která nemá trestněprávní rozměr.
Obviněný dále zpochybnil, zda v době, kdy došlo k zahájení trestního řízení,
předmětný přečin zpronevěry již vůbec existoval, a v případě že ano, soudy
nezkoumaly, v jakém stadiu. Postupem soudů dosud činných ve věci se cítí být
poškozen na svých právech zaručených Listinou základních práv a svobod,
Evropskou úmluvou o lidských právech a Ústavou. V závěru obviněný navrhl, aby
Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil a
podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně věc k novému
projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zastupitelství v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se ke dni
konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného písemně nevyjádřilo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné
podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou
podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde
lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat pouze z důvodů, které jsou
taxativně vymezeny v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., z nichž obviněný použil důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, pokud
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod se týká nesprávné aplikace
zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu na zjištěný skutkový stav,
jímž je dovolací soud vázán, případně nesprávné aplikace jiných norem hmotného
práva (srov. rozhodnutí č. 36/2004 Sb. rozh. tr.).
Z obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný uvedenému
zákonnému požadavku dostál, protože brojil proti tomu, že čin, který mu je
kladen za vinu, nenaplňuje znaky přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 2 tr.
zákoníku po subjektivní ani objektivní stránce a že nevybočil z rámce
občanskoprávních vztahů. Vzhledem k tomu, že tyto výhrady byly uplatněny
relevantně s označeným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
Nejvyšší soud dále zkoumal jejich opodstatněnost.
Přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo si
přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, způsobí-
li takovým činem škodu nikoli nepatrnou a byl-li za takový čin v posledních
třech letech odsouzen nebo potrestán.
Přisvojením věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s věcí, která byla
pachateli svěřena, tzn., že si pachatel osobuje k ní a nad ní vykonávat práva
quasi-vlastnická (viz rozhodnutí č. 3391/1929 Sb. rozh. tr.). Cizí věc je
svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do
dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. Podstatou
znaku „přisvojení si cizí věci“ je skutečnost, že pachatel vyloučí z dispozice
s ní oprávněnou osobu. O přisvojení věci tedy může jít i v případě, kdy s
přisvojenou cizí věcí nijak dále nedisponuje, ale odmítá ji vydat oprávněné
osobě. Není tedy rozhodné, jak poté, co si věc přisvojil, s ní skutečně nakládá
a zda s ní vůbec nějak nakládá (srov. k tomu přiměřeně rozhodnutí č.
14/2006-II. Sb. rozh. tr.). Věci svěřené jsou jak hotové cizí peníze, tak i
cizí peněžní prostředky na účtu, na které se též vztahují ustanovení § 134
odst. 1 tr. zákoníku o věcech.
Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje úmysl [přímý podle §
15 odst. 1 písm. a), nebo nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
zákoníku], přičemž závěr o jeho subjektivních znacích se musí zakládat na
skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování (srov.
rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.). Jestliže úmysl pachatele vrátit
peníze je závislý na budoucí nejisté události, k níž může, ale také nemusí
dojít, pak jedná s vědomím, že svým jednáním může porušit zájem chráněný
zákonem v ustanovení § 206 tr. zákoníku, a pro případ, že dojde k takovému
porušení, je s tím podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku srozuměn
[§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Pozdější vrácení peněz je třeba posuzovat
jako náhradu škody způsobené trestným činem (srov. rozhodnutí č. 54/1967-II.
Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud z obsahu napadených rozhodnutí a obsahu spisu shledal, že
obviněný s poškozeným uzavřel ústní dohodu, jejímž obsahem bylo zakoupení
náhradních dílů potřebných k opravě v té době nepojízdného automobilu Seat
Toledo patřícího poškozenému. Toto vozidlo požadoval opravit. Proto se s
obviněným jen ústně dohodl, že mu ho obviněný opraví, a za tím účelem sám
nakoupí náhrady díly, které k této opravě budou potřeba. Jednalo se o
standardní opravu převážně brzdového systému (brzdové kotouče a destičky,
silentbloky a čepy). Celková cena náhradních dílů včetně prací na opravě měla
podle této dohody činit 6.000,- Kč (č. l. 11). Termín opravy a předání nebyl
konkrétně výslovně ujednán. S ohledem na to, že se jednalo o opravu
nepojízdného vozidla, i z okolností a způsobu dojednání, bylo zřejmé, že
požadavek poškozeného bylo nutné splnit v rozmezí jednoho týdne od převzetí
peněz, tj. od 1. 11. 2012, event. této době se výrazně blížící. Význam však v
této věci má zejména to, že obviněný poté, co peníze převzal, žádnou činnost
směřující k obstarání náhradních dílů a provedení opravy v uvedené době, ale
ani později nevyvíjel. Nejenže nenakoupil žádné náhradní díly, a nesnažil se
vozidlo opravit, ale především neustálými výmluvami odmítal peníze vrátit.
Skutečnost, že obviněný býval v zahraničí, na tom, že byl povinen při nesplnění
závazku peníze vrátit, nemohla nic změnit, jak správně dovodil soud prvního
stupně. Poškozený, když se mu nepodařilo ani urgencemi ani žádostí o odstoupení
zakázky dosáhnout vymožení svého nároku zpět, přistoupil k tomu, že dne 19. 11.
2012 podal trestní oznámení (č. l. 6), na jehož základě bylo dne 27. 2. 2013
podle § 179b odst. 3 tr. ř. zahájeno zkrácené přípravné řízení (č. l. 2 až 4).
Teprve poté obviněný dne 24. 5. 2013 částku ve výši 6.000,- Kč poškozenému
vrátil (asi po šesti měsících), ačkoli z výpisu z bankovního účtu obviněného je
zřejmé, že poté, co poškozený obviněnému peníze předal, měl finančními
prostředky na vrácení na svém účtu (č. l. 41, 12).
Na základě uvedených zjištění je potřeba k námitkám obviněného uvést, že pokud
jde o jeho výhrady proti tomu, že soudy nezjišťovaly obsah ujednání mezi
obviněným a poškozeným, tyto neodpovídají prokázaným skutečnostem. Soudy, jak
vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, zjistily, že obsahem ujednání byla
slovní dohoda, která vycházela z konkrétní situace a okolností, tj.
nepojízdného vozidla poškozeného, které požadoval na obviněném jako osobě,
která se touto činností zabývala, opravit. V této dohodě byly jasně vymezeny
podmínky, za jakých poškozený obviněnému peníze svěřoval. Účelem svěření byla
oprava vozidla a z toho plynoucí zakoupení náhradních dílů. Vozidlo bylo
nepojízdné, proto obviněný nemohl z žádných souvislostí předpokládat, že by
svůj závazek mohl splnit výrazně později. Nutno podotknout, že toto ujednání
bylo mezi oběma stranami tak zřejmé, že ani obviněný se poškozeného na to, kdy
má zakázku uskutečnit, neptal. V takovém případě lze zcela logicky usuzovat, že
i on sám akceptoval, že jde o dobu řádově v několika dnech. Rozhodné jsou však
další kroky obviněného, které svědčí o tom, že peníze nehodlal vrátit, neboť
tak ani po urgencích neučinil dobrovolně, ale až pod tlakem zahájeného
trestního řízení.
Z těchto okolností pak vyplývá i úmysl obviněného směřující ke vzniku způsobené
škody. V této souvislosti však Nejvyšší soud poukazuje na nesoulad mezi
rozsudkem soudu prvního a druhého stupně. Odvolací soud, který projednával
odvolání obviněného a mohl napadená rozhodnutí změnit výhradně v jeho prospěch,
dospěl k závěru, že obviněný čin spáchal v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku (viz strana 5 rozsudku), kdežto soud prvního stupně
(strana 4 jeho rozsudku), že se tak stalo přinejmenším v nepřímém úmyslu. Závěr
soudu prvního stupně více koresponduje se skutkovými zjištěními a přiklonil se
k mírnější alternativě, což je pro obviněného příznivější. Nejvyšší soud, který
nemohl ztížit postavení obviněného stejně jako odvolací soud, tuto otázku
posoudil ve shodě se závěrem soudu prvního stupně, což je závěr pro obviněného
příznivější, jenž však nemá žádný podstatný význam pro celkové vyznění viny
obviněného, protože jde jen o dílčí okolnost. Jde o nepřesnost, která v
souvislosti s dalšími okolnostmi nemůže vést k závěru o změně napadených
pravomocných rozhodnutí, která jsou jinak zcela správná. Nadto odvolací soud
obviněnému uložil oproti rozsudku soudu prvního stupně mírnější trest, a to
nejen co do výměry, ale i proto, že není spojen s výkonem trestu odnětí
svobody.
Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani výhradě obviněného, že si svěřené peníze
nepřisvojil. Jak bylo uvedeno výše, obviněný si svěřené peníze přisvojil,
protože s nimi nenaložil tak, jak bylo ujednáno, ale způsobem zcela jiným, když
si je ponechal po dobu šesti měsíců, a pokud by se obviněný neobrátil na orgány
činné v trestním řízení, tak by je zřejmě nedostal zpět nikdy. Je proto nutné
přisvědčit zcela správnému závěru soudů obou stupňů, že obviněný si částku
6.000,- Kč přisvojil ve smyslu „cizí věci, která mu byla svěřena“.
Na základě těchto skutečností soudy zcela správně shledaly v činu obviněného
naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1,
2 tr. zákoníku a je při tomto konstatování správnosti použité právní
kvalifikace vzata do úvahy i námitka obviněného týkající se nepoužití zásady
ultima ratio a subsidiarity trestní represe, kterou obviněný vyjádřil jednak ve
vztahu k nízkému stupni škodlivosti činu pro společnost, a jednak vzhledem k
tomu, že poškozený nevyužil možnost domáhat se náhrady škody občanskoprávní
žalobou.
K tomu je nutné nejprve uvést, že použití zásady subsidiarity trestní represe v
návaznosti na zásadu ultima ratio je zakotvené v ustanovení § 12 odst. 2 tr.
zákoníku, podle něhož zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje
všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit
trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně
závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe
ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a
trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky
škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního
předpisu. Principu ultima ratio představuje krajní prostředek, podle něhož
zásadně není přípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování
subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny
předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady
zcela nezpochybnitelně zjištěny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24.
července 2000, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, publikovaný ve sv. 24, pod č. 169 Sb.
nál. a usn. ÚS ČR, str. 255). Z uznávaného principu právního státu, jímž je
chápání trestní represe jako prostředku „ultima ratio“, vyplývá, že ochrana
právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského,
obchodního či správního, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde
porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného
činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. Na druhé straně je třeba
uvést, že princip „ultima ratio“ nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih
závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i
mimotrestní právní prostředky, neboť ho ani u vztahů, které mají soukromoprávní
základ a kterým je trestním zákoníkem poskytována i trestněprávní ochrana,
nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků
trestního práva jako nástroje k ochraně majetku, závazkových vztahů apod.
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1035/2010).
Uplatnění trestněprávní odpovědnosti v souladu s trestním zákoníkem není vázáno
na předcházející neúspěšné použití mimotrestních prostředků, aby byl odstraněn
protiprávní stav, jakož ani na absenci možnosti vyvodit odpovědnost podle
jiného právního předpisu.
Zásadu subsidiarity trestní represe lze aplikovat jen v případech společensky
málo škodlivých. Společenskou škodlivost činu, která není zákonným znakem
trestného činu, nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v
konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného
činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií
vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované
skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda
jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným
činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v
případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti
neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Vykazuje-li však určitý skutek skutečně všechny zákonné znaky trestného činu,
naplňuje tak i hranici společenské nebezpečnosti takového jednání pro
společnost (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn
301/2012 ze dne 30. 1. 2013, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., či nález
Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09, uveřejněný ve Sb.
nál. a usn. Ústavního soudu, roč. 2012, sv. 66, č. 133).
Ve vztahu k zásadě ultima ratio obviněný vytýkal poškozenému, že nevyužil
prostředky občanskoprávní a že si tím ulehčil své postavení neprokazovat svůj
nárok v rámci trestního řízení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že jde o dvě
zcela rozdílné právní záležitosti.
Ve smyslu ultima ratio bylo nezbytné posoudit, zda jde o čin, který se nachází
ve sféře občanskoprávní, a zda nepostačovalo využití prostředků občanského
práva na to, aby se poškozený mohl svých práv domoci touto mimotrestní cestou.
V tomto směru je nutné připomenout to, co již bylo zdůrazněno výše, že
poškozený právě tyto prostředky v počátku své snahy o vymožení peněz využíval,
protože nejprve obviněného vyzýval k plnění (§ 1958, § 2002 NOZ) a navrhoval mu
odstoupení od smlouvy (§ 2001 a násl. NOZ). Tyto snahy se minuly zcela účinkem
a obviněný se ničeho nedomohl. Uplatňovat za této situace nárok prostřednictvím
žaloby v občanském řízení již ztrácelo smysl, neboť obviněný v tento moment,
jak soudy správně dovodily, naplnil znaky trestného činu, a tudíž poškozený
využil zcela správně cestu trestně právní, když uvedenou skutečnost oznámil
orgánům činným v trestním řízení.
Druhý argument, o který obviněný opíral svůj názor, že nelze aplikovat normy
trestního práva, že poškozený si zjednodušil své postavení, pokud nepodal
civilní žalobu, je zcela scestný a nemá oporu v žádném ustanovení trestního ani
civilního práva, ale naopak je třeba poukázat na zdůraznění práv obětí
trestných činů, jež jsou vymezena v § 1 a § 4 až 37 zákona č. 45/2013 Sb., o
obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných
činů), ve znění pozdějších předpisů, který v § 2 odst. 2 cit zák. stanoví, že
obětí se rozumí fyzická osoba, které bylo nebo mělo být trestným činem ublíženo
na zdraví, způsobena majetková nebo nemajetková újma nebo na jejíž úkor se
pachatel trestným činem obohatil. Jestliže se poškozený obrátil na orgány činné
v trestním řízení, pokud mu trestným činem byla způsobena majetková újma, jde o
oběť trestného činu, jemuž přísluší domáhat se toho, aby byl pachatel za takový
delikt potrestán a aby se domohl i svých práv jako oběť takového trestného
jednání, k čemuž vedle dalšího přísluší i nárok na náhradu způsobené škody.
Toto právo poškozenému zaručuje jeho postavení poškozeného v adhezním řízení ve
smyslu § 43 až 46 tr. ř., v němž je vymezen pojem poškozeného jako strany v
trestním řízení (§ 12 odst. 6 tr. ř). Je třeba předeslat, že adhézní řízení v
podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení, v němž by jinak byl nárok uplatňován.
Při rozhodování v adhézním řízení se musejí respektovat hmotněprávní ustanovení
zvláštních předpisů, na kterých je uplatňovaný nárok založen stejně, jako by
tomu bylo v řízení na základě civilní žaloby. Zcela mylný je pak názor
obviněného, že poškozený nemusí v trestním řízení v rámci adhezního řízení
prokazovat svůj nárok na vzniklou škodu. Tomuto zcela scestnému názoru brání
zejména ustanovení § 43 odst. 3 tr. ř. třetí věta, že z návrhu podaného v
souladu s § 43 odst. 1 tr. ř. „musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši
se nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy uplatňuje nebo z jakých důvodů
a v jakém rozsahu se uplatňuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Důvod a
výši škody, nemajetkové újmy nebo bezdůvodného obohacení je poškozený povinen
doložit“.
Naopak je třeba zdůraznit, že v adhézním řízení je poškozený limitován
ustanovením § 228 odst. 1 tr. ř., podle kterého soud obviněnému, jehož odsuzuje
pro trestný čin, kterým způsobil jinému mimo jiné majetkovou škodu, uloží v
rozsudku, aby poškozenému nahradil škodu, nestanoví-li tento zákon jinak;
nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obviněnému vždy povinnost k
náhradě škody, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve
výroku rozsudku, jímž se uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud
uhrazena.
Z těchto důvodů Nevyšší soud shledal připomínky obviněného týkající se kritiky
postupu poškozeného za zcela nevhodné, neboť nevycházejí z právní úpravy, ale
jen z neopodstatněné snahy obviněného vyhnout se trestnímu postihu. Ten je
nutný i s ohledem na shora uvedenou zásadu subsidiarity trestní represe, jak je
výše rozvedena a jíž se soudy obou stupňů též dostatečně věnovaly, pokud
vyložily, že obviněný naplnil všechny znaky přečinu zpronevěry podle § 206
odst. 1, 2 tr. zákoníku. Znakem škody nikoliv nepatrné (§ 206 odst. 1 tr.
zákoníku) je škoda dosahující částky 5.000,- Kč. Pokud tedy obviněný
poškozenému škodu způsobil ve výši 6.000,- Kč, naplnil tento znak v jeho spodní
hranici. V této souvislosti však nelze odhlédnout od toho, že obviněný uvedený
přečin spáchal v jeho kvalifikované podobě též podle odstavce 2, neboť byl za
takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. V takovém případě
je škodlivost pro společnost podstatně vyšší, než by tomu bylo jen u základní
skutkové podstaty. Recidiva je vždy okolností, která nejen že zpřísňuje postih,
ale svědčí i o větší nebezpečnosti pachatele, a tudíž nemůže jít o čin, který
by nebyl trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu.
Naopak posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti plně odpovídá
běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, a vykazuje všechny
zákonné znaky kvalifikovaného trestného činu.
Jen pro úplnost je třeba zmínit, že pochybnost nevyvolává okolnost, kdy bylo
zahájeno trestní řízení, neboť je zřejmé, že dne 19. 11. 2012, kdy k tomuto
úkonu trestního řízení došlo, byl uvedený přečin zpronevěry již dokonán, neboť
byly již naplněny všechny znaky jeho skutkové podstaty, poškozenému byla
způsobena škoda v důsledku toho, že obviněný v souladu s podmínkami svěření
nepostupoval, jak je výše uvedeno.
Protože soudy všechny právní skutečnosti na základě skutkových okolností řádně
zjistily a vyložily a správnost jejich rozhodnutí plyne z obsahu těchto
rozhodnutí v konfrontaci s příslušným spisovým materiálem (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 176/2004), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že právní posouzení skutku soudem prvního stupně, s nímž se
zcela ztotožnil a jehož závěry v zásadě potvrdil (s výjimkou otázky zavinění a
výroku o trestu) také odvolací soud, je zcela správné a odpovídající zákonu,
neboť soudy v souladu se zákonem vyložily všechny pojmy relevantní z hlediska
jimi použité právní kvalifikace a v jednání obviněného zcela správně shledaly
naplněnými všechny obligatorní znaky kvalifikované skutkové podstaty
předmětného zločinu.
Ze všech výše rozvedených důvodů, když Nejvyšší soud neshledal obviněným
vytýkané vady, jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. ledna 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová