8 Tdo 1765/2016-I-73
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud, soud pro mládež, rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12.
4. 2017 o dovolání obviněného mladistvého „TULIPÁNA“ *)proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, soudu pro mládež, ze dne 18. 2.
2016, sp. zn. 55 Tmo 9/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, soudu pro mládež, pod sp. zn. 2
Tm 23/2009, takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočky v Liberci, soudu pro mládež, ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 55 Tmo
9/2014, a rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, soudu pro mládež, ze
dne 4. 9. 2014, sp. zn. 2 Tm 23/2009.
Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst.1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou,
soudu pro mládež, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Okresní soud v Jablonci nad Nisou, soud pro mládež (dále převážně jen
„Okresní soud v Jablonci nad Nisou“), rozsudkem ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 2 Tm
23/2009, uznal obviněného mladistvého „TULIPÁNA“ (dále jen „obviněný
mladistvý“, příp. „dovolatel“) vinným, že
v době od 23.00 hodin dne 13. 1. 2008 do 11.00 hodin dne 14. 1. 2008 v L., v
ul. Č. M. společně s dvěma dalšími muži, odděleně stíhanými, jeli vozidlem tov.
zn. Nissan Almera, kdy zastavili kolemjdoucí H. V. s nabídkou, že ji svezou do
J. n. N., následně ji odvezli do N. V. n. N., okres J. n. N., kdy cestou ji
mladistvý vzal za vlasy a krk, dal si její hlavu do klína, do úst jí dal svůj
ztopořený pohlavní úd a vulgárními výrazy ji vyzval, aby na něm vykonala orální
pohlavní styk, následně po vzájemné domluvě zastavili s vozem v N. V. n. N. na
odlehlém místě u lesa, dva další muži chytli poškozenou za ruce, přitáhli ji
dopředu mezi sedačky, svlékli jí tričko a podprsenku, mladistvý jí stáhnul ke
kolenům kalhoty a kalhotky a zasouval jí pohlavní úd do pochvy, až u něj došlo
k ejakulaci, současně oba muži střídavě zasouvali své pohlavní údy do úst
poškozené, vulgárními výrazy povzbuzovali mladistvého k vykonání soulože a
jeden z mužů poškozenou osahával na prsou, poté dva další muži sklopili přední
sedadla a posunuli na ně poškozenou, dali ji na bok, jeden z mužů jí zvedl
pravou nohu a střídavě jí zasouval do pochvy prsty a pohlavní úd, až do
poškozené ejakuloval, kdy zároveň druhý muž držel horní polovinu těla poškozené
a zasouval pohlavní úd do jejích úst, potom si jeden z mužů poškozenou posadil
na sebe a souložil s ní až do vyvrcholení, přičemž ji mladistvý držel za
zápěstí a strkal jí jazyk do úst, následně odjeli do R. u J. n. N., kde
zastavili na kraji silnice, opět ji dali mezi přední sedadla, mladistvý jí
strkal prsty do pochvy a konečníku a vykonal na ní soulož až do vyvrcholení a
oba další muži ji osahávali na prsou a strkali jí do pusy prsty a svá
přirození, poté na ní vykonal soulož jeden z mužů a druhý muž jí zasouval
pohlavní úd do úst a vyvrcholil na její prsa, poté odjeli do J. n. N. do ulice
S., kde jeden z mužů vystoupil a druhý muž s mladistvým poškozenou odvezli do
areálu S. d., kde ji mladistvý s mužem opětovně přinutili vykonat na nich
orální styk a zasouvali jí prsty do pochvy a poté na ní mladistvý vykonal
soulož až do vyvrcholení, přičemž se oba navzájem povzbuzovali vulgárními
výrazy ve vztahu k poškozené, poté s ní odjeli do P. n. N. za areál bývalé
skládky, kde ji druhý muž vzal za hlavu a vlasy a zasouval jí pohlavní úd do
úst až do ejakulace, přičemž ji mladistvý držel za pas a strkal jí prsty do
pochvy.
2. Takto popsané jednání obviněného mladistvého soud prvního stupně
právně kvalifikoval jako provinění znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zákona za
použití § 6 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za
protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů, v
platném znění (zákon o soudnictví ve věcech mládeže, dále jen „zákon č.
218/2003 Sb.“), a uložil mu podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr.
zákoníku a § 31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. souhrnné trestní opatření odnětí
svobody v trvání čtyři roky, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b)
tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Současně zrušil výrok o trestu z
rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 30. 7. 2013, č. j. 2 T
5/2011-1431, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky
v Liberci ze dne 20. 3. 2014, č. j. 55 To 61/2014-1560, a výrok o trestu z
rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 11. 2. 2011, č. j. 1 T
74/2010-86, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Citovaný rozsudek byl v pořadí již čtvrtým rozhodnutím ve věci
Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, neboť první tři rozsudky jmenovaného
soudu byly Krajským soudem v Ústí nad Labem – pobočkou v Liberci, soudem pro
mládež (dále převážně jen „Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci“),
zrušeny, a trestní věc obviněného mladistvého byla vrácena soudu prvního stupně
k novému projednání a rozhodnutí [bylo tomu tak především proto, že soud
prvního stupně opakovaně neprovedl zákonným způsobem důkaz výpovědí svědkyně a
poškozené H. V. (dále převážně jen „poškozená“), a následně z důvodu potřeby
doplnit dokazování výslechem dalších svědků J. R. a M. P.].
4. Proti tomuto (tedy v pořadí čvrtému) rozsudku soudu prvního stupně
podal obviněný mladistvý odvolání, o němž Krajský soud v Ústí nad Labem –
pobočka v Liberci rozhodl rozsudkem ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 55 Tmo 9/2014,
tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil
ve výroku o souhrnném trestním opatření. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak nově
rozhodl tak, že obviněnému mladistvému podle § 241 odst. 1 tr. zákona č.
140/1961 Sb. a § 31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. uložil trestní opatření
odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst.
2 písm. b) tr. zákona zařadil do věznice s dozorem (z rozsudku nelze zjistit,
proč tak učinil, neboť odůvodnění nového výroku o uloženém trestním opatření
zcela absentuje). Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
5. Okresní soud v Jablonci nad Nisou usnesením ze dne 26. 7. 2016, č. j.
0 Nt 1371/2016-19, podle § 320 odst. 3 tr. ř. ujednotil způsob výkonu trestů
odnětí svobody obviněnému mladistvému postupně uložených tak, že budou vykonány
společně ve věznici s ostrahou.
6. Obviněný mladistvý se ani s tímto rozhodnutím odvolacího soudu (v
pořadí rovněž již čtvrtým) neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Štěpána
7. V dalším textu svého podání dovolatel podrobně rozvedl argumentaci k
jednotlivým uplatněným dovolacím důvodům. Především namítl, že v posuzované
věci nebyly orgány činnými v trestním řízení „šetřeny“ (kromě trestního řádu)
veškeré směrnice podávané i ze zákona č. 218/2003 Sb. Zdůraznil, že dané
trestní řízení proti němu jako mladistvému je vedeno více než osm let, přičemž
jeho trestní stíhání bylo odděleno od trestního stíhání dalších dvou obviněných
R. Š. a L. R., což považoval za nešťastné a v konečném důsledku jej
poškozující; těmto dospělým pachatelům byly naposledy uloženy toliko podmíněné
tresty, jemu byl rozsudkem soudu druhého stupně uložen nepodmíněný trest odnětí
svobody ve výměře jednoho roku nově bez benefitu souhrnnosti, přestože pouze on
podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Vyslovil názor, že s
ohledem na uvedené skutečnosti jsou dány spíše důvody pro zastavení trestního
stíhání s tím, že nepřípustnost trestního stíhání, a tedy naplnění dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., dovozoval z ustanovení § 11 odst.
1 písm. j) tr. ř. a potažmo z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod, tj. práva každého na spravedlivé projednání jeho záležitosti
v přiměřené lhůtě, za niž lze považovat dobu šesti let. Existenci citovaného
důvodu dovolání odvozoval rovněž z nezákonného usnesení o zahájení trestního
stíhání ze dne 16. 1. 2008, neboť toto neřešilo subjektivní stránku daného
provinění.
8. Prostřednictvím důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
obviněný mladistvý namítl, že v průběhu hlavního líčení u soudu prvního stupně
došlo ke změně senátu, aniž by se soudce, který se nakonec na rozhodování
podílel, řízení účastnil jako náhradní soudce ve smyslu § 197 tr. ř. Konkrétně
poukázal na to, že příslušný senát od počátku rozhodoval ve složení Mgr.
Jaroslava Opatrná, Věra Vaňurová a JUDr. Jaroslav Müller, a posléze došlo k
odstoupení JUDr. Jaroslava Müllera a jeho nahrazení (bez dalšího) Janou Velovou.
9. Z důvodu právní jistoty dovolatel podal svůj mimořádný opravný
prostředek rovněž z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V tomto směru v
návaznosti na posledně citovaný dovolací důvod uvedl, že odvolací soud, který
změnil jen výrok o trestu, resp. trestním opatření, fakticky zamítl jeho
odvolání do výroku o vině, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí, resp. přestože byl v řízení mu předcházejícím
dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., tj. ve věci
rozhodoval soud prvního stupně, který nebyl náležitě obsazen.
10. K dalšímu uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
d) tr. ř. obviněný mladistvý vyjádřil přesvědčení, že byl soudem prvního stupně
bezdůvodně vykázán z jednací síně po dobu výpovědi poškozené H. V. u hlavního
líčení, ačkoliv před dvěma dalšími spoluobviněnými v oddělené trestní věci
vypovídala a žádný následek jí z toho nevznikl, a takovým postupem soudu (když
navíc nebyl přítomen u výslechu poškozené ani v přípravném řízení) bylo
zkráceno jeho právo na obhajobu. V této souvislosti vyjádřil svůj nesouhlas
rovněž s postupem odvolacího soudu, jestliže tento upustil od svého dřívějšího
požadavku nutnosti výpovědi poškozené u hlavního líčení, přičemž tuto změnu
svého postoje ani patřičně neodůvodnil; pokud pak její výpověď z přípravného
řízení byla nakonec čtena, nebyly pro tento postup splněny zákonné podmínky,
resp. není možné jej pouze na jejím základě uznat vinným.
11. Dovolatel vyslovil též názor, že napadeným rozsudkem soudu druhého
stupně mu byl uložen druh trestu, resp. trestního opatření, který zákon
nepřipouští, a tudíž je dán dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř., eventuelně ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tvrzenou vadu
spatřoval v tom, že odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) mu k jeho tíži
odebral benefit souhrnného trestu, resp. trestního opatření, a uložil mu trest,
resp. trestní opatření samostatné, čímž došlo ke zhoršení jeho postavení a
porušení zásady zákazu reformace in peius, přestože odvolání podal pouze on,
nikoliv státní zástupce. Nadto vytkl nepřiměřenost uloženého trestního opatření
s tím, že v pořadí prvním rozsudkem soudu prvního stupně mu bylo uloženo
souhrnné trestní opatření odnětí svobody ve výměře osmnácti měsíců, po více jak
osmi letech samostatné trestní opatření ve výměře dvanácti měsíců, obě
nepodmíněné, ačkoliv dalším dvěma dospělým obviněným byly uloženy toliko
podmíněné tresty.
12. Nejrozsáhlejší argumentaci obviněný mladistvý rozvedl ve vztahu k
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jejímž rámci uplatnil
výhradu nesprávného právního posouzení skutku jako provinění znásilnění podle §
241 odst. 1 tr. zák. za použití § 6 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. Připustil
sice, že k intimním aktivitám mezi ním a poškozenou docházelo (jak ostatně
uváděl od počátku trestního řízení), avšak v daném případě nejde o trestný čin,
tím spíše o uvedené provinění, neboť nebyly naplněny znaky jeho skutkové
podstaty. Konkrétně namítl, že na jeho straně absentuje trestněprávně
relevantní jednání, kterým by násilím donutil jiného k souloži a jinému
obdobnému pohlavnímu styku, včetně příslušného stupně nebezpečnosti pro
společnost platného pro mladistvé podle rozhodné tehdejší právní úpravy; stejně
tak jako na jeho straně není dáno zavinění v podobě úmyslu, z logiky věci pak
pochopitelně chybí příslušná příčinná souvislost. S poukazem na ustanovení §
125 odst. 1 tr. ř. a § 2 odst. 6 tr. ř. vytkl soudům obou stupňů, že se jeho
námitkami a obhajobou v tomto směru nezabývaly, a při vědomí toho, že část jeho
námitek směřuje proti nesprávným skutkovým zjištěním soudů obou nižších
instancí, jež dovolací soud obvykle nepřezkoumává, vyslovil názor, že skutkové
závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním a v konečném
důsledku i s možnými právními závěry vyplývajícími z provedeného dokazování,
takže je namístě (již s ohledem na garanci práva na spravedlivý proces), aby se
jimi zabýval dovolací soud. V následujícím textu se vyjádřil podrobněji k
některým z provedených důkazů, zejména k výpovědi poškozené H. V., jejíž
věrohodnost zpochybnil, přičemž současně tvrdil, že neprojevila jakkoli
nesouhlas či alespoň nelibost s prováděnými intimními aktivitami (k čemuž měla
během dlouhé inkriminované doby množství příležitostí, mohla např. odejít, či
přímo utéct), aktivně se nebránila, naopak jednala dobrovolně, a dále, že
nepadly ani žádné výhrůžky svědčící o donucení k pohlavnímu styku, resp. že
nebylo prokázáno, že ji násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutil k
pohlavnímu styku. Výpověď poškozené dával do souvislosti s výpověďmi svědků J.
R., M. P. a své matky J. M., a vyjádřil přesvědčení, že proti ní stojí všechny
výpovědi a důkazy ostatní (zde odkázal i na výpovědi svědka R. Š., svědkyně V.
B., svědka J. H.– policisty a jeho úřední záznam, lékařské zprávy a
jiné).
13. Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak jemu
předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a – nezastaví-li sám trestní
stíhání za použití § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod – podle § 265l odst. 1 tr. ř.
přikázal Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou, aby věc znovu projednal a
rozhodl. Současně s odkazem na ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
14. Dne 15. 9. 2016 podal obviněný mladistvý prostřednictvím svého
obhájce datovou schránkou u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou podnět k
podání návrhu na odklad výkonu rozhodnutí podle § 265h odst. 3 tr. ř. Návrh na
odklad výkonu trestu odnětí svobody obviněný mladistvý podal prostřednictvím
svého obhájce dne 21. 12. 2016 rovněž u Nejvyššího soudu, soudu pro mládež
(dále jen „Nejvyšší soud“). Dne 9. 3. 2017 učinil obviněný mladistvý
prostřednictvím svého obhájce u Nejvyššího soudu další podání, v němž znovu
požádal o přerušení výkonu trestu odnětí svobody.
15. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 3. 2017, č. j. 8 Tdo
1765/2016-52, podle § 265o odst. 1 tr. ř. obviněnému mladistvému přerušil do
rozhodnutí o dovolání výkon trestního opatření odnětí svobody v trvání dvanácti
měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, které mu bylo
uloženo rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 4. 9. 2014, sp.
zn. 2 Tm 23/2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočky v Liberci ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 55 Tmo 9/2014, a také ve spojení
s usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 26. 7. 2016, č. j. 0 Nt
1371/2016-19.
16. Dovolání obviněného mladistvého bylo v souladu s ustanovením § 265h
odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce
činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém
vyjádření k němu předně zdůraznil, že jednu z námitek, jejímž prostřednictvím
obviněný mladistvý vytýká procesní vady, považuje za opodstatněnou, a proto
zaměřil svou pozornost pouze na výhrady podřaditelné pod dovolací důvody podle
§ 265b odst. 1 písm. a), d) a e) tr. ř., jimiž vytýkal právě existenci
procesních právních vad.
17. K námitce obviněného mladistvého, že poškozená H. V. vypovídala v
jeho nepřítomnosti poté, co byl bezdůvodně vykázán z jednací síně, kterou
podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., státní
zástupce uvedl, že ačkoli je z hlediska citovaného důvodu dovolání relevantní,
není opodstatněná. Poukázal na opatření vymezené v § 209 odst. 1 větě druhé tr.
ř., které je prostředkem zajištění ochrany svědka, s tím, že otázku, zda je
nutno poskytnout svědkovi takovou ochranu i u hlavního líčení, řeší soud
samostatně podle okolností případu. V posuzované trestní věci je zřejmé, že
soud prvního stupně se danou otázkou zabýval (mimo jiné zohlednil i aktuální
zprávy odborníků týkající se zdravotního stavu poškozené), a dospěl-li k
závěru, že poškozená jako oběť znásilnění, kterého se na ní dopustil mimo jiné
i dovolatel, je v natolik špatném psychickém stavu, že v jeho přítomnosti
vypovídat nebude, příp. že se její psychický stav ještě zhorší, jde o závěr
opodstatněný, proti němuž nelze mít výhrad. Rozhodné bylo, že obviněný
mladistvý byl posléze s její výpovědí seznámen a mohl se k ní vyjádřit. Za
zcela od věci pak považoval jeho výhradu, že v jiné trestní věci, v níž bylo
rozhodováno ohledně spolupachatelů znásilnění, poškozená vypovídala v jejich
přítomnosti; jednak tato jiná věc není předmětem přezkumu v rámci daného
trestního řízení, a dále je významné, že poškozená ze svého subjektivního
pohledu vnímala nejúkorněji právě jednání obviněného mladistvého.
18. Za opodstatněnou nepovažoval státní zástupce ani výhradu obviněného
mladistvého učiněnou s poukazem na čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod a § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., že s ohledem
na nepřiměřenou délku trestního řízení mělo být jeho trestní stíhání zastaveno,
kterou uplatnil ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr.
ř. Zdůraznil, že důvody pro nepřípustnost trestního stíhání uvedené v § 11
odst. 1 tr. ř. jsou vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně, a pokud jde o
důvod podle písm. j) citovaného zákonného ustanovení, není jej možné vykládat
tak, že nepřiměřená délka řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod zakládá použití tohoto ustanovení;
odkaz zde uvedený znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy, kterou je
Česká republika vázána, musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena
výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého
pochybení. Porušení pravidla plynoucího z čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (tj. průtahy v řízení a nedodržení
přiměřené lhůty k posouzení záležitosti stěžovatele) je navíc sankcionováno
vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému, kdy Evropský soud pro lidská
práva konstatuje porušení tohoto článku a přizná stěžovateli spravedlivé
zadostiučinění ve formě peněžní náhrady; nápravu ve formě zastavení řízení
jmenovaný soud v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil. Rovněž tak z konstantní
judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu lze dovodit, že právo na
projednání věci soudem v přiměřené lhůtě v sobě nepojímá také právo na
zastavení trestního stíhání v případě, že trestní řízení v přiměřené lhůtě
skončit nelze.
19. Státní zástupce však vyslovil názor, že vzhledem ke skutečnostem
zjištěným ze spisového materiálu je třeba naopak přiznat opodstatněnost
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., jehož prostřednictvím
obviněný mladistvý namítl, že ve věci v prvním stupni rozhodl soud, který nebyl
náležitě obsazen. K tomu poznamenal, že obsazením soudu se rozumí nejen to, zda
soud rozhodl v senátě nebo samosoudcem, ale i to, zda senát byl správně složen
z hlediska poměru počtu soudců a přísedících, a také to, zda v senátě zasedali
ti soudci a přísedící, kteří k tomu byli povoláni podle předem stanovených
pravidel uvedených v rozvrhu práce soudu. V posuzované věci nebyl při
rozhodování náležitě obsazen Okresní soud v Jablonci nad Nisou, soud pro
mládež, a to s ohledem na osobu jednoho z přísedících. Ve věci proběhla řada
hlavních líčení, přičemž jednání a rozhodování se od počátku účastnil senát
skládající se z předsedkyně Mgr. Jaroslavy Opatrné a přísedících Věry Vaňurové
a JUDr. Jaroslava Müllera. Nicméně po zrušení v pořadí třetího odsuzujícího
rozsudku napočtvrté rozhodoval a obviněného mladistvého uznal vinným senát ve
složení předsedkyně senátu Mgr. Jaroslava Opatrná a přísedící Věra Vaňurová a
Jana Velová. Ze spisu přitom není jednoznačně zřejmé, zda byl či nebyl zajištěn
náhradní soudce (či přísedící) ve smyslu § 197 tr. ř.; pouze na č. l. 225 dole,
na pokynu kanceláři před prvním hlavním líčení, je někým dopsána rukou nepříliš
čitelná poznámka v podobě snad „(náhradní J. Velová)“. Stejně tak na č. l. 333
je na obdobném pokynu (šlo o pokyn následující poté, co byl zrušen první
odsuzující rozsudek) rukou napsána málo čitelná poznámka, snad ve smyslu
„soudce náhradní J. Velová“. Nicméně i pokud by bylo považováno za prokázané,
že předsedkyně senátu soudu prvního stupně provedla zajištění náhradního
soudce, z protokolů o hlavních líčeních nevyplývá, že by se těchto jednání
(před uskutečněnou změnou složení senátu) účastnil tento náhradní soudce
(přísedící). V tom je proto třeba spatřovat porušení § 197 odst. 2 tr. ř.
Došlo-li posléze – od 15. 7. 2014 – ke změně ve složení senátu, důvod této
změny ze spisu není patrný, nicméně v tomto případě nebyla respektována
pravidla vyplývající z § 219 odst. 3 r. ř. Z protokolu o hlavním líčení totiž
vyplývá, že soud bez dalšího pokračoval v jednání, aniž by např. na strany
činil dotaz v tom smyslu, zda s ohledem na změnu ve složení senátu souhlasí s
přečtením podstatného obsahu protokolů o předchozích hlavních líčeních, včetně
důkazů v nich provedených. Vzhledem k tomu, že nová přísedící nemohla
bezprostředně sledovat většinu dříve provedených důkazů a tyto následně
odpovědně ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotit, jde o podstatnou vadu řízení,
čímž byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. v jeho
druhé variantě.
20. Na základě uvedených skutečností státní zástupce usoudil, že
dovolání obviněného mladistvého je opodstatněné. Současně doplnil, že vzhledem
k tomu, že naznačeného pochybení se dopustil již soud prvního stupně, jemuž by
měla být věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, bylo by předčasné
vyjadřovat se ke zbylé dovolací argumentaci, jíž jsou vytýkány hmotněprávní
vady. V závěru svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně i jemu
předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jakož i všechna další rozhodnutí
na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal
soudu prvního stupně věc k novému projednání a rozhodnutí. Současně souhlasil s
tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o podaném dovolání za podmínek § 265r
odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska
Nejvyššího soudu rovněž souhlasil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s
tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
21. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou
na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného mladistvého (bylo mu doručeno dne
21. 12. 2016). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k
dispozici (disponoval pouze jeho přípisy zmíněnými shora v odstavci 14.).
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.
ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a
splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr.
ř.
23. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda
obviněným mladistvým uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené
v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení
přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z
hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení
některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na
toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném
dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
24. Jak již bylo uvedeno, obviněný mladistvý své dovolání výslovně opřel
o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a), d), e), g), h) a l) tr. ř.
25. Z uvedených šesti dovolacích důvodů se Nejvyšší soud z logiky věci
nejprve zabýval důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., podle
něhož platí, že dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v
§ 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky
stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr.
ř.
26. Z této zákonné citace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod spočívá
ve dvou alternativách. Podle první z nich je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o
zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny
procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod
procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci,
a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného
přezkoumání napadeného rozhodnutí. Podle druhé alternativy je uvedený dovolací
důvod naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí,
byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
27. Pokud obviněný ve svém podání jednak uvedl, že odvolací soud, který
změnil jen výrok o trestu, resp. trestním opatření, fakticky zamítl jeho
odvolání do výroku o vině, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí, resp. přestože byl v řízení mu předcházejícím
dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., tj. ve věci
rozhodoval soud prvního stupně, který nebyl náležitě obsazen, jednak namítl
existenci řady dalších dovolacích důvodů (srov. výše), je zřejmé, že důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil v jeho druhé
alternativě.
28. Nejvyšší soud dále shledal (v podstatě ve shodě s výstižným
vyjádřením státního zástupce), že vzhledem k charakteru dovolací argumentace
obviněného mladistvého a způsobu rozhodnutí o jeho dovolání je zapotřebí
zabývat se v odůvodnění tohoto usnesení jen těmi argumenty, jimiž soudům
vytýkal vady procesní povahy, a z těchto vlastně jen výhradou, kterou podřadil
pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Tou byla námitka
naplňující citovaný dovolací důvod v jeho druhé variantě, konkrétně to, že v
přezkoumávané věci došlo v průběhu hlavního líčení u Okresního soudu v Jablonci
nad Nisou ke změně ve složení senátu, aniž by se přísedící, která se nakonec na
rozhodování podílela, řízení účastnila jako náhradní přísedící ve smyslu § 197
tr. ř. (konkrétně poukázal na to, že příslušný senát od počátku rozhodoval ve
složení Mgr. Jaroslava Opatrná, Věra Vaňurová a JUDr. Jaroslav Müller, a že
posléze došlo k odstoupení JUDr. Jaroslava Müllera a jeho nahrazení bez dalšího
Janou Velovou).
29. V rámci své přezkumné činnosti Nejvyšší soud dospěl k závěru, že
takovou námitku obviněného mladistvého je třeba považovat nejen za relevantně
uplatněnou, ale současně za zcela opodstatněnou.
30. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán v
případě, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl
náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud
vyššího stupně.
31. Soud nebyl náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo
ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích,
přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o
soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 6/2002
Sb.“). Tak tomu bude zejména, když rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo
když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl
rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát
rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl
náhradním soudcem podle § 197 tr. ř., nebo soudce, který byl v době rozhodnutí
dočasně přidělen k jinému soudu apod. Kdyby však místo samosoudce rozhodl
senát, výše uvedený dovolací důvod by nebyl dán (srov. Šámal, P. a kol.,
Trestní řád II. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3157).
32. Pojem náležitého obsazení soudu je třeba vykládat v souvislosti se
způsobem přidělování věci v souladu s rozvrhem práce, jenž byl sestaven ve
smyslu § 41 a § 42 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., neboť jen tak je zajištěn
požadavek vyplývající z čl. 38 Listiny základních práv a svobod, podle něhož
„nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“. Podstatou náležitého obsazení
soudu je především ochrana proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího
soudu ad hoc (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III.
ÚS 711/01), a proto základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a
soudce) nemůže být vyčerpáno jen zákonným vymezením věcné, funkční a místní
příslušnosti soudu, ani pouhým zákonným vymezením obsazení soudu (srov.
například rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS
232/1995, ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 230/1996, ze dne 17. 12. 1998,
sp. zn. III. ÚS 200/1998, a ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/1998).
33. Součástí tohoto základního práva na zákonného soudce je i zásada
přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel
obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh
práce z čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, patří především
předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu včetně zastupování ve vztahu k
účastníkům řízení. Pokud příslušný senát stanovený rozvrhem práce soudu
projedná a rozhodne věc v jiném než určeném složení, může se tak stát pouze
tehdy, jestliže je absence rozvrhem práce soudu určených soudců důvodná. Za
takovou je třeba považovat zejména vyloučení soudce z důvodu podjatosti a jeho
odůvodněnou nepřítomnost (v důsledku nemoci, dovolené, pracovní cesty apod.).
Zastoupení soudců se stejně jako složení senátů musí řídit předem stanovenými
pravidly určenými rozvrhem práce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 307/2003).
34. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že v dané trestní věci
rozhodoval v prvním stupni Okresní soud v Jablonci nad Nisou, a to v souladu se
zákonem v senátu složeném ze soudce a dvou přísedících, přičemž konal řadu
hlavních líčení a rozhodl celkem čtyřmi rozsudky. Prvního hlavního líčení dne
22. 10. 2009 se účastnil senát tohoto soudu skládající se z předsedkyně Mgr.
Jaroslavy Opatrné a přísedících Věry Vaňurové a JUDr. Jaroslava Müllera (srov.
protokol o hlavním líčení na č. l. 230 a násl. spisu). Ze spisu není zřejmé,
zda předsedkyně senátu postupovala podle § 197 odst. 1 tr. ř. a ve věci byl či
nebyl zajištěn náhradní přísedící. Na č. l. 225 spisu je totiž založen pokyn
kanceláři před prvním hlavním líčením, v němž je zcela dole dosti nečitelně
uvedeno snad „(náhradní J. Velová)“, a obdobně v pokynu kanceláři na č. l. 333
spisu dole je nepříliš čitelná poznámka „soudce náhradní J. Velová“. I přes
zmíněnou pochybnost o zajištění náhradního přísedícího však ze spisu zcela
jistě vyplývá, že do konání hlavního líčení dne 15. 7. 2014 (nařízeného poté,
co byl odvolacím soudem potřetí zrušen rozsudek soudu prvního stupně a věc mu
vrácena k novému projednání a rozhodnutí) se hlavních líčení a rozhodování
účastnil senát ve složení uvedeném výše (Jana Velová jako náhradní přísedící se
jich neúčastnila). Dne 15. 7. 2014 (jak je zřejmé z protokolu o hlavním líčení
založeném na č. l. 429 a násl. spisu) se – vedle předsedkyně senátu Mgr.
Jaroslavy Opatrné a přísedící Věry Vaňurové – tato přísedící (Jana Velová)
účastnila hlavního líčení poprvé, a to místo JUDr. Jana Müllera (na pokynu
kanceláři před tímto hlavním líčením na č. l. 422 spisu je zcela dole opět
nečitelně napsáno asi „senát …: V. Vaňurová + J. Velová“), a účastnila se
následně i hlavního líčení dne 4. 9. 2014, v němž soud prvního stupně rozhodl v
pořadí čtvrtým, posledním rozsudkem (protokol o hlavním líčení na č. l. 453 a
násl. spisu). Současně je z obsahu protokolů o hlavních líčeních konaných dne
15. 7. 2014 a dne 4. 9. 2014 zřejmé, že soud při hlavním líčení dne 15. 7. 2014
a dne 4. 9. 2014 po změně složení senátu pokračoval v jednání, aniž postupoval
podle § 219 odst. 3 tr. ř., podle něhož platí, že „…změnilo-li se složení
senátu nebo uplynula-li od odročení hlavního líčení delší doba, přečte se
souhlasem státního zástupce a obviněného předseda senátu podstatný obsah
protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů; není-li souhlas
dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu“. Uvedené pochybení soudu prvního
stupně tak založilo vadu naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
a) tr. ř. v jeho druhé variantě, tj. že tento soud při rozhodování nebyl
náležitě obsazen.
35. K výše uvedenému je zapotřebí dále doplnit skutečnosti, jež zjistil
Nejvyšší soud vlastním šetřením. Za účelem objasnění důvodu změny složení
senátu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou a zjištění, zda tato změna byla
učiněna v souladu s platným rozvrhem práce tohoto soudu, učinil dotaz na
předsedkyni jmenovaného soudu. Tato v přípise ze dne 16. 1. 2017 sdělila, že
daná trestní věc byla na základě platného Rozvrhu práce pro rok 2009 přidělena
k projednání a rozhodnutí do senátu soudkyně Mgr. Jaroslavy Opatrné a jako
přísedící byli určeni podle rozvrhu práce pro konkrétní rok Věra Vaňurová a
JUDr. Jaroslav Müller; přísedící byli v době nápadu věci vedeni v seznamu
soudců a přísedících, který byl nedílnou součástí rozvrhu práce pro tamější
soud. V mezidobí došlo ke změně v senátu proto, že přísedící JUDr. Jaroslav
Müller skončil na vlastní žádost s výkonem funkce přísedícího ke dni 21. 3.
2012. K dalšímu projednání věci byla následně na základě dalšího platného
rozvrhu práce přidělena do senátu přísedící Jana Velová; ve složení senátu z
předsedkyně Mgr. Jaroslavy Opatrné a přísedících Věry Vaňurové a Jany Velové
pak senát nadále věc projednával a rozhodl.
36. I přes právě uvedené skutečnosti Nejvyšší soud (v plné shodě s
vyjádřením státního zástupce) setrval na již výše uvedeném závěru, že v
posuzovaném případě ve věci rozhodl Okresní soud v Jablonci nad Nisou jako soud
prvního stupně, který nebyl náležitě obsazen, že dovolání obviněného
mladistvého je důvodné a argumentace v tomto směru v něm relevantně uplatněná
je v podstatě správná a výstižná. Z obsahu spisu je zjevné, že v průběhu
trestního řízení došlo ke změně ve složení senátu, když namísto přísedícího
JUDr. Jaroslava Müllera byla do senátu přidělena přísedící Jana Velová. Ačkoliv
se tak stalo v souladu s platným rozvrhem práce tohoto soudu, nalézací soud
pokračoval bez dalšího v řízení, tj. aniž předsedkyně senátu přečetla se
souhlasem státního zástupce a obviněného mladistvého podstatný obsah protokolů
o předchozích hlavních líčeních, včetně důkazů v nich provedených, případně
aniž bylo celé hlavní líčení provedeno znovu. Takovým procesním postupem ovšem
soud závažným způsobem porušil pravidla stanovená v § 219 odst. 3 tr. ř. Nová
přísedící, přestože nebyla přítomna podstatné (několik let trvající) části
řízení před soudem prvního stupně (do 15. 7. 2014), nebyla seznámena s
podstatným obsahem protokolů o hlavních líčeních včetně v nich (do uvedené
doby) provedených důkazů alespoň ve formě jejich přečtení, a tudíž se nemohla
náležitě podílet na dalším projednání a především na meritorním rozhodnutí
věci.
37. Nejvyšší soud proto již na základě shora rozvedených skutečností a z
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. napadený rozsudek Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, soudu pro mládež, ze dne 18. 2.
2016, sp. zn. 55 Tmo 9/2014, a rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou,
soudu pro mládež, ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 2 Tm 23/2009, podle § 265k odst. 1
tr. ř. zrušil. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také všechna další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle § 265l odst.1 tr. ř.
Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou, soudu pro mládež, přikázal, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť již jeho postupem bylo
založeno chybné rozhodnutí ve věci.
38. Vzhledem k tomu, že po zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů se daná
trestní věc vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, na němž bude,
aby se zabýval nejen všemi otázkami uvedenými v předchozí části odůvodnění
tohoto usnesení, ale i argumentací obviněného mladistvého obsaženou již v jeho
odvolání, bylo by za této situace bezpředmětné a zároveň i předčasné, aby se
Nejvyšší soud dalšími shora uvedenými dovolacími výhradami obviněného
mladistvého, jež podřadil pod další čtyři důvody dovolání podle § 265b odst. 1
písm. d), e), g) a h) tr. ř., v řízení o dovolání jakkoli dále zabýval. Již na
nalézacím soudu ovšem bude, aby se se všemi těmito výhradami obviněného
mladistvého zevrubně vypořádal (určitou inspirací v tomto směru mu může být
podrobné vyjádření státního zástupce zmíněné shora v odstavcích 17. a 18.) a –
v případě, že jej opět shledá vinným ve smyslu podané obžaloby a bude zvažovat
uložení přiměřeného trestního opatření – pečlivě se zabýval (mimo jiné) i
otázkou, zda je namístě ukládat mu souhrnné trestní opatření, jak učinil svým
posledním rozsudkem, či nikoliv. Jak již bylo shora uvedeno, odvolací soud
totiž svým rozsudkem právě výrok o uloženém souhrnném trestním opatření zrušil,
aniž by ovšem v jeho odůvodnění vůbec vysvětlil, z jakého důvodu tak učinil.
39. Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soud, jemuž věc byla
přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve
svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění,
jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.). A
jelikož napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného
obviněným mladistvým, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho
neprospěch (srov. § 265s odst. 2 tr. ř.).
40. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud
učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí
vytknuté dovoláním obviněného a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno
odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
41. Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle § 265l odst. 4 tr. ř. platí, že
„Vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem
a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o
vazbě.“. V dané věci však předseda senátu dovolacího soudu před meritorním
rozhodnutím o podaném dovolání vyhověl (opakovanému) podnětu obhájce obviněného
mladistvého a – jak již bylo uvedeno výše v odstavci 15. – samostatným
usnesením ze dne 29. 3. 2017, č. j. 8 Tdo 1765/2016-52, podle § 265o odst. 1
tr. ř. výkon trestního opatření odnětí svobody obviněnému mladistvému přerušil
a následně vydal příkaz, aby byl z jeho výkonu propuštěn na svobodu. Důvod pro
rozhodnutí podle § 265l odst. 4 tr. ř. proto odpadl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 4. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.