U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
24. února 2010 o dovolání obviněného D. T., proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 9 To 187/2009, který rozhodl jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T
2/2005, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. T. o d m í t á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 9 T 2/2005,
byl obviněný D. T. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„dne 15. 9. 2000 uzavřel za společnost Private Investors, a. s., smlouvu o
postoupení pohledávky, kterou převedl pohledávku za L. K. vzniklou dne 25. 9.
1999 na základě smlouvy o půjčce, kterou byla jmenovanému poskytnuta částka ve
výši 150.000,- Kč, přičemž tuto sumu v hotovosti převzal dne 29. 9. 1999 a tato
půjčka byla jako pohledávka řádně zavedena do účetnictví společnosti Private
Investors, a. s., na H. B., za úplatu 120.000,- Kč vyplacenou k jeho rukám v
hotovosti v den podpisu smlouvy, tuto částku ale nezavedl do účetnictví
společnosti Private Investors, a. s., ani ji nepředal do pokladny, nebo na
bankovní účet společnosti a získané finanční prostředky použil pro vlastní
potřeby, čímž způsobil společnosti TRANSFIN INTERNATIONAL, s. r. o., škodu v
celkové výši 120.000,- Kč“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin
zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) a podle § 248 odst. 2 tr. zák.
za použití § 35 odst. 2 tr. zák. mu uložil souhrnný peněžitý trest ve výši
80.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanovil pro případ, že by peněžitý
trest nebyl uhrazen, náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců.
Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 11.
2007, sp. zn. 1 T 122/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze
dne 13. 5. 2008, sp. zn. 8 To 121/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na
tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozenou TRANSFIN INTERNATIONAL,
s. r. o., se sídlem v P., R., odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních.
Dlužno dodat, že Obvodní soud pro Prahu 1 poprvé ve věci rozhodl (odsuzujícím)
rozsudkem již dne 9. 8. 2006, sp. zn. 9 T 2/2005. Ten však byl k odvolání
obviněného i státního zástupce činného u Obvodního státního zastupitelství pro
Prahu 1 usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2006, sp. zn. 9 To
488/2006, podle § 258 odst. 1 písm. a), b) a c) tr. ř. zrušen v celém rozsahu a
podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému
rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozhodl (v pořadí druhým) rozsudkem
ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 9 T 2/2005, jímž podle § 226 písm. b) tr. ř.
obviněného zprostil podané obžaloby. Také tento rozsudek byl k odvolání
státního zástupce činného u Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1
usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 9 To 374/2007,
podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen v celém rozsahu a podle § 259 odst.
1 tr. ř. byla věc opět vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozhodl (znovu odsuzujícím) rozsudkem (v pořadí
již třetím) ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 9 T 2/2005. I tento rozsudek byl k
odvolání obviněného a státního zástupce činného u Obvodního státního
zastupitelství pro Prahu 1 usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 9.
2008, sp. zn. 9 To 340/2008, podle § 258 odst. 1 písm. a), b) a c) tr. ř. v
celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc opět vrácena soudu
prvního stupně k novému rozhodnutí.
Proti v pořadí čtvrtému rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání, o
němž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 9 To
187/2009, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a
prostřednictvím obhájce Mgr. Pavla Čvančary podal proti němu dovolání, které
opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel především namítal, že neobstojí závěr soudů o spáchání trestného činu
zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., protože soud neprokázal, že by
následná státní kontrola proběhla v souladu se zákonem č. 552/1991 Sb., o
státní kontrole, když tvrdil, že tato kontrola proběhla živelně, její součástí
se nestaly všechny potřebné listinné materiály, jak je zřejmé z výpovědí svědků
Ing. P. V., R. L., P. K. a D. P. Namítal rovněž, že znalkyně (Ing. Pavla
Císařová, CSc.) zkoumala pouze uspořádané účetní doklady obchodní společnosti
Private Investors, a. s., neboť neměla možnost provést zkoumání i ostatních
dokladů zpracovávaných v rámci závěrkových prací, které do té doby nebyly
zařazeny do příslušných šanonů.
Obviněný dále zdůraznil, že předal účetnímu oddělení účetní doklad způsobilý
zápisu do účetních knih o tom, že pohledávka byla postoupena a že přijal
hotovost ve výši 120.000,- Kč, takže daná částka měla být účetním oddělením
zaúčtována do pokladny a následně jako pohledávka za ním (odkázal na vyjádření
znalkyně v rámci jejího výslechu ze dne 5. 4. 2007 a výslechu účetního a
daňového poradce Ing. P. V. ze dne 11. 11. 2005). Trval na tom, že proti této
pohledávce měly být proúčtovány nákupy spotřebního zboží a podobně, které za
uvedenou hotovost pořídil. Pokud by závěrkové práce nebyly přerušeny, byla by
výše uvedená chyba objevena a opravena, vše by bylo řádně zaúčtováno včetně
smlouvy o postoupení pohledávky, a pokud by nebyla celá částka zinkasovaná v
rámci postoupení pohledávky zužitkována, zbylá částka by byla normálně a běžně
vedena na pokladně, resp. by byla evidována jako výběr z pokladny (obviněným).
Dovolatel dále namítal, že v řízení nebyla prokázána subjektivní stránka
trestného činu zpronevěry, když dal doklad prokazující přijetí finanční
hotovosti k zaúčtování účetnímu oddělení, které mělo příslušné zápisy v
účetních knihách provést. Nebylo tak prokázáno, že by si uvedené finanční
prostředky chtěl ponechat pro sebe nebo že by si je pro sebe ponechal. Účtárna
při správném běhu událostí měla přeúčtovat postoupení pohledávky, přijetí
finančních prostředků do pokladny a jejich výdej (obviněnému) k dalšímu
proúčtování. Pokud se tak nestalo, mohly danou chybu účetního oddělení odhalit
a napravit závěrkové práce, které však byly přerušeny a zůstaly nedokončeny.
Proto v daném jednání u něho nelze shledávat záměr spáchat trestný čin
zpronevěry.
Obviněný také uváděl, že byl uznán vinným jiným skutkem, než který je popsán v
obžalobě, neboť je absolutně nepravdivé tvrzení uvedené v rozsudku nalézacího
soudu, že způsobil společnosti TRANSFIN INTERNATIONAL, s. r. o., škodu v
celkové výši 120.000,- Kč. Zdůraznil, že s existencí této společnosti byl
seznámen (stejně jako orgány činné v trestním řízení) až v průběhu přípravného
řízení. On sám ani společnost Private Investors, a. s., nikdy se společností
TRANSFIN INTERNATIONAL, s. r. o., nebyli v žádném smluvním ani jiném právním
vztahu. Nemohl tak způsobit společnosti TRANSFIN INTERNATIONAL, s. r. o., škodu
ve výši 120.000,- Kč, neboť tato společnost získala pohledávku, která je
předmětem tohoto trestního řízení od správkyně konkursní podstaty nikoli za
hodnotu 120.000,- Kč, ale podstatně nižší v rámci pohledávek jiných. Tvrzení o
způsobené škodě je proto zcela nesmyslné, postrádající jakékoli opodstatnění a
důvodu.
Dovolatel poté obšírně argumentoval, že v jeho případě bylo porušeno právo na
spravedlivý proces. Orgánům činným v trestním řízení vytýkal, že neprokázaly
jeho vinu zákonným způsobem za situace, kdy ignorovaly jeho tvrzení a
předložené návrhy důkazů a nebraly v potaz tu možnost, že za finanční
prostředky by se měl ve firmě nacházet majetek, který zdánlivě nebyl pořízen.
Soudu prvního stupně vytknul, že důkazy svědčící v jeho prospěch neprovedl nebo
se k případně provedeným důkazům vůbec nevyjádřil, aby odůvodnil, proč nejsou
akceptovatelné a proč jiné důkazy mají přesvědčující váhu, ačkoli dokazují jen
úzký výsek objektivní reality. Jako další důvod pro porušení práva na
spravedlivý proces spatřoval v tom, že nalézací soud se subjektivní stránkou de
facto vůbec nezabýval a rigidně se držel zjištění učiněných z dokladů, které
byly zabaveny v rámci provádění státní kontroly. V této souvislosti upozornil,
že pokud proti obžalobě stojí důkazy podporující obhajobu, i skupina důkazů
této odpovídající, při zjevné absenci motivu souzeného jednání z jeho strany,
je potom důkaznímu řízení a jeho rozsahu i vedení nezbytné věnovat mimořádnou
pozornost. Soud prvního stupně však podle něj vytrhl z možných dějů jeden (tj.
jen část objektivní reality), na který nechal zpracovat znalecký posudek, aby
pak slepě důvěřoval závěrům znalce, což ve svých důsledcích znamená popřít
zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle jeho vnitřního přesvědčení, a
naopak privilegovat znalecký důkaz, který slouží k objasnění jen části celé
skutečnosti, a přenášet odpovědnost za skutkovou správnost soudního rozhodování
na znalce, což nelze z ústavních hledisek akceptovat.
Obviněný dále uvedl, že pokud omylem převzaté finanční prostředky používal ve
prospěch společnosti Private Investors, a. s., aniž by došlo k jejich
proúčtování, nemůže to být chápáno jako úmysl obohatit se o převzatou částku na
úkor této společnosti (přitom v souvislosti s jednotlivými argumenty odkazoval
a citoval z několika rozhodnutí Ústavního soudu – sp. zn. III. ÚS 575/01, sp.
zn. I. ÚS 910/07, sp. zn. III. ÚS 617/2000, sp. zn. II. ÚS 418/03, sp. zn. III.
ÚS 359/05, sp. zn. II. ÚS 623/05, sp. zn. IV. ÚS 260/05, sp. zn. IV. ÚS
438/2000, a sp. zn. II. ÚS 372/03).
Dovolatel orgánům činným v trestním řízení rovněž vytknul, že zcela zbytečně
kriminalizovaly jednání člověka způsobené dílčím opomenutím. Při předpokládaném
normálním běhu věcí by v rámci závěrkových prací bylo zjištěno, že není
účtováno o kvitanci uvedené ve smlouvě o postoupení pohledávky a věc by byla
napravena řádným proúčtováním. Dále by byly řádně proúčtovány i přijaté
finanční prostředky nebo by byly dány do pokladny či na účet. Zdůraznil, že jde
o proces ryze občanskoprávní, který by byl i takto vyřešen a do kterého nepatří
zásah státu z pozice trestní represe.
Obviněný namítl, že pokud odvolací soud dospěl ke stejnému závěru jako nalézací
soud, nemělo význam doplňovat dokazování podle návrhu obhajoby. Orgány činné v
trestním řízení musí samy vyvinout úsilí, aby hodnověrně prokázaly spáchání
trestného činu, neboť v opačném případě nelze vyslovit vinu jakéhokoli
obviněného. Je proto přesvědčen, že s ohledem na to, že „hrozilo“, že by soudy
musely případně uzavřít na nemožnosti prokázat mu vinu a v rámci základní
trestněprávní zásady in dubio pro reo a obžaloby jej zprostit, odmítly mu právo
na spravedlivý proces zaručený Listinou základních práv a svobod, stejně jako
Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Přístup odvolacího soudu
označil za flagrantní porušení výše zmíněných rozhodnutí Ústavního soudu.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1
tr. zák. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a trestní stíhání proti němu
vedené zastavil.
K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce
činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a
konstatoval, že dovolatel především namítá, že neobstojí závěr soudů o spáchání
trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., protože mu soud
neprokázal, že by následná státní kontrola proběhla v souladu se zákonem č.
552/1991 Sb., o státní kontrole, dále uvádí, že znalkyně zkoumala pouze
uspořádané účetní doklady obchodní společnosti Private Investors, a. s., neboť
neměla možnost provést zkoumání i ostatních dokladů zpracovávaných v rámci
závěrkových prací, které do té doby nebyly zařazeny do příslušných šanonů, a
tak v rozporu s hmotněprávní povahou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. polemizuje se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů (ve své
podstatě namítá porušení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.) a domáhá se zjištění
jiných (pro něj příznivějších) skutkových okolností, než ke kterým dospěl soud
nalézací.
K námitkám dovolatele směřujícím proti údajně nesprávnému hodnocení subjektivní
stránky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, státní
zástupce uvedl, že obviněný zaměřil dovolání v této části proti způsobu
hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem právního
závěru o jeho zavinění, nikoli proti tomu, že by tato zjištění nenaplňovala
zákonné znaky zavinění. Za irelevantní označil i námitku obviněného ohledně
porušení totožnosti skutku, neboť jde opět o výtku procesně právní (nedodržení
ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř.) a nikoli vadu hmotně právního posouzení.
K výhradám dovolatele ve vztahu k právu na spravedlivý proces státní zástupce
uvedl, že toto právo není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či
zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným
základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v
němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s
ústavními principy (odkázal přitom na usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS
681/04). Obdobné závěry pak platí i ohledně tvrzení dovolatele o porušení
principu „ultima ratio“, neboť i v tomto případě prioritně namítá, že v jeho
případě orgány činné v trestním řízení zcela zbytečně kriminalizují jeho
jednání způsobené dílčím opomenutím. Zdůraznil, že při formulaci této námitky
obviněný vychází z jiné podoby skutkového stavu, než vzal za základ svého
rozhodování nejdříve soud nalézací a posléze i soud odvolací.
V závěru svého podání státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání odmítl s odůvodněním, že bylo
podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Současně upozornil, že
podle ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. může Nejvyšší soud učinit
v neveřejném zasedání rozhodnutí o odmítnutí dovolání (§ 265i tr. ř.),
respektive o zrušení napadeného rozhodnutí (§ 265k tr. ř.) a přikázání věci k
novému projednání a rozhodnutí (§ 265l odst. 1, 2 tr. ř.), je-li zřejmé, že
vadu nelze odstranit ve veřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas
nejvyššího státního zástupce (odkázal na § 265h odst. 2 tr. ř. a § 265r odst. 1
tr. ř.). Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě
rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1
písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. z
pověření nejvyšší státní zástupkyně souhlas s projednáním věci v neveřejném
zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní
věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno
osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i
obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný
dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona,
jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm.
b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §
265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale
tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn
konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení
skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o
trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného
prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost
dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci
ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat
postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen
vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný
skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se
totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu
srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02,
III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen
vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a
teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní
posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska
nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky,
a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i
stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
Obviněný ve svém podání uplatnil celou řadu námitek skutkových, které jsou v
rozporu se zákonnými podmínkami pro relevantně uplatněné dovolání. Jednalo se
zejména o obsáhle formulované námitky, že soud neprokázal, že by následná
státní kontrola proběhla v souladu se zákonem č. 552/1991 Sb., o státní
kontrole, že znalkyně zkoumala pouze uspořádané účetní doklady obchodní
společnosti Private Investors, a. s., a neměla možnost provést zkoumání i
ostatních dokladů zpracovávaných v rámci závěrkových prací apod. Protože tím
pouze polemizoval se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů (a namítal
porušení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.), nelze tyto a jim podobné argumenty, jimiž se
snažil především docílit odchylných skutkových zjištění, považovat za námitky
hmotně právního charakteru, které by byly podřaditelné pod dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Shora uvedené závěry platí rovněž ve vztahu k námitkám obviněného, které
směřovaly proti údajně nesprávnému hodnocení subjektivní stránky trestného činu
zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. Závěr o formě zavinění (§ 4 tr. zák.
a § 5 tr. zák.) je sice závěrem právním, vycházejícím však ze skutkových
zjištění soudů, která vyplývají z provedeného dokazování a jejichž přezkoumání
se s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze
domáhat. Obviněný totiž zaměřil námitky v této části svého dovolání právě proti
způsobu hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem
právního závěru o jeho zavinění, a nikoli proti tomu, že by tato zjištění
nenaplňovala zákonné znaky zavinění.
Z povahy vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli dovolatel ve
svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g)
tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní,
jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení
provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž
změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků
(tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž
byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že tyto obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad
skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil
žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného
důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože
námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají,
neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání
přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II.
ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy,
existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními
závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání.
V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění
rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými
důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a
právními závěry soudů na straně druhé.
Stejně tak nelze za relevantně uplatněnou výhradu považovat ani tvrzení
obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou „in dubio pro reo“.
Tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení
provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá
ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu
věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2
odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž
zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky
právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.
Jelikož obviněný soudům vytýkal rovněž to, že nebyla zachována totožnost
skutku, pokud jde o skutek uvedený v obžalobě, a skutek, pro který byl uznán
vinným, je zapotřebí akcentovat, že zmíněný institut je institutem nikoli
trestního práva hmotného, nýbrž trestního práva procesního (je upraven v
ustanovení § 220 tr. ř.). Už proto jej pod dovolací důvod podle § 265b dost. 1
písm. g) tr. ř. vůbec nelze podřadit.
I přesto Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že je třeba rozlišovat odlišné pojmy
„skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně
stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se
skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí
orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho
popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu
skutku.
V souladu s obžalovací zásadou vyslovenou v § 2 odst. 8 tr. ř., která je dále
rozvedena v ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., může soud rozhodnout jen o skutku,
který je uveden v žalobním návrhu. Podle § 176 odst. 2 tr. ř. může být obžaloba
podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání podle § 160 tr.
ř. Trestní stíhání lze zahájit za podmínek uvedených v § 160 odst. 1 tr. ř. jen
usnesením o zahájení trestního stíhání, jehož výrok musí obsahovat zejména
popis skutku, ze kterého je osoba obviněna tak, aby nemohl být zaměněn s jiným.
Zejména je tedy nutné uvést ty znaky, které dostatečně konkretizují skutek
(přesné označení osoby obviněného, místo a čas kdy se skutek stal, způsob jeho
provedení charakterizující jednání pachatele a jeho zavinění, následek a příp.
další okolnosti, které jej charakterizují). Ve výroku usnesení o zahájení
trestního stíhání však nemusí být v popisu skutku uvedeny veškeré skutečnosti,
protože v době zahájení trestního stíhání nejsou ještě všechny okolnosti
skutkového děje známy a prokázány (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006).
Z tohoto pohledu jednání obviněného popsané ve výroku o vině rozsudku soudu
prvního stupně spočívající v tom, že „dne 15. 9. 2000 uzavřel … smlouvu o
postoupení pohledávky, kterou převedl pohledávku za L. K. vzniklou dne 25. 9.
1999 na základě smlouvy o půjčce, kterou byla jmenovanému poskytnuta částka ve
výši 150.000,- Kč, přičemž tuto sumu v hotovosti převzal dne 29. 9. 1999 a tato
půjčka byla jako pohledávka řádně zavedena do účetnictví … za úplatu 120.000,-
Kč vyplacenou k jeho rukám v hotovosti v den podpisu smlouvy, tuto částku ale
nezavedl do účetnictví … ani ji nepředal do pokladny, nebo na bankovní účet
společnosti a získané finanční prostředky použil pro vlastní potřeby, čímž
způsobil … škodu v celkové výši 120.000,- Kč“, evidentně nepředstavuje jiný
skutek, než ten, který byl uveden a popsán nejprve v usnesení o zahájení
trestního stíhání, skutek uvedený v obžalobě a posléze skutek, jímž byl uznán
vinným.
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že z obžalovací zásady rozvedené v
ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř. a § 220 odst. 3 tr. ř. vyplývá, že vázanost
soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem
skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě
soud není vázán, když povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená
povinnost převzít z obžaloby či návrhu na potrestání zcela popis skutku, jak se
dovolatel mylně domnívá. Požadavek ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., že soud
může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, totiž neznamená, že
musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé
skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé
opět mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení,
projednává soud v celé šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu,
k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Protože podstatu skutku lze
spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, bude
totožnost skutku zachována, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo
totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi
skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (k tomu srov. rozhodnutí
publikovaná pod č. 1/1996-I., č. 9/1972, č. 52/1979, č. 17/1993 Sb. rozh.
trest. aj.). Lze proto shrnout, že totožnost skutku je zachována nejen při
naprosté shodě jednání i následku, ale též tehdy, je-li tato shoda ve
významných skutečnostech alespoň částečná a v případech, kdy shoda existuje
toliko v jednání při rozdílném následku nebo v následku při rozdílném
předchozím jednání pachatele. Při srovnání skutku, jak byl obsažen v usnesení o
zahájení trestního stíhání a jak byl vylíčen v obžalobě, a jímž byl poté
obviněný v dovoláním napadených rozhodnutích uznán vinným, proto z pohledu
těchto úvah a pravidel není žádných pochybností o tom, že totožnost skutku
zůstala zachována.
Pokud jde o obšírnou argumentaci obviněného ve vztahu k právu na spravedlivý
proces Nejvyšší soud (ve shodě se státním zástupcem) uvádí, že toto právo není
možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na
rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatele. Uvedeným základním právem je
„pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní
všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy
(srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04). Jak je však zřejmé z
obsahu dovolatelova podání, argumenty, jimiž brojil právě proti tomu, že
postupem soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jsou námitkami
proti postupu soudů obou stupňů při provádění důkazů a jejich následném
hodnocení (šlo zejména o námitky, že soudy ignorovaly jeho tvrzení a předložené
návrhy důkazů, že důkazy svědčící v jeho prospěch neprovedly, nebo se k takovým
důkazům vůbec nevyjádřily, že došlo k popření zásady volného hodnocení důkazů
soudem apod.).
Je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že doposud zmíněné námitky dovolatele stojí
mimo jím zvolený a shora citovaný dovolací důvod [§ 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř.]. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho
dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného
důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění
správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší
soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov.
§ 265a odst. 4 tr. ř.).
Obviněný však ve svém dovolání uplatnil také námitku, která je pod dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelná – konkrétně se jednalo
o námitku, že v posuzované věci došlo k porušení principu ultima ratio.
Nejvyšší soud však shledal, že takováto relevantně uplatněná výhrada je zjevně
neopodstatněná.
V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že trestného činu zpronevěry podle §
248 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou
majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu
nikoli malou.
Podle skutkových zjištění, jak jsou popsána ve výroku o vině rozsudku soudu
prvního stupně (a podrobněji rozvedena v jeho odůvodnění), obviněný se
uvedeného trestného činu dopustil tím, že si přisvojil částku 120.000,- Kč,
kterou po jejím převzetí od H. B. nevložil na účet společnosti ani do pokladny
a použil ji pro vlastní potřebu. Nalézací soud se obšírně vyložil, proč
považoval za vyvrácenou obhajobu obviněného (když měl za prokázáno, že provozní
materiál byl výhradně hrazen z pokladny společnosti, nikoliv z půjček či jiných
záloh či pohledávek, jak tomu mělo být), a uzavřel, že zjištěným jednáním
obviněný po objektivní i subjektivní stránce naplnil všechny znaky trestného
činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák.
Odvolací soud tyto závěry soudu prvního stupně považoval za správné a
zdůraznil, že od okamžiku převzetí sumy do zajištění účetnictví společnosti
Private Investors, a. s., uplynuly téměř dva roky, takže je vyloučeno, že by
účetnictví do této doby (tj. 22. 5. 2001) nebylo celistvé a obviněný tak
nestačil doložit doklady o nákupu provozního materiálu. K hodnocení důkazů a k
použité právní kvalifikaci uvedl, že jí nelze nic vytknout.
S ohledem na to, že pro právní posouzení, a tedy i z hledisek shora uvedeného
obecného právního principu, je určující popis skutku, jak byl na podkladě
výsledků provedeného dokazování soudy nižších stupňů zjištěn, je v daném
případě významné to, že skutková zjištění nepochybně svědčí o naplnění
veškerých znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst.
1, 2 tr. zák., jak soudy obou soudů stupňů správně z hledisek jeho formálních i
materiálních znaků určily. Tyto jejich závěry vycházejí z toho, že obviněný
převzal částku 120.000.- Kč, tuto částku nezavedl do účetnictví společnosti,
ani ji nepředal do pokladny nebo na bankovní účet společnosti a tyto prostředky
použil pro vlastní potřeby, a způsobil tak společnosti TRANSFIN INTERNATIONAL,
s. r. o., škodu ve výši 120.000,- Kč.
Pokud si obviněný svěřené prostředky ponechal pro sebe a způsobil tak jinému
škodu, jde o jednání, které je již mimo rámec občansko (případně obchodně)
právních vztahů, neboť mimo tuto soukromoprávní sféru porušil společenský zájem
na ochraně vlastnictví a současně naplnil všechny znaky trestného činu
zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. (tedy nejen v jeho základní, ale i v
kvalifikované podobě), což plně svědčí o tom, že jsou vedle toho, že se čin
odvíjel v rámci občansko (případně obchodně) právních vztahů, jichž obviněný
pro svůj prospěch zneužil, splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní
odpovědnosti. Jde o kriminální čin, na nějž je nezbytné použít prostředky
trestního práva, včetně trestní represe, jak bylo napadenými rozhodnutími
správně a zcela v souladu se zákonem rozhodnuto.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud
shledal, že napadenými rozhodnutími bylo o vině obviněného rozhodnuto na
podkladě zákona a v souladu se všemi jím stanovenými zásadami. Dovolání
obviněného proto posoudil jako zjevně neopodstatněné a jako takové ho podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Takové rozhodnutí učinil v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. února 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a