8 Tdo 1648/2014-29
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2015 o
dovolání obviněného nprap. A. H. proti usnesení Krajského soudu v Brně –
pobočka ve Zlíně ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 6 To 98/2014, jako odvolacího
soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 18 T
112/2012, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného nprap. A. H. odmítá
.
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 18 T 112/2012,
byl obviněný nprap. A. H. uznán vinným přečinem maření úkolu úřední osoby z
nedbalosti podle § 330 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušení povinnosti
dozorčí nebo jiné služby podle § 390 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §
390 odst. 1, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1
tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný shora označených
přečinů dopustil tím, že dne 19. 3. 2011 v 19.09.36 hodin ve Z., na pracovišti
integrovaného operačního střediska Krajského ředitelství policie Z. kraje,
přijal jako operační důstojník na lince t. v. oznámení T. P. o tom, že je v
bytě na ulici S. c. ve V. ohrožována nožem ze strany svého přítele R. D., což
nesprávně vyhodnotil, a aniž by se snažil získat další informace, hovor
ukončil, čímž porušil článek 14 odst. 4 závazného pokynu policejního prezidenta
č. 109/2009, o operačních střediscích, přičemž v důsledku chybějící klasifikace
závažnosti oznámení toto pouze předal formou tzv. datové zprávy v systému
Dispečer – Maják 158 místně příslušnému kolegovi nprap. V., který byl však v té
době zjevně zaneprázdněn plněním jiných úkolů, a dále jej na závažnost oznámení
nikterak neupozornil a ani sám nepřijal žádná opatření, čímž porušil článek 5
odst. 1 písm. h) závazného pokynu policejního prezidenta č. 109/2009, čl. 1
odst. 5 písm. a) přílohy č. 1 k závaznému pokynu policejního prezidenta č.
109/2009, o operačních střediscích, a § 2 a § 10 odst. 1 zákona č. 273/2008
Sb., o Policii České republiky, který policistovi ve službě ukládá v případě
ohrožení nebo porušení vnitřního pořádku a bezpečnosti, jehož odstranění spadá
do úkolů policie, povinnost provést úkon v rámci své pravomoci nebo přijmout
jiné opatření, aby ohrožení nebo porušení odstranil, přičemž v důsledku těchto
pochybení bylo předmětné oznámení předáno dozorčímu Obvodního oddělení Policie
České republiky ve V. až v 19.46 hodin a i přes okamžité vyslání hlídky na
místo tato nalezla T. P. již mrtvou, neboť ji její přítel R. D. nožem skutečně
pobodal, za což byl následně rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v
Olomouci ze dne 23. 1. 2012, sp. zn. 28 T 13/2011, pravomocně odsouzen, a to
pro zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obviněný a státní zástupkyně
Krajského státního zastupitelství v Brně. Obviněný svůj řádný opravný
prostředek zaměřil proti výroku o vině a tím i všem navazujícím výrokům, státní
zástupkyně v neprospěch obviněného brojila proti výrokům o vině a trestu.
Usnesením Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 27. 5. 2014, sp. zn.
6 To 98/2014, byla uvedená odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v
zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Namítl, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku, neboť ten nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z
hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti, a odkázal na ustanovení § 12
odst. 2 tr. zákoníku.
Dovolatel měl za to, že nalézací i odvolací soud pominuly skutečnost, že s
oznamovatelkou, která se v té době nacházela ve stavu opilosti, komunikoval, a
rovněž pominuly závěry znaleckého posudku MUDr. Petra Nedomy, znalce z oboru
zdravotnictví, který u hlavního líčení konaného dne 21. 11. 2013 uvedl, že: „…
ten člověk, který s ní (pozn.: s poškozenou) mluvil, se snažil získat z její
strany informace…“. Domníval se, že pokud měla jeho nedbalost spočívat v
nesprávném vyhodnocení situace, a to při omezených možnostech komunikace,
nebylo namístě, aby jeho jednání bylo posouzeno jako přečin podle § 330 odst. 1
tr. zákoníku a podle § 390 odst. 1 tr. zákoníku, neboť z hlediska spodní
hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím přečinům typové závažnosti
předmětných skutkových podstat. V této souvislosti poukázal na závěry
stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn
301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení
Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 6 To
98/2014, zrušil, aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na
zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. aby věc krajskému
soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
uvedl, že námitka obviněného, že odsuzujícím výrokem o vině bylo porušeno
ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, je pod dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. podřaditelná. Poznamenal, že ustanovením § 12 odst. 1 tr. ř.
je vyjádřena zásada subsidiarity trestní represe a požadavek, aby instituty
trestního práva byly používány jen jako krajní prostředek nápravy dotčených
vztahů a aby tyto vztahy, pokud jsou primárně předmětem úpravy jiných právních
odvětví, nebyly zbytečně kriminalizovány. Státní zástupce s odkazem na
stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sb.
konstatoval, že zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny
znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní
odpovědnost za jeho spáchání. Zmínil, že tento závěr je pouze v případě méně
závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe
ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a
trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky
škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního
předpisu. Dodal, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu
subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné
společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný
skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím
trestným činům dané skutkové podstaty.
Podle státního zástupce se jednání obviněného pod dolní hranicí trestnosti
běžných trestných činů podřaditelných pod § 330 odst. 1 a § 390 odst. 1 tr.
zákoníku nenachází, odpovídá zmíněným skutkovým podstatám. Státní zástupce
připustil, že skutek je spíše příkladem méně závažného aktu naplňujícího
zákonem stanovené formální znaky, současně ale zdůraznil, že tato skutečnost
našla dostatečný odraz v užití základních skutkových podstat a byla zohledněna
při ukládání trestu, neboť obviněnému byl uložen poměrně krátký výchovný trest.
Poznamenal, že formální znaky trestných činů byly bezezbytku naplněny (což
podle něj akceptuje i obviněný), a to nikoli zvláštním, výjimečným způsobem.
Ačkoliv se obviněný od poškozené zprvu snažil získat další informace, vzápětí
na zjištění všech informací a závažnosti situace rezignoval a tísňový hovor sám
ukončil, přičemž právě v důsledku tohoto jednání a současně v důsledku rozporu
postupu se závaznými pokyny policejního prezidenta potom nesprávně vyhodnotil
situaci a následně pak nepřijal žádná opatření, ale věc jen postoupil místně
příslušnému kolegovi, kterému však ani nesdělil urgentnost věci. Vzhledem k
tomu, že obviněný porušil vícero svých povinností, čímž zasáhl zájem na řádném
a důsledném plnění úkolů úředními osobami, dosáhlo jeho jednání v uvedených
intencích již rysů trestného činu a přerostlo do roviny práva trestního (a to
dokonce ve smyslu dvou skutkových podstat), jehož použití bylo v posuzovaném
případě zcela namístě. Právní posouzení skutku jako jednočinného souběhu
přečinu nedbalostního maření úkolu úřední osoby podle § 330 odst. 1 tr.
zákoníku a přečinu porušení povinností dozorčí nebo jiné služby podle § 390
odst. 1 tr. zákoníku považoval za odpovídající zákonu, a námitky obviněného měl
proto za zjevně neopodstatněné.
Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně
neopodstatněné.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání
obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání
je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené
podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a
právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být)
další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní
úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím
poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a
vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší
soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a
úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací
soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího,
a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení
skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení
skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím
zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v
právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného
práva.
S ohledem na napadené usnesení odvolacího soudu, obsah dovolání a uplatněný
důvod dovolání je významnou otázka, zda jednání obviněného popsané ve skutkové
větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu dosahuje potřebné míry
společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti.
Námitka, že soudy důsledně nerespektovaly ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku
a v něm vyjádřenou zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio,
je subsumovatelná pod důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jelikož dovolatel namítal zejména nesprávné posouzení věci z hlediska zásady
subsidiarity trestní represe obsažené v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku,
je třeba se nejprve s větší podrobností zaměřit na teoretická východiska
potřebná pro správné právní posouzení věci.
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který
trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně
(§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin,
který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem.
Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován
uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr.
zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní
spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých
nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská
škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako
jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu
§ 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze,
ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně
závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu
naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke
konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda
jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost,
se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní
hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané
skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia
Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh.
tr.).
Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ultima ratio“, z
kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z
hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné
nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn.
I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda
s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění
odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující
právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního,
občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků
má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a
teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů
naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě
uplatňovat trestní odpovědnost.
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba
postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná
zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda
zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se
případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by
mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské
škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného
trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu
subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní
odpovědnost pachatele (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku).
Přečinu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle § 330 odst. 1 tr. zákoníku
se dopustí úřední osoba, která při výkonu své pravomoci z nedbalosti zmaří nebo
podstatně ztíží splnění důležitého úkolu. Přečinu porušení povinnosti dozorčí
nebo jiné služby podle § 390 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo v dozorčí
nebo jiné službě, byť i z nedbalosti, poruší předpisy nebo pravidla této
služby. Objektem přečinu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle § 330
odst. 1 tr. zákoníku je zájem na řádném a důsledném plnění úkolů úředními
osobami. Objektem přečinu porušení povinnosti dozorčí nebo jiné služby podle §
390 odst. 1 tr. zákoníku je zájem na řádném výkonu dozorčí služby nebo jiné
služby.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se podává, že
obviněný jako úřední osoba při výkonu své pravomoci z nedbalosti zmařil splnění
důležitého úkolu a v jiné službě porušil z nedbalosti předpisy nebo pravidla
této služby.
Podle skutkové věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu ve spojení s
odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně se
obviněný označených přečinů dopustil v ideálním souběhu tím, že jako operační
důstojník přijal na t. l. oznámení poškozené T. P. o tom, že její přítel má
šílené záchvaty, že „do ní vyletěl“, že už na ni šel s nožem, že neví, co má
dělat, že už volala i sanitku, a aniž se snažil od poškozené získat další
informace, hovor ukončil, oznámení nesprávně vyhodnotil, resp. je nevyhodnotil
jako urgentní, a proto je pouze předal prostřednictvím datové věty místně
příslušnému kolegovi, který je přijal až po více než půl hodině po tísňovém
volání, kdy i přes okamžité vyslání hlídky na místo byla poškozená nalezena
mrtvá, neboť ji její přítel nožem skutečně pobodal. Podle závěrů soudů tak
obviněný svým jednáním porušil ustanovení § 2 a § 10 odst. 1 zákona č. 273/2008
Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon č. 273/2008 Sb.“), články 5
odst. 1 písm. h) a 14 odst. 4 závazného pokynu policejního prezidenta č.
109/2009, o operačních střediscích (dále jen „závazný pokyn“), a čl. 1 odst. 5
písm. a) přílohy č. 1 tohoto závazného pokynu.
Podle odůvodnění rozsudku nalézacího soudu obviněný jako policista v činné
službě, tedy úřední osoba ve smyslu ustanovení § 127 odst. 1 písm. e) tr.
zákoníku, zmařil splnění důležitého úkolu, kterým byla podle § 2 zákona č.
273/2008 Sb., o Policii České republiky, ochrana bezpečnosti osob, majetku,
veřejného pořádku a předcházení trestné činnosti. Podle soudu obviněný dále
porušil § 10 označeného zákona, který policistovi v činné službě ukládá v
případě ohrožení nebo porušení vnitřního pořádku a bezpečnosti, jehož
odstranění spadá do úkolů policie, povinnost provést úkon v rámci své pravomoci
nebo přijmout opatření, aby ohrožení nebo porušení odstranil. Podle soudu
obviněný situaci podcenil, když oznámení poškozené nevyhodnotil jako urgentní,
a tudíž nepodniknul kroky vedoucí k odvrácení bezprostředního ohrožení života
poškozené. Tím, že hovor, jenž měl charakter tísňové výzvy, ukončil, porušil
podle soudu čl. 14 odst. 4 závazného pokynu policejního prezidenta č. 109/2009,
o operačních střediscích, který stanoví, že pokud obsah oznámení na linku 158
nemá charakter tísňové výzvy, pracovník operačního střediska je oprávněn po
předchozím upozornění hovor ukončit. Podle soudu obviněný porušil pravidla
služby operačního důstojníka upravená v čl. 5 odst. 1 písm. h) tohoto závazného
pokynu policejního prezidenta, podle něhož operační důstojník integrovaného
operačního střediska (IOS) přijímá tísňové výzvy na linku 158 a na jejich
základě činí neodkladná a účinná opatření za využití systému Maják 158, a v čl.
1 odst. 5 písm. a) přílohy č. 1 závazného pokynu policejního prezidenta, podle
něhož policista příjmu linky 158 přijímá tísňové výzvy na linku 158 za využití
systému Maják 158, vyhodnocuje je, klasifikuje podle závažnosti a zpracovává
podle místní a věcné příslušnosti k přijetí nezbytných opatření. Obviněný,
který, jak již bylo řečeno, oznámení poškozené nevyhodnotil jako urgentní,
postupoval standardně jako u neurgentních oznámení, věc odeslal k vyřízení
místně příslušnému operačnímu, kterého však neupozornil na závažnost a
urgentnost situace, což podle nalézacího soudu nelze považovat za dostatečný
krok ke splnění povinnosti přijmout opatření k odstranění ohrožení poškozené, a
posléze ani neověřil, zda věc byla neprodleně vyřizována (str. 18, 19 rozsudku).
S těmito úvahami se ztotožnil jako se správnými i odvolací soud, který
akcentoval, že hlavní pochybení obviněného spočívalo v nesprávném vyhodnocení
dané situace, založeném na tom, že rozhovor s oznamovatelkou nevedl tak, aby se
dozvěděl informace umožňující zjištění závažnosti situace. Nijak důsledně se
neptal na to, co se vlastně stalo, nezjišťoval, čím a jak bylo oznamovatelce
vyhrožováno, zda není zraněná a po zvýšení emocí v komunikaci hovor sám
ukončil. Odvolací soud připustil, že obviněnému nemuselo být od počátku jasné,
že jde o situaci urgentní, čemuž přispělo i ne zcela konkrétní oznámení
poškozené, ale z poskytnutých informací se podezření na ohrožení života či
zdraví dosti nabízelo. Obviněný tuto okolnost nijak neověřil a dostatečně
nevyhodnotil závažnost a urgentnost situace, čímž porušil čl. 1 odst. 5
závazného pokynu policejního prezidenta č. 109/2009, o operačních střediscích,
s nímž byl seznámen. Odvolací soud dále připomněl závěry odborných stanovisek
operačního odboru Policejního prezidia České republiky a odboru bezpečnostní
politiky Ministerstva vnitra České republiky, z nichž vyplynulo, že primárně
odpovědným policistou, který měl přijmout oznámení, řádně ho vyhodnotit a
klasifikovat podle závažnosti, a to s ohledem na obsah telefonátu, byl
jednoznačně obviněný. Měl zajistit bezodkladná opatření ke zjištění skutečného
stavu situace, zejména zajistit vyslání hlídky na místo. Obviněný prokazatelně
založil akci v Maják 158, kterou v rámci systému Maják 158 předal k řešení
místně příslušnému pracovníkovi IOS V. K., jemuž nesdělil, že by mohlo jít o
neodkladnou a závažnou věc a ani se nepřesvědčil, zda si věc jmenovaný
spolupracovník převzal. Nikoho neupozornil na urgentnost situace, podcenil ji a
nakládal s ní jako se situací standardní, čímž porušil čl. 1 odst. 5 písm. a)
přílohy č. 1 závazného pokynu policejního prezidenta č. 109/2009, o operačních
střediscích. Oznamovatelce nedal ani žádnou bezpečnostní radu do příjezdu
policejní hlídky a předmětný hovor ukončil, čímž porušil i čl. 14 odst. 4
označeného závazného pokynu policejního prezidenta, když neměl hovor sám
ukončit, pokud šlo o tísňové volání. Obviněný tím, že měl jako policista
povinnost přijmout opatření k odstranění trvajícího ohrožení života a zdraví,
kdy přirozenou součástí této povinnosti je povinnost zjistit a ověřit vážnost
situace, a neučinil tak, porušil § 10 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb. o Policii
České republiky (str. 3. 4 napadeného usnesení). Tento závěr nutno učinit bez
ohledu na to, zda včasným příjezdem hlídky a poskytnutím pomoci bylo možno
život oznamovatelky zachránit či nikoliv.
K uvedenému lze jen pro úplnost dodat, že uvedená zjištění a jejich rozbor se
důsledně opírají a vycházejí především z audiozáznamu volání T. P. na linku 158
dne 19. 3. 2011 a přepisu tohoto volání (č. listu 35, 78), stanoviska
operačního odboru Policejního prezidia České republiky ze dne 24. 5. 2011, č.
j. PPR-9706/ČJ-2011-99UO (č. listu 118-120), jakož i odborného stanoviska
odboru bezpečnostní politiky, oddělení bezpečnostně právní, Ministerstva vnitra
České republiky (č. listu 124-132), byť tato stanoviska a závěry v nich
obsažené nejsou pro soud určující a podléhají pravidlům hodnocení důkazů
obsaženým v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., mají však oporu i v dalších
důkazech, k nimž nalézací soud napřímil svoji pozornost a jejichž obsah
reprodukoval v odůvodnění rozsudku.
Nejvyšší soud především konstatuje, že nalézací soud, potažmo i soud odvolací,
jenž se s právním posouzením skutku soudem prvního stupně ztotožnil, se pečlivě
vypořádaly s otázkou právní kvalifikace skutku; proti naplnění zákonných znaků
přečinů maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle § 330 odst. 1 tr. zákoníku
a porušení povinnosti dozorčí nebo jiné služby podle § 390 odst. 1 tr. zákoníku
obviněný ostatně žádné výhrady ani neuplatnil. Jeho výhrady vůči správnosti
usnesení odvolacího soudu se soustředily k otázce správné aplikace ustanovení §
12 odst. 2 tr. zákoníku.
Takto formulovaná výtka byla součástí námitek obviněného uplatněných v odvolání
proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud se mimo jiné i této v
napadeném usnesení věnoval a stručně vysvětlil, že ji neakceptoval, jelikož
jeho jednání ve shodě se soudem prvního stupně vyhodnotil jako společensky
škodlivé do té míry, že odpovídá přečinům, jimiž byl uznán vinným (str. 4
usnesení).
Tento, byť jen stručně odůvodněný závěr, sdílí i dovolací soud. Nutno
připustit, že ve vztahu k hodnocení případu obviněného lze učinit závěr, že
jeho společenská škodlivost, též se zřetelem na konkrétní okolnosti jeho
spáchání (viz především nedostatky ve fungování systému Maják 158, nepříznivé
podmínky na pracovišti obviněného), není sice nijak vysoká, nelze však současně
konstatovat, že konkrétní okolnosti nasvědčují tomu, že posuzovaný čin
nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice
trestní odpovědnosti zvažovaných nedbalostních přečinů. Podstata jednání
obviněného, okolnosti, za nichž k němu došlo, důležité poznatky o stavu
oznamovatelky, dozajista nikoliv nevýznamně ovlivněné požitým alkoholem, byly v
rozsudku nalézacího soudu správně zjištěny, bylo by proto nadbytečné je znovu
reprodukovat. Jak akcentoval i odvolací soud a jak se podává též z odborného
stanoviska odboru bezpečnostní politiky, oddělení bezpečnostně právní,
Ministerstva vnitra České republiky, jakož i audiozáznamu hovoru mezi obviněným
a oznamovatelkou T. P., nebylo od počátku zcela jednoznačné, zda se jednalo o
ohrožení života a zdraví, a tedy urgentní situaci, ačkoliv zde existovala řada
indicií, které i na tuto možnost ukazovaly; oznamovatelka udávala nejen to, že
už volala sanitku, že „do ni přítel vyletěl“, že má přítel záchvaty, ale
především že na ni přítel šel už s nožem a ona neví, co má dělat, a že jí „teď
vyhrožoval a ona se bránila“, což nebylo možno i přes nepříznivé podmínky na
pracovišti obviněného přeslechnout.
Ze záznamu také plyne, že oznamovatelka odpovídala na otázky obviněného poměrně
klidně, přiléhavě a orientovaně, třebaže bylo zřetelné, že její řeč je poněkud
setřelá, na některé otázky nebyla schopna odpovědět, což mělo patrně za
důsledek vystupňované napětí v komunikaci, jemuž obviněný nedokázal zabránit
ani čelit a naopak sám hovor ukončil, aniž by řádně objasnil, co se vlastně
stalo, jaká byla povaha konfliktu oznamovatelky s jejím přítelem, čím a jak jí
vyhrožoval, zda je poškozená zraněná, tedy jaká je vážnost situace. Jak
přiléhavě shrnul státní zástupce ve svém vyjádření, ačkoliv se obviněný od
poškozené zprvu snažil získat další informace, vzápětí na zjištění všech
informací a závažnosti situace rezignoval a tísňový hovor sám ukončil, přičemž
právě v důsledku tohoto jednání a současně v důsledku rozporu postupu se
závaznými pokyny policejního prezidenta potom nesprávně vyhodnotil situaci a
následně pak sám nepřijal žádná opatření, ale věc jen postoupil místně
příslušnému kolegovi, kterému však ani nesdělil urgentnost věci. Vzhledem k
tomu, že obviněný porušil vícero svých povinností, čímž zasáhl zájem na řádném
a důsledném plnění úkolů úředními osobami, dosáhlo jeho jednání v uvedených
intencích již rysů trestného činu a přerostlo do roviny práva trestního, jehož
použití bylo v posuzovaném případě zcela namístě.
Výtka obviněného, že pokud soudy uzavřely, že jeho nedbalost spočívala v
nesprávném vyhodnocení situace, zcela pominuly skutečnost, že komunikoval s
oznamovatelkou, která se v té době nacházela ve stavu opilosti, a že nebylo
přihlédnuto k závěrům znaleckého posudku znalce MUDr. Petra Nedomy, který v
hlavním líčení dne 21. 11. 2013 uvedl, že „ten člověk, který s ní mluvil, se
snažil získat z její strany informace“, není opodstatněná a pro posouzení
případu přiléhavá. Nalézací soud učinil zjištění, že oznamovatelka T. P. byla v
době telefonního hovoru s obviněným ovlivněna alkoholem, jak vyplývá ze závěrů
znaleckých posudků MUDr. Petera Kolembuse a MUDr. Marka Vitovjáka, znalců z
oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, podle něhož bylo chemickým a
toxikologickým vyšetřením doloženo, že poškozená se v době vzniku zranění a v
době nástupu smrti nacházela ve stavu střední alkoholové opilosti (při soudní
pitvě v její krvi stanoveno 1,79 g/kg ethanolu), a znaleckého posudku MUDr.
Petra Nedomy, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Tento znalec,
který byl přibrán k posouzení duševního stavu T. P., konstatoval v písemně
podaném posudku, že jmenovaná volající se v době telefonátu nacházela ve stavu
prosté opilosti, patrně střední tíže, provázené setřelou výslovností, dikcí,
emoční labilitou, provázenou zlostně lítostivou reakcí, byla orientována
situací, místem, osobou, její odpovědi byly přiléhavé, bez latence, promptní
(č. listu 190). Tyto závěry pak zopakoval i ve své výpovědi v hlavním líčení
(č. listu 439). Pakliže zde mimo jiné zmínil, že „ten člověk, který s ní
mluvil, se snažil získat z její strany informace...“, nemělo a ani nemohlo mít
jeho sdělení relevantní dopad na závěr o tom, že obviněný nesprávně vyhodnotil
situaci. Soudy nezpochybnily, že se obviněný snažil získat informace, že vedl
komunikaci s poškozenou; vedl ji však nesprávně, nedůsledně, nezjistil a ani se
nepokusil zjistit všechny dostupné informace k posouzení vážnosti situace,
přičemž opatření takových poznatků stav ovlivnění oznamovatelky alkoholem
rozhodně nepřekážel a neměl ani žádný vliv na objektivně nesprávné vyhodnocení
situace obviněným a nesprávnost a nedůslednost jím zvoleného postupu.
Dovolání obviněného je tedy zjevně neopodstatněné, proto je Nejvyšší soud podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za
splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková