8 Tdo 1649/2016-18
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2016 o dovolání
obviněného M. P. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v
Liberci ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 55 To 112/2014, který rozhodl jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T
61/2012, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 12. 2013, č. j. 6 T
61/2012-155, byl obviněný M. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán
vinným, že
v L., ulice K. dne 26. 11. 2011 kolem 20.30 hodin, poblíž kostela sv. Antonína,
udeřil několikrát pěstí do obličeje L. M., po čemž poškozený upadl na zem, kopl
poškozeného do žeber, načež mu ze zadní kapsy kalhot odcizil peněženku s
finanční hotovostí ve výši nejméně 2 200 Kč, platební kartou Poštovní
spořitelny na jméno poškozeného, občanským průkazem a kartičkou zdravotní
pojišťovny.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jednak jako
zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jednak jako přečin
neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234
odst. 1 tr. zákoníku, a uložil mu podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §
43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož
výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s
ostrahou, a podle § 75 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu pobytu v okrese
Liberec na dobu 10 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu také stanovil povinnost
zaplatit poškozenému L. M., bytem Ch., N.. m., částku ve výši 2 245 Kč na
náhradě škody.
3. Pro úplnost je třeba uvést, že právě citovanému rozsudku předcházelo
usnesení č. j. 6 T 61/2012-131, kterým tento soud podle § 188 odst. 2 tr. ř. z
důvodu uvedeného § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. trestní stíhání obviněného pro
tento skutek zastavil, neboť měl za to, že trest, ke kterému by trestní stíhání
mohlo vést, by byl zcela bez významu vedle trestu, který byl obviněnému uložen
rozsudkem Zemského soudu v Görlitzu ze dne 3. 7. 2012 a 11. 7. 2012, č. j. 2
KLs 110 Js 15970/11, v trvání 5 let a 3 měsíců pro zločin loupežného vydírání
podle § 250 odst. 1 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo. Na základě
stížnosti státní zástupkyně činné u Okresního státního zastupitelství v Liberci
ovšem Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 9. 5.
2013, sp. zn. 55 To 154/2013 napadené usnesení podle § 149 odst. 1 písm. b) tr.
ř. zrušil a soudu prvního stupně uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
4. Proti shora specifikovanému rozsudku soudu prvního stupně podal
obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze
dne 26. 5. 2016, sp. zn. 55 To 112/2014, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné
zamítl.
5. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a
prostřednictvím obhájce JUDr. Antonína Šmídka podal proti němu dovolání, v němž
uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť měl za to,
že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Pochybení soudu spatřoval v
nedostatečném popisu skutkových okolností, z nichž by bylo možné dovodit jeden
z obligatorních zákonných znaků zločinu loupeže, a to úmyslu zmocnit se cizí
věci, tzn., že ze skutkových zjištění soudu nelze dovodit, že by poškozeného
napadl právě s úmyslem zmocnit se jeho peněženky. Tímto měly být porušeny
principy presumpce neviny a in dubio pro reo. Proto v závěru svého podání (aniž
by citoval příslušná zákonná ustanovení) navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním
napadené rozhodnutí zrušil a Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v
Liberci přikázal, aby uvedenou věc opětovně projednal.
6. Soud prvního stupně v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř.
doručil opis dovolání obviněného Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní
zástupkyně zde činná písemně sdělila, že se k podanému dovolání věcně
vyjadřovat nebude. Současně udělila souhlas s rozhodnutím za podmínek § 265r
odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c)
tr. ř.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
je podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou
oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá § 265d odst. 1
písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle
§ 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v
§ 265f odst. 1 tr. ř.
8. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným
uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení
zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem.
9. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o
trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné
zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v
právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného
práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje
Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či
jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě
nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6
tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou
stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud
naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení
skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov.
usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn.
III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.). Zásah do zjištěného skutkového
stavu lze připustit pouze výjimečně, a to z důvodu ochrany ústavně
garantovaných práv a svobod, zejména ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého
procesu. Nejvyšší soud je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci
řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní
práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy
podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního
soudu Pl.ÚS-st. ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
10. Z tohoto pohledu je zřejmé, že naprostá většina dovolatelových
námitek není pod uplatněný (ale ani pod žádný jiný) podřaditelná. Jediná
námitka, kterou dovolatel ve svém podání uplatnil, a to výhrady týkající se
otázky (ne)naplnění subjektivní stánky předmětného jednání, ovšem kriteria jím
zvoleného dovolacího důvodu bezezbytku splňuje, neboť směřuje přímo do právního
posouzení daného skutku. Nejvyššímu soudu proto vznikla povinnost věcně se
dovolací argumentací obviněného zabývat, což také učinil, aby následně shledal,
že tato zmíněná výhrada není opodstatněná.
11. Trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí
ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v
úmyslu zmocnit se cizí věci. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (jimiž
je Nejvyšší soud při svém rozhodování vázán) je nezpochybnitelné, že obviněný
užil fyzického násilí vůči poškozenému, zejména ve formě úderů pěstí či
kopnutí, a že se v bezprostřední návaznosti na toto násilí zmocnil peněženky
poškozeného, tzn. věci z jeho pohledu cizí. Proto není sporu o naplnění
objektivní stránky posuzovaného jednání.
12. Co se týče naplnění subjektivní stránky, je zřejmé, že napadení
poškozeného obviněným bylo zcela vědomé a záměrné, a to za situace, kdy
poškozený svým chováním nedal obviněnému jakoukoliv záminku k takovému jednání.
Stejným způsobem lze hodnotit i následné zmocnění se peněženky, kdy její
vytažení z kapsy kalhot poškozeného v okamžiku jeho fyzického přemožení zcela
jistě nemůže být výsledkem pouhé náhody, nýbrž cíleného, a tedy úmyslného
konání obviněného. To jinými slovy znamená, že znaky objektivní stránky
trestného činu loupeže – užití násilí i zmocnění se cizí věci – byly pokryty
vcelku jednoznačným (a nepochybně přímým) úmyslem dovolatele.
13. Ze shora uvedených skutečností je možné již bez dalšího dovodit, že
obviněný napadl poškozeného právě v úmyslu zmocnit se jeho peněženky. Zejména
bezprostřední časová souvislost mezi útokem a následným odcizením věci svědčí o
tomto záměru obviněného, a to natolik jednoznačně (neboli bez důvodných
pochybností ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.), že ani není třeba poznámku o jeho
úmyslu výslovně formulovat do skutkové věty výroku odsuzujícího rozsudku. Nadto
bylo v předmětné trestní věci zjištěno, že dovolatel byl v době činu bez peněz
a velmi krátce na to se na poště v Ž. dopustil další loupeže. Rovněž nebylo
možné přehlédnout jeho předchozí odsouzení mimo jiné i pro trestné činy loupeže
či vydírání.
14. Nejvyšší soud proto shrnuje, že obviněný zjištěným jednáním
evidentně naplnil skutkovou podstatu zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr.
zákoníku též po stránce subjektivní, a to bezpochyby ve formě úmyslu přímého
podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. To prokazuje nejen zjevná cílenost
jak jeho útoku tak zmocnění se dané cizí věci, jejich bezprostřední časová
souvislost (kdy odcizení peněženky neprodleně následovalo napadení poškozeného
a došlo k němu ve chvíli, kdy byl jeho odpor vůči jednání obviněného zlomen) i
další výše zmíněné okolnosti. Avšak i v případě, že by na poškozeného původně
zaútočil z jiného důvodu a úmysl oloupit jej by pojal až v průběhu napadení nic
by to na naplnění všech znaků předmětného zločinu neměnilo (k tomu srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 7 Tdo 592/2003,
publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 610 ve
svazku 25/2004, nakladatelství C. H. Beck).
15. Soudy nižších instancí tedy při právním posouzení dovolatelem
spáchaného skutku nepochybily, naopak postupovaly v souladu nejen s rozhodnými
ustanoveními zákona, ale rovněž se základními normami ústavního pořádku, jež
zaručují právo každého jednotlivce na spravedlivý proces. Jediné, co lze
vytknout soudu prvého stupně, je velice nepřesný popis svědecké výpovědi
poškozeného v odůvodnění shora citovaného rozsudku (srov. stranu 3), ze kterého
by plynulo, že odcizení peněženky napadení poškozeného předcházelo. To ale
nekoresponduje s formulací jeho výpovědi v protokolu o hlavním líčení, ani s
jeho výpovědí z přípravného řízení, podle nichž se skutek odehrál právě tak,
jak je popsáno ve skutkové větě výroku o vině.
16. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.)
Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 12. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu