8 Tdo 1706/2016

8 Tdo 1706/2016-I-122

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 3. 2017 k dovolání

obviněného L. N., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2016, č.

j. 8 To 54/2016-3438, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského

soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 12/2013, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne

31. 8. 2016, č. j. 8 To 54/2016-3438, a jemu předcházející rozsudek Krajského

soudu v Hradci Králové ze dne 1. 4. 2016, č. j. 9 T 12/2013-3176.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také všechna další rozhodnutí

na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo

zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Hradci Králové přikazuje,

aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a současně se podle §

265l odst. 3 tr. ř. nařizuje, aby tak učinil v jiném složení senátu.

„dovolatel“) podala státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v

Hradci Králové (dále jen „státní zástupkyně“) již dne 7. 10. 2013 u Krajského

soudu v Hradci Králové obžalobu pro dále popsaný skutek, který právně

kvalifikovala jako zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3

písm. j) tr. zákoníku, ukončený ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.

zákoníku.

2. Krajský soud v Hradci Králové po provedeném hlavním líčení svým (v

pořadí prvním) rozsudkem ze dne 9. 1. 2014, č. j. 9 T 12/2013-1935, uznal

obviněného vinným, že

„dne 21. 2. 2013 v přesně nezjištěné době mezi 16.55 hod. – 17.05 hod., v ulici

P. L., H. v P., Královéhradecký kraj, v prostorách kadeřnictví, provozovaného

poškozenou L. B., s přímým úmyslem ji usmrtit, a získat tak majetkový prospěch,

s rozmyslem, který spočíval v obstarání si zbraně, a to tupého předmětu,

fyzicky napadl poškozenou L. B. nejméně 6ti opakovanými údery značné intenzity,

rozpůleným polenem, do oblasti vlasové části hlavy, kdy tímto jednáním

poškozené způsobil mnohočetná tupá poranění hlavy – četné tržnězhmožděné rány v

temenních a týlních krajinách oboustranně a v pravé spánkové krajině, pod

kterými se nacházely vpáčené tříštivé zlomeniny lební klenby, plošná ložiska

krvácení do prostoru pod tvrdou lební plenou nad oběma týlními laloky mozku a

drobná povrchní ložiska zhmoždění mozkové tkáně v obou týlních a pravém

temenním, spánkovém a čelním laloku mozku a tržně zhmožděnou ránu dolní části

pravého ušního boltce, kdy tato poranění vedla k bezprostřednímu ohrožení

života poškozené, vyžadovala urgentní chirurgické ošetření a následnou

zdravotnickou péči ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové, poté obžalovaný

místo svého jednání prohledal, odcizil peněženku poškozené, v níž se nacházely

osobní doklady, finanční hotovost a tržba kadeřnictví v celkové částce nejméně

10.000 Kč, když po činu těžce poraněnou a na životě ohroženou poškozenou, která

si s ohledem ke svému zdravotnímu stavu nebyla schopna zajistit nutnou

lékařskou péči, uzamkl v prostoru kadeřnictví a z místa činu odešel, kdy pouze

shodou náhod dne 21. 2. 2013 v době okolo 18.15 hod. byla poškozená L. B.

nalezena svým synem, který jí zajistil lékařskou péči“.

3. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval ve shodě s

obžalobou jako zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm.

j) tr. zákoníku, ukončený ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a

uložil mu podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 16

(šestnácti) roků, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. d) tr.

zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu podle § 228 odst. 1 tr.

ř. uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené L. B. částku 79 890 Kč

a Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR částku 235 243 Kč.

4. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Vrchní

soud v Praze usnesením ze dne 10. 3. 2014, č. j. 8 To 15/2014-2054, napadený

rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. c) tr. ř. zrušil a podle § 259 odst. 1 tr.

ř. věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a

rozhodnutí. V odůvodnění svého velmi stručného usnesení (v rozsahu pouhých dvou

stran) v podstatě konstatoval, že vznikla důvodná pochybnost o skutkových

zjištěních soudu prvního stupně a že k jejímu odstranění bude nutné doplnění

dokazování, které je takového rázu a rozsahu, že je nelze uskutečnit v rámci

veřejného zasedání před odvolacím soudem.

5. Krajský soud v Hradci Králové po doplnění dokazování svým (v pořadí

druhým) rozsudkem ze dne 21. 5. 2014, č. j. 9 T 12/2013-2383, znovu uznal

obviněného vinným výše popsaným skutkem, který i stejně právně posoudil jako

zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr.

zákoníku, ukončený ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a uložil

mu podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku i identický trest odnětí svobody v trvání

16 (šestnácti) roků, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. d)

tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Shodně jako v původním rozsudku

soud rozhodl i o náhradě škody.

6. Také proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu

Vrchní soud v Praze (který tentokrát již neměl důvodnou pochybnost o skutkových

zjištěních nalézacího soudu) rozsudkem ze dne 23. 7. 2014, č. j. 8 To

51/2014-2502, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř.

částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu

rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §

58 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 13 (třinácti) roků, pro

jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se

zvýšenou ostrahou. I když to ve výroku rozsudku explicitně nevyjádřil, v

ostatních výrocích (tj. o náhradě škody) ponechal napadený rozsudek nedotčen.

7. Citovaným rozsudkem odvolacího soudu nabyl odsuzující rozsudek právní

moci, takže odvolací soud obviněnému ihned nařídil výkon trestu odnětí svobody,

do něhož mu započetl předchozí vazbu (č. l. 2516 spisu). V tomto výkonu trestu

se obviněný nacházel až do 20. 5. 2015, kdy Nejvyšší soud na základě stížnosti

pro porušení zákona podané tehdejší ministryní spravedlnosti rozhodl podle §

268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř., § 270 odst. 1 tr. ř. a § 275 odst. 3

tr. ř., že pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2014, sp.

zn. 8 To 51/2014, byl porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanoveních §

254 odst. 1, § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2, § 259 odst. 3 tr. ř. a v

řízení předcházejícím v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř., že tento rozsudek

se zrušuje, že se současně zrušuje i jemu předcházející rozsudek Krajského

soudu v Hradci Králové ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 9 T 12/2013, jakož i všechna

další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke

změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, že se Krajskému soudu v Hradci

Králové přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a že

obviněný se do vazby nebere.

8. Krajský soud v Hradci Králové poté, co se mu spisový materiál vrátil,

doplnil dokazování a (v pořadí již třetím) rozsudkem ze dne 1. 4. 2016, č. j. 9

T 12/2013-3176, opět uznal obviněného vinným výše popsaným skutkem, který znovu

stejně právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst.

2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, ukončený ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1

tr. zákoníku, a uložil mu podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku (tentokrát mírnější)

trest odnětí svobody v trvání 13 (třinácti) roků, pro jehož výkon jej zařadil

podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou.

Shodně jako v předchozích rozsudcích rozhodl i o uplatněných nárocích

poškozených na náhradu škody.

9. I proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v

Praze usnesením (co do pořadí také již třetím) ze dne 31. 8. 2016, č. j. 8 To

54/2016-3438, jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

10. Obviněný se ani s tímto rozhodnutím odvolacího soudu nesmířil a

podal proti němu prostřednictvím jednoho ze svých obhájců JUDr. Petra Dítěte,

LL. M. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g)

a l) tr. ř., tedy proto, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a že bylo

rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní

podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu

předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

11. Dovolatel v úvodu svého podání připomněl, že Nejvyšší soud se již

věcí jednou zabýval na základě stížnosti pro porušení zákona, kdy shledal, že

zákon byl porušen v jeho neprospěch. V návaznosti na to poukázal na některé ze

závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu a posléze dovodil, že ani

nalézací soud ani soud odvolací nerespektovaly nic z toho, co Nejvyšší soud v

odůvodnění rozsudku ze dne 20. 5. 2015 konstatoval. Vyslovil názor, že v

současné době jsou pochybnosti o jeho vině ještě silnější, než tomu bylo v době

rozhodování Nejvyššího soudu, přičemž soudy jeho vinu dovozují pouze z jistých

možností, které si však velmi účelově samy vytvářejí a konstruují s cílem za

každou cenu prokázat jeho vinu.

12. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

obviněný namítl existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a

skutkovými zjištěními, kdy skutková zjištění nemají žádnou obsahovou vazbu na

provedené důkazy a nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů

hodnocení. Naopak tato skutková zjištění byla vyfabulována ze strany nalézacího

a odvolacího soudu, neboť jsou opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla

učiněna. Nepřímé důkazy netvoří žádný ucelený řetězec, aby bylo možno s

největší jistotou dospět k závěru, že pachatelem je právě on, dokonce

neexistuje ani žádný nepřímý důkaz, když ohledně pachových stop uvedl, že pokud

vůbec zajištěny byly, nestalo se tak zákonným způsobem, a proto k nim nelze

přihlížet.

13. Následně se obviněný podrobně a ve shodě s dosavadními námitkami

uplatňovanými v rámci obhajoby vyjádřil k některým z provedených důkazů.

Zpochybnil tak především svědeckou výpověď poškozené L. B. (dále převážně jen

„poškozená“), kterou podle něj nelze považovat za konzistentní a věrohodnou.

Naopak, její výpověď měla rozvíjející se charakter v tom směru, že svědkyně se

v podstatných bodech rozcházela oproti předešlým výpovědím. Pozastavil se také

nad tvrzením poškozené, že se útoku nebránila, když byly nalezeny ulámané nehty

či stopy krve, notabene jinde, než mělo k napadení dojít. Rovněž tak zpochybnil

popis pachatele poškozenou, který neodpovídá jeho osobě, stejně jako rozporoval

její tvrzení o tom, že již nezametala vlasy a tyto byly smeteny v rohu pod

oknem, kde bylo odloženo i koště.

14. Dovolatel také vyslovil názor, že poškozenou bezpochyby ovlivnilo

již to, že byla po delší dobu „v péči“ policisty M. J., který měl být pověřen

její ochranou a zřejmě ji tak musel seznámit mj. s přesným popisem osoby, která

by ji mohla ohrozit. Výhrady vznesl i ke zcela nestandardnímu postupu

jmenovaného policisty při provádění rekognice s poškozenou podle fotografií,

když z pořízeného záznamu je vidět jeho očividná snaha o manipulaci s názorem

poškozené.

15. V souvislosti s výhradami k věrohodnosti svědecké výpovědi poškozené

obviněný připomněl i několikeré znalecké posudky (zejména vypracované

Všeobecnou fakultní nemocnicí v Praze a Národním ústavem duševního zdraví v

Klecanech), jimiž bylo prokázáno, že poškozená trpěla a trpí retrográdní i

anterográdní amnézií a v důsledku této si nemůže pamatovat děj před napadením a

děj po něm (podle znalců neurokognitivní funkce u poškozené nebyly v době po

předmětném útoku ani v době hlavního líčení dne 2. 9. 2016 plně zachovány,

nebyla a není u ní zachována epizodická paměť). Tím spíš se pozastavil nad

hodnotícím závěrem soudů o věrohodnosti usvědčující výpovědi poškozené a

skutkové zjištění učiněné z její výpovědi měl za extrémně odporující dalším

provedeným důkazům.

16. Poměrně značnou pozornost obviněný věnoval kupičce vlasů, která měla

být na místě činu nalezena. Zdůraznil, že při prvotním ohledání místa činu,

provedeném bezprostředně po útoku na poškozenou, žádná kupička vlasů nalezena

nebyla. Protokol o ohledání místa činu ze dne 27. 2. 2013, kdy měla být

vyfotografována kupička vlasů jako stopa č. 15, označil za sporný, neboť žádná

taková fotografie neexistuje a neexistuje ani žádný videozáznam. V důsledku

toho tak není možné jakkoliv ověřit věrohodnost tohoto sporného protokolu,

který sám o sobě není důkazem, ale toliko popisem stop. V souvislosti s tím

položil otázku, proč by o nějaké kupičce vlasů vůbec vypovídal, a dodal, že

takovou vychytralost nelze u něho v žádném případě předpokládat.

17. Dovolatel vytkl soudům také pochybení v podobě tzv. opomenutých

důkazů, když podle jeho názoru měli být vyslechnuti i svědci P. Z. a J. D.

(první z nich by potvrdil, že nedlouho po napadení mu poškozená ukazovala

podobu pachatele v novinách, druhý pak to, že krátce po útoku si poškozená

podobu pachatele nevybavovala).

18. Obdobně obviněný soudům vytkl, že z výpovědi svědkyně P. Š. převzaly

pouze její část tak, aby tato zapadala do kontextu odůvodnění jeho viny. Podle

jeho přesvědčení jej přitom výpověď této svědkyně jako pachatele vylučuje, kdy

opačný závěr soudů je opět v extrémním rozporu s tímto provedeným důkazem.

Připomněl v této souvislosti, že tato svědkyně popisovala muže, který vešel do

kadeřnictví v 16:59 hod., zcela odlišně od jeho osoby, přičemž tento muž měl

přicházet z jiného směru, než uvádí on. Navíc, kdyby byl on tím mužem, který do

kadeřnictví vešel, nemohl by vidět před kadeřnictvím stát malého chlapce a

nemohl by po ulici vidět jít ostatní osoby (např. M. V.). Nepravděpodobným je

podle něj navíc i tvrzení svědkyně P. Š., že stála celou dobu nehnutě před

oknem a sledovala pohyb u kadeřnictví (to lze dovodit i z toho, že svědky M. V.

a J. K. neregistrovala). Obviněný je proto přesvědčen, že výpověď této svědkyně

potvrzuje jeho výpověď a vylučuje jej jako pachatele posuzovaného činu.

19. Ve vztahu k pachovým stopám dovolatel namítl, že zcela nepochybně

došlo k přenosu pachu z policistů. Soudu prvního stupně vytkl, že neprovedl

porovnání i s jinými policisty než M. J. a M. H., kteří byli rovněž v kontaktu

s ním a jeho oblečením před zajištěním pachových stop. Není tedy pravdivé

konstatování soudu, že tito jiní policisté s ním byli v kontaktu až po

zajištění pachových stop. Uvedené tak podle něj rovněž zakládá další pochybení

v podobě tzv. opomenutých důkazů. Nad rámec toho namítl spornost zajištění

shodných pachových stop, neprocesní postup při jejich zajištění a neprocesnost

jejich vyhodnocení. O způsobu zajištění pachových stop neexistuje žádná

fotodokumentace ani videozáznam, takže lze důvodně pochybovat o zákonném

způsobu zajištění shodných pachových stop. Už proto o takové pachové stopy

nelze opírat závěr o jeho vině.

20. Pochybení v podobě tzv. opomenutých důkazů lze podle názoru

obviněného spatřovat i v tom, že odvolací soud nevyslechl jím navrženou

svědkyni J. T., která tvrdí, že byla milenkou policisty M. J., přičemž ten jí

měl sdělit, že ví o tom, že on (obviněný) pachatelem není, a že pachové stopy

zmanipuloval (měl je dodat s nějakým kolegou na místo činu). Obviněný se

pozastavil nad spekulativní úvahou odvolacího soudu, že k rozhovoru mezi

jmenovanými mělo dojít „v rámci vytahování se před milenkou v posteli“, zvláště

když J. T., která nemá nejmenší důvod nepravdivě vypovídat, neboť nemá žádný

vztah ani k osobě obviněného ani k projednávané věci, jako svědkyni ani

nevyslechl.

21. Dovolatel vyjádřil také pochybnost ve vztahu k předmětu, kterým mělo

být útočeno. Předně namítl, že pokud soudy dovozují, že měl možnost vzít si

poleno z místa, kde bylo uloženo na zahradě, pak toto místo je zcela jinde a na

opačném směru cesty, než jak popisuje pohyb pachatele svědkyně P. Š. (ta navíc

viděla jít do kadeřnictví muže, který v ruce nic nedržel). Pochybení v podobě

tzv. opomenutého důkazu pak spatřoval i v tom, že vrata, kde jsou složena

polena, nejsou podle jeho zjištění nikdy stále odemčena. Navíc sice z

fotodokumentace vyplývá, že na dvoře domu po cestě od svědka M. L. nějaká

složená polena byla, žádné z nich však nebylo březové, jak uvádí poškozená.

22. Dovolatel soudům rovněž vytkl, že se vůbec nevypořádaly s některými

provedenými důkazy, např. s prováděnými rekognicemi, kdy jej poškozená ani při

jedné z nich nepoznala a jako pachatele neoznačila. Když poškozená v závěru

rekognice prováděné podle fotografií měla snahu označit zcela jinou osobu,

policejní komisař rekognici ukončil, neboť se mu to evidentně nelíbilo. U

rekognice tzv. in natura jej poškozená nepoznala, naopak dvakrát označila jinou

osobu.

23. Obviněný dále namítl, že soudy se žádným způsobem nevypořádaly se

zajištěnou trasologickou stopou v podobě otisku boty na místě činu. Jelikož

tento otisk nesouhlasí s jakoukoli botou zajištěnou u něj a rodinných

příslušníků, dovodil, že už proto nemůže jít o jeho stopu, což jej vylučuje z

okruhu možných pachatelů daného trestného činu.

24. V pasáži dovolání nazvané jiné nesprávné hmotněprávní posouzení

skutku dovolatel zpochybnil subjektivní stránku a soudům vytkl, že žádným

způsobem neodůvodnily, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že

pachatel se dopustil činu s úmyslem získat majetkový prospěch. Provedené důkazy

také neodůvodňují závěr, že pachatel šel do kadeřnictví s úmyslem poškozenou

usmrtit a zmocnit se její finanční hotovosti. Podle jeho názoru tak nemůže

obstát ani kvalifikace jednání jako zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3

písm. j) tr. zákoníku. Lze sice připustit, že pachatel – ať už jím byl kdokoli

– šel do kadeřnictví s úmyslem užít ke zmocnění se peněz násilí, rozhodně však

nelze dovozovat, že by měl v úmyslu poškozenou usmrtit. Odpovídající by tak

bylo kvalifikovat jednání pachatele jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1,

odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.

25. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

obviněný namítl, že bylo nesprávně zamítnuto jeho řádně podané odvolání i

přesto, že nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové

rozhodnutí, a v řízení před soudem prvního stupně byl dán důvod dovolání podle

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající právě na shora uvedených námitkách.

26. V závěru svého podání dovolatel zopakoval, že na podkladě

provedených důkazů nelze objektivně dospět k závěru, že by byl pachatelem

stíhaného skutku, přičemž od vyhlášení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 5.

2015, sp. zn. 8 Tz 15/2015, se důkazní situace oproti stavu do jeho vydání v

jeho neprospěch žádným způsobem nezměnila. Pokud soudy učinily závěr opačný,

bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť bezdůvodně dovodily jeho

vinu při existenci důkazní nouze, přičemž jimi učiněná skutková zjištění jsou v

extrémním rozporu s provedenými důkazy. S odkazem na judikaturu soudů pak

připomněl, že je-li možné v trestní věci dospět na základě provedeného

dokazování k několika, co do pravděpodobnosti rovnocenným verzím, má soud

povinnost přiklonit se k té z nich, která je pro obviněného nejpříznivější, tj.

rozhodnout o zproštění obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř. Nerespektování této

povinnosti – čehož se oba soudy nižších instancí dopustily – přitom značí

porušení principu rozhodování in dubio pro reo, potažmo zásady presumpce

neviny.

27. Z těchto podstatných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle

§ 265k odst. 1 tr. ř. dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne

31. 8. 2016, sp. zn. 8 To 54/2016, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové

ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 9 T 12/2013, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř.

věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně

navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 3 tr. ř. nařídil, aby soud věc

projednal v jiném složení senátu, případně aby věc z důležitých důvodů přikázal

k projednání jinému věcně příslušnému soudu a jinému státnímu zástupci. Rovněž

tak učinil podnět, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst.1 tr.

ř. přerušil výkon trestu odnětí svobody, v němž se aktuálně nachází.

28. Dovolání obviněného bylo dne 1. 12. 2016 doručeno v opise Nejvyššímu

státnímu zastupitelství. Státní zástupce u něho činný (dále jen „státní

zástupce“) se k dovolání vyjádřil přípisem ze dne 6. 1. 2017, v němž uvedl, že

podstatnou část dovolání tvoří výhrady, které obviněný podřadil pod dovolací

důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (na který je pak odkazováno i

prostřednictvím druhého z uplatněných dovolacích důvodů). Podle názoru státního

zástupce však – odhlédne-li se navíc od toho, že jde o totožné výhrady s těmi,

které uplatňoval v průběhu dosavadního trestního řízení, a s nimiž se soudy

vypořádaly – naprostou většinu dovolacích námitek pod uvedený dovolací důvod

podřadit nelze. Dovolací argumentace je totiž založena pouze na zpochybňování

skutkových zjištění soudu, kdy dovolatel napadá proces dokazování a způsob

hodnocení důkazů, nesouhlasí se skutkovými závěry, k nimž soudy po zhodnocení

důkazů dospěly, poukazuje na nerespektování zásady in dubio pro reo, namítá

existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými

důkazy, a prostřednictvím toho dovozuje porušení pravidel spravedlivého

procesu. Takové výhrady však stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř. a samy o sobě přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu

založit nemohou.

29. Ve vazbě na výše uvedené státní zástupce uvedl, že vázanost

Nejvyššího soudu skutkovými zjištěními obecných soudů a tedy nemožnost domáhat

se jejich přezkumu není bezvýjimečná. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových

zjištění by byl odůvodněn tehdy, pokud by se nesprávná realizace důkazního

řízení dostala do kolize s principy spravedlivého procesu. Jedná se o případy

tzv. opomenutých důkazů, užití nezákonných důkazů a dále situaci, kdy se

skutková zjištění nachází v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

Koneckonců právě taková pochybení obviněný uplatnil v rámci své dovolací

argumentace, když po Nejvyšším soudu požaduje přezkum skutkových zjištění.

30. Státní zástupce je však přesvědčen, že rozhodnutí soudů takovým

nedostatkem zatížena nejsou, naopak jejich rozhodnutí i odůvodnění jsou jasná a

logická, a netrpí znaky libovůle. Skutkový stav byl tedy náležitě zjištěn v

souladu s pravidly vymezenými v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a odůvodněn v

souladu s § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř., přičemž odpovídající jsou

rovněž právní závěry z něj vyvozené. To, že nalézací soud na podkladě

provedených důkazů dospěl k závěrům odlišným od představ obviněného (a odvolací

soud poté zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné), samo o sobě existenci

výše naznačeného pochybení nezakládá.

31. Jestliže obviněný v úvodní části svého podání poukázal na rozhodnutí

Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 8 Tz 15/2015, a dovodil, že nic z

toho, co Nejvyšší soud ve svém rozsudku konstatoval, soudy prvého a druhého

stupně nerespektovaly, a pokud uvedl, že pochybnosti o jeho vině jsou dokonce

silnější, než dříve, pak státní zástupce namítl, že toto jeho přesvědčení

nesdílí. K tomu dodal, že uvedeným rozsudkem Nejvyšší soud nalézacímu a

odvolacímu soudu vytkl pochybení, jichž se měly dopustit, a to mj. v

souvislosti s neprovedením dalších důkazů, příp. jejich vadným hodnocením.

Uvedený rozsudek, kterým byly ke stížnosti pro porušení zákona zrušeny

předchozí rozsudky Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové,

však nelze chápat jako pokyn těmto soudům obviněného obžaloby zprostit. Soudům

bylo uloženo provedení dalších důkazů a jejich náležité hodnocení, a to jak

jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Pokud toto soudy učinily, důkazy

provedly, řádně je hodnotily a dospěly k opětovnému závěru o vině obviněného,

není nijak opodstatněné dovolatelovo tvrzení, že rozhodnutí Nejvyššího soudu

nebylo respektováno, příp. že nebylo vyhověno pokynům tam uloženým. Koneckonců

ani obviněným proklamované právo na spravedlivý proces nezaručuje, že trestní

věc skončí rozhodnutím v jeho prospěch.

32. Pokud jde o konkrétní dovolací výhrady obviněného, státní zástupce

uvedl, že řada z nich je přinejmenším zavádějících a v rozporu s tím, co bylo

soudy zjištěno, co vyplývá z vyjádření svědků, ze závěrů znaleckých posudků či

listinných důkazů. Pokud například obviněný na straně 4 svého podání dovodil,

že neexistuje žádný nepřímý důkaz, na jehož podkladě by bylo možno učinit závěr

o jeho vině, přičemž pokud jde o pachové stopy, tyto podle něj nebyly zajištěny

zákonným způsobem, takovému názoru nepřisvědčil, neboť naopak existuje celá

řada nepřímých důkazů, které logickým způsobem doplňují nejen sebe navzájem,

ale podporují také přímý důkaz, kterým je svědecká výpověď poškozené učiněná

při jejím výslechu u hlavního líčení dne 2. 9. 2015. Právě na jejich podkladě

pak lze závěr o vině obviněného skutkem popsaným v obžalobě učinit.

33. Podle státního zástupce proto není pochyb o tom, že poškozená byla

napadena způsobem popsaným ve výrokové části rozsudku, tedy opakovanými a

poměrně brutálními údery přesně nezjištěným tupým předmětem do vlasové části

hlavy, v důsledku čehož utrpěla tam popsané zranění bezprostředně ohrožující

její život. To, že pachatelem je právě obviněný, je předně prokázáno výpovědí

poškozené, která u hlavního líčení dne 2. 9. 2015 opětovně stvrdila svá

předchozí vyjádření z přípravného řízení a z hlavních líčení [kdy mj. popsala

to, co dělala po odchodu posledního zákazníka, opětovně potvrdila, že mezi

odchodem posledního zákazníka (malého chlapce) a příchodem pachatele útoku se

nikdo další do její provozovny nedostavil, vyjádřila se rovněž k existenci

kupičky vlasů smetené v rohu u radiátoru a dosud neuklizené, stejně jako

potvrdila, že po okamžiku prvního úderu do hlavy si již nic nepamatuje …]. Nad

rámec toho, při současné specifikaci markantů útočníka (vlasy, výraz tváře …),

poškozená označila obviněného jako pachatele jednání ze dne 21. 2. 2013, tedy

jako osobu, která ji napadla. V této tzv. agnoskaci, spočívající ve ztotožnění

obviněného svědkem v hlavním líčení, rozhodně nelze spatřovat porušení práva

obviněného na spravedlivý proces. Je-li obviněným dovozováno, že poškozená

trpěla a trpí amnézií, a proto si nemůže nic takového pamatovat, je toto jeho

tvrzení v rozporu se skutkovými zjištěními. Znalci se opravdu vyjádřili v tom

smyslu, že je pravděpodobné, že u poškozené amnézie nastala, koneckonců tomu

může nasvědčovat i skutečnost, že při rekognicích pachatele nepoznala [pokud

jde o průběh rekognice, státní zástupce poznamenal, že rekognice podle

fotografií byla ukončena z důvodu špatného zdravotního stavu poškozené, a

nikoli proto, že by se její průběh tzv. nehodil do krámu policii, jak je

naznačováno v dovolání v pasáži pod písmenem e)]. Nicméně, a zdůraznil to i

Vrchní soud v Praze na straně 4 svého usnesení, o této okolnosti není sporu.

Lékaři se totiž současně vyjádřili v tom smyslu, že tak, jako nelze určit

rozsah případné amnézie, nelze vyloučit ani to, že paměť se poškozené může

vrátit, resp. že amnézie může časem „klesat“, a porucha paměti se může s

ohledem na ústup otoku mozku zlepšit (viz např. znalec MUDr. Petr Mečíř, MBA).

Z posudků navíc vyplynulo, že vizuální paměť, tj. zrakovou paměť či lépe řečeno

paměť pro viděné informace, má poškozená nejlépe zachovánu. Naznačuje-li

obviněný, že výpověď poškozené mohla být ovlivněna policistou M. J., jde opět o

tvrzení přinejmenším zavádějící, neboť i poškozená potvrdila, že v rámci

projednávání tzv. krátkodobé ochrany s ním sice jedenkráte dne 27. 8. 2015

hovořila, to však za přítomnosti další policistky. Předmětem hovoru přitom

rozhodně nebylo přemlouvání ke změně výpovědi. Koneckonců poskytnutí této

ochrany ze strany policejních orgánů nebylo nijak výjimečným opatřením v

případě takového trestného činu, tím spíš za situace, kdy byla poškozená v

minulosti terčem nevybíravých útoků (a to nikoli ze strany obviněného).

34. Pokud obviněný zpochybňoval výpověď poškozené připomenutím údajných

nesrovnalostí v jejích výpovědích ve vztahu např. k nálezu některých úlomků

nehtů či náušnice na jiném místě, než mělo dojít k útoku, státní zástupce

uvedl, že tuto záležitost osvětlil policista provádějící ohledání místa činu,

který potvrdil, že uvedené věci vypadly z oděvních svršků nalezených na místě

činu, které byly vyklepány na tzv. čistém místě (tj. na místě, kde již ohledání

bylo provedeno). Stejně tak za mylné označil tvrzení obviněného na straně 11

dovolání, kde dovozuje nevěrohodnost poškozené z jejího údajně chybného popisu

výšky a postavy pachatele. Ponechá-li se stranou to, zda obviněný na první

pohled vypadá či nevypadá jako „študáček-gympláček“ (jak byl popsán útočník),

kdy taková charakteristika může být do jisté míry odrazem subjektivního pocitu

toho kterého člověka, pak především poškozená konkrétní výšku pachatele

neurčila. Při závěrečné výpovědi zmínila, že ona sama měří 165 cm, pachatel byl

určitě vyšší než ona, nicméně přesnou výšku odhaduje špatně. Takové tvrzení

považoval státní zástupce za logické, neboť jen velmi obtížně si lze představit

člověka, který po krátkém pohledu na osobu jinou sdělí jednoznačný závěr o její

výšce. Především však, pokud obviněný tvrdil, že je svalnaté postavy a měří 195

cm, z dostupných materiálů vyplývá, že v době následující po spáchaném jednání

měřil „toliko“ 185 cm a byl atletické, nikoli svalnaté postavy.

35. Za obdobně pochybnou označil státní zástupce námitku na straně 12 a

násl. dovolání, kde obviněný zpochybnil existenci, příp. lokalizaci kupičky

vlasů v prostoru kadeřnictví. Z dostupných materiálů naopak vyplývá, že kupička

vlasů zadokumentována byla a nacházela se v rohu místnosti u radiátoru. Poblíž

ní pak bylo rovněž koště, jak zmínila při výpovědi i poškozená. Pokud obviněný

tvrdí, že kupičku viděl, musel být vevnitř provozovny a nikoli jen v čekárně.

36. Státní zástupce poukázal i na to, že výpověď poškozené nestojí

osamocena, je podporována výpovědí svědka J. F., jemuž se obviněný o svém činu

zmínil v cele, a dále svědka K. Z., kterého posléze s tímto vyjádřením

obviněného obeznámil právě J. F. Jde sice o svědectví z doslechu, nicméně

informace prvotně sdělil J. F. právě sám obviněný. Tito svědci se přitom

orgánům činným v trestním řízení přihlásili sami formou dopisu, a tedy nebyli

nikým „vyhledáváni“. Věrohodností svědka J. F. se zabýval Krajský soud v Hradci

Králové (na str. 59-60 rozsudku). Pro podporu věrohodnosti jejich výpovědí

svědčí i to, že jako svědci vypovídali, ačkoli si museli být vědomi, že tímto

krokem zhorší své postavení mezi ostatními vězni a budou považováni za donašeče

policie.

37. Dalším důkazem podporujícím výpověď poškozené jsou podle státního

zástupce i pachové stopy nalezené v kadeřnictví na věcech, kterých se obviněný

podle svého vyjádření vůbec nedotýkal, či na místech, kde se nevyskytoval.

Pokud obviněný v úvodu dovolání tvrdil, že pachové stopy nebyly zajištěny

zákonným způsobem, jde opět o vyjádření účelové. Nejen další svědci, ale rovněž

znalec JUDr. Martin Kloubek, PhD. potvrdil, že odběr, uchování a vyhodnocení

proběhly zcela standardním způsobem. Znalec se kladně vyjádřil rovněž k

možnosti výskytu stop na místě ještě dne 27. 2. 2013, tj. 6 dní po skutku.

Pokud připustil určitou možnost jejich přenosu, k níž mohlo dojít u osob, které

byly současně ve styku s obviněným a posléze při ohledání místa činu (mělo jít

pouze o M. J. a M. H.), bylo zpracováno odborné vyjádření z oboru metody

pachové identifikace, které vyloučilo M. H. jako přenašeče ve všech čtyřech

případech v místech, kde byl nalezen pach obviněného, a M. J. pak ve třech

případech. Z uvedeného tak lze učinit závěr odpovídající i dalším důkazům, tj.

že obviněný nestál pouze v čekárně, ale byl přímo v provozovně kadeřnictví.

38. Dalším podpůrným důkazem je podle státního zástupce výpověď svědkyně

P. Š., která potvrdila, že skutečně mezi odchodem malého chlapce z kadeřnictví,

který se poté zastavil u kontejnerů a 5-10 minut zde čekal, a příchodem

pachatele do kadeřnictví, nikdo jiný do provozovny nevstoupil; podporuje tedy

výpověď poškozené. Pokud svědkyně M. V. uvedla, že při venčení psa potkala

nějakého muže do 30 let, šlo o čas ještě před 16:55 hod. (kdy obviněný tvrdí,

že přibližně v té době byl v kadeřnictví), neboť svědkyně současně potvrdila,

že posléze došla ke kadeřnictví nějak kolem 16:53–16:55 hod., zde stála

chviličku a nikoho si nevšimla.

39. Státní zástupce podpůrně zmínil rovněž výpověď policisty J. Ž.,

kterému obviněný na dotaz zda ví, proč byl zadržen, odpověděl: „... já jsem té

paní nic neudělal“, a to přestože v té době ještě neznal pravý důvod svého

zadržení. K předmětu, kterým bylo na poškozenou útočeno, státní zástupce uvedl,

že je sice pravdou, že nalezen nebyl, nicméně na poškozenou bylo prokazatelně

útočeno, a to pevným, tvrdým, podlouhlým, pravděpodobně hranatým předmětem, u

něhož není zřejmé, jakým způsobem byl obstarán (mohl být nalezen na zemi, vzat

z volně přístupné kopy dřeva, či zajištěn jinak). Podle znalce mohlo jít právě

o půlkulaté dřevěné poleno většího objemu a větší délky. Je pak logické, že

pachatel bude mít prvotní snahu se takového nástroje zbavit a nebude jej

schraňovat doma. Stejně tak je přirozené, že do provozovny kadeřnictví by

nevstoupil s tímto předmětem v ruce tak, aby jej spatřili případní svědci

(proto svědkyně P. Š. v ruce pachatele žádný takový útočný předmět neviděla).

40. Státní zástupce oponoval obviněnému rovněž v tvrzení, že soudy se

žádným způsobem nevypořádaly s trasologickou stopou na místě činu. Jak je

patrno z argumentace na straně 54 rozsudku, trasologická stopa č. 18 a 19 se

neshoduje se srovnávacím materiálem předloženým obviněným. Jakkoliv nelze

skutečně uzavřít, kdo zde otisk zanechal, je třeba připomenout, že na místě

činu se pohybovalo více osob, a to i před skutkem samotným, přičemž stopa sama

ani nebyla způsobilá k individuální identifikaci.

41. K námitce stran tzv. opomenutých důkazů, kteréžto pochybení bylo

dovolatelem rovněž vytýkáno, státní zástupce zmínil, že cílem dokazování je

zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu

nezbytném pro rozhodnutí soudu. Tím, kdo rozhoduje, jakými důkazními prostředky

bude objasňovat určitou okolnost důležitou pro zjištění skutkového stavu, je

pouze soud. Ten pak shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení

založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich

souhrnu. Soudy přitom nejsou povinny provádět všechny důkazy navrhované

obžalobou či obhajobou. Pokud nicméně navržený důkaz proveden není, měl by být

tento postup (tj. zamítnutí návrhu na provedení takového důkazu) řádně a

logicky zdůvodněn. V posuzované věci je zřejmé, že jak dovolatelem (potažmo

jeho obhájci), tak i státní zástupkyní skutečně bylo v průběhu trestního řízení

navrženo provedení řady dalších důkazů. Soudy se nicméně těmito návrhy řádně

zabývaly a v rámci procesu dokazování zvažovaly, zda tyto nově navržené důkazy

provést, příp. které z nich. Podstatnou část z nich pak skutečně i provedly.

Pokud posléze (stran zbylých důkazů) dospěly k závěru, že jde o důkazy

nadbytečné, které by neměly vliv na učiněná skutková zjištění nebo neměly

bezprostřední vztah k věci, jde podle názoru státního zástupce o závěr logický

a soudy rovněž odůvodněný, jemuž nelze ničeho vytknout. To, že např. svědek J.

D. mohl potvrdit, že poškozená si po napadení pachatele nepamatovala, netřeba

prokazovat, neboť tato skutečnost je známa z dalších důkazů. Obdobně pak na

věci nemohlo nic změnit ani to, že např. svědek P. Z. by potvrdil, že mu

poškozená po napadení ukazovala denní tisk s vyobrazenou osobou pachatele.

Pokud tomu tak skutečně bylo, nemělo to žádný vliv na skutečnost, že poškozená

pachatele v té době, tj. nedlouho po napadení, nepoznávala.

42. Státní zástupce tudíž v posuzované věci v dovolání tvrzený

nedostatek v podobě tzv. opomenutých důkazů neshledal. Dovodil proto, že je

namístě vycházet ze skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně, na

jejichž podkladě je závěr o vině obviněného jednáním popsaným v rozsudku plně

odůvodněn (v podrobnostech odkázal na skutkové závěry, které soudy učinily a

shrnuly zejména na stranách 56 a násl. rozsudku nalézacího soudu, resp. na

stranách 3 a násl. usnesení odvolacího soudu).

43. V návaznosti na uvedené se státní zástupce zabýval další námitkou

obviněného, jejímž prostřednictvím rozporoval subjektivní stránku zločinu

vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, když namítal, že

nebyl prokázán úmysl pachatele – ať už by jím byl kdokoli – získat majetkový

prospěch, potažmo úmysl poškozenou usmrtit a finanční částky se zmocnit, takže

odpovídající by byla spíše kvalifikace takového jednání jako zločinu loupeže

podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Podle státního zástupce

tuto námitku sice lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, za opodstatněnou

ji však nelze považovat. Pokud jde o prokázání úmyslu obviněného, s ohledem na

absenci jeho doznání je třeba jej dovozovat z okolností dalších. Skutečnost, že

obviněný poškozenou usmrtit chtěl a jednání se dopustil s předchozím rozmyslem

(tedy po patřičném zvážení svého jednání), vyplývá z toho, že se na místo činu

dostavil s připravenou zbraní, podle znalce z oboru zdravotnictví, odvětví

soudního lékařství, pevným a tvrdým zraňujícím předmětem, který si pořídil

pravděpodobně až během krátké cesty z doučování. Nejednal tedy v afektu, v

náhlém hnutí mysli. Poškozenou pak bez jakéhokoli varování a vyslovení např.

požadavku na vydání peněz napadl opakovanými, minimálně šesti údery směřujícími

na její hlavu, které byly znalcem označeny jako tupé násilí značné intenzity. V

útoku přitom pokračoval i poté, co mu již poškozená nekladla žádný odpor.

44. S ohledem na tato zjištění je podle státního zástupce nepochybné, že

cílem obviněného bylo poškozenou usmrtit. Bylo pak pouze shodou náhod

nezávislých na obviněném, že poškozená takový brutální útok přežila. Pokud jde

o zištný motiv obviněného, státní zástupce odkázal především na zjištění

nalézacího soudu zaznamenaná na str. 66-67 rozsudku a v návaznosti na to

připomenul, že mezi obviněným a poškozenou nebyly žádné spory (krom toho, že

jej v několika málo případech ostříhala, se blíže neznali). Bezprostředně po

útoku se přitom obviněný zmocnil peněženky s doklady a finanční hotovostí. To,

že jednal v úmyslu získat majetkový prospěch, je tak nepochybné. Jednání

obviněného proto bylo s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti zcela po právu

kvalifikováno jako zločin vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr.

zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

45. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.,

státní zástupce uvedl, že ačkoliv z úvodní pasáže dovolání vyplývá, že obviněný

jej uplatnil v obou jeho variantách, když namítl, že jeho odvolání bylo

zamítnuto, přestože jednak nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem

pro takové rozhodnutí, a jednak již v řízení před soudem prvního stupně byl dán

důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s první variantou tohoto

dovolacího důvodu se však dovolací argumentace obviněného zcela míjí.

46. Státní zástupce připomněl, že podstata dovolacího důvodu podle §

265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatněného v této alternativě totiž spočívá v tom, že soud druhého

stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené

řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, a to aniž byly

splněny procesní podmínky pro takový postup, řádný opravný prostředek odmítl

nebo zamítl pro některý z důvodů uvedených v § 253 odst. 1, 2 či 3 tr. ř. Jde

tedy o situace, kdy je dovolatel v rozporu se zákonem zkrácen ve svém právu na

přístup k soudu druhého stupně. To však v posuzované věci nenastalo, neboť

odvolání obviněného bylo Vrchním soudem v Praze řádně projednáno. Pokud pak jde

o druhou z variant, v tomto případě již dovolací argumentaci obviněného pod

tento dovolací důvod podřadit lze. Nicméně vzhledem k tomu, že rozsudek

Krajského soudu v Hradci Králové na nesprávném právním posouzení skutku či

jiném nesprávném hmotněprávním posouzení nespočívá, není ani rozhodnutí soudu

druhého stupně vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l)

tr. ř.

47. S ohledem na shora uvedené státní zástupce v závěru svého vyjádření

uvedl, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a proto navrhl, aby je

Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně souhlasil,

aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a)

tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu

rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné

rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

48. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou

výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 2. 3. 2017). Jeho

případnou repliku neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.

49. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že podané

dovolání je přípustné § 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou

oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze

podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a obsahuje i obligatorní náležitosti

stanovené v § 265f tr. ř.

50. Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §

265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné

dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. lze považovat za

důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň

podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Z vymezení

důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. totiž vyplývá, že důvodem

dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů,

byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení

skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění

vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a

blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §

265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je

přitom třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje

pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a)

až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také

skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou

dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku

napadeného rozhodnutí.

51. Z dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů je třeba z logiky věci

zmínit nejprve dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., podle něhož

platí, že dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo

odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v

§ 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky

stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán

důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

52. Z této zákonné citace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod spočívá

ve dvou alternativách. Podle první z nich je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o

zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo

usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny

procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod

procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci,

a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného

přezkoumání napadeného rozhodnutí. Podle druhé alternativy je uvedený dovolací

důvod naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí,

byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

53. V posuzované věci však soud druhého stupně v průběhu veřejného

zasedání odvolání obviněného podle § 254 tr. ř. věcně přezkoumal a podle § 256

tr. ř. je zamítl, protože je neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené

pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly, neboť nedošlo k

omezení odvolatele v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k

naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě. Za této situace

mohl být uvedený dovolací důvod naplněn pouze v jeho druhé variantě, tj. ve

spojení s některým důvodů dovolání uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm.

a) až k) tr. ř.

54. Tímto dalším dovolacím důvodem, na nějž obviněný ve spojení s

důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. odkázal, byl dovolací

důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném

hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem

zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný

čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterými byli obvinění uznáni

vinnými. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné

nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která

nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné

skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

55. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto v zásadě nelze

přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je

napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a

správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Jinými

slovy řečeno v zásadě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny

pochybnosti o rozsahu provedeného dokazování, hodnocení provedených důkazů a

správnosti skutkových zjištění. V takovém případě nebyl ve skutečnosti

(materiálně) uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,

který by se týkal nesprávného hmotněprávního posouzení, ale důvod jiný, a to

pochybnosti o správnosti hodnocení důkazů a na ně navazujících skutkových

zjištění.

56. Uvedený důvod vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný

opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotněprávních vad

rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání

není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající

skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu

prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem

jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci

(§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový

stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně

usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02,

III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti lze také třeba připomenout,

že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádný

opravný prostředek, jehož využití by v dané věci mohlo přicházet v úvahu, a to

obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.).

57. Na druhé straně je ovšem třeba i v rámci řízení o dovolání zásah do

skutkových zjištění připustit, existuje-li extrémní nesoulad mezi provedenými

důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, příp. právními závěry soudu a učiní-

li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž

dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí

uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního

řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení

zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního

soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo

rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí

být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k

tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS

125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). Z poslední doby je třeba

připomenout stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-

st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., podle něhož (srov. bod 26 jeho

odůvodnění) „Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90

a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se

tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel

spravedlivého procesu vymezeného Ústavou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy

povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení

porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces.

Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení

napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání.“.

58. Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění

má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a

svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu

tak lze vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů (tedy důkazů, o nichž soudy v

řízení nerozhodly, případně důkazů, jimiž se soudy bez adekvátního zdůvodnění

nezabývaly), případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s

procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného

bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, v důsledku

čehož jsou soudy učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými

důkazy (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp.

zn. III. ÚS 376/03, ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 a mnohé další).

Příkrý nesoulad mezi skutkovým stavem a právními závěry soudu (stejně jako mezi

provedenými důkazy a skutkovým zjištěním) je namístě tehdy, pokud pochybnosti o

správnosti zjištěného skutkového stavu jsou takové intenzity, že rozhodnutí

soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení Ústavního

soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04 aj.).

59. Nejvyššímu soudu nezbývá než konstatovat, že o všechny takovéto

predikované situace se jedná i v posuzovaném případě, třebaže oběma soudům

nižších stupňů učinil v tomto směru výtky již ve svém předcházejícím rozhodnutí

(byť se tehdy nejednalo o řízení dovolací, nýbrž o řízení ke stížnosti pro

porušení zákona). Jak bude dále rozvedeno, dovolatelem uplatněné námitky v

převážné většině odpovídají tvrzenému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1

písm. g) tr. ř., a Nejvyšší soud tudíž nemohl shledat důvody pro odmítnutí

dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b), event. písm. e) tr. ř. Proto ve smyslu

§ 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků

rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v

dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků,

které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na

správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

60. Po tomto přezkoumání Nejvyšší soud (v rozporu s výše citovaným

vyjádřením státního zástupce) dospěl k závěru, že dovolání obviněného je

důvodné a argumentace v něm relevantně uplatněná je ve všech podstatných bodech

výstižná a přiléhavá.

61. Z hlediska obsahu podaného dovolání, jeho rozsahu a důvodů (srov. §

265f odst. 1, 2 tr. ř.) jsou spornými otázkami jednak to, zda obviněný je

osobou totožnou s pachatelem stíhaného zločinu, a jednak to, zda v takovém

případě je zjištěné jednání podřaditelné pod ustanovení o pokusu zvlášť

závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2, odst.

3 písm. j) tr. zákoníku. Jelikož posouzení druhé z těchto otázek je odvislé od

spolehlivého vyřešení otázky první, Nejvyšší soud primárně soustředí pozornost

v další části odůvodnění tohoto usnesení právě na ni.

62. V návaznosti na to Nejvyšší soud považuje za vhodné zmínit – stejně

jako tak učinil v odůvodnění svého rozsudku ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 8 Tz

15/2015 – některá významná judikaturní rozhodnutí Ústavního soudu, která musí

být obecnými soudy přijímána jako základní komponenty spravedlivého trestního

řízení a z něho vycházejícího zákonného rozhodnutí. Činí tak především proto,

že zejména Krajský soud v Hradci Králové – jakkoliv v odůvodnění svého rozsudku

deklaroval, že při svém rozhodování respektoval právní názor Nejvyššího soudu –

se ve skutečnosti této povinnosti zpronevěřil. Ústavní soud k zákonnému

požadavku na řádný a spravedlivý proces již v nálezu ze dne 20. 6. 1995, sp.

zn. III. ÚS 84/94, uvedl, že „nezávislost rozhodování obecných soudů se

uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci.

Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého

procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním

z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu

právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy) a vylučujícím libovůli

při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit. ... Z odůvodnění

musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů

na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní

závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z

nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají,

nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1

Listiny, jakožto i s čl. 1 Ústavy“.

63. V dalším nálezu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05, Ústavní

soud uvedl, že „Jednou ze základních zásad trestního řízení je zásada volného

hodnocení důkazů, vyslovená v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Z ustálené

rozhodovací praxe Ústavního soudu jednoznačně vyplývající hranice této zásady,

podle níž jsou obecné soudy (stejně jako všechny orgány činné v trestním

řízení) povinny hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na

pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Z

uvedené zásady vyplývá i určitý postup a kritéria hodnocení; důkazy je nutno

vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit.

Nároky na odůvodnění a podrobný rozbor provedených důkazů se potom zvyšují tam,

kde si provedené důkazy vzájemně odporují. V opačném případě, pokud výše

uvedený postup není zachován a z provedených důkazů obecný soud nevyvodí

přesvědčivě zjištěný skutkový stav, nelze považovat proces dokazování za

ústavně konformní. Ústavní soud při posuzování procesu dokazování a hodnocení

důkazů vyjádřil své závěry v ustálené rozhodovací praxi (srov. například nález

Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 464/1999). V těchto

závěrech prohlásil, že k hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného

hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení

hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení

všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však není a

být nesmí projevem libovůle, resp. svévole orgánů činných v trestním řízení. Je

nezbytné ji strukturovat do konkrétních komponentů a kritérií. Jedním z nich,

patřícím ke klíčovým, je transparentnost rozhodování čili nutnost důkazní

postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem

odůvodnit. Uvedený požadavek vtělil zákonodárce do soustavy nároků kladených na

odůvodnění rozsudku (§ 125 tr. ř.).“.

64. K problematice volného hodnocení důkazů se Ústavní soud vyjádřil i v

nálezu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, z něhož lze citovat: „Před

obecným soudem provedené důkazy musí jím být – právě pro účely jejich hodnocení

– správně, tj. skutečnosti (přesněji obsahu spisu) odpovídajícím způsobem

reprodukovány a ve vlastním hodnocení interpretovány; řečeno jen poněkud jinými

slovy, předpokladem náležitého a také ústavně souladného hodnocení důkazu je,

že informace z hodnoceného důkazu zůstane bez jakékoli deformace v procesu jeho

hodnocení zachována a výlučně jen jako taková se promítne do vlastního

vyhodnocení jako konečného úsudku soudu. Jakkoli vysoký stupeň podezření sám o

sobě není s to vytvořit spolehlivý a zejména zákonný podklad pro odsuzující

výrok soudu, který – především z ústavního hlediska – musí být vždy výrazem

lidsky dosažitelné jistoty, plynoucí především ze zákonem stanoveného procesu

zjišťování a následujícího vyhodnocení rozhodných skutečností tak, aby se

skutkové závěry soudního rozhodnutí neocitly v (extrémním) rozporu s vlastním

obsahem provedených důkazů.“.

65. Ještě větší pozornost Ústavní soud věnoval této problematice v

nálezu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08, když uvedl: „Volné hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. neznamená libovůli, resp.

svévoli orgánů činných v trestním řízení. Uplatnění této zásady je totiž

neoddělitelně spjato s požadavkem transparentnosti rozhodování, spočívajícím v

povinnosti důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně

přesvědčivým způsobem odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom musí

zůstat bez jakéhokoli zkreslení v procesu jeho hodnocení zachována a výlučně

jen jako taková se může promítnout do konečného úsudku soudu. Není v souladu s

požadavky § 125 odst. 1 tr. ř., opomene-li obecný soud v odůvodnění rozsudku

sebeméně vyložit, jak dospěl k závěru o spolehlivosti důkazního pramene, ... Je

přitom nezbytnou podmínkou spravedlivého trestního procesu, aby rozhodnutí

způsobilá omezit osobní svobodu byla vydávána za dosažení co nejvyšší možné

jistoty ohledně závěru vyplývajícího z důkazu. Soud má povinnost dodržovat

vysoký standard, pokud jde o samotnou vypovídací schopnost a hodnověrnost

důkazu. Je porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny,

jestliže odvolací soud v usnesení o zamítnutí odvolání podle § 256 tr. ř.

vyjadřuje souhlas se skutkovými zjištěními nalézacího soudu s poukazem na

důkazy, které nalézací soud (ovšem ani soud odvolací) vůbec neprovedl a

nehodnotil. Odvolací soud má dále povinnost vypořádat se s námitkami

odvolatele, jimiž obviněný realizuje své právo na obhajobu (viz i čl. 2 odst. 1

Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Tuto

povinnost odvolací soud porušuje, jestliže ignoruje námitky odvolatele vůči

důkazům, na něž nalézací soud odkazuje jako na klíčové pro učiněné skutkové

závěry. V důsledku tím odvolací soud odvolateli upírá právo na soudní

ochranu.“.

66. K problematice dokazování v trestním řízení se Ústavní soud zevrubně

vyjádřil rovněž v nálezu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08, z jehož

obsáhlých právních vět je třeba citovat alespoň toto: „Princip presumpce neviny

vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; existují-li

jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, ale

naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Z principu presumpce neviny plyne

pravidlo in dubio pro reo, dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo

praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li

přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze

odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch

obviněného. Ani vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný

podklad pro odsuzující výrok. Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto

ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání

požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv

rozumnou pochybnost“. … Ústavní soud připomíná i judikaturu obecných soudů, z

níž plyne, že „Soud může opřít výrok o vině i o nepřímé důkazy, ovšem jen za

předpokladu, že tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou

soustavu nepřímých důkazů (…) vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících,

které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich možno

dovodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost závěru jiného. Nepřímé

důkazy vedoucí sice k důvodnému podezření vůči obviněnému, nevylučující však

reálnou možnost, že pachatelem mohla být i jiná osoba, nejsou dostatečným

podkladem pro uznání viny obviněného“ [citováno z (Rt) 7 Tz 84/69]“.

67. Na přezkoumávanou trestní věc pak dopadají i některé další nálezy

Ústavního soudu: „Obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a

přesvědčivě jej odůvodnit (§ 125 odst. 1 tr. ř.). Informace z hodnoceného

důkazu přitom nesmí být jakkoliv zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny

náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazného pramene.

Spolehlivé zjištění skutkového stavu, právní závěry z něj odpovědně a přiléhavě

vyvozené, jakož i vyjádření těchto skutečností v příslušných rozhodnutích a

jejich odůvodnění, jsou z hledisek spravedlivého posouzení věci nezbytnou

nutností (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS

1095/15, ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 aj.). „Principu práva na

spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů důkazní postup

vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem

odůvodnit. Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na

odůvodnění rozsudku, resp. usnesení (§ 125 odst. 1 tr. ř., § 134 odst. 2 tr.

ř.). Trestní řád nároky na odůvodnění rozhodnutí zvýrazňuje zejména pro

případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují. V situaci „tvrzení proti

tvrzení“ je potřebné na soud klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti s

vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti vzal soud za prokázané, o které

důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení

důkazů“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS

532/01, ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15 aj.). „Důkazní situace, při

níž v trestním řízení existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího

hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. V takových

případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření jediného

přímého usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě

hodnocen“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS

37/03, ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16 aj.).

68. Obdobně jako Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi týkající se

presumpce neviny často odvolává na judikaturu Ústavního soudu, opírá se Ústavní

soud o judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). ESLP

přitom vyžaduje, aby „… soudci nevycházeli z předem pojatého přesvědčení, že

obviněný spáchal čin, který je mu kladen za vinu, aby důkazní břemeno spočívalo

na obžalobě a aby případné pochybnosti byly využity ve prospěch obviněného“

(srov. rozsudek ESLP ve věci Lavents proti Lotyšsku ze dne 28. 11. 2002 č.

58442/00, § 125; rozsudek ESLP ve věci Melich a Beck proti České republice ze

dne 24. 7. 2008 č. 35450/04, § 49; rozsudek pléna ESLP ve věci Barbera,

Messegué a Jabardo proti Španělsku ze dne 6. 12. 1988 č. 10590, § 77; srov. též

Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských

právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 789).

69. Při aplikaci těchto právních a teoretických východisek na

přezkoumávaný případ Nejvyšší soud nemohl ponechat bez povšimnutí, jakým

způsobem se oba soudy nižších stupňů v přezkoumávané věci vypořádaly s

obhajobou obviněného a jakým způsobem dostály požadavkům kladeným na

dokazování, na reprodukci a následné hodnocení provedených důkazů, ale i na

samotné formální náležitosti odůvodnění jejich rozhodnutí.

70. Jak je zřejmé z dosavadního popisu průběhu trestního řízení, soud

prvního stupně jako soud nalézací vyhlásil v této trestní věci již tři

meritorní (pokaždé odsuzující) rozsudky. Před každým z nich provedl v několika

hlavních líčeních celou řadu důkazů, takže mu rozhodně nelze upřít snahu

provedeným dokazováním objasnit co nejpřesněji a co nejúplněji skutek, pro nějž

byl obviněný postaven před soud. Obsah podstatných částí těchto důkazů také

zmínil v obsáhlých popisných pasážích odůvodnění jednotlivých rozsudků (včetně

posledního rozsudku ze dne 1. 4. 2016). Při jejich reprodukci tak ovšem v mnoha

případech učinil – jak na to bude v další části tohoto usnesení podrobně

poukázáno – buď neúplně, nebo nepřesně, což lze označit jako určitou formu

deformace důkazů (srov. nálezy Ústavního soudu citované výše). Úměrně tomu se v

odůvodnění zmiňovaného rozsudku dopustil – v již poněkud stručnějších pasážích

– pochybení při hodnocení provedených důkazů, když na jedné straně z některých

z nich vytrhl určité skutečnosti z kontextu, aby na straně druhé nahodile

vybral některé aspekty, které mylně vzbuzují dojem, že do sebe logicky

zapadají. Takový způsob hodnocení důkazů již lze nazvat libovůlí či svévolí

[Ústavní soud ve své judikatuře interpretoval pojem svévole ve smyslu

extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními

zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je

v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, jakož i interpretace a aplikace

zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlení konsensuálně

akceptovaném významu, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či

alespoň zásad odvozených z právní normy (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu

ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 351/04 aj.)].

71. V tomto trendu pokračoval i Vrchní soud v Praze jako soud odvolací,

který bezezbytku nesplnil svou přezkumnou povinnost (srov. § 254 odst. 1 tr.

ř.), když v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil souhlas se skutkovými

zjištěními nalézacího soudu, přestože odvoláním napadený rozsudek (stejně jako

řízení jemu předcházející) trpěl uvedenými vadami. Odvolací soud – jak na to

ještě bude poukázáno – důsledně nesplnil ani svou povinnost náležitě se

vypořádat s námitkami obviněného, jimiž realizoval své právo na obhajobu, v

důsledku čehož mu upřel právo na soudní ochranu (k tomu srov. přiměřeně

například nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/2008

aj.), ba právě naopak zcela nelogicky přisvědčil způsobu hodnocení důkazů

nalézacím soudem (v podstatě jen paušálním závěrem, že „… skutkové závěry

zjištěné soudem prvního stupně rozhodně mají v provedených důkazech oporu“ –

srov. stranu 4 odůvodnění jeho usnesení). Další návrhy na doplnění dokazování,

které obviněný uplatnil v průběhu odvolacího řízení, odmítl zase jen paušálním

odůvodněním, že jsou nadbytečné, příp. nepodstatné, ačkoliv navržené důkazy

mohly zpochybnit korektnost nebo dokonce legálnost některých úkonů provedených

v přípravném řízení (jako například výpověď svědkyně J. T., která v čestném

prohlášení uvedla závažné skutečnosti vztahující se k procesnímu postupu

vrchního komisaře Ing. M. J. při opatřování některých usvědčujících důkazů).

72. Jelikož obviněný od samého počátku trestního stíhání svou vinu

popíral (a nadále popírá), nalézací soud založil zjištění, že pachatelem pokusu

zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst.

2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku je právě on, na v podstatě jediném přímém

důkazu (svědecké výpovědi poškozené L. B., kterou shledal věrohodnou) a na

dalších nepřímých důkazech (na svědeckých výpovědích především J. F., K. Z., P.

Š., M. V., J. K., jednotlivých policistů, kteří se na objasnění činu podíleli,

dále na celé řadě znaleckých posudků, odborných vyjádření a kriminalistických

expertíz vyhodnocujících jednotlivé stopy nalezené a popsané v protokolech o

ohledání na místě činu aj.). Po jejich zhodnocení dospěl k závěru, že „skutek

se stal a pachatelem tohoto jednání musel být obviněný a nikdo jiný“. Obhajoba

obviněného prý byla jednoznačně vyvrácena a jeho vina potvrzena především

výpovědí poškozené L. B., která je v souladu s výpovědí svědkyně P. Š. a

vyhodnocením zajištěných pachových stop. Opakovaným výpovědím obviněného, že

sice kadeřnictví v kritické době navštívil a s poškozenou krátce mluvil, ale

žalovaného skutku se nedopustil, neuvěřil.

73. Nejvyšší soud ani v tomto dovolacím řízení nezpochybňuje, že

hodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných

souvislostech ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. je doménou soudu prvního

stupně. Ten totiž v hlavním líčení v souladu s principem bezprostřednosti,

přímosti a ústnosti jednotlivé důkazy provádí, a proto má vytvořeny ty nejlepší

předpoklady pro jejich hodnocení. Hodnocení všech provedených důkazů způsobem

odpovídajícím citovanému ustanovení je ovšem vysoce náročnou intelektuální

činností všech soudců, kteří se na rozhodování podílejí. Taková činnost je o to

složitější, pokud důkazní situace není z poznávacího hlediska jednoznačná,

takže se výrazně zvyšuje riziko možných chyb a omylů, jak tomu bylo i v

přezkoumávaném případě. Proto musí být věnována mimořádná pozornost všem

důkazům (nejen usvědčujícím, ale i vyviňujícím), které musejí být zvlášť

pečlivě hodnoceny podle vnitřního přesvědčení soudců založeného na pečlivém

uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

74. Pokud takový hodnotící postup není bezezbytku zachován a již

nalézací soud přesvědčivě nevyvodí z provedených důkazů skutkový stav, o němž

nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., nelze považovat proces

hodnocení důkazů za správný a zákonný. Takové zjištění opravňuje Nejvyšší soud,

aby i v řízení o dovolání přezkoumal (při plném respektu k rozsahu a důvodům

podaného dovolání – srov. již shora citované ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr.

ř.), zda způsob hodnocení důkazů soudem prvního stupně (a následně i soudem

odvolacím) odpovídá pravidlům formální logiky, zda je racionální, zda soudy při

hodnocení důkazů respektovaly princip in dubio pro reo a zda na jeho úkor

neupřednostnily důkazy, které obviněnému neprospívaly. Pokud pak zjistí, že

hodnocení důkazů z jejich strany těmto pravidlům a principům neodpovídá, nebo

svědčí-li dokonce o jejich svévoli či libovůli, je povinen zasáhnout.

75. Obviněný ani v podaném dovolání neustoupil od svých dřívějších

výpovědí, že sice kadeřnictví poškozené kritického dne navštívil, spáchání činu

však rezolutně popřel. Ve svých v zásadě neměnných výpovědích v přípravném

řízení i u hlavního líčení uvedl (stručně vyjádřeno), že ještě před doučováním

angličtiny požádal svého učitele M. L. o uvolnění o 15 minut dříve, aby stihnul

návštěvu kadeřnictví, že z doučování odešel v 16.45 hodin a ke kadeřnictví, k

němuž šel tzv. odspodu, dorazil v cca 16.55 hodin. Po vstupu do kadeřnictví, v

němž se již nesvítilo, zůstal stát v chodbě před místností samotné provozovny a

zeptal se poškozené, která držela v ruce koště a uklízela, zda jej ostříhá.

Když mu sdělila, že již končí, aby přišel následujícího dne, kadeřnictví, v

němž se zdržel jen cca 20 vteřin, opustil. Šel do bydliště svých prarodičů, kde

tehdy přechodně bydlel a kam dorazil kolem 17. hodiny (pamatoval si, že babička

se s ním zlobila, že určitě nebyl na doučování, když je tak brzy doma).

Zdůraznil, že v 17.10 hodin již ve svém pokoji zapínal domácí počítač. Byl

tehdy oblečen do modrých riflí a černého tříčtvrtečního kabátu (z jedné z

výpovědí však hovořil o bundě), obut do vysokých kožených bot a přes rameno

nesl batoh, v němž měl studijní pomůcky na doučování. Všechny tyto věci (ale i

další oblečení a obutí) posléze dobrovolně vydal policejním orgánům ke

zkoumání, když se jim přihlásil jako svědek a stal se pro ně podezřelým.

76. Soud prvního stupně jednotlivé výpovědi obviněného poměrně podrobně

reprodukoval v odůvodnění svého rozsudku (srov. jeho strany 4 až 6), kde se

zmínil rovněž o (v postatě jediném) rozporu v jeho výpovědích, totiž o tom, zda

v době jeho příchodu domů již babička doma byla, či nikoliv (obviněný setrval

na verzi, že jeho babička tehdy již doma byla). Celkové obhajobě obviněného, že

se žalovaného jednání nedopustil, však tento soud neuvěřil, což se snažil

odůvodnit na 63 a násl. svého rozsudku. Poukázal přitom na „závěry znaleckého

posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací klinická

psychologie, ze kterého vyplývá, že obžalovaný má sklony ke zkreslování, které

se nevymykají jeho rozumové kontrole, podávání informací je postaveno na

sdělování polopravd, z negativ sdělí postupně jen to, o čemž se přesvědčí, že

je už známo. Projevuje se u něho snížená ochota k sebekritičnosti a k

sebereflexi a jsou u něho přítomny tendence k pozitivní stylizaci a blokování

negativních údajů o sobě“. Měl-li soud na mysli závěry znaleckého posudku

vypracovaného znalkyní PhDr. Štěpánkou Tůmovou, pak je třeba namítnout jednak

to, že jde sice o znalkyni z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie

(srov. otisk jejího razítka na č. l. 91 spisu), avšak nikoliv z „odvětví

psychiatrie“, jednak to, že si soud z jejího obsáhlého písemného posudku (č. l.

49 až 91 spisu) a z jejího výslechu před soudem (č. l. 1791 až 1796 spisu)

vyselektoval jen to, co bylo v neprospěch obviněného, a zcela pominul to, co

mohlo obviněnému prospívat (srov. dále odstavec 79.). Nepřesnosti v odbornosti

této znalkyně se pak soud dopustil znovu v prvním odstavci na str. 67 svého

rozsudku, kde opět zdůraznil negativní vlastnosti obviněného a dovodil, že

„Přesně tyto závěry zapadají nejen do motivu jednání, ale i do způsobu

vystupování obžalovaného před soudem".

77. Nejvyšší soud přes uvedené výhrady k uvedeným hodnotícím úvahám

nalézacího soudu nepřehlédl – jak ostatně uvedl již v odůvodnění svého

předchozího rozhodnutí – zjištění obou soudů nižších instancí, že obviněný sice

dosud nebyl soudně trestán ani přestupkově postihován, nicméně má (resp. v

minulosti vykazoval celou řadu negativních vlastností): experimentoval s

drogami (podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie,

však u něho nemohlo dojít k užití drogy blíže jak měsíc před odběry

biologického materiálu, a pokud v jeho moči byla zjištěna látka, pak ta

svědčila pro časově vzdálené užití marihuany), projevil agresivitu ve sporu s

jedním ze svých vrstevníků, u jiných z nich měl (sice nevelké) dluhy (třebaže

proklamoval, že disponuje dostatkem finančních prostředků), byl nezodpovědný a

lajdácký při plnění studijních povinností (v době činu mu bylo téměř 21 let a

stále neměl – nejen z důvodů tvrzených zdravotních problémů – maturitou

zakončené středoškolské vzdělání), ke škodě svých rodičů se dopustil drobných

krádeží peněz a elektroniky, a měl sklony ke lhaní. V návaznosti na to ovšem

Nejvyšší soud musí znovu konstatovat, že taková negativa o něm zjištěná ještě

nemusí být signifikantní pro pachatele činu spáchaného tak brutálním způsobem,

jak je popsán v obžalobě a ve výroku odsuzujícího rozsudku.

78. Jak Nejvyšší soud již ve svém předchozím rozhodnutí upozornil, oba

soudy nižších stupňů si v návaznosti na další jejich zjištění, že obviněný je

pachatelem průměrně inteligentním (někteří učitelé o něm hovořili jako

studentovi, který není hloupý, ale je ke svým studijním výsledkům lhostejný),

měly klást otázku, zda jde současně o pachatele na jedné straně natolik

bezelstného (a současně i tak otrlého), že si k útoku vybral právě kadeřnictví,

které v minulosti opakovaně navštěvoval (sám uváděl, že tam byl 3x až 4x,

naposledy na podzim 2012) a o němž musel předpokládat, že nedosahuje vysokých

denních tržeb (řádově ve stokorunách), že se s úmyslem jej navštívit svěřil

několika svým kamarádům a krátce před činem i svědku M. L., který jej doučoval

angličtinu (tím by jim v podstatě avizoval, kde se bude toho dne v odpoledních

či podvečerních hodinách nacházet, takže po odhalení činu by se zcela

nepochybně stal prvním podezřelým), a že o uskutečněné návštěvě kadeřnictví

následně hovořil s celou řadou dalších osob (s rodinnými příslušníky, spolužáky

a kamarády), a na druhé straně natolik sebevědomého a suverénního, že se 2 dny

po činu (v sobotu dne 23. 2. 2013) dobrovolně jako svědek, který se v době, kdy

k útoku mělo dojít, resp. krátce před ním, v kadeřnictví nacházel, přihlásil

policejním orgánům, spolupracoval s nimi a vydal jim své ošacení, obutí a další

převážně osobní věci.

79. Při řešení těchto otázek soudy neměly odhlížet ani od závěrů

znalecký posudků z oboru zdravotnictví, které byly na obviněného vypracovány.

Soud prvního stupně některé závěry výše zmíněného znaleckého posudku z odvětví

klinické psychologie, vypracovaného znalkyní PhDr. Štěpánkou Tůmovou, sice

citoval, ale učinil tak ne zcela přesně, resp. selektivně. Závěry tohoto

písemně vypracovaného znaleckého posudku (srov. č. l. 89 až 91 spisu) totiž

nevyznívají pro obviněného až tak negativně, jak dovodil nalézací soud, neboť

je lze stručně shrnout tak, že intelektové schopnosti obviněného jsou průměrné,

nevyrovnané, bez poruch psychotického charakteru; obviněný je nevyzrálou,

disharmonicky se vyvíjející osobností s projevy emoční nevyváženosti; agresivní

potenciál u něho nepřekračuje meze průměru, nad běžnou normu vystupuje verbální

agrese a podezíravost; netrpí bájnou lhavostí ani jinými patologicky

podmíněnými poruchami, má však sklony ke zkreslování, které se nevymykají jeho

rozumové kontrole; podávání informací je postaveno na systému sdělování

polopravd, z negativ postupně sdělí jen to, o čem se přesvědčí, že již znalec

ví. Obdobně pro obviněného vyzněly i závěry písemného znaleckého posudku z

odvětví psychiatrie, vypracovaného znalcem MUDr. Michalem Hesslerem (č. l. 127

a 128 spisu), které lze stručně shrnout tak, že obviněný netrpí duševní

chorobou, psychozou, je však neharmonicky, poruchově se formující osobností;

jeho schopnosti rozpoznávací nebyly tempore kriminis narušeny, schopnosti

ovládací byly vlivem osobnostních faktorů lehce, nepodstatně sníženy; netrpí

žádnou chorobnou závislostí, není jedincem primárně agresivním, agresivita však

může pramenit z neharmonické skladby jeho osobnosti; jeho pobyt na svobodě není

z medicínského hlediska nebezpečný, není třeba návrhu ochranného léčení.

80. Třebaže výhrady Nejvyššího soudu k hodnocení výpovědi obviněného ze

strany nalézacího soudu budou v jednotlivostech ještě rozváděny v dalších

pasážích tohoto usnesení, lze již v této souvislosti zmínit, že svědek M. L.

výše zmíněnou část výpovědi obviněného potvrdil, především pak v tom, že

obviněný se mu svěřil se záměrem navštívit kadeřnictví, že jej z tohoto důvodu

požádal o uvolnění z doučování o 15 minut dříve, že od něho skutečně odcházel v

16.45 hodin, že byl oblečen do černého tříčtvrtečního kabátu a riflí, a že měl

s sebou nějaké zavazadlo (batoh či tašku přes rameno). Tento svědek dokonce

uvedl, že obviněný při žádosti o uvolnění nepříliš uctivě o kadeřnici prohlásil

„ta bába je tam do pěti“, z čehož by bylo možno dovozovat, že měl na mysli

konkrétní kadeřnictví, které by bylo možno zřejmě bez větších problémů

identifikovat (jako kadeřnictví provozované ženou s uzavírací dobou v 17.00

hodin). Vedle toho lze rovněž zmínit, že také řada dalších svědků, jejichž

výpovědi nebyly pro rozhodnutí o vině obviněného až tak významné, a proto není

zapotřebí na tomto místě je podrobněji rozvádět, vypověděla, že si na obviněném

bezprostředně po činu, ale ani ve dnech následujících nevšimla ničeho

nestandardního nebo dokonce podezřelého (např. na oblečení, na chování, na výši

finančních prostředků, s nimiž disponoval apod.).

81. Pokud nalézací soud v předchozích odsuzujících rozsudcích – v

návaznosti na úvahy o záměru obviněného navštívit kritického dne kadeřnictví –

přikládal poměrně značný význam svědecké výpovědi M. H., jemuž měl obviněný

tvrdit, že má doučování od 17 do 19 hodin, a proto se v tuto dobu nemohou spolu

vidět, přičemž doučování měl fakticky v době od 16 do 17 hodin, z čehož (soud)

tehdy dovozoval, že obviněný mu tuto informaci podal proto, aby si zajistil

určité časové alibi na dobu, kdy se uvedeného jednání dopustil, pak z

odůvodnění přezkoumávaného rozsudku se jeví, že tentokrát na této výpovědi své

závěry vystavět nechtěl (soud sice výpověď tohoto svědka na str. 21 rozsudku

zmínil, žádné hodnotící závěry z ní však neučinil). Z tohoto důvodu není třeba

ani výpovědi tohoto svědka věnovat větší pozornost, lze jen dodat, že svědek

potvrdil, že obviněný mu slíbil vrátit toho dne dluh ve výši 400 Kč, což sice

neučinil, dluh ale místo něho svědkovi uhradila babička obviněného ještě téhož

dne po 19. hodině před svým bydlištěm.

82. Oba soudy nižších stupňů, aniž se přes předcházející upozornění ze

strany Nejvyššího soudu blíže zaobíraly odpověďmi na otázky formulované shora

(v odstavci 78.), vystavěly závěr o vině obviněného především na svědecké

výpovědi poškozené L. B. Nalézací soud její postupné výpovědi v odůvodnění

rozsudku sice poměrně obsáhle citoval (srov. strany 9 až 12), ale neučinil tak

zcela přesně. V důsledku těchto nepřesných reprodukcí (srov. další text) proto

nemohly přesvědčivě vyznít ani jeho následné hodnotící úvahy (srov. strany 56

až 58). Nejvyšší soud rozhodně nemohl přisvědčit např. jeho tvrzením, že

poškozená vypověděla, že při příchodu obviněného do kadeřnictví „měla prakticky

uklizeno“, že obviněný byl „výšky okolo 170 cm“ apod., ani jeho hodnotícím

závěrům, že poškozená „v době napadení již nezametala“, že „její popis

pachatele je neměnný“, že soud může „učinit jednoznačný závěr, že výpověď této

svědkyně je věrohodná a do doby útoku netrpěla retrográdní amnézií“ apod.

Především tyto výhrady – vedle celé řady výhrad dalších (viz shora) – uplatnil

i dovolatel ve svém podání.

83. Jakkoliv Nejvyšší soud nikterak nezpochybňuje, že poškozená byla

kritického podvečera v provozovně svého kadeřnictví napadena způsobem popsaným

ve výrokové části rozsudku (opakovanými a poměrně brutálními údery přesně

nezjištěným tupým předmětem do vlasové části hlavy, v důsledku čehož utrpěla

závažné zranění bezprostředně ohrožující její život), musí setrvat na

argumentaci použité již v odůvodnění svého předchozího rozsudku, že její

výpovědi zdaleka nebyly (jak bude z dalšího textu zřejmé) konzistentní a

neměnné. Aby o tomto tvrzení nebylo pochyb, Nejvyšší soud na jeho podporu

následně uvede identickou reprodukci významnějších pasáží jejích postupných a

měněných výpovědí, z nichž bude patrné, že se mnohdy i v podstatných

okolnostech rozcházela.

84. Poškozená ve své původní svědecké výpovědi dne 26. 2. 2013, učiněné – jak

je zjevné z pořízeného videozáznamu – ještě na nemocničním lůžku jako

neodkladný úkon, kdy spíše jen odpovídala na dotazy policejního orgánu, než aby

samostatně a souvisle vypovídala (srov. č. l. 545 až 550 spisu), označila za

pachatele mladíka ve věku „asi 16-17 let“, který přišel do kadeřnictví kolem

páté, „byl hubené postavy, tmavé vlasy, brýle neměl“, byl „vysoký asi jako já,

já měřím asi 160-170 cm“, a před tím, než ji napadl, nic neříkal (doslova

uvedla, že „nepromluvil, nic neříkal“). Kromě toho, že rovněž zmínila „poznala

bych ho“, ke svému počínání v té době nejprve uvedla „Já jsem zametala a

uklízela …“ a posléze k dotazu vrchního komisaře zopakovala „To bylo ve chvíli,

kdy jsem už končila, uklízela jsem.“. Popsala i zbraň, kterou pachatel na ni

zaútočil: „Klackem dlouhým asi 30 cm.“.

85. V další výpovědi dne 8. 3. 2013 (č. l. 474 až 480 spisu) již

poškozená hovořila souvisleji (alespoň podle sepsaného protokolu) a o pachateli

uvedla, že „… byl hubený, byl to takový študáček-gympláček, vyšší byl o něco

než já, já mám 160 cm, on byl o kousíček větší. Brýle neměl, měl takový hezký

obličej, …poznala bych ho, …mluvil česky, … řekl, že ostříhat“. Ke své činnosti

uvedla, že „Po odchodu toho chlapce s maminkou jsem začala poklízet, … myslím,

že již bylo po 17.00 hodině, já jsem byla na odchodu, měla jsem doklizeno“, k

použité zbrani dodala, že to bylo „… takové jako poleno délky 40-50 cm, mám

dojem, že se jednalo o polovinu polena, takový rozštípnutý kulán.“.

86. Dne 22. 3. 2013 byl s poškozenou sepsán protokol o prověrce na místě

činu (č. l. 474 až 480 spisu), do něhož nejprve vypověděla (dokonce

opakovaně) „Já jsem to tady uklízela …“, aby posléze k dotazu obhájce, „zda už

měla douklízeno“, odpověděla „Ano, ano“. K době příchodu pachatele uvedla, že

to bylo „… buď za pět pět (16:55 hodin) nebo za dvě minuty pět (16:58 hodin).

Už bylo skoro pět hodin (17. hodin).“. Vyjádřila se tehdy i k použité zbrani

(polénko dlouhé cca 43 cm a široké cca 12 cm).

87. Při dalším výslechu dne 22. 4. 2013 (č. l. 495 až 513 spisu)

poškozená k popisu pachatele vypověděla, že u dveří vedoucích ze zádveří do

čekárny viděla „… stát mladého muže, mohlo mu být do 20-ti let, … měl tmavé

vlasy, husté, takové tvrdé, … byl vyšší než já, určitě přes 170 cm, … nebyl

hubený, ani nebyl tlustý, takovou měl sportovní postavu“. Ke své činnosti

uvedla, že „… jsem tedy po odchodu posledního zákazníka, 10-ti letého kluka s

mámou, začala uklízet, tedy jsem vlasy smetákem smetala k radiátoru, … dále

jsem se začala převlékat, … nevím přesně, zda jsem stírala“. K použité zbrani

uvedla, že „Poleno bylo délky asi 43 cm, široké bylo asi 12 cm.“. K tomu lze

pro úplnost dodat, že poškozená tehdy odpovídala i na poněkud sugestivní dotazy

vrchního komisaře vztahující se k provedeným rekognicím (na jedné straně

tvrdila, že při první fotorekognici obviněného poznala, na druhé straně

zpochybňovala průběh rekognice in natura, při níž opakovaně označila osobu

odlišnou od obviněného), což při výslechu přítomný obhájce obviněného označil

za čilou spekulaci.

88. Po těchto výpovědích v přípravném řízení byla poškozená vyslechnuta

v průběhu hlavního líčení dne 4. 11. 2013 (č. l. 1635 až 1651 spisu). Podle

protokolu sepsaného o tomto úkonu měla vypovídat „jako na č. l. 474 – 529“, což

je ale samo o sobě rozporné s ohledem na její rozdílné údaje při předchozích

výpovědích (srov. jednotlivé odstavce shora). Její výpověď přitom nebyla ani

souvislá a samostatná, neboť v podstatě jen odpovídala na položené dotazy (ze

strany předsedy senátu, státní zástupkyně a obhájců obviněného), a ani z ní

nevyplývá, že by snad tehdy obviněného poznala a za pachatele útoku označila. Z

protokolu o hlavním líčení není ani zřejmé, že by předseda senátu splnil

povinnost uloženou mu ustanoveními § 211 odst. 3 tr. ř., resp. § 212 odst. 1

tr. ř., i když je třeba připustit, že snahu o odstranění rozporů ve výpovědích

poškozené projevili alespoň obhájci obviněného pokládanými dotazy. Ani k těmto

dotazům ovšem poškozená nevysvětlila, proč obviněný v jejích výpovědích z

přípravného řízení postupně „zestárl, vyrostl a promluvil“, jak na to Nejvyšší

soud upozornil již ve svém předchozím rozhodnutí. Přitom v průběhu doplněného

dokazování soudy například zjistily, že výškový rozdíl mezi obviněným a

poškozenou je více než 20 cm (obviněný měří 185 cm, zatímco poškozená jen

160-165 cm). I z těchto údajů je tedy zřejmé, že měly být již pro hodnotící

úvahy nalézacího soudu navýsost významné.

89. K zatím poslednímu výslechu poškozené došlo v průběhu hlavního

líčení dne 2. 9. 2015 (č. l. 2795 až 2813 spisu), tedy po zrušujícím rozhodnutí

Nejvyššího soudu. Zásadní informací na samém počátku její výpovědi bylo

sdělení, že obviněného poznala (zřejmě jako pachatele), když ho viděla v

televizi při propouštění z vězení (Nejvyšší soud poznamenává, že obviněný byl

propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody na jeho příkaz dne 20. 5. 2015). Další

část její výpovědi byla poté soustředěna převážně na tuto – s ohledem na její

předchozí výpovědi nepochybně překvapivou až šokující – informaci. Ačkoliv

předseda senátu soudu prvního stupně ani při tomto výslechu poškozené

nepostupoval důsledně a v naprostém souladu s výše citovanými ustanoveními

trestního řádu (§ 211 odst. 3 a § 212 odst. 1), přece jen mu nelze upřít snahu

alespoň některé rozpory ve výpovědích poškozené vysvětlit a objasnit, byť se

tak někdy stalo za použití takřka návodných otázek. Tak např. k jeho dotazům

vztahujícím se k rozporům v jejích výpovědích stran jejího počínání ke konci

provozní doby (konkrétně, zda v době příchodu pachatele ještě zametala, nebo

zda již měla zameteno) poškozená uvedla, že „…měla již setřeno“. To je ovšem

údaj naprosto odlišný od jejích předchozích údajů, zvláště když k dalšímu

dotazu předsedy senátu „…zametáte předtím, než stíráte?“ odpověděla „Ano“. Při

takovýchto odpovědích poškozené na položené dotazy pak mají vyloženě sugestivní

charakter další dotazy, jimiž předseda senátu poškozené v podstatě naznačil,

jak má odpovědět: „Stačila jste zamést ještě před napadením po tom, co přišel

poslední zákazník?“ a „… vy jste se převlékla, zametla, setřela a pak došlo k

tomu napadení?“. Nebylo pak jistě překvapivé, že poškozená odpověděla na první

z těchto dotazů „Ano.“ a na druhý z nich „Ano. Stihla jsem se převléknout,

zamést a vzít si bundu a jít domů …“.

90. Nejvyšší soud nepřehlédl, že poškozená se tehdy vyjádřila i k

poslednímu zákazníku před napadením, jímž měl být malý (asi devítiletý) chlapec

v doprovodu (zřejmě) své matky. K dotazům předsedy senátu upřesnila, že ta paní

byla v provozovně „Stála vedle, protože já mám dětskou židličku hnedka u dveří

… a paní stála vedle.“, a k dalším dotazům jednoho z obhájců obviněného

potvrdila, že ta paní tam byla s chlapcem po celou dobu („Maminka musela

zaplatit, a jestli ten kluk odešel dříve, to nevím.“). Tuto zdánlivě méně

významnou okolnost zmiňuje Nejvyšší soud především proto, že je v rozporu s

výpovědí nejen obviněného, který tvrdil, že na ulici poblíž kadeřnictví potkal

pouze malého chlapce, ale i s výpovědí svědkyně P. Š. (viz dále), která žádný

dámský doprovod chlapce neviděla, naopak uváděla, že z kadeřnictví vyšel malý

klučina sám.

91. Jak Nejvyšší soud upozornil již ve svém původním rozhodnutí, ve

výpovědích poškozené lze shledat – při porovnání s dalšími ve věci provedenými

důkazy – i další rozpory, které soudy nižších instancí rozhodně nemohly

bagatelizovat nebo dokonce přehlížet. Šlo o důkazy provedené při ohledání místa

činu policejními orgány a vztahující se např. k zajištěným ulámaným nehtům

poškozené (na tomto místě musí Nejvyšší soud připustit, že v odůvodnění svého

předchozího rozhodnutí se dopustil početní nepřesnosti, když se zmínil o celkem

osmi ulámaných gelových nehtech poškozené, ačkoliv jich ve skutečnosti bylo jen

sedm – 5 na levé ruce a 2 na pravé ruce; to však na podstatě jeho argumentace

ničeho nemění), k utržené náušnici poškozené, k zadokumentovaným krevním stopám

(tady zase musí Nejvyšší soud zmínit, že na podstatě jeho argumentace ničeho

nemění to, zda šlo o stopy přímo v krevní kaluži, nebo o stopy vytvořené po

předchozím šlápnutí do krevní kaluže) a dalším stopám, k nimž poškozená nebyla

schopna se blíže vyjádřit ani při své poslední výpovědi.

92. Poukazem na uvedené rozpory ve výpovědích poškozené Nejvyšší soud

ani v tomto rozhodnutí nemíní zpochybňovat její obecnou věrohodnost, zvláště

když mu to (z důvodů již výše vyložených) ani nepřísluší. Je si totiž plně

vědom závažnosti zranění hlavy, které při útoku pachatele utrpěla, což

nepochybně ovlivnilo její vnímání průběhu napadení pachatelem, zapamatování si

sledu událostí a jeho následné přesné reprodukce. Poškozená tak sice může mít

upřímnou snahu popsat rozhodné skutečnosti co nejpřesněji, ovšem následky

utrpěného poranění hlavy jí v tom mohou bránit. Na druhé straně však Nejvyšší

soud musí akcentovat, že takové zásadní rozpory v jejích výpovědích nemůže

přehlížet, a neměly je přehlížet ani oba soudy nižších stupňů.

93. Právě s ohledem na zmíněnou závažnost poranění hlavy poškozené a

možné pochybnosti o zcela přesném a úplném zachování její paměťové stopy byly

již v přípravném řízení opatřeny znalecké posudky k této problematice. Šlo

jednak o posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie, doc. MUDr.

Radomíra Talába, CSc., který učinil závěr, že amnézie poškozené v dané věci je

skutečně možná, dále o posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie,

specializace neurochirurgie a spondylochirurgie, MUDr. Ing. Martina Häckela,

CSc., jenž dospěl k názoru, že u závažných poranění hlavy dochází k amnézii,

jejíž pravděpodobnost u poškozené v daném případě označil jako 50%, a v

neposlední řadě o znalecký posudek MUDr. Michaely Málkové, soudní znalkyně z

oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, která v jeho závěru uvedla, že nelze

jednoznačně říci, zda v daném případě poškozená musí trpět ztrátou paměti, či

nikoliv.

94. Tyto i mnohé další znalecké posudky nalézací soud v obsáhlé popisné

části odůvodnění odsuzujícího rozsudku (srov. zejména strany 31 až 39) sice

zmínil, mnohdy tak ale učinil bez toho, že by označil konkrétního zpracovatele

toho kterého posudku. Na straně 37 rozsudku citoval i závěry znaleckého posudku

Mgr. Lenky Čermákové, soudní znalkyně z oboru školství a kultura, odvětví

psychologie, k jejíž odbornosti se kriticky vyjádřil Nejvyšší soud již v

odůvodnění svého předchozího rozhodnutí, když poukázal jednak na to, že

znalkyně prakticky nezohlednila faktický zdravotní stav poškozené, jednak na

to, že otázky jí položené (směřující do oblasti klinické psychologie) nebyla

oprávněna s ohledem na svou odbornost zodpovídat, neboť k jejich zodpovězení je

odborně způsobilý pouze klinický psycholog. Při tomto vědomí nalézací soud

„připustil“ (srov. stranu 37 jeho rozsudku) jako důkaz ústavní znalecký posudek

Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, který byl vypracován na žádost obhájců

obviněného a v předchozím odvolacím řízení nebyl soudem druhého stupně pro

nadbytečnost připuštěn.

95. Toto konstatování nalézacího soudu je třeba doplnit v tom směru, že

již v předchozím řízení obviněný prostřednictvím svých obhájců předložil

nalézacímu soudu znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie,

vypracovaný soudním znalcem prof. MUDr. Karlem Urbánkem, CSc. (č. l. 2085 až

2090 spisu), který v něm učinil jednoznačný závěr, že poškozená v důsledku

rozsáhlého zranění hlavy způsobeného napadením utrpěla ztrátu krátkodobé paměti

(amnézii), v důsledku které si nepamatuje to, co bezprostředně předcházelo

jejímu zranění.

96. Na podporu tohoto závěru obviněný předložil (opět prostřednictvím

svých obhájců) odvolacímu soudu výše zmíněný ústavní znalecký posudek Všeobecné

fakultní nemocnice v Praze (č. l. 2454 až 2493 spisu), v němž se hned celá

pětice znalců (prim. MUDr. Petr Mečíř, MBA, doc. MUDr. Ilja Žukov, CSc., MUDr.

Daniela Domluvilová, MUDr. Petr Kozelek a PhDr. Radek Ptáček) shodla na závěru,

že je vysoce pravděpodobné, že kognitivní, zvláště paměťové funkce poškozené v

době prováděného výslechu a rekognice byly minimálně narušené. Ve shodě se

závěry znaleckého posudku prof. MUDr. Karla Urbánka, CSc. uvedení znalci rovněž

dospěli k závěrům, že u poškozené došlo – v důsledku zranění, které utrpěla – k

narušení kognitivních procesů, a to jak ve formě retrográdní, tak i

anterográdní amnézie. Ač amnézii sice lze hodnotit jen s určitou mírou

pravděpodobnosti, ta je však u poškozené vysoká, její paměťové stopy jsou

nespolehlivé. Znalec z odvětví neurologie dokonce učinil závěr, že při tak

rozsáhlém zranění hlavy se u poškozených vyskytuje téměř vždy amnézie (její

pravděpodobnost u poškozené stanovil na 99,9%), v důsledku níž nejsou schopni

reprodukovat to, co se stalo bezprostředně před zraněním (tzv. retrográdní

amnézie), či bezprostředně po zranění (tzv. anterográdní amnézie).

97. I přesto, že uvedené znalecké posudky si neodporovaly, soud prvního

stupně se rozhodl dále doplnit dokazování a přibral Národní ústav duševního

zdraví v Klecanech jakožto znalecký ústav z oboru zdravotnictví, odvětví

psychiatrie, klinická psychologie a duševní (mentální) hygiena. Písemný posudek

tohoto ústavu (č. l. 2933 až 2957 spisu) vypracovala čtveřice znalců (prof.

Pavel Mohr, PhD., doc. PhDr. Marek Preis, PhD., MUDr. Miloslav Kopeček, PhD. a

MUDr. Dita Protopopová, PhD.) a z jeho závěrů, učiněných po aktuálním vyšetření

poškozené, které bylo zaměřeno na kognitivní funkce, je zřejmé, že její

neurokognitivní funkce v době po předmětném útoku ani v době hlavního líčení

dne 2. 9. 2015 nebyly plně zachovány, že není a nebyla u ní zachována

epizodická paměť, což je paměť na události, které lze časově charakterizovat

jako retrográdní (před úrazem) a anterográdní (po úraze) amnézie, a že jiné

druhy paměti jsou (u ní) zachovány.

98. Při takovýchto závěrech posudku znaleckého ústavu – plně souladných

se závěry všech předchozích posudků vypracovaných ve vztahu k poškozené k této

problematice – vyznívá překvapivě hodnotící úvaha nalézacího soudu v

předposledním odstavci na str. 40 odůvodnění jeho rozsudku, že znalecký ústav

učinil výše uvedené závěry na základě hodnocení důkazů, které mu nepřísluší,

čímž překročil své pravomoci a zabýval se otázkami, které mu nepřísluší. Taková

úvaha je až nepochopitelná, neboť znalecký ústav odpovídal v podstatě jen na

zadání, které sám nalézací soud formuloval v odůvodnění svého opatření ze dne

7. 10. 2015, č. j. 9 T 12/2013-2756 (srov. jeho str. 2), a odpovědi na ně mohl

vypracovat právě až po vyšetření poškozené a posouzení všech jejích postupných

výpovědí.

99. V tomto negativním náhledu na zmíněný posudek ústavu se neslo i hodnocení

nalézacího soudu ve vztahu k výpovědi MUDr. Miloslava Kopečka, který byl

pověřen obhájit posudek znaleckého ústavu v hlavním líčení. Jmenovaný lékař

zopakoval závěry písemného posudku a dodal, že výpověď poškozené nemůže být

zcela věrohodná, neboť si nemůže vybavit událost zcela přesně; poškozená sice

nemá tendence ke lhaní, avšak je možné, že to, co reprodukuje, nemusí odpovídat

realitě; její kognitivní funkce sice jsou kvalitně zachovány, chybí ale

stoprocentní paměťová stopa na dobu těsně před událostí a po události. K

dotazům obhájců obviněného ještě doplnil, že ačkoliv o výpovědi poškozené

nepochybuje, média mohla mít vliv na to, jak poškozená zpětně interpretovala

událost u hlavního líčení (k výzvě předsedy senátu pak dodal, že otázka vlivu

médií je v tomto případě spekulativní).

100. Při tolika takřka identických a zcela jednoznačných znaleckých

závěrech vyznívají hodnotící úvahy nalézacího soudu na str. 56 a 57 odůvodnění

jeho rozsudku, vztahující se k poškozené a věrohodnosti jejích výpovědí,

naprosto nepřesvědčivě. Soud tam totiž v evidentním rozporu se zásadou in dubio

pro reo uvedl, že může „… učinit jednoznačný závěr, že výpověď této svědkyně je

hodnověrná a do doby útoku netrpěla retrográdní amnézií. O věrohodnosti

výpovědi poškozené svědčí i výše zmiňované závěry znaleckých posudků na její

osobu, kdy je nutno vyzvednout tu skutečnost, že poškozená měla nejlépe

zachovanou krátkodobou paměť, dále paměť vizuální, její paměťové stopy jsou v

pásmu průměru až nadprůměru, a dále že nejlepších výkonů dosahuje v

bezprostředním vybavení vizuálních podnětů. Pokud z ústavního znaleckého

posudku vyplývá, že u poškozené nebyla plně zachována tzv. epizodická paměť,

tak zde soud poukazuje na to, že znalec nemohl s určitostí říci, v jakém to

bylo rozsahu, a připustil, že paměť se poškozené mohla vrátit. … poškozená si

pamatuje celou událost až do doby útoku, takže není možné, aby po obžalovaném

přišel do kadeřnictví ještě někdo další, kdo by poškozenou napadl, neboť tuto

skutečnost by svědkyně jistě ve své výpovědi nepominula.“. Taková úvaha –

vycházející jen z některých fragmentů shora zmíněných znaleckých posudků –

svědčí o nepochopení jejich celkových závěrů ze strany nalézacího soudu. Pokud

totiž podle závěrů všech těchto posudků nelze amnézii poškozené na dobu před

napadením vyloučit, pak je třeba ji nejen jako možnou (dokonce s vysokou mírou

pravděpodobnosti až 99,9% – viz výše) připustit, ale i s ní – právě při plném

respektování zásady in dubio pro reo – v rámci hodnotících úvah zcela reálně

pracovat. Obdobně nepřesvědčivě – a s ohledem na popsané rozpory ve výpovědích

poškozené i nelogicky – vyznívá i další hodnotící úvaha nalézacího soudu, že „O

tom, že výpověď poškozené B. je věrohodná, svědčí i to, že přesně popsala útok

napadení i samotného pachatele.“, nebo že „… její popis pachatele je od počátku

neměnný a i dle jeho vizáže si následně vybavila, že se jedná o

obžalovaného.“ (srov. stranu 58 odůvodnění jeho rozsudku).

101. Také odvolací soud popsané rozpory ve výpovědích poškozené v

odůvodnění svého usnesení buď bagatelizoval, když uvedl, že „… namítané rozpory

ve výpovědi svědkyně L. B. nejsou takového rázu, aby závěr soudu

ovlivnily.“ (srov. jeho stranu 7), nebo dokonce popíral, když v rozporu se

skutečností tvrdil, že svou výpověď „… opakovala poškozená několikrát v

přípravném řízení a shodně vypověděla i v hlavním líčení (srov. jeho stranu 4).

A o nepochopení celkových závěrů výše vyjmenovaných znaleckých posudků i ze

strany odvolacího soudu svědčí jeho názor, že „Kategorické tvrzení, že si

obžalovaná nemůže něco pamatovat, je silně zavádějící a v rozporu se závěry

znalců.“ (srov. stranu 5 odůvodnění jeho usnesení).

102. Jestliže dovolatel ve svém podání uplatnil rovněž námitku, že

soudy nižších instancí při posuzování věrohodnosti (resp. správnosti, přesnosti

a úplnosti) svědeckých výpovědí poškozené nesprávně vyhodnotily závěry

rekognicí (poznávacích řízení), které byly s poškozenou již v přípravném řízení

provedeny, musel Nejvyšší soud i této námitce přisvědčit. Tato výhrada se týká

především rekognice provedené podle fotografií, u níž nalézací soud dovodil

(srov. poslední odstavec na str. 54 jeho rozsudku), že „… poškozená označila v

prvním kole poznávání jako pachatele na základě dotazu vyšetřovatele L. N., ve

druhém případě již určila jinou osobu. Ze záznamu z této fotorekognice je

zřejmé, že poškozená již byla v této době značně unavená …“. Takové vyhodnocení

je opět v rozporu se zásadou in dubio pro reo a neodpovídá ani – jak bude dále

rozvedeno – videozáznamu o průběhu fotorekognice.

103. Na tomto místě Nejvyšší soud musí v obecné rovině zopakovat své

názory formulované k této problematice v předchozím rozhodnutí. Třebaže

rekognice je v právní teorii i soudní praxi považována za úkon ve své podstatě

neopakovatelný, v přezkoumávané věci byly provedeny rekognice dvě, resp. čtyři

(první podle fotografií – při ní byla postupně použita 2 fotoalba, druhá in

natura – při ní byly všechny poznávané osoby nejprve bez brýlí, poté s

brýlemi). To však lze akceptovat jednak proto, že prvá z rekognicí provedená

bezprostředně poté, co se poškozená probrala z kómatu (resp. byla probuzena z

tzv. umělého spánku), měla orgánům přípravného řízení určit směr dalšího

vyšetřování (zejména ve vztahu ke konkrétní osobě), a jednak proto, že

rekognice in natura již v té době nebyla právě s ohledem na zdravotní stav

poškozené reálně proveditelná.

104. Nejvyšší soud přes akceptaci potřebnosti (resp. nezbytnosti)

provedení první z těchto rekognicí (tedy podle fotografií osob), k níž došlo v

podvečerních hodinách dne 26. 2. 2013 (č. l. 551 až 555 spisu), však nemohl

bezezbytku přisvědčit – zejména po zhlédnutí videozáznamu při ní pořízeném –

závěru, který byl po jejím provedení učiněn policejním orgánem (vrchním

komisařem) a v protokolu o ní sepsaném formulován takto:

„Poznávající L. B. … v prvním kole poznala osobu L. N., … jako pachatele svého

přepadení,

v druhém kole nikoho neoznačila a kvůli zdravotní indispozici bylo ukončeno.“.

105. Výhrady k takovému závěru má Nejvyšší soud přesto, že jejímu

průběhu byla přítomná soudkyně Okresního soudu v Hradci Králové, která do

protokolu prohlásila, že na „… fotorekognici neshledala nic nezákonného, vše

proběhlo zákonným způsobem“, což následně stvrdila svým podpisem, a že protokol

byl jako správný podepsán nejen policejním orgánem, ale i poškozenou,

nezúčastněnou osobou a rovněž přítomným státním zástupcem. Z pořízeného

videozáznamu je totiž evidentní, že poškozená, která ležela na nemocničním

lůžku a jíž bylo fotoalbum držené rukama policejního orgánu (vrchního komisaře)

ukazováno na vzdálenost cca ? metru, si jednotlivé fotografie mladých mužů

(celkem 6 fotografií na 3 listech) v prvém kole postupně a opakovaně prohlížela

a na závěr tohoto kola, když hleděla na 3. listu na fotografie pod č. 5 a č. 6

(pod č. 5 byla v horní polovině tohoto listu fotoalba fotografie obviněného L.

N.), zvedla svou pravou paži a prostředník pravé ruky položila na levou ruku

policisty, který fotoalbum v jeho spodní části držel, a uvedla „vypadá

tohleto“. Na to reagoval vrchní komisař dotazem „Tato osoba pod číslem pět?“,

načež poškozená cosi nesrozumitelně prohlásila. Z toho policejní orgán zřejmě

usoudil, že poškozená poznala obviněného, neboť do protokolu poznamenal, že

(poškozená) „… upírá zrak do horní části fotoalba, na fotografii muže pod

číslem 5. Na dotaz vrchního komisaře, zda označuje osobu č. 5 … prohlašuje, že

ano.“.

106. Nejvyšší soud již ve svém předchozím rozhodnutí vyjádřil

přesvědčení, na němž nemá důvod ani nyní cokoliv měnit, že takový jednoznačný

závěr z prvního kola fotorekognice s poškozenou rozhodně učinit nelze. Z

videozáznamu není zřejmé nejen to, že by poškozená ukázala prstem své ruky

přímo na fotografii č. 5 (obviněného L. N.), ale ani to, že by upírala svůj

zrak právě na jeho fotografii. Pokud na dotaz policejního orgánu cosi

odpověděla, nebylo její vyjádření natolik srozumitelné (celkově působila

unaveným dojmem, odpovídala smazanou či setřelou řečí), aby bylo možno učinit

tak kategorický závěr, jaký byl do protokolu o rekognici formulován.

107. Při druhém kole fotorekognice, které proběhlo krátce poté za

obdobných podmínek, si poškozená jednotlivé fotografie mladých mužů (opět 6

fotografií na 3 listech, ale v pozměněném pořadí) znovu opakovaně prohlížela a

v jeho závěru, když hleděla na 1. listu na fotografie pod č. 1 a č. 2 (pod č. 2

byla v dolní polovině tohoto listu fotoalba fotografie obviněného L. N.), na

výzvu vrchního komisaře „Tak ještě jednou, jsou to stejné fotografie, zkuste si

je prohlédnout!“ odpověděla „Ne.“. Vrchní komisař na takovou odpověď reagoval

sugestivním dotazem „Takže tady ten poslední pod číslem dvě?“, načež poškozená

již poněkud rozčileně odpověděla otázkou „Pod jakým číslem dvě?“. Poté vrchní

komisař ukázal na fotografii pod č. 2 a uvedl „To je tento.“, na což poškozená

tentokrát vyloženě nazlobeně prohlásila „Není, hergot, tak to otočte!“. Takové

expresivní a nepochybně významné odpovědi (resp. bezprostřední reakce)

poškozené však v protokole o rekognici zachyceny nejsou (je v něm naopak

uvedeno, že poškozená „… konstatuje, že zde ta osoba není, že byl v tom

prvním“, a že si prohlíží jednotlivé osoby „… a žádnou nepoznává.“).

108. Soud prvního stupně si zřejmě byl při svém předchozím rozhodování

(rozsudek ze dne 21. 5. 2014, č. j. 9 T 12/2013-2383) velmi dobře vědom toho,

že závěrům provedené fotorekognice nelze přikládat žádný význam, když v

odůvodnění svého rozsudku tehdy doslova uvedl, že „závěry provedené

fotorekognice nebere v potaz při hodnocení důkazů a rozhodování o vině“, což

ale hned v dalším odstavci poněkud relativizoval zmínkou o tom, že poškozená

„nebyla ze zdravotních důvodů schopna stoprocentně pachatele určit“. Tím spíše

ovšem překvapuje, že v odůvodnění nyní přezkoumávaného rozsudku (srov. jeho

stranu 58) nahlížel na závěry provedené fotorekognice již naprosto odlišně,

když uvedl, že „Výpověď poškozené podporuje i provedený důkaz fotorekognicí,

kdy v prvním případě poškozená jako pachatele uvedla právě obžalovaného. Je

pravdou, že při následné fotorekognici již obžalovaného jako pachatele

jednoznačně neurčila, byla podrážděná a bylo nutno tuto fotorekognici ukončit z

důvodu zdravotního stavu poškozené.“. S odkazem na výpověď znalce MUDr.

Miloslava Kopečka, že poškozená tehdy byla pod vlivem léků, rovněž považoval za

„… vysvětlitelné, proč při první fotorekognici … obžalovaného jako pachatele

poznala, avšak při druhé fotorekognici již tomu tak nebylo.“. To prý potvrdil

„… i svědek J., kterému poškozená při první rekognici řekla, že pachatelem je

obžalovaný a že ho poznala dle obličeje a vlasů …“.

109. Takovému způsobu hodnocení provedené fotorekognice Nejvyšší

soud rozhodně přisvědčit nemohl, neboť je nejen v evidentním rozporu se zásadou

in dubio pro reo, ale vychází i z nepřesné reprodukce provedených důkazů. Pokud

se totiž Ing. M. J. jako svědek (a současně i vyšetřovatel případu) v uvedeném

duchu skutečně vyjádřil (srov. druhý odstavec na straně 18 odůvodnění rozsudku

nalézacího soudu), pak jen formuloval svůj názor, který ale vůbec neodpovídá

průběhu fotorekognice zachycené na videozáznamu (srov. shora), kde poškozená

nic takového neuvedla. Souhlasit nelze ani se závěrem nalézacího soudu, že

poškozená při první fotorekognici uvedla jako pachatele právě obviněného (srov.

argumentaci výše), ani s jeho dalšími závěry (a ani s identickým názorem

státního zástupce), že poškozená při druhé fotorekognici obžalovaného jako

pachatele jednoznačně neurčila, a že bylo nutno tuto fotorekognici ukončit z

důvodu jejího zdravotního stavu. Z videozáznamu je totiž patrné jednak to, že

poškozená při druhé fotorekognici obžalovaného jako pachatele jednoznačně

vyloučila (tedy nikoliv že ho „jednoznačně neurčila“), a jednak to, že

vyšetřovatel tuto fotorekognici ukončil evidentně proto, že poškozená nebyla

ochotna označit fotografii s obviněným L. N. (tedy nikoliv „z důvodu jejího

zdravotního stavu“).

110. Jakkoliv Nejvyšší soud nezpochybňuje, že poškozená při prováděné

fotorekognici nebyla v nejlepším zdravotním stavu (což je patrné i z pořízeného

videozáznamu – byla krátce po probuzení z umělého spánku), nebyl její zdravotní

stav při druhé fotorekognici o nic horší, než tomu bylo při fotorekognici

první. Vždyť druhá fotorekognice byla provedena bezprostředně po první (podle

časových údajů na liště pod obrazem videozáznamu po 2-3 minutách) a poškozená

se při ní chovala – přes zřejmou snahu vyšetřovatele o manipulaci s jejím

názorem – stále stejně (některé její reakce dokonce působily živějším dojmem

než ty předchozí). Z těchto důvodů se Nejvyšší soud přiklání k implicitně

vyjádřené argumentaci dovolatele, že fotorekognice byla ukončena jen proto, že

její průběh nekonvenoval vytýčené vyšetřovací verzi (resp. že se nehodil

policejním orgánům do krámu, jak parafrázoval názor dovolatele státní zástupce

ve svém vyjádření).

111. Dovolatel v souvislosti s tím poukázal ve svém podání na následnou

rekognici in natura, provedenou ještě v přípravném řízení dne 22. 3. 2013 (tj.

cca 1 měsíc po činu po zlepšení zdravotního stavu poškozené – srov. č. l. 530

až 539 spisu), při níž poškozená obviněného jako pachatele útoku vůči ní

nejenže neoznačila, přestože měla možnost pozorovat jej opakovaně (jednak bez

brýlí, jednak s brýlemi) a měla i možnost slyšet jeho hlas, ale dokonce

opakovaně (dvakrát) označila jako pachatele útoku osobu zcela jinou. Nalézací

soud – evidentně proto, že výsledek této rekognice nezapadal do koncepce, že

pachatelem útoku na poškozenou je právě obviněný L. N. – při jejím hodnocení

znovu nepřesvědčivě a vyloženě zkresleně uvedl, že „… poškozená při této

rekognici … nebyla ze zdravotních důvodů schopna stoprocentně pachatele určit.“

(srov. stranu 58 odůvodnění jeho rozsudku). Poškozená si totiž v průběhu

rekognice, jak je zřejmé z protokolu o ní sepsaném, na žádnou zdravotní

indispozici neztěžovala (pouze na jejím počátku uvedla „špatně vidím“, aby

posléze na dotaz, zda potřebuje brýle, uvedla „ne“). I proto vzbuzuje

pochybnosti její následná ? a ve srovnatelných věcech naprosto neobvyklá –

výpověď, že už při odchodu z rekognice měla pochybnosti o tom, zda označila

správnou osobu. Nalézací soud přesto s touto verzí poškozené pracoval, namísto

toho, aby se – v souladu se zásadou in dubio pro reo, jak jej na to upozornil

Nejvyšší soud ve svém předchozím rozsudku – reálně zabýval opodstatněnou

úvahou, zda poškozená již tím, že obviněného při žádné z rekognicí za pachatele

násilného útoku na ni jednoznačně a bez jakýchkoliv pochybností neoznačila

(naopak při popsané rekognici in natura opakovaně označila jako pachatele útoku

někoho jiného), jej vlastně jako pachatele přímo nevyloučila.

112. V evidentním rozporu se zásadou in dubio pro reo postupoval

i soud druhého stupně, který v odůvodnění svého usnesení uvedl, že „K rekognici

podle fotografií nepřihlédl ani soud prvního stupně ani soud odvolací,

rekognice in natura, při které obžalovaného nepoznala, neprokazuje

nevěrohodnost svědkyně B.“ (srov. jeho stranu 7). Takové paušální

konstatování jednak neodpovídá skutečnosti (nalézací soud přece k

prvnímu kolu fotorekognice přihlédl a činil z něho významné skutkové závěry –

srov. odstavec 108. shora), jednak je zkreslené, neboť poškozená – jak již bylo

v předchozím odstavci uvedeno – nejenže obviněného nepoznala, ale dokonce v

obou kolech rekognice označila jako pachatele útoku jinou z poznávaných osob.

113. Všechny dosud zmíněné skutečnosti zpochybňují závěry obou

soudů nižších stupňů o naprosté věrohodnosti poškozené. Jak vyplyne i další

argumentace, poškozená se totiž ve svých výpovědích neshodovala ani s výpověďmi

některých dalších svědků. Pokud například tvrdila, že poslední zákazník toho

dne (malý chlapec) byl v kadeřnictví se svou matkou, je takový údaj v rozporu

se svědeckou výpovědí P. Š., která opakovaně vypověděla (viz další text),

chlapec vyšel z kadeřnictví sám a několik minut čekal venku (zřejmě na svou

matku). Dá-li se tato část výpovědi poškozené do kontextu se závěry shora

uvedených znaleckých posudků, pak by bylo možno přisvědčit argumentaci

dovolatele, že poškozená si vůbec nepamatuje, kdo a kdy byl v kadeřnictví před

jejím napadením.

114. Další dovolací výhrady obviněného se vztahovaly k výpovědi svědkyně

P. Š. Obviněný namítal, že oba soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích při

hodnocení její svědecké výpovědi vzaly v úvahu pouze tu její část, která

zapadala do kontextu odůvodnění jeho viny, ačkoliv celková výpověď této

svědkyně jej jako pachatele vylučuje. Opačný závěr soudů proto považoval za

učiněný v extrémním rozporu s tímto důkazem. Nejvyšší soud i této dovolací

námitce obviněného musel přisvědčit, neboť – jak vyplyne z následné citace

jejích postupných výpovědí – soudy skutečně při svých hodnotících úvahách znovu

postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, když přihlížely jen k těm

skutečnostem, které mohly jít obviněnému k tíži a zcela přehlížely významná

fakta, která svědkyně v rámci svých výpovědi uvedla v jeho prospěch.

115. Svědkyně P. Š., jejíž výpovědi reprodukoval v odůvodnění svého

rozsudku soud prvního stupně (srov. č. l. 8 a 9), byla poprvé vyslechnuta

(ponechá-li se stranou úřední záznam s ní sepsaný dne 22. 2. 2013 – srov. č. l.

1038 a násl. spisu) dne 28. 2. 2013 (srov. č. l. 1032 a násl. spisu). V této

výpovědi, která byla pojata jako „neodkladný nebo neopakovatelný úkon“, uvedla:

„… bydlím P. L. v H., jedná se o byt, který je ve 4. patře, … dne 21. 2. 2013 …

okolo 16:44 hodin jsem byla v kuchyni, kde jsem měla otevřené okno, u kterého

jsem pila kávu a kouřila cigaretu, … z okna jsem viděla, že z kadeřnictví

vyšel malý klučina…, šel směrem k náměstí, z mého pohledu z okna šel vlevo,

ušel asi 5 metrů, …zde se zastavil … asi na 5-10 minut, … pak odcházel směrem k

náměstí, … v té chvíli jsem si všimla, že shora, z mého pohledu vpravo,

přichází ke kadeřnictví nějaký, … ze zdola směr od náměstí nikdo nešel, nikoho

jsem tam neviděla, muž zašel do kadeřnictví … v době okolo 16:55 hodin … a

zavřely se za ním dveře, následně jsem ještě asi dvě minuty koukala dolů směr

kadeřnictví a zde jsem nikoho nezaregistrovala, na 100% nikdo do kadeřnictví

nevešel ani z něj nevyšel.“ K popisu tohoto muže uvedla: „… postava hubená,

výška asi 160 – 180 cm, měl černou bundu do pasu a tmavomodré kalhoty, čepici

neměl, vlasy měl světlehnědé, nad uši a vzadu je měl drobek vystříhané, …

rukavice neměl, … neměl u sebe žádné zavazadlo, neměl sebou nic.“.