8 Tdo 1680/2016-25
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2016 o dovolání
obviněného L. L. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 14 To 80/2016, který rozhodl jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn.
2 T 206/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. L.
odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 1. 2. 2016, sp.
zn. 2 T 206/2015, byl obviněný L. L. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“)
uznán vinným, že
1)
dne 22. 4. 2015 kolem 08.00 hodin v Ú. n. O., okr. Ú. n. O., na lůžkové části
gynekologického oddělení O. nemocnice vstoupil do pokoje, kde z nezajištěné
skříňky u lůžka odcizil z odložené kabelky dámskou peněženku v ceně 400 Kč s
uloženou finanční hotovostí 370 Kč, vše ke škodě A. M.,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu ve
Vsetíně č. j.: 4 T 132/2008-439 ze dne 31. 8. 2009, který nabyl právní moci dne
15. 2. 2010, odsouzen i pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b),
e), odst. 2 tr. zákona, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu dle § 8 odst. 1
tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, a byl mu uložen trest odnětí svobody na 2
roky se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 11. 3. 2015, a dále
trest zákazu pobytu v okrese Vsetín na dobu 3 let,
2)
a) dne 19. 10. 2015 v přesně nezjištěnou dobu od 09.30 hodin do 10.45 hodin v
Ú. n. O., okr. Ú. n. O., v ulici S., vstupními dveřmi opatřenými dálkovým
otvíráním vstoupil do veřejných prostor Základní umělecké školy J. K., kde z
volně přístupné místnosti přípravny z odložené kabelky odcizil dámskou koženou
peněženku v ceně 500 Kč s uloženou finanční hotovostí ve výši 3 120 Kč,
stravenkou v hodnotě 80 Kč a nepřenosnou platební kartou České spořitelny, a.
s., k účtu na jméno L. J., ke škodě L. J.,
b) dne 19. 10. 2015 v přesně nezjištěnou dobu od 08.30 hodin do 12.30 hodin v
Ú. n. O., okr. Ú. n. O., v ulici M. J. K. (správně mělo být „M. J. K.“) v
provozní době vstoupil do Rodinného centra Sluníčko (správně mělo být
„Srdíčko“) v domě, kde v prvním nadzemním podlaží ve společenské místnosti
demontoval a odcizil projektor Acer EYE 75, včetně dálkového ovladače a části
držáku, vše v ceně 7 000 Kč, ke škodě Rodinného centra Srdíčko, o. s., IČ:
27052982, se sídlem M. J. Kociana 53, Ústí nad Orlicí,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu ve
Vsetíně č. j.: 4 T 132/2008-439 ze dne 31. 8. 2009, který nabyl právní moci dne
15. 2. 2010, odsouzen i pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b),
e), odst. 2 tr. zákona, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu dle § 8 odst. 1
tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, a byl mu uložen trest odnětí svobody na 2
roky se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 11. 3. 2015, a dále
trest zákazu pobytu v okrese Vsetín na dobu 3 let.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval v bodě 1)
jako přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a v bodě 2) jednak ad a) i
b) jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) odst. 2 tr. zákoníku,
jednak ad a) též jako přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění
platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu uložil podle §
205 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest
odnětí svobody v trvání 2,5 (dvou a půl) roku, pro jehož výkon jej podle § 56
odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Rovněž mu podle §
228 odst. 1 tr. ř. stanovil povinnost nahradit poškozené A. M., nar. ve F.,
škodu ve výši 760 Kč a poškozené L. J., nar. v P., škodu ve výši 500 Kč.
3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které směřovalo pouze
do výroku o uloženém trestu. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích proto podle § 254 odst. 1 tr. ř. tento oddělitelný výrok
přezkoumal, přičemž dále výslovně uvedl, že pro přezkoumání výroku o vině na
základě § 254 odst. 2 tr. ř. neshledal důvod. Podání obviněného nakonec
usnesením ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 14 To 80/2016, podle § 265 tr. ř. jako
nedůvodné zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal
proti němu prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Jarmily Cindrové dovolání
směřující proti veškerým výrokům i proti výši trestu, v němž uplatnil dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť měl za to, že napadené
usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel bez bližšího zdůvodnění konstatoval, že neakceptuje
skutková zjištění soudů, která jsou nedostatečná a nelze je zařadit pod zákonné
znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Napadená rozhodnutí byla v rámci
prováděného řízení postižena vadami, které mají za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dále nechal na zvážení, zda skutková zjištění soudů nebyla
v rozporu s provedenými důkazy. Následně uvedl, že soudy porušily zásady platné
pro trestní řízení výrazně v jeho neprospěch, a tím měly dospět k nesprávnému
hmotně právnímu posouzení celého případu. Nakonec připomněl, že jsou proti němu
vedena další tři trestní řízení, a proto vyslovil přesvědčení, že byly namístě
důvody, aby soud postupoval ve smyslu ustanovení § 223 odst. 2 tr. ř., kdy by
shledal, že je dán důvod podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť hrozící
trest u prvoinstančního soudu vzhledem k dalším soudním řízením a trestnímu
stíhání se jeví jako bezvýznamný vedle trestů, které jej v budoucnu podle
očekávání postihnou; jeho trestní stíhání tedy mělo být zastaveno pro
neúčelnost.
6. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem dovolatel navrhl, aby
Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 14 To 80/2016, a jemu předcházející
rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 1. 2. 2016, sp. zn. 2 T
206/2015, a aby věc vrátil Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí k dalšímu řízení.
7. Soud prvního stupně v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř.
doručil opis dovolání obviněného Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní
zástupkyně zde činná sdělila, že se k podanému dovolání věcně vyjadřovat
nebude. Současně udělila souhlas s rozhodnutím za podmínek § 265r odst. 1 tr.
ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak
ukládá § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na
místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny
obsahové náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř.
9. Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání.
Podle §265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu
ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, (v
druhém odstavci tohoto ustanovení je pak uveden výčet rozhodnutí, jimiž se
rozumí rozhodnutí ve věci samé). V této souvislosti je velmi významný především
rozsah, v jakém soud druhého stupně napadené rozhodnutí soudu prvého stupně
věcně přezkoumával na základě § 254 tr. ř. V posuzovaném případě je z
předchozího textu zřejmé, že obviněný se odvolal proti odsuzujícímu rozsudku
nalézacího soudu výhradně do výroku o trestu, takže soud druhého stupně
posoudil pouze jeho zákonnost a odůvodněnost, a následně o něm svým usnesením
rozhodl. To ve svém důsledku znamená, že podané dovolání je podle § 265a odst.
1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné pouze do výroku o trestu (k tomu srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, publikované
pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).
10. Nejvyšší soud proto nemohl akceptovat námitky obviněného týkající se
skutkových zjištění a jejich potenciálního nesouladu s provedenými důkazy.
Nejenže se jednalo o zcela nekonkrétní prohlášení, z nichž nebylo ani příliš
jasné, proti čemu vlastně dovolatel, resp. jeho obhájkyně, brojí (zvláště když
on sám se ke své trestné činnosti plně doznal), zejména však neměla žádný vztah
k výroku o trestu, a proto nezbylo než je hodnotit jako nepřípustná, a tudíž
nezpůsobilá k jejich věcnému posouzení ze strany dovolacího soudu. Ten se proto
zaměřil pouze na výhrady, jež mohly s uloženým trestem určitým způsobem
souviset.
11. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným
uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení
zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů
vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné
ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a
odůvodněn konkrétními vadami.
12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o
trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné
zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v
právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného
práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje
Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotně právních (ať již práva trestního či
jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě
nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6
tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou
stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud
naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení
skutku. V opačném případě by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov.
usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn.
III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.). Zásah do zjištěného skutkového
stavu lze připustit pouze výjimečně, a to z důvodu ochrany ústavně
garantovaných práv a svobod, zejména ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého
procesu. Nejvyšší soud je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci
řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní
práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy
podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního
soudu Pl.ÚS-st. ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
13. V tomto světle je jasné, že ani další námitky obviněným vznesené pod
jím zvolený dovolací důvod nespadají. O jeho obecně formulovaných výhradách
stran jakýchsi vad napadených rozhodnutí či porušení zásad platných pro trestní
řízení lze konstatovat v podstatě to samé jako v případě jeho poznámek o
nedostatečných skutkových zjištěních. Nadto u nich nelze určit, jestli se
týkají výroku o trestu či nikoliv. Jediný konkrétní argument, jímž se obviněný
dovolával zastavení svého trestního stíhání podle § 223 odst. 2 tr. ř. ve
spojení s § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř., je pak zjevně charakteru procesního
bez jakékoliv vazby na právní posouzení skutku či jiné hmotněprávní posouzení.
Nad rámec uvedeného lze ještě dodat, že zastavení trestního stíhání pro
neúčelnost je právem soudu, nikoliv jeho povinností. To vyplývá již z formulace
obou výše označených zákonných ustanovení, podle nichž „státní zástupce, resp.
soud může zastavit trestní stíhání …“. Pokud se soud v posuzované věci rozhodl
tak neučinit, neporušil tím žádnou zásadu platnou pro trestní řízení ani žádný
ze základních principů spravedlivého procesu.
14. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.)
Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání
obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval
podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu
předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do
základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady
k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího
soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 12. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu