8 Tdo 184/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. března 2005 o dovolání obviněného P. M. nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici v O., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 8. 2004, sp. zn. 6 To 77/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 3/2004, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2004, sp. zn. 46 T 3/2004, byl obviněný P. M. uznán vinným v bodě I. / 1. – 15. pokračujícím trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. s obviněným T. V., v bodě II. sám pokusem trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 k § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák.
Za tato jednání byl odsouzen podle § 234 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále bylo rozhodnuto podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. o zabrání 1 kusu pistole značky Valtro, model 85 Combat, ráže 9 mm, italské výroby, jakož i o vině a trestu obviněného T. V. a o náhradě škody.
Tento rozsudek napadl obviněný P. M. odvoláním, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 24. 8. 2004, sp. zn. 6 To 77/2004, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. za použití § 261 tr. ř. ve vztahu k již odsouzenému T. V. shora uvedený rozsudek částečně zrušil ve výroku o náhradě škody týkající se poškozené Č. p. a v rozsahu tohoto zrušení sám znovu podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti shora uvedenému rozsudku ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2004, sp. zn. 46 T 3/2004, podal obviněný P. M. prostřednictvím obhájce JUDr. R. H. dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
K označenému dovolacímu důvodu v obsahu dovolání nejprve konstatoval, že ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. nebyl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, protože nebyla prokázána objektivní a subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu podle § 234 odst. 1 tr. zák., především příčinný vztah mezi jednáním a následkem, a to i vzhledem k zavinění. Ke zjištěnému skutkovému stavu věci ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. namítl, že důkazy přímé a nepřímé, o něž soud své závěry opřel, netvoří jednotlivě i v souhrnu kruh, který by odůvodňoval závěr o jeho vině. Vyjádřil názor, že pro skutková zjištění vyjádřená ve výroku o vině není v provedeném dokazování dostatek podkladů. Ty důkazy, jimiž soud prvního stupně své rozhodnutí podložil, nepovažuje za dostačující. Tomuto soudu vytkl, že uvěřil výpovědi spoluobviněného T. V., kterou vzal za podklad rozhodnutí o vině, i když podle závěrů znaleckého posudku na něj zpracovaného má sklon k abusu pervitinu a jde o narcistickou a sebestřednou osobu. Dovolatel nepřisvědčil soudu prvního stupně ani ve způsobu, jakým hodnotil výpovědi svědků I. H. a R. P., které sám shledal plně věrohodnými. Vznesl výhradu i ve vztahu k neprovedení výslechu svědka J. Hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně považoval za účelové. Ve vztahu ke skutku pod bodem II. považoval za neprokázaný úmysl cokoli odcizit, protože nápoje odcizit nechtěl, ale chtěl se jen osvěžit. Napadenému rozhodnutí vytkl, že v něm soud nijak neodůvodňuje, proč jednání neposuzoval v rámci právního hodnocení podle § 166 tr. zák., event. podle § 10 tr. zák.
Závěrem dovolání obviněný z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně, aby sám rozhodl podle § 265m tr. ř. tak, že se obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprošťuje.
K předmětnému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Většinu námitek obviněného označil za obsahově nenaplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že by na ně dopadalo rozhodnutí podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Takový návrh však neučinil, neboť uvedený dovolací důvod shledal relevantním ve vztahu k námitce obviněného, že soud prvního stupně nikterak neodůvodnil, proč jeho jednání neposoudil jako trestný čin nadržování podle § 166 tr. zák. nebo neaplikoval ustanovení § 10 tr. zák. vymezující některou z forem účastenství. Ve vztahu k těmto argumentům vyslovil názor, že trestnému činu podle § 166 tr. zák. neodpovídá povaha trestného jednání, které je podle skutkových zjištění obviněnému kladeno za vinu. Protože taková právní kvalifikace vůbec nepřicházela do úvahy, nelze vytýkat oběma soudům, že se uvedenými okolnostmi nezabývaly. Vysvětlily však, z jakých důvodů byl obviněný uznán vinným jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák. a proč neaplikovaly ustanovení § 10 tr. zák. Vzhledem k tomu, že státní zástupce neshledal v napadených rozhodnutích žádnou vadu, kterou by bylo možné odstranit cestou dovolání, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. M. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., musel dále posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
V této souvislosti je nutné poznamenat, že nestačí jen formální odkaz na příslušné zákonné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, ale tento důvod musí být v dovolání skutečně (tedy materiálně) tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami tak, jak vyžaduje ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména § 265b odst. 1 tr. ř. Dovolatelem namítané nedostatky proto musejí být spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a nelze jimi vytýkat nedostatky ve skutkových zjištěních nebo ve způsobu, jakým byly posouzeny provedené důkazy, na jejichž základě bylo rozhodnuto o vině.
Z obsahu podaného dovolání v rozporu s těmito rozvedenými zákonnými požadavky plyne, že námitky obviněného se netýkají právního posouzení skutku ani jiného nesprávného hmotně právního posouzení, nýbrž směřují výlučně proti způsobu a rozsahu ve věci provedeného dokazování. Svými výhradami dovolatel vyjadřuje pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně, když namítá, že tato zjištění nevycházejí z dostatečných podkladů a že soudy pochybily, když nezjistily skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Především svou argumentací vyjádřil, že se trestného jednání, které mu je kladeno za vinu, vůbec nedopustil. Tuto svou již dříve uplatněnou obhajobu podpořil výhradami zaměřenými proti tomu, jak soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy. Obviněný tak prioritně požaduje změnit skutková zjištění na základě odlišně posouzených a zhodnocených důkazů, a teprve na základě jiných skutkových závěrů se domáhá odlišného, pro něj příznivějšího právního posouzení. Zcela účelově odkazuje na ustanovení § 166 tr. zák. a § 10 tr. zák., což zdánlivě podmínky § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňuje, je však potřebné zdůraznit, že obviněný se jí nikterak blíže nezabývá a v rámci ní nepoukazuje na žádné konkrétní nedostatky spočívající na hmotně právním podkladě, které by mohly mít za následek změnu dopadající na jím označenou odlišnou právní kvalifikaci. V této souvislosti je významné i to, že obviněný se uvedeným způsobem formulovanou výtkou v zásadě dotýká nedostatku odůvodnění napadeného rozhodnutí, což ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. vylučuje. Jestliže obviněný vyjádřil nespokojenost ve vztahu ke skutku pod bodem II. rozsudku soudu druhého stupně a zpochybnil, že by mu byl prokázán úmysl spáchat tento čin, i tato výhrada, byť se zdánlivě jeví jako výhrada právní povahy, směřuje proti tomu, jak byl skutek zjištěn, když v jeho popisu je uvedeno, že obviněný „… v úmyslu zmocnit se cizích věcí násilím vnikl do objektu autosalonu B. …“.
Nejvyšší soud proto konstatuje, že ačkoli v posuzovaném dovolání byly formálně citovány zákonné důvody podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodu jiného, který v zákoně není uveden.
S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání odmítl, aniž by z jeho podnětu napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumával podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. března 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Milada Šámalová